54. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že civilní soudy rozhodly o konfliktu tvrzených konfiskací - konfiskace poválečným Československem před únorem 1948 podle Benešova dekretu a konfiskace komunistickým režimem po únoru 1948 podle zákona o revisi první pozemkové reformy - v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II) a na něj navazující nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Civilní soudy naopak založily napadená rozhodnutí především na závěrech nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek) a na něj navazujících usneseních.
55. Podle Ústavního soudu je předně třeba dát za pravdu Nejvyššímu soudu (viz jeho vyjádření shrnuté výše), že dosavadní judikatura Ústavního soudu týkající se řešení konfliktu dvou tvrzených právních titulů konfiskací je nejasná, respektive rozporuplná, a to v hodnocení konfiskací církevního majetku podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb., k nimž mělo dojít před začátkem rozhodného období, a u nichž zároveň do začátku rozhodného období nedošlo k faktickému převzetí předmětu konfiskace státem.
VII. 1 a) První linie judikatury:
nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek)
56. První linie judikatury je založena na nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek) z června 2020. V uvedené věci církevní právnická osoba tvrdila, že konfiskační proces sporného majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. trpěl vážnými vadami (konfiskační výměr Ministerstva zemědělství měl obsahovat řadu nesprávností); konfiskace přitom měla být fakticky završena až komunistickým režimem po únoru 1948. Ústavní soud dospěl v případě konfliktu dvou tvrzených právních titulů k následujícímu nosnému závěru:
"...v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a na něj navazující judikaturou nejsou pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu prezidenta republiky podle zákona o majetkovém vyrovnání rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekret prezidenta republiky, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastávaly ex lege ke dni 23. 6. 1945." [viz doslovné znění bodu 40 nálezu].
57. Uvedený závěr následovala řada senátních usnesení. V usnesení sp. zn. III. ÚS 1852/20 (prelatura Český Krumlov IV) z února 2021 se Ústavní soud zabýval jinou ústavní stížností nynější stěžovatelky, ve které (shodně jako v nyní posuzované věci) tvrdila, že Kaplická konfiskační vyhláška (tj. vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. října 1945) byla nicotná pro svou neurčitost v označení předchůdkyně církevní osoby ("děkanství Krumlov"). Ústavní soud dospěl k závěru, že civilní soudy účinky konfiskace sporného majetku podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. zhodnotily ústavně souladně. Mimo jiné uvedl:
"[...] V souladu s judikaturou Ústavního soudu posoudily obecné soudy vyhlášku jako deklaratorní akt, jehož dostatečnou náležitostí je kategorizace osoby podléhající dekretu presidenta republiky; vyhláška nemusela obsahovat výčet jednotlivých nemovitostí [...] postačuje, byla-li osoba podléhající konfiskaci navazujícím správním aktem dostatečně "kategorizována"."
[usnesení sp. zn. III. ÚS 1852/20 ze dne 2. února 2021; podobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1990/20 ze dne 26. ledna 2021 (prelatura Český Krumlov III); usnesení sp. zn. III. ÚS 3839/19 ze dne 18. srpna 2020 (Římskokatolická farnost Vyšší Brod)].
58. Obdobně ve věci sp. zn. IV. ÚS 337/22 (prelatura Český Krumlov V) - jež se týkala další ústavní stížnosti, ve které současná stěžovatelka tvrdila vady Kaplické konfiskační vyhlášky - Ústavní soud uvedl:
"Podle Ústavního soudu není důvod pro odchylku od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný, tudíž ke konfiskaci docházelo k datu jeho účinnosti ("s okamžitou platností" - § 1 odst. 1), k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, tudíž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Z toho plynou i další závěry, např. nemožnost zpochybnění účinků konfiskace tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neomezení rozsahu konfiskace jen na některý majetek, či nedůvodnost požadavku o faktickém převzetí konfiskovaného majetku státem představujícím "uskutečnění konfiskační vyhlášky" či "účinnost konfiskace"."
[usnesení sp. zn. IV. ÚS 337/22 ze dne 24. května 2022 (prelatura Český Krumlov V), bod 11; obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 2662/21 ze dne 16. listopadu 2021 (Maltézští rytíři I)].
