- - ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 49)];
- - zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být zohledněna odlišnost funkce soudů a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k obavám, zda se nedotýká omezení důstojnosti soudců, např. není-li výrazem ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci výkonné na moc soudní [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 49)];
- - princip nezávislého soudnictví je jednou z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 50)];
- - svévolný zásah zákonodárce do oblasti materiálního zajištění soudců, v tom rámci i platové restrikce, nutno do rámce chráněného principem jejich nezávislosti podřadit ze dvou důvodů. Nezávislost soudců je v první řadě podmíněna jejich morální integritou a odbornou úrovní, zároveň ale je spjata i s jejich přiměřeným materiálním zajištěním. Druhým důvodem podřazení zákazu svévolného zásahu do materiálního zajištění soudců (platových restrikcí) do rámce principu jejich nezávislosti je vyloučit možnost, eventualitu nátlaku moci zákonodárné, resp. výkonné na rozhodování soudců. Jinými slovy, vyloučit svévolné zásahy do materiálního zajištění soudců jako eventuální formu „penalizace“ soudců ze strany legislativy a exekutivy, a tím i formy nátlaku na jejich rozhodování [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/04 ze dne 14. 7. 2005 (N 139/38 SbNU 59; 354/2005 Sb.)];
- - platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení například proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou. Usilování o takovou rovnost vybočuje z kategorie ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně chápaném principu rovnosti [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)];
- - za platovou restrikci je třeba považovat opatření, kdy soudci je odňata nebo snížena nároková složka odměny, aniž by toto odnětí nebo snížení bylo kompenzováno zvýšením jiné nárokové složky odměny [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 55)];
- - za další formu platové restrikce je třeba považovat i zmrazení zákonem předpokládaného růstu příjmů soudců nebo i jiných ústavních činitelů, přičemž např. „trvalé“ zmrazení platu by Ústavní soud nepochybně posuzoval jako krok ústavně nepřípustný. Platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, pokud nenastanou zcela výjimečné, mimořádné okolnosti státu [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/08 ze dne 2. 3. 2010 (N 36/56 SbNU 405; 104/2010 Sb.; bod 41); obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 55)];
- - za výrazný prvek záruky přiměřeného materiálního zabezpečení soudců z hlediska principu dělby státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní a požadavku jejich vzájemné vyváženosti je třeba považovat i přímou vazbu mezi platem představitelů moci zákonodárné a výkonné na straně jedné a platem soudců na straně druhé. Konstrukce zákona o platu představitelů státní moci, která s pomocí jednotné platové základny a zákonem stanovených koeficientů zaručuje, že spolu se zvýšením platu představitelů moci zákonodárné a výkonné se ve stejném poměru automaticky zvýší i platy soudců, tak představuje významnou, v právním řádu vestavěnou pojistku, že poměr v materiálním zabezpečení představitelů jednotlivých mocí bude i v budoucnu zachováván [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 59)].
Navrhovatel zdůrazňuje, že na uvedených tezích Ústavní soud setrval i ve své nejnovější judikatuře [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 12/10 ze dne 7. 9. 2010 (N 188/58 SbNU 663; 269/2010 Sb.); Pl. ÚS 22/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 186/58 SbNU 633; 309/2010 Sb.), bod 40].
Ve prospěch závěru o protiústavnosti napadených zákonných ustanovení Městský soud v Brně odkazuje i na řadu mezinárodních dokumentů. V první řadě poukazuje na doporučení Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 17. listopadu 2010 o soudcích CM/Rec(2010)12 (příloha č. 5) [http://www.coe.int], které nahradilo dřívější doporučení Ree (94)12. Z článků 53 až 55, které se týkají odměňování soudců, vyplývá, že:
- - základní pravidla pro odměňování soudců musí být stanovena zákonem,
- - odměňování soudců musí vyjadřovat jejich roli a odpovědnost a být na dostatečné úrovni,
- - v době nemoci a mateřství by mělo být zajištěno udržení rozumné výše jejich odměny,
- - penze soudců by měla být v rozumném vztahu k dřívějšímu platu,
- - měla by existovat speciální zákonná ustanovení bránící snižování platu soudců.
