Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, sídlem Michalská 440/11, Praha 1 - Staré Město, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. dubna 2026 č. j. 2 NZT 30/2023-589, sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. září 2025 č. j. VZV 30/2023-2443 a trvajícímu jinému zásahu Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel je od roku 2023 stíhán pro zločin porušení mezinárodních sankcí podle § 410 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. V rámci vyšetřovacích úkonů zpracoval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "VSZ"), v červnu 2024 žádost o právní pomoc do Ruské federace. Její podstata spočívala v návrhu na provedení výslechu 11 svědků, u kterých byl předpoklad pobytu na území této země. Žádost v délce přes 200 stran obsahovala kromě informací o stěžovateli a jím údajně páchané trestné činnosti také otázky na svědky a byla přeložena do ruského jazyka. V souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "MJSVT"), byla žádost podána dožádanému státu prostřednictvím Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "NSZ"). Orgány Ruské federace žádost posléze vrátily zpět bez věcné reakce s tím, že její vyřízení by mohlo narušit zájmy tohoto státu.
2. Stěžovatel se nejprve v dubnu 2025 domáhal po VSZ doplnění spisu o žádost o pomoc. VSZ úkon vyhodnotilo jako žádost o přezkum postupu policejního orgánu podle § 157a odst. 1 trestního řádu a v květnu 2025 přípisem stěžovatele informovalo, že žádná pochybení v postupu policie neshledalo. Současně označilo část spisu (šanon), ve kterém se (údajně chybějící) žádost o pomoc nacházela. V srpnu 2025 stěžovatel zaslal VSZ další žádost, jejímž obsahem byl nesouhlas s postupem VSZ ve věci žádosti o pomoc. Stěžovatel odkázal na dokumenty mezinárodních organizací označující Ruskou federaci za teroristický stát. Uvedl, že zaslané údaje obsahovaly řadu osobních informací a umožňovaly identifikovat strukturu jeho majetku. Tyto bezpracně získané citlivé a neveřejné informace podle něj může Ruská federace nyní zneužít pro své zájmy a tím ohrozit stěžovatele i jeho rodinu. Není vyloučeno, že informace mohou být předány ruskému organizovanému zločinu. Stěžovatel se proto dotazoval, jak bylo zajištěno, aby si ruské orgány údaje neokopírovaly a nepředaly nepovolaným subjektům.
3. VSZ podání posoudilo v souladu s § 16a zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, podle jeho obsahu a reagovalo na něj ústavní stížností napadeným sdělením. Vysvětlilo, že žádost o pomoc obsahovala pouze údaje související s položením otázek na svědky, které orgány činné v trestním řízení považovaly za důležité pro objasnění věci, a to ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Dožadující orgán samozřejmě zvažoval, jestli je podání žádosti o pomoc nezbytné. Mezinárodní justiční spolupráce mezi ČR a Ruskou federací nadále probíhá, ročně je do Ruské federace odesláno několik žádostí a některé jsou vyřízeny pozitivně. Smluvním základem je jak Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních z roku 1959, tak i bilaterální smlouva mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních z roku 1982. O možném zneužití údajů obsažených v žádosti o pomoc státní zastupitelství nemá informace.
4. V březnu 2026 stěžovatel požádal NSZ o přezkum rekapitulovaného sdělení. S argumentací VSZ vyjádřil nesouhlas a označil ji za rozpornou s ústavním pořádkem a ochranou základních práv. Opět rozvedl své námitky předestřené výše. NSZ žádost přezkoumalo v rámci instančního dohledu podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Z ústavní stížností napadeného vyrozumění plyne, že argumentaci VSZ nebylo co vytknout a proto nebyl důvod přijímat jakákoli dohledová opatření.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že obě státní zastupitelství porušila čl. 10 a 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 5, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie. V petitu navrhuje, aby Ústavní soud 1) vyslovil, že žádostí o právní pomoc i následným sdělením VSZ a vyjádřením NSZ došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, 2) zakázal orgánům státního zastupitelství dále předávat jeho osobní údaje do Ruské federace bez individuálně vyhodnocených a vymahatelných záruk ochrany těchto údajů, 3) přikázal orgánům státního zastupitelství obnovit stav před porušením tím, že zajistí, aby k dalšímu poskytování jeho osobních údajů do Ruské federace nedocházelo.
