Ve vztahu k tvrzené protiústavnosti ustanovení § 3b odst. 2 zákona o platu navrhovatel dále uvádí, že zákonodárce pro stanovení platové základny v letech 2012–2014 zvolil metodu výslovně stanovené, pevné, ad hoc pro tento účel vypočítané částky: pro roky 2012–2014 jde o částku o 2 Kč vyšší, než platila v letech 2008–2010, a o 898,50 Kč nižší než v roce 2011. V této souvislosti odkazuje na stanovisko, jímž Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 odmítl argumentaci obsaženou v důvodové zprávě (tisk 133) k návrhu zákona č. 425/2010 Sb. o evoluční nápravě v minulosti „chybně“ nastavené platové základny a proporcionalitě vůči deklarovaným úsporám ve veřejné sféře. Ke zvolené metodě regulace odměňování soudců poukazuje na názor obsažený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 62/22 SbNU 55; 241/2001 Sb.) [jakož i v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (N 233/55 SbNU 197; 387/2009 Sb.) a Pl. ÚS 24/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 56/52 SbNU 555; 124/2009 Sb.)]: „K základním principům materiálního právního státu náleží maxima všeobecnosti právní regulace.“ Konstatuje, že zákonodárce platové restrikce koncipoval v minulosti různě; typickou metodou například bylo, že suspendoval použití obecného pravidla pro konstrukci platové základny a určil, že dosažený úroveň platové základny se použije pro určitý počet let (tzv. zmrazení). O jinou situaci však jde v nyní předložené věci – zákonodárce stanovící v § 3b odst. 2 zákona o platu konkrétní, absolutními čísly vyjádřenou hodnotu platové základny soudců vytvořil individuální akt namířený proti jmenovitě určeným adresátům na vymezené období (aniž blíže uvedl, jak k vymezené částce dospěl). Jde o situaci, které dle navrhovatele chtěl zákon o platu přijímaný v polovině 90. let výslovně předcházet, tzn. eliminovat situace, kdy zákonodárce ad hoc třeba každý rok podle momentálních politických nálad bude určovat, jak odmění soudce. V předložené věci je navíc dle něj zřetelné, že jde o úpravu, jež odpovídá časovému rozsahu volebního období.
Konečně navrhovatel uplatňuje i srovnávací argumentaci: Odkazuje na zprávu Rady Evropy z roku 2010 o justičních evropských systémech zahrnujících všechny členské státy, jež obsahuje údaje roku 2008 [dostupná na www.coe.int/ (Systéme judiciaires européens, édition 2010)] a jež v části 11.3 popisuje stav odměňování soudců a státních zástupců. Tabulka 11.11 této zprávy porovnává hrubý příjem soudce na počátku kariéry s průměrnou hrubou mzdou. Průměrná relace v zemích Rady Evropy činí 2,5, Česká republika v roce 2008 má zaznamenánu hodnotu 2,1, tedy pod průměrem Rady Evropy: vyšší hodnoty mají takové státy jako Arménie, Bosna-Hercegovina, Ázerbájdžán, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Černá Hora, Rumunsko, Rusko, Srbsko, Slovensko. V řadě zemí Rady Evropy pak soudci požívají různých typů dalších výhod (speciální důchody, náhrady spojené s bydlením, snížené daně, speciální typy životního či zdravotního pojištění, auta s řidičem, náklady na reprezentaci či jiné typy benefitů). V porovnání s tím považuje navrhovatel 5,5% náhradu výdajů na reprezentaci a literaturu českých soudců za neproporcionální. Další propad úrovně odměňování soudců považuje za degradaci České republiky jako země po 20 let se snažící obnovovat hodnoty demokratického právního státu.
Součástí komparativní argumentace je i poukaz na judikaturu evropských ústavních soudů. Ústavní soud Polské republiky připouští zásahy do platů soudců až za situace, v níž polská Ústava zakazuje obecně zadlužovat stát [tedy v situaci, kdy by veřejný dluh přesáhl 3/5 hodnoty ročního hrubého domácího produktu (rozhodnutí sp. zn. K 12/03)]. Ústavní soud Slovenské republiky v nálezu sp. zn. PL. ÚS 12/05 vyslovil neústavnost zákona (zákonů), které po několik let (2003–2006) odkládaly účinnost zákona, podle kterého soudcům náležel další plat. S poukazem na princip legitimního očekávání, jasnosti, stability a právní jistoty vyvěrající z obecného principu právního státu není podle názoru tohoto Ústavního soudu možno hovořit o „dočasnosti“, pokud zásahy trvají několik let. Tuto argumentaci také použil Ústavní soud Lotyšské republiky (sp. zn. 2009-11-0), a to v podstatně horší ekonomické situaci než v naší zemi a v situaci, kdy vztah platu soudce na počátku kariéry a průměrného platu vykazoval příznivější tendenci než v České republice [podle zprávy Rady Evropy – komise pro efektivnost soudnictví (CEPEJ) 2010 – příloha č. 8].
