účinné od 1. 1. 1966(1) Organizace je povinna zajišťovat svým pracovníkům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku; zjistí-li závady, je povinna učinit opatření k jejich odstranění.
účinné od 1. 1. 1966(2) Organizace je povinna soustavně kontrolovat, zda pracovníci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám.
účinné od 1. 1. 1966(1) Pracovník je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce. Hrozí-li škoda, má na ni pracovník upozornit vedoucí pracovníky.
účinné od 1. 1. 1966(2) Je-li k odvrácení škody hrozící organizaci neodkladně třeba zákroku, je pracovník povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo spolupracovníky, popřípadě osoby sobě blízké.
účinné od 1. 1. 1966(3) Zjistí-li pracovník, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky, je povinen oznámit závadu svému nadřízenému.
účinné od 1. 1. 1966(1) Pracovník odpovídá organizaci za škodu, kterou jí způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
účinné od 1. 1. 1966(2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany organizace, odpovědnost pracovníka se poměrně omezí.
účinné od 1. 1. 1966(3) Organizace je povinna prokázat pracovníkovo zavinění, s výjimkou případů uvedených v § 176 a 178.
účinné od 1. 1. 1966(1) Pracovník, který je stižen duševní poruchou, odpovídá za škodu jím způsobenou, jen je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.
účinné od 1. 1. 1966(2) Pracovník, který se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu v tomto stavu způsobenou.
účinné od 1. 1. 1966(3) Za škodu odpovídá i pracovník, který ji způsobil úmyslným jednáním proti pravidlům socialistického soužití.
účinné od 1. 1. 1966(1) Pracovník neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící organizaci nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal-li si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.
účinné od 1. 1. 1966(2) Pracovník neodpovídá za škodu, která vyplývá z hospodářského rizika.
účinné od 1. 1. 1966Na pracovníku, který nezakročil proti hrozící škodě (§ 171 odst. 2), ačkoliv by zakročením bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může organizace požadovat, aby přispěl k úhradě škody v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možno uhradit jinak. Přitom se přihlédne zejména k tomu, co bránilo splnění povinnosti a jaký je společenský význam škody, jakož i k osobním a majetkovým poměrům pracovníka, který povinnost nesplnil. Výše náhrady škody nesmí však přesáhnout částku rovnající se trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku.
účinné od 1. 1. 1966(1) Převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti pracovník odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek. V dohodách může být s pracovníky současně ujednáno, že budou-li pracovat na pracovišti s více pracovníky, kteří uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti, odpovídají s nimi za schodek společně.
účinné od 1. 1. 1966(2) Dohoda o hmotné odpovědnosti musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.
účinné od 1. 1. 1966(3) Pracovník se zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
účinné od 1. 1. 1966(4) Ústřední orgány mohou v dohodě s ústředními výbory odborových svazů stanovit funkce, pro jejichž výkon je nezbytné uzavření písemné dohody o hmotné odpovědnosti.
účinné od 1. 1. 1966(1) Pracovník, který uzavřel dohodu o hmotné odpovědnosti, může od ní odstoupit, je-li převáděn na jinou práci nebo zařazován na jiné pracoviště nebo překládán. Odpovídá-li pracovník za schodek společně s ostatními, může od dohody také odstoupit, jestliže na pracoviště je zařazen jiný pracovník nebo ustanoven jiný vedoucí, popřípadě zástupce vedoucího. Odstoupení musí být oznámeno organizaci písemně.
účinné od 1. 1. 1966(2) Dohoda o hmotné odpovědnosti zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem odstoupení od této dohody.
účinné od 1. 1. 1966(1) Pracovník odpovídá za ztrátu nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných předmětů, které mu organizace svěřila na písemné potvrzení.
účinné od 1. 1. 1966(2) Této odpovědnosti se pracovník zprostí, prokáže-li, že ztrátu nezavinil.
účinné od 1. 1. 1966(1) Pracovník, který odpovídá za škodu podle § 172, je povinen nahradit organizaci skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením v předešlý stav.
účinné od 1. 1. 1966(2) Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého pracovníka částku rovnající se trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti, kterou si sám přivodil.
