Ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš v úvodu svého vyjádření k návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení § 272 tr. řádu zdůrazňuje, že právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a později přejímán i do dalších zákonů o trestním řízení soudním [č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a č. 141/1961 Sb.) a zůstal přes dílčí novelizace zachován v právním řádu České republiky po roce 1993 (§ 266 a násl. platného tr. řádu). Domnívá se, že tento mimořádný opravný prostředek do značné míry navazoval na zmateční stížnost pro zachování zákona, která byla na základě zákona č. 119/1873 ř. z., jímž se uvádí trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, (srov. § 33, 292 a 479) na našem území používána již za bývalého Československa (v zemích České a Moravskoslezské), byl však o některé prvky typické pro tzv. socialistický právní řád obohacen a doplněn. Ve vyjádření se dále poukazuje na skutečnost, že po roce 1990 byly proti stížnosti pro porušení zákona jako mimořádnému opravnému prostředku zejména v literatuře vznášeny námitky obsahující podobné argumenty jako ve zmíněném usnesení Ústavního soudu, a to zejména z hlediska rovnosti stran, neboť novela provedená zákonem č. 292/1993 Sb. sice s účinností od 1. ledna 1994 ponechala oprávnění k podání stížnosti pro porušení zákona pouze ministru spravedlnosti (do té doby mohl podávat stížnost pro porušení zákona i generální prokurátor), ale z hlediska rovnosti základních stran v trestním řízení (stát versus obviněný) jde stále o orgán státu, přičemž není rozhodující, kdo za stát v konkrétní fázi řízení vystupuje. Ministr spravedlnosti připomíná, že v této souvislosti bylo opakovaně zdůrazňováno, že stížnost pro porušení zákona je v hlubokém rozporu s koncepcí právního státu, protože právo podat stížnost pro porušení zákona, jako tzv. úřední opravný prostředek, ve prospěch odsouzeného je svěřeno jen určitému vrcholnému státnímu funkcionáři, který pak může dokonce podat tento opravný prostředek i v neprospěch obviněného.
Vycházeje z těchto hledisek, ministr spravedlnosti vyjadřuje souhlas s tím, že jestliže stát, za který vystupuje státní orgán jako procesní strana v trestním řízení (není rozhodné, zda jde v závislosti na stadiu řízení o státního zástupce či ministra spravedlnosti), disponuje ve srovnání s obviněným dalším, byť mimořádným opravným prostředkem zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, je to v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, když z tohoto ustanovení je vyvozována rovnost procesních stran jak v civilním, tak v trestním řízení, přičemž tato zásada se netýká jen fyzických a právnických osob, ale i státu, resp. státního orgánu, pokud v daném řízení vystupuje jako procesní strana (nikoli jako nositel státní moci - potentior persona). Trestní řízení, jak se dále uvádí ve vyjádření, je totiž řízením kontradiktorním, tj. takovým řízením, ve kterém proti sobě stojí strany jako procesní odpůrci, kdy v trestním řízení jde především o rovnost žalobce a žalovaného, tedy státního zástupce a obžalovaného, ale požadavek rovnosti stran („rovnosti zbraní“) lze vztáhnout, byť s určitou výhradou, i na vztah ministra spravedlnosti a obžalovaného, zejména pokud ministr spravedlnosti podává stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného (obžalovaného).
Při podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného je třeba dle ministra spravedlnosti to chápat jako určitý prostředek favor defensionis, který je možno z ústavních hledisek akceptovat, poněvadž nemůže zhoršit jeho postavení jak z hmotněprávních, tak z procesních hledisek, byť rovněž vyvolává určité pochybnosti z hlediska rovnosti zbraní ve smyslu čl. 6 Úmluvy, zejména v případě, kdy se obviněný podnětem domáhá stížnosti pro porušení zákona ve svůj prospěch, ale ministr spravedlnosti ji nepodá, neboť v těchto případech by bylo možno dovozovat rozpor se zásadami právního státu, který by měl zaručovat rovnost prostředků k ochraně práv procesních stran, resp. účastníků řízení, jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dle ministra spravedlnosti platí tyto úvahy tím více, jestliže jde o stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti meritornímu rozhodnutí orgánů činných v přípravném řízení, např. proti rozhodnutí vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení trestního stíhání podle § 172 tr. řádu nebo postoupení věci jinému orgánu podle § 171 tr. řádu, kdy nepochybně jde v případě rozsudku Nejvyššího soudu, kterým vysloví podle § 268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona a současně podle § 269 odst. 2 a § 272 tr. řádu takové napadené usnesení zruší a podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikáže zpravidla státnímu zástupci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o ní, o nepřípustný zásah do zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. řádu), byť Nejvyšší soud nemůže v takovém rozhodnutí státnímu zástupci uložit, aby v této věci podal na obviněného obžalobu. Podle § 270 odst. 4 tr. řádu je totiž orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, čímž Nejvyšší soud významně ovlivňuje právě podklad pro podání obžaloby, a tím i zásadu obžalovací, která má svůj ústavní základ zejména v ustanovení čl. 80 odst. 1 Ústavy, ale i v navazujících ustanoveních čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny.
