Nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 183i až 183n zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., a ustanovení § 200da odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zíkona č. 216/2005 Sb.

VII. Obsahový soulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem VII.

1. 37. Navrhovatel ve svém návrhu konkrétně namítá, že napadené ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., dostalo rejstříkový soud do takového postavení, že i kdyby měl v rukou naprosto přesvědčivé důkazy, že obsah notářského zápisu je nesprávný, neúplný nebo nepravdivý, nemůže tyto důkazy provést a hodnotit, ale musí zápis provést, a to dokonce bez vydání jakéhokoliv formálního rozhodnutí o tomto zápisu. Napadené ustanovení je pak podle názoru navrhovatele v rozporu s Ústavou proto, že v případě jeho aplikace nelze hovořit o rozhodování nezávislého soudu.
2. 38. Ústavní soud z obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona č. 216/2005 Sb. zjišťuje, že základním cílem navrhované novely byla celková transformace hmotněprávní a procesněprávní úpravy obchodního rejstříku. Dosavadní pojetí obchodního rejstříku navazuje nejen na prvorepublikovou úpravu a potažmo na před rokem 1918 platný rakouský obchodní zákoník a související předpisy, ale také na nové zkušenosti z Německa a Rakouska. Toto pojetí je opakovaně zdůvodňováno nutností implementace evropských směrnic a zvýšením ochrany třetích osob. Navržená úprava zákona klade především důraz na změnu procesněprávní úpravy zápisů do obchodního rejstříku, která je v převážné většině obsažena v o. s. ř. Byl opuštěn věcný přezkum a zaveden princip registrační (obdobně Itálie, Španělsko, Velká Británie apod.). Rejstříkový soud je tak oprávněn přezkoumat formální předpoklady návrhu a v dílčích věcech také hmotněprávní, pokud o nich nebyl předložen notářský zápis. K narušení právní jistoty nedochází, neboť přezkum úplnosti formulářů a souladu mezi listinami a návrhem zaručuje bezpečnost a přesnost právních vztahů. Vzhledem k tradici panující na území České republiky, ke zbytečnému nárůstu transformačních nákladů a vzhledem k celkové konstrukci českého právního řádu stojícího na veřejnoprávní kontrole zákonnosti, zachoval návrh zákona soud jako subjekt vedoucí celou agendu. Novou, byť v českém právu již využívanou a v evropských zemích běžnou metodou, bylo zavedení povinných formulářů s obligatorními přílohami. Řízení se v zásadě zahajuje na návrh a kladné rozhodnutí rejstříkového soudu se nečiní zvláštním rozhodnutím, ale ipso facto. Oproti tomu řízení zahájená ex officio specifické rozhodnutí vyžadují. Rozhodující role byla přenesena na podnikatele, kteří, majíce přístup ke všem relevantním zdrojům a informacím, by měli být s to formulovat takový návrh, který plně splní požadavky zákona. Důsledkem přijetí novely mělo být zrychlení procesu zápisu do obchodního rejstříku, eliminace případných dalších řízení a celkové zlepšení prostředí pro podnikání českých i zahraničních osob, a tím i lepší naplnění práv zaručených Listinou.
