Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Michala Bartoně a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Leonharda Josefa Colloredo-Mansfelda, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, sídlem Toyen 3410/1, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024 č. j. 28 Cdo 3259/2023-1678, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2023 č. j. 30 Co 2/2022-1615 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2022 č. j. 20 C 268/2008-1506, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) města Třebechovice pod Orebem, sídlem Masarykovo náměstí 14, Třebechovice pod Orebem, zastoupeného JUDr. Antonínem Ondrákem, advokátem, sídlem Brandlova 261/3, Hradec Králové, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, 3) státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., FCIArb, advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 - Nusle, 4) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 5) České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024 č. j. 28 Cdo 3259/2023-1678, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2023 č. j. 30 Co 2/2022-1615 a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2022 č. j. 20 C 268/2008-1506 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024 č. j. 28 Cdo 3259/2023-1678, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2023 č. j. 30 Co 2/2022-1615 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2022 č. j. 20 C 268/2008-1506 se ruší.
III. Vedlejšímu účastníku 3) se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Podstata věci
1. Podstatou věci je restituční spor o lesní pozemky u obce Třebechovice pod Orebem, které patřily dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi, dědovi stěžovatele. V roce 1942 mu byl veškerý majetek zkonfiskován ve prospěch Německé říše a po válce nebyl vrácen. Restituční nárok stěžovatele vycházel z § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Toto ustanovení dopadá na případy osob, jimž vznikl nevypořádaný nárok na vrácení majetku podle předpisů vydaných po skončení druhé světové války.
2. Klíčovou podmínkou poválečných restitucí byl přezkum státní spolehlivosti žadatele, a právě s tímto hodnocením souvisí jádro sporu: zda dr. Josef Colloredo-Mansfeld spadal do kategorie státně nespolehlivých osob, jestliže existovaly dílčí indicie, že podal tzv. Fragebogen, tedy dotazník ke zjištění německé národní příslušnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že způsob, jakým obecné soudy tuto skutkovou otázku posoudily, je v extrémním rozporu s obsahem soudního spisu. Přestože obsah dotazníku nebyl znám, obecné soudy vyložily jeho vyplnění paušálně jako snahu o získání říšského občanství za účelem ochrany rodového majetku. Takové hodnocení však vůbec nebere v úvahu dobové souvislosti a opomíjí stěžejní námitku stěžovatele, podle níž byl dr. Josef Colloredo-Mansfeld i další členové jeho rodiny v té době vystaveni soustavnému nacistickému nátlaku. Obecné soudy se navíc řádně nevypořádaly ani s dalšími důkazy, např. předloženými osvědčeními o státní spolehlivosti, přestože šlo o klíčové důkazy.
3. Ústavní soud současně považoval za neústavní závěr obecných soudů, podle nichž překážkou restituce byla též skutečnost, že dr. Josef Colloredo-Mansfeld po skončení války nepodal žádost o navrácení majetku, a že majetek přešel na stát na základě konfiskačních dekretů ještě před rozhodným obdobím (tj. před 25. únorem 1948). Takový výklad ve svém důsledku popřel samotný smysl rozhodné právní úpravy v § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., jímž je náprava restitucí zmařených v poválečném období.
II.
Popis věci a její procesní vývoj
II. A. Skutkové okolnosti
4. Předmětem restitučního sporu je vlastnické právo k lesním pozemkům v katastrálním území Štěnkov. Pozemky tvořily po staletí součást majetku rodu Colloredo-Mansfeld. V období druhé světové války a zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava je vlastnil děd stěžovatele, dr. Josef Colloredo Mansfeld. Ten byl však na základě nařízení německé Tajné státní policie (Gestapa) z února 1942 prohlášen za nepřítele Říše a veškerý jeho movitý i nemovitý majetek - včetně posuzovaných pozemků - byl zkonfiskován. Do pozemkových knih byl poté dne 19. 2. 1942 proveden vklad vlastnického práva ve prospěch Německé říše. Po záboru majetku byl stěžovatelův děd donucen se přestěhovat a byl nasazen jako výpomocný dělník při stavbě Škodových závodů v Plošticích.