VII. 1 b) Druhá linie judikatury:
nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II)
59. Druhá linie rozhodovací praxe Ústavního soudu je založena na nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II) z ledna 2021. V uvedené věci současná stěžovatelka ve vztahu k jinému majetku (avšak totožně jako v nyní posuzované věci) tvrdila, že vůči její předchůdkyni Arciděkanství v Krumlově nebyla konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. před únorem 1948 účinně provedena. Jediný dokument - Kaplická konfiskační vyhláška (tj. vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. října 1945) - podle stěžovatelky trpěl zásadními vadami neurčitosti v označení adresáta a absolutní věcné nepříslušnosti okresní správní komise, neboť o konfiskaci podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. mohl rozhodovat v první instanci pouze zemský národní výbor. Kaplická konfiskační vyhláška proto podle stěžovatelky byla nicotná. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k následujícím závěrům:
[M]ěla-li by existence deklaratorního aktu na základě dekretu č. 12/1945 Sb. znamenat nevyhovění restitučnímu nároku, muselo by být posouzení okolností spojených s vydáním takového aktu úplné a přesvědčivé. A to i s ohledem na námitky vyslovené proti němu stěžovatelkou. [Civilní] soudy nebyly oprávněny uzavřít posouzení rozhodnutí [...] kusým závěrem o naplnění výluky vyvozeným z jediné listiny, i když její obsah tomu prima facie snad mohl nasvědčovat. Jejich povinností bylo posoudit právní a skutkový dopad konfiskační vyhlášky, tedy i účinnost konfiskace z hlediska jejího provedení, což se evidentně nestalo.
Stěžovatelka nemůže očekávat, že by mohly obecné soudy posoudit konfiskační vyhlášku Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 samu o sobě jako nicotný právní akt, že by výslovně konstatovaly její obsahové vady nebo ji posoudily jako vydanou nepříslušným správním orgánem. Brání tomu doktrína zásadní nedotknutelnosti relevantních právních předpisů a správních aktů, jež byly vydány před rozhodným datem 25. 2. 1948.
Stěžovatelka však může oprávněně očekávat, že obecné soudy posoudí její tvrzení se zřetelem k tomu, zda [...] byly předmětné nemovitosti "účinně konfiskovány". Při vzniklé výjimečné kolizi restituční výluky a restitučního titulu jsou pak obecné soudy povinovány respektem k restitučnímu titulu."
60. Nosné závěry, podle kterých platí, že soudy mají posoudit "účinnost konfiskace" a že je třeba zohlednit princip in favorem restitutionis (bod 30-32 nálezu), později převzaly a rozvinuly další dva nálezy.
61. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1975/20 (farnost Rožmberk nad Vltavou) z března 2021 Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti církevní právnické osoby, která (mimo jiné) namítala nicotnost vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 15. listopadu 1945 (tj. jiné vyhlášky než v projednávané věci). Ústavního soud k tomu uvedl:
"[...] konfiskační vyhláška ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelky neobstála, neboť postihovala majetek subjektu (církevní právnické osoby), o němž správní komisi vůbec nepříslušelo rozhodovat. [...]
Stěžovatelce tak sice lze v její argumentaci stran nicotnosti dotčené konfiskační vyhlášky (jako paaktu) vůči jejímu právnímu předchůdci přisvědčit, samotné zjištění této skutečnosti by ovšem samo o sobě nemělo žádný vliv na rozporované závěry soudů za předpokladu, že stát by se byl ještě před začátkem rozhodného období chopil předmětných pozemků.
Na takový případ by totiž dopadl [...] již ustálený právní názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností, tedy že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, a nikoli (následný) správní akt. Vedle této skutečnosti by pak shledání konfiskační vyhlášky okresní správní komise nicotnou či jinak vadnou bylo pro účely restitučního sporu naprosto bezcenné. Jinak je tomu ale v situaci, kdy v nyní přezkoumávaném soudním řízení nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že stát by byl dotčené pozemky před započetím rozhodného období opravdu převzal, tedy že by se byl zachoval jako jejich nově nastoupivší vlastník, popřípadě že by byl býval tento proces převzetí v téže době alespoň započal, třebaže k jeho dovršení by bylo došlo až v rozhodném období. [...]
Stojí-li tedy v důkazní situaci na straně jedné tato konfiskační vyhláška, jejíž osamocení navíc umocňuje (jinak samostatně nepoužitelný) závěr o její nicotnosti ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelky, a na straně druhé tu existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona o nové pozemkové reformě nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek právnímu předchůdci stěžovatelky, sluší se při posuzování restitučního nároku stěžovatelky promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis."