Navrhovatel je přesvědčen, že zákonodárce zásahem do výše platové základny porušil ve vztahu k soudcům většinu dříve Ústavním soudem vytyčených maxim: nerespektoval rozdílný dispoziční prostor vůči soudcům, porušil princip proporcionality, politickým cílem bylo usilování o snížení relací platů soudní moci vůči moci výkonné, přičemž zásah do platové základny porušil princip legitimního očekávání jako princip imanentní demokratickému právnímu státu. Tato restrikce pak nebyla se soudní mocí projednána. Pro uvedené zásah do § 3 odst. 3 zákona o platu považuje za rozporný s čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, čl. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Protokolu, z nichž plyne státu povinnost zajistit soudcům i materiálně nezávislost, a to jako garanci nestranného a spravedlivého rozhodování, z nichž dále plyne princip legitimního očekávání a právo na dobré zákony, jakož i s čl. 1 odst. 1 Listiny, který stanoví rovnost v právech, neboť zákonodárce upravil poměry soudců s cílem přiblížit se nivelizaci ve výsledku.
K právním účinkům navrhované derogace Městský soud v Brně uvádí, že v předmětné věci jde o situaci obdobnou té, již posuzoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), kdy usoudil, že je namístě zrušit novelizaci zákona, přičemž důsledkem je obnovení právního stavu před neústavním zásahem. Je přesvědčen, že ve vztahu k zásahu do § 3 odst. 3 zákona o platu zákonem č. 425/2010 Sb. je nutno hovořit ne pouze o změně zákona, nýbrž materiálně o ad hoc odklonu od obecně stanovených pravidel jasně vymezených předchozím zněním zákona. Obecné pravidlo platové základny nemělo být použito až do roku 2015, ledaže mělo vejít v účinnost jako „pojistka“ proti zásahu Ústavního soudu (což skutečně nastalo a pro rok 2011 vešla v život ona „pojistka“). Koncipovat zákon jako „pojistku“ proti Ústavnímu soudu navíc bez jakéhokoli potřebného diskursu se soudní mocí (zásadní změna platové základny nebyla se soudní mocí nijak projednána) znamená dle něj rezignovat na ústavní konformitu legislativního procesu. Proto zastává názor, že jsou splněny podmínky pro derogaci derogace (tedy pro zrušení novelizace provedené ve vztahu k § 3 odst. 3 zákona o platu zákonem č. 425/2010 Sb.). Domnívá se, že takovému postupu nebrání ani odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/11, ve kterém Ústavní soud posuzoval obdobné argumenty, ovšem s ohledem na závěry přijaté tehdy k aktivní legitimaci navrhovatele. Tyto argumenty lze však dle něj vztáhnout toliko ve vztahu k nově včleněnému ustanovení § 3b odst. 1 zákona o platu, které bylo zrušeno Ústavním soudem. Proto návrh petitu formuluje eventuálně; pro případ, že by Ústavní soud nesdílel názor navrhovatele na derogaci novelizace provedené zákonem č. 425/2010 Sb. (primární petit), navrhuje se pro ten případ zrušit hranici násobku průměrného platu v nepodnikatelské sféře účinnou pro rok 2011 (eventuální petit), a otevřít tak prostor pro zákonodárce, aby tuto ústavně nekonformní úpravu pro oblast soudní moci změnil.
K temporálním důsledkům případného derogačního nálezu navrhovatel dodává, že mezi jeho vyhlášením a nutným aktem zákonodárce by měly platit nosné důvody nálezu a platová základna soudců by měla být určena jako trojnásobek průměrného platu v nepodnikatelské sféře za předminulý rok, když dle jeho názoru tuto výši základny také v dřívějších rozhodnutích Ústavní soud výslovně aproboval [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 55/05, Pl. ÚS 13/08 (oba viz výše), Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.)].
Navrhovatel současně navrhl, aby Ústavní soud v souladu s § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., rozhodl o podaném návrhu přednostně, a to s argumentem opakovaného zásahu zákonodárce ve směru restrikcí platů soudců, jeho intenzity, jakož i obecného dopadu na rozhodnutí ve věci vysokého počtu žalob soudců na doplatek platu a náhrady výdajů za leden roku 2011.
Následující stránka