Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/25 ve věci návrhu na zrušení nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, nebo alternativně na zrušení jeho přílohy č. 3 části A

Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 1/25 dne 23. září 2026 v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně, Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka), Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o návrhu skupiny 14 senátorů Senátu Parlamentu, zastoupené JUDr. PhDr. Pavlem Uhlem, Ph.D., Ph.D., advokátem, se sídlem Kořenského 15, Praha 5 – Smíchov, na zrušení nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, nebo alternativně na zrušení části A přílohy č. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, za účasti vlády jako účastnice řízení,

1. I. Návrh na zrušení nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.
2. II. Návrh na zrušení části A přílohy č. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.

Odůvodnění

I. Vymezení podstaty věci

1. 1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval abstraktní kontrolou ústavnosti a zákonnosti nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „hlukové nařízení“). Navázal tak na ústavní přezkum tohoto nařízení v jeho jiné historické podobě [viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 4/18 (N 201/91 SbNU 535; 30/2019 Sb.), kdy Ústavní soud přezkoumával nařízení v podobě před jeho novelizacemi, a ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 35/23 (N 62/123 SbNU 188; 111/2024 Sb.), kterým rozhodl o návrhu na zrušení nařízení novelizujícího hlukové nařízení].
2. 2. Přistoupil k posouzení racionality české právní úpravy stanovující pevné hygienické limity pro míru produkovaného hluku. Jedná se o jeden z nástrojů, kterými se stát snaží naplnit své pozitivní závazky v oblasti ochrany před nadměrným hlukem. Ústavní soud shledal, že přezkoumávané nařízení je v souladu s ústavním pořádkem i zákonem. Své odůvodnění rozdělil na tyto tři základní otázky, které bylo třeba v řízení vyřešit:

   • Vyjádřil se k návrhu navrhovatelky předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též jen „EU“), přičemž otázku výkladu práva EU shledal zcela zřejmou (acte clair); předběžnou otázku proto nepoložil (IX. 1).

   • Ústavní soud shledal, že hlukové nařízení je v souladu s ústavním pořádkem. Pro tyto účely vymezil modifikovaný test racionality využitelný v případech, kdy je posuzován pozitivní závazek státu, jehož obsah není konkrétně specifikovaný. Ústavní soud rovněž vymezil esenciální obsah práva na příznivé životní prostředí; stručně se věnoval i otázce Listiny základních práv Evropské unie (dále též jen „Listina EU“) jako referenčního rámce ústavnosti (IX. 2).

   • Ústavní soud konstatoval, že hlukové nařízení je v souladu se zákonem (IX. 3).

1. 3. Návrhem podaným podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) ze dne 23. 1. 2025 se skupina 14 senátorů („navrhovatelka“) domáhá zrušení hlukového nařízení jako celku, alternativně se domáhá zrušení přílohy č. 3 části A hlukového nařízení.
2. 4. Vláda přijala hlukové nařízení dne 24. 8. 2011. Následně bylo novelizováno nařízením č. 217/2016 Sb. s účinností od 30. 7. 2016, nařízením č. 241/2018 Sb. s účinností od 9. 11. 2018 a nařízením č. 433/2022 Sb. s účinností od 1. 7. 2023.
3. 5. Nařízení vlády bylo vydáno podle § 108 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, (dále též jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), a to k provedení jeho § 30, 32 a § 34 odst. 1, a též podle § 21 písm. a) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), a to k provedení jeho § 7 odst. 7.
4. 6. Upravuje přitom:
   1. a) hygienické limity hluku a vibrací na pracovištích, způsob jejich zjišťování a hodnocení a minimální rozsah opatření k ochraně zdraví zaměstnance,
   2. b) hygienické limity hluku pro chráněný venkovní prostor, chráněné venkovní prostory staveb a chráněné vnitřní prostory staveb,
   3. c) hygienické limity vibrací pro chráněné vnitřní prostory staveb,
   4. d) způsob měření a hodnocení hluku a vibrací pro denní a noční dobu.

