(1) Ze závazkového vztahu vzniká určité osobě (věřiteli) právo na určité plnění (pohledávka) od určité osoby jiné (dlužníka) a v době splatnosti právo toto plnění vymáhat (nárok) a dlužníkovi vzniká povinnost plnění uskutečnit (závazek).
(2) Plnění může spočívat v tom, že dlužník je povinen něco dát, činit nebo něčeho se zdržet.
Závazkové vztahy vznikají ze smluv, ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v tomto zákoně.
Zřejmé zneužívání práv ze závazkových vztahů, jež v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku se děje za účelem poškození druhé strany, nepožívá právní ochrany.
Závazkový vztah nemůže být měněn bez souhlasu zúčastněných stran, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Obecná ustanovení o závazcích (§ 100 až 275) platí pro všechny závazkové vztahy, pokud zvláštní ustanovení o některých závazcích (§ 276 až 720) neobsahují odchylnou úpravu.
(1) Pro nabytí vlastnického práva na základě smlouvy, jež se řídí tímto zákonem, použije se přiměřeně ustanovení o nabytí vlastnického práva k zboží podle ustanovení o smlouvě kupní (§ 321 až 329).
(2) Pokud to povaha věci připouští, použije se ustanovení o kupní smlouvě (§ 276 až 423) i na ostatní druhy závazkových vztahů ze smluv, jestliže podle ustanovení, jimiž se řídí, nelze určit práva a povinnosti stran.
(1) Smlouva je uzavřena, jakmile se strany dohodnou alespoň o podstatných částech smlouvy.
(2) Za podstatné části smlouvy se považují ty, o nichž při jednání jedna ze stran dala najevo, že dohoda o nich je předpokladem uzavření smlouvy, jakož i náležitosti uvedené v základních ustanoveních pro jednotlivé druhy smluv upravených v hlavě IV.
Vzniku závazku nepřekáží, že v smlouvě není vyjádřen důvod, z kterého je dlužník povinen plnit. Věřitel je povinen důvod závazku prokázat, ledaže se nárok opírá o listinu, která sama závazek podle tohoto zákona nebo zvláštních předpisů představuje (cenný papír).
(1) Návrh na uzavření smlouvy upravené v hlavě IV musí obsahovat alespoň podstatné části smlouvy, u jiných smluv obsah navrhované smlouvy, jinak jde jen o výzvu k podání návrhu na uzavření smlouvy.
(2) Navrhovatel je návrhem na uzavření smlouvy vázán, ledaže jeho závaznost výslovně vyloučil nebo ledaže jeho nezávaznost vyplývá z dosavadního obchodního styku mezi stranami.
(1) Závazný návrh na uzavření smlouvy zanikne jeho odvoláním, jen když odvolání dojde nejpozději s návrhem. Totéž platí obdobně o přijetí návrhu.
(2) Zemře-li některá ze stran nebo pozbude-li způsobilosti vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, návrh nezanikne, není-li z návrhu samého nebo z povahy a účelu navrhované smlouvy zřejmý opak.
(1) Návrh na uzavření smlouvy je třeba přijmout bez výhrady ve lhůtě určené navrhovatelem. Není-li lhůta určena, je třeba přijmout návrh bez zbytečného odkladu, jednají-li účastníci přímo; jinak je třeba návrh přijmout nejdéle do doby, do které navrhující může očekávat odpověď, počítaje s tím, že návrh došel včas a že také odpověď byla vypravena řádně a bez zbytečného odkladu.
(2) Nebyl-li návrh přijat v době stanovené v odstavci 1 nebo byl-li odmítnut, zaniká.
(1) Smlouva je uzavřena i tehdy, dojde-li projev o přijetí návrhu po stanovené lhůtě (§ 110), jestliže navrhovatel musel poznat, že přijetí návrhu bylo vypraveno včas, a přesto bez zbytečného odkladu neprohlásí, že přijetí návrhu odmítá jako opožděné.
(2) Totéž platí, je-li nezávazný návrh přijat včas a řádně a navrhovatel bez zbytečného odkladu neprohlásí, že odmítá smlouvu uzavřít.
Na přijetí návrhu s odchylkami nebo výhradami se hledí jako na jeho odmítnutí a na nový návrh druhé strany, má-li obsah stanovený v § 108 odstavec 1. Za nový návrh se považuje i opožděné přijetí návrhu.
Ujednání, že určitá část obsahu smlouvy bude smluvena mezi stranami dodatečně, se považuje za podmínku platnosti uzavřené smlouvy.
Smlouva může být uzavřena jakýmkoliv souhlasným projevem vůle stran. Ke vzniku smlouvy také stačí, jestliže strana, které je návrh určen, dá svým chováním vzhledem k okolnostem případu najevo, že návrh přijala.
Smlouva mezi přítomnými nebo jinak přímo jednajícími vzniká okamžikem přijetí návrhu; jinak smlouva vzniká okamžikem, kdy prohlášení o přijetí návrhu došlo navrhovateli nebo kdy došlo na adresu udanou v návrhu. Nebyl-li návrh přijat výslovně, vzniká smlouva okamžikem, kdy strana, které je návrh určen, se podle něho ve lhůtě pro přijetí počala chovat.
Smlouvu lze uzavřít také odkazem na stranám známé nebo navrhovatelem předložené obchodní podmínky nebo použitím smluvních formulářů zavedených v obchodním styku. Odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním těchto obchodních podmínek nebo smluvních formulářů.
Použijí-li strany ve smlouvě některé z doložek upravených v mezinárodně užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že strany zamýšlely dosáhnout touto doložkou právních účinků stanovených vykládacími pravidly, na něž strany buď poukázaly, nebo které měly nejspíše na mysli.
Práva a povinnosti, jejichž úprava není ve smlouvě dohodnuta, řídí se tímto zákonem a obchodními zvyklostmi obecně zachovávanými v mezinárodním styku v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu ani se smlouvou, ani s tímto zákonem.
Smlouvou může být převzat závazek uzavřít do stanovené doby budoucí smlouvu, pokud je dohodnut alespoň předmět plnění obou stran; smlouva o uzavření budoucí smlouvy musí být uzavřena písemně.
(1) Odmítá-li bezdůvodně osoba zavázaná podle § 119 uzavřít budoucí smlouvu, může oprávněná strana požadovat náhradu škody, nebo stanoví-li to smlouva, žádat, aby nestanovený obsah budoucí smlouvy byl určen soudem nebo osobou ve smlouvě určenou.
(2) Nárok na stanovení chybějícího obsahu smlouvy lze uplatnit u soudu do jednoho roku od doby, kdy měla být budoucí smlouva uzavřena, jinak nárok zaniká; totéž platí, nebyl-li v uvedené lhůtě stanoven chybějící obsah smlouvy ve smlouvě určenou osobou.
Chybějící obsah smlouvy, k jejímuž uzavření je zavázaná strana povinna, je třeba určit v rámci ustanovení § 118 podle účelu, který vzhledem k okolnostem, za nichž došlo k uzavření předběžné smlouvy, strany sledovaly uzavřením budoucí smlouvy a s přihlédnutím k zásadě poctivého obchodního styku.
Závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, jestliže okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku vycházely, se do té míry změnily, že nelze na zavázané straně rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela.
(1) Ustanovení o převzetí závazku uzavřít budoucí smlouvu se použije přiměřeně i na smlouvy, v kterých se strany dohodly, že obsah smlouvy ještě bude doplněn, pokud strany daly nepochybně najevo, že smlouva má platit, i kdyby k dohodě o zbytku obsahu smlouvy nedošlo.
(2) V případech uvedených v odstavci 1 může se oprávněná osoba domáhat doplnění smlouvy soudem, i když to ve smlouvě není stanoveno.
(1) Je-li několik dlužníků zavázáno k témuž plnění, jsou všichni zavázáni společně a nerozdílně a věřitel může požadovat celé plnění na kterémkoliv z nich, pokud zákonem není stanoveno jinak, nebo pokud z povahy závazku neplyne, že může být splněn jen společnou činností všech.
(2) Jestliže dluh splní jeden dlužník zavázaný podle odstavce 1, závazek ostatních dlužníků vůči věřiteli zanikne.
Vzájemný poměr mezi spoludlužníky určuje kolik který ze spoludlužníků je povinen uhradit ostatním spoludlužníkům na společný závazek; v pochybnostech jsou spoludlužníci zavázáni ve vzájemném poměru rovným dílem. Pokud nemůže některý ze spoludlužníků závazek splnit, rozdělí se podíl na něj připadající stejným způsobem na ostatní.
Spoludlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět ostatní spoludlužníky a dát jim příležitost uplatnit námitky proti nároku.
(1) Spoludlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, může se domáhat na ostatních, aby splnili závazek v rozsahu podílů na ně připadajících. Práva věřitelova tím nejsou dotčena.
(2) Splnil-li spoludlužník závazek podle odstavce 1, může požadovat na ostatních náhradu v rozsahu podílů na ně připadajících.
Není-li více dlužníků zavázáno věřiteli společně a nerozdílně, odpovídá každý dlužník samostatně jen svým podílem; nejsou-li podíly stanoveny, rovným dílem.
Je-li dlužník zavázán současně více věřitelům k nedělitelnému plnění, může plnění požadovat kterýkoli z věřitelů.
Je-li někdo zavázán k dělitelnému plnění současně více věřitelům, může každý věřitel požadovat toliko svůj podíl; v pochybnostech je dlužník povinen každému věřiteli plnit stejný díl.
Může-li kterýkoliv z věřitelů žádat celé plnění, je dlužník oprávněn plnit kterémukoliv z věřitelů do doby, kdy jeden z věřitelů o plnění požádá. Splněním jednomu z věřitelů závazek dlužníka zaniká.
Vztah mezi spoluvěřiteli určuje, zda a do jaké míry je spoluvěřitel, který obdržel více, než činí podíl na něj připadající, ostatním spoluvěřitelům něčím zavázán.
Ze smlouvy ve prospěch třetí osoby může žádat plnění tato třetí osoba, jestliže projeví vůli plnění přijmout.
Námitky ze smlouvy uzavřené s druhou stranou má dlužník také proti třetí osobě.
Dokud třetí osoba neprojeví vůči dlužníkovi vůli plnění přijmout, mohou smluvní strany smlouvu zrušit nebo změnit.
(1) Vzdá-li se třetí osoba své pohledávky nebo dlužníkovo plnění nepřijme, náleží plnění druhé straně, neodporuje-li to účelu smlouvy.
(2) Totéž platí, jestliže druhá strana sdělí dlužníkovi před tím, než třetí strana projevila vůči dlužníkovi vůli plnění přijmout, že nemá být plněno třetí osobě.
Jestliže někdo druhému slíbí plnění třetího, znamená to slib přímluvy u třetího, aby plnění poskytl; zaváže-li se však písemně, že plnění třetí osoby bude uskutečněno, je povinen nahradit škodu, kterou věřitel utrpí, nedojde-li k tomuto plnění.
Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jiné osobě (postupníkovi).
(1) Postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí.
(2) Rovněž nelze postoupit pohledávku, jejíž postoupení by odporovalo dohodě s dlužníkem.
S postoupenou pohledávkou přechází veškeré její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Původní věřitel (postupitel) je povinen vydat postupníkovi a na něj převést všechny právní pomůcky a zajišťovací prostředky týkající se postoupené pohledávky a poskytnout mu všechny potřebné informace.
Dokud postupitel dlužníka o postoupení nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může dlužník závazek splnit postupiteli.
Na žádost postupníka může postupitel nárok vymáhat svým jménem ve prospěch postupníka sám, souhlasí-li s tím postupník a sám ji nevymáhá; dlužník nemůže v takovém případě vznést námitku, že postupitel již není věřitelem.
Námitky proti pohledávce, které měl dlužník v době postoupení, zůstávají mu zachovány i po postoupení; své vzájemné pohledávky vůči postupiteli může namítat i vůči postupníkovi, i když v době postoupení ještě nebyly splatné. Dlužník však musí oznámit postupníkovi své pohledávky vůči postupiteli bez zbytečného odkladu po té, co se o postoupení pohledávky dověděl.
(1) Byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi za to, že v době postoupení trvala; za dobytnost odpovídá, jestliže to bylo smluveno, a to jen do výše přijaté úplaty s úroky a náklady spojenými s bezvýsledným vymáháním.
(2) Postupitel neodpovídá podle odstavce 1, jestliže postupník postoupenou pohledávku neuplatní před soudem včas.
Kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho závazek, nastoupí jako dlužník na jeho místo, přivolí-li k tomu věřitel. Přivolení věřitele může být dáno buď původnímu dlužníku nebo přejímateli závazku.
Kdo bez dohody s dlužníkem ujedná s věřitelem, že splní za dlužníka jeho závazek, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka.
Projev nového dlužníka o převzetí závazku musí se stát písemně.
Obsah závazku se jeho převzetím nemění, avšak zajištění závazku poskytnuté třetí osobou trvá jen tehdy, jestliže tato osoba přivolila ke změně dlužníka.
Převezme-li někdo smlouvou jmění nebo podnik, je zavázán vedle původního dlužníka ze závazků, které náležejí ke jmění nebo podniku a o kterých při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel. Nabyvatel odpovídá toliko do výše nabytého majetku.
Převezmou-li smlouvou jmění nebo podnik zcizitelův manžel, jeho děti, sourozenci nebo rodiče, jsou zavázáni vedle zcizitele ze závazků, které náležejí ke jmění nebo k podniku, bez ohledu na cenu majetku, ledaže o takových závazcích při převzetí nevěděli ani vědět nemohli.
Kdo se dohodne s dlužníkem, že opatří plnění jeho věřiteli, odpovídá dlužníkovi za to, že nebude musit plnit. Věřiteli z toho přímé právo nevznikne.
(1) Poukázkou opravňuje ten, kdo ji vydal (poukazatel) poukazníka, aby přijal plnění od poukázaného a poukázaného zmocňuje, aby plnil poukazníkovi na účet poukazatelův. Přímého práva nabude poukazník proti poukázanému teprve, až mu poukázaný prohlásí, že poukázku přijímá.
(2) O akreditivu platí zvláštní ustanovení (§ 653 až 660).
(1) Pokud je poukázaný to, co má plnit, již poukazateli dlužen, je vůči němu povinen plnit poukazníkovi a jeho závazek zanikne teprve tím, že poukazníkovi splní. Má-li poukázkou být splněn dluh poukazatelův u poukazníka, který k tomu přivolil, je poukazník povinen poukázaného vybídnout, aby plnil.
(2) Nechce-li poukazník užít poukázky nebo odepírá-li poukázaný poukázku přijmout nebo podle ní plnit, je poukazník povinen oznámit to bez zbytečného odkladu poukazateli.
Přijme-li poukázaný poukázku vůči poukazníku, může mu činit jen takové námitky, které se týkají platnosti přijetí poukázky nebo které vyplývají z obsahu poukázky, anebo z jeho vlastního vztahu k poukazníkovi.
Dokud poukázaný ještě nepřijal poukázku vůči poukazníkovi, může ji poukazatel odvolat.
Není-li mezi poukazatelem a poukázaným jiný důvod vzniku závazku, platí o právním vztahu mezi oběma ustanovení o smlouvě příkazní; poukázka však nezanikne smrtí poukazatele nebo poukázaného.
Promlčení nároku poukazníka proti poukázanému počne, jakmile poukazníku došel projev o přijetí poukázky.
(1) Zástavní právo zajišťuje peněžitou pohledávku a ve smluveném rozsahu i příslušenství pohledávky tím, že v případě jejího včasného nezaplacení zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se z věci zastavené zástavcem.
(2) Je-li zástavním právem zajištěna pohledávka nepeněžitá, má se za to, že do výše zjistitelného jejího ocenění v době vzniku zástavního práva je zajištěn peněžitý nárok, který by věřiteli příslušel v případě porušení závazku dlužníka.
Zástavní právo se vztahuje na zastavenou věc, na její přírůstek a příslušenství, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Zástavní právo vzniká na základě smlouvy nebo přímo z tohoto zákona.
Ve smlouvě o zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva a pohledávka, kterou zajišťuje.
Zástavní právo lze zřídit jen pro zajištění platného závazku; platnosti zástavního práva však nevadí, jestliže je zřízeno pro závazky budoucí nebo závazky podmíněné.
Zástavní právo na základě smlouvy vzniká odevzdáním věci zástavnímu věřiteli s tím, že má sloužit jako zástava. Je-li zřízení zástavního práva smluveno písemně, vzniká zástavní právo již uzavřením smlouvy.
Zastaví-li někdo cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, které přísluší k věci jiné věcné právo neslučitelné s právem zástavním, vznikne zástavní právo, jen jestliže zastavovaná věc je odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V pochybnostech se má za to, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Zastavit lze i pohledávku, předmětem jejíhož plnění je věc, právo nebo jiná hospodářská hodnota.
K zastavení pohledávky je třeba, aby o něm byl vyrozuměn dlužník pohledávky (poddlužník). Zástavní právo se vztahuje i na dlužné úroky a ostatní příslušenství pohledávky.
Poddlužník, který byl o zastavení pohledávky vyrozuměn, může plnit svému věřiteli jen se souhlasem zástavního věřitele.
V době splatnosti zastavené pohledávky je povinen poddlužník plnit zástavnímu věřiteli. Byla-li zastavená pohledávka splněna zástavnímu věřiteli, stává se předmět plnění zástavou. O plnění poddlužníka je povinen zástavní věřitel dlužníka zpravit.
(1) Jestliže zástavní právo nebylo zřízeno odevzdáním zastavené věci zástavnímu věřiteli nebo jestliže nejde o zástavní právo vznikající přímo z tohoto zákona, je zástavce povinen zastavovanou věc označit tak, že její zastavení může být každému patrno. Místo toho mohou zástavce a zástavní věřitel dát věc jiné osobě, aby ji pro ně uschovala, nebo dát zapsat vznik zástavního práva podle příslušných předpisů.
(2) U věcí, které nelze užívat bez listiny, v níž je věc odlišena od věcí jiných, postačí zapsání zástavního práva v této listině.
Nedošlo-li k odevzdání nebo označení nebo uschování zastavené věci nebo zapsání zástavního práva podle § 169, nemůže zástavní věřitel uplatnit zástavní právo vůči třetí osobě, ledaže tato osoba o zatížení věci zástavním právem věděla.
(1) Zástavní věřitel, který má zastavenou věc (zástava) u sebe, může ji zadržovat po dobu trvání zástavního práva.
(2) Zástavní věřitel je povinen zástavu pečlivě opatrovat a má nárok na náhradu nákladů, které učinil, aby této své povinnosti dostál.
(1) Zástavce je povinen zdržet se všeho, čím se zastavená věc zhoršuje na újmu zástavního věřitele.
(2) Ztratí-li zastavená věc na ceně a zajištění pohledávky se tak stane nedostatečným, může zástavní věřitel na dlužníkovi žádat, aby splatil přiměřenou část svého závazku ještě před stanovenou dobou plnění, ledaže dlužník zajištění svého závazku přiměřeně doplní.
Jestliže není zajištěná pohledávka ve stanovené době plnění uspokojena, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy podle § 174.
(1) Zástavní věřitel může požádat příslušný orgán o provedení prodeje zástavy.
(2) Zástavní věřitel může, má-li zástavu u sebe a bylo-li tak písemně ujednáno, sám dát zástavu prodat ve veřejné dražbě; má-li zástava úředně stanovenou cenu, může ji za tuto cenu prodat i jinak. O zamýšleném výkonu prodeje je zástavní věřitel povinen zástavce i dlužníka bez odkladu zpravit.
Jestliže k zajištění téže pohledávky bylo zastaveno několik věcí, jsou zastaveny nedílně. Zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky nebo její části z kterékoliv zástavy.
Vznikne-li k téže věci více zástavních práv, bude přednostně uspokojeno zástavní právo svým vznikem starší, pokud tento zákon nestanoví něco jiného. Doba vzniku zástavního práva je rozhodující pro pořadí k uspokojení i tehdy, bylo-li zástavní právo zřízeno k zajištění pohledávky budoucí nebo podmíněné.
Zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy, i když zajištěná pohledávka je již promlčena.
Zástavní právo zaniká, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci, je-li nižší než pohledávka.
Zanikne-li zástavní právo, je věřitel povinen vrátit zástavu, nebo umožnit vyznačení zániku zapsaného zástavního práva.
Podzástavní právo vzniká zastavením pohledávky zajištěné zástavním právem.
K vzniku podzástavního práva není třeba souhlasu vlastníka zastavené věci, ten však musí být o vzniku podzástavního práva vyrozuměn.
Je-li zástava odevzdána podzástavnímu věřiteli, odpovídá zástavní věřitel za škodu na zástavě tak, jako by ji měl sám u sebe.
Není-li pohledávka zajištěná podzástavním právem ani zastavená pohledávka v době splatnosti podzástavnímu věřiteli splněna, může se podzástavní věřitel domáhat uspokojení z podzástavy v rámci oprávnění zástavního věřitele podle ustanovení § 174.
Na podzástavní právo použije se jinak přiměřeně ustanovení o právu zástavním.
(1) Kdo je jinak povinen vydat věc, může ji zadržet, aby zajistil svou splatnou pohledávku vůči tomu, jemuž je jinak povinen věc vydat.
(2) Zadržovací právo nemá ten, jemuž oprávněná osoba při odevzdání věci uložila, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva.
(3) Bude-li však při výkonu rozhodnutí nebo jinak nepochybně zjištěna dlužníkova platební neschopnost, má věřitel zadržovací právo i k zajištění pohledávky dosud nesplatné a bez ohledu na to, zda bylo věřiteli uloženo, jak má s věcí naložit.
Nelze zadržovat věc svémocně nebo lstivě odňatou.
Kdo věc zadržuje, má, pokud jde o opatrování věci a náhradu nákladů na věc učiněných, stejné postavení jako zástavní věřitel.
O tom, že byla věc zadržena, je věřitel povinen dlužníka bez odkladu vyrozumět.
Na základě zadržovacího práva má věřitel právo při výkonu soudního rozhodnutí na přednostní uspokojení z výtěžku zadržené věci před každým jiným věřitelem.
Dá-li se jistota, zadržovací právo zanikne.
(1) Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu nebo je-li pro tento případ taková pokuta (penále) stanovena jinak a dlužník svůj závazek nesplní, může věřitel požadovat tuto pokutu bez ohledu na to, zda mu vznikla porušením smluvní povinnosti škoda, či nikoliv.
(2) K smluvní pokutě se lze zavázat jen písemně.
(3) Smluvní pokuta může být sjednána také v jiném plnění než v penězích.
Zaplacení smluvní pokuty nezprošťuje dlužníka povinnosti splnit závazek smluvní pokutou zajištěný.
Je-li smluvena nebo jinak stanovena smluvní pokuta, nemá věřitel nárok na náhradu škody pro porušení povinností zajištěné smluvní pokutou.
Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu předmětu závazku až do výše skutečně způsobené škody.
Kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník svůj závazek nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem.
(1) Ručení předpokládá platný závazek dlužníka; ručení lze poskytnout i pro závazky budoucí nebo závazky podmíněné.
(2) Ručení je však platné, jestliže závazek dlužníka je neplatný jen pro nedostatek jeho způsobilosti brát na sebe závazky nebo pro nedostatek formy právního úkonu, z něhož závazek dlužníka měl vzniknout, nebo pro omyl dlužníka, o němž ručitel v době převzetí ručitelského závazku věděl nebo vědět musel.
Ručitel je povinen závazek splnit teprve, nesplnil-li dlužník svůj závazek, ačkoliv k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není zapotřebí, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní.
Ručení se vztahuje na všechny nároky, které vzniknou věřiteli vůči dlužníku ze zajištěného závazku. Ručení se však nevztahuje na náhradu škody způsobenou porušením dlužníkova závazku, pokud ručitel splnil svůj závazek vůči věřiteli včas.
Věřitel je povinen kdykoli sdělit na požádání ručiteli výši své pohledávky zajištěné ručením.
Práva věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi.
Ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které proti věřiteli má dlužník. Ustanovení § 196 zůstává nedotčeno.
Zaručilo-li se za týž závazek několik ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za dluh celý. Ručitel má proti ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník.
Ručitel, který uhradí závazek, za který ručí, vstupuje v práva věřitele a je oprávněn od něho požadovat všechny právní pomůcky potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníkovi.
Uspokojil-li ručitel věřitele bez souhlasu dlužníka, zůstávají dlužníku vůči ručiteli zachovány námitky, které měl dlužník vůči věřiteli, i když je ručitel neuplatnil. Dlužník však nemůže vůči ručiteli uplatnit námitky, na které dlužník ručitele neupozornil ihned po vyrozumění, že věřitel uplatnil nároky z ručení.
Ustanovení § 197 až 204 použije se přiměřeně i na ručení vzniklé přímo z tohoto zákona.
Uzná-li někdo písemně svůj závazek, třeba i promlčený, má se za to, že závazek v rozsahu uznání v době uznání trvá.
(1) Splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva).
(2) Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
Právo převedené zajišťovacím převodem má povahu práva převedeného s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn.
Při splnění zajištěného závazku je věřitel povinen opět umožnit dlužníkovi výkon práva v rozsahu jeho převodu a vydat dlužníkovi vše, co z převedeného práva získal, a nahradit, co při obvyklé péči získat mohl.
Závazek dát jistotu lze splnit dostatečným zajištěním ve formě zřízení zástavního práva nebo ručení nebo zajišťovacího převodu, anebo jiným dostatečným zajištěním stranami smluveným.
(1) Závazek musí být splněn řádně a včas.
(2) Splněním závazek zanikne.
Mají-li obě strany plnit navzájem zároveň, může se splnění závazku domáhat jen ten, kdo sám splnil dříve svůj závazek nebo je ochoten a schopen jej splnit.
Ten, kdo je při vzájemném plnění povinen plnit napřed, může své plnění odepřít až do té doby, kdy mu bude poskytnuto nebo zajištěno plnění vzájemné, jestliže je plnění druhé strany ohroženo okolnostmi u ní nastavšími, které mu nebyly známy, když smlouvu uzavřel; může také poskytnout přiměřenou dodatečnou lhůtu k zajištění plnění a po jejím marném uplynutí odstoupit od smlouvy.
Jedna strana není oprávněna odepřít plnění nebo odstoupit od smlouvy z důvodu, že závazek druhé strany z jiného právního vztahu nebyl splněn řádně a včas.
(1) Kdo splnil závazek nebo jeho část, je oprávněn žádat, aby mu příjemce plnění na svůj náklad vydal o tom potvrzení (kvitanci).
(2) Dlužník je oprávněn plnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň potvrzení.
Lze-li závazek plnit několikerým způsobem, má právo volby plnění dlužník; od vykonané volby nelze ustoupit.
Je-li dlužník povinen plnit věci určené pouze podle druhů, je povinen plnit věci prostřední jakosti.
Věřitel je povinen přijmout částečná plnění závazku, pokud částečné plnění neodporuje povaze závazku.
(1) Má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a plnění nestačí na vyrovnání všech, je splněn závazek, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je splněn závazek nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství.
(2) U peněžitých závazků se započte placení nejprve na vedlejší nároky věřitele, pak na úroky a teprve potom na jistinu. Z několika peněžitých závazků je nejdříve vyrovnán ten, který je nezajištěný nebo nejméně zajištěný, jinak závazek nejdříve splatný.
(1) Věřitel je povinen přijmout plnění nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí a jestliže plnění není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka. Souhlasu dlužníka není zapotřebí, pokud třetí osoba za dlužníka ručí nebo jiným způsobem splnění závazku zajišťuje.
(2) Splněním dlužníkova závazku vstupuje třetí osoba do práv věřitele, který je povinen vydat jí a na ni převést všechny právní pomůcky a zajišťovací prostředky, které má.
Dlužník splní závazek i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení, ledaže dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení předložil, není oprávněn plnění přijmout.
Plní-li dlužník závazek pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by závazek plnil sám, pokud tento zákon nestanoví něco jiného.
Dlužník je povinen splnit závazek v místě určeném dohodou stran. Není-li místo plnění takto určeno, je dlužník povinen plnit v místě, kde měl v době vzniku závazku své sídlo (bydliště), nebo v místě sídla závodu, z jehož provozu závazek vznikl.
Peněžité platy je dlužník v pochybnostech povinen na své nebezpečí a náklady plnit v sídle (bydlišti) věřitele nebo jeho závodu, z jehož provozu závazek vznikl. Jestliže se po vzniku závazku toto místo změní, nese věřitel tím nastalé zvýšení nebezpečí a nákladů.
(1) Dlužník je povinen závazek splnit v době určené dohodou stran.
(2) Není-li doba plnění dohodnuta, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu po tom, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Je-li doba plnění výslovně ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu.
Ve všech případech, ve kterých je určena doba plnění, je třeba z povahy právního úkonu a úmyslu stran usoudit, zda je stanovena ve prospěch obou stran nebo jen ve prospěch jedné z nich.
(1) Jestliže doba plnění byla určena jen ve prospěch jedné strany, je tato strana oprávněna podle povahy věci plnit před určenou dobou plnění nebo žádat, aby bylo jí plněno před touto dobou.
(2) Jestliže má dlužník právo splnit svůj závazek před určenou dobou plnění, není oprávněn srazit si bez svolení věřitele částku odpovídající úroku za dobu, o niž plnil dříve.
Dlužník je v prodlení, nesplnil-li svůj závazek řádně v době splatnosti.
Od dlužníka, který je v prodlení, může věřitel žádat splnění závazku nebo od smlouvy odstoupit podle § 235 až 244. Vedle toho přísluší věřiteli nárok na náhradu škody podle ustanovení § 251 až 257.
(1) Týká-li se prodlení závazku peněžitého, je dlužník povinen platit z neuhrazené částky úroky z prodlení podle odstavce 2; úroky z prodlení se platí v měně, na kterou zní hlavní závazek.
(2) Úroky z prodlení jsou o 1 % vyšší, než je úřední eskontní sazba platná v zemi dlužníka v době prodlení, není-li tam taková sazba stanovena, je úrok z prodlení o 1 % vyšší, než je tam platná zákonná úroková sazba z půjček poskytovaných peněžními ústavy, jinak činí 6 %.
(3) Věřitel může požadovat náhradu škody vzniklé nesplněním peněžitého závazku, jen pokud není kryta úroky z prodlení.
(1) Týká-li se prodlení závazku, jehož předmětem je věc, nebo poruší-li dlužník svůj závazek tím, že nakládá s věcí v rozporu s povinnostmi plynoucími ze závazkového poměru, přechází na něj po dobu, po kterou závazek porušuje, nebezpečí škody na věci.
(2) Jakmile dojde k přechodu nebezpečí škody na věci podle odstavce 1, je dlužník povinen nahradit škodu spočívající ve ztrátě, zničení, poškození nebo znehodnocení věci bez ohledu na to, z jakých příčin k ní došlo, ledaže škoda byla způsobena věřitelem nebo vlastníkem věci nebo ledaže by škoda vznikla i při splnění povinností dlužníka.
(1) Věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl spolupůsobení potřebné k splnění závazku.
(2) Od věřitele, který je v prodlení, může dlužník žádat náhradu nákladů, jež mu prodlením věřitele vznikly. Vedle toho může dlužník i odstoupit od smlouvy podle § 235 až 244.
(3) Dokud je v prodlení věřitel, není v prodlení dlužník.
(1) Je-li předmětem plnění věc, přechází na věřitele po dobu jeho prodlení nebezpečí škody na věci.
(2) Po přechodu nebezpečí škody na věci podle odstavce 1 není věřitel oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu škody spočívající ve ztrátě, zničení, poškození nebo znehodnocení věci bez ohledu na to, z jakých příčin k ní došlo, ledaže škoda byla způsobena dlužníkem.
(1) Zakládá-li prodlení dlužníka nebo věřitele podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit, oznámí-li to straně, která smlouvu porušila, bez zbytečného odkladu poté, kdy se o porušení povinnosti dověděla.
(2) Jakmile oprávněná strana oznámí druhé straně, že od smlouvy odstupuje, nebo že na smlouvě setrvává, nemůže tuto volbu měnit bez souhlasu druhé strany. Tím není dotčeno ustanovení § 237 odst. 2.
Podstatné je takové porušení smluvní povinnosti, o němž strana smlouvu porušující vzhledem k pohnutce uzavření smlouvy, která je v ní výslovně vyjádřena, věděla nebo musela vědět při uzavření smlouvy, že druhá strana by smlouvu neuzavřela, kdyby toto porušení předvídala. Nestanoví-li tento zákon jinak, má se v pochybnostech za to, že porušení smlouvy není podstatné.
(1) Zakládá-li prodlení dlužníka nebo věřitele nepodstatné porušení jeho smluvní povinnosti, může druhá strana odstoupit od smlouvy pouze v případě, že strana, která smlouvu porušila, nesplní svou povinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě, která jí k tomu musí být poskytnuta. Odstoupení od smlouvy nelze odvolat bez souhlasu druhé strany.
(2) Oprávnění podle odstavce 1 přísluší i osobě, která při podstatném porušení smluvní povinnosti druhé strany od smlouvy včas neodstoupila nebo na smlouvě setrvala.
Jestliže věřitel oznámí dlužníkovi při určení dodatečné přiměřené lhůty k plnění, že tuto lhůtu již mu neprodlouží, platí, že marným uplynutím této lhůty věřitel od smlouvy odstoupil.
Věřitel není oprávněn odstoupit od smlouvy po dobu prodlení dlužníka, po kterou je smluveno placení smluvní pokuty.
Splní-li dlužník svůj závazek pouze částečně, může věřitel od smlouvy odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění, ledaže dílčí plnění pro věřitele nemá hospodářský význam bez včasného splnění zbytku závazku; v tomto případě může věřitel odstoupit od smlouvy ohledně celého plnění.
(1) U smluv s dílčím plněním může věřitel bez zbytečného odkladu odstoupit od smlouvy, pokud jde o zbývající plnění, jestliže z prodlení dlužníka nepochybně vyplývá, že i v budoucnosti své povinnosti ze smlouvy nesplní včas nebo řádně a poruší tím smlouvu podstatným způsobem, a jestliže dlužník bez zbytečného odkladu po vyzvání věřitelem nesloží jistotu.
(2) Jsou-li splněny podmínky uvedené v odstavci 1, je věřitel oprávněn bez zbytečného odkladu odstoupit od smlouvy, i pokud jde o dílčí plnění již přijatá, jestliže přijatá dílčí plnění sama o sobě nemají pro něho hospodářský význam.
Věřitel může bez zbytečného odkladu odstoupit od smlouvy, jestliže z chování dlužníka nebo z jiných okolností ještě před dobou určenou pro plnění nepochybně vyplývá, že smlouva bude dlužníkem porušena podstatným způsobem a jestliže dlužník bez zbytečného odkladu po vyzvání věřitelem nesloží jistotu.
(1) Prohlášením o odstoupení od smlouvy, pokud bylo učiněno ve shodě s tímto zákonem, zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy.
(2) Odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na náhradu škody, ani dohody stran o způsobu řešení sporů ze smlouvy.
(1) Jestliže ze smlouvy, která zanikla odstoupením, plnila jen jedna strana, je oprávněna své plnění požadovat zpět.
(2) Plnily-li obě strany, je každá z nich oprávněna požadovat vrácení toho, co sama plnila, jen když současně vrátí to, co jí bylo plněno.
(1) Stane-li se závazek po svém vzniku nesplnitelným, zaniká závazkový vztah pro nemožnost plnění.
(2) Závazek se považuje za splnitelný, i když
Stane-li se pouze část plnění nemožnou, zaniká závazkový vztah pouze co do této části; vyplývá-li však z povahy smlouvy nebo účelu plnění, který byl stranám znám při vzniku závazku, že plnění zbytku nemá pro věřitele žádný hospodářský význam, zaniká závazkový vztah v celém rozsahu.
(1) Stane-li se uskutečnění jednoho z více volitelných plnění nemožným, omezuje se závazek na plnění zbývající.
(2) Jestliže nastala nemožnost jednoho z volitelných plnění pro skutečnost, kterou způsobila osoba, jež nemá právo volby, může druhá strana buď požadovat zbývající plnění, nebo od smlouvy odstoupit.
Dlužník je povinen, jakmile se dozví o skutečnosti, která činí splnění závazku nemožným, oznámit to bez odkladu věřiteli; jinak odpovídá za škodu, která věřiteli vznikne tím, že nebyl včas o této skutečnosti vyrozuměn.
Nemožnost plnění je povinen prokázat dlužník.
Dlužník, jehož závazek zanikl pro nemožnost plnění, je povinen nahradit podle ustanovení § 251 až 257 škodu tím věřiteli způsobenou, ledaže nemožnost plnění závazku byla způsobena okolnostmi vylučujícími odpovědnost (§ 252). Totéž platí při nemožnosti plnění jiné povinnosti povinné strany.
Kdo nesplní povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou oprávněné osobě, ledaže nesplnění povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
(1) Za okolnosti vylučující odpovědnost se považují mimořádné okolnosti bránící dočasně nebo trvale splnění povinnosti ze závazkového poměru, které nastaly po jeho vzniku a nemohly být zavázanou stranou odvráceny.
(2) Za okolnosti vylučující odpovědnost se však nepokládají okolnosti, jež vyplývají z osobních, zejména hospodářských poměrů zavázané osoby, a dále překážky plnění, jež zavázaná osoba byla povinna překonat nebo odstranit, jako např. nedostatek úředního povolení nutného k splnění povinnosti zavázané strany, jakož i okolnosti, jež nastaly až v době, kdy zavázaná strana již byla v prodlení.
Škoda se nahrazuje v penězích; jestliže však o to poškozený požádá a je-li to možné a obvyklé, nahrazuje se škoda uvedením v předešlý stav.
(1) Není-li stanoveno v tomto zákoně něco jiného, nahrazuje se skutečná škoda i ušlý zisk. Místo skutečně ušlého zisku může oprávněný požadovat náhradu zisku docilovaného obvykle v poctivém obchodním styku v zemi, kam mělo být zboží prodávajícím odesláno, v ostatních případech náhradu zisku docilovaného obvykle v zemi, kde mělo být plněno, a to vždy za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy.
(2) Nenahrazuje se nepřímá škoda, ani škoda, kterou osoba, jež nesplnila závazek, při vzniku závazku nemohla předvídat jako obvyklý následek takového nesplnění.
Pokud by škoda byla způsobena zároveň nesplněním smluvní nebo jiné povinnosti poškozeného, nese poškozený poměrný díl škody.
Je-li povinno k úhradě škody několik osob, odpovídají společně a nerozdílně podle ustanovení o společných závazcích a mezi sebou se vypořádají podle rozsahu své odpovědnosti.
Osoba, které hrozí vzniknout škoda, je povinna s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření k odvrácení škody nebo k jejímu zmenšení. Část škody, která vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil, nemusí být nahrazena.