5. Po skončení okupace v květnu 1945 se dr. Josef Colloredo-Mansfeld znovu ujal faktické správy pozemků, avšak v září téhož roku byl zatčen a internován v táboře Hagibor v Praze, z něhož byl nakonec v prosinci 1945 propuštěn. Souběžně však Zemský národní výbor v Praze vydal na posuzované pozemky konfiskační výměr ze dne 5. 12. 1945, a to podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. V něm byl děd stěžovatele označen za osobu německé národnosti, zrádce a nepřítele Československé republiky. Zároveň byla na jeho majetek uvalena národní správa. Stěžovatelův děd se proti výměru bránil a závěr o své německé národnosti a zrádcovství napadl stížností u ministerstva zemědělství. Ministerstvo zemědělství nejprve výměrem ze dne 30. 1. 1946 potvrdilo názor Zemského národního výboru, dr. Josef Colloredo-Mansfeld se však bránil u nejvyššího správního soudu, načež ministerstvo svůj výměr ze dne 30. 1. 1946 zrušilo výměrem ze dne 3. 6. 1947, ponechalo však v platnosti výměr Zemského národního výboru - s tím, že děd stěžovatele mohl podat nový opravný prostředek. Ten tak učinil. Finálně ministerstvo zemědělství rozhodlo výměrem ze dne 16. 12. 1948, kterým konfiskační výměr zrušilo, neboť ke dni 23. 6. 1945, tj. v době nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., nebyl děd stěžovatele knihovním vlastníkem pozemků (v knihovních zápisech byla vedena Německá říše), a tudíž mu nemohl být tento majetek konfiskován. Přídělovou listinou Národního pozemkového fondu ze dne 30. 12. 1948 byly pozemky přenechány obci Štěnkov, v jejíž prospěch bylo zapsáno vlastnické právo (dnes místní část města Třebechovice pod Orebem).
6. Dr. Josef Colloredo-Mansfeld zemřel v roce 1990. Po pádu komunistického režimu zahájila jeho dcera a dědička, Kristina Colloredo-Mansfeldová (matka stěžovatele) restituční řízení o navrácení jednotlivých částí rodinného majetku. Ústavní soud se opakovaně zabýval spory týkajícími se zámku Opočno a jeho mobiliáře. Tyto případy byly posuzovány podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ve věci zámku Opočno rozhodl naposledy nálezem ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 1283/17 a řízení týkající se mobiliáře uzavřel nedávno usnesením ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 226/25. Současně se v minulosti zabýval také restitučními nároky na navrácení různých pozemků, a to podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") (viz bod 52).
7. Restituční nárok na vydání lesních pozemků, které jsou předmětem posouzení v nynější věci, uplatnila Kristina Colloredo-Mansfeldová dne 23. 10. 2000, a to v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb. Tímto zákonem byl novelou do § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. doplněn nový okruh oprávněných osob - státních občanů České republiky, kteří pozbyli majetek v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 a vznikly jim majetkové nároky podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících.
8. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2008 byly pozemky vydány do jejího vlastnictví. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že Kristina Colloredo-Mansfeldová splňovala podmínky oprávněné osoby ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.
II. B. Předchozí řízení a zrušující nález Ústavního soudu
9. Město Třebechovice pod Orebem (první vedlejší účastník) jako dosavadní vlastník pozemků podalo proti rozhodnutí pozemkového úřadu (viz bod 8 shora) žalobu podle části páté občanského soudního řádu. V průběhu řízení před obecnými soudy Kristina Colloredo-Mansfeldová darovala pozemky svému synovi - nynějšímu stěžovateli, který na základě usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2015 č. j. 20 C 268/2008-418 vstoupil do jejího procesního postavení.
10. Obecné soudy se věcí zabývaly opakovaně. V předchozí fázi sporu považovaly za stěžejní skutečnost, že majetek přešel na stát na základě konfiskačních dekretů ještě před začátkem rozhodného období (tedy před 25. únorem 1948), přičemž se opíraly především o závěry nálezu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04, Zámek Opočno. Proto žalobě vyhověly a určily, že stěžovatel není vlastníkem pozemků, přičemž v tomto rozsahu nahradily správní rozhodnutí o jejich vydání ze dne 10. 10. 2008.
11. Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 3285/19 rozhodnutí obecných soudů zrušil. Podle Ústavního soudu nebylo možné ustat jen na závěru, že vlastnické právo k majetku zkonfiskovanému na základě některého z konfiskačních dekretů přecházelo na stát již okamžikem účinnosti těchto dekretů, tedy mimo rozhodné období. Obecné soudy vycházely paušálně z toho, že posuzované pozemky byly zkonfiskovány, aniž by zkoumaly, zda byly skutečně splněny podmínky pro konfiskaci s konečnou platností ještě v období tzv. třetí republiky (1945-1948), respektive zda naopak děd stěžovatele nesplňoval podmínky pro vrácení pozemků zkonfiskovaných Gestapem podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. K vyřešení této otázky Ústavní soud zavázal obecné soudy vyřešit několik dílčích otázek skutkové i právní povahy:
- za prvé, zda konfiskace pozemků Gestapem dědovi stěžovatele nebyla neplatná dle dekretu č. 5/1945 Sb.;
- pokud ano, pak za druhé, zda děd stěžovatele uplatnil nárok dle dekretu č. 5/1945 Sb. způsobem stanoveným zákonem č. 128/1946 Sb.;
- pokud by obecné soudy dospěly k závěru, že na základě zodpovězení předchozích dílčích otázek nevyvolávala konfiskace pozemků děda stěžovatele Gestapem žádné právní účinky, takže vlastnické právo k nim v období Protektorátu Čechy a Morava nepozbyl, pak za třetí, zda vlastnické právo k nim přešlo na stát podle některého z konfiskačních dekretů, či nikoliv;
- pokud by na základě zodpovězení předchozích dílčích otázek obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelův děd již v době před počátkem rozhodného období splňoval podmínky pro vrácení pozemků na základě tehdejších právních předpisů, pak za páté, zda stěžovatel splňuje i všechny další podmínky pro vydání pozemků dle zákona o půdě, resp. dle zákona č. 243/1992 Sb.
12. Základem pro zodpovězení nastíněných otázek měla být podle Ústavního soudu především skutková zjištění, zda děd stěžovatele spadal či nespadal pod některou kategorii osob státně nespolehlivých vymezenou v § 5 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., která se v podstatě kryla s kategorií osob, jejichž majetek podléhal konfiskaci podle § 1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (eventuálně podle dekretu č. 12/1945 Sb.). Jakkoli tyto okolnosti obecné soudy opakovaně posuzovaly v souvislosti s jinými restitučními kauzami zahrnujícími majetek děda stěžovatele, nelze jejich závěry v posuzované věci převzít bez vlastního dokazování.
II. C. Napadená rozhodnutí obecných soudů
(a) Rozsudek okresního soudu
13. Okresní soud v Hradci Králové po zrušení předchozího rozhodnutí žalobě opět vyhověl a určil, že stěžovatel není vlastníkem posuzovaných pozemků. Vyšel z toho, že poválečné předpisy umožňovaly vrácení majetku neplatně pozbytého za nacistické okupace jen po přezkumu státní spolehlivosti žadatele. Soud zjistil, že se stěžovatelův děd na podzim roku 1940 ucházel o německé občanství, což bylo projevem vlastizrady. Předložená osvědčení o státní a národní spolehlivosti tuto skutečnost nemohla zpochybnit, neboť nesplňovala předepsané náležitosti, nebyla schválena nadřízeným orgánem (ministerstvem vnitra) (podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské) a byla vydána až po urgenci z kanceláře presidenta republiky, "tedy zpětně i se stínem pochybnosti, zda by uvedené osvědčení děd stěžovatele získal i standardním úředním postupem." Nic nenasvědčovalo tomu, že by se děd stěžovatele přihlásil za Němce pod nátlakem. Předložené listiny spíše ilustrovaly postoj Německé říše k majetku šlechtických rodů a historické pozadí jednání děda stěžovatele, motivovaného snahou zachovat rodový majetek. Pozdější okolnosti (nemoc manželky, péče o dítě, odbojová činnost) nemohly mít na posouzení věci vliv. Okresní soud proto uzavřel, že i kdyby děd stěžovatele uplatnil restituční nárok podle § 8 zákona č. 128/1946 Sb., nemohl být jako osoba státně nespolehlivá úspěšný. Dotčený majetek tak přešel na stát podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. a děd stěžovatele ztratil československé občanství ve smyslu § 5 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Stěžovatel proto nemohl úspěšně uplatnit restituční nárok podle zákona č. 243/1992 Sb.
(b) Rozsudek krajského soudu
14. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu. Zdůraznil, že jedinou cestou k navrácení majetku bylo podání žádosti podle zákona č. 128/1946 Sb.; samotná žádost o obnovení knihovního stavu nestačila. Děd stěžovatele však takovou žádost nepodal a nebyl postupem předvídaným tímto zákonem prohlášen za osobu státně spolehlivou. Bez takového posouzení však nebyla naděje na kladné vyřízení věci. Podle krajského soudu proto muselo být na děda stěžovatele nahlíženo jako na osobu státně nespolehlivou.
