Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 5. září 2016 sp. zn. I. ÚS 2617/15 ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem, se sídlem Benešovská 1897/24, Praha 10, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 16 Kss 7/2014-92 ze dne 11. 6. 2015, kterým byl stěžovatel uznán vinným z kárného provinění, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a předsedy Městského soudu v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel je soudcem u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Předseda městského soudu podal návrh na zahájení kárného řízení proti stěžovateli. O tomto návrhu rozhodl Nejvyšší správní soud jako kárný soud (dále jen "kárný soud") napadeným rozhodnutím.
2. Kárný soud svým napadeným rozhodnutím uznal stěžovatele vinným z kárného provinění. Stěžovatel podle kárného soudu zaviněně porušil povinnosti soudce vyplývající z § 80 odst. 4, odst. 5 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, protože si při výkonu svých politických práv počínal tak, že ohrozil důstojnost soudcovské funkce a zneužil funkci soudce k prosazování soukromých zájmů. Kárný soud ovšem podle § 88 odst. 3 zákona o soudech a soudcích upustil od uložení kárného opatření stěžovateli.
3. Kárného provinění se stěžovatel podle kárného soudu dopustil tím, že "v průběhu volební kampaně před komunálními volbami konanými ve dnech 10. a 11. října 2014 umožnil, aby jeho jménem a s uvedením jeho postavení soudce Městského soudu v Praze byl sepsán a distribuován do poštovních schránek voličům v obci Mnichovice, okr. Praha-východ, kde vlastní chatu, leták, v němž zhodnotil volební kampaň do Zastupitelstva obce Mnichovice následovně:
• u sdružení kandidátů ,Mnichovice - město na Vaší straně', jako neférovou, přivlastňující si cizí úspěchy a populistickou,
• u strany TOP 09, jako neférovou, neboť slibuje územní plán, který je špatný, soudně napadnutelný,
• u strany KDU-ČSL, neobjevil žádný volební program vztahující se k obci a
• u strany ,Volba pro město - Volba pro Mnichovice', neshledal žádné závadné jednání během kampaně,
přičemž v návaznosti na to po proběhnutých volbách pokračoval v této své angažovanosti tak, že publikoval v č. 7 [místního časopisu Život Mnichovic] článek, v němž děkuje všem voličům, kteří ,zvážili odpovědně komu dát ve volbách hlas', a rozvádí, jaké koalice je možno v Zastupitelstvu obce Mnichovice vytvořit, a apeluje na nově zvolené zastupitele, aby si uvědomili, že absolutním vítězem voleb se stala strana ,Volba pro město - Volba pro Mnichovice' vedená Ing. Petrem Schneiderem, který má lepší předpoklady vést město než kandidáti ostatních subjektů, a to i díky svému technickému vzdělání, a vyslovuje obavy, že pokud město nepovede právě Ing. Schneider, hrozí městu katastrofa".
4. Podle kárného soudu bylo prokázáno, že stěžovatel sepsal tu část letáku, ve které je hodnocena volební kampaň všech čtyř stran. Stěžovatel se totiž přihlásil k autorství této části letáku a k tomu, že hodnocení volební kampaně připravoval s tím, že bude před volbami rozšířeno v Mnichovicích.
5. Na druhou stranu se ale nepodařilo prokázat, že stěžovatel sepsal i další část letáku. V ní se poukazuje na to, že stěžovatel "je soudcem Městského soudu v Praze, který odsoudil ‚tuneláře' z H-Systému pana Smetku k nepodmíněnému trestu, [že] napadl mediálně amnestii prezidenta Klause, a ... [že] se zabývá dlouhodobě spravedlností". Neprokázalo se ani to, že by stěžovatel objednal roznášku letáku do poštovních schránek voličů v Mnichovicích. Autorství této části letáku a objednávku jeho roznášky stěžovatel popřel. Naopak svědek Luboš Janoud vypověděl, že je autorem této části letáku a že roznášku letáku objednala na poště jeho manželka. Protože autorství této části letáku a objednávka jeho distribuce byly původně v kárném návrhu kladeny za vinu stěžovateli, avšak tyto skutečnosti nebyly prokázány, kárný soud je z vymezení skutku vypustil. Totožnost skutku však podle kárného soudu zůstala zachována, neboť byl prokázán tvrzený následek.
6. Podle kárného soudu zůstalo "do určité míry nejasné", proč se stěžovatel neseznámil s konečnou podobou letáku po svém návratu ze školení v Kroměříži dne 3. 10., jak bylo domluveno s Lubošem Janoudem. Stěžovatel uvádí, že mu Luboš Janoud dne 3. 10. zaslal upravenou verzi letáku. Stěžovatel se toho dne podle svých slov s Lubošem Janoudem sešel a ten mu sdělil, že již zadal roznášku letáku. Podle objednávky byla ale roznáška na poště zadána až 6. 10. Naopak Luboš Janoud jako svědek vypověděl, že k žádnému setkání nedošlo, že se stěžovatelem se nemohl do 6. 10. nijak spojit a že se setkali až o týden později. Za tohoto stavu věci je dle kárného soudu otázkou, proč se stěžovatel od údajů v letáku o své osobě jako soudci "alespoň výslovně nedistancoval ve svém následném článku v č. 7 Života Mnichovic", což dle kárného soudu "spíše nasvědčuje tomu, že skutečný obsah letáku [stěžovatel] před jeho roznáškou znal, nebo alespoň znát mohl, a neohradil se proti němu". K vyznění letáku se stěžovatel podle kárného soudu nepřímo přihlásil i tím, že do titulku svého článku včlenil slova "díl druhý, povolební".