Z dalších mezinárodních dokumentů navrhovatel upozorňuje na zprávu Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise), přijatou ve dnech 12. až 13. března 2010 (příloha č. 6 – část III, článek 6) [http://www.venice.coe.int], v níž se uvádí: „Benátská komise je toho názoru, že finanční ohodnocení soudců musí korespondovat s důstojností jejich profese a že adekvátní ohodnocení je nezbytným předpokladem ochrany soudců před nežádoucími externími vlivy ... Výše ohodnocení by měla být stanovena s ohledem na společenské poměry v zemi a porovnána s mírou ohodnocení vyšších úředníků.“ Konečně v rámci srovnávací analýzy argumentuje i závěry Poradního výboru soudců v rámci aktivit Rady Evropy, Conseil consultatif de juges européens (CCJE) z roku 2001 [stanovisko č. 1 (Avis No 1)], v nichž (body č. 61 a 62) je zdůrazněna potřeba takových zákonných ustanovení, která budou bránit snižování platu soudců a která zajistí faktické zvyšování platů tak, aby byla udržena jejich hodnota ve vztahu k životním nákladům (http://wcd.coe.int/).
V další části svého návrhu Městský soud v Brně rekapituluje vývoj právní úpravy materiálního zabezpečení soudců, a to zejména vývoj jejích intencí, jakož i změnu relací ve vztahu k materiálnímu zabezpečení zaměstnanců ve veřejné správě. Materiální zabezpečení soudců platem a víceúčelovou náhradou výdajů bylo zakotveno ve 2. polovině 90. let v zákoně č. 236/1995 Sb., přičemž plat soudce byl konstruován jako součin platové základny a koeficientu vyjadřujícího jeho služební zařazení, náhrada výdajů byla určena podílem z platové základny ve výši 5,5 %. Platová základna byla odvozena z nejvyššího tarifu úředníka ministerstva jako dvojnásobek. Navrhovatel akcentuje skutečnost, že zásadou, jíž byla tato úprava vedena a která zazněla při projednávání této koncepce odměňování soudců, byla mj. zásada neměnnosti platových relací mezi jednotlivými funkcemi a zásada shodného a automatického pohybu platů a dalších náležitostí okruhu funkcionářů státu a státních zaměstnanců; současně byl vysloven předpoklad, že „jednou provždy odpadne často nedůstojné a politicky zneužitelné jednání o výši platu v Parlamentu“ (stenozáznam 34. schůze PČR, PS 1993-1996, část 6/32 – příloha č. 9). V roce 2002 [zákon č. 309/2002 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), tzv. doprovodný zákon k návrhu služebního zákona, vládní návrh předložen Poslanecké sněmovně jako tisk 794 – příloha č. 10] byla konstrukce platové základny změněna (s účinností od 1. ledna 2004) tak, že tvoří trojnásobek průměrného platu v nepodnikatelské sféře na fyzické osoby za předminulý rok podle zveřejněných údajů ČSÚ (§ 3 odst. 3 zákona o platu). Navrhovatel k této změně uvádí, že jejím důsledkem byl pokles relace platu soudce ve vztahu k platu ve veřejné sféře, přičemž dle něj důvody, které vedly k razantnímu snížení relace platu soudců a zaměstnanců ve veřejné sféře (z původní relace cca 4,3 na 3,0) nebyly nikdy přesvědčivě podány a Parlament se jimi fakticky vůbec nezabýval. Tisk 794 v důvodové zprávě k čl. XXXV uváděl, že vazba platového tarifu zaměstnanců ministerstev a platové základny ústavních činitelů vedla k rozdílům v přírůstcích platu, a dále – a to zejména poukazoval na navrhovaný služební zákon, který měl podstatně zpřísnit podmínky výkonu služby ve státní správě a vést k „tomu odpovídajícímu platovému ocenění úředníků“. Při zachování dosavadního způsobu stanovení platové základny by se platy ústavních činitelů automaticky zvýšily, „aniž by se změnily podmínky výkonu jejich funkcí“. Proto byla navržena změna, „aby se vytvořila stabilní vazba mezi platy ústavních činitelů a vývojem mezd v nepodnikatelské sféře. Ve vztahu k možnostem diferenciace v platech ... je možné považovat za přiměřenou relaci platové základny k průměrné mzdě v nepodnikatelské sféře ve výši trojnásobku.“ Městský soud ale k tomu poznamenává, že základní předpoklad pro snížení platové základny a změnu její konstrukce však naplněn vůbec nebyl: služební zákon dodnes nenabyl účinnosti a úředníkům státní správy jsou zachovány povinnosti v intencích zákoníku práce. K přehodnocení výše platové základny však již nedošlo. Konstrukce platové základny jako trojnásobku průměrného platu fyzických osob v nepodnikatelské sféře za předminulý rok (tedy s dvouletým časovým skluzem) představovala dle navrhovatele sice podstatný zásah do úrovně platu soudců, ovšem v situaci po velkých povodních roku 2002 se mohla jevit akceptovatelným zásahem pro budoucí vývoj odměňování soudců. Změna souvisela s přechodem na 16třídní systém odměňování úředníků, u nichž nejvyšší tarify vzrostly mezi lety 2002 a 2004 z 18570 Kč na 27700 Kč (nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě), a zachování původního systému stanovení platové základny by vedlo k jejímu odpovídajícímu růstu, což, jak navrhovatel uvádí, výkonná moc nechtěla akceptovat. Proto dle něj byly platy soudců od roku 2002 ponechány na stejné úrovni, aby platová základna potřebným způsobem poklesla, přičemž považuje za příznačné, že v důvodové zprávě k tisku 133 se tato restrikce nazývá „evoluční metoda nápravy chybně stanovené platové základny“.
