Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem, se sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2025, č. j. 37 Co 238/2025-1394, v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. června 2025, č. j. 24 Nc 6/2021-1264, určující běžný styk, a ústavní stížnosti M. V. V., zastoupené Mgr. Markétou Zerdaloglu, advokátkou se sídlem Dominikánské nám. 2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2025, č. j. 37 Co 238/2025-1394, ve spojení s výrokem II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. června 2025, č. j. 24 Nc 6/2021-1264, za účasti Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a nezl. D. V., zastoupeného opatrovníkem Městská část X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. června 2025, č. j. 24 Nc 6/2021-1264, v části, kterou nebylo stanoveno výživné pro nezletilého D. V. za období od 1. února 2021 do 23. června 2025, a kterou nebyla stěžovateli D. K. pro toto období stanovena povinnost uhradit dluh na výživném, a výrokem I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2025, č. j. 37 Co 238/2025-1394, v části, kterou byla potvrzena uvedená část výroku II rozsudku Městského soudu v Brně, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. června 2025, č. j. 24 Nc 6/2021-1264, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2025, č. j. 37 Co 238/2025-1394, se proto v částech, ve kterých nebylo stěžovateli D. K. stanoveno výživné pro nezletilého a dluh na výživném pro období od 1. února 2021 do 23. června 2025, ruší.
III. Ústavní stížnost stěžovatele D. K. se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí podstaty nálezu
1. Ústavní soud v dané věci posuzoval ústavní stížnosti matky a otce, kteří napadli stejné rozhodnutí upravující poměry k jejich nezletilému synovi. Zatímco matka se brání proti rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla otci stanovena povinnost platit výživné pouze do budoucna, a nikoliv ode dne zahájení opatrovnického řízení, otec napadl výrok rozsudku krajského soudu, kterým byla potvrzena úprava běžného styku se synem. Ústavní stížnost otce posoudil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl. Ústavní stížnost matky shledal důvodnou.
2. Nález se proto zabývá výlučně otázkou ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o výživném. Konkrétně v něm Ústavní soud řeší, zda obecné soudy řádně odůvodnily svá rozhodnutí, kterými (navzdory návrhu matky) nestanovily otci nezletilého výživné ode dne zahájení řízení (1. 2. 2021), ale až ode dne vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (24. 6. 2025). Soudy se nezabývaly tím, zda výživné, které otec v době před rozhodnutím soudu prvního stupně hradil, dosahovalo výše, která měla nezletilému náležet. Ústavní soud vycházel z vlastní nálezové judikatury, z níž vyplývá, že obecné soudy jsou povinny úvahy ve vztahu k výživnému ústavně konformním způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek je nutno vztáhnout i na závěr o nestanovení výživného za dobu trvání opatrovnického řízení, a to tím spíše za situace, kdy toto řízení trvá více než čtyři roky.
II.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
3. Nezletilý vedlejší účastník je devítiletým synem stěžovatele (dále také jen jako "otec") a stěžovatelky (dále také jen jako "matka). Rodiče spolu mají dlouhodobé neshody ohledně způsobu jeho výchovy i dalších záležitostí pro nezletilého významných (zdravotní péče, školská zařízení, bydliště). Po ukončení vedení společné domácnosti byl styk otce se synem nejprve realizován po vzájemné dohodě rodičů, následně upraven předběžnými opatřeními. Od prosince 2021 probíhal běžný styk v lichém týdnu od soboty od 18.00 hod. do neděle do 18.00 hod. a dále pak v sudém týdnu od středy od 8.00 hodin do čtvrtka do 18.00 hodin. Od září 2024 byl běžný styk rozšířen tak, že probíhal každý sudý týden od středy od 14.00 hod. do pátku 8.00 hod. a v každém lichém týdnu od středy od 14.00 hodin do neděle do 18.00 hod.
