Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem, sídlem třída Svobody 43/39, Olomouc, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. března 2020 č. j. 1 VZN 1593/2020-21, usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24. října 2019 č. j. 2 KZN 247/2018-51 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové, ze dne 30. září 2019 č. j. GI-3887-76/TČ-2018-842060, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové, jako účastníků řízení, takto:
I. Vyrozuměním Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. března 2020 č. j. 1 VZN 1593/2020-21, usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24. října 2019 č. j. 2 KZN 247/2018-51 a usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové, ze dne 30. září 2019 č. j. GI-3887-76/TČ-2018-842060 byla porušena základní práva a svobody podle čl. 7 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 3 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. března 2020 č. j. 1 VZN 1593/2020-21, usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24. října 2019 č. j. 2 KZN 247/2018-51 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové, ze dne 30. září 2019 č. j. GI-3887-76/TČ-2018-842060 se ruší.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2, 3 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové, (dále jen "GIBS") ze dne 30. 9. 2019 č. j. GI-3887-76/TČ-2018-842060 byla podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") odložena věc podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se mělo dopustit celkem šest neustanovených příslušníků Vězeňské služby České republiky (dále jen "příslušníci Vězeňské služby" nebo též "dozorci") služebně zařazených do Věznice Valdice zkráceně tím, že dne 12. 10. 2018 vyzvali stěžovatele nacházejícího se v cele, aby je následoval na oddělení prevence a stížností. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zesláblý a bylo mu zle, snažil se zvednout, aby je následoval, ale spadl na zem, přičemž ho čtyři dozorci fyzicky napadli, kdy jeden ho mlátil do oblasti stehna a lýtka pravé nohy, ostatní tři ho kopali do celého těla. Dále toto jednání dvou dozorců pokračovalo, když byl odváděn s nasazenými pouty k lékaři na ošetření, tak ho shodili ze schodů při vstupu do prostor ošetřovny. Těmito výše popsanými útoky mu měli způsobit hematomy na hrudníku, na obou ramenech, pod klíční kostí a do současnosti ho mají bolet ledviny a pravý bok, tedy jako úřední osoby, zneužívajíce závislosti stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody, v úmyslu způsobit stěžovateli jinou závažnou újmu vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, tedy v rozporu s § 5 a 6 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky.
3. V odůvodnění usnesení GIBS se uvádí, že na základě učiněných skutkových zjištění se v cele stěžovatele nacházeli maximálně tři příslušníci Vězeňské služby, čtvrtý přítomný příslušník zůstal v chodbičce, dále že stěžovatel nebyl vlečen po zemi dvěma příslušníky Vězeňské služby, ale nesen třemi, že kamerové záznamy nepotvrzují, že by ho tito příslušníci upustili nebo shodili ze schodů a že tomu nenasvědčují ani zjištěná zranění. Slyšení spoluvězni popřeli, že by si stěžovatel na napadení příslušníky Vězeňské služby stěžoval, a uvedli, že žádné viditelné zranění neměl. K zjištěným poraněním GIBS uvedla, že stěžovatel byl dne 12. 10. 2018 odveden na lékařské vyšetření, přičemž lékař MUDr. Vorel žádné zranění podle lékařské zprávy nezjistil, pouze konstatoval mírný erytém, spíše otlak na hrudníku. Záznam o vstupní lékařské prohlídce ve Vazební věznici v Brně ze dne 15. 10. 2018, který je součástí propouštěcí zprávy ze dne 6. 11. 2018, podle závěrů GIBS konstatoval na těle stěžovatele hematomy různého stáří bez bližší časové specifikace. Na kopii eskortního příkazu ze dne 15. 