účinné od 1. 1. 1966(3) Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může organizace požadovat náhradu i jiné škody, jestliže by její neuhrazení odporovalo pravidlům socialistického soužití.
účinné od 1. 1. 1966(4) Byla-li škoda způsobena také organizací, je pracovník povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.
účinné od 1. 1. 1966(5) Odpovídá-li organizaci za škodu několik pracovníků, je každý z nich povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.
účinné od 1. 1. 1966Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození. Je-li stanovena maloobchodní cena, vychází se z této ceny a přihlíží se k případnému opotřebení věci.
účinné od 1. 1. 1966Pracovník, který odpovídá za schodek (§ 176) nebo za ztrátu svěřených předmětů (§ 178), je povinen nahradit schodek nebo ztrátu v plné výši.
účinné od 1. 1. 1966(1) Při společné odpovědnosti za schodek se jednotlivým pracovníkům určí podíl náhrady podle poměru jejich hrubých výdělků, přičemž výdělek jejich vedoucího a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši.
účinné od 1. 1. 1966(2) Podíl náhrady stanovený podle předchozího odstavce nesmí u jednotlivých pracovníků, s výjimkou vedoucího a jeho zástupce, přesáhnout částku rovnající se jejich průměrnému měsíčnímu výdělku. Neuhradí-li se takto určenými podíly celá škoda, jsou povinni uhradit zbytek vedoucí a jeho zástupce podle poměru svých hrubých výdělků.
účinné od 1. 1. 1966(3) Zjistí-li se, že schodek nebo jeho část byla zaviněna některým ze společně odpovědných pracovníků, hradí schodek tento pracovník podle míry svého zavinění. Zbývající část schodku hradí všichni společně odpovědní pracovníci podíly určenými podle předchozích odstavců.
účinné od 1. 1. 1966(1) Byla-li škoda způsobena z nedbalosti, může organizace, popřípadě rozhodčí orgán nebo soud určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda, popřípadě než je trojnásobek průměrného měsíčního výdělku pracovníka. Výše náhrady musí však činit nejméně jednu třetinu skutečné škody, a přesahuje-li škoda trojnásobek průměrného měsíčního výdělku pracovníka, nejméně částku rovnající se jeho průměrnému měsíčnímu výdělku. Byla-li škoda způsobena v opilosti nebo na svěřených hodnotách, které je pracovník povinen vyúčtovat, nebo ztrátou svěřených předmětů, může náhradu škody nižší částkou určit pouze rozhodčí orgán nebo soud.
účinné od 1. 1. 1966(2) Při určení výše náhrady se přihlíží zejména k pracovníkovu poměru k práci a k socialistickému vlastnictví, ke společenskému významu škody, k tomu, jak k ní došlo, a k osobním a hospodářským poměrům pracovníka.
účinné od 1. 1. 1966(3) Náhradu škody nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.
účinné od 1. 1. 1966(1) Pracovník, který je odměňován podle soustavy dělnických mezd a který způsobil z nedbalosti organizaci škodu vyrobením zmetku, je povinen nahradit jí náklady vynaložené na materiál a mzdy, popřípadě na nutné opravy zmetku i stroje, jestliže jej při výrobě zmetku poškodil, a to až do částky rovnající se polovině jeho průměrného měsíčního výdělku. Pracovník tuto povinnost nemá, nebylo-li mu po oznámení závady uloženo zastavit práci nebo převzala-li technická kontrola výrobek jako vyhovující.
účinné od 1. 1. 1966(2) Škody způsobené v jednom kalendářním měsíci se pro určení výše náhrady škody sčítají.
účinné od 1. 1. 1966(3) Vznikl-li zmetek omluvitelnou chybou pracovníka, který je jinak v práci svědomitý, může mu organizace náhradu škody přiměřeně snížit. Výše náhrady musí však činit nejméně jednu třetinu skutečné škody, a přesahuje-li škoda polovinu průměrného měsíčního výdělku pracovníka, nejméně částku rovnající se jedné šestině jeho průměrného měsíčního výdělku.
účinné od 1. 1. 1966(4) Podle předchozích odstavců se posuzuje také povinnost pracovníka nahradit škodu způsobenou organizaci vadnou manuální prací při montážích, opravách, úpravách a stavebních pracích.