4. Řízení opatrovnického soudu ve věci samé bylo zahájeno na základě návrhu stěžovatelky (matky) dne 1. 2. 2021. Stěžovatelka navrhovala, aby byl nezletilý svěřen do její péče, otci byla určena povinnost platit výživné (a to i zpětně od 1. 9. 2020), a aby byl upraven styk otce s nezletilým. Stěžovatel (otec) navrhoval svěření nezletilého do střídavé péče, alternativně stanovení širokého styku s nezletilým. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování včetně vypracování znaleckého posudku k posouzení výchovné způsobilosti rodičů. Napadeným rozsudkem dne 24. 6. 2025 rozhodl Městský soud v Brně (dále jen jako "městský soud") meritorně o úpravě poměrů k nezletilému tak, že jej svěřil do péče matky, návrh otce na výlučnou či střídavou péči zamítl a rozhodl o dalších otázkách týkajících se nezletilého. Otci byla počínaje dnem vyhlášení rozsudku, tedy ode dne 24. 6. 2025, určena povinnost platit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Běžný styk byl upraven tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém lichém kalendářním týdnu v roce od čtvrtka od 14:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, v každém sudém kalendářním týdnu v roce od středy od 14:00 hodin do pátku do 8:00 hodin. Zvlášť byl upraven styk v období školních prázdnin a svátků, kdy se rodiče mají rovnoměrně střídat. Bylo stanoveno, že rozsudek je v části týkající se stanovení styku nezletilého s otcem předběžně vykonatelný. Soud dále rozhodl o nahrazení souhlasu za otce s určením místa bydliště nezletilého a o dalších návrzích, jejichž obsah není pro řízení o ústavních stížnostech podstatný.
5. Městský soud vyšel ze zjištění, že matka péči o nezletilého řádně zajišťuje, její výchovné předpoklady byly v rámci znaleckého posudku vyhodnoceny na lepší úrovni, byť oba rodiče jsou dostatečně výchovně způsobilí. U otce představuje limitaci jeho výchovných schopností osobnostní charakteristika. Dále soud zohlednil stanovisko opatrovníka, koncept dohody, kterou se rodiče pokusili uzavřít před znalkyní, od které otec následně odstoupil a také postoj či projevené přání nezletilého, který opakovaně v průběhu řízení uváděl, že má rád oba rodiče, s oběma rád tráví čas, avšak mírně preferoval péči matky. V rodině matky je nezletilý silně zakotvený, má intenzivní citový vztah ke svým dvěma polorodým sourozencům. Styk byl určen tak, aby mohl nezletilý trávit co nejvíce času s otcem, kterého má rád a přeje si s ním být. Výživné bylo otci stanoveno pouze do budoucna, neboť soud měl za prokázané, že otec dlouhodobě platil na výživném částku 3 000 Kč měsíčně, a navíc přispíval na potřeby nezletilého dalšími platbami.
6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále jen jako "krajský soud" nebo "odvolací soud") rozsudek městského soudu napadený odvoláními obou rodičů v celém rozsahu potvrdil. Uvedl sice, že jsou dány podmínky pro svěření nezletilého do symetrické střídavé péče, že by to však nebylo v zájmu nezletilého, který by byl zatížen každodenním dojížděním ve dnech, kdy by byl u otce. Pokud jde o výživné, uvedl, že zohlednil široce realizovaný styk nezletilého s otcem a nadstandardní platby.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadli oba rodiče ústavní stížností. Matka napadla rozsudek krajského soudu ve spojení s výrokem II rozsudku městského soudu v části, kterou nebylo přiznáno výživné pro nezletilého pro období od 1. 2. 2021 do 23. 6. 2025, a kterou nebyla pro toto období otci stanovena povinnost uhradit nedoplatek na výživném. Navrhuje v této části zrušit rozsudky soudů obou stupňů. Otec napadl rozsudek krajského soudu pouze v té části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku o běžném styku (první část výroku III).
III.