10. 2019 je zaznamenáno, že stěžovatel má na sobě starší hematomy. GIBS zdůraznila, že ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplynulo, že zdokumentovaná poranění lze ze soudně lékařského hlediska považovat za poškození zdraví nepatrného významu neomezující stěžovatele v soběstačnosti, a že ačkoliv by bylo možno vznik zjištěných poranění vysvětlovat i popisovanými mechanismy útoku, jejich četnost popisovanému útoku neodpovídá. Dále podotkla, že podle přibraného znalce z dokumentace nevyplývá přítomnost žádných poranění, jejichž vznik by bylo možno vysvětlovat úderem nebo údery rukou v rukavici "s kuličkami", což vylučují i slyšení příslušníci Vězeňské služby. Porovnáním výpovědi stěžovatele s ostatními provedenými důkazy (tj. zejména s výpověďmi dalších odsouzených, dále s výpověďmi příslušníků Vězeňské služby O. M., P. Š., T. T. a J. P., ze závěrů znaleckého zkoumání, lékařských zpráv a kamerových záznamů) dospěla GIBS k závěru, že výpověď stěžovatele se nezakládá na pravdě a že na základě učiněných skutkových zjištění bylo prokázáno, že stěžovatel neuposlechl pokyn příslušníka Vězeňské služby, snažil se ho fyzicky napadnout a lhal o skutečnostech týkajících se průběhu napadení a o způsobených zraněních, proto použití donucovacích prostředků bylo namístě.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení GIBS byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 24. 10. 2019 č. j. 2 KZN 247/2018-51 zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná s odůvodněním, že příslušný policejní orgán řádně provedl prověřování věci, správně vyhodnotil opatřené důkazy a z nich vyvodil správné právní závěry v tom smyslu, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Krajské státní zastupitelství uzavřelo, že výpověď stěžovatele je na základě provedeného dokazování třeba hodnotit jako lživou, pravděpodobně vymyšlenou s úmyslem dosáhnout přemístění do jiné věznice, a že byly-li proti němu užity donucovací prostředky, bylo to z důvodu jeho chování a jednání, přičemž o užití donucovacích prostředků byly sepsány úřední záznamy a ředitelem Věznice Valdice bylo jejich užití vyhodnoceno jako oprávněné.
5. Na základě podnětu stěžovatele k výkonu dohledu nad postupem krajského státního zastupitelství podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, se věcí zabývalo Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále též jen "vrchní státní zastupitelství"), které po přezkoumání věci v postupu krajského státního zastupitelství neshledalo pochybení, jež by bylo namístě napravovat opatřením vrchního státního zastupitelství. Ve shodě s obsahem usnesení GIBS vrchní státní zastupitelství ve svém vyrozumění uvedlo, že na základě provedených úkonů bylo zjištěno, že v cele stěžovatele se nacházeli maximálně tři příslušníci Vězeňské služby, čtvrtý přítomný příslušník zůstal v chodbičce, dále že stěžovatel nebyl vlečen po zemi dvěma příslušníky, ale nesen třemi, že kamerové záznamy nepotvrzují, že by ho tito příslušníci upustili nebo shodili ze schodů a že tomu nenasvědčují ani zjištěná zranění, že slyšení spoluvězni popřeli, že by si stěžovatel stěžoval na napadení příslušníky Vězeňské služby, a že neměl žádné viditelné zranění. Ve shodě s GIBS poukázalo vrchní státní zastupitelství na to, že stěžovatel byl dne 12. 10. 2018 odveden na lékařské vyšetření, přičemž lékař MUDr. Vorel žádné zranění podle lékařské zprávy nezjistil, pouze konstatoval mírný erytém, spíše otlak na hrudníku, a že záznam o vstupní lékařské prohlídce ze dne 15. 10. 