1. 7. Příloha č. 3 upravuje hygienické limity hluku v chráněných venkovních prostorech staveb a v chráněném venkovním prostoru, její část A pak korekci pro stanovení hygienických limitů hluku v chráněných venkovních prostorech staveb a v chráněném venkovním prostoru.
2. 8. Celé znění nařízení vlády č. 272/2011 Sb. v účinném znění je dostupné v elektronické Sbírce zákonů a mezinárodních smluv na https://e-sbirka.gov.cz/.

II. Argumentace navrhovatelky

1. 9. Navrhovatelka se domáhá zrušení napadené normy, popřípadě její části z toho důvodu, že napadená norma jako celek, resp. napadená příloha, je výsledkem postupných, opakovaných změn právního stavu, které skýtají stále nižší ochranu práva na příznivé životní prostředí a postupně odstraňují či redukují povinnost státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a o ochranu přírodního bohatství. Tento proces trvá již od roku 2011 a byl realizován prostřednictvím několika novelizací. Vede ke zhoršování životního prostředí jak objektivně, tak ve vztahu k lidem. Tímto postupem toto právo a tyto povinnosti stanovené a chráněné ústavním pořádkem vláda fakticky vyprazdňuje a popírá jejich ústavněprávní relevanci a substanciální obsah. Navrhovatelka je přesvědčena, že hlukové nařízení je protiústavní a protizákonné.
2. 10. Navrhovatelka úvodem rekapituluje proces novelizace napadaného nařízení a vyjadřuje se k jeho přípustnosti k projednání před Ústavním soudem. Tvrdí, že ač označené nařízení bylo předmětem ústavního přezkumu, není zde překážka věci rozsouzené (rei iudicatae).
3. 11. Navrhovatelka je přesvědčena, že hlukové nařízení je protiústavní. Základní normativy tvořící referenční rámec ústavnosti jsou podle navrhovatelky čl. 7 Ústavy, čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a rovněž čl. 37 Listiny základních práv Evropské unie. Tyto tři normativy se podle navrhovatelky liší svým původem, právním režimem a normativním kontextem, který je nicméně vhodné analyzovat jako celek.
4. 12. Podle navrhovatelky je čl. 7 Ústavy obecným principem vládnutí, který výslovně negarantuje konkrétní subjektivní práva. Má však za to, že v rámci abstraktního přezkumu ústavnosti je možné se dovolávat i nedodržení tohoto principu.
5. 13. Podle navrhovatelky je čl. 35 odst. 1 Listiny z hlediska vymahatelnosti podřízen principu vyžadované zákonné licence podle čl. 41 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je podstatné, zda se jedná o zásah do minimálního standardu (esenciálního obsahu) takového práva. Podle navrhovatelky platí, že i kdyby zákon nestanovil konkrétní vymahatelný standard, nemůže vláda skrz podzákonný předpis setrvale snižovat míru ochrany práva garantovaného v základu přímo Listinou. To by pak představovalo zásah do esenciálního obsahu, který nemůže být vyprázdněn zákonem, jeho mlčením, a tedy ani nařízením vlády, respektive jeho sériovou degradační změnou. To platí o to více, když samotné Ministerstvo zdravotnictví konstatuje, že limit je nastaven tak, že není možné jej překročit. V tomto předmětu regulace už je ochrana fakticky vyprázdněna.
6. 14. V neposlední řadě je podle navrhovatelky referenčním rámcem ústavnosti i čl. 37 Listiny EU. Lisabonská smlouva je mezinárodní smlouvou, která upravuje v rozsahu své části nazvané Listina základních práv Evropské unie mimo jiné i problematiku lidských práv. Z hlediska mezinárodního práva jde o mezinárodní smlouvu jako každou jinou, která prošla standardním ratifikačním procesem, jenž byl dokonce testován v režimu předběžné kontroly ústavnosti před Ústavním soudem. Podle navrhovatelky se jedná o mezinárodní smlouvu o lidských právech, která je součástí ústavního pořádku ve smyslu konkursního nálezu [nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Navrhovatelka má za to, že čl. 37 Listiny EU je bezprostředně účinný a zavazuje přímo členské státy EU.
7. 15. Navrhovatelka připouští, že v oblasti ochrany životního prostředí neplatí absolutní zákaz snižování již jednou dosažené úrovně ochrany (doktrína stand-still). Odmítá však přístup, podle něhož je přípustné jakékoliv, respektive neomezené snižování této ochrany. Za nepřípustné považuje dlouhodobé, setrvalé a neodůvodněné zhoršování bez existence jiného ústavně relevantního zájmu.