Argumentace stěžovatelky a stěžovatele
8. Stěžovatelka namítá, že pokud obecné soudy nerozhodly o výživném po dobu opatrovnického řízení, ale až od okamžiku vyhlášení rozsudku, zasáhly do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Výživné soud neurčil po dobu téměř pět let trvajícího opatrovnického řízení (od února 2021), ale až od okamžiku vyhlášení rozsudku, tedy od 24. 6. 2025. Stěžovatelka nezpochybňuje, že otec po dobu řízení platil výživné ve výši 3 000 Kč, považuje ho však za nízké a zpochybňuje příspěvky otce na další potřeby nezletilého nad tento rámec. Otec má kromě příjmů ze zaměstnání i jiné nadstandardní příjmy, k čemuž soudy nepřihlédly. Nespecifikovaly ani odůvodněné potřeby nezletilého v rozhodném období. Napadená rozhodnutí jsou v části týkající se nepřiznání výživného za dobu opatrovnického řízení projevem svévole a nejsou řádně odůvodněná. Neopírají se o žádná konkrétní skutková zjištění. Nelze přisvědčit ani argumentu otce, že synovi přispíval na stavební spoření, neboť tyto částky nebyly dostupné pro uspokojování momentálních potřeb nezletilého. Finanční zátěž vyplývající z úhrady potřeb nezletilého ležela po celou dobu opatrovnického řízení, tj. několik let, na stěžovatelce. Žádný "bohatý styk" mezi nezletilým a stěžovatelem neprobíhal, vyjma dvou měsíců předcházejícím rozhodnutí ve věci samé byl styk nezletilého s otcem realizován po dobu šesti dnů v měsíci a nemůže být tedy argumentem pro zpětné nepřiznání výživného.
9. Stěžovatel zdůrazňuje, že svou ústavní stížností napadá pouze rozsudek odvolacího soudu, a to jen v části výroku I, potvrzující rozsudek městského soudu ve výroku o běžném styku (první část výroku III). Nenapadá rozsudek městského soudu, neboť pokud by byl zrušen, probíhal by styk s nezletilým pouze v rozsahu původního předběžného opatření. Namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva zaručená dle čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má za to, že nálezové judikatuře Ústavního soudu by odpovídalo, kdyby byl nezletilý svěřen do střídavé (rovnoměrné) péče obou rodičů. Každé jiné rozvržení péče by mělo být náležitě odůvodněno. Zamítnutí návrhu otce na svěření nezletilého do střídavé péče takové odůvodnění postrádá, argument vzdáleností bydlišť rodičů (45 min jízdy autem) neobstojí. Pokud by rozhodující senát měl za to, že by měla být presumpce střídavé péče primárně naplňována v rozložení 50:50, přičemž každé jiné uspořádání by představovalo odchylku, která vyžaduje náležité zdůvodnění, měla by být věc předložena plénu Ústavního soudu, neboť se příčí předchozí nálezové judikatuře I. senátu Ústavního soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Oba stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jejich ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Usnesením ze dne 24. září 2026 Ústavní soud ustanovil opatrovníkem nezletilého Městskou část X, neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí, jehož závěry se dotýkají zájmů nezletilého, který má v řízení postavení vedlejšího účastníka.
12. Jak bylo uvedeno výše, v nyní posuzované věci byly podány dvě ústavní stížnosti - jedna matkou nezletilého (původně vedená pod sp. zn. I. ÚS 659/26), druhá jeho otcem. Ústavní soud - s ohledem na skutečnost, že oba rodiče napadli stejné rozhodnutí krajského soudu - spojil usnesením ze dne 27. května 2026 řízení o obou ústavních stížnostech ke společnému řízení vedenému nadále pod sp. zn. III. ÚS 635/26.
13. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky
14. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost matky k vyjádření stěžovateli, městskému a krajskému soudu a ustanovenému opatrovníkovi. S ohledem na to, že o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti otce neměl Ústavní soud od počátku řízení pochybnosti, soudkyně zpravodajka ji v souladu s ustálenou praxí Ústavního soudu k vyjádření ostatním účastníkům řízení nezasílala.
15. Městský ani krajský soud se k ústavní stížnosti stěžovatelky nevyjádřily.
16. Opatrovník nezletilého uvedl, že obsah rozhodnutí obecných soudů je mu znám, u jednání soudů byl přítomen. Z pohledu nejlepšího zájmu dítěte považuje za podstatné, aby vyživovací povinnost byla rodičům stanovena tak, aby odpovídala odůvodněným potřebám nezletilého dítěte. Soudy obou stupňů prováděly ve věci rozsáhlé dokazování, z něhož je možno při posouzení ústavní stížnosti vycházet.
