Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 13. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 564/17 ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, advokátem, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, O. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, a J. N., zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. prosince 2016 sp. zn. 7 To 411/2016, kterým byl zrušen prvostupňový rozsudek o zproštění stěžovatelů obžaloby a bylo nařízeno, aby trestní věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.
Ústavní stížnosti se zamítají.
Odůvodnění
I. Předchozí průběh řízení
1. Dne 6. 6. 2014 byla na M. K. (dále jen "první stěžovatel") a O. P. (dále jen "druhý stěžovatel"), J. N. (dále jen "stěžovatelka") a J. P. podána obžaloba vrchního státního zástupce pro přečiny zneužití pravomoci úřední osoby účastenstvím ve formě organizátorství či spolupachatelstvím a na prvního stěžovatele rovněž pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Podle obžaloby měla stěžovatelka jako vrchní ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády České republiky na podzim roku 2012 zosnovat a usměrňovat protiprávní použití zpravodajských prostředků za účelem sledování R. N. v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch spočívající v získání osobních informací o R. N. a současně jí způsobit jinou závažnou újmu spočívající v tom, že proti ní bude protiprávně použita zpravodajská technika a bude protiprávně sledována. Téhož jednání se měla dopustit na jaře roku 2013 vůči dvěma zaměstnancům Úřadu vlády České republiky v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch spočívající v získání osobních informací o těchto osobách. O sledování měla požádat druhého stěžovatele, v té době ředitele Vojenského zpravodajství, a později prvního stěžovatele, který byl od 1. 11. 2012 novým ředitelem Vojenského zpravodajství; sledování se měl dále účastnit příslušník Vojenského zpravodajství J. P. Podle obžaloby sledování probíhalo, aniž by vláda nebo prezident republiky podle § 8 odst. 4 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, tento úkol Vojenskému zpravodajství uložili, bez předchozího písemného povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze podle § 9 odst. 1 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, k použití zpravodajské techniky - fototechnických prostředků, mimo meze působnosti Vojenského zpravodajství vymezené v § 5 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb. a v rozporu s § 3 zákona č. 289/2005 Sb. Škoda na majetku státu pak měla být způsobena nákupem výstupů soukromé bezpečnostní agentury ze sledování dvou zaměstnanců Úřadu vlády České republiky.
2. V rámci předběžného projednání obžaloby dne 27. 6. 2014 rozhodla samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen "obvodní soud") ohledně stěžovatelky trestním příkazem. Ohledně prvního a druhého stěžovatele bylo rozhodnuto usnesením o postoupení věci příslušnému orgánu Ministerstva obrany a ohledně J. P. usnesením o zastavení trestního stíhání, neboť svým jednáním nenaplnili zákonné znaky skutkových podstat stíhaných přečinů pro absenci subjektivní stránky, v případě J. P. též pro nenaplnění materiální stránky žalovaných trestných činů. Na základě odporu došlo ke zrušení trestního příkazu; proti usnesením o postoupení věci a zastavení trestního stíhání byly podány stížnosti, o kterých rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") senátem 61 To zasedajícím ve složení předsedkyně senátu JUDr. Jarmila Löffelmannová a členové JUDr. Alena Makovcová a JUDr. Václav Kašík svými usneseními ze dne 3. 9. 2014 sp. zn. 61 To 278/2014 a 61 To 279/2014 tak, že obě napadená usnesení zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Poté, co byl trestní spis vrácen obvodnímu soudu, vznesl druhý stěžovatel námitku podjatosti vůči příslušné samosoudkyni, která o ní rozhodla tak, že není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení.