8. 16. Stát tím, že ponechává exekutivě neomezený prostor k regulaci bez závazného věcného rámce, porušuje princip ochrany přírodních zdrojů a životního prostředí. Regulace se fakticky přizpůsobuje ekonomickým potřebám. Dlouhodobá degradace ochrany podle navrhovatelky vede k vyprázdnění samotné podstaty práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny, přičemž je v rozporu i s požadavkem zvyšování kvality a udržitelného rozvoje podle čl. 37 Listiny EU.
9. 17. Navrhovatelka poukazuje i na přiznání Ministerstva zdravotnictví, že regulace v některých případech fakticky neplní žádnou ochrannou funkci, což považuje za rezignaci na ochranu ústavně chráněných hodnot a překročení mezí normotvorné autonomie.
10. 18. S ohledem na způsob přijetí normy, ignorování relevantních připomínek a deklarovanou motivaci vlády má navrhovatelka za to, že vláda nejednala v mezích čl. 78 Ústavy, a proto je napadené nařízení v rozporu s ústavním pořádkem.
11. 19. Dále navrhovatelka argumentuje tím, že hlukové nařízení je v rozporu se zákonem. Napadené nařízení jakožto podzákonný právní předpis musí být vydán v mezích zákona (čl. 78 Ústavy). Pojem zákon neznamená pouze zákon v užším slova smyslu, tedy zákon, který hlukové nařízení provádí, ale jakýkoliv zákon. Referenčním rámcem pro přezkum zákonnosti napadeného hlukového nařízení je podle navrhovatelky nejenom zákon v užším slova smyslu, tedy zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Obecnou normou ochrany životního prostředí je zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Z ustanovení § 1 zákona o životním prostředí plyne, že tento zákon stanovuje základní zásady ochrany životního prostředí a že je založen na principu trvale udržitelného rozvoje. Z ustanovení § 12 zákona o životním prostředí plyne, že musí existovat korelace mezi poznáním a mírou ochrany lidí, dalších živých organismů a ostatních složek životního prostředí. Současně zákon předepisuje zohledňovat kumulaci a synergii.
12. 20. Kromě toho je podle navrhovatelky součástí právní úpravy, která má postavení zákona, i evropská regulace. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/49/ES ze dne 25. června 2002 o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí, Environmental Noise Directive (dále též jen „směrnice END“) si klade za cíl vytvořit společný přístup EU k zamezení, prevenci nebo snížení škodlivých účinků expozice environmentálnímu hluku. Obsahuje předpoklad, že cílem směrnice je snižování hluku, je-li to nutné a zejména pokud expoziční úrovně mohou mít škodlivé účinky na lidské zdraví [čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice END]. I navazující nástroje směrnice obsahují předpoklad, že cílem je snižování hlukové zátěže a zachování dobrého akustického prostředí. Česká republika podle navrhovatelky tuto směrnici neimplementovala dostatečně.
13. 21. Podle navrhovatelky hlukové nařízení výše uvedené principy plynoucí ze zákonné úpravy otevřeně porušuje. Setrvalé snižování míry ochrany je v rozporu s principem udržitelného rozvoje. Popírá i vazbu mezi poznáním a mírou ochrany. Od roku 2011 totiž nevzniklo žádné lidské poznání, které by odůvodňovalo snižování ochrany.
14. 22. Navrhovatelka připouští, že jednorázové snížení ochrany z pragmatických důvodů může být přípustné. Zdůrazňuje však, že současný stav je výsledkem třináct let trvajícího setrvalého snižování ochrany, které již neodpovídá cílům směrnice směřujícím ke snižování hluku a zajištění dobrého akustického prostředí. Napadená norma proto podle navrhovatelky nerespektuje konkrétní ani obecné cíle směrnice, je s ní v rozporu, a tím zároveň porušuje zákon v širším smyslu, včetně evropského práva a čl. 78 Ústavy, který vládě ukládá povinnost postupovat v mezích zákona.
15. 23. Derogace hlukového nařízení, ať částečná, nebo úplná, povede k nezbytnému doplnění takto dotčené právní úpravy. Podle navrhovatelky platí, že nějaká právní úprava musí existovat. Úplná absence hlukových limitů, jejichž existenci zákon předpokládá, by znamenala značnou právní nejistotu. Navrhovatelka proto navrhla odložit účinnost derogace o šest měsíců v případě derogace částečné a o rok pro případ derogace úplné.

