Vyhláška ministerstva národní obrany, kterou se vydává vojenský nemocenský řád.

Čl. 39.

Uplatnění nároku.

(1) Vojenská správa poskytuje peněžité dávky (čl. 1, odst. 1, písm. B) za podmínek uvedených v zákoně (§§ 16 až 19) a v tomto nemocenském řádu.

(2) Peněžité dávky se poskytují zpravidla na základě poukazu na příslušné dávky; nárok se uplatňuje způsobem uvedeným v § 43 a násl. zákona a v dalších ustanoveních nemocenského řádu.

(3) Je-li nárok na dávku podmíněn určitým zdravotním stavena, podrobí se žadatel předepsaným lékařským vyšetřením (§ 43, odst. 3 zákona).

(4) Účastník (rodinný příslušník) opatří potřebná potvrzení, po případě doklady předepsané pro jednotlivé dávky. Od vyžadování předepsaných dokladů (potvrzení) lze upustit, je-li podmínka nároku prokázána jiným hodnověrným způsobem.

(5) Lékař a jiní činitelé podávají po osobním vyšetření návrhy (předpisy) na dávky podle zákona a nemocenského řádu, po případě vydávají potvrzení předepsaná pro jednotlivé dávky. Při tom ručí za správnost i úplnost svých údajů a jsou povinni nahradit škodu, která by vznikla nesprávností nebo neúplností. Návrhy, předpisy, potvrzení a poukazy, které lékaři vydávají, musí opatřit svým razítkem a podpisem.

(6) Jakékoli zneužití poukazů, potvrzení a dokladů, padělání jich a svémocné provádění oprav, jakož i jiná jednání proti předpisům o uplatňování nároku na peněžité dávky lze stíhat a zakládají povinnost vrácení dávek. Vojenská správa může závadné poukazy odmítnout jako neplatné. Za závadné se pokládají též poukazy, v nichž bylo škrtáno, škrábáno nebo přepisováno, a poukazy nečitelně nebo neúplně vyplněné, po případě poškozené.

Čl. 40.

Výplata dávek.

(1) Peněžité dávky se vyplácejí poštou nebo hotově. Vyplácí-li vojenská správa dávku hotově, vyplatí ji zásadně doručiteli poukazu, po případě dokladu. Tato osoba se pokládá za zmocněnou k jejímu přijetí; zneužití poukazu jde na vrub účastníka (rodinného příslušníka).

(2) Opakující se peněžité dávky se vyplácejí v obdobích nejvýše 36 dnů, po případě na žádost oprávněné osoby i týdně pozadu (§ 28 zákona). Při skončení nároku vyplatí se poslední splátka dávky i za kratší dobu. Promlčení se řídí ustanovením § 27 zákona.

(3) Opakující se peněžité dávky se při výplatě zaokrouhlují na celé koruny dolů.

Čl. 41.

Porodné.

(1) Nárok na porodné (§ 16, odst. 1 zákona) prokazuje účastnice (rodinná příslušnice) úředním výpisem z matriky narozených, po případě předložením křestního (rodného) listu k nahlédnutí. O porodu mrtvého dítěte se předloží potvrzení úředního ohledače.

(2) Porodné se neposkytuje při potratu (čl. 2, odst. 2).

Čl. 42.

Peněžitá pomoc v mateřství.

(1) Peněžitá pomoc v mateřství se poskytuje jen účastnicím, které jsou vojenskými osobami v činné službě, a to jen v době, kdy nedostávají služební platy (služební náležitosti), nejdříve v době 9 týdnů před porodem a nejvýše za dobu 18 týdnů, v nichž došlo k porodu. Částka peněžité pomoci v mateřství se rovná nemocenskému, které by podle zákona o národním pojištění a čl. 51 léčebného řádu Ústřední národní pojišťovny příslušelo za tuto dobu stejně placené zaměstnankyni.

(2) Nárok se uplatňuje u příslušného vojenského útvaru žádostí, doloženou posudkem lékaře, kterého dne lze přibližně očekávat porod a potvrzením příslušného vojenského útvaru, že účastnice nedostává své pravidelné služební platy (služební náležitosti).