3. Před obvodním soudem se konalo hlavní líčení ve dnech 20. 11. 2014, 12. 1. 2015, 9. 3. 2015, 13. 4. 2015 až 16. 4. 2015, 18. 5. 2015 a 29. 5. 2015. V tomto řízení byli obžalovaní příslušníci Vojenského zpravodajství zbaveni mlčenlivosti. Druhý stěžovatel v této souvislosti ke své odlišné výpovědi před soudem oproti výpovědi z přípravného řízení uvedl, že v přípravném řízení nemohl uvádět veškeré skutečnosti týkající se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, neboť nebyl zbaven mlčenlivosti, i když o to opakovaně orgány činné v trestním řízení žádal. Ve svých výpovědích v hlavním líčení uvedli první a druhý stěžovatel i J. P. skutečnosti vedené v režimu utajení - důvěrné. Před soudem byl jako svědek slyšen P. N.; ten vypověděl, že stěžovatelka nejednala samostatně, ale fungovala jako komunikační kanál mezi ním a příslušníky Vojenského zpravodajství v době, kdy se objevila bezpečnostní rizika pro jeho rodinu včetně nebezpečí, že se v okolí jeho manželky pohybují určité závadové osoby. Na žádost obhájců byli před soudem slyšeni (jako utajovaní svědci) další příslušníci Vojenského zpravodajství, dále několik zaměstnanců Úřadu vlády České republiky, dva bývalí ministři obrany vypovídající k činnosti a úkolování Vojenského zpravodajství, R. N. a několik dalších osob. Soud také za souhlasu stran provedl důkaz přečtením znaleckých posudků z oboru kriminalistiky, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, kterými potvrdil obsah zajištěných nosičů dat a PC. Soud měl k dispozici i rozsáhlý listinný materiál, který předložila obžaloba, zahrnující věcné a listinné důkazy pocházející z prohlídky kanceláře užívané stěžovatelkou, jejího bytu a kanceláří v prostorách Vojenského zpravodajství užívaných prvním stěžovatelem a J. P. Ve věci bylo dále vypracováno odborné vyjádření Policie České republiky, Útvaru zvláštních činností SKPV, jehož předmětem bylo objasnění otázky sledování osob a tzv. kontrasledování, se kterým se však obvodní soud neztotožnil, neboť měl za to, že v něm jsou podstatné rozpory. Soud si vyžádal rovněž sdělení Ministerstva vnitra, Vojenského zpravodajství, Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie České republiky; dále provedl důkaz řadou odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, z nichž podle něj nevyplynula žádná indicie objasňující motiv stěžovatelky ke spáchání žalovaného skutku.
4. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl obvodní soud v rozsudku sp. zn. 3 T 35/2014 ze dne 29. 5. 2015 k závěru, že žalované skutky, které jsou obžalovaným kladeny za vinu, nejsou trestnými činy, a zprostil prvního a druhého stěžovatele, stěžovatelku a J. P. obžaloby v celém rozsahu. Všechny provedené důkazy podle soudu pouze potvrdily, že Vojenské zpravodajství jednak prověřilo informaci o možné bezpečnostní hrozbě ohledně rodiny tehdejšího předsedy vlády poskytnutou samotným tehdejším předsedou vlády a jednak "došlo při testu ohledně využití soukromé agentury pro Vojenské zpravodajství vzhledem k obavě tehdejšího předsedy vlády a na jeho žádost ke sledování dvou zaměstnanců Úřadu vlády České republiky z důvodu zneužití služebního vozidla touto soukromou agenturou, přičemž Vojenské zpravodajství za zjištění této informace vyplatilo ze zvláštních finančních prostředků požadovanou částku". Obžalovaní i svědek P. N. shodně potvrdili, že Vojenské zpravodajství jednalo v obou případech na jeho pokyn, neboť se obával jednak o bezpečnost své tehdejší rodiny a jednak o svou bezpečnost, přičemž stěžovatelku ustanovil jako styčnou osobu. Ani jeden z provedených důkazů podle rozsudku obvodního soudu ze dne 29. 5. 2015 nevedl k závěru o tom, že obžalovaní naplnili skutkovou podstatu žalovaných skutků po objektivní i subjektivní stránce; provedenými důkazy byla naopak potvrzena obhajoba všech obžalovaných. Pokud došlo ze strany prvního a druhého stěžovatele ke změně výpovědí před soudem oproti výpovědi z přípravného řízení, byla tato změna odůvodněna skutečností, že v přípravném řízení nebyli zbaveni povinnosti mlčenlivosti, ačkoli o to žádali, a toto se stalo až před soudem, proto mohli bez obav uvádět veškeré skutečnosti podporující jejich obhajobu. Soud dále konstatoval, že obhajoby všech obžalovaných spolu vzájemně korespondují a jsou v souladu i s výpověďmi svědků, zejména P. N., jehož výpověď soud hodnotil jako podstatnou a klíčovou.
5. Státní zástupce podal proti zprošťujícímu rozsudku v neprospěch všech obžalovaných obsáhlé odvolání, ve kterém mimo jiné tvrdil, že řízení, které mu předcházelo, trpí podstatnými vadami, neboť v něm byla porušena zejména ustanovení § 2 odst. 5 a 6, § 207 a 212 trestního řádu. Došlo i k porušení zásady veřejnosti, neboť postup soudu, který vedl část řízení v režimu utajení důvěrné, byl v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů. Dle názoru státního zástupce pak soud vzal při rozhodování v potaz toliko důkazy svědčící ve prospěch obžalovaných a při hodnocení důkazů se nevypořádal s důkazy svědčícími v jejich neprospěch.
