95. Soudy mají tedy povinnost se náležitě zabývat argumenty účastníků, že ke konfiskaci podle Benešových dekretů ve skutečnosti nedošlo a nemá tak být uplatněna ani výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV, byť tak mimo kontext tohoto zákona činit nemohou. Odmítnutí se takovými argumenty zabývat s odůvodněním, že nelze zkoumat tvrzené vady konfiskačních aktů, je porušením ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny interpretovaného ve světle dřívější judikatury k církevním restitucím.
VII. 3 a) Neprolomitelnost Benešových dekretů
(stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24)
96. Obě sporné linie judikatury trvají na tom, že následují závěry stanoviska
sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek), body 31-32; nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II), body 37 a 42]. Odkazují především na závěry stanoviska:
"K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný.
Soudobé procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí zásada správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti - například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu.
Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen [...] a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad.
Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. [...]
Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně."
97. Podle Ústavního soudu je předně nutné objasnit, že ze zmíněných závěrů nelze řešení konfliktu tvrzených konfiskací bez dalšího dovozovat, neboť ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vůbec nešlo o restituční spor, ani o konflikt restitučního titulu a restituční výluky. Ústavní soud toto stanovisko vydal na základě případu Františka Oldřicha Kinského, který prostřednictvím obecné určovací žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu usiloval o navrácení majetku, který mu byl konfiskován na základě Benešových dekretů. Jinak řečeno, v tehdejším případu vůbec nešlo o spor podle restitučních zákonů, natož o křivdy spáchané v rozhodném období komunistickým režimem.
98. Vyslovil-li tedy Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 závěr, že civilní soudy z důvodu plynutí času nemohou zpětně přezkoumávat deklaratorní konfiskační akty, které Benešovy dekrety prováděly (konfiskační vyhlášky, výměry atd.), potvrdil tím dřívější judikaturu, že civilní soudy nepřezkoumávají vady deklaratorních konfiskačních aktů mimo rámec předpokládaný restitučními předpisy. Jinými slovy: skutečnosti nastalé před únorem 1948 jsou skutečnostmi dokonanými - jejich právní účinky nelze přezkoumávat (k zásadě nemožnosti zpochybnění faktické konfiskace, která se uplatní rovněž v rámci restitučních sporů, viz bod 78 výše). Jak v bodech 45 až 48 shrnuje nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu Lichtenštejnů), mimo rámec restitučních předpisů soudům nepřísluší přezkoumávat konfiskační výměry vydané k provedení dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.; musejí z nich vycházet a otázky jimi řešené si nemohou posoudit jinak.
99. Současně platí, že stanovisko sp zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) nepodává konkrétní způsob řešení konfliktu tvrzených konfiskací podle ZMV.
100. Stejný závěr přitom platí i ve vztahu k nálezu. Ani v tomto případě se Ústavní soud nezabýval konfliktem tvrzených konfiskací v restitučním sporu. Naopak zde (obdobně jako ve stanovisku sp zn. Pl. ÚS st.-21/05) rozhodoval ve věci obecné civilní žaloby, kterou se stěžovatelé - mimo jiné univerzální dědic Františka Josefa II. z Lichtenštejna - domáhali vyklizení nemovitostí, které jejich předchůdci stát zkonfiskoval před únorem 1948, výlučně na základě Benešových dekretů. Ústavní soud ostatně v bodě 47 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 tehdy projednávaný případ od restitučních sporů výslovně odlišil, když uvedl, že: "Úzce vymezenou výjimku [z pravidla nepřezkoumatelnosti deklaratorních konfiskačních aktů] připustily toliko restituční zákony za účelem zmírnění některých majetkových křivd, a to pro účely zvláštního řízení o restitučních nárocích (srov. zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku [...]). Na jejich základě mohly civilní soudy v úzce vymezených případech posuzovat obsah konfiskačních výměrů a jiných správních aktů z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů. [...] Stěžovatelé však ve vztahu ke sporným pozemkům žádný restituční nárok neuplatňují.".
101. Pokud by v tomto ohledu z citovaného nálezu mohlo nějaké řešení restitučního konfliktu tvrzených konfiskací vyplývat, bylo by to řešení ve prospěch určité možnosti civilních soudů brát v úvahu obsah deklaratorních konfiskačních aktů, a to právě pro účely zhodnocení existence restitučního nároku [nálezem zmiňovaný restituční zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je totiž stejně jako ZMV založen na striktním vymezení rozhodného období od února 1948 do prosince 1989 (viz preambule tohoto zákona)]. Řešení současné věci z něj však dovozovat nelze.
VII. 3 b) Účinky ex lege konfiskace a existence konfiskačních aktů
102. Z dosud uvedeného vyplývá, že ze závěrů stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů), ve kterých Ústavní soud potvrdil základní východisko neprolomitelnosti Benešových dekretů, nelze mechanicky dovozovat určitý způsob řešení konfliktu tvrzených konfiskací, jenž vzniká specificky v restitučních sporech. Při hledání ústavně souladného řešení tohoto konfliktu je proto dále třeba zabývat se otázkou, zda a proč deklaratorní konfiskační akty vůbec mohou být významné pro hodnocení, zda nastala konfiskace podle Benešova dekretu.
103. Podle poválečné správní i civilní judikatury platilo, že stát nabýval vlastnická práva ke konfiskovanému majetku podle Benešových dekretů s okamžitou platností ex lege, tedy zde okamžikem nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. dne 23. června 1945. Vlastnické právo stát nabýval originárně, bez nutnosti faktického převzetí a vkladu do pozemkových knih [viz výše nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512); nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 2. května 1947 č. 277/46-6 (Boh. A 1615), či rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1947 sp. zn. Rv II 70/47 (Vážný 262/47); shodně viz ANTOŠ, Svatopluk. Kdy nastává konfiskace nepřátelského majetku? Právník, 1947, roč. 86, č. 1, s. 28 - 30].
104. K provedení konfiskace obecně nebylo třeba vždy vydávat prováděcí správní akt, který by v každém jednotlivém případě vyslovil, že jsou splněny osobní i materiální předpoklady konfiskace. Konfiskaci bylo zpravidla možné provést i bez takového rozhodnutí, přímo na základě dekretu [opět nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512)].
105. Prováděcí konfiskační akty v tomto smyslu měly pouze deklaratorní povahu a působily ex tunc. Jejich význam bylo vyslovit "jen to, co již nastalo ze zákona" [rozsudky tehdejšího Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1946 sp. zn. R II 121/46 (Vážný 144/46); ze dne 7. května 1947 sp. zn. R I 190/47 (Vážný 234/47). Politické úřady přitom deklaratorní rozhodnutí měly povinnost vydávat pouze ve sporných (nejistých) případech: z moci úřední, uznaly-li to za potřebné, nebo vždy na návrh dotčené osoby [znovu nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512)].
106. Profesor Eliáš právní konstrukci ex lege účinnosti Benešových dekretů vysvětloval následovně:
Administrativního rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. o tom, zdali fyzická nebo právnická osoba byla zrádcem a nepřítelem československé republiky, "skutečně bylo třeba jen tehdy, jestliže ho bylo třeba. Pro každý jednotlivý případ toto rozhodnutí nutné nebylo".
Vyplývalo-li z dobové judikatury, že konfiskační rozhodnutí musí být vydáno vždy, bylo-li nejasné, zda určitá osoba splňuje podmínky konfiskace, zejména požádá-li o to tato osoba sama, "není to než vyjádření principu, že soukromá osoba má vůči státu a jeho orgánům právo na to, aby od nich bylo vysloveno, v jakém právním postavení se nachází, je-li o tom pochybnost". Pokud taková pochybnost nebyla ani na straně příslušného orgánu veřejné správy, ani na straně osoby postižené konfiskací, nebylo nutné (ani nebylo o čem) rozhodovat. V takovém případě postačilo oznámení (nikoli rozhodnutí) o konfiskaci a provedení prostého soupisu konfiskovaného majetku.
Dostatečně ilustrativní může být následující příklad: Žil-li by v době účinnosti dekretů Emanuel Moravec (veřejně známý největší kolaborant a zrádce českého národa během okupace), nebylo by nutné vydávat rozhodnutí deklarující splnění podmínek konfiskace (ledaže by on sám o vydání takového rozhodnutí žádal).
[ELIÁŠ, Karel. Ještě jednou k některým otázkám konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Právník, 1994, roč. 133, s. 974-976].
107. Popsané chápání účinků ex lege konfiskace podle Benešových dekretů a charakteru deklaratorních konfiskačních aktů konsistentně následovala i judikatura po roce 1989 [viz kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 39/95 ze dne 13. října 1995; nález sp. zn. IV. ÚS 32/95 ze dne 9. listopadu 1995; nález sp. zn. IV. ÚS 117/96 ze dne 11. září 1997; nález sp. zn. II. ÚS 170/96 ze dne 29. října 1997; nález sp. zn. Pl. ÚS 45/97 ze dne 25. března 1998; nález sp. zn. II. ÚS 405/98 ze dne 20. října 1999; nález sp. zn. I. ÚS 129/99 ze dne 13. června 2000; nález sp. zn. I. ÚS 263/99 ze dne 8. ledna 2002; stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami); nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (Církevní restituce), bod 208; nález sp. zn. III. ÚS 2171/17 ze dne 12. ledna 2021; nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů); či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cdo 40/92 ze dne 28. června 1993; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 178/97 ze dne 26. listopadu 1997; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 683/2002 ze dne 28. května 2003; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 ze dne 26. dubna 2017; usnesení Nejvyšší soudu sp. zn. 28 Cdo 1571/2020 ze dne 23. června 2020; či usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3388/2024 ze dne 3. září 2025].
108. To, že stát konfiskoval podle dekretu č. 12/1945 Sb. (popřípadě podle dekretu č. 108/1945 Sb.) mohlo vést k jednomu ze dvou výsledků, které však z hlediska restituce mají stejný důsledek. Jestliže byly splněny osobní a majetkové předpoklady pro uplatnění dekretu, nabyl stát ex lege a ex tunc vlastnické právo ke konfiskovanému majetku. To má za následek, že původnímu vlastníkovi se nemohla stát majetková křivda vypočtená v § 5 ZMV. Druhou možností je, že stát konfiskoval na základě dekretu, ač k tomu nebyly dány předpoklady, avšak původní vlastník se proti konfiskaci neubránil či dokonce nebránil. Jestliže se následně stát v rozhodném období dopustil některého z jednání popsaných v § 5 ZMV, původnímu vlastníku sice vznikla majetková křivda, na kterou ZMV dopadá, avšak k restituci nemůže dojít pro výluku obsaženou v § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.
109. Na tomto místě je nicméně nutné zdůraznit následující: z právní konstrukce, že účinky konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. nastávaly ex lege okamžikem jeho účinnosti a že vydání deklaratorního konfiskačního aktu nebylo vždy nutnou podmínkou pro nastoupení těchto účinků, nelze dovozovat, že již vydané deklaratorní akty neměly žádnou právní relevanci.
110. Bylo-li totiž z důvodu pochybností správní řízení o konfiskaci již jednou zahájeno z moci úřední či mělo-li takové řízení být zahájeno k žádosti konkrétní osoby, představovalo pravomocné deklaratorní rozhodnutí předpoklad, bez kterého by nebylo postaveno najisto, zda ex lege účinky konfiskace vůči konkrétní osobě nastaly či nikoliv. Jak přímo uvádí Kindl: "Není-li zde takového pravomocného rozhodnutí, ač bylo vedeno řízení, není zde ani konfiskace" (KINDL, Milan. Ještě jednou k problémům konfiskace, Právník. 1994, roč. 133, s. 1076; obdobně viz PROCHÁZKA, Antonín. Konfiskace dle dekretů prezidenta republiky ve vztahu k dědickému právu. Právník, 1999, roč. 138, s. 372).
111. Ve stejném smyslu rovněž judikatura Ústavního soudu - zahrnujíce mimo jiné obě sporné linie judikatury o církevních restitucích - zdůrazňuje, že v případech, kdy byl deklaratorní konfiskační akt alespoň vydán, bylo minimální podmínkou ex lege konfiskace podle Benešova dekretu, aby byla "osoba podléhající konfiskaci navazujícím správním aktem dostatečně kategorizována" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 89/94 ze dne 10. listopadu 1994; nález sp. zn. IV. ÚS 259/95 ze dne 4. dubna 1996; usnesení sp. zn. III. ÚS 1852/20 (prelatura Český Krumlov IV), bod 17; usnesení sp. zn. III. ÚS 3839/19 ze dne 18. srpna 2020 (Římskokatolická farnost Vyšší Brod); nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů), bod 37; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2994/23 ze dne 24. dubna 2024]. Jinými slovy, byl-li konfiskační akt (výměr, vyhláška atd.) z důvodu pochybností ohledně osoby adresáta vydán, musel vyvolávat dekretem předpokládané "kategorizační" právní důsledky. Jinak by nebylo ve sporných případech postaveno najisto, zda účinky konfiskace podle Benešova dekretu vůči konkrétní osobě nastaly či nikoliv.
112. Řečeno přímo: v nejasných případech byly právní účinky pravomocného deklaratorního konfiskačního aktu pro konfiskaci podle Benešových dekretů právně významné. Takový závěr je logický a nikterak přelomový - pokud by deklaratorní konfiskační akty neměly vyvolávat žádné právní (autoritativní) účinky, bylo by zcela zbytečné je vydávat či je následně přezkoumávat ve správním soudnictví. V uvedeném smyslu se konfiskační rozhodnutí ničím významným neliší od jiných typů deklaratorních správních aktů, které správní úřady běžně vydávaly a činí tak i v současnosti (srov. § 67 odst. 1 správního řádu). Jak v obecné rovině uvádí Nejvyšší správní soud: "Deklaratorním správním aktem (rozhodnutím) se autoritativně zjišťují a potvrzují existující vztahy správního práva; jeho místo je tam, kde je existence konkrétního správního vztahu sporná, pochybná nebo tam, kde potvrzení závisí na výkladu neurčitého právního pojmu (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 83/2003-62 ze dne 2. srpna 2004, který se týkal potvrzení okresního úřadu o nabytí československého státního občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.; srov. STAŠA, J. In: HENDRYCH, D. a kolektiv: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha 2003, str. 117-118).
113. Z právě uvedeného přitom vyplývá důležitý závěr pro otázku řešení restitučního konfliktu tvrzených titulů konfiskace vznikající v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV. Pokud právní účinky konfiskačního rozhodnutí (byť deklaratorního) byly ve sporných případech právně významné pro nastoupení ex lege účinků konfiskace podle Benešova dekretu, znamená to, že pro řešení restitučního sporu mohou být alespoň do určité míry relevantní i tvrzení účastníků tyto účinky zpochybňující s tím, že ke konfiskaci nedošlo. Takové úvahy totiž podle okolností věci mohou být nezbytné při řešení klíčové právní otázky v restitučním sporu, tedy zda byla naplněna restituční výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.
114. Neexistovalo-li by totiž vůbec deklaratorní konfiskační rozhodnutí, které by vyvolalo zamýšlené právní důsledky (tj. konfiskační "kategorizaci" příslušné osoby a majetku), nebylo by ve sporných (nejistých) případech možné bez dalšího uzavřít, že ke konfiskaci podle Benešových dekretů došlo. Zkrátka, deklaratorní konfiskační akty mohly ovlivnit ex lege účinky Benešových dekretů, a tudíž mohou ovlivnit i závěr o existenci restituční výluky [ve smyslu § 8 odst. 1 písm. h) ZMV], což je pro řešení restitučního sporu klíčové jako zodpovězení otázky, zda byla naplněna restituční výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.
115. Na tomto místě lze proto postavit najisto: tvrzení o právních účincích deklaratorního konfiskačního aktu mohou být v obecné rovině významná pro vyřešení restitučního sporu (vzniklého rovněž ve smyslu § 18 odst. 1 ZMV), tzn. pro účely hodnocení, zda požadovaný majetek byl původně "právně" konfiskován podle Benešova dekretu či nikoli.
VII. 3 c) Doktrína nedotknutelnosti konfiskačních aktů a základní právo na soudní ochranu
116. Z dosud uvedeného vyplývá, že tvrzení účastníků o právních účincích deklaratorního konfiskačního rozhodnutí by v obecné rovině mohla mít vliv na substantivní posouzení konfliktu dvou tvrzených titulů konfiskace v restitučních sporech, včetně těch posuzovaných v rámci řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV. Otázkou nicméně zůstává, zda jsou civilní soudy oprávněny (či povinny) k tvrzením o konfiskačním rozhodnutí v těchto sporech přihlédnout, a to s ohledem na tzv. doktrínu nedotknutelnosti konfiskačních aktů. Obě sporné linie judikatury z uvedené doktríny údajně vychází, avšak každá si ji vykládá odlišně [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek), body 36 - 37; nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II), bod 59]. V tomto ohledu je proto nutné objasnit, co z ní plyne.
117. Civilní soudy v judikatuře od 40. let 20. století zdůrazňovaly, že konfiskační výměry a jiná prováděcí rozhodnutí politických úřadů ve věcech konfiskace jim přímo nepřísluší nikterak zpochybňovat; vycházejí z nich a nemohou je posoudit jinak [srov. rozsudky tehdejšího Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 1947 sp. zn. R II 172/46 (Vážný 187/47) a ze dne 12. dubna 1949 sp. zn. R IV 132/49 (73/1949 Sb. r. č. s.)]. V souladu s tímto závěrem mohl příslušná konfiskační deklaratorní rozhodnutí o splnění předpokladů konfiskace pro jejich veřejnoprávní podstatu na základě včasné stížnosti soudně přezkoumávat a pro jejich nezákonnost případně rušit pouze tehdejší nejvyšší správní soud.
118. Na uvedené závěry navázala judikatura po roce 1989. Podle ní platilo, že civilní soud je rozhodnutím politického úřadu o konfiskaci podle Benešových dekretů vázán, a není tudíž oprávněn jej přezkoumávat. V nálezu o "účinné konfiskaci" sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II) se ostatně uvádí, že "[s]těžovatelka nemůže očekávat, že by mohly obecné soudy posoudit konfiskační vyhlášku Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 samu o sobě jako nicotný právní akt, že by výslovně konstatovaly její obsahové vady nebo ji posoudily jako vydanou nepříslušným správním orgánem."
119. V posuzované věci soudy dovodily z judikaturní linie nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek), že civilní soudy v žádném případě nejsou v restitučních sporech oprávněny zabývat se právními účinky konfiskačního aktu. Tento výklad však pomíjí důležitý kontext ZMV (srov. body 25 - 29 výše). Ačkoli pozdějším nálezům nelze dát za pravdu v konstrukcí doktríny o "účinnosti konfiskace", při aplikaci restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV je třeba zohlednit Ústavním soudem pravidelně zdůrazňovanou zásadu in favorem restitutionis. V jejím světle by bylo v rozporu se smyslem a účelem ZMV, aby se stát mohl dovolávat restituční výluky v případech, kdy v rozhodném období zkonfiskoval majetek, aniž by si byl třeba vůbec vědom, že jej údajně právně zkonfiskoval už předtím. Z toho důvodu musejí mít soudy při aplikaci restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV možnost přezkoumat, zda nastaly právní účinky tvrzeného konfiskačního aktu, na němž se má tato výluka zakládat.
120. Soudy mají v souladu s tím povinnost náležitě se zabývat argumenty účastníků, že ke konfiskaci podle Benešových dekretů ve skutečnosti nedošlo a nemá tak být uplatněna ani výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV. Odmítnutí se takovými argumenty zabývat pouze s odůvodněním, že nelze zkoumat tvrzené vady konfiskačních aktů, je porušením ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
121. Mechanické chápání tzv. doktríny nedotknutelnosti správních aktů může vést k absurdním důsledkům popírajícím materiální účel restitučního zákonodárství. Stačilo-li by žalované straně pro účely restitučního konfliktu tvrzených konfiskací v obecné rovině tvrdit, že majetek byl zahrnut do konfiskace podle Benešových dekretů bez jakéhokoliv ohledu na právní účinky v konkrétních případech vydaných prováděcích konfiskačních aktů (s odkazem na východisko, že deklaratorní konfiskační akty nebyly podmínkou pro nabytí účinnosti dekretů a že civilní soudy nejsou oprávněny k obsahu prováděcích aktů přihlížet), civilní soudy by byly povinny přiznat substantivní relevanci právním aktům, které tento právní účinek nevyvolaly a nemohly vyvolat ani v době jejich vydání před únorem 1948. V takovém případě by kupříkladu musel být přiznán právní účinek "konfiskační vyhlášce", ve které by jednotlivec samozvaně prohlásil za konfiskovaný majetek jakékoli právnické osoby. Ačkoliv by taková konfiskační vyhláška z pohledu tehdejšího práva bezpochyby nemohla vyvolat konfiskační účinky (tedy postavit na jisto, že ke konfiskaci došlo), nyní by s ní soudy takové účinky paradoxně spojovaly.
122. Je to totiž právě při soudním řešení restitučního konfliktu dvou tvrzených konfiskací (vznikajícího mimo jiné v řízení podle § 18 odst. 1 ZMV), kdy zákonodárce ukládá povinnost civilním soudům pečlivě zhodnotit, zda komunistický režim spáchal majetkovou křivdu údajnému restituentovi v rozhodném období, či zda došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu, bez faktického převzetí majetku, a tím k naplnění restituční výluky. Učinil tak implicitně prostřednictvím zákonného zakotvení restitučního nároku na straně jedné a restituční výluky na straně druhé (viz bod 71 výše). Při takovém hodnocení je pak nutné - v souladu s požadavky základního práva na soudní ochranu - přesvědčivě se vypořádat s argumentací, že konkrétní akty státních orgánů neměly za následek konfiskaci podle Benešova dekretu.
123. Alespoň základnímu hodnocení deklaratorního konfiskačního, respektive samotné povahy takového aktu (jakožto minimálního požadavku účinků konfiskace podle Benešova dekretu), se pak v restitučních sporech nelze vyhnout. Bez něho totiž nelze o restitučním nároku v konfliktu tvrzených konfiskací rozhodnout materiálně, a nikoliv pouze formalisticky. Formalistické vyřizování restitučních sporů s pouhým odkazem na jakýkoliv konfiskační akt nehledě na jeho skutečné právní účinky přitom nemůže vést k naplnění základního účelu restitucí: napravení majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem v těch případech, kdy k nim v rozhodném období skutečně došlo a zákonodárce rozhodl o jejich napravení formou restituce.
124. Přestože tedy nikdo (ani církev v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV) nemůže očekávat, že by civilní soudy přímo přezkoumaly deklaratorní konfiskační rozhodnutí vydané před rokem 1948 - tedy že by výslovně konstatovaly jeho věcnou nesprávnost či nezákonnost - mohou účastníci sporů vzešlých ze ZMV oprávněně očekávat, že soudy posoudí jejich tvrzení ohledně účinků konfiskační vyhlášky za účelem řádného vyřešení klíčové sporné otázky, tzn., kdy a jakým způsobem "právní" konfiskace nastala.
125. Rozhodl-li se zákonodárce v restitučních zákonech odčinit majetkové křivdy spáchané komunistickým režimem po únoru 1948, nutně tím "otevřel" i historické události, které s těmito majetkovými křivdami přímo souvisí. Posouzení, zda před únorem 1948 došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu, pak představuje pouze "druhou stranu téže mince", bez které v konfliktu tvrzených konfiskací nelze o restitučním nároku materiálně rozhodnout. Existenci restitučního titulu, a naopak restituční výluky, je totiž třeba posuzovat ve vzájemném kontextu, byť to může být - s ohledem na běh času - právně i skutkově složité. V tomto ohledu jde ovšem pouze o problém standardu dokazování, nikoliv o problém pravomoci (kompetence) civilních soudů.
126. Z pohledu obecné zásady neprolomitelnosti Benešových dekretů a nezměnitelnosti historických událostí nastalých před únorem 1948 je klíčové, že důvodem hodnocení konfiskačních aktů vydaných před únorem 1948 není napravit křivdy vzniklé před rozhodným obdobím. Civilní soudy jsou oprávněny konfiskační akty hodnotit výhradně z hlediska v úvahu přicházejícího restitučního titulu. Jediným předmětem řízení v restitučních sporech tedy je posouzení restitučního nároku údajně vzniklého v důsledku činnosti komunistického režimu po únoru 1948. Jiné historické události před únorem 1948 se tak "neotvírají" přímo, mimo rámec restitučních předpisů. Jinými slovy, účelem hodnocení právních účinků konfiskačního aktu v rámci restitučního sporu není "prolomení" Benešových dekretů, ale naopak jejich potvrzení tam, kde jejich právní účinky skutečně nastaly.
127. V důvodu (účelu) hodnocení existence konfiskačních aktů vydaných před únorem 1948 se proto restituční spory významně liší od obecných občanskoprávních žalob, které by vlastnické vztahy a účinky Benešových dekretů "otvíraly" za účelem nápravy dřívějších křivd bez návaznosti na restituční vůli zákonodárce. Proto zde nejsou mechanicky použitelné závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami); viz výše uvedený bod 47 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů).
128. Na tomto místě lze proto postavit najisto, že Ústavní soud vyjasňuje svou judikaturu a upřesňuje význam linie rozhodnutí, podle kterých pro posouzení účinků konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. nemohou být konkrétní právní účinky deklaratorních konfiskačních aktů za žádných okolností relevantní [nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek) a na něj navazující usnesení].
129. Shrnuto: přestože podle tzv. doktríny nedotknutelnosti deklaratorních konfiskačních aktů civilním soudům nepřísluší přezkoumávat deklaratorní konfiskační rozhodnutí (výměry, vyhlášky atd.), při řešení konfliktu dvou tvrzených konfiskací v restitučních sporech (včetně řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV) mají civilní soudy povinnost řádně zhodnotit, zda došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu. Při takovém hodnocení je pak nutné - v souladu s požadavky základního práva na soudní ochranu obou účastníků restitučního sporu - přesvědčivě se vypořádat s argumentací, že ke konfiskaci nedošlo, neboť konkrétní akty k ní nemohly vést.
VII. 4 Intertemporální aspekty změny judikatury Ústavního soudu
130. Ústavní soud vychází z principu tzv. incidentní retrospektivy, podle něhož se v horizontálních právních vztazích změněný právní názor zpravidla uplatní na všechna již probíhající a v budoucnu zahájená řízení. Vždy je však třeba vážit, zda retrospektivní působení změny v ustálené judikatuře nepůsobí v konkrétním případě příliš tvrdě vzhledem k legitimnímu očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury; jde však o výjimku z pravidla [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. prosince 2019 (N 208/97 SbNU 238)].
131. V posuzované věci a jí obdobných věcech je stěžejní, že dosavadní judikatura Ústavního soudu nebyla ustálená, nýbrž naopak vnitřně rozporná, jak Ústavní soud podrobně vyložil výše v části VII. 1. Nepřichází tak v úvahu jiná možnost než právě incidentní retrospektiva, neboť dosavadní judikaturu jako celek nelze v konkrétní věci použít. Dvě identifikované linie judikatury totiž dochází ke konfliktním závěrům, jež nelze současně aplikovat.
132. Zároveň je však třeba zohlednit, že sjednocením své rozhodovací praxe Ústavní soud nastolil stav, v němž některé argumenty nově pozbývají relevanci (typicky požadavek tzv. účinné konfiskace) a naopak některé argumenty a důkazy je podporující relevanci nově získávají. Integrální součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny přitom je požadavek, aby účastníci řízení měli možnost účinně předložit soudu argumenty způsobilé ovlivnit rozhodnutí (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 988/08 ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. II. ÚS 2189/09 ze dne 10. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. října 2018 či sp. zn. III. ÚS 2667/21 ze dne 16. listopadu 2021).
133. V podmínkách posuzované věci tak nepřichází v úvahu vyřešení tvrzeného konfliktu konfiskačních titulů v situaci, kdy by pro takové rozhodnutí byly relevantní skutková a právní zjištění či argumenty, které stěžovatelka neměla možnost zpochybnit, komentovat či navrhnout důkazy k vyvrácení skutkových a právních závěrů.
VII. 5 Vlastní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
134. Dosud uvedená obecná východiska je nyní možné aplikovat na posuzovaný případ stěžovatelky.
135. Předně je třeba upozornit na to, že překážku pro uplatnění výše objasněných ústavněprávních požadavků na posouzení účinků konfiskace podle Benešova dekretu v nynější věci nepředstavuje nález sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I), který Ústavní soud vydal v "prvním procesním kole" posuzované věci.
136. Pravidlo kasační závaznosti obecně vyžaduje bezpodmínečné následování nálezu v téže věci, a to nejen obecnými soudy, ale i Ústavním soudem samotným. Také sám Ústavní soud je svým nálezem v téže věci přísně vázán [viz kupříkladu nález sp. zn. IV. ÚS 1627/24 ze dne 4. září 2024]. Kasační závaznost se ovšem vztahuje jen na právní názor o hmotném či procesním právu, který je v nálezu skutečně vysloven, a to v odpovídajícím kontextu.
137. Podstatné je, že Ústavní soud se v nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I) zabýval především skutkovými okolnostmi vztahujícími se k dobré víře tehdejší stěžovatelky [nyní vedlejší účastnice b)] z perspektivy objektivního a subjektivního hodnocení. Ohledně okamžiku přechodu majetku na stát Ústavní soud žádný definitivní závazný právní názor vůči civilním soudům nevyslovil. Zabýval se jen hodnocením skutkových zjištění a v tomto ohledu "pouze a jen" dovodil, že soudy řádně nezohlednily protichůdné informace ohledně okamžiku přechodu vlastnictví k pozemkům, neboť je měly hodnotit v souvislosti s nesourodými informacemi obsaženými v privatizačním projektu.
138. V tomto smyslu je pak třeba uzavřít, že posuzovaná věc se od vydání nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I) podstatně skutkově posunula, neboť do té doby vedlejší účastnice nenavrhly provedení důkazu Kaplickou konfiskační vyhláškou. Předložení tohoto stěžejního důkazu přitom bylo zásadní z hlediska nosných důvodů tohoto nálezu, neboť ve věci vznikl pravý konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace, který Ústavní soud dosud neřešil. Ústavní soud se v nálezu nezabýval a ani nemohl zabývat otázkou nabytí účinků konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb., respektive posuzování tvrzených vad deklaratorních konfiskačních aktů. Jeho závěry směřovaly výlučně k postupu civilních soudů, které se náležitě nevypořádaly se všemi argumenty a vzaly za prokázaná žalobní tvrzení stěžovatelky o konfiskaci po únoru 1948, což Ústavní soud označil za neústavní.
139. Civilní soudy ve "druhém procesním kole" případu tedy rozhodovaly za situace, kdy jim vedlejší účastnice a) předložila Kaplickou konfiskační vyhlášku, která označila "Děkanství Krumlov" coby osobu německé národnosti, na kterou se měl vztahovat Benešův dekret č. 12/1945 Sb. Vedlejší účastnice tvrdily, že sporný církevní majetek byl konfiskován již před únorem 1948 ex lege podle § 1 odst. 1 tohoto dekretu. Stěžovatelka naopak tvrdila, že jí sporný majetek byl zkonfiskován komunistickým režimem po únoru 1948, a to fakticky i formálně podle zákona o revisi první pozemkové reformy (č. 142/1947 Sb.). Stěžovatelka zároveň tvrdila, že Kaplická konfiskační vyhláška neměla účinky "právní" konfiskace podle Benešova dekretu před únorem 1948. Lze proto dospět k závěru, že ve věci zjevně jde o pravý konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace.
140. Podle Ústavního soudu je předně rozhodné, že stěžovatelka v dosavadním řízení unesla svoje primární procesní břemeno, neboť odpovídajícím způsobem navrhovala a předložila důkazy k prokázání tvrzení, že jí sporný majetek byl bez náhrady fakticky i formálně odebrán po únoru 1948.
141. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, civilní soudy považovaly za prokázané (viz body 33 a násl. výše), že sporné pozemky byly ze strany komunistického režimu po únoru 1948 fakticky a formálně podrobeny revizi první pozemkové reformě podle zákona č. 142/1947 Sb. Odkázaly přitom především na následující listinné důkazy: 1) rozhodnutí tehdejšího Ministerstva zemědělství z 19. března 1948 (č. j. 7012/48/IX/R-12), kterým bylo vůči prelatuře v Českém Krumlově rozhodnuto o zrušení propuštění jejích nemovitých věcí ze záboru podle zákona č. 215/1919 Sb. (tj. zákona upravujícího tzv. první pozemkovou reformu) a o prohlášení těchto věcí za zabrané a vyvlastněné; 2) rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 14. dubna 1948 o výpovědi předchůdkyně stěžovatelky z hospodaření na pozemcích, které se týkalo všech nemovitostí zapsaných v knihovní vložce 766 zemských desek a dalšího majetku (č. j. 37462/48-9/R-31); č. l. 76 a 275 soudního spisu); 3) kopie zápisů příslušných pozemkových knih z 50. let, které obsahovaly zaknihování vlastnického práva státu k pozemkům stěžovatelky; 4) zápis Ministerstva zemědělství z 2. října 1948 o převzetí majetku stěžovatelky, který byl sepsaný v kanceláři prelatury, jehož předmětem bylo "převzetí lesního a rybničního majetku, velkostatku (prelátský les) vlastníka, Prelatura Český Krumlov státem podle zákona č. 142/1947 Sb." (č. l. 177 až 179 soudního spisu) [viz bod 10 napadeného rozsudku krajského soudu].
142. Jak okresní soud přímo uvedl v bodě 40 napadeného rozsudku:
"V řízení nebylo zcela přesvědčivě prokázáno, že by k faktickému provedení konfiskace předmětných pozemků na základě dekretu č. 12/1945 Sb. došlo, naopak žalobkyně předložila celou řadu důkazů, jež nasvědčují, že pozemky byly následně konfiskovány (i) postupem podle zákona o revizi první pozemkové reformy.
Snad jediným provedeným důkazem, z něhož by bylo možné dovodit faktické provedení konfiskace na základě dekretu č. 12/1945 Sb., je dopis preláta Prelatury Český Krumlov Václava Přibka ze dne 11. 5. 1948 adresovaný Státní obvodové úřadovně pro pozemkovou reformu v Českých Budějovicích, v němž prelát mj. sděluje, že není majetníkem a vlastníkem pozemků prelatury, ale jen od října 1946 mizerným uživatelem vykradené a zpustošené prelatury v Českém Krumlově. O tom, co tím prelát myslel, lze však pouze spekulovat, nejde o důkaz nikterak přesvědčivý."