3. 39. Ve zvláštní části důvodové zprávy k návrhu zákona č. 216/2005 Sb. se uvádí, že rejstříkový soud z důvodu přehlednosti celého systému, ochrany zákonnosti a zabránění matení veřejnosti formálně návrh přezkoumá, zda splňuje požadavky zákona, zda navržená firma není zaměnitelná nebo klamavá podle obchodního zákoníku a zda je předmět podnikání v souladu s vydanými oprávněními. Kromě zákonem výslovně určených bodů není soud oprávněn provádět jinou kontrolu došlého návrhu, s výjimkou ustanovení § 200db o. s. ř. Rejstříkový soud tak zjistí, zda je návrh podán v souladu se zákonem na formuláři a s požadovanými listinami a zda je mezi nimi soulad. Nápomocným, byť v celku silným argumentem byla také dikce čl. 10 První Směrnice Rady 68/151/EHS ze dne 9. března 1968 o koordinaci ustanovení k ochraně zájmů společníků a třetích osob, stanovených v členských státech pro obchodní společnosti ve smyslu čl. 58 Smlouvy o Evropských společenstvích, která o věcném přezkumu ničeho nestanoví. V zásadě by česká právní úprava mohla být formulována tak, že by se věcněprávní přezkum opustil zcela a vystačilo by se pouze s notářskými zápisy a jinou ingerencí notáře, kterou stávající právní řád zná. Pakliže je možné opustit věcněprávní přezkum úplně, pak jeho částečné zachování není nic, co by porušovalo zásady či co by narušovalo právní jistotu. Navržený zákon sice vychází z dílčího a podmíněného zachování věcného přezkumu proto, že i nadále uznává fiktivnost právnické osoby a tedy zvýšenou potřebu ochrany třetích stran, ale hlavní důvod je jinde. Tím je dosavadní pojetí obchodního zákoníku a paradigmatické pojetí nauky obchodního práva, kdy posun obchodního rejstříku (evidence) blíže k evidenčnímu náhledu je věcí komplexnější změny obchodního práva.
4. 40. Z pohledu komparativního je třeba uvést, že ve státech Evropské unie mají některé státy právní úpravu obchodního rejstříku v samostatném zákoně navazujícím na občanský soudní řád, jiné mají úpravu v zákoníku obchodním a jiné v zákoníku občanském. Povolování zápisu do rejstříku je založeno rovněž zcela individuálně, a to jak na principu povolovacím, tak na principu registračním. Řízení je vedeno soudy, registrátory, správními úřady či patentovými úřady. Například v Nizozemí je obchodní rejstřík veden Obchodní komorou, která se v případě pochybnosti o legalitě požadovaného zápisu obrací na (kantonální) soud. V Německu obchodní rejstřík vede vždy místně příslušný rejstříkový soud podle sídla společnosti. Registraci provádí vyšší soudní úředník nebo soudce. Soudci jsou vyhrazeny například tyto úkony: první zápis, zápis změn stanov, které se nedotýkají pouze znění stanov, změny společenských smluv, výmaz z vymezených důvodů atd. Obchodní rejstřík je veden soudy elektronicky, významná je i role notářů při osvědčování skutečností souvisejících s procesy ve společnostech. Ve věcech squeeze-outu je minoritnímu akcionáři poskytnut specifický typ řízení, tzv. Spruchverfahren, který se sice zahajuje na návrh, ale povinnost tvrzení navrhovatele se omezuje na okolnosti zjistitelné ze zprávy představenstva, navrhovatel nemusí vyčíslit konkrétní výši apod. Ve Švýcarsku je obchodní rejstřík veden příslušným Úřadem obchodního rejstříku (Handelsregisteramt), každý švýcarský kanton má vlastní úřad, kde se místně příslušné společnosti registrují. V Rakousku je systém vedení obchodního rejstříku obdobný jako v Německu. Obchodní rejstřík vede příslušný zemský soud a tam, kde je veden obchodní rejstřík, je vždy zřízen i speciální soud pro obchodní spory. I zde některé úkony provádí vyšší soudní úředník, závažnější náleží soudci. Ve věci squeeze-outu je zajištěn specifickým procesním institutem přezkum přiměřeného vyrovnání v nesporném řízení, ve kterém soud postupuje z úřední povinnosti. Ve Francii a Španělsku vedou obchodní rejstřík relativně samostatní příslušníci svobodného povolání - registrátoři. Ve Velké Británii vede obchodní rejstřík státní úřad tzv. Companies House. Ve Švédsku vede obchodní rejstřík tzv. Bolagsverket, což je úřad registrace švédských společností, samostatně fungující od poloviny roku 2004 (oddělil se od úřadu pro patenty). Tato instituce není financována z veřejných zdrojů, a proto vybírá poplatky za svoje služby. Provádí v podstatě veškeré úkony související s vedením společností, jako je zápis, výmaz, příjem účetních uzávěrek, rozhodnutí o likvidaci apod. Ve Finsku vede obchodní rejstřík Národní úřad pro patenty a registraci Finska. Obchodní rejstřík je zde založen na principu publicity, přičemž ohlášení změny či nových údajů zasílají tomuto úřadu buď společnosti samy nebo soudy. Jak je patrno z uvedeného přehledu, obchodní rejstříky mohou být spravovány jak subjekty soudními, tak i jinými. Pokud tak z nejrůznějších důvodů činí soudy, jde o výkon atypické, mimosoudní pravomoci.