6. Poté, co byl trestní spis předložen městskému soudu a věc byla zapsána pod sp. zn. 61 To 403/2015, vznesl druhý stěžovatel a J. P. námitku podjatosti senátu 61 To, ve které odkazovali zejména na nepřijatelnou argumentaci použitou tímto senátem v odůvodnění jeho usnesení ze dne 3. 9. 2014. Svým usnesením sp. zn. 61 To 403/2015 ze dne 19. 11. 2015 o ní rozhodl městský soud tak, že senát 61 To tohoto soudu ve složení jeho předsedkyně JUDr. Jarmily Löffelmannové a soudců JUDr. Aleny Makovcové a JUDr. Václava Kašíka není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci. Ke stížnosti druhého stěžovatele a J. P. bylo toto usnesení zrušeno Vrchním soudem v Praze, který svým usnesením sp. zn. 9 To 99/2015 ze dne 14. 12. 2015 rozhodl o vyloučení výše uvedených soudců senátu 61 To městského soudu. Dospěl přitom k závěru, že senát 61 To svými slovními vyjádřeními v odůvodnění svých usnesení ze dne 3. 9. 2014 vyvolal důvodné pochybnosti o tom, že ve svém rozhodování neztratil nezbytnou nestrannost a objektivní náhled na věc. Z odůvodnění těchto usnesení totiž dle Vrchního soudu v Praze vyplynulo, že se zmínění členové senátu již ztotožnili s podanou obžalobou a v rozporu se zákonem předjímají výsledek trestního řízení, aniž by soud provedl jakékoliv důkazy v hlavním líčení.
7. O odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku obvodního soudu posléze rozhodoval v neveřejném zasedání senát městského soudu v jiném složení, který svým usnesením sp. zn. 61 To 403/2015 ze dne 30. 3. 2016 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ztotožnil se přitom s názorem státního zástupce, že řízení před obvodním soudem trpí podstatnými vadami ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu, neboť v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, zejména § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, což mohlo mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku. Zároveň došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 212 trestního řádu namísto § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu, což má za následek, že protokoly o výpovědi svědkyně předestřené podle § 212 trestního řádu, které nebyly v hlavním líčení provedeny přečtením, nemohou být podkladem výroku o vině obžalovaných. Naopak dle názoru soudu nedošlo k porušení ustanovení § 207 trestního řádu ani k porušení zásady veřejnosti rozhodnutím podle § 200 odst. 1 trestního řádu, neboť závěr o existenci ohrožení informací chráněných zvláštním zákonem byl podložen konkrétními skutečnostmi a zjištěními. Řízení před obvodním soudem však trpí také vadami ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť se obvodní soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, při hodnocení důkazů se v rozporu s § 125 odst. 1 a § 2 odst. 6 trestního řádu nevypořádal s řadou důkazů a nevyvodil z nich skutková zjištění. Městský soud se shodl s názorem státního zástupce, že důkazy, které obžalované usvědčují, a přesto nejsou obvodní soudem hodnoceny v odůvodnění napadeného rozsudku, jsou tzv. opomenutými důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Z odůvodnění rozsudku je jasně patrné, že obvodní soud naprosto nekriticky akceptoval obhajobu obžalovaných z jejich výpovědí u hlavního líčení a nevypořádal se s důkazy, které jejich obhajobu zpochybňují či vyvracejí, včetně výpovědí obžalovaných z přípravného řízení, a se změnami v jejich výpovědích. V této souvislosti městský soud uvedl, že hodnocení poukazem na to, že v přípravném řízení nebyli první a druhý stěžovatel zbaveni mlčenlivosti, je nelogické, neboť obžalovaní tehdy neupozornili na to, že by jisté skutečnosti nemohli uvést z důvodu mlčenlivosti. Hodnocení výpovědi P. N.: je pak neúplné, neboť obvodní soud při něm přihlédl pouze k výpovědím obžalovaných z hlavního líčení, nikoliv k jejich výpovědím z přípravného řízení a k odposlechům telefonických hovorů; při hodnocení věrohodnosti výpovědi tohoto svědka pak obvodní soud zcela ignoroval jeho vztah ke stěžovatelce, přestože z něj vyplývá možný motiv k vědomě nepravdivé výpovědi. Stejně tak je neúplné hodnocení záznamů Vojenského zpravodajství o sledování, jakož i hodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, přičemž