účinné od 1. 1. 1966(1) Organizace je povinna požadovat na pracovníku náhradu škody, za kterou jí pracovník odpovídá.
účinné od 1. 1. 1966(2) Výši požadované náhrady škody určuje organizace; způsobil-li škodu vedoucí organizace, popřípadě jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným pracovníkem, určí výši této náhrady nadřízený orgán.
účinné od 1. 1. 1966(3) Organizace projedná výši požadované náhrady škody s pracovníkem a oznámí mu ji zpravidla nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni pracovník odpovídá.
účinné od 1. 1. 1966(4) Uzná-li pracovník závazek nahradit škodu v určené výši a dohodne-li s ním organizace způsob úhrady, je organizace povinna uzavřít dohodu písemně, jinak je dohoda neplatná. Zvláštní písemné dohody není však třeba, jestliže již byla škoda uhrazena.
účinné od 1. 1. 1966(5) Výši požadované náhrady škody a obsah dohody o způsobu její úhrady, s výjimkou náhrady škody způsobené vyrobením zmetku nebo náhrady nepřesahující částku 500 Kčs, je organizace povinna projednat se závodním výborem. Způsobil-li škodu vedoucí organizace, popřípadě jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným pracovníkem, určí výši této náhrady nadřízený orgán po projednání s vyšším odborovým orgánem.
účinné od 1. 1. 1966Jestliže pracovník uhradil alespoň dvě třetiny určené náhrady škody a prokáže-li mimořádné pracovní výsledky, může organizace na návrh závodního výboru nebo s jeho souhlasem upustit od vymáhání zbylé částky náhrady škody. Toto ustanovení se nevztahuje na škody, které pracovník způsobil úmyslně, v opilosti, na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, nebo ztrátou svěřených předmětů.
účinné od 1. 1. 1966(1) Organizace odpovídá pracovníku za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům socialistického soužití.
účinné od 1. 1. 1966(2) Organizace odpovídá pracovníku též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů organizace pracovníci jednající jejím jménem (§ 9 a 10).
účinné od 1. 1. 1966(3) Organizace však pracovníku neodpovídá za škodu na věcech způsobenou úmyslnou trestnou činností.
účinné od 1. 1. 1966Prokáže-li organizace, že škodu zavinil také poškozený pracovník, její odpovědnost se poměrně omezí.
účinné od 1. 1. 1966(1) Organizace je povinna nahradit pracovníku skutečnou škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Jde-li o škodu na zdraví, platí pro způsob a rozsah její náhrady ustanovení o pracovních úrazech s tím omezením, že
účinné od 1. 1. 1966(2) Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
účinné od 1. 1. 1966(1) Došlo-li u pracovníka při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (dále jen „pracovní úraz“), odpovídá za škodu tím vzniklou organizace, u níž byl pracovník v době úrazu v pracovním poměru.
účinné od 1. 1. 1966(2) Za škodu způsobenou pracovníku nemocí z povolání odpovídá organizace, u níž pracovník pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.*)
účinné od 1. 1. 1966(3) Pracovním úrazem není úraz, který se pracovníku přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.
účinné od 1. 1. 1966(4) Organizace je povinna nahradit škodu, i když dodržela povinnosti vyplývající z předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti nezprostí podle § 191.
účinné od 1. 1. 1966(1) Organizace se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že
účinné od 1. 1. 1966a že tyto okolnosti byly jedinou příčinou škody.
účinné od 1. 1. 1966(2) Organizace se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že
účinné od 1. 1. 1966(3) Zprostí-li se organizace odpovědnosti zčásti (odstavec 2), určí se část škody, kterou nese pracovník, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. c) uhradí však organizace alespoň jednu třetinu škody.
účinné od 1. 1. 1966(4) Při posuzování, zda pracovník porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci [odstavec 1 písm. a) a odstavec 2 písm. a)], není možno dovolávat se jen všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.
účinné od 1. 1. 1966(5) Za lehkomyslné jednání [odstavec 2 písm. c)] nelze považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.
účinné od 1. 1. 1966Organizace se nemůže zprostit odpovědnosti, utrpěl-li pracovník pracovní úraz při odvracení škody hrozící této organizaci nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, pokud pracovník tento stav sám úmyslně nevyvolal.