Navrhovatel dále analyzuje proklamované legislativní účely napadené právní úpravy. Vycházeje z nástinu vývoje prvního desetiletí po roce 2000, klade si otázku, nakolik záměry fixovat relaci platů ústavních činitelů a zaměstnanců veřejné sféry na úrovni trojnásobku byly čestné a skutečné. Pochybnosti o tom, že už tehdy bylo skutečnou intencí do budoucna platy všech ústavních činitelů ponížit daleko více a dosáhnout tak nivelizace ve výsledku, dle něj vyvěrají z následujících faktů: Podle zákona č. 427/2003 Sb., kterým se pro rok 2004 stanoví mimořádné opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů, poslanců Evropského parlamentu, soudců a státních zástupců, výše dalšího platu těchto osob za první pololetí roku 2004, a kterým se mění některé související zákony, (vládní návrh tisk 392) měla platová základna roku 2002 zůstat zmrazena až do roku 2006, přičemž až od roku 2007 se měla použít vazba na průměrný plat v nepodnikatelské sféře – zde jako argument byla uváděna potřeba „solidarity s důsledky realizace reformy veřejných financí“. Skutečným důvodem dle jeho názoru byla skutečnost, že státní rozpočet nedisponoval tehdy takovým objemem finančních prostředků, který by financoval přechod na 16třídní systém odměňování v podobě, kterou si jeho autoři představovali (také nenabyl účinnosti služební zákon). Proto byla prosazena „solidarita“ ústavních činitelů, jejichž platy měly být zmrazeny do roku 2007. Ve skutečnosti byly zmrazeny „pouze“ v letech 2002–2004, neboť k 1. 1. 2005 Senát pozměňovacím návrhem při projednávání návrhu zákona o zrušení všech forem dalších platů zajistil odmražení platové základny a plnou aplikaci pravidla o trojnásobku (jiný postup ani nebyl možný, neboť růst platů v nepodnikatelské sféře zaznamenával vysoká tempa, takže platová základna poklesla na úroveň trojnásobku velmi rychle během let 2003 a 2004). Tento zákon (č. 626/2004 Sb., o změně některých zákonů v návaznosti na realizaci reformy veřejných financí v oblasti odměňování) byl Poslaneckou sněmovnou schválen dne 26. 11. 2004 a vláda již 8. 12. 2004 předkládá Poslanecké sněmovně návrh (tisk 839) zákona, jehož účelem bylo úroveň platů dosaženou po rozmražení 1. 1. 2005 fixovat na další tři roky – to ve vztahu k soudcům – (2005, 2006, 2007), ostatním představitelům dokonce snížit na dřívější výši před 1. 1. 2005. Mělo se tak zajistit [důvodová zpráva k tisku 839 (IV. volební období)], „aby od roku 2006 nedošlo k dalšímu obtížně zdůvodnitelnému prohloubení v nepoměru v úrovni platů uvedených osob v neprospěch těch osob, kterým se platová základna v roce 2005 nezvýší“. „Úsporná“ opatření v odměňování zaměstnanců ve veřejné sféře přitom dle navrhovatele byla pouze zdánlivá, jelikož tempo růstu průměrného platu v nepodnikatelské sféře v letech 2002–2007 (což bylo období tehdy plánovaných restrikcí pro ústavní činitele) bylo ročně 5 až 10 %. Plat ve veřejné správě mezi rokem 2004 a 2005 vzrostl podle údajů ČSÚ z 20 490 na 22 307 Kč, tj. o 1 817 Kč (8,9 %), přičemž u aparátu ústředních úřadů bylo zaznamenáno zvýšení průměrného platu z 22 978 na 25 824 Kč mezi lety 2004 a 2005 (o 2 846 Kč, tj. 12,4 %). Nejvyšší tarify pro odměňování úředníků ministerstev podle nařízení vlády č. 330/2003 Sb. rostly mezi lety 2004–2006 z 27 700 na 33 250 Kč (o 5 550 Kč, tj. o 20 %). Dle navrhovatele byla tedy skutečnost zcela odlišná od důvodů, které měly vést k zmrazení platu ústavních činitelů v letech 2002–2007 (platy ve veřejné sféře rostly vysokými tempy), ba i zásadně odlišná od záměrů, kterými byl zákonodárce veden při změně koncepce platové základny k 1. 1. 2004; služební zákon nenabyl účinnosti a rozsah povinností a omezení úředníků, které měly nalézt svůj odraz ve výši platů, nedoznal zásadních změn.