bude nutné se při jejich hodnocení zabývat otázkou, zda se stěžovatelka nesnažila získat osobní informace o R. N. Konečně hodnocení výpovědí sledovaných zaměstnanců Úřadu vlády České republiky v tom smyslu, že potvrzují obhajobu obžalovaných, neodpovídá obsahu těchto výpovědí; obhajoba obžalovaných není v souladu ani s výpověďmi příslušníků Vojenského zpravodajství, při jejichž hodnocení musí obvodní soud zvážit jejich možnou motivaci k uvádění vědomě nepravdivých údajů jak ve vztahu k ochraně svých osob před možným postihem, tak ve vztahu k ochraně Vojenského zpravodajství a jeho vedoucích pracovníků před diskreditací. Vzhledem k tomu, že obvodní soud nesprávně zjistil skutkový stav a k objasnění věci je třeba důkazy opakovat a provádět důkazy další, jejichž provádění před odvolacím soudem by bylo nahrazováním činnosti soudu prvního stupně, vyzval jej městský soud k doplnění dokazování výslechem svědka J. Š., záznamy konkrétních telefonických hovorů P. N. se stěžovatelkou a ke zhodnocení konkrétních důkazů, které nebyly hodnoceny. Dále uvedl, že ve věci existuje také řada důkazů, které obvodní soud sice provedl, popř. je citoval v odůvodnění, ale náležitě se s nimi nevypořádal při úvaze o vině a nehodnotil je v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Ve vztahu k některým výpovědím pak došlo k tzv. deformaci důkazu, neboť z nich obvodní soud vyvodil závěr, který je v diametrálním rozporu s jejich obsahem. Nesprávným způsobem byla konečně v obecné rovině posouzena problematika provádění sledování; v tomto kontextu je hodnocení odborného vyjádření Policie České republiky jako rozporuplného a nevěrohodného neúplné, dokazování je třeba doplnit výslechem jeho zpracovatele a učinit závěr o tom, zda činnost Vojenského zpravodajství vůči poškozeným osobám byla sledováním, ke kterému bylo třeba povolení. Obvodnímu soudu bylo též uloženo zvážit, zda byla stěžovatelka objednatelem sledování poškozených, zda poskytla Vojenskému zpravodajství podklady pro sledování, zda v závěru obdržela jeho výstupy a zda jednání ostatních obžalovaných bylo v rozporu s ustanoveními zákona o Vojenském zpravodajství a zákona o zpravodajských službách České republiky.
8. V následném řízení obvodní soud uvedl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu, který ve svém zrušovacím rozhodnutí jednak nařídil doplnit dokazování, jednak nařídil, aby soud již provedené důkazy nově hodnotil nebo se jimi znovu zabýval. Dle pokynů městského soudu proto obvodní soud vyslechl svědka J. Š. a zpracovatele odborného vyjádření Útvaru zvláštních činností SKPV Policie České republiky, přičemž dospěl k závěru, že toto nelze bez výhrad přijmout z důvodu možných pochybností o objektivitě. Soud rovněž přečetl listinné důkazy - SMS zprávy zaslané P. N. stěžovatelce a stěžovatelkou H. F. a provedl důkaz odposlechy jejich telefonních hovorů. Dále obvodní soud znovu přistoupil k hodnocení výpovědí stěžovatelky jak z přípravného řízení, tak i před soudem. I přes částečně rozpory mezi nimi zhodnotil výpověď stěžovatelky před soudem jako věrohodnou, neboť se jedná o výpověď zcela spontánní; tento postup podle něj naopak nebyl zachován v přípravném řízení, kdy byly stěžovatelce po velmi stručném spontánním vyjádření kladeny otázky, na které odpovídala, takže již byla ovlivněna otázkami vyslýchajícího a došlo ke zkreslení její výpovědi. Pokud se jedná o výpovědi prvního a druhého stěžovatele, nepovažoval obvodní soud za nelogické, že neuvedli ve svých výpovědích v přípravném řízení veškeré skutečnosti na svou obhajobu, neboť nebyli zbaveni mlčenlivosti, a že tuto skutečnost v přípravném řízení nevysvětlili. Dle názoru soudu mají obžalovaní právo hájit se způsobem, jaký uznají za vhodný, a záleží pouze na nich, jaké skutečnosti uvedou ve svých výpovědích jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem, a svoji výpověď mohou v průběhu trestního řízení doplňovat, což právě první a druhý stěžovatel učinili. Povinnost požádat o zbavení mlčenlivosti přitom náleží orgánu činnému v trestním řízení. Podle soudu nelze oddělit výpovědi obžalovaných z přípravného řízení a z řízení před soudem, neboť se nejedná o dvě zcela protiřečící si výpovědi, ale tyto výpovědi se v podstatě doplňují. Při hodnocení výpovědi svědka P. N. soud proto přihlédl ke všem výpovědím všech obžalovaných, k provedeným odposlechům a SMS zprávám, které jednoznačně potvrzují blízký vztah mezi ním a stěžovatelkou, i k jeho tiskovému prohlášení ze dne 15. 