Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Michala Bartoně, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Jany B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, proti sdělení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 3 KZN 1114/2020-13 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality ze dne 25. července 2017 č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, a P. J., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 2033/8, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Sdělením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 3 KZN 1114/2020-13 a usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality ze dne 25. července 2017 č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON bylo porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Sdělení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 3 KZN 1114/2020-13 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality ze dne 25. července 2017 č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON se ruší.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatelka se v obnoveném řízení o ústavní stížnosti (původně vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 707/21) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Tvrdí, že porušily její právo na účinné vyšetřování plynoucí z práva na nedotknutelnost osoby, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení a práva na soukromí zaručených v čl. 7 a 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Skutkové okolnosti případu a průběh dosavadního řízení
2. Dne 6. 5. 2015 zahájila Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality (dále jen "policie") úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku. Jednání, k němuž se vztahovalo uvedené podezření, mělo spočívat v sexuálním zneužívání stěžovatelky mezi roky 2002-2014 (kdy jí bylo 17 až 30 let), kterého se měl dopustit kněz římskokatolické církve (nyní vystupuje jako vedlejší účastník). Policie oznámenou trestní věc usnesením ze dne 15. 12. 2015 odložila podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, protože se podezření neprokázalo. Dozorová státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ke stížnosti usnesení o odložení zrušila jako předčasné a uložila policii, aby věc dál prověřovala.
3. Po doplnění dalších úkonů policie trestní věc usnesením ze dne 10. 1. 2017 znovu odložila. Toto rozhodnutí dozorová státní zástupkyně znovu zrušila usnesením ze dne 27. 2. 2017. Uvedla, že i když znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění naplněny nebyly, policie se měla zabývat také otázkou případného naplnění skutkové podstaty jiného trestného činu. Policie následně změnila právní kvalifikaci prověřovaného jednání na přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku.
4. Usnesením ze dne 25. 7. 2017 policie trestní věc potřetí odložila. Dokazováním se zjistilo, že stěžovatelce byly sexuální styky s vedlejším účastníkem nepříjemné, ubližovaly jí, nevyhledávala je a nechtěla je. Vzhledem ke svým povahovým rysům a zjištěné emočně nestabilní poruše osobnosti však nebyla schopna dát zřetelně najevo svůj nesouhlas, ať způsobem verbálním, nebo fyzickým. Odpor, který ve své výpovědi uvedla, nebyl způsobilý svou intenzitou ani povahou k tomu, aby vedlejší účastník mohl z jejího chování usuzovat, že je myšlený vážně a že intimní styk s ním mít skutečně nechce. Jistý vliv na chování stěžovatelky měla špatná ekonomická situace rodiny. Vedlejší účastník ji finančně i hmotně podporoval ze svých prostředků i z prostředků dárců. Stěžovatelka ale na tuto pomoc neměla zákonný nárok. Podle policie se stěžovatelka rozhodla s pomocí vedlejšího účastníka zajistit hmotné a finanční zajištění své a své rodiny, a z toho důvodu dobrovolně strpěla sexuální obtěžování z jeho strany. V říjnu 2014 na sebe nechala dokonce převést byt v X, ačkoli věděla, že při jeho nákupu se angažoval vedlejší účastník a že sama by na zaplacení kupní ceny bytu neměla prostředky. S vedlejším účastníkem cestovala po farnostech a soukromých objektech, trávila s ním volný čas a přespávala s ním na různých místech. Nikdy nevolala o pomoc, nebránila se fyzicky intenzivně nechtěnému styku ani nevyhledala odborné ošetření lékaře na pohotovosti nebo v gynekologické ambulanci. Není zdokumentován jediný případ, kdy by došlo k jejímu poranění nebo k poranění vedlejšího účastníka. Ve věci se proto nepodařilo prokázat skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání pro přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku nebo pro jiný trestný čin. Žádné důkazy svědčící o vině vedlejšího účastníka nejsou a vzhledem k opožděnému oznámení po nich s odstupem času již nemá smysl pátrat.