17. Stěžovatel k ústavní stížnosti matky nezletilého uvedl, že matka poukazuje na jeho zcela nereálné příjmové možnosti. Není pravda, že se věnuje realitní činnosti, pracuje v neziskové organizaci. Od své matky příspěvky nedostává. Částka ve výši 3 mil. Kč, kterou obdržel na účet, představovala část zálohy složené na koupi bytu, z níž sešlo, nejednalo se o zatajovaný příjem. Otec nezletilému platí měsíčně částku 1 000 Kč na stavební spoření. Matka vynakládá vysoké výdaje na výživové doplňky nezletilého, byt, který vlastní (4+1 v X), pronajímá za nižší než tržní cenu, nedůvodně se zbavila majetku v podobě bezúplatného převodu poloviny rodinného domu na matku. Stěžovatel se o nezletilého vždy zajímal a vždy platil na jeho výživu i částky nad rámec měsíčních částek výživného, ne vždy tak ovšem činil bezhotovostně, čehož chce nyní matka účelově využít.
18. Obdržená vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka se k nim nevyjádřila, vyjádřila se k ústavní stížnosti otce, kterou považuje za nedůvodnou.
VI.
Věcné posouzení ústavních stížností
19. Ústavní soud vyšel z obsahu ústavních stížností, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení a z obsahu spisu obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost matky je důvodná, zatímco ústavní stížnost otce je zjevně neopodstatněná.
VI. a)
Obecná východiska
20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů. Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je jeho úkolem přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. V kontextu rodinného práva zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
21. Ústavní soud nemá rozhodovat o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy ve svých rozhodnutích nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní [usnesení sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11, sp. zn. II. ÚS 1740/19, bod 5].
22. Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna [nálezy sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56), bod 17, či sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), bod 19]. Rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zruší jen tehdy, jsou-li neústavní [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 17, či sp. zn. IV. ÚS 2884/22, bod 27].
23. Ústavní soud vyšel z obsahu ústavních stížností, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení a z obsahu spisu obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost matky je důvodná, zatímco ústavní stížnost otce důvodná není.
VI. b)
Aplikace obecných východisek na konkrétní věc
24. S ohledem na rozdílný výsledek posouzení obou ústavních stížností, se jimi bude Ústavní soud zabývat postupně, každou zvlášť.
VI. b) 1. K rozsahu styku nezletilého s otcem (ústavní stížnost otce)
25. Jak bylo uvedeno výše, otec svou ústavní stížnost podává pouze proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu o běžném styku s jeho nezletilým synem (první část výroku III). Výrok I odvolacího soudu, v rozsahu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu o svěření nezletilého do výlučné péče matky, ústavní stížností napaden není.
26. Rozhodnutí odvolacího soudu, které stěžovatel napadá, bylo vydáno před účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 268/2025 Sb., tj. před 1. 1. 2026. Vychází tedy z právního stavu účinného před zmíněnou novelou a tímto prizmatem posoudil věc i Ústavní soud (což je podstatné zejména v návaznosti na rozsah přezkumu, jak bude uvedeno dále). Zohlednil však také východiska, z nichž vychází novela, a k nimž tendovala již za předchozího právního stavu i judikatura Ústavního soudu, tedy, že podstatný je rozsah času stráveného s každým z rodičů bez ohledu na formální označení (tj. "péče" či "styk", v podrobnostech viz ŠÍNOVÁ, R. Nové rodinné právo a jeho procesní reflexe: Část druhá: změny v rodičovské odpovědnosti. Bulletin advokacie. 2026, č. 4, s. 9).
27. Jak bylo již nastíněno, obecné soudy vycházely z tehdy platné právní úpravy, která znala různé formy péče a pojmově mezi "péčí" a "stykem" rozlišovala. Pokud tedy otec uvádí (což výslovně upřesnil), že jeho ústavní stížnost směřuje pouze proti výroku odvolacího soudu v části, kterou potvrdil rozsudek městského soudu o běžném styku (tedy první část výroku III), ponechal výrok I městského soudu, kterým soud svěřil nezletilého do výlučné péče matky mimo rámec ústavního přezkumu. Z tohoto pohledu se argumentace stěžovatele jeví jako nekonzistentní, neboť podstatnou část ústavní stížnosti představuje nesouhlas s upřednostněním výlučné péče matky před střídavou péčí rodičů. Ústavní soud se - s ohledem na výslovně a opakovaně zdůrazněný rozsah ústavní stížnosti otce - věnoval pouze otázce, zda napadené rozhodnutí krajského soudu nepředstavuje (v otázce určení rozsahu styku nezletilého s otcem) protiústavní exces.