6. 2013. Výpověď tohoto svědka pak soud nehodnotil jako nevěrohodnou, právě naopak, neboť byla v souladu s těmito dalšími důkazy. Státní zástupce podle něj nehodnotil v celé souvislosti důkazy shromážděné v přípravném řízení a sám naopak selektivně z jednotlivých důkazů vytvářel závěry tak, aby vedly k závěru o vině obžalovaných. Pokud státní zástupce hodnotil výpověď svědka P. N. jako vědomě nepravdivou s tím, že motivem toho má být snaha svědka pomoci stěžovatelce vyhnout se odsouzení, obvodní soud se s tímto hodnocením neztotožnil. Svědek byl při své výpovědi řádně poučen mimo jiné i o trestních následcích křivé výpovědi i o skutečnosti, že má právo odepřít výpověď vzhledem ke svému vztahu ke stěžovatelce, neboť v uvedenou dobu byli již manželé. Pokud se týká hodnocení provedených odposlechů, soud měl za to, že z nich nevyplynula žádná indicie svědčící pro motiv obžalovaných pro jednání, které je jim kladeno za vinu. Záznamy telekomunikačního provozu, jakož i výpovědi zaměstnanců Úřadu vlády České republiky potvrzují vyjádření svědka P. N. a obhajobu obžalovaných. Závěr státního zástupce, že svědci - příslušníci Vojenského zpravodajství vypovídali nepravdivě, se soudu jevil jako spekulativní, neboť pro tento závěr nebyly důkazy. Obvodní soud se dále dle pokynů odvolacího soudu zabýval protokoly Vojenského zpravodajství označenými jako záznamy o sledování, jejichž hodnocení bylo odvolacím soudem považováno za neúplné. Opětovně přitom konstatoval, že uvedené záznamy nelze hodnotit jako záznamy o sledování, jak uvádí obžaloba, neboť se jednalo o poznámky sepsané při monitorování činnosti, což svědci jednoznačně potvrdili. Pokud se týká výpovědi svědkyně z přípravného řízení, ke které dle odvolacího soudu nebylo možné přihlédnout, neboť tento důkaz nebyl v hlavním líčení řádně proveden dle § 211 odst. 3 trestního řádu přečtením, ale došlo pouze k jeho předestření dle § 212 trestního řádu, obvodní soud považoval za nutné uvést, že k předestření této výpovědi došlo na žádost státního zástupce, proto měl za to, že tento důkaz byl před soudem proveden v souladu s ustanoveními trestního řádu. Na základě záznamů uskutečněného telekomunikačního provozu pak soud dospěl k závěru, že rozhodně stěžovatelka Vojenské zpravodajství neúkolovala, její jednání s ním se dá hodnotit jako spolupráce. Obvodní soud tak učinil ve vztahu k prvnímu skutku závěr, že v daném případě se nejednalo o sledování R. N., které by bylo prováděno v rozporu se zákonem, ale o kontrasledování, jímž byly na žádost svědka P. N. prošetřovány jeho obavy o možné hrozbě zejména pro jeho rodinu, ale i pro něho osobně. Soud konečně uzavřel, že na straně obžalovaných nebyl prokázán motiv jednání ke sledování R. N., který prezentovala obžaloba. Ani ohledně druhého skutku neshledal obvodní soud správným názor státního zastupitelství, že došlo k obcházení zákona o Vojenském zpravodajství tím, že Vojenské zpravodajství zadalo příslušnému komerčnímu subjektu sledování konkrétní osoby a pro toto sledování mu vytvořilo podmínky a potřebnou součinnost. Pokud jde variantu, kterou předkládá obžaloba, že došlo ze strany Vojenského zpravodajství k zastírání skutečných důvodů sledování zaměstnanců Úřadu vlády České republiky, aby z něj nebylo zjistitelné, že motivem objednaného sledování bylo zjišťování poznatků o konkrétních osobách utajovaným způsobem bez řádného povolení, a tedy obcházení zákona, soud hodnotil tento závěr jako spekulaci, neboť nemá nejen podklad v provedených důkazech, ale odporuje i logickému závěru při hodnocení již provedených důkazů. Ty neprokazují, že stěžovatelka byla objednatelem sledování poškozených osob, mělo se totiž jednat o test komerčního subjektu pro potřeby Vojenského zpravodajství. Způsob předávání výsledků Vojenského zpravodajství prostřednictvím stěžovatelky odpovídal dohodě mezi prvním stěžovatelem a tehdejším předsedou vlády.