5. Proti posledně uvedenému usnesení policie stěžovatelka nepodala stížnost. Teprve dne 23. 11. 2020 právně zastoupená stěžovatelka podala "podnět k přezkoumání postupu nižšího státního zastupitelství" ve věci vedené u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9. S výsledkem provedeného dohledu Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") seznámilo právního zástupce stěžovatelky sdělením ze dne 20. 1. 2021 (s ohledem na terminologii v nálezu Pl. ÚS 2/25 Ústavní soud i zde používá označení "sdělení" pro vyřízení podnětu k výkonu dohledu, ačkoli v ústavní stížnosti i usnesení o obnově řízení Pl. ÚS 27/25 se používá termín "vyrozumění" a český překlad rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), rozsudku ze dne 12. prosince 2024 ve věci Y. proti České republice, stížnost č. 10145/22, taktéž překládá francouzský termín "rapport" jako "vyrozumění").
6. Ve sdělení uvedlo, že hranice mezi trestnými činy znásilnění podle § 185 trestního zákoníku a sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku není vždy zcela zřejmá. K trestnému činu znásilnění městské státní zastupitelství uvedlo, že stěžovatelka projevovala odpor i nesouhlas, kdy vedlejšímu účastníkovi opakovaně se slzami v očích říkala, že to nechce. Intenzivní fyzický odpor ale neuváděla. Nadto postupem času jednání vedlejšího účastníka strpěla vlivem závislosti. Svou roli hrál i delší časový odstup a absence lékařských zpráv o případných zraněních. Městské státní zastupitelství proto nemělo za prokázané, že vedlejší účastník použil fyzickou sílu k překonání odporu stěžovatelky a k jejímu donucení k pohlavnímu styku.
7. Ohledně trestného činu sexuálního nátlaku městské státní zastupitelství dospělo k závěru, že vedlejší účastník, kněz římskokatolické církve, zneužíval svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu vůči stěžovatelce. Její závislost využil k uspokojování svých sexuálních potřeb a přiměl ji, aby nikomu o jejich sexuálních praktikách neříkala. Argumentace policie, že stěžovatelka jednala dobrovolně a svobodně, byla podle městského státního zastupitelství v přímém rozporu s dosaženými poznatky z oboru viktimologie. Závěry o dobrovolném jednání vyvrátil zejména znalecký posudek, podle něhož stěžovatelka k vedlejšímu účastníkovi cítila respekt z jeho duchovní, otcovské a pastorační role, ale také vděk za to, že pomáhá finančně její rodině a že se vůči ní samotné chová podpůrně otcovsky.
8. Ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu městské státní zastupitelství částečně přisvědčilo závěru policie, vyslovenému v dřívějších usneseních o odložení věci, že vedlejší účastník nemohl z projeveného nesouhlasu stěžovatelky dovodit jeho vážnost, a proto nejednal v úmyslu donutit ji k pohlavnímu styku násilím. Zásadně však již nesouhlasilo s konstrukcí policie o možnosti vedlejšího účastníka chápat smysl slov stěžovatelky. Vedlejší účastník si byl negativního postoje stěžovatelky velmi dobře vědom, stejně jako si uvědomoval její závislost na své osobě jako duchovním otci a na své finanční pomoci a tuto situaci zneužil ve svůj prospěch. Tyto důvody vedly městské státní zastupitelství k tomu, že usnesení policie o odložení věci vyhodnotilo jako přinejmenším předčasné. Navzdory uvedeným skutečnostem však městské státní zastupitelství neshledalo důvod k vrácení věci obvodnímu státnímu zastupitelství k novému projednání a rozhodnutí. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že k ukončení jednání vedlejšího účastníka nepochybně došlo v roce 2014, pravděpodobně v listopadu, a tudíž trestní odpovědnost za trestný čin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku již zanikla uplynutím promlčecí doby pěti let podle § 34 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.
9. Stěžovatelka podala proti třetímu odložení věci policií a proti sdělení městského státního zastupitelství ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21 odmítl částečně jako zjevně neopodstatněnou (vůči sdělení městského státního zastupitelství) a částečně jako nepřípustnou (vůči usnesení Policie ČR, protože vůči němu stěžovatelka nepodala stížnost).