7. Stěžovatelovo autorství článku je nesporné, sám jej zaslal k publikaci do místního časopisu Život Mnichovic.
8. Podle kárného soudu stěžovatel jako soudce nemůže být zcela vyloučen z výkonu svých ústavně zaručených politických práv, avšak výkon svobody projevu zahrnuje dle čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i povinnosti a odpovědnost a může být omezen zákonem, pokud je to v demokratické společnosti nezbytné mj. pro zachování autority a nestrannosti soudní moci. Tato východiska se odrážejí v § 80 odst. 1 a 4 a odst. 5 písm. a) zákona o soudech a soudcích. Takto stanovený rámec výkonu svých práv - zejména svobody projevu - stěžovatel podle kárného soudu překročil.
9. S odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145) kárný soud uvedl, že soudce je veřejností vnímán jako soudce nepřetržitě, nejen při výkonu své funkce, takže jsou na něj kladeny vysoké nároky a za účelem zabránění konfliktu zájmů se soudce smí prakticky věnovat jen odborné soudcovské činnosti. Relevantní veřejnosti bylo známo, že stěžovatel je soudce, a není tedy rozhodné, zda stěžovatel sám na tuto skutečnost výslovně upozorňoval.
10. Stěžovatel dle kárného soudu umožnil, aby jeho funkce byla zneužita k prosazování soukromých zájmů. Relevantní částí místní veřejnosti je totiž vnímán jako soudce s příslušnou neformální autoritou a své texty zaměřil ke zvýhodnění strany "Volba pro město - Volba pro Mnichovice" a znevýhodnění zbývajících tří stran. Texty navíc podle kárného soudu obsahovaly konfrontační rysy a konstatování "subjektivně vyložitelná jako expresivní a způsobilá dotknout se cti některých představitelů kritizovaných volebních stran". To je podle kárného soudu v rozporu s povinností zdržet se všeho, co by narušovalo důstojnost soudcovské funkce.
11. Soudce se dle kárného soudu může zapojovat do předvolebního dění při komunálních volbách tam, kde má právo volit, a přiměřeně i tam, kde například vlastní nemovitost a častěji se tam zdržuje. Musí tak ovšem činit uměřeně, zdrženlivě a způsobem, kterým se nepropůjčuje ke zneužití soudcovské funkce k prosazení soukromých zájmů konkrétní volební strany nebo kandidáta. Měl by jednat tak, aby to "nevybočovalo z obecných představ občanů o zapojování veřejnosti do předvolebního dění a z obvyklého průměru výkonu takových aktivit", neměl by se ani v jednotlivostech projevovat autoritativně a konfrontačně. Projev soudce může být i kritický, musí se však pohybovat v rámci věcné kritiky a nesmí se dotýkat cti kritizovaných. Nerespektováním těchto mezí již soudce znevažuje svoji soudcovskou funkci.
12. S ohledem na dosavadní soudcovskou činnost stěžovatele považoval kárný soud již samo projednání věci v kárném řízení za dostačující a od uložení kárného opatření upustil.
13. Ústavní soud dále ze spisu kárného soudu zjistil následující skutečnosti o průběhu kárného řízení.
14. Kárný soud zaslal návrh na zahájení kárného řízení stěžovateli a písemně ho poučil o "právu zvolit si obhájce z řad soudců nebo advokátů ...; právu vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou [mu] kladeny za vinu a k důkazům o nich; právu uvádět skutečnosti sloužící v jeho prospěch a navrhnout o nich důkazy; právu nevypovídat", a to s tím, že jde o "přiměřeně aplikovaná práva obviněného podle trestního řádu" (spis kárného soudu, č. l. 20). Během ústního jednání kárný soud konstatoval, že stěžovatel "již byl poučen písemně, využil práva zvolit si obhájce" (spis kárného soudu, č. l. 67). Kárný soud během ústního jednání vyslechl i svědka Luboše Janouda, kterého poučil "přiměřeně dle § 101 trestního řádu" (spis kárného soudu, č. l. 71).
II. Argumentace stran
15. Stěžovatel upozorňuje, že řízení před kárným soudem je jednoinstanční a že proti rozhodnutí kárného soudu se "nelze žádným způsobem bránit". Má za to, že tím je porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a argumentuje, že i pro kárné řízení se analogicky použijí ustanovení trestního řádu, v němž se stanoví dvojinstančnost řízení.