Poslanecká sněmovna přerušila projednávání návrhu zákona (tisk 839) a již se k němu nevrátila, tehdejší rozpravy (rok 2005) však dle přesvědčení Městského soudu v Brně ukázaly, k jakým důsledkům vede neustálý tlak vlády na opakované zásahy do platů ústavních činitelů (navrhovatel v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že poslanci vládě vytýkali koncepční neujasněnost a absenci jakýchkoli analýz). Další zásah do odměňování soudců byl proveden čl. XLVIII zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, v podobě „mimořádného opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců v letech 2008 až 2010“. Toto „mimořádné opatření“ spočívalo ve zmrazení platové základny na úrovni dosažené 31. 12. 2007 a v suspendaci pravidla obsaženého v § 3 odst. 3 zákona o platu (relace trojnásobku) pro vymezené období let 2008-2010. Způsob stanovení platové základny byl tímto zákonem (důvodovou zprávou - tisk 222) označen za automatickou valorizaci, které nebude využito „po dobu stanovenou ke konsolidaci veřejných financí“ (tisk 222/0, část 2/22). Konstrukce platové základny, z níž se odvíjí výše platu soudce a víceúčelové náhrady, spočívající na principu trojnásobku průměrného platu fyzických osob v nepodnikatelské sféře za předminulý rok, tak byla suspendována na předem vymezené období tří let do 31. 12. 2010. Platová základna činila 56 847 Kč (sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 582/2006 Sb., o vyhlášení výše platové základny pro určení platu a některých náhrad výdajů podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, v roce 2007).
Z pohledu ústavněprávní argumentace namítá navrhovatel – vycházeje z nástinu vývoje materiálního zabezpečení soudců po roce 1995 – v první řadě dotčení v legitimním očekávání. Vychází přitom z konstatování, dle něhož ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu (stanovící pravidlo pro učení platové základny jako trojnásobku průměrného platu v nepodnikatelské sféře za předminulý rok) bylo do zákona o platu začleněno zákonem č. 309/2002 Sb. s účinností od 1. 1. 2004, bylo jeho součástí v této podobě po dobu sedmi let, a to jako pravidlo, které nahradilo původní konstrukci svazující platovou základnu s nejvyšším tarifem úředníka ministerstva. V době od přijetí zákona č. 309/2002 Sb. tak všichni soudci (ale též ostatní ústavní činitelé) požívali legitimního očekávání, že tato již snížená úroveň jejich příjmů je úrovní společensky akceptovanou a že jim jako součást materiálního zabezpečení patřícího do rámce soudcovské nezávislosti bude poskytována. Jestliže pak byla tato úroveň po předem vymezenou dobu suspendována, měli soudci legitimní očekávání, že uplynutím této doby budou opět příjemci platu, který bude zaručovat onu společensky ustálenou relaci. Poslanecká sněmovna vládní návrh předložený jí dne 12. 10. 2010 schválila dne 10. 12. 2010, tj. 20 dnů před uplynutím tříletého moratoria, čímž snížila předmětnou relaci na 2,5násobek - v absolutním vyjádření z částky 69 297 Kč (průměrný plat v roce 2009: 23 099 Kč x 3 = 69 297 Kč) na částku 57 747 Kč. Senát schválil návrh zákona za šest dnů poté dne 16. 12. 2010 a prezident republiky jej podepsal následující den po doručení 17. 12.2010. Postup zákonodárce dle navrhovatele dokumentuje obavy z možného opožděného přijetí tohoto zákona. Zásah do tohoto legitimního očekávání nastal pouhých několik dnů před uplynutím doby, po které by došlo k návratu do očekávaných relací. Zákon byl vyhlášen 30. 12. 2010, kdy k obnovení očekávaných relací zbýval jediný den.