9. Závěrem obvodní soud opět konstatoval, že všechny provedené důkazy pouze potvrdily, že Vojenské zpravodajství jednak prověřilo informaci o možné bezpečnostní hrozbě ohledně rodiny tehdejšího předsedy vlády poskytnutou samotným tehdejším předsedou vlády, a to formou metody obrany proti sledování s tím, že během této činnosti byla určenou osobou pro komunikaci mezi tehdejším předsedou vlády a Vojenským zpravodajstvím stěžovatelka, a jednak došlo při testu ohledně využití soukromé agentury pro Vojenské zpravodajství ke sledování dvou zaměstnanců Úřadu vlády České republiky z důvodu zneužití služebního vozidla, přičemž Vojenské zpravodajství za zjištění této informace vyplatilo soukromé agentuře ze zvláštních finančních prostředků požadovanou částku. Ani jeden z provedených důkazů nevede k závěru o tom, že by obžalovaní naplnili skutkovou podstatu žalovaných skutků po objektivní i subjektivní stránce. První a druhý stěžovatel a J. P. sice byli v postavení úřední osoby, ale z jejich strany nedošlo ke zneužití pravomocí úřední osoby, kterými disponovali ve svém postavení. Jejich jednáním nebyl dotčen zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob ani cizí majetková práva, resp. majetek českého státu. Provedenými důkazy nebyly obhajoby všech obžalovaných vyvráceny, ale naopak byly potvrzeny. Rozsudkem sp. zn. 3 T 35/2014 ze dne 17. 6. 2016 proto obvodní soud všechny obžalované znovu zprostil obžaloby.
10. Napadeným usnesením sp. zn. 7 To 411/2016 ze dne 23. 12. 2016 městský soud k odvolání státního zástupce zrušil výše uvedený rozsudek v celém rozsahu a podle § 262 trestního řádu nařídil, aby tato trestní věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Dle jeho názoru trpělo řízení u obvodního soudu podstatnými vadami ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu, neboť byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, a obvodní soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Za situace, kdy obvodní soud v této trestní věci nesprávně zjistil skutkový stav, nemůže odvolací soud v tomto stadiu trestního řízení prezentovat závazný právní názor ohledně porušení ustanovení trestního zákoníku obvodním soudem. Podle městského soudu se obvodní soud při hodnocení důkazů s některými z nich nevypořádal a nehodnotil je v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, jeho hodnocení důkazů je neúplné, popř. závažným způsobem vybočuje z logiky projednávané věci. Městský soud zejména konstatoval, že i přes důvody, které jej vedly ke zrušení předchozího zprošťujícího rozsudku, a přestože obhajoba obžalovaných je v diametrálním rozporu s řadou provedených důkazů, obvodní soud opětovně uvedl, že ani jeden z provedených důkazů nevede k závěru, že obžalovaní naplnili skutkovou podstatu zažalovaných přečinů. Obvodní soud se náležitě a v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi stěžovatelů v přípravném řízení a v hlavním líčení a nehodnotil je v souhrnu s ostatními důkazy; pokud uvedl, že obžalovaní mohli v průběhu trestního řízení svou výpověď doplňovat, jedná se nesporně o tzv. deformaci důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť diametrální změna ve výpovědích nemůže být důvodně hodnocena jako doplnění výpovědi. Obvodní soud rovněž pochybil, když se nijak nevypořádal s argumentací státního zástupce, podle které povinnost mlčenlivosti nebránila prvnímu a druhému stěžovateli v plném uplatnění práva na obhajobu; vzhledem k tomu, že tento právní názor státního zástupce není otázkou skutkovou, odvolacímu soudu nic nebrání ve vyslovení závazného právního názoru, že se s ním ztotožňuje. Pokud jde o hodnocení výpovědi P. N. obvodním soudem, městský soud je označil za neúplné a nelogické. Jednak nelze odkazovat na její soulad s výpovědí J. P. z přípravného řízení, která nebyla v hlavním líčení provedena, jednak v souvislosti s tiskovým prohlášením P. N. ze dne 15. 6. 2013, které bylo podle obvodního soudu pouze politickým vyjádřením adresovaným do zahraničí, obvodní soud nemístně bagatelizuje z logiky věci vyplývající skutečnost, že svědek buď lhal v prohlášení ze dne 15. 6. 