15. Krajský soud se přesto meritorně zabýval posouzením státní spolehlivosti děda stěžovatele a ztotožnil se s hodnocením okresního soudu. Ani nově provedené důkazy v odvolacím řízení nemohly změnit jeho závěry. To, že vyplnil Fragebogen, mělo podle soudu jednoznačný cíl - ucházet se o přiznání říšského občanství, což bylo v dobovém kontextu vnímáno jako projev ochoty přispět k realizaci nacistické zločinecké politiky. Přitom odkázal na skutkové závěry učiněné k osobě děda stěžovatele v nálezu III. ÚS 107/04, a uvedl, že Ústavní soud měl již tehdy k dispozici převážnou část důkazů. Krajský soud potvrdil, že děd stěžovatele nejednal pod nátlakem, nýbrž ve snaze uchránit rodový majetek. Přestože rodina Colloredo-Mansfeldů patřila mezi šlechtické rody, které vyjádřily v letech 1938 a 1939 věrnost českému lidu, sám dr. Josef Colloredo-Mansfeld podle krajského soudu nepatřil v rámci rodiny k těm aktivnějším. Z obdobných důvodů jako okresní soud pak nepovažoval za průkazná osvědčení o státní a národní spolehlivosti, stejně jako tvrzení stěžovatele o snaze zachovat pracovní místa pro české zaměstnance. Dostatečně relevantní podle krajského soudu nebyly ani výpovědi zaměstnanců a jiných osobností a organizací, jakož i skutečnost, že se děd stěžovatele účastnil voleb do Ústavodárného národního shromáždění. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele, že právo na vrácení majetku mu vzniklo také podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., neboť toto ustanovení se vztahovalo jen na sociálně slabší vrstvy a navíc v posuzované věci nebyla taková žádost podána.
16. Podle krajského soudu tak majetek děda stěžovatele přešel na stát podle dekretu č. 108/1945 Sb. I kdyby byla konfiskace provedena podle jiného dekretu, stalo se tak mimo rozhodné období vymezené v § 4 zákona o půdě, což bránilo restituci i v režimu zákona č. 243/1992 Sb. Krajský soud souhlasil i s tím, že ucházením se o říšské občanství v době zvýšeného ohrožení státu děd stěžovatele pozbyl československé státní občanství podle § 5 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.
(c) Usnesení Nejvyššího soudu
17. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť nenaplnilo předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Vyšel přitom z právního názoru, že k obnově vlastnických práv mohlo dojít výlučně postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., přičemž napadený rozsudek krajského soudu podle něj nezávisel na řešení dovolacích námitek týkajících se aplikace dekretu č. 5/1945 Sb. nebo ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Nejvyšší soud dále konstatoval, že zbývající část dovolání představovala toliko polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, a neshledal, že by tyto závěry byly v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
III.
Argumentace stěžovatele
III. A. Rozpor mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním
18. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Stěžovatel primárně nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že jeho děd nebyl osobou státně spolehlivou ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. Namítá, že obecné soudy hodnotily důkazy zkresleně a jednostranně. Odmítá interpretaci, že vyplněním Fragebogen jeho děd upřímně usiloval o získání německého občanství, a dokonce, že tím vyjádřil ochotu podpořit nacistickou politiku. Obecné soudy vyšly jen ze dvou nepřímých důkazů, které zmiňují údajnou existenci žádosti, samotná žádost včetně textu však nebyla nikým dohledána a není proto známo, jakým způsobem (a zda vůbec) byla vyplněna. Ačkoli někteří členové rodiny podlehli nátlaku a na podzim roku 1940 formulář skutečně vyplnili, neměli podle stěžovatele v úmyslu získat německé občanství. Žádost záměrně vyplnili způsobem, který vedl k jejímu odmítnutí. Obecné soudy se však skutečným úmyslem vůbec nezabývaly.