Zákonodárce tak dle Městského soudu v Brně snížením relace platové základny k průměrné mzdě v nepodnikatelské sféře zasáhl legitimní očekávání soudců ve smyslu čl. 1 Protokolu, a to ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku (stížnost č. 31443/96, Reports 2004-V)] a čl. 1 Ústavy (z něhož plyne princip legitimního očekávání jako součást demokratického právního státu).
Pokud bylo skutečnou intencí výkonné moci snížit úroveň odměňování ústavních činitelů daleko více, než jak naznačila v roce 2002, potom dle navrhovatele měla na základě jasných analýz předem oznámit, kam hodlá dovést úroveň odměn soudců, a v návaznosti na to dosaženou úroveň na léta zmrazit. Moc zákonodárná však nemohla stanovit určitou úroveň platové základny (trojnásobek průměrného platu v nepodnikatelské sféře), vytvořit legitimní očekávání, že jde o pravý a skutečný záměr (po dobu sedmi let), a poté několik dní před obnovením původních relací v podstatě obecnou úpravu platové základny zrušit a nahradit ji ad hoc stanovenými absolutními čísly na dobu 4 let; z hlediska časového tak měl a mohl zákonodárce učinit podstatně dříve (nejspíše již v roce 2002, kdy nově určoval pravidla, pokud to byla jeho pravá a skutečná intence).
Očekávání soudců bylo dle Městského soudu v Brně reálné, zcela legitimní a velmi silné (podpořené lety platových a jiných restrikcí v oblasti materiálního zabezpečení, jak na ně bude poukázáno v jiné části návrhu). Zákonodárce tak snížením relace platové základny k průměrné mzdě v nepodnikatelské sféře zasáhl legitimní očekávání soudců ve smyslu čl. 1 Protokolu a čl. 1 Ústavy (princip legitimního očekávání jako součást demokratického právního státu). Navrhovatel je dále přesvědčen, že tento zásah nebyl dostatečně odůvodněn veřejným zájmem. Jakékoli zasahování do práv a svobod chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Ústavou musí sledovat legitimní cíl. Podle důvodové zprávy a stenografických záznamů z projednávání návrhu zákona (tisku 133, senátního tisku 9) byla novelizace § 3 odst. 3 do zákona o platu včleněna jako pojistka řešící předem důsledky případného derogačního výroku Ústavního soudu (navrhovatel v této souvislosti vyslovuje údiv nad přesvědčením exekutivy a patrně i zákonodárce, že takto lze vytvořit „materiální jádro“ platového zákona, které se bude nacházet mimo dosah Ústavního soudu). Už tento cíl považuje za hrubě rozporný s principem demokratického právního státu (předkládat a přijímat zákony jako pojistky proti případným zásahům Ústavního soudu). Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11, v němž bylo obsaženo konstatování, že takovýto postup zákonodárce je nutno hodnotit jako vybočení z rámce zásad demokratické ústavní politické kultury. Po derogačním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 pro rok 2011 musí být aplikována tato snížená platová základna ve výši 2,5násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za rok 2009, v letech 2012 až 2014 ovšem mají být opět aplikována ustanovení určující ad hoc platovou základnu, a to v částce nižší než v roce 2011 (jak uvádí navrhovatel, tato ustanovení ovšem podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 nelze pro nedostatek aktivní legitimace posoudit v komplexu změn, které přinesl zákon č. 425/2010 Sb.). Městský soud v Brně poněkud ironicky na tomto místě připomíná, že záměr šetřit ve všech oblastech financovaných ze státního rozpočtu, deklarovaný důvodovou zprávou k tisku 133 (vládní návrh zákona), sám o sobě nesporně je záměrem úctyhodným; aby byl ústavně konformním, musí být prokázáno, že se daný normativní prostředek shoduje s proklamovaným účelem a obstojí z hlediska potřebnosti (možné plurality možných normativních prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich subsidiarity z hlediska omezení Ústavou chráněné hodnoty).