(3) Tato pomoc se poskytuje i v době ošetřování v porodnici nebo v jiném léčebném ústavě.

(4) Splátky peněžité pomoci v mateřství se vyplácejí pozadu v obdobích nejvýše 16 dní; potvrzení uvedené v odstavci 2 dá si účastnice alespoň jednou měsíčně ověřit ošetřujícím lékařem nebo poradnou.

Čl. 43.

(1) Účastníkům (rodinným příslušníkům) postiženým některou sociální chorobou může vojenská správa poskytnouti jednorázovou nebo opakující se peněžitou výpomoc, jestliže nepříznivé hmotné poměry postižené osoby nebo osob povinných podle zákona je živit, brání úspěšnému jejich léčení, nebo znemožňují řádnou jejich výživu, nebo výživu osob odkázaných na ně svou výživou.

(2) Za sociální chorobu se považuje tuberkulosa, po případě i jiné choroby, které budou uvedeny ve vyhlášce ministerstva národní obrany.

(3) O poskytnutí této výpomoci a o její výši rozhoduje vojenská správa podle okolností v každém jednotlivém případě zvlášť. Při tom třeba přihlížet ke zdravotním a hmotným poměrům nemocného a jeho rodiny.

(4) Podrobnosti stanoví předpis o vojenské nemocenské péči.

Čl. 44.

(1) Nemůže-li vojenská správa zajistit výpomoc v rodině podle ustanovení čl. 38, může být místo ní vyplácena peněžitá náhrada 30 Kčs denně, po případě se zvýšením podle § 18, odst. 2 zákona za tím účelem, aby si účastnice (rodinná příslušnice) mohla opatřit výpomocnou sílu, která za úplatu bude vypomáhat v rodině. Jinak platí podmínky čl. 38.

(2) Jednotlivé splátky této náhrady se vyplácejí pozadu v obdobích nejvýše 16 dnů. Pro každou výplatu je třeba potvrzení ošetřujícího lékaře, že nemocná je upoutána na lůžko; je-li v ústavním léčení, je třeba potvrzení ústavu.

(3) Náhrada se poskytuje nejdříve od patnáctého dne po tom, kdy nastala rozhodná skutečnost, nebo od pozdějšího dne, kdy byl nárok uplatněn. Byly-li podmínky nároku splněny již dříve, než byl nárok uplatněn, lze vyplatiti náhradu nejdéle za dobu 14 dnů před uplatněním.

(4) Bude-li zjištěno, že některá podmínka nároku zanikla, zastaví se výplata této náhrady.

Čl. 45.

(1) Pozůstalí, kteří uplatňují nárok na pohřebné, jsou povinni předložit příslušnému vojenskému útvaru mimo doklad o úmrtí (úmrtní list) též doklady (účty) o tom, že pohřeb vypravili a prohlášení o svém příbuzenském poměru k zemřelému.

(2) Pohřebné po účastnících vojenské nemocenské péče mohou pozůstalí požadovat v tomto pořadí: manželka (manžel), družka (druh), děti, rodiče, děd, bába, sourozenci, tchán, tchýně, zeť a snacha.

(3) Uplatní-li pozůstalí požadavek, aby tělesné pozůstatky vojenských osob zemřelých v činné službě, jakož i žáků vojenských škol, vojenských učňů a elévů byly převezeny z místa posádky (úmrtí) do místa rodinného hrobu, uhradí příslušný vojenský útvar tyto výdaje:

1. a) dopravné po dráze podle nákladního listu z místa úmrtí do místa pohřbu (kremace);
2. b) poplatky spojené s převozem (letování kovové vložky, převoz do márnice, prosektury nebo na dráhu, dávky za úřední výkon lékaře a za povolení převozu) podle účtů nebo dokladů, nejvýše však 1000 Kčs. Mimo to poskytne vojenský útvar na náklad na kovovou vložku do rakve částku 500 Kčs, jakož i příspěvek na náklady na dřevěnou rakev podle účtu, nejvýše však 500 Kčs. Jiné výdaje a poplatky s převozem spojené vojenská správa nehradí. Doklady o výdajích jsou povinni předložit pozůstalí, kteří nárok uplatňují.

(4) Pozůstalým po účastnících vojenské nemocenské péče uvedených v § 1, odst. 1, č. 3 až 6 zákona náleží pohřebné v částce 5000 Kčs.

(5) Vypraví-li pohřeb jiná osoba fysická nebo právnická než pozůstalí uvedení v odstavci 2, je rovněž povinna při uplatnění nároku na pohřebné předložit příslušnému vojenskému útvaru doklad o úmrtí a doklad o tom, že pohřeb vypravila. Pohřebné v těchto případech se vyplatí jen do výše skutečných nákladů, nejvýše však v částce 2500 Kčs. Na úhradu nákladů za převoz ostatků v těchto případech není nároku, činí-li skutečné náklady na vypravení pohřbu v těchto případech méně než 2500 Kčs, vyplatí se rozdíl mezi skutečným nákladem a částkou 2500 Kčs pozůstalým v pořadí uvedeném v odstavci 2, jestliže žili se zemřelým v době jeho úmrtí ve společné domácnosti.

(6) Při úmrtí rodinného příslušníka (§ 1, odst. 2 zákona) má nárok na pohřebné účastník, který vypravil pohřeb. Při uplatnění nároku je účastník povinen předložit doklad o úmrtí a doklad, po případě prohlášení, že pohřeb vypravil. Byl-li zemřelý rodinný příslušník mladší než dvě léta, poskytuje se pohřebné v částce 500 Kčs, byl-li mladší než čtrnáct let, v částce 1000 Kčs, jinak v částce 1300 Kčs; šlo-li o zemřelou manželku nebo družku, činí pohřebné 1500 Kčs (§ 19, odst. 8 zákona).

(7) Jestliže pozůstalí vojenské osoby v činné službě, nebo žáka vojenské školy, vojenského učně nebo eléva nežádají o převoz ostatků podle odstavce 3, uhradí příslušný vojenský útvar nemajetným manželkám (manželům), družkám (druhům), dětem a rodičům zemřelého jízdné nejnižší třídy hromadného dopravního prostředku z místa jejich bydliště do místa pohřbu (posádky) a zpět. Při vzdálenosti přes 150 km lze uhradit též rychlíkový příplatek na cestu tam a zpět. Nemajetnost třeba prokázat potvrzením místního národního výboru.

Čl. 46.

Všeobecná ustanovení.

(1) Vojenská správa poskytne za podmínek dále stanovených účastníkům (rodinným příslušníkům) po předložení dokladu náhradu dopravních výdajů (§ 25) zákona osobním vlakem nebo jiným hromadným dopravním prostředkem podle nejnižší třídy — u důstojníků ve stejnokroji druhé vozové třídy — s vyloučením zařízení, sloužících místní dopravě, jestliže:

1. a) zdravotní stav znemožňuje nemocnému chůzi, nebo
2. b) podle lékařského posudku by chůze měla za následek zhoršení zdravotního stavu, nebo
3. c) použití dopravního prostředku je odůvodněno vzdáleností.

   Jestliže nemocný má nárok na zlevněné jízdné, vyplácí vojenská správa náhradu jen do výše tohoto zlevněného jízdného.

(2) Vojenská správa hradí zpravidla náhradu jízdného rychlíkem na vzdálenost delší než 150 km; pod tuto vzdálenost jen tehdy, jestliže jízdné rychlíkem umožní nemocnému, aby se dostavil na určené místo v týž den anebo aby se téhož dne vrátil. Při použití letadla rozhodne vojenská správa o výši náhrady podle okolnosti případu.

(3) Náhradu za převoz autem nebo jiným zvláštním dopravním prostředkem poskytne vojenská správa podle úředně schválených sazeb v odůvodněných nutných případech. Za takové případy se pokládají převozy, které byly vojenskou správou nebo lékařem ústavu nařízeny, po případě, jde-li o první pomoc (čl. 3, odst. 4), lékařem dodatečně potvrzeny, poněvadž stav nemocného nebo dopravní poměry vyžadovaly jedině tohoto způsobu dopravy. Splnění těchto podmínek osvědčí nemocný potvrzením lékaře (ústavu). Poplatek za čekání vozidla se zpravidla nehradí.

(4) Má-li vojenská správa vlastní vozidla k dopravě nemocných, je třeba používat přednostně těchto dopravních prostředků.

Čl. 47.

Doprava k lékaři.

(1) Vojenská správa hradí náklady nutné dopravy nemocného k nejbližšímu, anebo k nejsnáze dosažitelnému lékaři a po případě nazpět jen v případech první pomoci (čl. 3, odst. 4), vyžadujících dopravy nemocného k lékaři, není-li vzhledem k stavu nemocného nutná, nebo vhodnější návštěva lékaře v bytě nemocného.

(2) Mimo tento případ hradí vojenská správa dopravu nemocných, jen nařídila-li vyšetření (ošetření) sama, nebo ve vážných případech smluvní ošetřující lékař, a to podle těchto zásad:

1. a) náklady na potřebnou dopravu k nejbližšímu smluvnímu odbornému lékaři oněch oborů, k nimž je přístup jen na doporučení praktického lékaře (čl. 6, odst. 1) a po případě nazpět, hradí vojenská, správa podle čl. 46, jestliže účastník (rodinný příslušník) byl k odbornému vyšetření (ošetření) poukázán ošetřujícím lékařem z důvodů uvedených v čl. 10, odst. 2;
2. b) náklady potřebné dopravy k nejbližšímu odbornému lékaři oněch oborů, k nimž je přímý přístup (čl. 6, odst. 5) a po případě nazpět, hradí vojenská správa podle čl. 46, jestliže sama vyšetření (ošetření) povolila. Doprava k odborným dětským lékařům (pro děti do ukončení 6. roku) se hradí jako doprava k praktickému lékaři podle odstavců 1 a 2;
3. c) jde-li o dopravu k smluvnímu odbornému lékaři nikoli nejbližšímu (do ambulatoria), je třeba předběžného souhlasu vojenské správy na podkladě návrhu ošetřujícího lékaře.

(3) Náklady na dopravu při péči o chrup v zubním ambulatoriu a u smluvního zubního, po případě praktického lékaře vykonávajícího zubní praxi, po případě dentisty (zkoušeného zubního technika) se nehradí kromě případů první pomocí nebo případů předem schválených vojenskou správou; o péči orthodontické platí ustanovení odstavce 2, písm. b) a c). Může-li být prováděno ošetřování chrupu v zubním oddělení vojenské nemocnice nebo ve vojenském zubním ambulatoriu, které je vzdáleno od místa bydliště účastníka nejvýše 20 km, uhradí vojenská správa jízdné příslušné vozové třídy hromadného dopravního prostředku, při cestách tam a zpět za cesty, které ošetřující lékař uzná za nutné.

Čl. 48.

Doprava do ústavního ošetřování podle § 8 zákona.

(1) Vojenská správa hradí nutné náklady za dopravu hromadným dopravním prostředkem z místa onemocnění do nejbližší vhodné vojenské nemocnice (nebo do nejbližšího vhodného občanského léčebného nebo ošetřovacího ústavu) (čl. 27, odst. 2 a 3) nebo do léčebného (ošetřovacího) ústavu vojenskou správou určeného a zpět. Není-li místo onemocnění místem působiště (bydliště), pobytu nebo školení, rozhodne vojenská správa o výši náhrady podle okolností případu.

(2) Jestliže nebyl nemocný přijat do léčebného nebo ošetřovacího ústavu (odstavec 1), uhradí vojenská správa náklad za dopravu podle odstavce 1 do dalšího nejbližšího vhodného léčebného neb ošetřovacího ústavu.

(3) Náklady spojené s převozem z jedné nemocnice do druhé hradí vojenská správa jen tehdy, dala-li k převozu předem souhlas a šlo-li o případy uvedené v čl. 27, odst. 4.

(4) Náhrada za dopravu nemocného se neposkytuje, jestliže byl nemocný propuštěn z ústavního ošetřování pro svévolné porušení léčení nebo pro porušení ústavního řádu.

(5) Při ambulantním ošetření v nemocnici (ústavu) hradí vojenská správa nutnou dopravu jako při mimoústavním ošetření (čl. 47, odst. 2).

(6) Jde-li o osoby, stižené nemocemi, jež jsou uvedeny v čl. 30, odst. 3, písm. a), nebo přenosnou dětskou obrnou, meningokokovou nákazou, spálou, vozhřivkou, vzteklinou, epidemickým zánětem jater nebo záškrtem, může být jejich převoz a převoz osob podezřelých z těchto nemocí do nemocnice prováděn toliko vozy k tomu účelu zvláště určenými. Vojenská správa nehradí v těchto případech náklady, které vznikly prováděním převozu. Tyto náklady jdou na vrub místního národního výboru.

Čl. 49.

Doprava při zvláštní léčebné péči.

(1) Jestliže vojenská správa povolila plnou úhradu zvláštní léčebné péče podle čl. 34, odst. 1 a 3, hradí též plně náklad za dopravu do ústavu a zpět. To platí i při přemístění podle čl. 27, odst. 4 (§ 25, odst. 3 zákona).

(2) Přispívá-li vojenská správa na zvláštní léčebnou péči podle čl. 34, odst. 4, může poskytnouti i příspěvek na náklad za dopravu do ústavu. To platí i při přemístění podle čl. 27, odst. 4 (§ 24 odst. 3 zákona).

(3) Ustanovení čl. 48, odst. 3 a 4 platí obdobně.

Čl. 50.

Náhrada dopravních výdajů při předvolání.

(1) Náklady za dopravu do vojenského léčebného (ošetřovacího) ústavu, po případě na jiné určené místo a nazpět k revisní lékařské prohlídce nemocného se hradí, předvolala-li jej vojenská správa písemně nebo dal-li k prohlídce příkaz ošetřující lékař. Vojenská správa nehradí náklady za dopravu, jestliže si nemocný o své újmě vyžádá revisní prohlídku, leč by lékař příslušného vojenského útvaru uznal tuto revisní prohlídku za nutnou a účelnou (§ 25, odst. 4 zákona).

(2) Byl-li nemocný žadatel o zvláštní léčebnou péči předvolán k prohlídce, poskytne rovněž vojenská správa náhradu dopravních výdajů (§ 25, odst. 4 zákona).

(3) Při preventivních prohlídkách, k nimž byli účastníci (rodinní příslušníci) předvoláni, poskytuje vojenská správa rovněž náhradu dopravních výdajů (§ 25, odst. 4 zákona).

Čl. 51.

Náhrada dopravních výdajů za průvodce.

(1) Náhradu dopravních výdajů za průvodce poskytne vojenská správa jen tehdy, jestliže ošetřující lékař rozhodl, že průvodce je nebo byl nezbytně nutný; výše náhrady se určí podle stejných zásad jako u osob nemocných. Nezbytnost průvodce dítěte do 14 let není třeba prokazovat.

(2) Rozhodnutí ošetřujícího lékaře podle odstavce 1 přezkoumá vojenská správa.

Čl. 52.

Nocležné a stravné.

(1) Byl-li nemocný předvolán k lékařskému vyšetření (ošetření) a byl-li z toho důvodu nucen přenocovat mimo své bydliště, protože mu nebylo možno v týž den nastoupit zpáteční cestu nebo protože bylo nařízeno vyšetření nebo ošetření ještě druhý den, vyplatí vojenská správa nemocnému, jestliže mu sama neposkytla, ubytování, nocležné, jehož podmínky a výši stanoví ministerstvo národní obrany po projednání s jednotnou odborovou organisací.

(2) Ministerstvo národní obrany po projednání s jednotnou odborovou organisací stanoví též podmínky a výši stravného.

Čl. 53.

Náhrada nákladů desinfekce.

(1) Při desinfekci nařízené podle zákonných předpisů o potírání přenosných nemocí hradí vojenská správa náklad na provedení běžné desinfekce a na prostředky předepsané lékařem na běžnou desinfekci, nebo dá takovou desinfekci sama provést svými orgány.

(2) Vojenská správa nehradí náklady na závěrečnou desinfekci ani případné škody způsobené desinfekcí.