6. Stěžovatel namítá, že podání žádosti o pomoc bylo neproporcionální a nepřípustné. Ruská federace byla v několika rezolucích mezinárodních organizací označena za teroristický stát a není již členem Rady Evropy, takže v jejím případě chybí záruka v podobě ochrany Evropského soudu pro lidská práva. Státní zastupitelství nemohlo realisticky očekávat kladné vyřízení žádosti o právní pomoc od nepřátelského státu, o čemž nakonec svědčí i reakce orgánů Ruské federace na ni. Žádost o pomoc obsahovala celou řadu velmi citlivých osobních údajů a jejich předání orgánům teroristického státu představovalo extrémní zásah do práv stěžovatele na lidskou důstojnost a ochranu soukromí. České orgány neměly žádnou záruku proti zneužití informací Ruskou federací nebo s ní spojených zločineckých skupin. Stěžovatel a jeho rodina tím byli významně ohroženi. Stát nemůže přenést odpovědnost za porušení základních práv na stát, se kterým hodlá v trestních věcech spolupracovat, což plyne mj. z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech ze dne 7. 7. 1989 Soering proti Spojenému království, č. stížnosti 14038/88, a ze dne 13. 12. 2012 El-Masri proti bývalé Jugoslávské republice Makedonii, č. stížnosti 39630/09.
III.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Z postupu stěžovatele je složité rozklíčovat, co bylo a je v průběhu řízení jeho cílem. V podáních k VSZ a NSZ sice vymezuje, proč považuje aktivaci žádosti o pomoc za problematickou, ale z hlediska výsledku spíše toliko žádá příslušné orgány o vysvětlení jejich kroků. Naopak nenárokoval jakoukoliv předběžnou nebo následnou nápravu situace týkající se žádosti o pomoc, obě podání k státnímu zastupitelství ostatně neobsahují jakýkoliv petit. Ten stěžovatel formuloval až v ústavní stížnosti. V jeho první části navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval porušení základních práv podáním žádosti o pomoc, sdělením státního zástupce VSZ a vyrozuměním státního zástupce NSZ. Daný požadavek se jeví logický vůči žádosti o pomoc, jejíž odeslání do Ruské federace již nelze žádným způsobem vrátit. Oproti tomu napadená sdělení a vyrozumění by Ústavní soud fakticky zrušit mohl. Ústavní soud se nicméně k těmto nekonzistentnostem rozhodl nepřihlížet a posoudil námitky stěžovatele podle jejich reálného obsahu. Podstata argumentace stěžovatele od počátku spočívala v kritice rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení spolupracovat s Ruskou federací formou žádosti o pomoc a z toho plynoucího porušení jeho základních práv. Stručně shrnuto, v podáních k VSZ i NSZ i nyní v ústavní stížnosti poukazoval a poukazuje na nezákonnost a protiústavnost podání žádosti o pomoc.
8. Ústavní soud se dosud problematikou přezkumu žádosti o právní pomoc v cizím státě ve své judikatuře nezaobíral. Nejprve je nutno posoudit, zda je žádost rozhodnutím ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu anebo je možné ji podřadit pod jiný zásah orgánu veřejné moci. Podle § 40 odst. 1 zákona o MJSVT je vyžádání právní pomoci v cizím státě před podáním obžaloby možné pouze na základě žádosti státního zástupce, a to prostřednictvím NSZ. Žádost o právní pomoc je nicméně toliko prvním formálním úkonem tohoto procesu. Její podání není autoritativním rozhodnutím státního zástupce, dokončení procedury se ani nenachází pod kontrolou českého orgánu činného v trestním řízení. Na žádost o pomoc proto nelze pohlížet jako na rozhodnutí ve smyslu "výsledku řádné rozhodovací pravomoci daného orgánu" (srov. analogicky u žádosti státního zastupitelství k převzetí trestního stíhání cizím státem v nálezu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1355/18, bod 30).
9. Vedle toho z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci", proti němuž se lze rovněž domáhat ochrany ústavní stížností [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], se zpravidla rozumí převážně jednorázový a zároveň protiústavní útok takového orgánu vůči základním právům, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucího z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností. Vyjádřeno negativně, jiný zásah orgánu veřejné moci naopak nelze spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích jej zatěžuje jako celek, včetně z něho vyplynuvšího rozhodnutí. Tento závěr ovšem platí jen za předpokladu, že takovéto vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci daného řízení (viz již nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95). Lze shrnout, že aby bylo možné namítanému postupu přiznat povahu jiného zásahu orgánu veřejné moci, muselo by jít o zásah, jehož trvání nebude způsobilé zatížit z hlediska možného porušení základních práv i navazující rozhodnutí, jímž toto řízení končí a jež by bylo přezkoumatelné Ústavním soudem (např. nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11, bod 52).