Platy soudců byly zmrazeny v letech 2002-2005 a poté opět vletech 2007-2010. Dle Městského soudu v Brně restrikce, má-li být skutečně jen restrikcí, a nikoli trvalým zásahem do zabezpečení soudců, musí být relativně krátkodobá a musí poté, co důvody, pro které byla zavedena, opadnou, vést k návratu k původně nastaveným hodnotám. Normativní prostředek, jenž zákonodárce zvolil (snížení platové základny z trojnásobku na 2,5násobek, tedy o 16,6 %), vykazuje dle navrhovatele zřetelné znaky svévole, jež je v rozporu s principy právního státu, neboť tento prostředek byl zvolen jako „pojistka“ proti derogaci ustanovení Ústavním soudem a postrádá proporcionalitu ve vztahu k opatřením v oblasti odměňování v nepodnikatelské sféře. Uvádí dále, že dle údajů Českého statistického úřadu v roce 2011 bylo na odměňování ve veřejné sféře vyčleněno o 10 % objemu mzdových prostředků méně než v roce předchozím, přičemž se odhaduje pokles nominálního průměrného platu v nepodnikatelské sféře okolo 1 %, v roce 2010 pak došlo k nominálnímu poklesu o 0,8 %. Jedná se dle něj o prvé negativní dopady úsporných opatření v oblasti veřejné správy do odměňování, nicméně tyto dopady považuje za neproporcionální ve vztahu k moci soudní, a to vzhledem k restrikcím vůči soudní moci počínaje rokem 2000, dále vzhledem k hospodářské situaci České republiky do roku 2010 i v roce 2011, k vývoji relace platové základny a průměrného platu fyzických osob v nepodnikatelské sféře v období 1996-2014, k vývoji relace průměrného platu soudců a průměrného platu (na přepočtené stavy) v nepodnikatelské sféře v nominální i reálné výši v období let 1997-2010 a konečně vzhledem k vývoji odměňování úředníků ústředních orgánů státní správy podle mediálně publikovaných údajů.
Vycházeje z uvedeného, navrhovatel konstatuje tvrzení vlády jako předkladatele zákona č. 425/2010 Sb. v důvodové zprávě (tisk 133), dle něhož takto stanovená platová základna „je přiměřeně vyšší než v předchozích letech“ (do 31. 12. 2010 zmrazená základna činila 56 847 Kč, základna podle § 3 odst. 3 zákona o platu od 1. 1. 2011 činí 57 747,50 Kč), a vyslovuje závěr, že nominální rozdíl + 900,50 Kč po letech stagnace znamenajících hluboký propad reálné hodnoty platu, navíc pro období jediného roku s vizí návratu k dříve zmrazené hodnotě pro období dalších tří let, uvedený trend poklesu platů soudců nemění. Vláda dle navrhovatele nijak neodůvodnila (kromě vyčíslení nákladů pro státní rozpočet spojených s obnovením zákonného mechanismu platové základny jako trojnásobku průměrného platu ve veřejné sféře), proč považuje takovýto zásah (snížení základny o téměř 17 %, pokud uvažujeme o základně ve výši trojnásobku dosažené v roce 2005) do zákonných a dlouhodobě legitimně vnímaných relací jako potřebný a nezbytný.
Městský soud v Brně vyslovuje přesvědčení, že žádná skupina státních zaměstnanců do roku 2011 (počínaje rokem 2002) nepřispěla ke stabilizaci veřejných financí či jejich reformě anebo řešení důsledků ekonomické krize posledních let tak, jak to učinili soudci. Úspory činily miliardy korun, každý soudce přispěl v řádech statisíců; úspora na platu soudce okresního soudu od počátku 6. roku započtené praxe činí za roky 2008, 2009, 2010 a 2011 částku 425 100 Kč (dle odhadu navrhovatele úspora všech cca 3 000 soudců činila za uvedené období nejméně 1,3 mld. Kč). Soudní moci dle něj nemůže být podsouváno, že nectí princip solidarity, až do roku 2011 jej ve vztahu ke státu projevili výlučně soudci a ostatní ústavní činitelé. Dlouhodobý trend snižování úrovně soudcovských platů považuje za populistické gesto. Pro uvedené je navrhovatel toho názoru, že po desetiletí neustálých zásahů do odměňování soudců již nelze na věc nahlížet pouze jednoduchým prizmatem nominálních čísel; pokles relací tak, jak jsou v tomto návrhu zachyceny, vede k hlubokému reálnému propadu úrovně odměňování soudců, a to jako jediné skupiny osob odměňovaných ze státního rozpočtu. Přitom má jít o skupinu, u níž je dispoziční prostor k zásahům daleko omezenější než u skupin jiných. Navíc, uvádí dále navrhovatel, zaostávání úrovně platů soudců za platy vyšších státních úředníků vede k přímému rozporu s tezí vytyčenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05, dle níž dosažený poměr v materiálním zabezpečení představitelů jednotlivých mocí má být i v budoucnu zachováván. V rozporu s touto tezí platy vyšších úředníků státní správy řádově přesahují plat soudce na počátku kariéry (soudce soudu prvního stupně s osmi lety praxe), ostatně ony přesahují i platy jiných ústavních činitelů, což dle navrhovatele svědčí o zborcení systému odměňování ústavních činitelů jako celku, čehož jednou z příčin je i léta trvající stlačování platové základny (pokles mezi lety 2007–2010 z hodnoty 3 na hodnotu 2,57) a nyní i její nominální snížení jednorázovým razantním opatřením (snížením o 16,6 %). Ve vztahu k platovým restrikcím ve veřejné správě pro období roku 2011 navrhovatel namítá jejich nerovnost s ohledem na oblasti, v nichž k restrikcím nedošlo, resp. v nichž byly objemy mezd zvýšeny (školství a zdravotnictví).
