Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. února 1997 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 45 odst. 3 věty třetí zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů

I. I.

Dne 20. srpna 1996 obdržel Ústavní soud České republiky návrh Krajského soudu v Ostravě na zrušení ustanovení § 45 odst. 3 věty třetí zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů.

Senát 15 Co Krajského soudu v Ostravě v odvolacím řízení ve věci vedené pod sp. zn. 15 Co 331/94 dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavními zákony, resp. mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, proto Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. dubna 1995 sp. zn. 15 Co 331/94, které nabylo právní moci dnem 31. července 1995, řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu.

I/a I/a

Ve věci rozhodované Krajským soudem v Ostravě (sp. zn. 15 Co 331/94) se žalobce R., společnost obchodu a služeb, veřejná obchodní společnost, v odvolání domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. března 1994 sp. zn. 29 C 250/93, jímž byl zamítnut návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému Z. O., a. s., umožnit žalobci nerušené užívání skladu a majetku, založené smlouvou ze dne 7. října 1991, po dobu trvání této smlouvy (tj. do dne 31. prosince 2001). Žalobce v řízení před obecnými soudy namítal skutečnost, že až do účinnosti zákona č. 210/1993 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 92/1991 Sb., nebyl žádným způsobem omezen způsob uzavírání smluv o nájmu majetku a nebytových prostor. Dle jeho názoru doslovný výklad ustanovení § 45 odst. 3 věty třetí zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (včetně zákona č. 210/1993 Sb.), by znamenal akceptování retroaktivity, což by představovalo rozpor s Ústavou.

Smlouvu o nájmu nebytových prostor a majetku uzavřenou s právním předchůdcem žalovaného Z. O., s. p., tedy žalobce považoval za platnou bez ohledu na to, že došlo k transformaci státního podniku, v jejímž rámci byl sklad, kterého se nájemní smlouva týkala, z majetkové podstaty tohoto podniku vyňat a posléze Fondem národního majetku vložen do akciové společnosti Z. O. Žalovaný se naopak doslovného znění § 45 odst. 3 věty třetí zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dovolával.

I/b I/b

Ve shodě s právním názorem soudu prvého stupně i Krajský soud v Ostravě za stěžejní otázku posuzované věci považuje určení, zda nájemní vztah založený smlouvou ze dne 7. října 1991 zanikl v důsledku novely zákona č. 92/1991 Sb., provedené zákonem č. 210/1993 Sb., dnem 1. října 1993 (tj. dnem, ke kterému došlo k účinnému vynětí předmětné části majetku - skladu, jehož užívání se nájemní smlouva týkala - ze státního podniku).

Krajský soud v Ostravě ve svém návrhu konstatuje, že v době, kdy žalobce uzavřel se státním podnikem předmětnou smlouvu, zákon č. 92/1991 Sb. žádné omezující ustanovení ohledně možnosti státních podniků pronajímat majetek fyzickým či právnickým osobám neobsahoval. Poukazuje dále na skutečnost, že výslovně se touto otázkou zabývala až novela uvedeného zákona, zákon č. 92/1992 Sb. účinný od 28. února 1992, jenž ode dne své účinnosti omezil možnost státních podniků uzavírat nájemní smlouvy o užívání majetku, ke kterému vykonávaly právo hospodaření, a to na dobu do dne přechodu tohoto majetku na příslušný fond. Rekapituluje vývoj právní úpravy, Krajský soud v Ostravě cituje dále nové znění § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 544/1992 Sb., z něhož s účinností od 18. prosince 1992 bylo vypuštěno datum 28. února 1992, od něhož úprava předchozí omezovala zmíněná dispoziční oprávnění státních podniků. Konečně ve svém návrhu cituje i znění uvedeného ustanovení podle novely zákona č. 92/1991 Sb. provedené zákonem č. 210/1993 Sb. (s účinností od 13. srpna 1993), které už výslovně stanoví zánik práva užívat majetek bývalých státních podniků vzniklého ze smluv uzavřených před 28. únorem 1992. Pro úplnost se v návrhu uvádí, že na dikci § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., nezměnily nic další novely provedené zákony č. 306/1993 Sb. a č. 224/1994 Sb.

Krajský soud v Ostravě je toho názoru, že ustanovení § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., je retroaktivní povahy, pokud dle své poslední věty zasahuje i do práva užívat majetek vzniklého ze smluv uzavřených před 28. únorem 1992. Upozorňuje na skutečnost, že se jedná o zásah do majetkového práva (práva užívat majetek) založeného smluvně v době, kdy uzavírání nájemních smluv k majetku státu na delší časové období bylo jednáním právně dovoleným. S odkazem na čl. 1 Ústavy a podpůrně i na nález Ústavního soudu ze dne 24. května 1994 (č. 131/1994 Sb.) považuje Krajský soud v Ostravě napadené ustanovení za rozporné s jedním ze základních principů právního státu, s principem právní jistoty.