28. Přezkum Ústavního soudu týkající se rozhodnutí o úpravě styku se soustředí především na to, zda obecné soudy zvážily a vyvážily dotčené oprávněné zájmy, zejména zda byl náležitě zjišťován nejlepší zájem dítěte a za tím účelem shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodněna (srov. nález ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1654/17, body 17 a 18). Přestože Ústavní soud postupuje při přezkumu rozhodnutí v těchto případech zvlášť zdrženlivě, nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. V takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K žádnému takovému excesu však rozhodnutími obecných soudů, resp. soudu odvolacího, nedošlo. Obecné soudy určily styk mezi stěžovatelem a nezletilým v návaznosti na přání nezletilého, doporučení opatrovníka a znalkyně, zohlednily i dohodu, kterou mezi sebou rodiče neformálně uzavřeli, a od níž posléze otec ustoupil. Přiklonily se k variantě široce stanoveného styku, aby mohl nezletilý trávit čas se stěžovatelem jak o víkendech, tak i v běžném pracovním a školním režimu. Péči matky a styk otce o prázdninách a státních svátcích rozdělily zcela rovnoměrně, což je také třeba vzít v úvahu. Obecné soudy tedy vycházely z objektivních kritérií, která zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí.
29. Ústavní soud nemohl přehlédnout (jak plyne ze spisu obecných soudů), že nezletilý je konfliktem rodičů nepřiměřeně zatížen, neboť evidentně čelí pocitům, které jsou popisovány jako konflikt loajality (viz např. závěry 10. rodinněprávního sympozia Justiční akademie, s. 10, dostupné na https://ja.gov.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie). Obává se toho, jaké důsledky bude mít vyjádření jeho přání, což při zcela rozdílných představách obou rodičů o tom, jak má být péče o něj rozvržena, resp. v jakém rozsahu má být styk s nezletilým realizován, představuje pro dítě jeho věku zcela neadekvátní zátěž. Pocitu bezpečí a nejlepšímu zájmu nezletilého by proto prospělo, pokud by oba rodiče kultivovali vzájemnou komunikaci, byli v zájmu nezletilého schopni kompromisu a vstřícného jednání a nevtahovali nezletilého do svého vzájemného konfliktu.
VI. b) 2. Neurčení výživného v období od 1. 2. 2021 do 23. 6. 2025 (ústavní stížnost matky)
30. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí (rozsudku městského i krajského soudu) v tom, že obecné soudy nestanovily výživné zpětně pro období, v němž probíhalo opatrovnické řízení. V ústavní stížnosti vymezila období, v němž soudy zatížily svá rozhodnutí neústavním postupem od 1. 2. 2021, tj. od zahájení řízení o úpravu poměrů k nezletilému do dne, kdy došlo k vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že se i v petitu ústavní stížnosti výslovně domáhala zrušení rozhodnutí v části, kterou nebylo přiznáno výživné pro nezletilého v období od 1. 2. 2021 do 23. 6. 2025, Ústavní soud byl tímto návrhem vázán, a nezabýval se obdobím předcházejícím tomuto vymezení.
31. Ústavní soud předesílá, že výživné je osobním nárokem nezletilého (popř. i zletilého) dítěte. Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Přihlíží se také k tomu, zda povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí (§ 913 odst. 1 a 2 o. z.). Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 o. z.).
32. Obecné soudy musí pro stanovení adekvátní výše výživného zjistit všechny relevantní skutečnosti, včetně celkové majetkové situace povinného. Vychází přitom nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů, tj. příjmů, kterých by mohl dosahovat. Současně musí přihlédnout k celkovému rozsahu movitého a nemovitého majetku povinného a ke způsobu jeho života, resp. jeho životní úrovni. Ta je dána bydlením, zájmovými aktivitami a koníčky, způsobem trávení dovolené atd. (nález ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1578/23, body 18 a 19).
33. Posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na jejímž základě dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. nálezy ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2278/24, bod 53, ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4057/18, bod 9, ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16, bod 10 či ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06].