2013, nebo ve své výpovědi v této trestní věci. Při hodnocení věrohodnosti této výpovědi obvodní soud zcela pominul odpovídajícím způsobem posoudit specifika vztahu P. N. ke stěžovatelce, která vyplývají z odposlechů jejich telefonické komunikace, a ignoroval řadu důkazů, včetně výpovědi stěžovatelky z přípravného řízení; mimoto zákonné poučení o trestních následcích křivé výpovědi a o povinnosti vypovědět pravdu není logickým argumentem pro hodnocení výpovědi jakéhokoli svědka jako věrohodné. Obvodní soud též nehodnotil možnou souvislost mezi výpovědí P. N. a výše citovanými diametrálními změnami ve výpovědích všech stěžovatelů a zcela ignoroval pokyn odvolacího soudu, aby se při hodnocení výpovědi svědka P. N. zabýval záznamy o sledování R. N., ze kterých vyplývá, že údajná ochrana jeho rodiny fakticky končila jeho návratem domů. Tvrzení, že z provedených odposlechů nevyplývá žádná indicie svědčící pro motiv obžalovaných, je paušalizující a neúplné. Rovněž je neúplné hodnocení, že záznamy ze sledování R. N. jsou pouhými osobními poznámkami, nikoliv oficiálním výstupem z akce, přičemž obvodní soud naprosto nekriticky vycházel z vyjádření svědků a ignoroval odborné vyjádření Vojenského zpravodajství i výpověď jeho zpracovatele. K dalším opomenutým důkazům patří sdělení Vojenského zpravodajství a výpovědi jeho příslušníků k úřední evidenci celé akce a záznam odposlechu telefonického hovoru mezi stěžovatelkou a druhým stěžovatelem ze dne 1. 11. 2012. Dále podle odvolacího soudu nelze důvodně považovat za spekulativní názor státního zástupce, že svědci - příslušníci Vojenského zpravodajství vypovídali nepravdivě, neboť vzhledem ke své příslušnosti k Vojenskému zpravodajství měli nepochybně motiv vypovídat úmyslně nepravdu. Obvodní soud se při hodnocení důkazů dopustil jejich deformace, neboť z nich vyvodil obsah, který z nich nevyplývá, a deformoval důkazy, které vyvracejí či zpochybňují výpovědi obžalovaných. Jeho hodnocení, že stěžovatelka byla pouhým prostředníkem mezi P. N. a Vojenským zpravodajstvím, je v rozporu s elementární logikou. Nesprávně a nelogicky obvodní soud posoudil i problematiku sledování v obecné rovině. Na závěr městský soud uvedl, že k porušení zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, nedojde v situaci, kdy odvolací soud nařídí projednání a rozhodnutí trestní věci jiným samosoudcem se zřetelem na rozsah a povahu vad, jež v rámci odvolacího řízení zjistil. Podle městského soudu lze mít v dané věci pochybnosti o nepodjatosti dosavadní samosoudkyně, a to na základě způsobu, jakým hodnotila důkazy. V této trestní věci nepochybně existují důkazy, které potvrzují obžalobu, a na druhé straně důkazy, které potvrzují obhajobu obžalovaných; tyto důkazy měl obvodní soud hodnotit dle § 2 odst. 6 trestního řádu jednotlivě i v jejich souhrnu. I přes vytýkané nedostatky v hodnocení důkazů v předchozím zrušujícím usnesení, ve kterém bylo obvodnímu soudu odvolacím soudem konkrétně vytýkáno, k jakým důkazům při jejich hodnocení v souhrnu opomněl přihlédnout, v čem spočívá nelogičnost jeho hodnocení důkazů, ve kterých případech se dopustil tzv. deformace důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu a které důkazy při svém hodnocení zcela opominul, obvodní soud opětovně nepostupoval dle § 2 odst. 6 trestního řádu. Naopak postupoval naprosto jednostranně, přičemž dospěl již podruhé k bezprecedentnímu závěru, že všechny provedené důkazy podporují obhajobu obžalovaných. Lze proto mít pochybnosti o tom, že by napotřetí obvodní soud byl schopen rozhodovat nestranně, tedy aniž by stranil, tak jako v obou svých rozsudcích, obhajobě obžalovaných uplatněné při hlavním líčení a aniž by opětovně nedeformoval obsah jakéhokoliv důkazu svědčícího ve prospěch verze obžaloby.
11. Usnesením pléna Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 564/17, I. ÚS 591/17 a III. ÚS 930/17 ze dne 11. 4. 2017 byly ústavní stížnosti stěžovatelů vedené pod sp. zn. I. ÚS 564/17, I. ÚS 591/17 a III. ÚS 930/17 spojeny ke společnému řízení a bylo rozhodnuto, že budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 564/17.