10. České orgány nemohou samy vykonávat úkony trestního řízení na území jiného státu. Účelem vyžádání právní pomoci v cizím státě je překonání této překážky tím, že cizí stát určitý procesní úkon vázaný na účely trestního řízení v České republice provede za české orgány, případně jim jeho provedení umožní. Typicky může jít o opatření důkazu (§ 42 odst. 2 zákona o MJSVT), předvolání osob z jiného státu (§ 44 zákona o MJSVT) nebo zajištění věci (§ 45 odst. 2 zákona o MJSVT). Podle Ústavního soudu je patrné, že v tomto pojetí žádost o právní pomoc nenaplňuje výše uvedené požadavky na "jiný zásah orgánu veřejné moci". Je totiž pouze nástrojem, jehož prostřednictvím jsou následně - a to samozřejmě jen pokud mu orgány cizího státu vyhoví - úkony trestního řízení realizovány (srov. analogicky k žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu usnesení ze dne 1. 7. 2026 sp. zn. II. ÚS 1070/26, bod 13). V tomto smyslu je vyžádání právní pomoci neoddělitelnou součástí probíhajícího trestního řízení, přičemž zásadní dopad na základní práva obviněného (obžalovaného) mají teprve procesní úkony, které jsou na základě žádosti provedeny. Proti jejich dopadům se přitom může obviněný (obžalovaný) standardně bránit dostupnými nástroji ve všech fázích trestního řízení. Je-li přesto přesvědčen, že jeho konečný výsledek vykazuje ústavněprávní vady kvůli pochybením souvisejícím s vyžádáním právní pomoci v cizím státě, může se bránit ústavní stížností.
11. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že na podání žádosti o právní pomoc v cizím státě nelze aplikovat nosné závěry již výše poukazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1355/18. V něm Ústavní soud žádost o převzetí trestního řízení cizím státem za jiný zásah označil. Jde však o situaci odlišnou od vyžádání právní pomoci. Zaprvé, vyhověním žádosti o převzetí trestního stíhání ze strany cizího státu je trestní řízení bez dalšího převzato a na území ČR v zásadě ukončeno (srov. § 108 zákona o MJSVT). Zadruhé, potenciální dopady žádosti o převzetí na základní práva obviněného (obžalovaného) mohou být (nejen s ohledem na konečnost tohoto procesního úkonu) mnohem závažnější.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že v naprosté většině situací nebude možné přímo ústavní stížností napadat žádost o právní pomoc v cizím státě jakožto jiný zásah do ústavně zaručených práv, neboť jde o neoddělitelnou část probíhajícího trestního řízení.
13. Z právě vymezeného rámce je nicméně nutno připustit výjimku. V situacích, v nichž nepůjde o tvrzené potencionálně negativní důsledky tohoto procesního úkonu pro trestní řízení, nýbrž v nichž sama žádost o právní pomoc bude bez dalšího považována za zásah do základních práv obviněného (obžalovaného), a to bez ohledu na důsledky v trestním řízení, je nutno tuto žádost za jiný zásah orgánu veřejné moci považovat. Po vyčerpání dozoru a dohledu u státních zastupitelství pak bude ústavní stížnost přípustná.
14. K této specifické situaci došlo i v nyní posuzované věci. Jádro námitek stěžovatele spočívá v tom, že již samo podání žádosti o právní pomoc a s tím související předání osobních údajů stěžovatele do Ruské federace je neústavní vzhledem k nedemokratickému charakteru tohoto státu. Stěžovatel nenapadá dopady žádosti o právní pomoc pro další průběh trestního řízení. Vzhledem k odmítnutí spolupráce Ruskou federací by to ani nedávalo smysl. Tvrdí, že neústavní je samotné podání žádosti. V pokračujícím trestním řízení není prostor tento druh pochybení napravit, proto považuje Ústavní soud ústavní stížnost za přípustnou.
15. Ústavní soud se nicméně s námitkami stěžovatele věcně neztotožňuje. Podání žádosti o právní pomoc se řídí podmínkami vymezenými v § 40 a 41 MJSVT. Ani stěžovatel nerozporuje, že byly naplněny: žádost podal příslušný orgán řádným způsobem, směřovala do cizího státu, se kterým má Česká republika uzavřeny odpovídající mezinárodní smlouvy a týkala se skutečností souvisejících s probíhajícím trestním řízením.