62. V nálezu sp. zn. II. ÚS 879/24 (prelatura Český Krumlov IV) z dubna 2025 - jenž se znovu týkal současné stěžovatelky a sporné vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. října 1945 - se Ústavní soud vymezil proti závěru Nejvyššího soudu, že "[n]elze-li konfiskaci zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (konfiskační vyhlášky), sama konfiskační vyhláška (směřuje-li proti dotčené osobě a nejde-li o paakt) je zpravidla dostatečným důkazem realizace konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb." (nález sp. zn. II. ÚS 879/24 ze dne 15. dubna 2025, bod 7). Ústavní soud přímo uvedl:
"Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, i v nyní projednávané věci, jediným dokumentem, který měl svědčit o konfiskaci majetku právního předchůdce stěžovatelky, tedy i předmětného pozemku, byla konfiskační vyhláška č. 120 (ze dne 18. 10. 1945), v níž byl právní předchůdce stěžovatelky označen jako osoba, jejíž majetek podléhá konfiskaci podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Žádné kroky státu před počátkem rozhodného období, které by se týkaly předmětného pozemku, zjištěny nebyly.
Oproti tomu bylo podle obecných soudů prokázáno (a to rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 3. 1948, které označilo nemovitosti právního předchůdce stěžovatelky za zabrané a vyvlastněné, dopisem ze dne 14. 4. 1948, kterým mu stejné ministerstvo dalo výpověď z hospodaření, a přídělovou listinou ze dne 23. 7. 1949 o přídělu jeho pozemků státnímu podniku určenému k hospodaření na nich), že v rozhodném období vůči právnímu předchůdci stěžovatelky proběhl "v celé šíři" postup na základě zákona č. 142/1947 Sb. Výše uvedené listinné důkazy svědčí o tom, že samotný stát právního předchůdce stěžovatelky v rozhodném období považoval za vlastníka předmětného pozemku, respektive ze skutkových zjištění neplyne záměr státu "pojistit" si konfiskaci předmětného pozemku postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.
[...] stojí-li v důkazní situaci proti sobě na straně jedné toliko holý konfiskační správní akt, kdežto na straně druhé existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že k faktickému převzetí pozemků státem v době předcházející rozhodnému období nedošlo, resp. že pozdější postup orgánů státu v rozhodném období nebyl veden jen snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, je třeba při posuzování restitučního nároku takové církevní právnické osoby promítnout do rozhodování Ústavním soudem vyslovenou zásadu in favorem restitutionis, což platí tím spíše, je-li z důkazního hlediska osamocený historický konfiskační správní akt nicotný."
63. Protože na nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II), který druhou judikaturní linii založil, kromě právě dvou zmíněných nálezů odkazovaly i jiné nálezy Ústavního soudu (na některé z nich ostatně poukazuje i stěžovatelka v ústavní stížnosti), je pro jistotu třeba vysvětlit, že tyto další nálezy týkající se církevních restitucí byly vydány v odlišném skutkovém i právním kontextu:
Nález sp. zn. III. ÚS 361/21 ze dne 30. listopadu 2021 (Maltézští rytíři II) se týkal situace, kdy konfiskační akty vydané podle dekretu č. 12/1945 Sb. v roce 1945 Okresním národním výborem v Opavě a Okresní správní komisí v Krnově byly v roce 1946 zrušeny zemským národním výborem a z konfiskační vyhlášky vydané v roce 1945 Okresním národním výborem v České Lípě byl stěžovatel zákonem předepsaným způsobem vyškrtnut. Další konfiskační vyhláška byla vydána až v dubnu 1948, tedy již v rozhodném období.
Nález sp. zn. I. ÚS 3918/19 ze dne 21. prosince 2021 (Cisterciácké opatství Vyšší Brod I) v bodě 31 odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 na podporu teze, že odůvodnění soudního rozhodnutí, které vylučuje aplikaci restitučního titulu, musí být úplné a přesvědčivé. V dané věci nicméně šlo o majetek, který byl v průběhu druhé světové války stěžovateli konfiskován pro protinacistickou činnost. Následně se Ministerstvo zemědělství pokusilo o jeho konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., nicméně v obou případech byly konfiskační akty zrušeny před únorem 1948, poprvé na popud stejného úřadu (autoremedurou), podruhé byla za protiprávní označena nejvyšším správním soudem (viz bod 6 nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19). Další pokusy státní moci zabrat stěžovatelův majetek spadaly již do rozhodného období po únoru 1948.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 3447/21 ze dne 27. června 2023 (Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě) Ústavní soud na nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 odkazoval v obecných východiscích (především body 11 až 18), v uvedeném případě se ovšem stát zkonfiskovaných pozemků tehdejší stěžovatelky fakticky chopil již v průběhu druhé světové války před únorem 1948. Vlastnické právo stěžovatelky však po roce 1945 nebylo formálně obnoveno.