5. 41. Pokud jde o judikaturu ve věci rejstříkových soudů, Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“) se v několika svých rozhodnutích vyjádřil k jejich charakteru. Například ve věci HSB-Wohnbau GmbH (C-86/00) či ve věci Job Centre (C-111/94) se ESD odmítl zabývat předběžnými otázkami vznesenými ze strany Okresního soudu v Heidelbergu (SRN), neboť jej jako rejstříkový soud nepovažoval za soud ve smyslu čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství s odůvodněním, že před ním není veden žádný spor, a označil ho za úřad, který na návrh rozhoduje o zápisu. ESD se rovněž odmítl zabývat otázkami položenými soudy členských států jednajícími jako správní, a ne soudní orgán – např. při řešení problematiky katastru nemovitostí (Doris Salzman, C-178/99) nebo při posuzování otázek vyvstalých ve sporu řešeném soukromým rozhodcem (Nordsee Deutsche Hochseefisherei GmbH v. Reederei Mond, C-102/81). Z uvedeného plyne, že ESD zápis do obchodního rejstříku stejně jako vklad do katastru nemovitostí nepovažuje za rozhodnutí řešící sporné otázky před nezávislým soudem, ale zápis považuje za rozhodnutí správní, které není ukončeno rozhodnutím, jež má charakter soudního rozhodnutí.
6. 42. Normy Evropské unie upravují pouze samotný obchodní rejstřík, nikoli způsob jeho vedení, který ponechávají zcela na vnitrostátní úpravě. Obecně lze tedy říci, že bylo zcela na vůli zákonodárce, pro jakou právní úpravu se pro Českou republiku rozhodl i zda zachoval vedení rejstříku, byť ve formě převážně administrativních úkonů, na soudech. Ponechal-li pak český zákonodárce hmotněprávní úpravu v zákoníku obchodním a procesněprávní úpravu v o. s. ř. a zvolil-li pro zápis do rejstříku zavedení tzv. registračního principu, nelze tuto právní úpravu jako takovou považovat za protiústavní.
7. 43. Řízení ve věcech obchodního rejstříku je zvláštním druhem nesporného řízení. Hmotná práva, která jsou předmětem takového řízení, upravují převážně ustanovení § 27 až 38l obchodního zákoníku. Řízení ve věcech obchodního rejstříku je pak upraveno v § 200a a násl. o. s. ř. Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích, zahraničních osobách i dalších osobách, o nichž to stanoví zákon. Tento seznam obsahuje údaje, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 35 obchodního zákoníku, jakož i další v zákoně stanovené údaje. Novelizace provedená zákonem č. 216/2005 Sb. přinesla zcela zásadní změnu ve způsobu zahájení řízení, ve způsobu vedení řízení a ve způsobu a obsahu rozhodování soudu. Došlo především ke zjednodušení vlastního řízení před soudem, a to upuštěním od věcného (materiálního) přezkumu návrhu na zahájení rejstříkového řízení. Přenesením části odpovědnosti za správnost zápisů na zapsané osoby byla oslabena úloha soudu jako garanta souladu zápisu s právním řádem, a to zavedením přezkumu pouze formálních předpokladů návrhu.