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že městské státní zastupitelství se v rámci výkonu dohledu řádně vypořádalo s námitkami stěžovatelky, která se na základě hájitelného tvrzení o tom, že se stala obětí trestného činu, domáhá vůči státu, aby jí prostředky trestního práva poskytl ochranu proti zásahům do její svobody a důstojnosti, k nimž mělo dojít jednáním vedlejšího účastníka. Uzavřel, že městské státní zastupitelství se nedopustilo žádného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, což platí i pro závěr, že i kdyby se vedlejší účastník skutečně dopustil trestného činu, jeho trestnost již v mezidobí z důvodu uplynutí promlčecí doby zanikla. Podle názoru Ústavního soudu právě sdělením městského státního zastupitelství bylo stěžovatelce současně poskytnuto určité zadostiučinění, a to tím, že bylo zjištěno pochybení policie, která věc odložila navzdory tomu, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly spáchání trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku, jehož obětí měla být stěžovatelka. Protože napadeným sdělením o vyřízení podnětu k výkonu dohledu bylo uvedené pochybení zjištěno, nelze podle názoru Ústavního soudu učinit závěr, že tímto sdělením byla porušena uvedená základní práva stěžovatelky (bod 48 usnesení).
11. Stěžovatelka poté podala stížnost k ESLP. Ten v rozsudku Y. proti České republice rozhodl, že Česká republika porušila své pozitivní závazky plynoucí z čl. 3 a čl. 8 Úmluvy a přiznal stěžovatelce 25 000 € jako náhradu nemajetkové újmy a 4 000 € jako náhradu nákladů řízení.
III.
Argumentace stěžovatelky
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podotkla, že proti napadenému usnesení o odložení věci nepodala stížnost, protože jí obvodní státní zástupkyně sdělila, že by další stížnost neměla šanci na úspěch. Za účinný opravný prostředek tak považovala až žádost o výkon dohledu adresovanou nejblíže vyššímu státnímu zastupitelství, které se touto žádostí meritorně zabývalo a shledalo ji částečně důvodnou. To, že se městské státní zastupitelství alespoň zčásti ztotožnilo s její argumentací, vnímá jako určité zadostiučinění. Ústavní stížnost přesto podala, neboť vyřízení její žádosti v ní jako oběti sexuálního zneužívání znovu vyvolalo pocit nedosažitelnosti spravedlnosti, tedy, že ať udělá, co udělá, orgány činné v trestním řízení si vždy najdou důvod, pro který její případ nedotáhnou do konce.
13. Stěžovatelka dále namítla, že orgány činné v trestním řízení jednání podezřelého (vedlejšího účastníka) posoudily nedostatečně. Nevypořádaly se se všemi jejími argumenty, nezjistily veškeré podstatné skutečnosti vztahující se k tvrzené trestné činnosti podezřelého a své závěry náležitě neodůvodnily. Svým postupem spočívajícím v nezahájení trestního stíhání proto porušily její výše uvedená práva. Stěžovatelka se domáhá zejména adekvátního pojmenování jednání vedlejšího účastníka.
14. K jejich seznámení došlo v létě roku 2002, kdy stěžovatelka, která měla zájem o církevní nauku, začala krátce před nabytím zletilosti navštěvovat faru, na které vedlejší účastník působil jako kněz. Byl stěžovatelčiným zpovědníkem a duchovním vůdcem. Na faře vypomáhala a hrála na varhany. Právě v tomto období mělo dojít k prvnímu útoku, o němž se však stěžovatelka na žádost vedlejšího účastníka neměla nikomu zmínit. Řekl jí totiž, že by jí stejně nikdo neuvěřil a všichni by vinili ji. Stěžovatelka věděla, že vedlejší účastník je v církevních kruzích brán za velmi váženou osobnost. Sexuálních praktik se měl vedlejší účastník nejdříve domáhat na faře, kde v tu dobu nikdo nebyl, v místnosti, kterou zamkl. Zpočátku se mu údajně snažila vysmeknout, fyzicky se bránila, křičela, plakala a prosila, aby jí neubližoval, ale on odpor vždy překonal. V následujících letech mělo k útokům docházet opakovaně se vzrůstající intenzitou, a to buď na faře, či v automobilu během výjezdů na jiná působiště, kde jej doprovázela a hrávala na varhany. Vedlejší účastník, který byl i přes svůj věk silnější, její odpor vždy překonal. S postupem času už se fyzicky bránit přestala, protože věděla, že to nemá smysl, a jen ho slovně odmítala a plakala. Vedlejší účastník stěžovatelce dával všelijaké dárky a její rodinu finančně podporoval. Její blízcí příbuzní, ve kterých stěžovatelka nenacházela oporu, byli sociálně slabí a na těchto finančních darech měli být mnohdy existenčně závislí. Na přelomu let 2005 a 2006 došlo mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou poprvé k souloži, čemuž se stěžovatelka, podle svých tvrzení, bránila jak slovně, tak fyzicky, vedlejší účastník měl ale její odpor překonat. Od té doby mezi nimi mělo docházet k sexuálním stykům formou soulože, a to i po dobu studia stěžovatelky na vysoké škole, jehož financování dárci z Německa zajistil vedlejší účastník. Po jejím přestěhování do XX za ní dojížděl. Od garsonky, kterou si pronajímala, měl klíče. Vedlejší účastník jí měl opakovaně připomínat význam jeho finanční podpory, dožadovat se její vděčnosti, citově ji tím vydírat a vyhrožovat, že pokud jeho chování oznámí, s pomocí její rodině přestane a ji zničí. Cítila stále se prohlubující pocit viny a studu. Dané jednání mělo vyústit v její pokusy o sebevraždu v roce 2014.