20. Nesprávné hodnocení důkazů podle stěžovatele vyústilo také v chybný závěr, že jeho děd pozbyl československé občanství podle § 5 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Obecné soudy se dostatečně nevypořádaly ani s námitkami, že v době údajného vyplnění žádosti o říšské občanství jeho děd čelil nátlaku a jednal za zvláštních okolností. Již v říjnu 1940, kdy mělo dojít k podpisu Fragebogen, mu hrozila bezprostřední konfiskace celého majetku, manželka byla v šestém měsíci těhotenství a rodina čelila tlaku kvůli účasti na deklaracích české šlechty, kterou v roce 1939 podepsal i sám dr. Josef Colloredo-Mansfeld. Závěr soudů, že v této otázce nebyl aktivní, je v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Hrozba, které byla rodina v podmínkách nacistické okupace v roce 1940 vystavena, zdaleka přesahovala jen majetkové represe. Jednání nacistů vůči dědovi stěžovatele dokonce naplňovalo dobové znaky perzekuce. Soudy nezohlednily ani další zvláštní okolnosti, zejména snahu zachovat pracovní místa pro české zaměstnance a nevypořádaly se ani s případem jeho bratra Jeronýma Colloredo-Mansfelda, kterému byl po válce vrácen Zbiroh. Přestože se jeho žádost o říšské občanství dochovala, soudy uznaly, že jednal pod nacistickým nátlakem. Ten však dopadal na celou rodinu stejně. Obecné soudy se naopak bez dalšího opřely o nález sp. zn. III. ÚS 107/04, vydaný v době, kdy Ústavní soud neměl k dispozici řadu důkazů. Pokud jde o obsah žádosti o přezkum konfiskace z roku 1942, stěžovatel poukazuje, že v kontextu situace, v níž se jeho rodina po zabavení veškerého majetku ocitla, byla snaha zabránit nacistické represi pochopitelná.
21. Zásadní pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy nepřihlédly k osvědčením o národní a státní spolehlivosti. Nesouhlasí s tím, že měla být potvrzena ministerstvem vnitra. Zákon č. 128/1946 Sb. takovou povinnost nestanoví. Požadavek na schválení vyplývá pouze z § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., který se však vztahuje na osoby, jež za války skutečně nabyly německé občanství. Děd stěžovatele byl posouzen podle § 5 téhož dekretu, určeného pro méně závažné případy neúspěšných žadatelů o německé občanství, který však podmínku schválení osvědčení neobsahuje. Soudy navíc nevzaly v potaz ani další důkazy předložené stěžovatelem a bez bližšího vysvětlení je označily za nerelevantní.
III. B. Neplatnost nacistické konfiskace a uplatnění nároku na restituci podle zákona č. 128/1946 Sb.
22. Stěžovatel nesouhlasí dále s tím, jak obecné soudy posoudily první otázku vytyčenou ve zrušujícím nálezu, tedy zda konfiskace pozemků jeho děda Gestapem byla neplatná podle dekretu č. 5/1945 Sb. Podle něj krajský soud v bodech 59 až 61 napadeného rozsudku chybně uzavřel, že konfiskace pozemků jeho děda Gestapem nebyla ex lege neplatná, a její neplatnost nesprávně spojil až s uplatněním restitučního nároku. Takový výklad by vedl k absurdní situaci, kdy by po uplynutí čtyř let od konce války byla stále vlastníkem neoprávněně konfiskovaného majetku Německá říše. Podle stěžovatele byla nacistická konfiskace majetku od počátku neplatná, byť nároku na vydání majetku musela oprávněná osoba využít ve tříleté lhůtě, jinak by tento nárok (nikoli však samotná neplatnost) byl promlčen podle § 8 zákona č. 128/1946 Sb.
23. Stěžovatel rovněž vytýká obecným soudům přepjatě formalistický přístup při řešení druhé otázky vymezené ve zrušujícím nálezu, a to zda jeho děd uplatnil nárok na vrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. Stěžovatel nezpochybnil, že děd takovou žádost nepodal, soudy se však nezajímaly o širší kontext věci. Jeho děd se v poválečném období bránil proti nepravomocně provedené konfiskaci a shromažďoval důkazy o své národní spolehlivosti. Dokud nebyl zrušen původní konfiskační výměr, nemělo podání žádosti smysl kvůli překážce litispendence. Po únoru 1948 nebylo reálné o podání žádosti uvažovat, přestože lhůta pro její podání běžela až do června 1949. Stěžovatel upozorňuje, že konkrétní podání žádosti není podmínkou pro úspěšnou restituci majetku podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. Tuto speciální úpravu je nutné odlišit od zákona o půdě, podle něhož postupovaly soudy v řízeních uvedených v bodě 58 rozsudku krajského soudu. Podle stěžovatele pak nelze na základě pouhé skutečnosti, že jeho děd nepodal žádost podle zákona č. 128/1946 Sb. a nebyl postupem předvídaným tímto zákonem prohlášen za státně spolehlivou osobu, dovozovat jeho státní nespolehlivost, jak to učinil krajský soud. Žádný předpis takovouto presumpci národní nespolehlivosti nestanoví.