III. Vyjádření vlády

1. 24. Vláda konstatuje, že hlukové nařízení je jako celek v souladu s ústavním pořádkem České republiky i s ostatními právními normami na úrovni zákona.
2. 25. K přípustnosti návrhu vláda zdůrazňuje, že nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/18 a sp. zn. Pl. ÚS 35/23 v nyní projednávané věci představují překážku věci rozsouzené ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to nejen vzhledem k totožnosti napadeného právního předpisu, ale především z důvodu navrhovateli tvrzených a Ústavním soudem následně přezkoumaných hlavních důvodů tvrzené protiústavnosti. Ani v jednom z citovaných nálezů přitom Ústavní soud nedospěl k závěru, že by existoval důvod pro derogaci hlukového nařízení, respektive jeho napadených částí. Zásada ne bis in idem, ze které vyplývá zákonná překážka věci rozsouzené, Ústavnímu soudu brání meritorně rozhodovat o stejné věci opakovaně. Plénum Ústavního soudu též nemůže měnit již jednou vyslovený právní názor jen z důvodu proměny hlasovacích poměrů či soudcovského sboru [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 27/22 ze dne 20. 12. 2023 (N 188/121 SbNU 311; 19/2024 Sb.), bod 27]. Z těchto důvodů vláda navrhuje, aby Ústavní soud odmítl návrh jako nepřípustný.
3. 26. Vláda se vyjádřila i k hmotněprávním námitkám. V případě, že by Ústavní soud neodmítl návrh jako nepřípustný, navrhla, aby ho zamítl jako neopodstatněný. Vláda je přesvědčena, že hlukové nařízení je v souladu se zákonem i všemi ústavními principy.
4. 27. Vláda uvedla, že prozatím poslední novelou hlukového nařízení vyhlášenou pod č. 433/2022 Sb. došlo k racionalizaci dosavadního přístupu k ochraně veřejného zdraví před hlukem. Přijaté změny se týkaly zejména oblasti hluku z dopravy, konkrétně hluku z pozemních komunikací a drah. Klíčovou změnou přitom bylo zrušení institutu staré hlukové zátěže, který se ukázal jako nevhodný. S touto změnou došlo k nastavení nejvyšších přípustných hodnot pouze v závislosti na stáří pozemní komunikace nebo dráhy. Vláda zdůraznila, že samotným navýšením hygienických limitů hluku nemůže dojít k plošnému výraznému zvýšení hlukové zátěže, neboť pouze na základě této skutečnosti nedojde ani k navýšení intenzity dopravy. Důsledky lokálního navýšení intenzity hluku z dopravy související s novou výstavbou lze přitom posoudit v rámci jejího povolování, kde dotčené subjekty mají možnost účastnit se řízení, případně využít prostředky jiné právní ochrany (tedy prostředky ochrany mimo rámec hlukových limitů).
5. 28. Vláda poukázala na to, že vyhovění návrhu na zrušení hlukového nařízení jako celku by znamenalo zrušení všech hygienických limitů hluku a vibrací, a to nejen hluku a vibrací způsobovaných dopravou, ale též hluku a vibrací na pracovištích. Hluk a vibrace by tedy nebyly nijak limitovány, a to v poměrně široké oblasti, což by vedlo k nezamýšleným důsledkům. Zrušení přílohy č. 3 části A by pak vedlo k tomu, že by v zájmu posílení ochrany veřejného zdraví došlo zároveň k vážnému ohrožení rozvoje a provozu veřejné infrastruktury, což podle názoru vlády nelze připustit.
6. 29. Vláda nesouhlasila s tvrzeným rozporem hlukového nařízení s ústavním pořádkem. Podle vlády se navrhovatelé opakovaně domáhají použití stand-still doktríny, ač současně respektují, že v oblasti dotčené úpravy se tato doktrína neuplatní. Vláda připomněla, že z hlediska českého ústavního pořádku není možné absolutní obecnou aplikaci stand-still doktríny u hmotněprávní ochrany základních práv dovodit. Naopak již jednou dosaženou úroveň ochrany základních práv je možné za jistých podmínek snížit, zvláště jde-li o práva podle čl. 41 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. Pl. ÚS 4/18). Stávající přístup nelze přirovnat ani ke stavu, který umožňuje jakékoliv snížení ochrany základního práva. Nastavené limity hluku stále představují dostatečné efektivní opatření směřující ke snižování hluku obecně. Z komparativního hlediska Česká republika poskytuje značně vysoký standard ochrany před hlukem ve vnitřních prostorech obydlí a chráněných venkovních prostorech staveb.