II. Argumentace stěžovatelů
12. Ve své ústavní stížnosti ze dne 22. 2. 2017 první stěžovatel tvrdí, že výrokem napadeného usnesení, kterým městský soud nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce garantované článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle jeho názoru jsou základním a jediným důvodem přikázání jinému samosoudci blíže nespecifikované a odvolacím soudem tvrzené pochybnosti o nepodjatosti dosavadního samosoudce, dále rozsah a povaha vad, jednostranné hodnocení důkazů a nerespektování závazných pokynů (ačkoliv v předchozím rozhodnutí žádný závazný právní názor vysloven nebyl). V obou případech zrušení rozsudku obvodního soudu městský soud pouze - v rozporu s pravidly stanovenými trestním řádem a aniž by jakýkoliv důkaz sám provedl ? hodnotil důkazy, ze kterých dovodil odlišné závěry, a instruoval soud prvního stupně k tomu, jakým způsobem má důkazy hodnotit a jaké má učinit skutkové a právní závěry. Městský soud přitom bezprecedentně a v rozporu s trestním řádem hodnotí všechny důkazy v neprospěch obviněných, nekriticky přitakává odůvodnění státního zástupce, upřednostňuje svůj způsob hodnocení důkazů a vnucuje své závěry o skutkovém stavu věci, ačkoliv ve věci nelze dovodit, že by obvodní soud důkazy prováděl a hodnotil způsobem vzbuzujícím vážné pochybnosti o jeho objektivním přístupu. Postup městského soudu je podle prvního stěžovatele zásahem i do čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny, které stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
13. Ve své ústavní stížnosti ze dne 27. 2. 2017 druhý stěžovatel brojí proti usnesení městského soudu, kterým nařídil projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem, s tím, že jím byla porušena jeho práva zaručená zejména článkem 36 odst. 1 Listiny, článkem 38 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"). Ačkoliv se totiž samosoudkyně obvodního soudu po prvním vrácení věci řádně a úplně vypořádala se všemi výhradami odvolacího soudu, respektovala jeho právní názor, doplnila důkazy a hodnotila je v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu (podle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu), městský soud v napadeném usnesení uzavřel, že tyto výhrady nesplnila. Jeho postup podle § 262 trestního řádu však není řádně a konkrétně odůvodněn, absentuje výčet pokynů, které neměly být splněny, i výčet závažných vad; to je již samo o sobě vadou mající povahu zásahu do ústavních práv stěžovatele. V napadeném usnesení pak městský soud formuloval nové výhrady, z nichž řada se jeví jako velmi problematická. Je z něj zároveň patrné, že zřejmě nejzásadnějším důvodem k odnětí věci je skutečnost, že odvolací soud odlišně hodnotí důkazy provedené soudem prvního stupně a postupem podle § 262 trestního řádu se toto své hodnocení snaží prosadit, aniž by důkazy sám provedl.
14. Ve své stížnosti ze dne 27. 3. 2017 stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu zejména s právem na spravedlivý proces a na zákonného soudce ve smyslu článků 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny a s článkem 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, zakotvujícím právo na odvolání v trestní věci. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na zákonného soudce tvrdí, že z napadeného usnesení se nelze dozvědět, z jakých ústavně akceptovatelných důvodů došlo ke změně soudce. Jediným důvodem je totiž hodnocení důkazů dosavadní soudkyní, což narušuje princip nezávislosti soudce, neboť odlišné hodnocení důkazů nemůže být důvodem pro osočení z podjatosti. Důvody a důkazy údajné podjatosti přitom absentují. Zároveň je ve hře též právo na dvojinstančnost řízení a zásada volného hodnocení důkazů. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení až do rozhodnutí o ústavní stížnosti. K tomu dne 5. 4. 2017 doplnila, že nová soudkyně obvodního soudu již nařídila líčení na den 24. 4. 2017.
III. Formální předpoklady projednání ústavních stížností
15. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
16. K přípustnosti ústavních stížností Ústavní soud stručně uvádí, že ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 stanovil, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)" [sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Jinými slovy, Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
17. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, kdy jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle ustanovení § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (resp. jiným samosoudcem), protože proti tomuto rozhodnutí nelze podat samostatné dovolání. Ústavní soud přitom bere v úvahu zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela neekonomicky [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281); nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391); nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].
18. Z výše uvedených důvodů, přestože trestní řízení proti stěžovatelům zatím neskončilo, jsou nyní projednávané ústavní stížnosti přípustné v části směřující proti výroku, kterým se nařizuje, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.