V návrhu se dále rozlišují dva případy retroaktivních důsledků § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Prvním je situace, kdy podle uvedeného ustanovení nájemní poměr ze zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., zanikl před nabytím účinnosti zákona č. 210/1993 Sb. (tj. před 13. srpnem 1993), druhým pak situace, když k zániku nájemního poměru došlo po uvedeném termínu (jak tomu bylo v případě rozhodovaném obecnými soudy). V obou případech podle názoru Krajského soudu v Ostravě dochází k retroaktivnímu působení napadeného zákonného ustanovení.

S ohledem na argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. března 1994 (č. 86/1994 Sb.) se Krajský soud v Ostravě domnívá, že retroaktivní působení § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyváží ani poukaz na veřejný zájem či veřejné blaho. Podle jeho názoru podobný retroaktivní zásah by mohl být věcně odůvodněn při odstraňování nerovností vzniklých u vztahů založených v době omezené smluvní volnosti stran a zákonem založené nerovnosti subjektů do smluvních vztahů vstupujících. „Napravování“ zákona, přijatého demokraticky zvoleným parlamentem, uskutečněné až po poměrně dlouhé době jeho účinnosti při vědomí, že šlo v pořadí již o třetí pokus řešit otázku dlouhodobých nájmů majetku vymezeného v § 1 zákona č. 92/1991 Sb., je v návrhu proto považováno za nepřípustné narušení principu právní jistoty.

Krajský soud v Ostravě dále z hlediska principu ochrany důvěry občanů v právo upozorňuje na skutečnost, že právní subjekty, jednající v dobré víře, jsou retroaktivní úpravou postiženy i ekonomicky, protože perspektiva dlouhodobého užívání pronajatého majetku může mít vyšší ekonomickou hodnotu než hodnota smluveného nájemného. Dle názoru navrhovatele retroaktivní legislativní zásah by bylo lze ospravedlnit jen poskytnutím příslušné náhrady postiženým nájemcům.

II. II.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal Ústavní soud návrh Poslanecké sněmovně. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloš Zeman potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že zákon č. 210/1993 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 8. července 1993, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Vyjádřil přesvědčení o souladu napadeného ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Dále poukázal na skutečnost, že přijetí zákona č. 210/1993 Sb. reagovalo na různé těžkosti, které se vyskytly při praktické realizaci velké privatizace, přičemž je vzhledem k netradičnímu řešení problému přechodu majetku státu do soukromé sféry pochopitelné, že zákonodárce nemohl pamatovat na všechna úskalí, která budou tento proces doprovázet. Podle vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu z tohoto důvodu zákonodárce „opomněl přijmout omezující opatření ohledně možnosti státních podniků pronajímat majetek fyzickým či právnickým osobám“, avšak „jakmile si tuto skutečnost uvědomil, přijal formou několika novel k zákonu č. 92/1991 Sb. odpovídající právní úpravu, která se snažila tuto situaci řešit, přičemž musel reagovat na skutečnost, že do okamžiku nabytí účinnosti těchto novel státní podniky takové nájemní smlouvy uzavřely“. Za důvod uvedeného legislativního postupu ve svém stanovisku považuje skutečnost, že bez vyřešení daného problému by se proces privatizace státních podniků velice zkomplikoval.

Ve vyjádření je dále obsaženo přesvědčení, že napadené zákonné ustanovení nemá zpětnou účinnost, a tudíž nezasahuje do práv vzniklých před 28. únorem 1992, když pouze novým způsobem upravuje právní vztahy s účinností do budoucnosti. Jeho právní účinky lze proto charakterizovat pouze jako nepravou retroaktivitu, přičemž ustanovení právních předpisů, která mají takový charakter, nejsou v rozporu s principy právního státu.

III. III.

Zákon č. 92/1991 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. dubna 1991, rozsah dispozičních oprávnění státních podniků ohledně uzavírání nájemních smluv o užívání majetku, k němuž vykonávaly právo hospodaření, nijak neomezil.

Novela uvedeného zákona provedená zákonem č. 92/1992 Sb. (s účinností ode dne 28. února 1992) v ustanovení § 45 odst. 3 zakotvila ohledně dané problematiky následující úpravu:

Zákon č. 544/1992 Sb., kterým byl zákon č. 92/1991 Sb. opětovně novelizován, s účinností ode dne 8. prosince 1992, stanovil nové znění § 45 odst. 3:

Konečně další, v pořadí už třetí, novela zákona č. 92/1991 Sb. provedená zákonem č. 210/1993 Sb. změnila s účinností ode dne 13. srpna 1993 ustanovení § 45 odst. 3 do následující dikce:

IV. IV.