7. 30. Je přitom především na normotvůrci, aby kvalifikovaně rozhodl, jak se mají změnit různé odborně-technické proměnné systému ochrany před hlukem ve vztahu k rozličným oprávněným zájmům, a to včetně případného oslabení ochrany zdraví či životního prostředí. Právní úprava obsažená v hlukovém nařízení je zcela v mezích zmocnění obsaženého v § 108 odst. 4 zákona o ochraně veřejného zdraví. Stanovení hygienických limitů hluku a způsobu jejich měření odpovídá principu, podle něhož pro zabezpečení efektivního výkonu veřejné správy je vhodné ponechat úpravu podrobností podzákonnému právnímu předpisu, který lze operativněji měnit. Z účelu a zásad řízení o abstraktní kontrole norem plyne, že Ústavní soud nemá přezkoumávat čistě technické záležitosti.
8. 31. Český systém ochrany před hlukem je založen na stanovení závazných celostátních pevných hlukových limitů. Světová zdravotnická organizace ani Evropská unie nestanovují žádné právně závazné hlukové limity a ponechávají jejich určení v působnosti jednotlivých států. Ze směrnice END podle vlády plyne, že každý členský stát Evropské unie si konkrétní hodnotu limitů určuje sám podle svých podmínek.
9. 32. Vláda se neztotožnila s tvrzením navrhovatelky, že čl. 37 Listiny EU je referenčním rámcem pro přezkum ústavnosti. Konkrétně proto, že čl. 37 Listiny EU neobsahuje žádné specifické individuální právo, které by se dalo přímo uplatnit na národní úrovni. Jedná se spíš o zásadu týkající se environmentální politiky Evropské unie, která není pro členské státy závazná. To podle vlády potvrdil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/18, když konstatoval, že čl. 37 Listiny EU sice obsahuje povinnost zvyšování kvality životního prostředí, ale výslovně jen ve smyslu zohlednění tohoto požadavku při tvorbě politik Evropské unie, přičemž závazek není přímo adresován členským zemím.
10. 33. Vláda se neztotožnila ani s tvrzeným rozporem hlukového nařízení se zákonem. Podle vlády mají zákon o ochraně veřejného zdraví a zákon o životním prostředí stejnou právní sílu. Hygienické limity hluku obsažené v hlukovém nařízení jsou nastaveny v souladu s dosaženým stavem poznání a též s přihlédnutím k možnému kumulativnímu působení nebo spolupůsobení znečišťujících látek a činností. Tvrzení navrhovatelky, že tomu tak není, není nijak věrohodně podloženo.
11. 34. Podle vlády nelze souhlasit s tím, že sekundární právo Evropské unie (jako celek) má postavení zákona a má dokonce aplikační přednost před zákonem. Směrnice END, která je v nynějším případě relevantní, je pro členské státy závazná, pouze pokud jde o výsledek. To, co navrhovatelé s odvoláním na čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice END označují jako jeden z cílů směrnice (snižování hluku ve venkovním prostředí), je cílem jednoho z předvídaných opatření (nikoliv cílem směrnice), a to navíc opatření přijímaných pouze tam, kde je to nutné či vhodné. Uvedenou unijní úpravu navíc nelze vykládat tak, že jednou nastavený standard ochrany před hlukem v jednom členském státě Evropské unie nelze nikdy snížit. Vláda je přesvědčena, že hlukové nařízení je v souladu se zákonem i všemi ústavními principy. Obstojí nejenom v testu racionality, ale i proporcionality.
12. 35. Vláda ve vyjádření uvedla i odborné argumenty Ministerstva zdravotnictví jako ústředního správního úřadu pro ochranu veřejného zdraví a zdravotnickou vědeckovýzkumnou činnost. Podle Ministerstva zdravotnictví je evropská politika snižování hluku z hlediska dlouhodobého průměrného hlukového zatížení životního prostředí podle směrnice END reflektována v § 80, 81, 81a, 81b a 81c zákona o ochraně veřejného zdraví. Jedná se však o oblast strategického hlukového mapování, tj. pořizování strategických hlukových map a zpracování navazujících právně nezávazných akčních plánů. Tuto evropskou politiku prostřednictvím směrnice END nelze stavět na rovinu s národní úpravou operativní ochrany zdraví před hlukem prostřednictvím hlukových limitů. Argumentace směrnicí END tak odborně postrádá relevanci, neboť hlukové limity dané hlukovým nařízením jsou daleko širšími a přísnějšími mechanismy k ochraně veřejného zdraví před hlukem. Jsou právně závazné a nejedná se o mezní hodnoty podle směrnice END.

IV. Replika navrhovatelky

1. 36. Navrhovatelka v replice reagovala na tvrzení vlády o nepřípustnosti návrhu. Zdůraznila, že v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 35/23 Ústavní soud nerozhodoval věcně o nyní shodném předmětu řízení, ale procesně návrh ve věci samé z valné části odmítl. Zmíněný nález sice má i jeden zamítavý (tedy zdánlivě věcný) výrok, ale ten se týká tehdejšího návrhu v rozsahu, v jakém napadal přechodné ustanovení novely, která byla napadena. V řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 4/18 rozhodoval Ústavní soud o souladu nyní napadené normy v jiné historické přednovelizační podobě. Abstraktní přezkum zákonnosti se provádí striktně podle právního stavu ke dni podání návrhu a na základě uplatněných argumentů. Návrh byl podán dne 8. 1. 2018 a mezi jeho podáním a nynějším stavem byla napadená norma změněna dvakrát. V obou těchto případech přitom dle názoru navrhovatelky došlo ke snížení úrovně ochrany.
2. 37. Podle navrhovatelky se její aktuální návrh liší od přechozího věcně projednaného návrhu i argumentačně. Návrh v řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 4/18 pracoval s doktrínou stand-still, jež požaduje zákaz zhoršení ochrany. Aktuální návrh napadá opakované snížení úrovně ochrany až ad absentiam. Za této situace řízení, které proběhlo v kontextu normativního stavu před dvěma novelami, nemůže založit ani věcné vypořádání tohoto argumentu, ani formální překážku věci rozsouzené.
3. 38. Podle navrhovatelky lze z vyjádření vlády dovodit, že nový stav regulace podle představ vlády umožní lépe stavět infrastrukturní dopravní stavby. Vůbec však není patrné, zda lze hlukovou zátěž řešit jinak, například snížením rychlosti v hustě obydlených lokalitách, jiným řešením dopravní obslužnosti, preferencí jiného typu dopravy, větší difúzí dopravních tepen, kompenzačními opatřeními apod. Vláda pouze ve velmi obecné rovině tvrdí, že se mají stavět dopravní stavby, a proto je třeba snížit regulaci ochrany před hlukem.
4. 39. Pokud vláda uvádí, že prostředky jiné právní ochrany posílí postavení uživatelů práva v rámci povolování staveb, opomíjí, že proces povolování staveb neřeší situaci těch, kdo už žijí v povolených a postavených stavbách nebo je užívají jinak a čelí důsledku nově umístěného zdroje hluku. K námitce vlády, že derogací hlukového nařízení by došlo k nezamýšleným důsledkům, navrhovatelka uvedla, že navrhuje roční nebo půlroční odklad účinků derogace.