15. Vedlejší účastník se k sexuálním stykům se stěžovatelkou, až na výjimky, doznal, přikládal jim ovšem jiný význam. Popřel, že by se mělo z jeho strany jednat o vynucené kontakty, neboť k nim podle něj mělo docházet dobrovolně z obou stran. Na podporu svých tvrzení předložil řadu písemností, v nichž mu stěžovatelka projevovala svou náklonnost. Odmítl, že by k jejich sblížení mělo docházet předtím, než dovršila 18 let.
16. Trestní oznámení podala sestra stěžovatelky s časovým odstupem. Po druhém odložení věci policií již stěžovatelka třetí stížnost nepodávala. Ani po uplynutí delší doby však výsledek trestního řízení nedokázala přijmout. Proto s dalším odstupem času podala podnět k výkonu dohledu k městskému státnímu zastupitelství.
17. Městskému státnímu zastupitelství stěžovatelka vytýká, že se nezabývalo možnou kvalifikací jednání vedlejšího účastníka jako trestného činu sexuálního nátlaku i z hlediska § 186 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku, což by s ohledem na vyšší trestní sazbu znamenalo uplatnění až patnáctileté promlčecí doby. Nejvyšší soud již před několika lety konstatoval, že toto ustanovení lze použít jen ve vztahu k § 186 odst. 1 trestního zákoníku, a nikoli i § 186 odst. 2 trestního zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 8 Tdo 783/2017). S těmito závěry stěžovatelka nesouhlasí. Je přesvědčena o tom, že trestní odpovědnost vedlejšího účastníka promlčena není.
18. Jednání vedlejšího účastníka mělo stěžovatelce způsobit těžkou újmu na zdraví, která má dlouhodobé dopady na kvalitu jejího života, schopnost navazovat jakékoli kontakty, vykonávat běžné aktivity, a to vše v důsledku závažných psychických obtíží zapříčiněných sexuálním zneužíváním. Orgány činné v trestním řízení rovněž pochybily, jestliže se nezabývaly otázkou, zda vedlejší účastník nezneužíval i jiné osoby. Spáchal-li by i v letech 2014 až 2019 trestný čin, na který zákon stanoví stejný nebo přísnější trest, došlo by k přerušení promlčení.
19. Další skupinou námitek stěžovatelka brojí proti údajnému nesprávnému a nedostatečnému hodnocení pojmových znaků trestného činu znásilnění městským státním zastupitelstvím. Pro orgány činné v trestním řízení bylo zřejmě obtížné právně kvalifikovat jednání vedlejšího účastníka a charakter jeho dlouhodobého vztahu se stěžovatelkou, který se vůbec nepokusily uchopit v jeho komplexnosti. Tím rezignovaly na možnost účinného vyšetření jeho trestné činnosti. Městské státní zastupitelství se rozhodlo přehodnotit posouzení jednání, které stěžovatelka strpěla pod vlivem závislosti, neboť naplnění znaků sexuálního nátlaku považovalo z pohledu důkazní situace za prokázané. Z hlediska účinného vyšetřování a kriminalizace sexuálních deliktů není takový postup sám o sobě problematický, avšak stěžovatelka napadá kromě jiného i závěr, že trestní stíhání takového deliktu (z důvodů na straně orgánů činných v trestním řízení) je promlčeno.
20. Není-li možné trestně stíhat vedlejšího účastníka pro trestný čin sexuálního nátlaku, pak bylo podle stěžovatelky třeba zvažovat, zda jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, u něhož jsou stanoveny delší promlčecí doby. To platí tím spíše za situace, kdy městské státní zastupitelství výslovně uznalo, že neexistuje jasná hranice mezi těmito trestnými činy. V posuzované věci existují hájitelná tvrzení o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Orgány činné v trestním řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost nesouhlasu stěžovatelky. Městské státní zastupitelství jej sice považovalo za prokázaný, stejně jako skutečnost, že vedlejší účastník si byl vědom negativního postoje stěžovatelky ke vzájemným sexuálním aktivitám, nespatřovalo v tom ale naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Vedlejší účastník totiž nemusel překonávat fyzický odpor stěžovatelky. Taková úvaha je v rozporu s rozhodovací praxí obecných soudů, podle které postačuje, že pachateli musela být zjevná nevole oběti s jeho jednáním (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 8 Tdo 775/2014, ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 11 Tdo 294/2014 a ze dne 24. 8. 2011 sp. zn. 3 Tdo 929/2011).
21. Stěžovatelka ve své výpovědi ze dne 8. 6. 2017 uvedla: "My jsme měli na faře kancelář. Na faře byli lidi. Když zrovna byli všichni pryč, tak on přišel, zamkl v kanceláři, napasoval mě do rohu v kanceláři, držel mě v rohu ve stoje, sahal mi na prsa a ukájel se prakticky sám. Držel mě tam silou. Snažila jsem se mu vysmeknout. Neměla jsem kudy z toho rohu se vysmeknout.". Takto popsané jednání (a údajně i řada dalších) má všechny znaky donucení k pohlavnímu styku násilím, orgány činné v trestním řízení je však vůbec nehodnotily ani je neučinily předmětem podrobnějšího dokazování (např. formou vhodných otázek na vedlejšího účastníka nebo na další osoby, které se na faře vyskytovaly).
22. Orgány činné v trestním řízení měly pochybit i tím, že nezkoumaly možné naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění prostřednictvím pohrůžky jiné těžké újmy, kterou stěžovatelka vnímala v tvrzení vedlejšího účastníka, že ji zničí. Charakter pohrůžky nutno hodnotit z pozice konkrétní oběti s přihlédnutím k jejím osobním poměrům, vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. Orgány činné v trestním řízení se však perspektivou stěžovatelky přiměřeným způsobem nezabývaly a ve svých rozhodnutích ji odmítly jako iracionální. Přitom je ze shromážděných důkazů zřejmé, že stěžovatelka ze svých nevelkých příjmů sama finančně podporovala svou rodinu. Na brigádu do kostela chodila z důvodu, aby její rodina nepřišla o sociální podporu. Újmu své rodiny pociťovala jako újmu vlastní. I obvodní státní zástupkyně vzala za nesporné, že se vedlejší účastník pokoušel v neprospěch stěžovatelky ovlivňovat lidi, kterým se s prožitou zkušeností svěřila.
23. K jednotlivým aktům pomoci, způsobu jejich prezentace i nátlaku na osobu stěžovatelky se ve spisu nachází nezanedbatelné množství důkazů. Stejně tak je ale ve spisu řada důkazů o tom, že se stěžovatelka opakovaně snažila vedlejšímu účastníkovi jeho "dary" vracet a že se na ni snažil systematicky vyvíjet nátlak, aby je přijímala. Není podstatné, zda stěžovatelka či její rodina měly právní nárok na tato plnění a zda je výsledný stav obsažený ve vyhrůžce v souladu s právem, nýbrž jakým způsobem vedlejší účastník s tímto výsledkem zacházel. Použití hrozby ukončení pomoci od vedlejšího účastníka k tomu, aby stěžovatelku donutil k pohlavnímu styku, mělo být způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu znásilnění.
IV.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
IV. 1. Vyjádření v původním řízení o ústavní stížnosti
24. Původní soudce zpravodaj si vyžádal příslušný spis vedený u policie a vyzval účastníky řízení i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
25. Městské státní zastupitelství ve vyjádření ze dne 2. 8. 2021 uvedlo, že se plně ztotožňuje s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 783/2017, včetně důvodů, proč nelze u základní skutkové podstaty sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku použít vyšší trestní sazbu podle § 186 odst. 5 trestního zákoníku.
26. V rámci dohledu řešilo i otázku, zda některá jednání vedlejšího účastníka nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle § 185 trestního zákoníku. V posuzované věci se nepodařilo prokázat, že by stěžovatelka byla donucena k pohlavnímu styku násilím, a nelze předpokládat, že by opakovaným výslechem vedlejšího účastníka mohlo dojít k objasnění věci. Namítá-li stěžovatelka, že orgány činné v trestním řízení dostatečně nezkoumaly možné naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění prostřednictvím pohrůžky těžké újmy, nelze přehlédnout, že tuto těžkou újmu spatřuje v tom, že pokud by se vedlejšímu účastníkovi nepodvolila, přestane pomáhat její rodině a v případě oznámení ji zničí mezi přáteli v církvi. Podle městského státního zastupitelství zde však šlo o zneužití závislosti vedlejším účastníkem, který si byl stavu závislosti stěžovatelky na jeho osobě velice dobře vědom a právě za pomoci různých darů a svého postavení v katolické církvi tento stav závislosti udržoval či rozvíjel, čímž stěžovatelku přiměl k pohlavnímu styku. Jeho jednání tak nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, nýbrž trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku. Základní práva stěžovatelky nebyla napadenými rozhodnutími porušena.
27. Policie ve vyjádření ze dne 2. 8. 2021 zopakovala závěry uvedené v jí vydaném usnesení, které je napadeno ústavní stížností.
28. Vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 30. 8. 2021 označil ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť stěžovatelka proti usnesení policie nepodala stížnost. Není přitom rozhodný důvod, pro který tak neučinila. Stěžovatelka ostatně ničím neprokazuje své tvrzení ohledně vyjádření státní zástupkyně, že stížnost nemá podávat.
29. Ke skutkovým tvrzením stěžovatelky vedlejší účastník zdůraznil, že došlo-li k nějakým intimním projevům sblížení, bylo to vždy vzájemné a nebyl v tom jakýkoli náznak násilí či nátlaku. O hezkém vztahu mezi ním a stěžovatelkou svědčí i některé písemnosti, v nichž stěžovatelka jejich vztah popsala, například její řádky na rubu fotografie z promoce nebo dopisy na rozloučenou, které sepsala před pokusem o sebevraždu. Nikdy stěžovatelce netvrdil, že jí nikdo nebude věřit, ani ji nevydíral. Dárky jí dával nezištně a její rodině pomohl s koupí bytu, k čemuž poskytl i své úspory.
30. Uvedená vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovatelce, která využila možnosti na ně reagovat podáním ze dne 14. 9. 2021. Stěžovatelka se již v ústavní stížnosti vypořádala s argumentací, kterou účastníci řízení zopakovali ve vyjádřeních. Shrnula důvody, které ji vedly k formulování dopisu na rozloučenou právě tohoto obsahu. Přání a fotky, jejichž texty mají podle vedlejšího účastníka svědčit o vzájemnosti vztahu, si měl vyžádat vedlejší účastník. Zřejmě předpokládal, že by se mu to mohlo v budoucnu hodit. Z vyjádření vedlejšího účastníka je zřejmé, že považuje své jednání vůči stěžovatelce za zcela souladné s právem. Vůbec však nereflektuje skutečnosti, ze kterých je zřejmý veřejný zájem na řádném vyšetření předmětného jednání a autoritativním rozhodnutí zákonného soudu o tom, zda jím byl spáchán trestný čin.
IV. 2. Vyjádření v obnoveném řízení o ústavní stížnosti
31. Městské státní zastupitelství uvedlo, že právní posouzení skutkového stavu se vyvíjelo v čase. V obecné rovině vyústilo v přijetí nové právní úpravy, na kterou existují různé názory. Pochybení ve spojitosti s okolnostmi, jež vedly k promlčení trestního stíhání v posuzované věci, již bylo konstatováno. Potenciál ke změně skutkových zjištění je podle názoru účastníka již vyčerpán. S původním právním posouzením se přitom původně ztotožnil i Ústavní soud. ESLP se přiklonil k přísnější právní kvalifikaci a přiznal stěžovatelce citelnou kompenzaci. K další kompenzaci pak otevřel cestu Ústavní soud. Je zřejmé, že znak "zneužití bezbrannosti" je ve světle judikatury ESLP vykládána extenzivněji. Dokládají to údajně i aktuální učebnicové a komentářové příklady judikaturních skutků posouzených jako trestný čin poškození cizích práv podle § 181 trestního zákoníku, přestože i v těchto případech bylo možné na straně obětí spolehlivě dovozovat bezbrannost oběti - v daném případě docílenou zneužitím jejího omylu. Samotnou extenzi, o níž stěžovatelka usiluje, by účastník nepovažoval za problematickou tehdy, pokud by nebyla nástrojem docílení postihu poté, co k postihu podle skutkové podstaty, která na posuzované jednání v podstatě plasticky dopadá, není již možné přistoupit z důvodu promlčení trestního stíhání. Účastník se tak ztotožňuje s názorem vysloveným v odlišném stanovisku k předchozímu rozhodnutí, jímž Ústavní soud povolil obnovu řízení. Městské státní zastupitelství navrhlo, aby Ústavní soud věc opětovně odmítl, nebo aby rozhodl obdobně jako v případu sp. zn. Pl. ÚS 17/24.
32. Policie odkázala na vyjádření k návrhu na povolení obnovy řízení. V něm uvedla, že v rámci prověřování trestního oznámení navrhovatelky policie provedla dokazování jejím výslechem, výslechem podezřelého, svědků, posudkového lékaře a vzhledem k duševnímu stavu stěžovatelky i znaleckým posudkem. Proběhlo i jednání na Pražské arcidiecézi s dalšími církevními hodnostáři, při němž se ukázalo, že je téměř nemožné prolomit zpovědní tajemství. Konkrétně zpovědník podezřelého byl nucen odmítnout sdělit, o čem s ním při zpovědi podezřelý hovořil. Shromážděné dokazování vedlo policejní orgán k závěru, že jednáním podezřelého nebyla naplněna skutková podstata zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, neboť odmítnutí "praktik" podezřelého stěžovatelkou neproběhlo způsobem, který by byl zjevný. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatelka se léčila na psychiatrii již od věku 8 let, trpí závažnými duševními poruchami, pro které jí byl přiznán invalidní důchod a které nevznikly v příčinné souvislosti s jednáním podezřelého. Ani dalším dokazováním, provedeným po změně právní kvalifikace skutku na přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku, se nepodařilo zjistit důkazy, které by policii opravňovaly k zahájení trestního stíhání. Stěžovatelka si proti odložení věci nepodala stížnost. Vzhledem k tomu, že úkony trestního řízení byly zahájeny dne 6. 5. 2015 a přečin sexuálního nátlaku se dle § 34 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku promlčuje za pět let, trestní stíhání již nelze zahájit. Stěžovatelka měla po celu dobu údajné trestné činnosti možnost obrátit se na orgány trestního řízení. Oznámení však za ni podala s velkým časovým odstupem její sestra. Sama by jej údajně nepodávala. Z Vinořské oblasti, kde jí a její rodině podezřelý zajistil bydlení, měla možnost kdykoliv odejít a požádat o přidělení bytu. Této možnosti nevyužila a přijala byt, který jí zařídil vedlejší účastník. Ten byl dle spisového materiálu údajně odvolán z funkce duchovního ve Vinořské farnosti, byly mu odňaty pravomoci faráře, nesmí provádět zpověď svatou ani nesmí sloužit církevní obřady. Jeho věc byla předána Diecéznímu soudu litoměřické diecéze se sídlem v Liberci. Nejenže uplynula promlčecí doba, ale s ohledem na časový odstup od ukončení skutku by beztak nebylo možné zajistit žádné použitelné stopy.
33. Vedlejší účastník uvedl, že vzal na vědomí rozhodnutí ESLP a nevzdává se postavení vedlejšího účastníka.
34. Uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí. Stěžovatelka v replice vyslovila nesouhlas s vyjádřením městského státního zastupitelství. Předmětem ústavní stížnosti je totiž také výklad trestněprávních norem, kterým orgány činné v trestním řízení dekriminalizovaly sexuální jednání, jehož je stěžovatelka obětí a z toho plynoucí otázka rezignace orgánů činných v trestním řízení na jejich úlohu. Stěžovatelka připomíná význam redefiniční novely trestního zákoníku zákonem č. 166/2024, která znamená vyjasnění právní úpravy (nikoli její zpřísnění) ve smyslu, ve kterém měla být vykládána již dříve. Městské státní zastupitelství a obdobně i disent ústavních soudců a soudkyň k usnesení Ústavního soudu o obnově řízení v projednávané věci ze dne 10. 9. 2025 považují potenciál ke změně či doplnění skutkových zjištění za vyčerpaný. Disent navíc dodává, že se trestní řízení ocitlo v důkazní nouzi a že jde jen o tvrzení proti tvrzení, s čímž stěžovatelka nesouhlasí. Takový závěr je podle ní v rozporu s trestním spisem i se zjištěními městského státního zastupitelství. Navíc v mezidobí údajně došlo k posunu na straně církve ve vztahu k obětem sexuálního násilí obecně i konkrétně ve vztahu ke stěžovatelce. Kongregace pro nauku víry se 10. 1. 2022 rozhodla v případě vedlejšího účastníka nezrušit promlčení podle církevního práva, ale instruovala litoměřického biskupa k vydání trestního příkazu, což také tehdejší biskup Jan Baxant dne 21. 1. 2022 učinil a současný biskup Stanislav Přibyl ho dne 15. 9. 2024 rozšířil. Jednání vedlejšího účastníka bylo v letech 2023-2025 rovněž předmětem vnitřního šetření hnutí Focolare, které vyústilo v propuštění vedlejšího účastníka z hnutí a v omluvu stěžovatelce. Z těchto skutečností je zřejmé, že církevní orgány nemají důvodné pochybnosti o tom, že se vedlejší účastník vůči stěžovatelce dopustil závažného nevhodného jednání a že v tomto ohledu mohou být k dispozici důkazy způsobilé posunout skutková zjištění učiněná orgány činnými v trestním řízení v roce 2017.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
35. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána usnesení a sdělení napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
36. Stěžovatelka tvrdí, že je poškozenou, resp. obětí trestného činu, a k ochraně svých základních práv a svobod podala ústavní stížnost proti usnesení o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nedostály povinnostem odpovídajícím jejímu právu na účinné vyšetřování.
37. Předmětem posouzení je právo poškozené na účinné vyšetřování a splnění povinnosti státu jej provést. Právo na účinné vyšetřování je přitom jen jedno, a nelze na něj nahlížet odděleně podle jednotlivých fází trestního řízení.
38. Usnesení o odložení věci policií může být následně zrušeno uplatněním procesních prostředků poškozeného nebo i zásahem dozorového státního zástupce (ex officio). Trestní řízení po dvou usneseních policie o odložení přes dvojí napadení stížností stěžovatelkou zůstalo ve fázi prověřování. Třetí usnesení o odložení věci již stěžovatelka stížností nenapadla a ani dozorová státní zástupkyně nevyužila možnosti zrušit jej do 30 dnů od jeho doručení pro nezákonnost nebo neodůvodněnost [podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu]. V této souvislosti samozřejmě nelze zohlednit tvrzení stěžovatelky, podle kterého jí státní zástupkyně sdělila, že by podání další stížnosti nemělo význam. Nelze však zároveň pominout, že stěžovatelka splňuje zákonné znaky zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Toto postavení není podmíněno vedením trestního řízení a nezaniká ani v případě, kdy byla věc odložena (§ 3 odst. 1 uvedeného zákona). U zvlášť zranitelných obětí nekonsenzuálních sexualizovaných aktů je třeba při posouzení okolností uplatnění prostředků ochrany jejich práv reflektovat jejich psychický stav, emoční zatížení a specifické individuální důsledky těchto trestných činů, který se typicky projevuje se zpožděním a v různé intenzitě (srov. Vaicová, J. Znásilnění jako nekonsenzuální pohlavní styk: redefinice skutkové podstaty trestného činu, nebo její pouhá precizace? Trestněprávní revue, 2024, s. 3 - 4 a tam citovanou literaturu). Nepříznivý psychický stav stěžovatelky se projevil i pokusy o sebevraždu a hospitalizací, což mohou být reakce na viktimizaci - ať již primární či sekundární.
39. Za této situace stěžovatelka, již právně zastoupená advokátem, který ji zastupuje dosud, s odstupem času podala podnět k dohledovému státnímu zastupitelství podle § 12d zákona o státním zastupitelství. Tento dohled má specifický charakter, neboť se nachází mimo instanční přezkum, není klasickým opravným prostředkem v dispozici poškozeného, nepodléhá lhůtám a není upraven v trestním řádu (srov. Frček, M. § 12d [Instanční dohled]. In: Bradáčová, L. a kol. Zákon o státním zastupitelství, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 143 a násl.).
40. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 dospěl k závěru, že podnět k výkonu dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu, a je jej nutno propříště vyčerpat před podáním ústavní stížnosti v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento závěr je v situaci, kdy se jedná o ústavní stížnost podanou poškozeným v případě přezkumu již ukončeného trestního řízení, v judikatuře Ústavního soudu opakovaně potvrzován (srov. z nedávné doby nález ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3248/24, nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2582/24, usnesení ze dne 23. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1405/25 a řada dalších).