III. C. Rozhodné období
24. Stěžovatel konečně brojí také proti závěru obecných soudů, podle něhož nebyla restituce možná ani proto, že majetek jeho děda přešel na stát před rozhodným obdobím vymezeným v zákoně o půdě, které je třeba zohlednit i při posuzování restitučních nároků podle zákona č. 243/1992 Sb. Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně vyšly z toho, že tento majetek podléhal konfiskačním dekretům presidenta republiky a přešel tak na stát ex lege momentem jejich účinnosti. Podle stěžovatele však tyto konfiskační dekrety na majetek jeho děda nedopadaly a stát se zmocnil majetku až za doby nesvobody bez právního důvodu, a to konkrétně přídělovou listinou Národního pozemkového fondu v k. ú. Štěnkov ze dne 30. 12. 1948.
III. D. Další námitky
25. Stěžovatel trvá také na tom, že restituční nárok jeho děda plynul i z § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., který ukládal vrátit majetek dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným podnikatelům a osobám v podobném sociálním postavení, jež o něj přišly v důsledku národní, politické či rasové persekuce. Obecné soudy přezkoumatelným způsobem nevysvětlily, proč nebylo možné dr. Josefa Colloredo-Mansfelda považovat za příslušníka "sociálně slabší vrstvy". Podle stěžovatele obecné soudy vyšly také z nesprávné právní analýzy dekretu č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních. Závěr, že výmazy poznámek zabavení u soukromých osob nemohly být na rozdíl od veřejných vlastníků zapsány "automaticky", není správný.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
26. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
V.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
27. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u okresního soudu a vyzval účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
28. Povodí Labe, státní podnik, se výslovně vzdal postavení vedlejšího účastníka. Obec Jeníkovice u Hradce Králové na výzvu nereagovala, ačkoli v ní byla poučena, že se tím konkludentně vzdá postavení vedlejší účastnice. Ústavní soud ji proto za vedlejší účastnici v nynějším řízení nepovažuje (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu). Ostatní účastníci a vedlejší účastníci se k věci vyjádřili.
29. Okresní a krajský soud jen odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
30. Nejvyšší soud ve vyjádření setrval na závěru, že v projednávané věci nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť rozsudek krajského soudu nezávisel na řešení otázek uvedených v dovolání. Ke skutkovým námitkám uvedl, že může zasáhnout jen tehdy, pokud by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existoval tzv. extrémní rozpor - ten však v posuzované věci neshledal. Závěr krajského soudu, že děd stěžovatele podal žádost o říšské občanství dobrovolně, zjevně ve snaze ochránit svůj majetek, považuje Nejvyšší soud za logický a přesvědčivý.
31. První vedlejší účastník (město Třebechovice pod Orebem) je přesvědčen, že obecné soudy věc rozhodly správně, a to v intencích nálezu sp. zn. II. ÚS 3285/19. Upozorňuje, že spor o lesní pozemky (o rozloze cca 50 ha) trvá již velmi dlouho a přetrvávající právní nejistota mu znemožňuje naplno vykonávat vlastnická práva. Věc je nezbytné posuzovat v dobovém kontextu - konfiskace majetku dr. Josefa Colloredo-Mansfelda tehdy nevzbuzovala pochybnosti. Poválečné období bylo chaotické, řada dokumentů se ztrácela, a proto je nezbytné věc hodnotit v širších souvislostech. Přestože je snaha stěžovatele uchránit bývalý rodový majetek pochopitelná, nesmí vést k novým křivdám. Vedlejší účastník pozemky oprávněně považuje za svůj majetek a dlouhodobě na nich hospodaří. Soudy bývají vůči státu přísnější a snaží se věci vykládat ve prospěch restituentů, tento přístup však musí mít limity. Prolamování hranice před 25. únor 1948 je z hlediska právní jistoty velmi nebezpečné. Ústavní soud to dosud připustil jen výjimečně, za přísně vymezených podmínek, které v dané věci nejsou splněny.