Zákon č. 236/1995 Sb. byl přijat mimo jiné s cílem stabilizovat situaci v justici v souvislosti s odchodem soudců do lukrativnějších právnických povolání. Výsledkem po 15 letech je, jak ve svém návrhu dokládá Městský soud v Brně, propad relace platové základny a průměrného platu ve veřejné sféře z hodnoty 4,38 v roce 1996 na 2,5 v roce 2011, tj. o 43 %, tedy téměř o polovinu.
Navrhovatel k jím tvrzené disproporci vztahu úrovně platů soudců a platů ve veřejné sféře uvádí i argument další. Jestliže ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu používá pro stanovení platové základny údaj o průměrném platu fyzických osob, činí platovou základnu závislou na údaji, jenž byl již ČSÚ v zásadě pro statistiku opuštěn v roce 2009 a nezohledňuje délku pracovních úvazků zaměstnanců, trpí tedy zkreslením. Průměrný plat soudce byl vypočten z objemu vyplacených hrubých platů vůči přepočtenému stavu soudců. Rok 1997 byl zvolen jako výchozí s ohledem na počátek nového odměňování soudců, růst cen je uveden podle údajů ČSÚ. Výkyvy v křivce průměrného platu soudce jsou způsobeny – podle názoru navrhovatele – doplacením tzv. dalších platů za roky 2002, 2003, 2004 v roce 2003 a 2005 jako důsledku nálezů Ústavního soudu. Z těchto údajů vyplývá, že pokud by měla být mezi průměrnými platy v nepodnikatelské sféře a průměrnými platy soudců zachována relace z roku 1997, bylo by třeba stanovit platovou základnu na úrovni 3,4násobku. Jestliže by měla být zachována relace roku 2005 (kdy došlo k přechodnému „odmražení“ platové základny), bylo by třeba dle navrhovatele zvýšit platovou základnu na 3,2násobek průměrného platu. Soudci byli dle něj postiženi do roku 2010 bezprecedentním poklesem reálné hodnoty průměrného platu ve srovnání s průměrným platem v nepodnikatelské sféře – v rozmezí let 2005–2010 vzrostl reálně průměrný plat v nepodnikatelské sféře na 106 % (je-li rok 2005 100 %), zatímco průměrný plat soudce klesal až na hodnotu 82 % v roce 2010. Takovým poklesem reálné hodnoty příjmu za práci nebyl postižen žádný jiný zaměstnanec veřejné sféry. Tento vývoj navrhovatel považuje za relevantní pro účely hodnocení proporcionality snížení platové základny k 1. 1. 2011. Zachování relace trojnásobku považuje za garanci, že propad odměňování soudců bude částečně zastaven.