16. Dále namítá, že byl "potrestán (uznán vinným) za myšlenku, jejímuž šíření nedokázal zabránit", přestože nebyla jeho dílem a on sám ji nešířil. Tím byla podle stěžovatele porušena jeho svoboda myšlení dle čl. 15 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
17. Podle stěžovatele kárný soud porušil i jeho svobodu projevu dle čl. 17 Listiny. Stěžovatel uvádí, že sdělil třetí osobě - Luboši Janoudovi - politický názor na předvolební situaci v Mnichovicích s tím, že s touto myšlenkou bude dále pracováno. Luboš Janoud bez vědomí stěžovatele jeho názor dále použil pro tvorbu letáku, v jehož textu stěžovatele výslovně označil jako soudce a uvedl i výčet "kauz", které stěžovatel rozhodoval, ale s evidentně nesprávnými údaji. V této podobě pak Luboš Janoud leták šířil. Dle stěžovatele tedy byl Luboš Janoud tím, kdo uvedl informace ohrožující důstojnost soudcovské funkce a zneužil funkci soudce k prosazování soukromých zájmů. Stěžovatel argumentuje, že nemůže být trestán za to, že projevil svůj názor vůči třetí osobě, neboť tím je porušena jeho svoboda projevu. Uvádí, že mu napadené rozhodnutí upírá právo na vlastní myšlenku či politický názor i v soukromí, neboť ho činí odpovědným za případné zneužití takové myšlenky či politického názoru třetí osobou.
18. Stěžovatel nepopírá, že je autorem článku uveřejněného v č. 7 Života Mnichovic a že tento článek byl v časopise zveřejněn s jeho vědomím. Stěžovatel však upozorňuje na to, že tento článek reaguje na dřívější článek jiné osoby, v němž byl stěžovatel napadán. Stěžovatel dále poukazuje na to, že se pod článek nepodepsal jako soudce, ale jako fyzická osoba s přídomkem "chatař". Tímto článkem tedy stěžovatel realizoval své právo podílet se na správě věcí veřejných dle čl. 21 Listiny zveřejněním svého politického názoru. Stěžovatel zdůrazňuje, že názor vyslovil jako chatař, tedy jako každý jiný, kdo se zajímá v obci o věci veřejné, a učinil tak z důvodu osobního vztahu k obci, aniž by někoho výslovně napadal. Odmítá, aby byl za toto jednání kárně odpovědný jen proto, že dle kárného soudu má být v obci obecně známo, že stěžovatel je soudcem. V této souvislosti klade stěžovatel otázku, co by musel udělat, aby mohl jako občan publikovat svůj politický názor a nebyl za to kárně odpovědný.
19. Konečně podle stěžovatele trpělo řízení před kárným soudem závažnými procesními nedostatky a rozhodnutí z něj vzešlé je nepřezkoumatelné. Konkrétně stěžovatel namítá, že v rozporu s trestním řádem nebyl poučen o právu odepřít výpověď a vyjádřit se ke všem skutečnostem a provedeným důkazům ani o souvisejících právech. Řádně poučen podle stěžovatele nebyl ani Luboš Janoud jako svědek. Dále stěžovatel namítá, že v kárné žalobě mu byl kladen za vinu "naprosto jiný skutek", než za který byl uznán vinným kárným soudem. Absenci totožnosti skutku považuje za "naprosto fatální pochybení". Argumentuje, že kárná žaloba konkrétně popisuje jednání, kterého se měl dopustit, ale kárný soud ho uznal vinným za to, že toto jednání umožnil třetí osobě. Takto vymezené jednání už ale obsahem kárné žaloby nebylo. Navíc rozhodnutí neobsahuje vylíčení toho, co konkrétně stěžovatel učinil, neobsahuje tedy popis skutku.
20. Kárný soud ve svém vyjádření nejprve poukázal na to, že dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.) je jednoinstanční kárné řízení v souladu s Ústavou. Kárný soud dále uvádí, že se ve svém rozhodnutí nevymezuje proti uplatnění základních práv dle čl. 15, 17 a 21 Listiny soudcem, ale ke způsobu, jakým k tomu ve stěžovatelově věci došlo, a v této souvislosti odkazuje na napadené rozhodnutí. Kárný soud zdůrazňuje, že stěžovatel se i jako soudce může zapojit do předvolebního dění v obci, kde vlastní chatu, jako soudce tak ovšem musí činit zdrženlivě a způsobem, který nepovede ke zneužití funkce soudce k soukromým zájmům. Jednání soudce by nemělo vybočovat "z obecných představ občanů o zapojování do předvolebního dění a z obvyklého průměru výkonu takových aktivit". Soudce by se přitom podle kárného soudu nikdy neměl chovat autoritativně a konfrontačně. Stěžovatel se ovšem dopustil jednání způsobilého ohrozit důstojnost soudcovské funkce a jeho jednání vykazuje znaky zneužití funkce soudce k prosazování soukromých zájmů, neboť stěžovatel svými projevy usiloval o zvýhodnění jedné z volebních stran a jejího představitele a o znevýhodnění zbývajících stran, a jeho projevy obsahují konfrontační prvky.