O stejně odlišný skutkový a právní kontext jako v právě popsaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 (Cisterciácké opatství Vyšší Brod I) pak šlo i v nálezu sp. zn. I. ÚS 806/23 ze dne 15. října 2024 (Cisterciácké opatství Vyšší Brod II)]. Stěžovatelka úspěšně odvrátila oba pokusy o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., k nimž došlo před rozhodným obdobím. Další konfiskační akty byly vydány až v rozhodném období.
VII. 1 c) Shrnutí rozporů v judikatuře
64. Z právě uvedeného vyplývá, že v rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se řešení konfliktu dvou tvrzených právních titulů konfiskace existují rozpory, a to ohledně hodnocení účinků konfiskace církevního majetku podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. Podle první linie judikatury založené na nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek) pro posouzení účinků konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. nemohou být relevantní tvrzené vady deklaratorních konfiskačních rozhodnutí (konfiskační vyhlášky, výměru atd.). Podle druhé linie judikatury založené na nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II) tvrzené vady nicotnosti deklaratorních správních aktů pro posouzení účinků konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. relevantní být mohou, a to v kontextu doktríny o "účinné konfiskaci" a při zdůraznění zásady in favorem restitutionis.
65. K podobnému závěru o existujícím rozporu v judikatuře Ústavního soudu ostatně nedávno dospěl i Evropský soud pro lidská práva ("ESLP") v rozsudku ze dne 11. září 2025 ve věci Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství proti České republice, stížnost č. 15440/22.
66. Řešený případ stěžovatelky - o jejíchž ústavních stížnostech tvrdících neúčinnost konfiskace před únorem 1948 Ústavní soud v minulosti rozhodoval opakovaně a částečně odlišně - dokládá, že ústavněprávní požadavky na řešení konfliktu dvou tvrzených konfiskací je třeba vyjasnit. Byť požadavky právní jistoty a ochrany legitimní důvěry veřejnosti nezaručují právo na absolutně konzistentní judikaturu, a přestože vývoj judikatury není sám o sobě v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti, rozporuplnost či nejasnost v judikatuře vrcholných soudů významně oslabuje důvěru veřejnosti v soudní systém (viz rozsudek ESLP ze dne 29. listopadu 2016 ve věci Lupeni Greek Catholic Parish a ostatní proti Rumunsku, stížnost č. 76943/11, § 123). Takovému stavu je proto třeba předejít. Korigovat je třeba závěry obou judikaturních linií.
67. Ústavní soud předesílá, že rozhoduje-li v plénu, může překonat právní názor obsažený v nálezu, aniž by bylo třeba přijímat stanovisko postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu (shodně FILIP, J. In: FILIP, J., HOLLÄNDER P., ŠIMÍČEK V. Zákon o Ústavním soudu: komentář. 2. vydání, C. H. Beck, 2007, s. 102-103, m. č. 16). Pro změnu právního názoru v nynější věci byla třeba kvalifikovaná většina nejméně devíti hlasů (§ 13 zákona o Ústavním soudu).
VII. 2 Vymezení konfliktu dvou tvrzených právních titulů konfiskace v církevních restitučních sporech a zkoumání "účinné konfiskace"
68. Dříve než Ústavní soud existující rozpory v judikatuře vyřeší, je nejprve třeba jasně vymezit věcný a procesní rámec pravého konfliktu dvou tvrzených právních titulů konfiskace v restitučních sporech. Tento konflikt může vzniknout mimo jiné (tedy nikoliv výlučně) právě při rozhodování o určovací žalobě církve podle § 18 odst. 1 ZMV, prostřednictvím níž se církve domáhají majetku vůči třetím osobám, na které stát vlastnické právo ke konfiskovaným nemovitostem převedl po roce 1991 v rozporu s blokačními paragrafy (viz bod 27 výše).