Navrhovatel připomíná Programové prohlášení vlády, v němž tato „vnímá funkci soudce jako vrchol všech právnických profesí“, a do protikladu k této tezi klade údaje o relaci platu soudce a platů ve veřejné sféře. Soudce okresního soudu s osmi lety praxe měl dle něj mít v roce 2011 měsíční plat ve výši 54 600 Kč, po zásahu Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/11 činí výše tohoto platu v roce 2011 58 400 Kč, v roce 2014 má činit 57 500 Kč. Ve vztahu k průměrnému platu ve veřejné sféře dosaženému v těchto letech půjde o 2,5–2,3násobek. Průměrný plat vysokoškoláka v roce 2010 podle údajů ČSÚ činil 45 909 Kč, průměrný plat právníka 51 244 Kč podle údajů ČSÚ, z čehož plyne, že uvedený plat soudce je jen mírně nad těmito průměrnými platy. Údaje o skutečné úrovni platů ústřední státní správy vedou navrhovatele k vyslovení hypotézy, že platy vyšších úředníků ministerstev (ředitelů, vrchních ředitelů a náměstků ministrů) běžně přesahují plat soudce dvakrát i třikrát. Odměny udělované těmto úředníkům dosahují statisícových až milionových částek v ročním úhrnu – podle údajů plynoucích z veřejných médií jen na pololetní odměny ministerstva použila v roce 2011 více než 100 miliónů Kč (snížení platové základny soudců o 5 % v roce 2011 mělo přinést 104,5 mil Kč). Státní závěrečný účet za rok 2010 dostupný na www.mf.cr (část C. Zpráva o výsledcích hospodaření státního rozpočtu) dle navrhovatele ukazuje, že u ústředních orgánů státní správy nedošlo v roce 2010 k podstatnějšímu poklesu průměrného platu proti roku 2009 (-0,8 %). Podle údajů ČSÚ činila průměrná mzda vysokoškoláka v třídě vedoucí a řídící zaměstnanci v roce 2010 86 198 Kč. Obecně průměrné platy osob s vysokoškolským vzděláním vzrostly od roku 2002 do roku 2009 o 32 % (z 31 835 Kč na 46 801 Kč), zatímco shora uvedený plat soudce s osmi lety praxe v období let 2002–2009 vykazuje růst o 10 % nižší (v roce 2002 činil 47 000 Kč, v roce 2009 57 500 Kč); plat soudce tedy nerostl ani takovým tempem jako platy vysokoškoláků obecně.
Dalším podpůrným argumentem návrhu Městského soudu v Brně je poukaz na další restrikce, jimž jsou soudci podrobeni: Jde o snížení zabezpečení v nemoci od 1. 1. 2011 (dle části desáté čl. XVII zákona č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí), jež postrádá ohled na charakter práce soudce, jemuž věci k projednání a rozhodnutí napadají s ohledem na princip zákonného soudce bez ohledu na jeho nepřítomnost z důvodu nemoci či dovolené. Dále jde o zdanění víceúčelové náhrady a její podrobení pojistnému na sociální zabezpečení (dle § 6 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 346/2010 Sb.), a to na rozdíl od náhrad např. podle § 6 odst. 7 písm. c) citovaného zákona, které požívá zaměstnanec a které nejsou předmětem daně. Navrhovatel v této souvislosti poukazuje i na zvýšení tzv. stropů na pojistném na sociální zabezpečení od roku 2010 i pro rok 2011 (dle § 15b zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění zákona č. 362/2009 Sb. a zákona č. 347/2010 Sb.), mající za důsledek pokles čistého příjmu části soudcovského sboru v letech 2010 a 2011. Navrhovatel upozorňuje na nejvyšší rozsah omezení soudce v osobním životě ze všech státněslužebních pracovních vztahů, zejména na zákaz nahradit výpadek příjmů jinou pracovní činností.
Na okraj argumentu nutnosti restrikcí v důsledku probíhající ekonomické krize navrhovatel uvádí, že v lednu 2012 zveřejnilo Ministerstvo financí makroekonomickou predikci České republiky, podle níž dosáhlo zvýšení průměrné nominální mzdy v roce 2011 cca 2,2 %, v roce 2012 Ministerstvo financí očekává nárůst průměrné mzdy o 2 %, HDP v roce 2012 má mírně růst o 0,2 %, v roce 2013 by se měl ekonomický výkon zvýšit o 1,6 %. Navrhovatel akcentuje skutečnost, že nikterak nepodceňuje důsledky vývoje v eurozóně, nicméně zdůrazňuje, že v případě zabezpečení soudců jde o zásahy dlouhodobé (tedy nikoli reagující na aktuální vývoj), kumulované (kombinace dlouholetého zmrazení platů, snížení platové základny a další restrikce v zabezpečení) a postrádající jakoukoli proporci ve vztahu k odměňování ve veřejné sféře. Navrhovateli také není známo, že by k podobným dlouhodobým restrikcím vůči soudcům přikročil jakýkoli stát v geopolitickém sousedství České republiky.
Ze všech těchto skutečností vyvozuje jako důsledek snížení společenské prestiže soudcovského povolání, a na tomto místě odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/10 a Pl. ÚS 16/11, dle nichž „... nivelizace ve svých důsledcích vede zákonitě i k sestupu soudcovského stavu uvnitř středostavovské společenské vrstvy, jeho příjmové degradaci ve vztahu k ostatním právnickým povoláním a k umenšování jeho potřebné společenské prestiže.“
Následující stránka