účinné od 1. 1. 1966(1) Pracovníku, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je organizace povinna v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za
účinné od 1. 1. 1966(2) Náhradu škody je organizace povinna projednat se závodním výborem.
účinné od 1. 1. 1966Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti pracovníka činí rozdíl mezi průměrným výdělkem pracovníka před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání a plnou výší nemocenského, která by mu podle předpisů o nemocenském pojištění náležela při mimoústavním ošetřování.
účinné od 1. 1. 1966(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné (částečné) invalidity činí rozdíl mezi průměrným výdělkem pracovníka před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání a jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu. K zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost ani k jeho snížení podle předpisů o sociálním zabezpečení se nepřihlíží.
účinné od 1. 1. 1966(2) Náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého pracovníka a případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem poskytovaným při pracovním úrazu nesmí přesáhnout u pracovníka konajícího v době pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z povolání práce zařazené podle předpisů o sociálním zabezpečení do I. pracovní kategorie částku 2 200 Kčs měsíčně, do II. pracovní kategorie částku 1 800 Kčs měsíčně a do III. pracovní kategorie částku 1 600 Kčs měsíčně. Při škodě na zdraví způsobené úmyslně může rozhodčí orgán nebo soud přiznat náhradu za ztrátu na výdělku i vyšší částkou, jestliže by její nepřiznání odporovalo pravidlům socialistického soužití.
účinné od 1. 1. 1966(3) Pracovníku, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna (§ 147), přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před pracovním úrazem nebo zjištěním nemoci z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna.
účinné od 1. 1. 1966(4) Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ústřední radou odborů, při kterých nemocech z povolání náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jen po dobu, než bude postižený pracovník schopen dosahovat výdělku odpovídajícího jeho kvalifikaci.
účinné od 1. 1. 1966Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění, které vznikly pracovníku následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se poskytují jednorázově.
účinné od 1. 1. 1966(1) Jestliže pracovník následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je organizace povinna v rozsahu své odpovědnosti poskytnout:
účinné od 1. 1. 1966(2) Nároky vyplývající z předchozího odstavce nejsou závislé na tom, zda postižený pracovník uplatnil ve stanovené lhůtě své nároky na náhradu škody.
účinné od 1. 1. 1966Náklady spojené s léčením a náklady spojené s pohřbem se hradí tomu, kdo tyto náklady vynaložil. Od nákladů spojených s pohřbem se odečte pohřebné poskytnuté podle předpisů o nemocenském pojištění.
účinné od 1. 1. 1966(1) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých náleží pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.
účinné od 1. 1. 1966(2) Při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; přitom se však nepřihlíží k částce, o kterou tento průměrný výdělek přesahuje hranice uvedené v § 195 odst. 2. Při usmrcení způsobeném úmyslně může rozhodčí orgán nebo soud přiznat náhradu i vyšší částkou, jestliže by její nepřiznání odporovalo pravidlům socialistického soužití.
účinné od 1. 1. 1966(3) Náhrada nákladů náleží, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. Od těchto dávek se odečte částka, která odpovídá výši přídavků na děti dříve poskytovaných.
účinné od 1. 1. 1966Jednorázové odškodnění náleží manželu a dítěti, které má nárok na sirotčí důchod. Dítěti náleží ve výši 5 000 Kčs, manželu ve výši 3 000 Kčs. V odůvodněných případech lze jednorázové odškodnění v úhrnné výši 3 000 Kčs přiznat též rodičům zemřelého.
účinné od 1. 1. 1966(1) Organizace, která nahradila poškozenému škodu, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.
účinné od 1. 1. 1966(2) Jde-li o náhradu škody při nemoci z povolání, má organizace, která škodu uhradila, nárok na náhradu vůči všem organizacím, u nichž postižený pracovník pracoval v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou pracoval u těchto organizací za uvedených podmínek.
účinné od 1. 1. 1966Změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i organizace domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.
účinné od 1. 1. 1966(1) Vláda stanoví na návrh Ústřední rady odborů odchylky potřebné pro určení rozsahu náhrady škody a způsob jejího poskytování u učňů, studentů, žáků, pracovníků ve věku blízkém věku mladistvých, pracujících důchodců a osob uvedených v § 206.
účinné od 1. 1. 1966(2) Ministerstvo zdravotnictví, Státní úřad sociálního zabezpečení a Ústřední rada odborů stanoví v dohodě s ostatními zúčastněnými ústředními orgány výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a upraví určování výše náhrady v jednotlivých případech.
účinné od 1. 1. 1966(1) Organizace, u níž je pracovník v pracovním poměru, odpovídá za škodu na věcech, které v této organizaci pracovník odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají.
účinné od 1. 1. 1966(2) Za věci, které do práce obvykle pracovníci nenosí (větší částky peněz, klenoty a jiné cennosti) a které organizace nepřevzala do zvláštní úschovy, odpovídá organizace jen do částky 1 000 Kčs. Zjistí-li se však, že škoda na těchto věcech byla způsobena jiným pracovníkem organizace, nebo převzala-li organizace tyto věci do zvláštní úschovy, hradí organizace škodu bez omezení.
účinné od 1. 1. 1966(3) Nárok na náhradu škody zanikne, jestliže pracovník o ní neuvědomil organizaci bez zbytečného odkladu nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dověděl.
účinné od 1. 1. 1966(1) Pracovník, který při odvracení škody hrozící organizaci utrpěl věcnou škodu, má vůči ní nárok na její náhradu, jakož i na náhradu účelně vynaložených nákladů, jestliže nebezpečí sám úmyslně nevyvolal a počínal-li si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.
účinné od 1. 1. 1966(2) Tento nárok má i pracovník, který takto odvracel nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, jestliže by za škodu odpovídala organizace.
účinné od 1. 1. 1966(1) Ustanovení této hlavy se vztahují i na členy výrobních družstev, na občany vykonávající veřejné funkce a na ostatní osoby, o kterých to stanoví Ústřední rada odborů.
účinné od 1. 1. 1966(2) Ustanovení § 190 až 203 se vztahují též na členy jednotných zemědělských družstev, na občany, kteří v družstvu soustavně pracují podle pracovních příkazů orgánů družstva a nejsou dosud ani jeho členy, ani v pracovním poměru k družstvu, na příslušníky ozbrojených sil v činné službě a na příslušníky Sboru národní bezpečnosti; potřebné odchylky v oboru své působnosti může stanovit ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra v dohodě s Ústřední radou odborů.
účinné od 1. 1. 1966(1) Spory mezi organizací a jejím pracovníkem o nároky z pracovního poměru a spory týkající se odměn za vynálezy, zlepšovací návrhy a průmyslové vzory (dále jen „pracovní spory“) rozhodují odborové orgány v rozhodčím řízení a soudy.
účinné od 1. 1. 1966(2) Rozhodčí řízení provádějí odborové orgány, které určí Ústřední rada odborů.
účinné od 1. 1. 1966(1) Odborové orgány projednávají v rozhodčím řízení pracovní spory, je-li sporný nárok uplatněn u rozhodčího orgánu v době, kdy pracovní poměr, z něhož spor vznikl, ještě trvá.
účinné od 1. 1. 1966(2) Bez ohledu na trvání pracovního poměru projednávají se v rozhodčím řízení:
účinné od 1. 1. 1966(3) Spory o skončení pracovního poměru se v rozhodčím řízení neprojednávají. Rovněž se v něm neprojednávají spory týkající se podnikových bytů, nemocenského pojištění nebo sociálního zabezpečení.
účinné od 1. 1. 1966Soudy rozhodují spory o skončení pracovního poměru včetně nároků s ním souvisících; ostatní pracovní spory rozhodují, jen
účinné od 1. 1. 1966Byla-li organizaci způsobena škoda trestným činem, proviněním nebo přestupkem pracovníka, projedná rozhodčí orgán spor o náhradu této škody jen tehdy, nerozhodl-li o ní soud, popřípadě národní výbor. Zjistí-li rozhodčí orgán teprve po zahájení rozhodčího řízení, že jde o takovou škodu, vyčká výsledků řízení před soudem, popřípadě před národním výborem; jejich pravomocné rozhodnutí, že tu jde o takový čin a kdo jej spáchal, je pro rozhodčí orgán závazné.
účinné od 1. 1. 1966(1) Přední snahou všech orgánů činných v rozhodčím řízení musí být urovnat spor smírem.