34. Jako obecné pravidlo pro všechny formy vyživovací povinnosti platí, že nárok lze uplatnit ode dne zahájení soudního řízení, s výjimkou výživného pro děti (zletilé i nezletilé), u nichž lze výživné přiznat i za dobu tří let před zahájením tohoto řízení. (§ 922 odst. 1 o. z.). Pokud soud rozhoduje o výživném za dobu minulou, vyčíslí dluh na výživném (popř. nedoplatek vzniklý zvýšením výživného) a povinnému přesně stanoví formu úhrady dluhu, termín splatnosti splátek, je-li povoleno splácet po částech, nebo termín, do kterého má být dluh uhrazen celý, a k čím rukám [srov. NOVÁ, H. komentář k § 922. In PETROV, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 3. vydání. In: Beck-online. Praha: C. H. Beck, 2026, marg. č. 3].
35. Stanoví-li § 922 odst. 1 o. z., že výživné pro děti lze přiznat i za dobu nejdéle tří let zpětně, je třeba toto ustanovení vykládat s ohledem na čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud v nedávné nálezové judikatuře postavil najisto, že obecné soudy se musí zabývat tím, zda je namístě stanovit výživné i zpětně a svůj závěr řádně odůvodnit. (srov. nález sp. zn.; nález sp. zn. I. ÚS 871/24, body 49 a 50;; nebo nález sp. zn. III. ÚS 1895/25, bod 27, v němž se Ústavní soud vyjádřil k platnosti těchto zásad pro prvotní úpravu výživného). V nálezu sp. zn. II. ÚS 331/26 Ústavní soud vysvětlil, že změní-li se v důsledku rozhodnutí soudu uspořádání péče o nezletilé dítě, musí se obecné soudy srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vypořádat s tím, zda, a případně jak, se tato změna promítne i do výše výživného (body 52 a 53).
36. Vzhledem k tomu, že poskytované výživné je jměním dítěte, je v jeho zájmu, aby bylo poskytováno v takové míře, aby byl naplněn jeho účel - uspokojení potřeb dítěte dle kritérií daných v § 913 a 915. Proto, pokud není o výživném nezletilého dítěte rozhodnuto bez řádného odůvodnění, jde o postup, který jde k tíži nezletilého a neopírá se o ústavně konformní interpretaci zákona. Neodůvodněné nepřiznání zpětného zvýšení výživného může být fakticky projevem nepřípustného sankcionování dítěte za postup rodičů, kteří nejsou schopni v jeho zájmu upravit své vztahy na rozumnou úroveň, a jde o výklad rozporný s ústavně zaručenou ochranou dětí a mladistvých i s nejlepším zájmem dítěte (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Takový výklad porušuje právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že pomíjí jiný možný a ústavně konformní výklad. Prostor pro výjimečné zpětné nepřiznání výživného na základě individuálních okolností a poměrů na straně povinného rodiče nezletilého či rodiče, který jej má v péči, sice zůstává zachován, avšak nelze tak činit paušálním způsobem bez bližší vazby na konkrétní specifika případu. Vždy bude nezbytné posuzovat okolnosti jednotlivých případů, přičemž si lze představit situace, kdy výživné zpětně přiznáno nebude (např. pro rozpor s dobrými mravy či z důvodů zneužití práva) (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 871/24, sp. zn. I. ÚS 1760/24 či sp. zn. IV. ÚS 2173/23).