21. Podle kárného soudu byla zachována totožnost skutku mezi návrhem na zahájení kárného řízení a jeho rozhodnutím. Vymezení skutku bylo pouze upraveno s ohledem na učiněná skutková zjištění. Kárný soud dále uvádí, že stěžovatel i svědek byli o svých právech poučeni písemně již před ústním jednáním. Při ústním jednání bylo na toto poučení odkázáno a jeho obsah připomenut. U stěžovatele toto poučení omezil na konstatování, že "se stran jeho práv pohybujeme v mezích § 33 trestního řádu", jelikož stěžovatel je trestním soudcem a poučuje o těchto právech "prakticky denně". Jisté zjednodušení poučení nemohlo být a ani nebylo na újmu stěžovatele ani svědka.
22. Závěrem kárný soud zdůraznil, že soudce nesmí využít svou funkci k prosazování soukromých zájmů. To podle kárného soudu souvisí s tím, že soudci je zakázáno jakkoliv se podílet na výkonné moci, podle čl. 82 odst. 3 Ústavy není jeho funkce slučitelná s funkcemi ve veřejné správě. Proto by měl být soudce ve svých politických projevech velmi zdrženlivý. Stěžovatel však oběma projevy sledoval podporu soukromých zájmů konkrétního politického subjektu, sobě blízkého, což navíc spojil s formulačně expresivní kritikou politických protivníků.
23. Předseda Městského soudu v Praze se vyjádřil k otázce jednoinstančnosti kárného řízení. I když předseda městského soudu nepovažuje tuto otázku za spornou z ústavněprávního hlediska, poukazuje na nedostatky současné úpravy kárného řízení. Dvoustupňové řízení by podle něj umožňovalo dosáhnout vyššího standardu soudní ochrany, a navíc by dávalo stranám řízení prostor pro vyjednávání a "jistou moderaci sporného příběhu". Současný jednoinstanční model podle předsedy městského soudu omezuje kárné žalobce, neumožňuje ukládání úhrnných či souhrnných trestů, často vede k uplynutí promlčecích lhůt nebo k vytvoření překážky věci rozsouzené a omezuje možnost doplňovat důkazy. Kárně obviněný má možnost reagovat na skutkové a právní závěry kárného soudu jen ústavní stížností.
24. Stěžovatel nevyužil možnosti vyjádřit se v replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
25. Ústavní stížnost splňuje požadavky pro věcné projednání.
26. Ústavní soud konstatuje, že podle napadeného rozhodnutí kárného soudu se stěžovatel svými dvěma projevy - v letáku a v článku, které byly rozšířeny ve městě Mnichovice - dopustil kárného provinění. Svými projevy totiž stěžovatel podle kárného soudu ohrozil důstojnost soudcovské funkce a zneužil funkci soudce k prosazování soukromých zájmů.
27. Stěžovatel namítá, že samotná úprava kárného řízení je neústavní, protože proti rozhodnutí kárného soudu se nelze odvolat. Dále vznáší několik námitek vůči postupu kárného soudu a jeho rozhodnutí, které se obsahově týkají práva na spravedlivý proces. Nadto byla napadeným rozhodnutím podle stěžovatele porušena jeho svoboda myšlení a svoboda slova.
28. Ústavní soud se nejprve bude zabývat procesní stránkou případu - nepřípustností odvolání v kárném řízení (část A níže) a námitkami, které se týkají práva na spravedlivý proces (část B níže). Poté se bude Ústavní soud zabývat hmotněprávní stránkou případu - namítaným porušením svobody myšlení (část C níže) a svobody slova (části D-E níže).
A. Jednoinstančnost kárného řízení
29. Zaprvé stěžovatel namítá, že se nemohl odvolat proti rozhodnutí kárného soudu. To je podle stěžovatele v rozporu s právem na spravedlivý proces. Podle stěžovatele se totiž i pro kárné řízení použijí analogicky ustanovení trestního řádu, který stanoví dvojinstančnost řízení.
30. Ústavní soud připomíná, že podle § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů "[o]dvolání proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné".
31. Otázkou ústavnosti tohoto ustanovení se již Ústavní soud zabýval, a to v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), jak správně podotkl ve svém vyjádření kárný soud. V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že odkazované ustanovení není protiústavní, ze dvou důvodů. Zaprvé, v Ústavě ani Listině právo na odvolání vůbec garantováno není (nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09, body 44 a 56). Zadruhé, kárné řízení není trestním řízením ve smyslu Úmluvy a má disciplinární povahu. Právo na odvolání v trestních věcech podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, které navíc není absolutní a obsahuje řadu výjimek, se na kárné řízení se soudci tudíž nevztahuje (nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09, body 45-55).
32. Ústavní soud v tuto chvíli nevidí prostor pro odlišné posouzení této otázky.
33. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") ve své aktuální judikatuře považuje kárné řízení se soudcem, které vede k jeho propuštění nebo má jiné závažné důsledky, za civilní řízení, na něž se vztahuje civilní větev čl. 6 Úmluvy. V žádném ze svých rozhodnutí ovšem ESLP dosud nedospěl k závěru, že by kárné řízení bylo možné z hlediska Úmluvy považovat i za trestní řízení. V rozsudku ve věci Olujić proti Chorvatsku ze dne 5. 2. 2009 č. 22330/05, § 32-44, v němž šlo o odvolání z funkce soudce, i v rozsudku ve věci Harabin proti Slovensku ze dne 20. 11. 2012 č. 58688/11, § 119-124, v němž šlo o závažné kárné provinění spojené se snížením platu, ESLP aplikoval toliko civilní větev čl. 6 Úmluvy. V rozsudku ve věci Oleksandr Volkov proti Ukrajině ze dne 9. 1. 2013 č. 21722/11, který se rovněž týká odvolání z funkce soudce, ESLP taktéž aplikoval civilní větev čl. 6 Úmluvy (§ 87-91), a nikoliv trestní větev čl. 6 Úmluvy (§ 92-95), byť v této souvislosti ESLP zdůraznil, že stěžovatelovo odvolání z postu soudce mu nebrání ve výkonu jiné právnické profese (§ 93). Pouze civilní část čl. 6 Úmluvy byla aplikována i v nejnovějších případech odvolaných soudců (srov. rozsudek ve věci Jakšovski a Trifunovski proti Makedonii ze dne 7. 1. 2016 č. 56381/09 a 58738/09, § 32; rozsudek ve věci Gerovska Popčevska proti Makedonii ze dne 7. 1. 2016 č. 48783/07, § 38).
34. Ústavní soud ve shodě s touto judikaturou ESLP konstatuje, že z ústavněprávního hlediska se na každé kárné řízení se soudcem aplikují standardy civilní větve práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy, a to bez ohledu na výsledek tohoto řízení. Již skutečnost, že rozhodnutí o kárném obvinění je svěřeno soudu, totiž znamená plnou aplikovatelnost civilní větve čl. 6 Úmluvy (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Vilho Eskelinen a další proti Finsku ze dne 19. 4. 2007 č. 63235/00, § 61, podle něhož se na spory se státními zaměstnanci vždy aplikuje civilní část čl. 6 Úmluvy, pokud pro konkrétní typ sporu není výslovně vyloučen soudní přezkum a zároveň je tato výluka ze soudního přezkumu odůvodněna povahou sporu; ve vztahu k soudcům viz shodně rozsudek ve věci Juričić proti Chorvatsku ze dne 26. 7. 2011 č. 58222/09, § 55-56; a srov. shodně i rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 103-106).
35. Pokud jde o aplikaci trestní větve čl. 6 Úmluvy, Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv ESLP použití trestní větve na kárné řízení se soudci výslovně nevyloučil, výjimečné okolnosti, za kterých by potenciálně podle ESLP (srov. rozsudek ve věci Oleksandr Volkov proti Ukrajině ze dne 9. 1. 2013 č. 21722/11, § 92-95) připadala v úvahu aplikace trestní větve čl. 6 odst. 1 Úmluvy (byť aplikaci trestní větve dosud ESLP nikdy neshledal důvodnou) - tj. odvolání z funkce soudce a zároveň nemožnost vykonávat následně jinou právnickou profesi - zjevně v projednávaném případě nenastaly. Kárný soud totiž považoval již samo projednání věci v kárném řízení za dostačující a od uložení kárného opatření upustil. Nebylo tedy ohroženo ani setrvání stěžovatele v soudcovském stavu, ani jeho možnost (pokud se tak dobrovolně sám v budoucnu rozhodne) vykonávat jinou právnickou profesi. Lze tedy konstatovat, že na kárné řízení se stěžovatelem nelze nahlížet jako na trestní řízení ve smyslu Úmluvy či Listiny (k tomu více srov. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/09). Na tomto závěru nic nemění ani subsidiární použití trestního řádu na kárné řízení se soudci (srov. § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů), které však nikterak nesvědčí o záměru považovat kárné řízení se soudci za specifickou formu trestního řízení (tento záměr jednoznačně vylučuje § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 7/2002 Sb.). Pro tento výklad svědčí i rozsudek ESLP ve věci Olujić proti Chorvatsku, v němž ESLP posuzoval obdobnou chorvatskou právní úpravu, podle níž se na kárné řízení s panem Olujićem, tehdejším předsedou chorvatského Nejvyššího soudu, subsidiárně vztahoval trestní řád (srov. Olujić proti Chorvatsku ze dne 5. 2. 2009 č. 22330/05, § 41), a přesto dospěl k závěru, že se na jeho věc trestní větev čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevztahuje (srov. Olujić proti Chorvatsku ze dne 5. 2. 2009 č. 22330/05, § 44).
36. V této souvislosti Ústavní soud rovněž podotýká, že z práva na odvolání v trestních věcech podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě jsou "přípustné výjimky ... jestliže byla příslušná osoba souzena v prvním stupni nejvyšším soudem". I v případě, že by kárné řízení se soudcem mělo povahu trestního řízení ve smyslu Úmluvy, bylo by možné kárné senáty při Nejvyšším správním soudu chápat jako nejvyšší soud ve smyslu citovaného ustanovení (srov. shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09, body 55 a 61).