účinné od 1. 1. 1966(2) Teprve nepodaří-li se dosáhnout smíru, rozhodne o sporu rozhodčí orgán po jednání, k němuž přizve vedle účastníků sporu i další osoby, pokud je toho třeba k objasnění rozhodných skutečností. Tyto osoby jsou povinny se dostavit k jednání, vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. Je-li účastníkem řízení mladistvý pracovník, je třeba přizvat také jeho zákonného zástupce.
účinné od 1. 1. 1966(3) Rozhodčí orgán musí dbát o to, aby při jednání byl zjištěn skutečný stav věci co nejúčelněji a nejrychleji a aby rozhodnutí o sporu nebo sjednaný smír byly v souladu s platnými předpisy.
účinné od 1. 1. 1966(1) Proti rozhodnutí rozhodčího orgánu může kterýkoliv účastník řízení podat námitky do 15 dnů od jeho doručení. Rozhodnutí, proti němuž nebyly v této lhůtě podány námitky, nabývá právní moci a je závazné pro účastníky sporu i pro všechny orgány.
účinné od 1. 1. 1966(2) Nebyla-li splněna ve stanovené lhůtě povinnost uložená pravomocným rozhodnutím rozhodčího orgánu nebo převzatá smírem schváleným v rozhodčím řízení, může se oprávněný domáhat u soudu soudního výkonu tohoto rozhodnutí nebo smíru.
účinné od 1. 1. 1966Byly-li podány ve stanovené lhůtě proti rozhodnutí rozhodčího orgánu námitky, je rozhodčí řízení bezvýsledné a rozhodčí orgán je povinen postoupit spor k dalšímu projednávání soudu. To platí i tehdy, jestliže do 30 dnů od podání návrhu na zahájení rozhodčího řízení nebylo v něm ani dosaženo uzavření smíru, ani vydáno rozhodnutí, a některý z účastníků řízení proto navrhl, aby spor byl postoupen k dalšímu projednávání soudu.
účinné od 1. 1. 1966(1) Pravomocné rozhodnutí rozhodčího orgánu nebo schválení smíru může být nejpozději do tří let od nabytí právní moci zrušeno vyšším odborovým orgánem, jestliže se dodatečně zjistí, že je v rozporu s právními předpisy. Na základě usnesení, kterým se ruší pravomocné rozhodnutí nebo schválení smíru, vydá rozhodčí orgán nové rozhodnutí, při kterém bude vycházet z právního názoru odborového orgánu, který o zrušení rozhodl.
účinné od 1. 1. 1966(2) Návrh na zrušení může podat účastník sporu, státní orgán nebo společenská organizace.
účinné od 1. 1. 1966(1) Rozhodčí orgán může na návrh kteréhokoliv účastníka sporu změnit své pravomocné rozhodnutí nebo odvolat schválení smíru, jestliže se dodatečně zjistily mimořádně závažné okolnosti, kterých tento účastník nemohl bez své viny použít a které odůvodňují podstatně příznivější rozhodnutí v jeho prospěch. K takové změně svého rozhodnutí potřebuje však rozhodčí orgán souhlas vyššího odborového orgánu.
účinné od 1. 1. 1966(2) Návrh na takovou změnu může účastník podat pouze do tří měsíců ode dne, kdy se dověděl o okolnostech odůvodňujících navrhovanou změnu, nejpozději do tří let od právní moci rozhodnutí nebo od schválení smíru.
účinné od 1. 1. 1966(1) Podrobnější předpisy o provádění rozhodčího řízení v pracovních sporech pracovníků vydá Ústřední rada odborů; přitom též stanoví, které odborové orgány jsou oprávněny rušit pravomocná rozhodnutí a schválení smírů nebo dávat souhlas k jejich změně.
účinné od 1. 1. 1966(2) Ústřední svaz výrobních družstev stanoví, které spory mezi výrobním družstvem a jeho členy budou rozhodovány v rozhodčím řízení podle zásad této části; přitom podrobněji upraví provádění rozhodčího řízení a určí, které družstevní orgány je budou provádět, popřípadě budou oprávněny rušit pravomocná rozhodnutí a schválené smíry nebo dávat souhlas k jejich změně.