37. V posuzované věci městský ani odvolací soud nestanovily výživné nejen zpětně, přestože to matka výslovně navrhla, ale dokonce ani od okamžiku zahájení řízení o úpravu poměrů k nezletilému po celou dobu trvání řízení před soudem prvního stupně. Jednalo se o prvotní úpravu poměrů, kdy výživné předtím nebylo soudem stanoveno. Řízení před soudem prvního stupně přitom trvalo celkově 4 roky a 5 měsíců. Městský soud zdůvodnil stanovení výživného pouze do budoucna jedinou větou, v níž uvedl, že má za prokázané, že otec platil výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně a přispíval na potřeby nezletilého (mateřská škola, oblečení, obutí ad.) i dalšími platbami, což mělo být potvrzeno i matkou (bod 28 in fine). Matka výživné hrazené ve výši 3 000 Kč v tomto období považovala za nízké a uváděla ke svým tvrzením relevantní skutečnosti, se kterými se soud nijak nevypořádal. Soud se zejména vůbec nezabýval tím, jaké výživné pro nezletilého bylo v období od zahájení řízení do vydání rozhodnutí přiměřené, a z jakých důvodů. Jednalo se období cca 4,5 roku, kdy během této doby se potřeby nezletilého mohly měnit a vyvíjet, to samé platí pro majetkové poměry otce. Závěru městského soudu lze přisvědčit pouze v tom smyslu, že stěžovatelka skutečně nezpochybnila existenci občasných plateb otce nad rámec měsíčních příspěvků. Konkrétní výše však zůstala mezi rodiči sporná (viz protokol z jednání před soudem prvního stupně ze dne 4. 6. 2024 na č. l. 1177 a násl.). Soud uvedl pouze obecný výčet potřeb nezletilého, které měly být ze strany otce hrazeny, aniž k případným úhradám otce provedl důkazy či odkázal na konkrétní skutková zjištění. Není tedy zřejmé, v jaké výši mělo být výživné v období od 1. 2. 2021 do 23. 6. 2025 stanoveno, ani to, jak skutečně bylo hrazeno (s výjimkou částky 3 000 Kč).
38. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že po převažující dobu trvání opatrovnického řízení (po dobu téměř čtyř let) byl nezletilý v péči matky - vyjma zhruba čtyř dnů v měsíci vyhrazených pro styk s otcem. Již jen tato skutečnost měla mít na posouzení výše výživného po dobu opatrovnického řízení vliv. Jinými slovy: pokud městský soud stanovil do budoucna, se široce stanoveným stykem otce, výživné na částku 5 000 Kč, musela by (za předpokladu neměnnosti ostatních faktorů spoluurčujících výši výživného), nezletilému po dobu úžeji stanoveného styku otce (do září 2024) připadat částka adekvátně vyšší. Ústavní soud nechce konkrétní částku výživného předjímat, neboť to je na posouzení obecných soudů, jejich závěr o tom, že výživné se od počátku opatrovnického řízení nestanoví, však musí být řádně odůvodněn a musí se opírat o konkrétní skutková zjištění, nikoliv o domněnky nebo neúplná skutková zjištění.
39. Matka v odvolání napadla závěr, že by byli rodiče ve shodě ohledně konkrétní částky výživného, poukázala na judikaturu Ústavního soudu k ústavně konformnímu výkladu § 922 o. z. (viz odvolání na č. l. 1280). Odvolací soud se však těmito námitkami nijak nezabýval. K přezkumu rozhodnutí o výživném se v odůvodnění (bod 13) uvádí pouze: "Potvrzeno bylo i rozhodnutí o výživném, když odvolací soud přihlédl k bohatému styku otce s nezletilým a tedy plnění vyživovací povinnosti ze strany otce nad běžný rámec tvořený soudem stanoveným výživným." Samozřejmě nelze izolovaně posuzovat jenom tento jeho závěr bez kontextu se zbývající částí odůvodnění napadeného rozsudku. V nyní posuzovaném případě však ani z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí jako celku neplynou žádné relevantní úvahy ve vztahu k posouzení návrhu na zpětné určení výživného.
40. Tvrzení krajského soudu o bohatém styku, v jehož rámci měl otec plnit vyživovací povinnost, jsou zcela obecná a jejich případný obsah nevyplývá ze skutkových zjištění v dané věci. Styk otce s nezletilým, který by bylo možno označit za "širší", probíhal před vydáním meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně v řádu měsíců (nejvýše od září 2024 do června 2025) a nemůže být argumentem pro to, aby nebylo výživné období dalších cca čtyř let vůbec stanoveno. Dále není zřejmé, co odvolací soud mínil "soudem stanoveným výživným", neboť rozsudek soudu prvního stupně představoval prvotní úpravu výživného vůči nezletilému. Navíc vycházel z chybně zjištěné výše otcem hrazeného výživného, neboť otec na běžné výživné platil měsíčně k rukám matky částku 3 000 Kč, a nikoliv částku 4 000 Kč, jak se konstatuje v rozsudku krajského soudu (viz bod 6). Je sice pravdou, že od července 2021 hradí synovi stavební spoření ve výši 1 000 Kč měsíčně, to však není pro stanovení běžného výživného rozhodné, jak bude objasněno dále. Do té doby přispíval stěžovatel na výživné nezletilého částkou 3 000 Kč, po určitou dobu (necelý rok) přispíval na školku. Nad rámec těchto částek přispíval na občasné mimořádné výdaje, výše těchto plateb však nebyla ničím prokázána a ani jedno z napadených rozhodnutí se jejím konkrétním učením nezabývalo.