Ve vyjádření se dále konstatuje, že všemi těmito otázkami se Ministerstvo spravedlnosti opakovaně zabývalo při jednotlivých novelizacích trestního řádu i v souvislosti s připravovanou rekodifikací trestního práva procesního, jež pak došly svého výrazu v tzv. velké novele trestního řádu, kde je zakotvena úprava nového mimořádného opravného prostředku - dovolání, jenž se bude týkat přesně vyjmenovaných soudních rozhodnutí a u něhož je zachována rovnost stran (srov. § 265a až 265s tr. řádu) a který byl v souladu se shora uvedenými názory v průběhu legislativního procesu také z iniciativy Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího soudu doplněn o oprávnění nejvyššího státního zástupce ve velmi krátké lhůtě rušit nezákonná pravomocná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci (srov. § 173a a 174a tr. řádu). Tyto instituty by měly dle názoru ministra spravedlnosti s účinností od 1. ledna 2002 v podstatě nahradit stížnost pro porušení zákona, byť se až do přijetí rekodifikace trestního řádu nadále zachovává (včetně § 272 tr. řádu) pro určité výjimečné případy, kdy pochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným opravným prostředkem (např. pro zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání v trestních věcech osob obviněných z trestných činů spáchaných v dobách totalitního režimu v návaznosti na zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu). Je poukazováno v této souvislosti zejména na některé případy z posledních let, kdy konečně byly trestně stíhány některé osoby odpovědné za trestné činy spáchané ve prospěch komunistického režimu, ale jejich trestní stíhání bylo již v přípravném řízení nebo i v řízení před soudem zastaveno, což vedlo Ministerstvo spravedlnosti i vládu k ponechání institutu stížnosti pro porušení zákona (včetně § 272 tr. řádu) nadále v trestním řádu, neboť jinak by tato pochybení nemohla již být napravena. V této souvislosti, ilustruje danou problematiku i na konkrétním případu, upozorňuje ministr spravedlnosti i na § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a na problémy spojené s jeho dopadem na uvedené případy.
Ministr spravedlnosti upozorňuje dále na to, že pokud Ústavní soud zruší § 272 tr. řádu, bude tím vytvořena velmi nevýhodná situace z hlediska dalších podaných stížností pro porušení zákona, poněvadž § 272 tr. řádu neřeší jen případy, kdy Nejvyšší soud zruší podle § 269 odst. 2 tr. řádu a ve lhůtách uvedených v § 272 tr. řádu napadené rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného po vyslovení porušení zákona v jeho prospěch, ale i všechny další případy, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, tedy řeší i případy, které se nedotýkají obviněného, ale týkají se dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost podána, a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo ve prospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby, znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jeho odměnou a hotovými výdaji apod.). Tyto případy by pak nebyly nadále stížností pro porušení zákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním, které v těchto věcech vzhledem ke konstrukci dovolání a k předpokladu, že stížnost pro porušení zákona bude, byť v omezené podobě, i po účinnosti tzv. velké novely nadále platit, nebude možno podat. Ministr upozorňuje i na skutečnost, že v § 272 odst. 2 tr. řádu se řeší případy běhu lhůty 3 měsíců (ve smyslu změny zakotvené tzv. velkou novelou pak lhůty 6 měsíců), platné i pro uvedené další osoby mimo obviněného ve věci předložení stížnosti pro porušení zákona velkému senátu v návaznosti na novelu zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, účinnou od 1. ledna 2001 (zákon č. 30/2000 Sb.).
V případě, přistoupí-li Ústavní soud ke zrušení § 272 tr. řádu, poukazuje se ve vyjádření na dvě okolnosti. První je spojitost § 276 věty čtvrté tr. řádu s § 272 tr. řádu, pro kterou by bylo nutné dle názoru ministra spravedlnosti spolu s derogací § 272 tr. řádu provést i derogaci uvedeného § 276 věty čtvrté tr. řádu. Druhou je pak doporučení odložit účinnost případného derogačního nálezu nejméně do 1. ledna 2002 (tj. do data nabytí účinnosti tzv. velké novely tr. řádu), případně i na delší dobu, neboť bude nutno zřejmě další novelou trestního řádu na takový nález reagovat, zejména pokud jde o možnost „nápravy pochybení týkajících se jiných osob než obviněného“.
Následující stránka