37. Jednoinstanční kárné řízení tedy nelze považovat za neústavní (srov. shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09, body 57-58).
38. Skutečností, že stěžovatel nemohl podat odvolání proti rozhodnutí kárného soudu, tedy nebylo zasaženo do žádného stěžovatelova základního práva ani svobody.
B. Právo na spravedlivý proces
39. Stěžovatel dále vznáší několik námitek, které se týkají ostatních aspektů práva na spravedlivý proces.
40. Ústavní soud úvodem připomíná, že na kárné řízení se soudcem se vždy vztahuje právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Kárné řízení se soudcem je současně třeba považovat za civilní řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy, a vztahují se na něj tedy standardy pro civilní řízení plynoucí z tohoto ustanovení (srov. body 33-34 tohoto nálezu).
41. Konkrétně stěžovatel namítá, že kárný soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nepoučil jeho ani svědka vyslechnutého v kárném řízení o jejich právech.
42. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že kárně obviněný musí být kárným soudem poučen o svých právech [nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145), bod 23 in fine]. Obecně ovšem stačí, pokud kárný soud toto poučení poskytne kárně obviněnému písemně, například spolu s doručením návrhu na zahájení kárného řízení [nález sp. zn. III. ÚS 1076/07, bod 28]. Poučení je nutné opakovat, jen pokud by se ukázalo, že mu kárně obviněný neporozuměl [nález sp. zn. I. ÚS 2420/11 ze dne 16. 11. 2011 (N 197/63 SbNU 291), bod 29].
43. V projednávaném případě kárný soud poučil stěžovatele o jeho právech písemně (srov. bod 14 tohoto nálezu). Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel tomuto poučení neporozuměl. Ústavní soud tak, co se poučení stěžovatele týče, neshledává žádné pochybení.
44. Podle stěžovatele kárný soud řádně nepoučil ani svědka Luboše Janouda o jeho právech. Ústavní soud však musí připomenout, že ústavní stížností se může stěžovatel bránit pouze proti porušení svých základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ústavní stížnost nelze podat v zájmu jiné osoby k ochraně jejích základních práv a svobod. Stěžovatel nevysvětlil, jak by jeho základní práva a svobody mohly být porušeny kvůli nedostatečnému či chybějícímu poučení svědka. Ani Ústavní soud zde takovou souvislost nenachází.
45. Rozhodnutí kárného soudu totiž není založeno na výpovědi svědka Luboše Janouda. Kárný soud ve svém rozhodnutí vycházel především z výpovědi stěžovatele a z písemných důkazů - letáku, článku a objednávky roznášky (srov. body 3-7 tohoto nálezu). Výpověď svědka Luboše Janouda měla na postavení stěžovatele pouze pozitivní dopad. V důsledku této výpovědi totiž kárný soud dospěl k závěru, že se neprokázalo, že by se stěžovatel sám prezentoval v letáku jako soudce ani že osobně zadal roznášku tohoto letáku (srov. body 5-6 tohoto nálezu).
46. Námitka stěžovatele, že nedostatečným poučením svědka Luboše Janouda došlo k porušení jeho základních práv a svobod, tudíž není důvodná.
47. Stěžovatel dále namítá, že ho kárný soud shledal vinným za jiný skutek, než jaký je uveden v návrhu na zahájení kárného řízení. Podle stěžovatele navíc napadené rozhodnutí neobsahuje popis skutku a je nepřezkoumatelné.
48. Ústavní soud v minulosti podrobil přezkumu i to, zda výrok o vině odpovídá skutku, pro který byl podán návrh na zahájení kárného řízení [nález sp. zn. I. ÚS 2420/11 ze dne 16. 11. 2011 (N 197/63 SbNU 291), bod 28]. Napadené rozhodnutí proto přezkoumal i z hlediska této námitky a souvisejících námitek stěžovatele.