69. Jak již bylo zmíněno, zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, který zákonodárce v roce 2012 přijal i v reakci na nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (Církevní restituce: blokační § 29) [viz bod 27 výše], sleduje jasně vymezený smysl a účel: zmírnění pouze některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím, a to pouze v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.
70. Striktní neprolomitelnost vymezení věcného a časového rámce "církevních" restitucí zákonodárce výslovně potvrdil v zákoně dvojím způsobem. Na jedné straně v § 5 ZMV přímo definoval restituční tituly, tj. skutečnosti, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k restituovaným majetkovým křivdám. Takovým titulem je mimo jiné "odnětí věci [v rozhodném období] bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb." [§ 5 písm. a) ZMV]. Na druhé straně v § 8 odst. 1 písm. h) ZMV výslovně zakotvil restituční výluku, podle které platí, že "[v]ěc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., [...], nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., [...]".
71. Jsou to právě popsaná "protichůdná" ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (restituční titul vs. restituční výluka), ve kterých se odráží širší restituční vůle zákonodárce: na jedné straně restituovat ty, vůči kterým komunistický režim majetkové křivdy v rozhodném období skutečně spáchal, na straně druhé nastolit právní jistotu ve vlastnických vztazích a právně "neotvírat" starší historické křivdy, které se děly během období první republiky, druhé světové války, či v poválečném Československu před nástupem komunistického režimu.
72. Princip časové uzavřenosti rozhodného období zákonodárce zvolil ve většině restitučních zákonů přijatých po roce 1989. Jak naznačuje kupříkladu preambule "základního" restitučního zákona č. 87/1991 Sb., obecnou snahou bylo "zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, [s vědomím toho], že tyto křivdy tím méně pak různé nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti, nelze nikdy zcela napravit" (viz preambule zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích).
73. Rozhodl-li se zákonodárce v některých restitučních předpisech z různých společenských důvodů napravit i křivdy dřívější, učinil tak vždy výslovně. Tak se stalo především zákonem č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, který se týkal majetkových křivd způsobených židům v období od září 1938 do května 1945, či zákonem č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali (v období od 29. září 1938 do 23. května 1945) na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Obdobně zákon č. 243/1992 Sb. - zjednodušeně řečeno - osobám německé a maďarské národnosti, jež se neprovinily proti československému státu a zpětně nabyly československé státní občanství (mimo jiné) z důvodu, že prokázaly svoji aktivní účast v boji za osvobození či jejich utrpení pod fašistickým terorem, výslovně umožňuje za vymezených podmínek restituovat majetek konfiskovaný jim po druhé světové válce podle Benešových dekretů (viz zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve spojení s dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob).
74. Z principu časové uzavřenosti rozhodného období v kontextu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi tedy vyplývá, že prostřednictvím určovací žaloby podle § 18 odst. 1 uvedeného zákona nelze zákonodárcem vymezený časový rámec obcházet. Církve se proto nemohou takto účinně domáhat určení vlastnického práva k majetku, který jim byl fakticky či právně zkonfiskován před únorem 1948.
75. Přestože dvojí úmysl zákonodárce - jednak restituovat církve za křivdy spáchané komunistickým režimem, jednak "neprolamovat" Benešovy dekrety a hranici roku 1948 - je v zákoně o majetkovém vyrovnání s církvemi v obecné rovině vyjádřen zřetelně, v praktické (aplikační) rovině často vytváří silné pnutí. Jelikož se všechny restituce týkají dávných historických událostí, není překvapivé, že - obdobně jako v dalších restitučních sporech - rovněž v rámci řízení o určovací žalobě církve podle § 18 odst. 1 ZMV může být právě okamžik a způsob konfiskace jádrem sporu mezi účastníky řízení. Není-li postaveno na jisto, kdy a jak stát majetkovou křivdu způsobil, vzniká konflikt dvou tvrzených konfiskací.
76. Striktně vymezený časový rámec církevních restitucí se v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV promítá předně v tom, co církevní právnická osoba jako údajný restituent musí tvrdit. Aby církev se svou určovací žalobou mohla být úspěšná, musí tvrdit existenci restitučního nároku, tzn., že jí (respektive jejímu předchůdci) byl sporný majetek komunistickým režimem odebrán až v rozhodném období po únoru 1948, a to formálně i fakticky.