8. 44. Podle právní úpravy uvedené v zákonu č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 80a odst. 1: „Notář sepíše na žádost notářský zápis o rozhodnutí orgánu právnické osoby, pokud zvláštní právní předpis pořízení takového notářského zápisu vyžaduje, nebo pokud je rozhodováno o skutečnostech zapisovaných do veřejných seznamů, i když zvláštní právní předpis pořízení takového notářského zápisu nevyžaduje.“. Podle ustanovení § 80e odst. 1 notářského řádu: „Zjistí-li notář v průběhu jednání orgánu právnické osoby, který přijímá rozhodnutí, o kterém má být pořízen notářský zápis, že nejsou splněny předpoklady pro přijetí rozhodnutí vyžadované právními předpisy nebo zakladatelskými dokumenty, poučí o tom předsedajícího a tuto skutečnost uvede do notářského zápisu. Totéž platí, pokud je obsah navrhovaného usnesení nebo přijatého usnesení v rozporu s právními předpisy nebo zakladatelskými dokumenty.“. Jak Ústavní soud zjistil z notářského zápisu ze dne 9. září 2005 sp. zn. NZ 214/2005, N 219/2005, čl. III odst. 2, který je založen ve spise Městského soudu v Praze pod sp. zn. Rg. B 1563, notář JUDr. J. K. v posuzovaném případě osvědčil, že při jednání valné hromady obchodní firmy Zkušebnictví, a. s., na kterém byl přítomen, byly splněny formality, ke kterým jsou společnost a její orgány povinny.
9. 45. Je zřejmé, že přijetím napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., došlo k výraznému posílení odpovědnosti notářů, kteří garantují zákonnost jednání předcházejícího přijetí rozhodnutí orgánu právnické osoby. Notář sepisující notářský zápis, který má charakter veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.), odpovídá za zákonnost jím ověřovaného právního úkonu a za jeho soulad se zakladatelskými dokumenty právnické osoby. Ustanovení § 200da o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., vymezuje okruhy případů, ve kterých soud povoluje zápis rozhodnutím a ve kterých povoluje zápis tak, že jej provede, a to tak, že stanoví, kdy se provádí zápis bez vydání rozhodnutí a kdy soud rozhodnutí o povolení zápisu vydá. Soud je tedy povinen vycházet z notářského zápisu, jeho hmotněprávní obsah v rejstříkovém řízení nepřezkoumává, pokud z jeho obsahu plyne, že zjištění hmotněprávních podmínek pro vznik, změnu nebo zánik zapisovaných skutečností učinil notář (§ 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb.), a to v případě, že navrhovatelem a jediným účastníkem řízení je podnikatel, kterého se zápis týká.
10. 46. Problematikou rejstříkového řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Například v usneseních ze dne 24. ledna 2000 sp. zn. III. ÚS 360/99 a ze dne 29. května 2001 sp. zn. II. ÚS 361/99 (ve Sbírce rozhodnutí Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud dospěl k závěru, že v rejstříkovém řízení se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku; akcionáři společnosti tak nejsou účastníky rejstříkového řízení.
11. 47. Námitky navrhovatele směřují ve své podstatě ke skutečnosti, že podle dikce napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., je soud oprávněn pouze zaregistrovat skutečnosti uvedené v notářském zápisu, nikoliv je věcně zkoumat a o nich rozhodnout. Z odůvodnění podaného návrhu na zrušení ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., lze dovodit, že navrhovatel zcela subjektivně „nepřijal“ zavedený registrační princip a nadále z pozice „soudce“ setrvává na požadavku věcného přezkumu návrhu na zápis, včetně provedení hodnocení důkazů. Svou argumentací se navrhovatel ve skutečnosti snaží eliminovat či změnit dopady stávající právní úpravy dané problematiky, a staví tak Ústavní soud do role pozitivního zákonodárce, která mu však, jak vyplývá z čl. 87 Ústavy, který taxativně vymezuje jeho pravomoci, nenáleží.
12. 48. K námitce navrhovatele, že je nezbytné respektovat závěry, ke kterým dospěl Evropský soud v rozsudku ze dne 21. října 2003 ve věci Kreditní a průmyslové banky proti České republice, Ústavní soud uvádí, že v daném případě se jednalo o zavedení nucené správy v bance na dobu od 30. září 1993 do 31. března 1994. Banka v době zavedení nucené správy nepřestala existovat a banku zastupoval nucený správce, který byl zapsán i do obchodního rejstříku. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy banka namítala, že neměla opravný prostředek ke správnímu rozhodnutí České národní banky zavést nucenou správu nebo k následným správním a soudním rozhodnutím. Evropský soud v citovaném rozsudku připomenul, že „... tam, kde (jako v posuzovaném případě) rozhodnutí přijatá správními orgány, které rozhodují o občanských právech a závazcích, sama nesplňují požadavky čl. 6 Úmluvy, je nezbytné, aby taková rozhodnutí podléhala následné kontrole soudního orgánu s plnou jurisdikcí, který poskytuje záruku ochrany tohoto článku (viz např. Albert a Le Compte proti Belgii, 1983, Ortenberg proti Rakousku, 1994, Bryan proti Spojenému Království, 1995)“. Podstatou v dané věci byla neexistence účinného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu o zavedení nucené správy. V projednávaném případě se oproti rozhodnutí ve věci Kreditní a průmyslové banky jedná o zcela jiný případ, který nelze na danou věc aplikovat. V případě řízení ve věcech obchodního rejstříku, konkrétně v případě podání návrhu a aplikace napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., soud provede posouzení návrhu z hlediska formálních předpokladů. Neshledá-li překážky k rozhodnutí ve věci, provede zápis do rejstříku bez vydání rozhodnutí. V rejstříkovém řízení se z hlediska hmotného práva notářský zápis jako veřejná listina totiž nepřezkoumává (§ 134 o. s. ř.), pokud z jeho obsahu plyne, že zjištění hmotněprávních podmínek pro vznik, změnu nebo zánik zapisovaných skutečností učinil notář (§ 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb.). Provedení zápisu nelze tedy za rozhodnutí označit, je pouze úkonem soudu (§ 36 a násl. o. s. ř.). Z povahy tohoto úkonu soudu plyne, že proti němu není přípustný opravný prostředek (není tu žádný výrok, se kterým by mohl účastník řízení nesouhlasit). Věc Kreditní a průmyslové banky proti České republice na posuzovanou věc tedy nedopadá a odkaz na ni nepovažuje Ústavní soud za případný.
13. 49. V doplnění návrhu ze dne 8. ledna 2007 navrhovatel odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 720/01 (ve Sbírce rozhodnutí nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud podle názoru navrhovatele nepochybně považoval možnost posouzení platnosti usnesení valné hromady v rejstříkovém řízení za jednu z procesních záruk. K tomu Ústavní soud uvádí, že v daném případě se jednalo o spor na určení neplatnosti usnesení valné hromady o převodu jmění na „hlavního akcionáře“. Stěžovatelé byli v řízení ve věcech obchodního rejstříku vyloučeni (§ 200c o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 216/2005 Sb.), a tím dle svého tvrzení byli i fakticky vyloučeni z nalézacího řízení, neboť jejich odpůrce výmazem z obchodního rejstříku zanikl. Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že rozhodnutí rejstříkového soudu nelze považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy do práv stěžovatelů, a uvedl, že: „Podání žaloby na neplatnost usnesení valné hromady není bez dalšího automaticky důvodem pro přerušení řízení, ale je na rejstříkovém soudu, resp. dle tehdy platné právní úpravy bylo, aby uvážil, zda s ohledem na důvody, pro které je neplatnost usnesení namítána, bylo namístě řízení přerušit. Soudem zvolený postup tak byl v souladu s platnou právní úpravou, odpovídal smyslu a účelu další související právní úpravy týkající se přeměny obchodních společností, jejímž cílem je bez průtahů umožnit zápis těchto změn, ke kterým dochází na smluvním