49. V projednávaném případě byl na stěžovatele původně podán kárný návrh za to, že sepsal a rozšířil v Mnichovicích leták (s obsahem popsaným v bodech 3 a 5 tohoto nálezu) a že nechal v místním časopise uveřejnit článek (s obsahem uvedeným v bodě 3 tohoto nálezu). Kárný soud ovšem dospěl k závěru, že část kárného návrhu týkající se letáku neodpovídá zjištěným skutečnostem. Neprokázalo se totiž, že stěžovatel sepsal celý leták - konkrétně tu část letáku, v níž je uvedena jeho funkce soudce, vylíčena část jeho činnosti a konstatováno, že stěžovatel se celý život zabývá spravedlností. Neprokázalo se ani to, že stěžovatel sám nechal leták v Mnichovicích rozeslat. Stěžovatel totiž tyto dvě skutečnosti popřel a svědek Luboš Janoud uvedl, že do letáku spornou pasáž doplnil sám a objednávku roznášky provedla jeho manželka. V tomto směru se tedy kárný soud pokusil vymezení skutku upravit (srov. bod 5 tohoto nálezu). Současně ovšem dospěl kárný soud k závěru, že zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že stěžovatel byl srozuměn s celým obsahem letáku včetně sporné pasáže anebo se s jeho zněním seznámit mohl (srov. bod 6 tohoto nálezu) už před jeho rozesláním. Proto kárný soud shledal stěžovatele vinným za to, že "umožnil, aby jeho jménem a s uvedením jeho postavení soudce ... byl sepsán a distribuován ... v obci Mnichovice ... leták". Zbývající část výroku o vině, která se týká článku stěžovatele, sporná není. Podle Ústavního soudu je rozdíl mezi "sepsáním a rozšířením" letáku a "umožněním sepsat a distribuovat" leták, nicméně - s přihlédnutím k povaze kárného řízení se soudci, které není klasickým trestním řízením ve smyslu Listiny a Úmluvy a aplikují se na něj toliko standardy civilní větve práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. blíže body 34-35 tohoto nálezu) - totožnost skutku je v projednávané věci zachována díky totožnosti následku, i když samo jednání kárně obviněného není zcela totožné s tím, jak bylo vymezeno v návrhu. Tento postup kárného soudu tak nemá vliv na ústavnost napadeného rozhodnutí.
50. Formulace výroku o vině v části týkající se letáku není zcela jednoznačná, nicméně Ústavní soud konstatuje, že ve spojení s odůvodněním je zřejmé, v čem spočívalo jednání stěžovatele.
51. Stěžovatel před obecními volbami sepsal hodnocení volební kampaně všech čtyř stran s tím, že toto hodnocení bude v nějaké formě v Mnichovicích před volbami rozšířeno, na čemž spolupracoval s Lubošem Janoudem. Podle výpovědi stěžovatele mu Luboš Janoud zaslal upravenou verzi letáku dne 3. 10., v tento den se stěžovatel podle svých slov s Lubošem Janoudem sešel. Roznáška letáku byla podle objednávky zadána na poště až 6. 10. (srov. bod 6 tohoto nálezu). Stěžovatel tedy věděl, že v souladu s jeho záměrem se Luboš Janoud chystá k publikaci jím připraveného hodnocení volební kampaně, i to, že Luboš Janoud leták upravil. Stěžovatel měl mezi dny 3. a 6. 10. dostatečnou možnost zkontrolovat obsah letáku a případně zabránit jeho roznášce. Stěžovatelovo tvrzení, že mu Luboš Janoud již 3. 10. sdělil, že objednal roznášku letáků, na tom nic nemění - i v tomto případě totiž stěžovatel mohl obsah letáku zkontrolovat a zabránit roznášce, která mohla začít teprve po skutečném objednání dne 6. 10. Stěžovatel tedy sepsal své hodnocení volební kampaně, spolupracoval na jeho zveřejnění s Lubošem Janoudem, a i když - podle vlastních slov - věděl o konečné verzi letáku a jeho chystané roznášce, nezabránil jí, ač mohl. Zavinění stěžovatele se tak týká aktivní přípravy hlavní obsahové části letáku a pasivního akceptování toho, že bude šířena jeho upravená verze doplněná o spornou část - informaci, že stěžovatel je soudcem. Jde o kombinaci komisivního a omisivního jednání, přičemž oběma typy jednání lze porušit povinnosti soudce a spáchat kárné provinění. Z těchto důvodů je stěžovateli přičitatelná i sporná pasáž letáku a to, že došlo k distribuci upravené verze letáku v Mnichovicích.
52. Ústavní soud naopak nesdílí názor kárného soudu, že stěžovatel se ke znění letáku jako celku přihlásil ve svém článku, protože do jeho názvu včlenil slova "díl druhý, povolební". Celý název článku stěžovatele totiž zní "Může být otazník na začátku? Díl druhý, povolební". Jde o reakci na článek "Může být otazník na začátku?", zveřejněný v předchozím čísle Života Mnichovic jiným autorem (viz Život Mnichovic č. 6/2014, s. 9, a Život Mnichovic č. 7/2014, s. 11-12, oba dostupné na http://www.mnichovice.info/index.php/zivot-mnichovic/casopis). I když je úvaha kárného soudu chybná, vadnost jeho rozhodnutí to z důvodů popsaných v předchozím bodě nezakládá.
53. Druhá část výroku o vině se týká článku, konkrétně toho, že stěžovatel sepsal a nechal v místním časopise otisknout článek ("pokračoval v této své angažovanosti tak, že publikoval v č. 7 [místního časopisu Život Mnichovic] článek ..."). Formulace této části výroku o vině je jednoznačná a námitky stěžovatele se jí netýkají.
54. Lze tedy shrnout, že hlavní část letáku, v níž je hodnocena volební kampaň čtyř stran, je projevem stěžovatele. Zbylá část letáku, v níž se uvádí, že stěžovatel je soudce, je stěžovateli přičitatelná. Stěžovatelovi je přičitatelná i skutečnost, že došlo k roznášce letáku v Mnichovicích. Pokud jde o článek, ten je jako celek projevem stěžovatele.