41. Pokud otec uvádí, že ukládá měsíčně 1000 Kč na stavební spoření nezletilého, není možné tuto částku považovat za součást plnění běžného výživného, neboť výživné placené rodičem slouží k okamžitému uspokojování potřeb dítěte, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného, jak Ústavní soud připomněl v nálezu sp. zn. III. ÚS 864/25 (bod 24). Zde také Ústavní soud uvedl, že úspory nejsou běžným výživným, přestože jde o formu plnění vyživovací povinnosti, a to z důvodu jejich odlišné funkce. Jde o nástroj, který má dítěti kompenzovat náklady vzniklé v budoucnu - tj. poté, kdy zanikla vyživovací povinnost rodičů (pořízení bydlení, další studium), nebo má uspokojovat případné mimořádné (nadstandardní) výdaje, které nepokrývá běžné výživné, případně to již nedovolují (neumožňují) majetkové poměry rodičů (bod 31). Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž poukázal na svoji předchozí rozhodovací praxi, v níž opakovaně jako neopodstatněné odmítl námitky, prostřednictvím kterých se stěžovatelé snažili domoci zohlednění příspěvků na spoření pro své děti při rozhodování o výši výživného (bod 34). Lze proto uzavřít, že stavební spoření dobrovolně hrazené stěžovatelem, nelze (rovněž s ohledem na jeho účelovou vázanost), zahrnout do plateb stěžovatele, které soud pro dané období zohledňuje při stanovení výše běžného výživného.
42. Požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním za základních atributů řádně vedeného soudního řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho dodržování zajišťuje transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vylučuje libovůli (čl. 2 odst. 2 Listiny); chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost v podobě kvalifikované vady.
43. Jak již bylo uvedeno, posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu. Soudce se nemusí obsáhle vypořádat s každým jednotlivým detailem majetkové situace rodiče, ale je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho volná úvaha o určení výše výživného pohybuje. Tím spíše je povinen řádně a srozumitelně vysvětlit svůj postup, který má být s ohledem na dikci zákona spíše výjimečný.
44. Z výše citovaných odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy v nyní posuzovaném případě svým povinnostem nedostály a takové odůvodnění nepředložily. S ohledem na délku období, o němž měly obecné soudy o výživném pro nezletilého rozhodnout a neučinily tak, je jejich pochybení natolik excesivní, že odůvodňuje kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud nepředjímá závěry obecných soudů a jejich budoucí rozhodnutí ohledně vyživovací povinnosti otce v uvedeném období. Je však nezbytné, aby soudy zohlednily ve věci rozhodné skutečnosti (majetkové a příjmové poměry rodičů v daném období, jejich podíl na hrazení odůvodněných potřeb nezletilého atp.) a náležitě odůvodnily své závěry.
VII.
Závěr
45. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v nyní posuzované věci obecné soudy zatížily svá rozhodnutí kvalifikovanou vadou spočívající v absenci řádného odůvodnění závěrů o nestanovení vyživovací povinnosti otci v období od 1. 2. 2021 do 23. 6. 2025. Obecné soudy tímto svým postupem porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
46. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí podrobená ústavněprávnímu přezkumu v rozsahu, v němž jimi nebylo rozhodnuto o stanovení výživného v období od 1. 2. 2021 do 23. 6. 2025, zrušil. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že vyhovující výrok nálezu vychází z toho, že při rozhodování obecných soudů o návrhu na určení výživného pro nezletilé dítě je částečné nevyhovění ("zamítnutí") návrhu zahrnuto ve výroku obecných soudů jen implicitně (viz nález sp. zn. I. ÚS 1760/24, bod 39).
47. Ústavní stížnost otce nezletilého Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu