41. Ani jeho vyřízení, byť dohledová státní zástupkyně jistá pochybení shledala, nemělo žádný přímý dopad na průběh (skončeného) trestního řízení. Nic na tomto stavu nezměnilo ani usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21, jímž byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta. Posouzení dodržení práv garantovaných čl. 3 a čl. 8 Úmluvy optikou závazků plynoucích z práva na účinné vyšetřování se stěžovatelka domohla až u ESLP, který k námitce vlády naznačil s ohledem na specifické okolnosti případu jisté pochybnosti o účinnosti třetí stížnosti proti třetímu odložení věci (rozsudek, Y proti České republice, body 40 až 43). Z těchto důvodů ESLP předběžnou námitku vlády, že nebyly vyčerpány všechny vnitrostátní prostředky nápravy, zamítl a stížnost jako celek prohlásil za přijatelnou (body 44 a 45 rozsudku).
42. Ústavní soud si je vědom rozdílných podmínek pro přijatelnost stížnosti u ESLP a přípustnost stížnosti u Ústavního soudu. Nemohl však zároveň přehlédnout, že ESLP se v rozsudku Y proti České republice vyjadřoval k postupu orgánů činných v trestním řízení včetně policie a nepřijal argument nevyčerpání opravného prostředku třetí stížnosti v řadě proti usnesení policie. Vzhledem k výjimečným okolnostem případu, v němž došlo k porušení základních lidských práv zaručených čl. 3 a čl. 8 Úmluvy, které před rozhodnutím ESLP nenapravila přes značnou procesní aktivitu stěžovatelky žádná z vnitrostátních institucí včetně Ústavního soudu, nyní Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné připustit k projednání ve svém celku. Uvedené úvahy a závěry nelze vykládat v tom smyslu, že stížnost proti usnesení o odložení věci policií podle § 159a podle § 141 a násl. trestního řádu poškozený před podáním ústavní stížnosti nemusí vyčerpat.
VI.
Vlastní posouzení Ústavním soudem
43. V původním řízení Ústavní soud v části, kterou prohlásil za přípustnou, neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
44. V novém posouzení věci Ústavní soud podle § 119b odst. 3 zákona o Ústavním soudu vychází ze závěru ESLP, že Česká republika porušila práva stěžovatelky zaručená čl. 3 a čl. 8 Úmluvy tím, že nesplnila své pozitivní závazky, které z nich pro Českou republiku plynou.
VI. 1. Odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva a jeho dopady
45. ESLP považoval sexuální napadení tvrzená stěžovatelkou za natolik závažná, že mají být posuzována v rozsahu článku 3 a 8 Úmluvy. Vyšel z toho, že pozitivní závazky zakotvené v článcích 3 a 8 Úmluvy vyžadují především vytvoření legislativního a regulačního rámce poskytujícího jednotlivcům odpovídající ochranu před útoky na jejich fyzickou a morální integritu, zejména v případě tak závažných skutků, jako je znásilnění, a to přijetím účinné trestněprávní úpravy a jejím efektivním uplatňováním v praxi (body 57 a 59 rozhodnutí ESLP).
46. Při vyhodnocení, zda v projednávané věci orgány státu jednaly v souladu s pozitivními závazky vyplývajícími ze zmíněných článků Úmluvy tak, aby poskytly účinnou ochranu stěžovatelce před nekonsenzuálními sexuálními akty, dospěl ESLP k závěru, že k porušení pozitivních povinností státu došlo. Podstata problému nespočívala podle ESLP v tehdejší právní úpravě, ale v jejím příliš restriktivním výkladu v nynější věci.
47. Ve vztahu k právní úpravě ESLP uvedl, že státy jsou povinny přijmout a účinně uplatňovat ustanovení trestního práva za účelem kriminalizace a stíhání všech nekonsenzuálních sexuálních aktů, a to i případů, kdy oběť nekladla fyzický odpor (k tomu odkázal na rozsudky M. G. C. proti Rumunsku, č. 61495/11, rozsudek ze dne 15. 3. 2016, § 59; Z proti Bulharsku, č. 39257/17, rozsudek ze dne 28. 5. 2020, § 67; J. L. proti Itálii, č. 5671/16, rozsudek ze dne 27. 5. 2021, § 117, bod 53 rozhodnutí ESLP). ESLP odkázal na obecné zásady zakotvené v rozsudku M. C. proti Bulharsku (č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. 12. 2003), z nichž lze vycházet.
48. ESLP dále připomněl, že články 3 a 8 Úmluvy státům ukládají rovněž pozitivní procesní povinnosti. Pokud je zde hájitelné tvrzení o jednání, které může být v rozporu s těmito ustanoveními, musí vnitrostátní orgány provést účinné oficiální vyšetřování vedoucí ke zjištění skutkového stavu, identifikaci odpovědných osob a případně k jejich potrestání. Jedná se tedy o povinnost realizovat určité prostředky, nikoliv o povinnost dosáhnout určitého výsledku. Přestože tento požadavek neznamená, že by všechna trestní řízení musela vést k odsouzení nebo dokonce uložení konkrétního trestu, vnitrostátní soudní orgány v žádném případě nesmí ponechat nepotrestané útoky na fyzickou a morální integritu osob, aby byla zachována důvěra veřejnosti v zásadu legality a aby se vyvarovaly jakéhokoliv náznaku spoluúčasti či tolerování protiprávního jednání (viz mimo jiné J. L. proti Itálii, cit. výše, § 118; N. Ç. proti Turecku, č. 40591/11, rozsudek ze dne 9. 2. 2021, § 96).
49. ESLP uvedl, že stěžovatelka nezpochybňuje znění trestněprávních předpisů, ale napadá způsob, jakým byla právní úprava v jejím případě aplikována. Podle ESLP městské státní zastupitelství uznalo, že stěžovatelka nejednala svobodně, a vytklo policii, že se nezabývala otázkou, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku s ohledem na stav závislosti (odkázanosti) stěžovatelky a zneužití postavení vedlejšího účastníka, jeho důvěryhodnosti či vlivu. Státní zástupkyně však nerozhodla o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, protože ve vztahu k tomuto trestnému činu již stejně uplynula promlčecí doba.
50. Stěžovatelka u ESLP tvrdila, že orgány činné v trestním řízení vykládaly pojem odporu příliš restriktivně a u některých skutků se měly přiklonit k trestnému činu znásilnění. ESLP zdůraznil, že ačkoliv orgány trestního řízení nezpochybnily věrohodnost stěžovatelky ohledně líčení průběhu jednání vedlejšího účastníka, nepřistoupily k důkladnějšímu prošetření konkrétních skutečností i komplexnímu zhodnocení otázky, zda a do jaké míry se stěžovatelka mohla nacházet v postavení zvláštní zranitelnosti a odkázanosti na vedlejšího účastníka. Nevěnovaly pozornost ani vývoji vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou v průběhu času a posuzování ukončily konstatováním, že kladený odpor nebyl dostatečný natolik, aby jej mohly zohlednit. Stěžovatelka přitom situace ve vztazích s vedlejším účastníkem líčí nejprve jako vynucené styky a následně jako rezignaci. Přístup orgánů činných v trestním řízení dostatečně nezohlednil okolnost, že souhlas stěžovatelky jako oběti mohl být neplatný z důvodu zneužití mimořádné zranitelnosti a obecněji z důvodu psychologické reakce obětí sexuálního napadení. Policie se rozhodla věc odložit, aniž by vzala v potaz hledisko, podle kterého k naplnění znaku násilí u nekonsenzuálních sexuálních aktů není nezbytné překonání odporu (ve smyslu rozsudku M. C. proti Bulharsku, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, č. 39272/98).
51. Česká republika tak podle ESLP nedostála svým pozitivním závazkům, které zavazovaly smluvní státy k tomu, aby zavedly a účinně uplatňovaly trestněprávní systém způsobilý kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty (bod 70 rozhodnutí ESLP s odkazem na výše uvedený rozsudek M. C. proti Bulharsku).
52. Ústavní soud odůvodnění rozsudku ESLP zmiňuje nikoli proto, že by byl veden snahou uvedené úvahy a konstatování mechanicky přetavit ve slepou realizaci svých kasačních oprávnění, kterými ESLP nedisponuje. Uvědomuje si, že ESLP je mezinárodní soud, jehož rolí je dozírat na plnění závazků plynoucích z Úmluvy a který není povolán ani vybaven k výkladu vnitrostátních právních předpisů jednotlivých členských států Rady Evropy. Pozitivní závazky nicméně dotvářejí rozhodovací činnost Ústavního soudu.
53. Ústavní soud proto musí promítnout závěr ESLP do právního řádu ČR a do konkrétních případů, které rozhoduje. Systém ochrany lidských práv založený Úmluvou je totiž založen na ideji sdílené odpovědnosti vnitrostátních orgánů a orgánů Rady Evropy za ochranu práv zaručených Úmluvou (Bruselská deklarace Implementation of the European Convention on Human Rights, our shared responsibility přijatá 27. 3. 2015 na konferenci Rady Evropy) a na principu subsidiarity (preambule k Úmluvě ve znění Protokolu č. 15). Z tohoto pohledu je úlohou Ústavního soudu poskytnout právům zaručeným Úmluvou ochranu (čl. 1 Úmluvy) a s vědomím své ústavní role vzít v potaz jejich interpretaci ze strany ESLP [nález ze dne 15. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 310/05 (N 211/43 SbNU 357)] a také zvážit jejich fungování v kontextu českého právního řádu i právní praxe. Detailní znalostí vnitrostátního právního prostředí tak Ústavní soud přispívá k efektivní ochraně lidských práv zaručených Úmluvou (Kodaňská deklarace přijatá 12. - 13. 4. 2018 na konferenci Rady Evropy, bod 33). Ústavní soud se proto zaměřil primárně na otázku, zda orgány trestního řízení v projednávaném případu dostály závazku důkladného zjištění a zohlednění okolností dané věci v rozsahu nezbytném k jejímu posouzení.
VI. 2. Obecná východiska
VI. 2. a) Pozitivní závazky
54. Pozitivní závazky obsahují vedle povinnosti přijmout znění trestněprávních předpisů, které postihuje útoky na fyzickou a morální integritu osob (hmotněprávní povaha závazků), také povinnost zavést přiměřená preventivní opatření k ochraně potenciálních obětí takových útoků a povinnost zajistit fungující proceduru vyšetření útoků spojenou s důvěrou v instituce schopné zjištěné protiprávní jednání identifikovat a odpovědné osoby potrestat. Jde o pozitivní závazky procesní povahy (srov. Ashworth A. Positive Obligations in Criminal Law, Oxford: Hart Publishing, 2013, s. 196 a násl.; srov. také nález ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3248/24, nález ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 527/23). Z pohledu oběti mají tyto povinnosti přispět k zmírnění škody, znovunavrácení (restoration) společenského postavení a hodnoty obětí a k obnovení narušených společenských vztahů. V obecné rovině lze tyto závazky dovodit i z judikatury ESLP vztahující se k článkům 3 a 8 Úmluvy.
55. Ústavně chráněná hmotná i procesní práva obětí trestného činu musí být v trestním řízení respektována stejně jako ústavní pravidla a zásady, kterými stát zaručuje spravedlivý proces osobě podezřelé z jeho spáchání, jakkoli se tyto strany trestního řízení svým postavením a rolí v něm odlišují (nález ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 2468/24). Odsoudit nevinnou osobu představuje projev nejhrubší nespravedlnosti, které se mohou soudy dopustit, a proto je zcela zásadně důležité dodržování spravedlivého procesu vůči osobám podezřelým ze spáchání trestného činu. Případná nečinnost nebo neschopnost odpovědných orgánů náležitým způsobem vyšetřit trestné činy a potrestat ty, kdo je spáchali, však také oslabuje důvěru v právní stát. Účelem trestní spravedlnosti je ochrana a obnovení spravedlivé distribuce vzájemných a rovných práv a povinností, tj. aequitas mezi všemi, kdo jsou podřízeni vládě práva v demokratickém státě.
56. V případě pozitivních závazků státu k ochraně potenciálních obětí některých trestných činů včetně povinnosti zajistit náležité procedury k vyšetření takových činů tedy v žádném případě nejde o riziko znovuzavedení jakéhokoli regresivního práva odplaty ve prospěch již postižených obětí. Jde o vytvoření systému, který páchání takových činů dokáže účinně a spravedlivě vyšetřit a současně takto odradit od potenciálního páchání těchto činů v budoucnosti. Tento systém nesmí preferovat ani práva osob podezřelých ze spáchání trestného činu, ani práva jejich potenciálních obětí. Naopak musí být založen na rovnováze, tedy ekvilibriu mezi jejich vzájemnými právy a povinnostmi, která je základem spravedlivého procesu i vlády práva. Nejde o abstraktní či metafyzickou ideu absolutní rovnosti, ale o konkrétní práva založená v individuálních zájmech a vzájemných povinnostech, které musí státní moc respektovat a jejichž ochraně musí sloužit. (srov. Raz, J. 2006. The Problem of Authority: Revisiting the Service Conception. Minnesota Law Review 90: 1003-44).
57. Státní moc, která by potenciální trestné činy důsledně nevyšetřovala a nepostihovala, naopak riskuje, že ve společnosti vznikne obecná představa o jejich beztrestnosti, a tím by tato moc v konečném důsledku přispívala ke snižování úcty k lidským právům a jejich budoucímu ohrožení. Přestože tento požadavek neznamená, že by všechna trestní řízení měla vést k odsouzení, nebo dokonce uložení konkrétního trestu, soudní orgány nemohou rezignovat na prosazování trestní spravedlnosti v případech útoků na fyzickou a morální integritu osob. Jinak by se oslabila důvěra veřejnosti v princip legality a spravedlivý proces (viz obdobně mimo jiné J. L. proti Itálii, cit. výše, § 118; N. Ç. proti Turecku, č. 40591/11, rozsudek ze dne 9. února 2021, § 96).
58. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že zákonodárce v oblasti sexuálních trestných činů legislativně reaguje a plní pozitivní závazky hmotněprávní povahy plynoucích z Úmluvy. Novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 166/2024 Sb. s účinností od 1. 1. 2025 mimo jiné redefinovala trestný čin znásilnění. Pro naplnění znaků tohoto trestného činu je nově zásadní to, zda oběť seznatelným způsobem projevila svůj nesouhlas se sexuálním aktem. Novela mimo jiné v některých aspektech dále posílila participační práva obětí trestné činnosti.
59. Porušení ústavních závazků státu procesní povahy může mít vůči obětem závažné trestné činnosti různou podobu. K porušení těchto závazků dojde v případech, ve kterých orgány činné v trestním řízení zasáhly buď 1) do práva na účinné vyšetřování; 2) do práva na postup státních orgánů, který nepůsobí nadbytečnou sekundární viktimizaci; 3) do práva na poskytnutí ochrany ústavně konformním výkladem právních předpisů; 4) do práva na hodnocení skutkového stavu věci bez extrémního rozporu mezi obsahem důkazů a hodnotícím závěrem; nebo 5) do přiměřených participačních procesních práv (srov. opět nález II. ÚS 527/23, bod 46).
60. Významným projevem procesní ochrany lidských práv obětí trestných činů je již zmíněná garance vyplývající z práva na účinné vyšetřování. Judikatura zdůrazňuje povinnost státu vyšetřit činy porušující základní práva mimo jiné právě u jednání proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Taková jednání totiž porušují základní práva spadající do věcné působnosti čl. 3 nebo čl. 8 Úmluvy, respektive čl. 7 a čl. 10 Listiny. Pozitivní závazek účinného vyšetřování tvrzeného znásilnění vyplývá podle judikatury ESLP z článku 3 a 8 Úmluvy (rozsudek ve věci M. C. proti Bulharsku ze dne 4. 12. 2003 č. 39272/98). Z čl. 3 i z čl. 8 Úmluvy dále mimo jiné vyplývá i právo poškozených na ochranu před sekundární viktimizací. Orgány činné v trestním řízení se musí zdržet reprodukce sexistických stereotypů a nevystavovat oběti sekundární viktimizaci používáním moralizujících a pocit viny vyvolávajících slov, která by mohla ohrozit důvěru obětí ve spravedlnost (srov. rozsudky ESLP ze dne 27. 5. 2021 J. L. proti Itálii, č. 5671/16, § 139 až § 141, ze dne 13. 2. 2024 X. proti Řecku, č. 38588/21, § 68 či ze dne I. C. proti Moldavské republice, č. 36436/22, § 199 a § 220, nález ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3248/24).
61. Povinnost účinného vyšetřování není bezbřehá. Nastupuje v případech, ve kterých poškozený vznese tzv. hájitelné tvrzení. Za hájitelné tvrzení "je nutno považovat tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. Hájitelnost tvrzení nelze zaměňovat s existencí skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (§ 158 odst. 3 trestního řádu)" [nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), Porušení práva na účinné vyšetřování v případě možného ohrožení práva na život, bod 55; podobně nález II. ÚS 527/23, bod 43]. Splnění uvedených podmínek je vždy třeba posuzovat po zvážení všech konkrétních skutkových okolností věci (srov. např. nálezu ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 2468/24, bod 25).
62. Povinnost účinného vyšetřování je procesní povinností spočívající v tzv. náležité péči. Nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, například odsouzení potenciálního pachatele. Zaručuje však, že orgány činné v trestním řízení budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou lze po nich v daném konkrétním případě rozumně požadovat [srov. rozsudek B. V. proti Belgii, č. stížnosti 61030/08, bod 57, nález III. ÚS 2012/18 ze dne 3. 9. 2019 (N 153/96 SbNU 14), bod 31, nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222), Právo na účinné vyšetřování a prokazování tzv. hájitelných tvrzení, bod 35]. Nicméně, povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, protože empirická data a poznatky ukazují, že i přes vynaložené úsilí orgánů činných v trestním řízení zůstává nemalé množství trestných činů neobjasněných nebo nepotrestaných. Obsah této povinnosti proto spočívá v zajištění toho, aby příslušné státní orgány jednaly kompetentně, efektivně a vynaložily veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
63. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení, včetně fáze před zahájením trestního stíhání, musí splňovat kumulativně následující požadavky: musí být nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti (např. rozsudek ESLP ze dne 2. 5. 2017, B. V. proti Belgii, body 58-60, a opět nález I. ÚS 1565/14, bod 56, nález sp. zn. II. ÚS 2468/25, bod 27, nebo nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15, bod 88). I v těchto souvislostech je znovu nutné zdůraznit, že požadavek účinného vyšetřování představuje procesní povinnost náležité péče, nikoli povinnost ve vztahu k výsledku vyšetřování.
64. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřená opatření a učinit potřebné kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu. Závěry šetření nesmějí být založeny na ukvapených nebo nepodložených domněnkách. Naopak musejí vycházet z důkladné, objektivní a nestranné analýzy všech relevantních skutečností. Jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu, povedou k rozporu s požadovanou mírou účinnosti vyšetřování [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), bod 56]. Pro naplnění požadavku důkladnosti musí být vyšetřování schopno stanovit skutkové okolnosti případu v nejvyšší možné míře (srov. nález sp. zn. I. ÚS 860/15, bod 100). Je-li skutkový stav v relevantním rozsahu zjištěn, je požadavek důkladnosti a dostatečnosti naplněn (viz nález ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 527/23, bod 43).
65. Z výše uvedeného vyplývá následující: vznese-li jednotlivec hájitelné tvrzení o tom, že došlo k zásahu do některého z výše uvedených základních práv (právo na život, zákaz mučení a jiného špatného zacházení a zákaz nucených prací), případně k vysoce intenzivnímu zásahu do jeho práva na soukromí, plyne z ústavního pořádku povinnost orgánů činných v trestním řízení takové tvrzení účinně vyšetřit. Ve fázi po zahájení úkonů trestního řízení tuto povinnost naplňují orgány moci výkonné - policie a dozorující státní zástupce, potažmo státní zástupce vykonávající nad ním dohled. Jsou to právě tyto orgány, jimž je v přípravném řízení svěřena důležitá úloha garance zákonnosti úvodní části trestního řízení a ochrany základních práv osob poškozených i osob, které jsou ze spáchání trestné činnosti podezřelé či obviněné.
66. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že není v rozporu s ústavním pořádkem, pokud o hájitelném tvrzení poškozeného negativně rozhodnou orgány státního zastupitelství, které mohou činit vlastní skutkové i právní závěry, jakož i posuzovat materiální naplnění znaků trestných činů (viz nález ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 527/23). Z práva na účinné vyšetřování proto nelze dovodit povinnost za všech okolností zahájit trestní stíhání podezřelého pouze na základě skutečnosti, že je poškozeným vzneseno hájitelné tvrzení. Lze však dovodit povinnost orgánů činných v trestním řízení ve fázi před zahájením trestního stíhání provést důkladné a dostatečné prověření skutečností, které jsou předmětem hájitelného tvrzení. Orgány státního zastupitelství jsou vázány požadavkem zjistit skutkový stav v co nejvyšší možné míře a obstarat si pro tento účel všechny dostupné důkazy způsobilé skutkový stav objasnit.
67. Naplnění požadavků účinného vyšetřování musí být dostatečně zřetelné z obsahu odůvodnění příslušného rozhodnutí, kterým se končí trestní řízení. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že končí-li věc rozhodnutím v přípravném řízení (např. odložením věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu), kdy stěžovatel již nemá možnost domáhat se svého práva před nezávislým a nestranným soudem, je třeba klást na odůvodnění takového rozhodnutí z hlediska práva na účinné vyšetřování v zásadě stejné požadavky jako na soudní rozhodnutí (srov. nález ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 2468/24, nález ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 1703/24). Z takového rozhodnutí musí být v prvé řadě patrno, zda byl naplněn požadavek důkladnosti a dostatečnosti účinného vyšetřování.
68. Stejně jako ostatní orgány veřejné moci jsou i orgány činné v trestním řízení vázány základními principy právního státu, mezi něž náleží mimo jiné zásada legality, v této oblasti navíc zesílená zásadou nullum crimen sine lege, a zásada zákazu retroaktivity. Tyto zásady mají zabránit tomu, aby státní moc uplatňovala trestní represi nepředvídatelným způsobem, zejména prostřednictvím měnících se výkladů obecných právních norem, a představují zásadně nepřekročitelné hranice legitimity postupu jakékoliv veřejné moci (srov. čl. 9 odst. 2 Ústavy). S vědomím těchto zásad, které spadají pod tzv. negativní závazky, je nutné výše uvedené pozitivní závazky vykládat a dbát ochrany všech dotčených lidských práv včetně práv náležejících údajnému pachateli.
69. Existence pozitivního závazku nevede automaticky k pozastavení negativních závazků. Ty se musí zrovna tak vždy vzít v úvahu (srov. např. Stoyanova, V. Positive Obligations under the European Convention on Human Rights. Oxford: OUP, 2023, s. 95; Lazarus, L. Positive Obligations and Criminal Justice: Duties to Protect or Coerce? In: Zedner, L., Roberts, J. V. (eds.). Principles and Values in Criminal Law and Criminal Justice. Oxford: OUP, 2012). Také ESLP v obecné rovině zdůraznil, že výklad a realizace pozitivních závazků v praxi musí respektovat principy spravedlivého procesu a další záruky, které limitují rozsah možné činnosti státu v trestním řízení (rozsudek ze dne 3. 11. 2015, Myumyun proti Bulharsku, č. stížnosti 67258/13, bod 76; rozsudek velkého senátu ze dne 28. 10. 1998, Osman proti Spojenému království, č. stížnosti 23452/94, bod 116). Přiznat pozitivním závazkům plynoucím z čl. 3 Úmluvy absolutní prioritu by znamenalo nadřazení donucovacích (coercive) práv nad převážně negativní závazky státu plynoucí ze základních práv obviněných (shodně Lavrysen, L. Positive Obligations and the Criminal Law. In: Lavrysen, L., Mavronicola, N. (eds.). Coercive Human Rights: Positive Duties to Mobilize the Criminal Law under the ECHR. Oxford: Hart, 2020, s. 53). Stejně tak ovšem nelze přiznat absolutní prioritu zmíněným negativním závazkům a zcela popřít existenci závazků pozitivních, jak je chápe judikatura ESLP, neboť by to vedlo k omezení ochrany konkrétních jednotlivců a skupin (obětí sexuálních trestných činů) (srov. nález ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/24, body 76, 77).
70. Ústavní soud si je vědom své role strážce ústavnosti. V kontextu práva na účinné vyšetřování, které přísluší obětem trestné činnosti, kontroluje respektování ústavně zaručených práv. Ochranu "prosté" zákonnosti zaručují obětem orgány činné v trestním řízení. Tyto orgány proto mají poslední slovo tam, kde nejde o základní práva a svobody, ale o dodržování pravidel podústavních. Ústavní soud si nemůže uzurpovat Ústavou svěřenou pravomoc státních zastupitelství zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení. Není vrchním dohlížitelem nad zákonností postupu orgánů činných v trestním řízení, který do přípravného řízení volně intervenuje a supluje úvahy příslušných orgánů ve všech věcech, které spadají do působnosti práva trestního [srov. nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2582/24, bod 42, obecně k povinnosti ctít základní zásady rozdělení pravomocí mezi jednotlivé orgány státu v nálezu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499), bod 45].
VI. 3. Posouzení projednávané věci
71. Stěžovatelka v nyní posuzované věci tvrdila porušení čl. 7 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 3 a 8 Úmluvy tím, že orgány činné v trestním řízení neprovedly účinné vyšetřování jednání vedlejšího účastníka, a to z pohledu důkladnosti a dostatečnosti.
72. Stěžovatelka se domáhala zejména toho, aby se orgány činné v trestním řízení zabývaly jejím nesouhlasem se sexuálními aktivitami vedlejšího účastníka. Tvrdila, že orgány činné v trestním řízení vykládaly znaky skutkových podstat úzce a v rozporu s Listinou, Úmluvou, judikaturou soudů i navazující judikaturou ESLP (zejm. M. C. proti Bulharsku), její argumenty nevypořádaly, neprovedly důkladnější dokazování a prověřování tak nebylo dostatečné.
73. Stěžovatelka poskytla orgánům činným v trestním řízení tvrzení zejména ohledně toho, za jakých okolností vedlejší účastník k sexuálním praktikám vůči ní přistupoval a jak na ně reagovala. Konkrétně uvedla, že ji vedlejší účastník při provádění sexuálních praktik zamkl, natlačil do rohu, silou ji tam držel a vedl její ruku při vlastní masturbaci. Některým praktikám vyhověla, protože z něj měla strach. K atakům podle ní docházelo se vzrůstající intenzitou. Dále uvedla, že vedlejší účastník jí říkal, že je jeho "duchovní dcerka" a donutil ji odpřisáhnout, že to nikomu neřekne. Podle něj by jí stejně nikdo neuvěřil a všichni by vinili ji. Při souloži a každém sexuálním ataku vedlejšího účastníka se podle vlastních slov stěžovatelka zpočátku bránila slovně i fyzicky. Projevovala nesouhlas, plakala a nejdříve i křičela, i když věděla, že ji nikdo neuslyší. Snažila se mu vysmeknout. Podle stěžovatelky byl vedlejší účastník i přes svůj věk (nar. 1945) silnější a její odpor vždy překonal. Pokud vzdorovala, připomínal jí svou pomoc jí a její rodině i možnost ukončení podpory z jeho strany. Postupem času otupěla, neboť nemělo smysl se bránit. Cítila stále se prohlubující pocit viny a studu. Vedlejší účastník se k sexuálním stykům se stěžovatelkou až na výjimky doznal, přikládal jim však jiný význam. K jednání podle něho docházelo dobrovolně, jakékoli násilí popřel. Stěžovatelka mu podle jeho slov projevovala náklonnost i psaním písemností, které vedlejší účastník v kopiích doložil.
74. Dále stěžovatelka uvedla podrobnosti týkající se své závislosti na vedlejším účastníkovi. Byla na něm v duchovním směru odkázána, důvěřovala mu a byl pro ni autoritou. Vysvětlila, proč postavení duchovního otce a zpovědníka zahrnovalo velkou míru kontroly a dohledu, proč se cítila odkázaná na jeho vůli a proč byla vůči němu omezena ve svobodě rozhodování.
75. Tvrzení stěžovatelky obstojí jako tzv. hájitelné. Ústavní soud uvádí (aniž by jakkoli hodnotil jednotlivé důkazy či předjímal procesní vývoj věci), že z vyžádaného policejního spisu vyplynulo, že její tvrzení není a priori nedůvěryhodné či nepravděpodobné. Je dostatečně konkrétní a možné i časově. Shodná tvrzení stěžovatelky, vedlejšího účastníka a svědků i listinné důkazy vztahující se k některým pro věc důležitým skutečnostem závěr o hájitelnosti tvrzení jen prohlubují.
76. Stěžovatelka tedy vznesla hájitelná tvrzení na poli čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, resp. 3 a 8 Úmluvy, která se vztahovala k prokazování relevantních znaků skutkových podstat v té době aplikovatelných trestných činů znásilnění a sexuálního nátlaku.
77. Příslušným orgánům činným v trestním řízení tak vznikla povinnost provést účinné vyšetřování. Jak plyne z rekapitulovaného rozsudku ESLP, orgány činné v trestním řízení požadavku na důkladné a dostatečné vyšetřování nedostály. Konkrétně jde o požadavek důkladného vyšetření všech skutkových okolností týkajících se naplnění znaku násilí (v souvislosti s trestným činem znásilnění) a důkladného vyšetření všech skutkových okolností týkající se naplnění znaku závislosti a zranitelnosti, jehož nedostatečnost částečně uznalo i městské státní zastupitelství (v souvislosti s trestným činem sexuálního nátlaku, případně jeho závažnější skutkové podstaty - bod 64 rozsudku). Ústavní soud je z těchto závěrů ESLP v obnoveném řízení o ústavní stížnosti povinen vycházet (§ 119b odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
VI. 3. a) Znak násilí, závislosti a bezbrannosti
78. V oblasti sexuálního násilí zaujímá ESLP konstantní názor, podle kterého z pozitivních závazků státu podle čl. 3 a čl. 8 Úmluvy vyplývá požadavek účinně potírat veškeré nekonsenzuální sexuální jednání včetně toho, ve kterém chybí prvek fyzického odporu oběti. Tento obecný závěr pak ESLP rozvádí v každém rozsudku s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti té které věci (srov. např. bod 162 rozsudku ze dne 4. 12. 2003, M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, bod 56 rozsudku ze dne 19. 3. 2019, E. B. proti Rumunsku, č. 49089/10, bod 67 rozsudku ze dne 28. 5. 2020, Z. proti Bulharsku, č. 39257/17, nebo bod 68 rozsudku ze dne 13. 2. 2024, X. proti Řecku, č. 38588/21).
79. Těžiště potírání sexualizovaného násilí leželo podle relevantní právní úpravy platné do 31. 12. 2024, k níž se bude vztahovat následující odůvodnění, v ustanoveních § 185 (trestný čin znásilnění) a § 186 (trestný čin sexuálního nátlaku) trestního zákoníku. Trestní zákoník uvádí pojmy násilí, zneužití bezbrannosti a závislosti jako znaky uvedených trestných činů. Ústavní soud proto považuje za nutné krátce analyzovat právní úpravu a judikaturu vztahující se k těmto znakům.
80. Za násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku se podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. V teorii se rozlišuje pojem násilí ve dvou formách, a to násilí ve formě vis absoluta, které zcela vylučuje jiné než požadované chování oběti a složka vůle u oběti zcela chybí (např. oběť je svázána takovým způsobem, který zcela vylučuje vlastní jednání), a násilí ve formě vis compulsiva, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku. Ten však není neodolatelný, a proto se složka vůle u oběti projevuje, nicméně je ovlivněna prováděným násilím (např. bitím s pohrůžkou, že toto bude pokračovat až do té doby, dokud oběť nepodlehne a nesplní požadavek pachatele). Násilí je naplněno i jednáním pachatele spočívajícím v zalehnutí poškozené, držení jejích rukou a překonávání jejího odporu spočívajícího v odstrkávání pachatele rukama, dáváním rukou do rozkroku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo 95/2006). Samotný text § 185 trestního zákoníku slovo odpor neobsahuje. Dispozice právní normy je vyjádřená slovesem "donutí", které nutně předpokládá nějaký druh negativního mentálního vztahu donucované osoby k vnucené aktivitě. Kladení odporu je však podstatně závažnější formou takového vztahu.
81. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 6 Tdo 450/2017 bylo posuzováno jednání mezi obviněným v pozici administrátora farnosti či kaplana a s církví úzce spjatými poškozenými - kostelnicí a osobou zvažující vstup do kláštera. Nejvyšší státní zástupce v odůvodnění dovolání zdůraznil význam specifické povahy takového vztahu. Považoval za významnou okolnost soudy dovozenou závislost poškozených žen na obviněném, jeho důvěryhodnost a vliv vyplývající z jeho postavení kaplana římskokatolické církve, v důsledku čehož nemusel vynaložit k překonání jejich odporu intenzivní násilné jednání. Na základě toho vyjádřil přesvědčení, že v těchto případech byl naplněn znak užití násilí a jednání obviněného bylo namístě kvalifikovat nikoli jen jako trestný čin sexuálního nátlaku, nýbrž jako trestný čin znásilnění. Přestože v dané věci vzhledem ke skutkovým okolnostem věci Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce nevyhověl, lze konstatovat, že hodnocení vztahu mezi duchovním a jeho svěřenci bylo v rámci soustavy státního zastupitelství při posuzování trestného činu znásilnění považováno za zcela relevantní a důležité. Z právní úpravy skutkových podstat znásilnění podle trestního zákoníku nelze nalézt rozumný důvod k plošnému odmítnutí aplikace těchto závěrů (srov. nález Pl. ÚS 2/25 ze dne 9. 7. 2025 - Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Z. proti ČR - účinné vyšetřování znásilnění a pohlavního zneužívání ze strany duchovního, body 63, 64).
82. Pro naplnění znaku násilí (nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy) není nezbytné, aby poškozená osoba kladla intenzivní fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli musela být zjevná nevole poškozené osoby s jeho jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1051/2011). Výsledkem použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je donucení poškozeného k pohlavnímu styku. Z hlediska donucení není podstatné, zda oběť kladla pachateli či pachatelům odpor či od kladení odporu upustila jak v průběhu útoku, tak ihned na jeho počátku pro jeho zjevnou beznadějnost, např. v důsledku zjevné fyzické převahy útočníka, popř. s ohledem na hrozbu zbraní. Oběť může také upustit od kladení odporu s ohledem na své vyčerpání či odůvodněný strach či obavu z pachatele či pachatelů; postačuje, pokud si pachatel musel být vědom nevole (nesouhlasu) této osoby s jeho jednáním. Možnosti adekvátní obrany je vždy nutno posuzovat jak podle dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé situace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 11 Tdo 294/2014; dále také Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2324 - 2348). Svou roli mohou hrát i tělesné proporce obou osob nebo skutečnost, že napadená osoba vyvíjí méně intenzivní odpor vzhledem k opožděnému vývoji své osobnosti a pachateli je tento stav poškozené osoby znám (srov. R 63/1978). Pohrůžka jiné těžké újmy zahrnuje ostatní prostředky donucení než násilí nebo pohrůžku násilí. Může zahrnovat újmu majetkovou i nemajetkovou.
83. O zneužití bezbrannosti půjde v situaci, kdy je oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna projevit či klást dostatečný odpor jeho jednání. Důvodem může být zranění, spoutání, vysoký věk, vyčerpanost, vliv alkoholu, hluboký spánek. Tuto bezbrannost lze označit za celkovou či absolutní. Ve stavu tzv. bezbrannosti psychické se nacházejí osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo v takovém stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě vyhodnotit a přiměřeně a logicky reagovat (srov. Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2324 - 2348).
84. Nutnost širšího pojetí nad rámec absolutní bezbrannosti judikatura zmiňovala již za účinnosti trestního zákona z roku 1961. Bylo vedeno snahou ochránit i osoby, které nejsou v konkrétní situaci schopny rozhodovat svobodně o svém pohlavním a sexuálním životě vůbec, nebo tato jejich schopnost je významně snížena. O naplnění znaku bezbrannosti lze i podle závěrů starší judikatury uvažovat v případě zneužití stavu závislosti a vlivu kněze vůči věřící z jeho farnosti, jak uvádí nález ze dne 9. 7. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 2/25 bod. 65 ve věci, v níž ESLP vydal rozsudek Z. proti České republice. Podle tohoto nálezu dřívější judikatura nebránila znak zneužití bezbrannosti shledat i v případech snížení obranyschopnosti jedince způsobené pouze z důvodu psychologické reakce na sexuální napadení (srov. bod 59 s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011 sp. zn. 3 Tdo 929/2011 a usnesení ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1279/2013).