77. K prokázání restitučního nároku totiž nestačí tvrdit, že komunistický režim v rozhodném období sporný majetek formálně odebral bez náhrady postupem (kupříkladu) podle zákona o revisi první pozemkové reformy (č. 142/1947 Sb.) [ve smyslu § 5 písm. a) ZMV]. Podmínkou úspěšnosti restituční určovací žaloby církve je rovněž prokázání, že komunistický režim sporný majetek po únoru 1948 bez náhrady odebral rovněž fakticky. Převzal-li by totiž stát fakticky majetek před rozhodným obdobím, nebylo by možné takovou křivdu prostřednictvím restituční určovací žaloby napravit, a to i kdyby se stát majetku před únorem 1948 chopil bez jakéhokoliv právního důvodu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24 ze dne 3. dubna 2024 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů), body 56 - 62].
78. Jak Ústavní soud uvedl v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) v obecné rovině (tj. nikoliv přímo ve vztahu k určovací žalobě podle ZMV), faktické události nastalé před 1948 jsou skutečnostmi dokonanými, které z důvodu plynutí času zpochybňovat nelze:
"Ústavní soud musí připomenout, že ani na období před vymezeným datem, především období let 1945 až 1948, nelze pohlížet jako na období právního nebo společenského poklidu, neboť toto období je charakteristické právě rozsáhlou snahou po rekonstrukci poměrů ve státě ve smyslu narovnání právního i hospodářského řádu zasaženého válkou a obdobím poválečným, mnohdy nedůslednou a chaotickou snahou přizpůsobit tento řád změnám již nastalým, včetně přesunu mas obyvatel v pohraničních oblastech souvisejícího nejdříve s nuceným odchodem českých obyvatel po uzavření Mnichovské dohody do vnitrozemí a aktuálním vylidněním těchto oblastí odsunem německého obyvatelstva na základě přijatého mezinárodního uspořádání.
Na tuto snahu je však i nyní nutno pohlížet z hledisek historických, právních i společenských názorů tehdejších, nikoliv dnešních. [...] "...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem [...]
Samotné plynutí času je dle názoru Ústavního soudu skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s ním nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické. [...]
Doba, která uplynula od roku 1948, je delší než půl století a dalece překročila v jakémkoliv časovém období zakotvené lhůty vydržecí, a to jak u vydržení řádného, tak mimořádného (tj. vydržení beztitulárního). Lze tedy mít za to, že skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb. v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními prostředky právními."
79. Právě popsanou zásadu nemožnosti zpochybnění faktické konfiskace majetku před únorem 1948 pro účinky plynutí času Ústavní soud v judikatuře potvrdil opakovaně, a to přímo i ve vztahu k církvím. Ve věci sp. zn. II. ÚS 3447/21 (Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě) se Ústavní soud zabýval ústavní stížností církevní právnické osoby, která tvrdila, že na majetku ve vlastnictví jejího právního předchůdce (Řádu německých rytířů) došlo v období po skončení války k majetkové křivdě, protože nemovitosti byly konfiskovány v roce 1945 státem jako majetek již neexistujícího nacistického právního subjektu, a byly převzaty státem na základě neplatné konfiskační vyhlášky. Ústavní soud přitom dospěl k jasnému závěru: Byl-li majetek právnímu předchůdci církevního subjektu fakticky odňat ještě před rozhodným restitučním datem 25. února 1948, současné církevní restituce podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi se na tento majetek nevztahují.
80. Je-li církevní právnická osoba povinna k prokázání existence restitučního titulu podle § 5 písm. a) ZMV tvrdit, že jí byl sporný majetek komunistickým režimem odebrán bez náhrady fakticky i formálně až v rozhodném období po únoru 1948, žalovaná strana může pro účely úspěšné procesní obrany tvrdit dvojí: První možností je zpochybnit tvrzení církevní právnické osoby, že se stát majetku fakticky chopil po únoru 1948. Druhou možností je tvrdit, že byť se stát majetku fakticky chopil až po únoru 1948, "právně" jej zkonfiskoval již před únorem 1948 podle Benešových dekretů bez faktického převzetí. Je to právě v později zmíněném případě, kdy mezi účastníky řízení vyvstane pravý konflikt tvrzených právních titulů konfiskace, ve kterém žalovaná strana namítá existenci dřívějšího konfiskačního právního titulu, respektive existenci restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.
81. Je přitom vhodné doplnit, že druhá zmíněná varianta procesní obrany žalované strany je založena na koncepci, podle které k "právní" konfiskaci podle Benešova dekretu docházelo s okamžitou platností ex lege nabytím jeho účinnosti v červnu 1945, a to originárně, bez potřeby intabulace či faktického převzetí majetku (v souladu s judikaturou tehdejšího nejvyššího správního soudu shrnutou v bodech 16 - 18 výše; k uvedené konstrukci viz další části odůvodnění). Pravý konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace tedy může nastat právě z důvodu, že mezi okamžikem konfiskace ze strany státu a okamžikem faktického chopení se majetku vznikla delší prodleva přesahující hranici února 1948. Taková časová prodleva pak mohla způsobit formální existenci dvou právních titulů konfiskace, respektive formální existenci restitučního titulu i restituční výluky. Pravý konflikt tvrzených právních titulů konfiskace tedy vzniká tehdy, zkonfiskoval-li komunistický režim stejný majetek formálně "podruhé" po únoru 1948.
82. Jinými slovy, sama skutečnost, že nedošlo k faktickému převzetí konfiskovaného majetku státem před začátkem rozhodného období, nevylučuje možnost, že byl majetek "právně" a "účinně" konfiskován podle Benešova dekretu. Je tomu tak právě proto, že vlastnické právo státu vznikalo ex lege ke dni účinnosti dekretu a nebylo třeba faktického převzetí. Kdyby bylo pro závěr, že ke konfiskaci došlo před únorem 1948, nezbytně nutné faktické převzetí konfiskovaného majetku před únorem 1948, nikdy by nemohla vzniknout situace pravého konfliktu právních titulů konfiskace. Bylo by proto nelogické požadovat prokázání, že došlo k faktickému převzetí majetku konfiskovaného podle Benešových dekretů před únorem 1948, jak by implicitně mohlo vyplývat z požadavku "účinné konfiskace" vysloveného v druhé judikaturní linii, tzn., v nálezech sp. zn. II. ÚS 1920/20 (bod 59), I. ÚS 1975/20 (bod 30) a II. ÚS 879/24 (bod 32), tedy ve specifickém kontextu restituční výluky.
83. Ústavní soud proto právní závěry vyslovené v nálezech o "účinném provedení konfiskace" koriguje tak, že sama absence faktického převzetí konfiskovaného majetku do začátku rozhodného období nutně nevede k závěru, že ke konfiskaci podle Benešových dekretů nemohlo dojít. V tomto smyslu zároveň nutně platí, že dospěl-li by civilní soud k závěru, že ex lege účinky právní konfiskace podle Benešova dekretu ve vztahu ke spornému majetku církve skutečně nastaly, restituční určovací žaloba by nemohla být úspěšná, a to právě s ohledem na tzv. restituční výluku [§ 8 odst. 1 písm. h) ZMV]. I kdyby proto církevní právnická osoba prokázala, že komunistický režim církevní majetek po únoru 1948 "znovu" formálně zkonfiskoval (na základě jiného právního titulu), nemohlo by to na výsledku sporu nic změnit. V tomto smyslu je naopak třeba potvrdit trefné závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek) [bod 34], kde čtvrtý senát uvedl:
"[...] podrobení nemovitostí postupu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu prezidenta republiky, a to ke dni 23. 6. 1945. Je naopak logické, že i kdyby probíhaly dvě "paralelní konfiskace", nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího. Stejně tak je ústavně souladný a pochopitelný závěr, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl "pojistit" přechod nemovitostí na stát. Byť se tento postup může ve světle platné konfiskace podle dekretu prezidenta republiky jevit nadbytečným, nelze na něj nahlížet tak, že by vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik tvrzené majetkové křivdy nastal v rozhodném období. Jinak řečeno, učinily-li soudy ústavně souladná zjištění o konfiskaci nemovitostí ex lege, která odpovídají obsahu spisu, nemůže mít historická, paralelní snaha o zabavení majetku za následek zneplatnění první konfiskace."
[obdobně je (ve vztahu k dekretu č. 108/1945 Sb.) uvedeno v nálezu sp. zn. I. ÚS 59/93 ze dne 26. 4. 1995, že: "Jestliže československý stát majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., zkonfiskoval a později tento majetek vyhláškou ministryně výživy podle zákona č. 115/1948 Sb. znárodnil, pak prohlásil za znárodněný majetek totéž jmění, jež dříve - tedy ze staršího právního důvodu - ve vlastnictví státu již bylo. Stát, který věc nabyl konfiskací, však nemůže tutéž věc později platně znárodnit, pokud ovšem v mezidobí vlastnictví k ní nepozbyl."].
