Nález Ústavního soudu ze dne 31. října 2001 ve věci návrhu na zrušení § 272 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

IV. IV.

1. 11. července 2001 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 272 tr. řádu podaný podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, § 224 odst. 5 tr. řádu per analogiam a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. Návrh vychází z usnesení Nejvyššího soudu z 26. června 2001 sp. zn. 11 Tz 106/2001, jímž bylo přerušeno řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného D. B. proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně z 19. prosince 2000 č. j. 2 Zt 897/2000-5 o postoupení trestní věci, a dle výše uvedených ústavních a zákonných ustanovení byla věc předložena Ústavnímu soudu.

Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti pro porušení zákona v rozporu s koncepcí demokratického právního státu, protože právo použít tohoto mimořádného opravného prostředku je svěřeno pouze do rukou představitele exekutivy - ministra spravedlnosti. Obviněný se nemůže domoci podání tohoto mimořádného opravného prostředku ve svůj prospěch ani v případech flagrantního závažného porušení zákona a je odkázán na rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ten, až na ojedinělé výjimky plynoucí z rehabilitačního zákona, nemá povinnost tento mimořádný opravný prostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k porušení zákona a zda se jedná o tak závažné porušení, že vyžaduje zásah do principu stability soudního rozhodování. Senát Nejvyššího soudu konstatuje, že se jedná o institut, který by neměl mít místo v moderním trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky dle jeho přesvědčení vystupují ještě víc do popředí u stížností pro porušení zákona podávaných v neprospěch obviněných, a to zejména v případech, kdy jsou tímto opravným prostředkem napadána meritorní rozhodnutí orgánů přípravného řízení. Senát Nejvyššího soudu proto dospěl k názoru, že existence tohoto institutu je popřením rovnosti všech účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy. Zákonnou možností Nejvyššího soudu zrušit v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného pravomocné rozhodnutí vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo postoupení věci jinému orgánu a přikázat orgánům činným v přípravném řízení, aby v trestním řízení pokračovaly, je navíc zásadním způsobem prolomena zásada obžalovací, jež je vůdčí zásadou trestního řízení v právním státě. Z uvedených důvodů není možno podle názoru senátu Nejvyššího soudu tolerovat institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.

Usnesením z 10. října 2001 č. j. Pl. ÚS 19/01-6 Ústavní soud předmětný návrh senátu Nejvyššího soudu z důvodu litispendence dle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. odmítl a uvedl, že Nejvyšší soud jako oprávněný navrhovatel má podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.

Ze stejných důvodů Ústavní soud usneseními z 20. září 2001 č. j. Pl. ÚS 23/01-10, z 28. srpna 2001 č. j. Pl. ÚS 26/01-11, z 18. září 2001 č. j. Pl. ÚS 30/01-11 a 10. října 2001 č. j. Pl. ÚS 32/01-10 odmítl i svým obsahem analogické návrhy Nejvyššího soudu na zrušení § 272 tr. řádu, přičemž i v těchto věcech Nejvyšší soud jako oprávněný navrhovatel má podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.

V. V.

Dikce § 272 tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, jehož ústavnost je Ústavním soudem posuzována v řízení o kontrole norem, je následující:

VI. VI.

Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z § 66 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z toho vyplývá, že u právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence. (Viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/99, publikovaný ve Sb. n. a u., sv. 16, s. 13 - 14; vyhlášen pod č. 289/1999 Sb.).

Vycházeje z uvedené interpretace § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., v případě § 272 tr. řádu zkoumal Ústavní soud, bylo-li napadené zákonné ustanovení přijato a vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem toliko z hlediska jeho novelizací provedených po 1. lednu 1993.

1. Jde o tyto zákony:
   1. • Čl. I bod 177 zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích: »V § 272 se vypouštějí slova „generální prokurátor nebo“. «
   2. • Čl. XI zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony: »V § 272 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:

      „(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci 1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnosti do tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia." «

1. Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv bylo zjištěno, že
   1. • zákon č. 292/1993 Sb. byl přijat na 14. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (1. volební období) dne 10. listopadu 1993, když z přítomných 155 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí 104, 10 hlasovalo proti a 41 se hlasování zdrželo; zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen v částce 74/1993 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 10. prosince 1993, účinnosti pak nabyl dne 1. ledna 1994;
   2. • zákon č. 30/2000 Sb. byl schválen na 19. schůzi (3. volební období) Poslanecké sněmovny dne 9. prosince 1999 usnesením č. 670, když z přítomných 187 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí 164 a jeden poslanec hlasoval proti; zákon byl schválen Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na 15. schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249 dne 12. ledna 2000, když v hlasování ze 72 přítomných senátorů, při kvoru 37, hlasovalo pro jeho přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval nikdo; zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen v částce 11/2000 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 23. února 2000, účinnosti pak nabyl dnem 1. ledna 2001.

VII. VII.