5. 40. Podle navrhovatelky je fakt, že čl. 37 Listiny EU nezakládá subjektivní právo, pro účely abstraktního přezkumu zákonnosti (či ústavnosti) zcela bezpředmětný. Abstraktní přezkum není nástrojem ochrany subjektivních práv, ale nástrojem kontroly souladu s vyššími normativními systémy, který testuje také dodržování právních principů. Dále je nepřesná úvaha, že čl. 37 Listiny EU členské státy nezavazuje. Podle čl. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie je ochrana životního prostředí sdílenou pravomocí Evropské unie a členských států. Zákon o ochraně veřejného zdraví, jenž je zmocňovací normou pro hlukové nařízení, provádí příslušné předpisy Evropské unie, a tedy i čl. 37 Listiny EU.
6. 41. Pokud by i nadále měl Ústavní soud pochyby o tom, zda v oblasti ochrany životního prostředí je čl. 37 Listiny EU přímo závazný pro členské státy, navrhuje navrhovatelka, aby Ústavní soud položil v tomto směru předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie). V situaci, kdy běží řízení, jehož referenčním rámcem není pouze ústavnost, ale také zákonnost, není důvod nevyužít nástroj určený k výkladu zákonnosti. V jednoinstančním řízení je položení předběžné otázky pro Ústavní soud jako soud poslední instance povinností.
7. 42. Navrhovatelka navrhuje položení předběžné otázky v tomto znění:

   Zavazuje čl. 37 Listiny základních práv Evropské unie s ohledem na znění čl. 4 bodu 2 písm. e) Smlouvy o fungování Evropské unie, který řadí oblast životního prostředí do sdílených pravomocí, přímo členské státy v oblasti ochrany životního prostředí?

1. 43. Podle navrhovatelky hlukové nařízení neprojde testem racionality, protože nedosahuje zamýšleného cíle. V některých ohledech je regulace tak vysoká, že není možné ani dosáhnout regulované úrovně hluku. Vláda nedokládá ani splnění testu proporcionality. Přiznává, že byla motivována finančně, čímž popírá splnění kroku nezbytnosti.
2. 44. Navrhovatelka se rovněž neztotožňuje s tvrzením, že by se Ústavní soud posuzováním hlukového nařízení nemohl zabývat, protože se jedná o odbornou věc. Podle navrhovatelky nelze kompetence Ústavního soudu vyprázdnit přesvědčením vlády o odborném rozměru předmětné normy.
3. 45. Vláda tvrdí, že snížení hlukové ochrany je potřeba pro podporu zahušťování měst dovnitř a předcházení jejich rozrůstání se do plochy. Neexistuje však žádná odborná studie ani odborný publikovaný názor, že zahušťování zástavby, které je jinak správné, samo o sobě zvyšuje hlukovou zátěž, a vyžaduje si tedy snížení normy. Není tomu tak. Hlukovou zátěž mění jiné faktory (například organizace dopravy, preference některých typů dopravy apod.). Srovnávání s evropským kontextem je podle navrhovatelky nedostatečně podloženo.