32. První vedlejší účastník se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Bylo zřejmé, že majetek děda stěžovatele byl konfiskován před rozhodným obdobím, a to na základě některého z konfiskačních dekretů, které měly konstitutivní účinky. Potvrzuje to i skutečnost, že majetek dr. Josefa Colloredo-Mansfelda nebyl zahrnut do pozemkové reformy podle tzv. Ďurišových zákonů z roku 1947, jejichž cílem bylo přerozdělení dosud nezkonfiskovaného velkostatkářského majetku. Dr. Josef Colloredo-Mansfeld navíc nesplňoval podmínky pro vrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť pozbyl československé občanství a nebyl považován za osobu státně spolehlivou. Z několika nepřímých důkazů bylo prokázáno, že se za války přihlásil k německé národnosti vyplněním Fragebogen, což ostatně sám potvrdil. V tehdejším právním a společenském kontextu to znamenalo, že byl považován za Němce, často i za kolaboranta a zrádce. Motivace pro toto jednání nebyla pro účely restitucí rozhodující, podstatný byl postoj k vládnoucí nacistické moci. Podle dobových názorů bylo na dr. Josefa Colloredo-Mansfelda po válce vskutku nahlíženo jako na Němce a kolaboranta. Stěžovatel stále do jisté míry zaměňuje restituci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (zámek Opočno) a restituci podle zákona o půdě (nynější věc). Nově také odkazuje na kauzu Jeronýma Colloredo-Mansfelda, jejíž okolnosti však nejsou vedlejšímu účastníkovi známy. Každý případ je nutné hodnotit individuálně, úspěch restituenta mohl souviset i s nečinností jiných subjektů.
33. Druhý vedlejší účastník (Státní pozemkový úřad) považuje za stěžejní vyhodnocení otázky státního občanství děda stěžovatele. Obecné soudy se podle něj podrobně zabývaly důvody pozbytí občanství a lze si jen těžko představit, že by se mohly v současnosti objevit nové důkazy zpochybňující závěr, že se děd stěžovatele přihlásil k německé národnosti. Stěžovatel se v podstatě snaží zpochybnit Benešovy dekrety. Vedlejší účastník upozorňuje na to, že po roce 1945 ministerstvo vnitra nevyhovělo žádosti děda stěžovatele o navrácení československého státního občanství z důvodu kolaborace. Běh času nemůže vést ke zlehčování rozhodnutí a právních aktů přijatých po válce, které se týkaly kolaborantů a jejich majetku. V dalších závěrech odkázal na napadená rozhodnutí, se kterými se ztotožnil a zopakoval názor, že prolomení hranice rozhodného období by mělo nepředstavitelné následky.
34. Třetí vedlejší účastník (Lesy České republiky, s. p.) ve svém vyjádření a jeho doplnění uvádí, že námitky stěžovatele, které primárně směřují proti skutkovým závěrům obecných soudů, se týkají otázek jednoduchého práva a nedosahují ústavněprávní úrovně. Připomíná, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí, a proto mu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené v řízení před obecnými soudy. V posuzované věci soudy postupovaly v souladu s algoritmem stanoveným nálezem sp. zn. II. ÚS 3285/19 a na položené otázky poskytly řádné a srozumitelné odpovědi. Argumentace stěžovatele je účelová a zavádějící. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a zároveň stěžovateli uložil povinnost nahradit mu náklady řízení o ústavní stížnosti.
35. Čtvrtý a pátý vedlejší účastník (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a Ministerstvo zemědělství) pokládají napadená rozhodnutí za věcně správná a plně se ztotožňují s jejich závěry.
36. Stěžovatel v replice poukazuje na skutečnost, že jeho děd se bezprostředně po skončení války ujal se souhlasem místních národních výborů správy svého opočenského majetku (až do své internace v Hagiboru koncem září 1945, která souvisela s obsazením ministerstva vnitra komunistou Václavem Noskem). Z toho dovozuje, že veřejná poválečná správa ho považovala za vlastníka tohoto majetku, bez ohledu na tehdejší knihovní zápis vlastnictví ve prospěch Německé říše. V dobovém nazírání tedy byla konfiskace majetku Gestapem neplatná a děd měl nárok na navrácení svého majetku. Stěžovatel dále opakuje, že nebylo prokázáno, že by jeho děd usiloval o udělení říšského občanství. I kdyby skutečně o občanství požádal, jednal pod nátlakem a za zvláštních okolností, které v řízení popsal a prokázal. Proto nemohlo jít o důvod pro prohlášení jeho osoby za státně nespolehlivou.