84. Jinými slovy, případy zbytečné formální "paralelní" konfiskace, či "konfiskace pro jistotu" nelze považovat za případy majetkových křivd, které zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi cílí napravit.
85. Lze tak postavit najisto, že pravý konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace v rámci řízení o určovací žalobě církve podle § 18 odst. 1 ZMV (obdobně jako v jiných restitučních sporech) vzniká v případě, že žalující církevní právnická osoba na jedné straně tvrdí, že jí komunistický režim formálně i fakticky bez náhrady odebral majetek po únoru 1948, zatímco žalovaná strana tvrdí, že vlastnické právo k církevnímu majetku stát nabyl podle Benešova dekretu ex lege nabytím jeho účinnosti v červnu 1945, bez faktického převzetí [ve smyslu § 8 odst. 1 písm. h) ZMV].
86. Pro účely jasného vymezení konfliktu dvou tvrzených právních titulů konfiskace je konečně vhodné objasnit rozložení důkazního břemene.
87. Restituční spor podle § 18 odst. 1 ZMV je civilním sporem. V řízení o restituční určovací žalobě církve, ve kterém civilní soud musí popsaný konflikt tvrzených konfiskací vyřešit, se proto uplatní standardní pravidla rozložení důkazního břemene v občanském soudním řízení (§ 120 a násl. občanského soudního řádu).
88. Z toho vyplývá, že žalující církev jako případný restituent má předně povinnost dostatečně prokázat existenci příslušného restitučního titulu. Tvrdí-li existenci restitučního titulu podle § 5 písm. a) ZMV, musí prokázat, že sporný majetek byl v rozhodném období po únoru 1948 ze strany komunistického režimu formálně podroben konfiskaci a že komunistický režim majetek v rozhodném období rovněž fakticky převzal. Následně tíží důkazní břemeno žalovaného, který restituční nárok zpochybňuje a tvrdí, že došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu, bez faktického převzetí. Žalovaný tedy musí tvrdit existenci restituční výluky a její naplnění prokázat.
89. V tomto ohledu Ústavní soud potvrzuje a upřesňuje závěr bodu 37 nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I), který byl vydaný v "prvním procesním kole" tohoto případu stěžovatelky. Třetí senát Ústavního soud zde uvedl, že "není ústavně souladným postup, při němž soud z nedostatku důkazů o přechodu majetku na stát před rozhodným obdobím vyvodí závěr o přechodu po 25. 2. 1948, a to v neprospěch účastníka řízení, který k prokázání této skutečnosti neměl povinnost unést důkazní břemeno". Jinými slovy, žalující církev nese primární důkazní břemeno ohledně faktické i formální konfiskace komunistickým režimem po únoru 1948; závěr o existenci restitučního nároku nelze bez dalšího učinit z nedostatku důkazů o konfiskaci před únorem 1948 (ke kasační závaznosti nálezu viz níže).
VII. 3 Ústavní požadavky na posuzování právních účinků konfiskačních aktů
90. Jak vyložil Ústavní soud výše, požadavek tzv. účinné konfiskace, jehož se stěžovatelka dovolávala, byl založen na právním názoru, který Ústavní soud nynějším nálezem koriguje. Je proto třeba posoudit, jaké možnosti má stěžovatelka pro zpochybnění tvrzení vedlejších účastnic, že žalované pozemky již byly zkonfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb.
91. Jádrem sporu mezi dvěma spornými liniemi judikatury je, zda se při řešení konfliktu dvou tvrzených konfiskací v rámci "církevního" restitučního sporu lze zabývat účinky konfiskačních aktů a případně konstatovat, že ke konfiskaci nedošlo.
92. Mělo-li dojít ke konfiskaci podle Benešova dekretu, platí, že u dekretů prezidenta republiky a na ně navazujících deklaratorních aktů nelze zkoumat jejich tvrzené právní vady.
93. Zároveň je však třeba se při posuzování restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV zabývat tím, jaký měly tyto akty účinek, tedy zda na jejich základě došlo ke konfiskaci.
94. U konkrétního aktu sice nelze zkoumat jeho právní vady, avšak jestliže nevedl ke konfiskaci, nelze tento jeho účinek dodatečně dotvářet uplatněním zásady o nezkoumání právních vad konfiskačních aktů učiněných mimo rozhodné období.