55. Námitky stěžovatele týkající se práva na spravedlivý proces tedy nejsou důvodné. K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nedošlo.
C. Svoboda myšlení
56. Stěžovatel dále namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho svoboda myšlení, neboť byl potrestán za myšlenky, které zastával a které šířila třetí osoba (Luboš Janoud) bez jeho vědomí.
57. Svoboda myšlení je chráněna čl. 15 odst. 1 Listiny a týká se výlučně vnitřního procesu myšlení každého člověka (forum internum). Jde o absolutní právo, do něhož není přípustný žádný zásah [nález sp. zn. Pl. ÚS 18/98 ze dne 2. 6. 1999 (N 82/14 SbNU 181; 151/1999 Sb.)]. Kárný soud ovšem stěžovatele neuznal vinným za myšlenky, které zastával, nýbrž za názory, které veřejně projevil. Argumentaci, že stěžovatelovy názory šířil bez jeho vědomí a souhlasu Luboš Janoud, nelze přisvědčit z důvodů vyložených výše (srov. body 51 a 54 tohoto nálezu).
58. K porušení svobody myšlení stěžovatele tedy napadeným rozhodnutím nedošlo.
D. Svoboda projevu - obecné principy
59. Konečně stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho svoboda projevu.
60. Ústavní soud připomíná, že svoboda projevu je zaručena článkem 17 Listiny a článkem 10 Úmluvy. Tato ustanovení garantují svobodu projevu každému, a to i jednotlivcům, kteří působí ve veřejné funkci, například jako soudci.
61. Listina totiž v žádném ze svých ustanovení nepředpokládá, že by bylo možné upřít někomu svobodu projevu jen proto, že přijal veřejnou funkci (srov. a contrario čl. 44 Listiny, který se týká možných zákonných omezení základních práv a svobod u osob, které zastávají veřejné funkce). Skutečnost, že určitá osoba zastává funkci soudce, ji tudíž nezbavuje svobody projevu podle čl. 17 Listiny.
62. Rovněž Evropský soud pro lidská práva dospěl ve své judikatuře k závěru, že právo na svobodný projev podle čl. 10 Úmluvy náleží i státním zaměstnancům (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Vogt proti Německu ze dne 26. 9. 1995 č. 17851/91, § 43; rozsudek velkého senátu ve věci Guja proti Moldavsku ze dne 12. 2. 2008 č. 14277/04, § 52), včetně soudců (rozsudek velkého senátu ve věci Wille proti Lichtenštejnsku ze dne 28. 10. 1999 č. 28396/95, § 41-42; rozsudek ve věci Kudeshkina proti Rusku ze dne 26. 2. 2009 č. 29492/05, § 79; rozsudek ve věci Harabin proti Slovensku ze dne 20. 11. 2012 č. 58688/11, § 149; srov. shodně i rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 140-142).
63. Svoboda projevu osoby, která zastává funkci soudce, je tedy chráněna čl. 17 Listiny i čl. 10 Úmluvy, nicméně podléhá zvláštním omezením.
64. ESLP ve své judikatuře vychází z toho, že státní zaměstnanci jsou při výkonu své svobody projevu vázáni povinností loajality a zdrženlivosti (duty of loyalty and discretion) - srov. např. rozsudek velkého senátu ve věci Guja proti Moldavsku ze dne 12. 2. 2008 č. 14277/04, § 70-71; rozsudek velkého senátu ve věci Vogt proti Německu ze dne 26. 9. 1995 č. 17851/91, § 53; rozsudek ve věci Ahmed a další proti Spojenému království ze dne 2. 9. 1998, č. 22954/93, § 56, a rozsudek ve věci De Diego Nafria proti Španělsku ze dne 14. 3. 2002 č.46833/99, § 37. Touto povinností jsou vázáni i soudci (srov. např. rozsudek ve věci Kudeshkina proti Rusku, § 85). Svoboda projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy v sobě totiž zahrnuje i povinnosti a odpovědnost (ve vztahu k svobodě projevu soudců srov. rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 162).
65. Ústavní soud dospěl k závěru, že obdobně je třeba interpretovat i čl. 17 Listiny.
66. Ústavní soud již ve své judikatuře zdůraznil, že soudní moc musí požívat důvěry veřejnosti, pokud má úspěšně plnit svou úlohu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.) a nález sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 9/80 SbNU 107), body 23 a 27-28]. Podobně se vyjádřil i ESLP (srov. rozsudek ve věci De Cubber proti Belgii ze dne 26. 10. 1984 č. 9186/80, § 26; rozsudek velkého senátu ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, § 172; rozsudek velkého senátu ve věci Micallef proti Maltě ze dne 15. 9. 2009 č. 17056/06, § 97-98; rozsudek velkého senátu ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015 č. 29369/10, § 78 a především § 128; a rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 164]. Tuto důvěru veřejnosti v soudní moc a její nestrannost je nezbytné chránit.