základě jejich společníků, a to s ohledem na to, že proces přeměny společnosti, který je závažným zásahem do existence společnosti, je od určitého okamžiku s ohledem na jeho právní, ekonomické a technické aspekty procesem těžko zvratitelným. Uvedenému nasvědčuje ustanovení § 131 odst. 4 a konečně i § 220h obchodního zákoníku, kdy od okamžiku zápisu do obchodního rejstříku je považován vzniklý stav za nezvratný, a to i se zřetelem na zájmy třetích osob, které jsou upřednostňovány před zájmy vlastních akcionářů. Právě s ohledem na tuto právní úpravu Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatelů, že z ustanovení § 131 odst. 8 obchodního zákoníku vyplývá stěžovateli v obecné rovině tvrzená nutná posloupnost nejdříve řízení sporného a teprve nato řízení nesporného. Ústavní soud neshledává, že by se v případě převodu jmění na jediného akcionáře ve vazbě na jeho zápis do obchodního rejstříku a možnosti sporného řízení ohledně neplatnosti usnesení valné hromady jednalo o situaci natolik odlišnou od jiných přeměn společnosti, že by v tomto případě měl zaujmout jiné stanovisko než ve svých předchozích rozhodnutích týkajících se totožné problematiky, neboť i v ostatních případech platí, že od okamžiku zápisu společnosti do obchodního rejstříku soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady, i kdyby ji shledal.“.
14. 50. Ústavní soud v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 720/01 dále konstatoval, že: »Právo na soudní a jinou právní ochranu zaručuje každému, aby se mohl svého práva domáhat stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nelze tudíž považovat za porušení nebo omezení citovaného práva na soudní ochranu případ, kdy podle právní úpravy akcionáři akciové společnosti nejsou účastníky rejstříkového řízení, za situace, kdy právo na soudní a jinou právní ochranu jim není odepřeno právě s ohledem na ustanovení § 131 ve spojení s ustanoveními § 220h, 220k, 220l a 220p obchodního zákoníku. Akcionáři akciové společnosti se tedy mohou svých práv domáhat u nestranného a nezávislého soudu jiným způsobem, než účastenstvím v rejstříkovém řízení (včetně možnosti uplatnit výhrady proti tomuto jinému řízení následně i u Ústavního soudu). Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutím rejstříkového soudu nedošlo k neústavnímu omezení vlastnického práva stěžovatelů coby akcionářů, neboť možnosti právní ochrany jejich majetkových práv spojených s vlastnictvím akcií jim zůstaly přiměřeně zachovány, nehledě k tomu, že samotné vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné postavení ani absolutní rovnost akcionářů, neboť rozsah akcionářských práv je odvozen od počtu akcií shodné nominální hodnoty a z povahy podstaty akciové společnosti vyplývá možnost „rizika“ změn postavení jejích společníků, zejména minoritních akcionářů. Ústavní soud má tak za to, že takto konstruovaná právní úprava, tj. nemožnost účasti akcionáře v rejstříkovém řízení s poukazem na uvedené ostatní možnosti uplatňování jeho práv v odlišných samostatných řízeních, má z pohledu proporcionality v konkurenci stojících vlastnických a od nich posléze odvozených dalších práv většinových a menšinových akcionářů, jakož i jejich z povahy věci plynoucích odlišných zájmů své ústavně akceptovatelné odůvodnění. Jinými slovy, lze v tomto směru v naznačených souvislostech konstatovat mutatis mutandis závěry vyjádřené v usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 324/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 10, usnesení č. 8, str. 363), dle jehož rationis decidendi „pokud je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mellachen a spol., 1989, A-169).“«. Ústavní soud konstatuje, že od závěrů uvedených v citovaném usnesení se nemá důvodu odchýlit ani v posuzovaném případě, i když u obou případů se jedná o poněkud odlišný právní základ. Oba návrhy však spojuje snaha navrhovatelů řešit v rámci rejstříkového řízení svá hmotná práva upravená obchodním zákoníkem.