37. V doplnění vyjádření stěžovatel nejprve upozorňuje na rozsudek ESLP ze dne 11. 9. 2025 Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství proti České republice (č. 15440/22), v němž bylo shledáno porušení spravedlivého procesu, neboť Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2662/21 nerespektoval předchozí judikaturu a nepřezkoumal, zda konfiskace údajně založená na prezidentských dekretech byla účinná. Podle stěžovatele také v posuzované věci existovaly pochyby o legitimitě postupu státních orgánů, neboť původní konfiskační výměr Zemského národního výboru byl následně zrušen a pozemky tak byly fakticky převzaty až po 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období. Současně stěžovatel poukázal také na závěry uvedené v nálezu ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 854/23, restituce rodu Walderode, v němž Ústavní soud odmítl absolutizaci zjištění o vyplnění Fragebogen. Podle stěžovatele jsou okolnosti nyní posuzované věci z hlediska prokázání pročeských postojů jeho předka výrazně příznivější, než tomu bylo v právě citované kauze.
38. Ústavní soud zaslal všechna vyjádření stěžovateli, účastníkům řízení a vedlejším účastníkům na vědomí. Žádné další reakce již neobdržel.
39. Ústavní soud dospěl k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Posouzení ústavní stížnosti
40. Posuzovaná věc má složitý skutkový i právní charakter. Při posuzování událostí, které se odehrály před více než osmi desetiletími, tedy v době druhé světové války a bezprostředně po ní, je nezbytné postupovat se zvýšenou mírou zdrženlivosti a obezřetnosti. Časový odstup, neúplnost či fragmentárnost dochovaných pramenů a obtížná rekonstrukce skutkových okolností limitují možnosti dnešního rozhodování orgánů veřejné moci. Soudní rozhodování proto musí být vedeno s vědomím těchto limitů (srov. nález ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 98/04, restituční nároky rodu Salmů, část IV/b). Při hodnocení těchto okolností musí demokratický právní stát postupovat tak, aby sám nevytvářel nové křivdy, ale naopak aby obecné soudy restituční předpisy vykládaly ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v souladu s jejich účelem (viz např. nálezy ze dne 29. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, a ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 94).
41. Ústavní soud v této věci rozhoduje již podruhé, a to v návaznosti na svůj předchozí nález ze dne 9. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 3285/19, v němž vymezil okruh dílčích otázek skutkové i právní povahy, jimiž se měly obecné soudy při posouzení vzniku restitučního nároku zabývat (bod 11). Ústavní soud v nálezu II. ÚS 3285/19 přezkoumával rozhodnutí obecných soudů, které restituční nárok stěžovatele zamítly převážně na základě formálních úvah, zejména ve vztahu k aplikaci rozhodného období (viz bod 10). V nynější fázi řízení Ústavní soud rozhoduje v návaznosti na rozhodnutí obecných soudů, které měly za úkol vypořádat se s otázkami vymezenými v předchozím nálezu. Na tento procesní vývoj proto Ústavní soud navazuje tím, že kritéria dříve formulovaná dále rozvíjí a konkretizuje, a to se zřetelem ke specifikům restitučního nároku podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.
42. Ústavní soud nejprve vymezuje obecný právní rámec restitučního nároku stěžovatele, včetně relevantní poválečné právní úpravy, z níž se odvíjí hmotněprávní předpoklady podle právní úpravy současné (část VI. A.). Následně se zabývá účelem rozhodné restituční úpravy a z něj vyvozuje podmínky nezbytné pro přiznání restitučního nároku (část VI. B.). Konečně posuzuje, zda při hodnocení otázky státní spolehlivosti stěžovatelova děda nedošlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými závěry obecných soudů a provedenými důkazy (část VI. C.).
VI. A. Obecná východiska
43. Restituční zákonodárství po roce 1989 tvoří soubor právních předpisů, které upravují restituční nároky rozdílně, a to jak z hlediska okruhu oprávněných osob, tak z hlediska dalších podmínek jejich vzniku a uplatnění. Restituční nároky proto nelze mechanicky ztotožňovat a závěry judikatury vztahující se k restitucím podle jednoho zákona nelze bez dalšího přenášet na nároky uplatňované podle jiného restitučního předpisu.
44. Nejprve je proto nezbytné přesně vymezit právní rámec této restituční kauzy. Krajský soud posuzuje restituční nárok značně neurčitě, neboť jej současně hodnotí jak podle zákona o půdě, tak podle zákona č. 243/1992 Sb. Přestože jde o vzájemně provázané předpisy (§ 12 zákona č. 243/1992 Sb.), není možné restituční nároky podle těchto předpisů směšovat ani je poměřovat stejnými právními kritérii. Zákon č. 243/1992 Sb. byl přijat jako zvláštní právní úprava (lex specialis) na základě zmocnění obsaženého v § 7 odst. 2 zákona o půdě a zakládá specifické restituční nároky. Tuto skutečnost krajský soud náležitě nezohlednil.