16. Stěžovateli lze přisvědčit, že při podání žádosti musí dožadující orgán zvažovat i další okolnosti nad rámec naplnění formálních zákonných podmínek. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem i v tom, že k vyžádání právní pomoci v Ruské federaci je s ohledem na zavrženíhodné jednání tohoto státu na vnitrostátní i mezinárodním úrovni přistupovat s obzvláštní opatrností. Zároveň ale podle Ústavního soudu nelze přijmout tezi, že spolupráce s Ruskou federací ve věcech trestních je zcela vyloučena. Česká republika udržuje s Ruskou federací diplomatické vztahy. Využití institutu právní pomoci cizího státu má přispět k usnadnění vyšetřování trestné činnosti na území České republiky. Nelze zcela vyloučit, že orgány Ruské federace mohou v určitých případech k tomuto cíli napomoci. Jistěže by nebylo racionální, aby česká strana žádala o právní pomoc Ruskou federaci ve věci objasňování válečných zločinů ruských vojáků na Ukrajině nebo činnosti ruských disidentů, na druhou stranu proti běžné násilné nebo majetkové kriminalitě zasahují všechny státy bez ohledu na formu jejich politického režimu. Je legitimní otázkou, zda zločin porušování mezinárodních sankcí (vůči Ruské federaci) nepatří k trestné činnosti, u které snaha o získání právní pomoci v Ruské federaci smysl nedává. Odpověď bude záležet na konkrétních okolnostech případu. Zaprvé tento trestný čin může být spáchán s pozitivním i negativním dopadem na dožádaný stát, zadruhé se případně poskytnutá právní pomoc může promítnout ve prospěch i neprospěch obviněného (obžalovaného). Stěžovatel ale žádnou detailnější argumentaci v tomto ohledu nepředkládá a není úkolem Ústavního soudu nahrazovat ji vlastními úvahami.
17. Stěžovatel tezi o nepřípustnosti spolupráce s Ruskou federací opírá o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Přehlíží však obsah a kontext citovaných rozhodnutí. Ve věci Soering ESLP rozhodl, že vydáním osoby do země, v níž hrozí uložení trestu smrti, bude porušen čl. 3 Úmluvy. Ve věci El-Masri ESLP shledal porušení čl. 3 a 5 Úmluvy při vydání (předání) osoby jinému státu, ve kterém byla vězněna a podrobena mučení. Podle Ústavního soudu je očividné, že ačkoliv se ve všech případech jedná o spolupráci ve věcech trestních, z hlediska porušení nebo potenciálního ohrožení základních práv není možné tyto situace s žádostí o právní pomoc srovnávat.
18. Podle stěžovatele měla žádost o právní pomoc porušit primárně jeho základní právo na soukromí, neboť obsahovala neveřejné osobní údaje o něm a s ním spojených aktivitách. Opomíjí, že údaje o osobě, proti níž je vedeno trestní řízení, popis skutku a popis požadovaných úkonů je podle § 41 odst. 1 MJSVT povinnou součástí žádosti o právní pomoc. V ústavní stížnosti netvrdí, že by byly předány informace, které neměly vztah k probíhajícímu trestnímu řízení. Zároveň nijak nevysvětluje, proč, případně jak, by měly ruské orgány nebo zločinecké organizace zaslané informace zneužít. Ústavní soud těžko může konstatovat porušení základních práv stěžovatele jen na základě jeho spekulací o hypotetických negativních důsledcích žádosti o právní pomoc, jakkoliv barvitě jsou v ústavní stížnosti vykreslovány. Ústavní soud zároveň nezpochybňuje, že by k reálnému zneužití poskytnutých údajů a vzniku újmy stěžovateli v budoucnu dojít mohlo. To ostatně nelze vyloučit při poskytnutí informací relevantních pro trestní řízení kterémukoliv subjektu. Nastane-li taková situace, právní řád poskytuje stěžovateli prostředky k ochraně jeho základních práv (od trestněprávní či civilněprávní ochrany zdraví, majetku, soukromí či jiných osobnostních statků, až po případnou žalobu na náhradu škody vůči státu).
19. Druhá část petitu ústavní stížnosti požaduje zakázat státnímu zastupitelství zásah spočívající v dalším předávání osobních údajů stěžovatele do Ruské federace bez individuálně vyhodnocených a vymahatelných záruk ochrany. Z tvrzení stěžovatele ani sdělení VSZ neplyne, že by státní zastupitelství podání další žádosti o právní pomoc plánovalo. I kdyby tak ale teoreticky hodlalo učinit, z podstaty věci by vždy muselo individuálně vyhodnotit proporcionalitu takového kroku, neboť má tuto povinnost ze zákona (srov. např. § 39 MJSVT). Státní zastupitelství nakonec individuálně posoudilo již zde přezkoumávanou žádost o právní pomoc. Přikázání této povinnosti rozhodnutím Ústavního soudu, byť v negativní podobě (zákazu), se proto jeví nadbytečným.
20. Ani třetí části petitu Ústavní soud nemůže vyhovět. Požadavek stěžovatele není proveditelný. Určité informace o stěžovateli již byly v žádosti o právní pomoc předány orgánům Ruské federace a je mimo pravomoc českých orgánů tento krok jakkoliv zvrátit. Obnovení předešlého stavu logicky nelze dosáhnout ani tím, že by Ústavní soud přikázal státnímu zastupitelství nepokračovat v dalším poskytování údajů stěžovatele do Ruské federace.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu