Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/26 ve věci návrhu na vyslovení neústavnosti části § 7 odst. 5 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 2025

Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 4/26 dne 1. července 2026 v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1 na vyslovení neústavnosti § 7 odst. 5 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 2025, ve slovech „, do níž se nezapočítávají doby uvedené v odstavci 4“, jde-li o mateřskou a rodičovskou dovolenou, za účasti Parlamentu jako účastníka řízení,

1. Ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 2025, ve slovech „, do níž se nezapočítávají doby uvedené v odstavci 4“, jde-li o mateřskou a rodičovskou dovolenou, bylo v rozporu s principem rovnosti a zákazem diskriminace podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. 1. Napadené ustanovení se týkalo výpočtu platu státních zástupkyň a zástupců. Ty se – zjednodušeně řečeno – určují tak, že se platová základna vynásobí platovým koeficientem. Jeho výše závisí i na délce započitatelné praxe, do které se obecně zahrnuje i doba mateřské a rodičovské dovolené. Napadené ustanovení ovšem zakotvovalo výjimku z tohoto pravidla: mateřskou a rodičovskou dovolenou totiž vylučovalo z doby započitatelné praxe potřebné pro postup z druhého do třetího „stupně“ platového koeficientu.
2. 2. Ústavní soud se v nynějším nálezu zabývá tím, zda tato úprava, účinná do 30. 9. 2025, nebyla rozporná s principem rovnosti a zákazem diskriminace ve spojení s právem na spravedlivou odměnu za práci (čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, dále též jen „Listina“). Navazuje tím na nedávný nález, který obdobnou úpravu dopadající na soudcovské platy zrušil jako diskriminační [nález ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 16/24 (6/2025 Sb.), Platová diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené].

II. Řízení u navrhovatele

1. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „obvodní soud“ nebo „navrhovatel“) projednává pod sp. zn. 39 C 74/2025 žalobu, kterou se státní zástupkyně okresního státního zastupitelství domáhá doplatku platu a náhrady za nevyčerpanou dovolenou, a to za období červen 2022 až únor 2024 a září a říjen 2024. Státní zástupkyně tvrdí, že byla v této době zařazena do nižšího platového koeficientu, protože se jí kvůli napadenému ustanovení do délky praxe nezapočítávala doba mateřské a rodičovské dovolené. Státní zástupkyně namítá, že tato úprava byla diskriminační a neústavní.
2. 4. Obvodní soud se ztotožnil s tímto závěrem. I když zákonodárce s účinností od 1. 10. 2025 změnil právní úpravu tak, že by se mateřská a rodičovská dovolená do délky praxe již započítávaly, žaloba se týká předchozího období, kdy takové započítání bylo napadeným ustanovením vyloučeno. Proto obvodní soud přerušil řízení a obrátil se na Ústavní soud s návrhem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) na vyslovení neústavnosti napadeného ustanovení ve znění účinném do 30. 9. 2025.

III. Argumentace navrhovatele

1. 5. Podle navrhovatele je napadené ustanovení v rozporu se zákazem diskriminace ve spojení s právem na spravedlivou odměnu (čl. 3 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod).
2. 6. Navrhovatel zdůrazňuje, že napadené ustanovení má shodnou konstrukci i účinek jako obdobná úprava soudcovských platů, kterou Ústavní soud jako neústavní zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené. Navrhovatel závěry tohoto nálezu podrobně rekapituluje a dovozuje, že jsou plně přenositelné i na napadenou úpravu a na platy státních zástupkyň a zástupců. Vysloví-li Ústavní soud neústavnost napadeného ustanovení, bude to znamenat, že do započitatelné praxe by se bez výjimky zahrnovala mateřská a rodičovská dovolená.

IV. Vyjádření k návrhu

1. 7. Ústavní soud zaslal návrh k vyjádření Parlamentu jako účastníkovi řízení (§ 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Dále vyzval vládu a veřejného ochránce práv, aby v zákonem stanovené lhůtě sdělili, zda vstupují jako vedlejší účastníci do řízení, a aby se případně k návrhu vyjádřili (§ 69 odst. 2 a 3 téhož zákona).
2. 8. Poslanecká sněmovna ve vyjádření uvedla, že napadené ustanovení bylo součástí zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců, již od okamžiku jeho přijetí. Shrnula proto průběh projednávání a schválení tohoto zákona. Poukázala na to, že byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Závěrem konstatovala, že Poslanecká sněmovna jednala v přesvědčení, že napadené ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem, avšak posouzení jeho ústavnosti je na Ústavním soudu.
3. 9. Senát ve vyjádření rovněž poukázal na to, že napadené ustanovení bylo od počátku součástí dotčeného zákona. Shrnul průběh jeho projednávání a uvedl, že Senát schválil návrh tohoto zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Posouzení ústavnosti napadených ustanovení Senát ponechává na rozhodnutí Ústavního soudu.
4. 10. Vláda a veřejný ochránce práv sdělili Ústavnímu soudu, že nevyužijí svého oprávnění a nevstoupí do řízení jako vedlejší účastníci.

V. Upuštění od ústního jednání

1. 11. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci a že není potřebné ani provést dokazování. Proto podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání.

VI. Znění napadeného ustanovení a jeho kontext

1. 12. Pro snazší porozumění uvádí Ústavní soud níže nejen znění napadeného ustanovení, ale i ustanovení souvisejících.
2. 13. Ustanovení § 3 odst. 1 až 4 a § 7 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých náležitostech státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále jen „zákon o platu státních zástupců“), zněla bez poznámek pod čarou takto:

   § 3

   Plat

   (1) Plat je peněžité plnění poskytované měsíčně ve výši a za podmínek stanovených tímto zákonem.

   (2) Plat se určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného podle počtu let započitatelné praxe (dále jen „praxe“) a stupně státního zastupitelství, ke kterému je státní zástupce přidělen nebo přeložen, nestanoví-li tento zákon jinak. Plat se zaokrouhluje na 100 Kč nahoru.

   (3) Platová základna činí 90 % platové základny stanovené pro soudce v zákoně, kterým se stanoví platy soudcům. Výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv sdělením.

   (4) Platový koeficient podle odstavce 2 se určuje státnímu zástupci

   VI. Znění napadeného ustanovení a jeho kontext

   okresního státního zastupitelství	krajského státního zastupitelství	vrchního státního zastupitelství
   0,88	0,96	1,05	do ukončení 5. roku
   1,01	1,09	1,17	od počátku 6. roku
   1,14	1,26	1,33	od počátku 9. roku
   1,22	1,35	1,47	od počátku 12. roku

   […]

   § 7

   Praxe

   (1) Do počtu let praxe rozhodné pro stanovení platového koeficientu podle § 3 odst. 4 se započítává

   a) doba výkonu funkce státního zástupce, prokurátora a vyšetřovatele prokuratury,

   b) doba čekatelské praxe právního čekatele a právního čekatele prokuratury,

   c) státním zástupcem prokázaná doba jiné právnické praxe po získání úplného vysokoškolského právnického vzdělání.

   (2) Doba, po kterou státní zástupce nemohl vykonávat funkci prokurátora nebo vyšetřovatele prokuratury z důvodů uvedených ve zvláštním zákoně, se posuzuje jako doba podle odstavce 1 písm. a).

   (3) Z důvodů hodných zvláštního zřetele může ministr spravedlnosti započíst do doby praxe i jiné doby.

   (4) Do doby praxe podle odstavce 1 se započítává také doba

   a) výkonu vojenské základní (náhradní) služby a civilní služby v rozsahu stanoveném zvláštním zákonem pro výkon vojenské základní (náhradní) služby,

   b) mateřské a rodičovské dovolené nebo trvalé péče o dítě nebo děti v rozsahu odpovídajícím délce mateřské a rodičovské dovolené platném v době této péče podle zvláštních předpisů, pokud se státní zástupce současně nepřipravoval v denním studiu na povolání, nebo doba osobní péče o dlouhodobě těžce zdravotně postižené nezletilé dítě, které vyžadovalo mimořádnou péči, pokud nebylo umístěno v ústavu pro takové děti, nejvýše však v celkovém rozsahu šesti let, a

   c) doba jiné omluvené nepřítomnosti v práci nepřesahující celkem tři měsíce v kalendářním roce.

   (5) Při hodnocení praxe pro zvýšení platového koeficientu státnímu zástupci okresního státního zastupitelství z 1,01 na 1,14, krajského státního zastupitelství z 1,09 na 1,26 a vrchního státního zastupitelství z 1,17 na 1,33 lze postupovat podle předchozích ustanovení pouze za podmínky, že státní zástupce v jejím průběhu skutečně vykonával funkci státního zástupce nejméně po dobu tří let, do níž se nezapočítávají doby uvedené v odstavci 4. Do splnění podmínky stanovené ve větě první náleží státnímu zástupci okresního státního zastupitelství plat určený z platové základny platovým koeficientem ve výši 1,01, krajského státního zastupitelství ve výši 1,09 a vrchního státního zastupitelství ve výši 1,17. Po jejím splnění se rozhodná doba určí podle postupu stanoveného v odstavcích 1 až 4.

1. 14. Předmětem přezkumu je citovaný § 7 odst. 5 zákona o platu státních zástupců ve slovech „, do níž se nezapočítávají doby uvedené v odstavci 4“, a to pouze jde-li o mateřskou a rodičovskou dovolenou.
2. 15. Zbývá dodat, že novelizací provedenou zákonem č. 360/2025 Sb. bylo s účinností od 1. 10. 2025 změněno citované ustanovení § 7 odst. 5 zákona o platu státních zástupců tak, že do doby praxe se „nezapočítávají doby uvedené v odstavci 4 písm. a) a c)“. Doba mateřské a rodičovské dovolené, spadající pod § 7 odst. 4 písm. b) tohoto zákona, by se tedy nově do rozhodné doby započítala; obvodní soud se ovšem zabývá obdobím před touto novelizací.

VII. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. 16. Ústavní soud nejprve hodnotil, zda jsou naplněny procesní předpoklady řízení. Ve své judikatuře se Ústavní soud opakovaně věnoval otázce, zda je oprávněn zabývat se návrhem obecného soudu na vyslovení neústavnosti již zrušeného zákona či jeho jednotlivého ustanovení. Dojde-li obecný soud k závěru, že již neplatný, avšak na projednávanou věc stále použitelný zákon je v rozporu s ústavním pořádkem, je povinen v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy – jak jej vykládá ustálená judikatura – předložit návrh na vyslovení neústavnosti takového zákona Ústavnímu soudu, který se jím musí věcně zabývat [viz již nález ze dne 10. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.), Protiústavnost některých ustanovení § 18a zákona o silniční dopravě; nebo např. nález ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 23/20 (N 96/106 SbNU 70; 230/2021 Sb.), K právní fikci doručení písemnosti správcem daně e-mailovou zprávou, bod 33 a tam citovanou judikaturu].
2. 17. Napadené ustanovení reguluje platy státních zástupkyň a zástupců. Tento právní vztah by podle judikatury Ústavního soudu bylo třeba, obdobně jako právní vztahy týkající se soudcovských platů, hodnotit převážně jako soukromoprávní, tedy horizontální [srov. nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61), Platy soudců XVI, bod 71]. Ústavní soud si je vědom, že v některých nálezech zdůrazňoval, že se tehdy posuzované návrhy na vyslovení neústavnosti týkají zákonných ustanovení aplikovaných ve vertikálním právním vztahu, tedy vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, a poukazoval na důležitost ochrany právní jistoty v horizontálních vztazích [poprvé viz nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), K návrhu obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy na posouzení ústavnosti zrušeného, ale stále aplikovatelného zákona]. To ale neznamená, že by návrh na vyslovení neústavnosti zákonného ustanovení upravujícího horizontální vztahy byl meritorně neprojednatelný, například pro nepřípustnost. Ústavní soud se již meritorně zabýval návrhem na vyslovení neústavnosti zákonného ustanovení, které upravovalo soudcovské platy, a které se tudíž týkalo vztahu, jejž judikatura chápe primárně jako horizontální [nález ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 4/23 (210/2024 Sb.), Platy soudců XVII, bod 45]. Byl-li meritorně projednatelný návrh týkající se soudcovských platů, musí být obdobně meritorně projednatelný návrh týkající se platů státních zástupkyň a zástupců.
3. 18. Je třeba uzavřít, že návrh obecného soudu na vyslovení neústavnosti neplatného, ale použitelného zákonného ustanovení může směřovat i proti ustanovení, které dopadá na horizontální vztahy. Ochranu právní jistoty účastníků tohoto právního vztahu je třeba zajistit při meritorním posuzování návrhu, případně při rozhodování o časových účincích vyhovujícího nálezu. Meritornímu projednání návrhu v posuzované věci tedy nebrání to, že se týká soukromoprávního (horizontálního) vztahu.
4. 19. Návrh obecného soudu na vyslovení neústavnosti zákona musí splňovat obdobné procesní předpoklady jako návrh na zrušení zákona. Obecný soud je tedy oprávněn navrhnout vyslovení neústavnosti takového zákona či jeho ustanovení, jehož použití v dané věci je bezprostřední a nevyhnutelné. Zákon (jeho ustanovení) musí bránit tomu, aby bylo dosaženo ústavně konformního výsledku řízení. Nepostačuje tedy hypotetická možnost použití či jiné širší souvislosti zákona (jeho ustanovení) s věcí řešenou obecným soudem [nález ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 8/23 (173/2024 Sb.), Rozdílný mechanismus odškodňování za nezákonné rozhodnutí v daňovém a jiném než daňovém řízení, bod 56 a tam citovaná judikatura].
5. 20. Obvodní soud v řízení, které vede, musí posoudit, zda žalobkyně byla v období červen 2022 až únor 2024 a září a říjen 2024 jako státní zástupkyně zařazena ve správném platovém koeficientu. Do délky praxe rozhodné pro stanovení platového koeficientu nemůže započítat dobu mateřské a rodičovské dovolené žalobkyně, neboť tyto doby jsou vyloučeny napadeným ustanovením ve znění účinném do 30. 9. 2025. Jeho použití je tedy bezprostřední a nevyhnutelné a brání dosažení výsledku, který obvodní soud považuje za ústavně konformní. V tomto rozsahu jsou tedy procesní předpoklady splněny.
6. 21. S ohledem na to, že u obvodního soudu se rozhoduje jen o započítání mateřské a rodičovské dovolené, a nikoliv i dalších dob upravených v § 7 odst. 4 zákona o platu státních zástupců, bude Ústavní soud přezkoumávat napadené ustanovení jen v rozsahu, v němž se týká právě mateřské a rodičovské dovolené (shodně postupoval i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené).

VIII. Přezkum procedury přijetí napadeného ustanovení

1. 22. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda napadené zákonné ustanovení bylo přijato v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
2. 23. Jak správně uvádí Poslanecká sněmovna a Senát, napadené ustanovení bylo součástí zákona o platu státních zástupců od okamžiku jeho přijetí. Z veřejně dostupných sněmovních a senátních tisků, usnesení a stenozáznamů z jednání, jakož i z vyjádření účastníků plyne, že návrh tohoto zákona včetně napadeného ustanovení byl projednán a přijat v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Proti legislativní proceduře ostatně nebyly vzneseny ani žádné námitky. Ústavní soud proto dále přistoupí k věcnému přezkumu napadeného ustanovení ve vymezeném rozsahu.

IX. Věcný přezkum napadeného ustanovení

1. 24. Platy státních zástupkyň a zástupců se určují jako součin platové základny a platového koeficientu. Jeho výše závisí mimo jiné na stupni státního zastupitelství, ve kterém státní zástupkyně či zástupce působí, a na počtu let započitatelné praxe (§ 3 odst. 2 zákona o platu státních zástupců).
2. 25. Do započitatelné praxe se zahrnuje nejen doba výkonu funkce státní zástupkyně či zástupce, ale i jiná právnická praxe vykonávaná po získání úplného vysokoškolského právnického vzdělání. Platí to i pro právnickou praxi před složením odborné závěrečné zkoušky státních zástupců či jiné srovnatelné odborné zkoušky (§ 7 odst. 1 zákona o platu státních zástupců).
3. 26. Stejně tak do započitatelné praxe zákonodárce obecně zahrnuje i některé náhradní doby, v nichž daná osoba nevykonávala právnickou praxi. Jednou z nich je doba „mateřské a rodičovské dovolené“ [§ 7 odst. 4 písm. b) zákona o platu státních zástupců].
4. 27. Napadené ustanovení činilo z tohoto výchozího pravidla výjimku. Stanovilo, že pro postup z druhého do třetího „stupně“ platového koeficientu se náhradní doby – včetně mateřské a rodičovské dovolené – naopak nezapočítávají. Pro postup bylo třeba, aby státní zástupkyně či zástupce skutečně vykonávali tuto funkci nejméně po dobu 3 let.
5. 28. Otázkou je, zda tato úprava nebyla rozporná s principem rovnosti a zákazem diskriminace, tak jako obdobná úprava soudcovských platů zrušená nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené.
6. 29. Tuto otázku nelze vyřešit pouhým odkazem na nosné důvody tohoto nálezu. Ústavní soud v něm totiž poukázal na to, že tehdy posuzovaná úprava byla přijata v době, kdy minimální věk pro jmenování soudkyní či soudcem činil 25 let, a že po zavedení minimálního věku 30 let má „radikálně odlišný účinek“ (bod 80 nálezu). Minimální věková hranice pro jmenování státní zástupkyní či zástupcem se ovšem nezměnila a i nadále činí 25 let (§ 17 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství). Ústavní soud proto musí posoudit, zda je napadené ustanovení diskriminační v tomto – původním – kontextu.
7. 30. Za tím účelem Ústavní soud nejprve shrne obecná východiska týkající se principu rovnosti a zákazu diskriminace (část IX.1 níže). Poté na trojici modelových příkladů ukáže, že napadené ustanovení i v původním kontextu působí diskriminačně. Rozlišuje totiž mezi osobami podle toho, kdy se rozhodly stát rodiči, přestože toto opatření není nezbytné k dosažení žádného legitimního cíle. Navíc tato úprava tíživěji dopadala na ženy – státní zástupkyně (část IX.2 níže). Nakonec Ústavní soud vyloží, proč se napadené ustanovení nemůže na dosavadní právní vztahy aplikovat a proč k ochraně právní jistoty postačí, že se stát proti vzneseným nárokům může hájit námitkou promlčení (část IX.3 níže).