2018 vypovídá o hematomech různého stáří na těle stěžovatele bez bližší časové specifikace. Také podle vrchního státního zastupitelství (stejně jako podle GIBS a krajského státního zastupitelství) ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku vyplynulo, že zdokumentovaná poranění lze ze soudnělékařského hlediska považovat za poškození zdraví nepatrného významu neomezující stěžovatele v soběstačnosti, a že ačkoliv by bylo možno vznik zjištěných poranění vysvětlovat i popisovanými mechanismy útoku, jejich četnost popisovanému útoku neodpovídá, a rovněž že podle znalce z dokumentace nevyplývá přítomnost žádných poranění, jejichž vznik by bylo možno vysvětlovat úderem nebo údery rukou v rukavici "s kuličkami". Vrchní státní zastupitelství se ztotožnilo s názorem GIBS a krajského státního zastupitelství, že i přes provedené rozsáhlé prověřování nebyly skutečnosti kladené stěžovatelem za vinu příslušníkům Vězeňské služby potvrzeny a prokázány. Dodalo, že na této skutečnosti nic nemění ani stanovisko veřejné ochránkyně práv Mgr. Anny Šabatové, Ph.D., vyjádřené v její zprávě o šetření v dané věci ze dne 17. 10. 2019 sp. zn. 7107/2018/VOP/MS, č. j. KVOP-47065/2019, kde veřejná ochránkyně práv vyslovila pochybnost, zda byl zdravotní stav stěžovatele ve Věznici Valdice dobře objektivizován s tím, že diametrální rozdíly v jednotlivých lékařských zprávách poukazují na pochybení ohledně vyhotovování lékařských záznamů. K tomu vrchní státní zastupitelství podotklo, že veškeré lékařské zprávy měl znalec k dispozici a ke všem v nich uvedeným zraněním se vyjádřil. Z uvedených důvodů vrchní státní zastupitelství podnět stěžovatele k výkonu dohledu vyrozuměním ze dne 12. 3. 2020 č. j. 1 VZN 1593/2020-21 jako nedůvodný odložilo.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně odkazuje na závěry veřejné ochránkyně práv vyjádřené v její shora zmíněné zprávě o šetření v dané věci ze dne 17. 10. 2019 a dále namítá, že po několikadenním držení hladovky byl zesláblý a nemohl klást žádný odpor, proto jakékoliv donucovací prostředky použité dozorci byly bezdůvodné, resp. nemohly být přiměřené. Poukazuje na to, že záznam ze vstupní prohlídky brněnské věznice ze dne 15. 10. 2018 popisuje mnohočetné podlitiny na více částech jeho těla, přičemž během cesty ani v příjmové věznici v Brně se nestalo nic mimořádného, co by odůvodňovalo vznik podlitin na jeho těle. Z toho vyvozuje, že zjištění zdravotníků ve Věznici Valdice ze dne 12. 10. 2018 a rovněž před eskortou do Brna dne 15. 10. 2018, které neobsahuje prakticky žádné informace o známkách fyzického násilí, je zjevně nesprávné. Je přesvědčen, že zmíněné rozdíly svědčí o pochybení při vyhotovování lékařských záznamů a že došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetřování v souvislosti s porušením práva nebýt mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu podle čl. 3 Úmluvy. K tomu poukázal na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") ze dne 28. 7. 1999 - Selmouni proti Francii č. 25803/94, podle kterého neposkytnutí věrohodného vysvětlení nebo vysvětlení, které by vedlo k závěru, že použití síly nebylo za daných okolností absolutně nezbytné, by mělo vést ke konstatování porušení čl. 3 Úmluvy. Stěžovatel zdůrazňuje, že nebylo zejména provedeno včasné a důkladné lékařské ohledání, které by poskytlo kompletní a přesné záznamy o ublížení na zdraví a objektivní analýzu klinických nálezů. Znalecký posudek podle něj nebyl objektivní, jelikož jeho zdravotní stav byl vyšetřován až po cca čtrnácti dnech od dané události. Namítá, že nebyla účinně prošetřena jeho tvrzení, resp. že nebyla správně vyhodnocena jejich pravdivost, a nebylo jakkoli objasněno, jak k mnohočetným podlitinám na více částech těla přišel. Rovněž podle něj nebylo provedeno zkoumání, zda se v daném prostoru věznice vyskytuje místo, které není snímáno kamerami, kde by teoreticky mohlo dojít k násilí na něm, aniž by to kamery zachytily.
III. Vyjádření účastníků řízení a stanovisko veřejného ochránce práv
7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření všem účastníkům řízení.
8. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření se omezilo na skutečnosti uvedené ve vyrozumění vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 3. 2020 č. j. 1 VZN 1593/2020-21. K námitce stěžovatele týkající se pochybení Věznice Valdice při vyhotovování zdravotnických záznamů uvedlo, že vlastní postup při zpracování zdravotnické dokumentace nebyl předmětem prověřování, které se týkalo jednání příslušníků Vězeňské služby dne 12. 10. 2018. Dodalo, že v současné době je policejním orgánem Policie České republiky, Městským ředitelstvím policie Brno, pod č. j. KRPB-17622/TČ-2020-060240 vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) trestního zákoníku, kde je stěžovatel v postavení podezřelého, a to právě v souvislosti s jeho trestním oznámením na příslušníky Vězeňské služby služebně zařazené ve Věznici Valdice, a že podanou ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou.
9. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření odkázalo na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a vyrozumění vrchního státního zastupitelství o vykonaném dohledu s tím, že podle jeho názoru nebylo ve věci zasaženo do práva stěžovatele na účinné vyšetřování a že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že příslušný policejní orgán včas a důkladně neohledal jeho tělo, když dne 23. 10. 2018 byla provedena fotodokumentace jeho zranění.
10. GIBS k námitce stěžovatele, že byl tak zesláblý, že nemohl klást jakýkoliv odpor, tudíž jakékoliv donucovací prostředky byly bezdůvodné, v souladu s obsahem svého ústavní stížností napadeného usnesení zopakovala, že přes skutečnost, že stěžovatel měl držet hladovku, bylo zjištěno, že použití donucovacích prostředků předcházelo fyzické napadení dozorce M. stěžovatelem - viz záznam o použití donucovacích prostředků pod č. j. VS-117858-1/ČJ-2018-802232-DP, ve kterém jsou uvedena i místa na těle stěžovatele, na která bylo fyzicky působeno a kde by mohlo dojít ke známkám poranění v důsledku použití donucovacích prostředků. Zaznamenaná jsou místa levé rameno, levý loket, obě zápěstí, přičemž tento zákrok byl zástupcem ředitele Věznice Valdice vyhodnocen jako oprávněný a zákonný. Následně po zákroku stěžovatel odmítal jít, a proto byl, po vytažení z cely dvěma dozorci na chodbu, uchopen za nohy a třemi dozorci byl odnesen na zdravotní oddělení. S ohledem na jeho tělesné proporce vznikly podle vyjádření GIBS další hematomy, a to v oblasti podpaží, kde byl uchopen dozorci, na zápěstích, protože vznikl větší tlak na pouta tím, že byl uchopen za ruce v podpaží, a při uchopení na dolních částech končetin. K námitce, že zjištění zdravotníků ve Věznici Valdice ze dne 12. 10. 2018 a rovněž před eskortou do Brna dne 15. 10. 2018 neobsahuje žádné informace o známkách fyzického násilí, GIBS poukázala na to, že MUDr. Vorel stěžovatele prohlížel bezprostředně po použití donucovacích prostředků, tj. v časovém odstupu 16 minut, kdy shledal, že tělo je bez zranění, pouze na hrudníku mírný erytém - spíše otlak. GIBS zdůraznila, že je-li pod tělní tkání kost, jako např. u lebky, může k vybarvení podlitiny dojít bezprostředně po úderu, a naopak jde-li o sval či břicho, viditelnost podlitin se projevuje v delším časovém odstupu, a to až několik hodin. To podle GIBS vysvětluje, že MUDr. Vorel v době, kdy zjišťoval případná zranění, neshledal na stěžovateli viditelná zranění, která byla viditelná později, tj. po jejich vybarvení, a byla zapsána dne 15. 10. 2018 MUDr. Šemíkovou v Brně. Dále GIBS podotkla, že byla prokázána nevěrohodnost svědectví stěžovatele (podle kamerových záznamů v cele nebylo šest příslušníků, ale pouze tři, a po vytažení z cely nebyl tažen za ruce po zemi až na ošetřovnu a nebyly použity rukavice s kuličkami, jak stěžovatel tvrdí). K dalším námitkám stěžovatele GIBS uvedla, že MUDr. Vorel ve výpovědi sdělil, že stěžovatele prohlížel a o výsledku prohlídky provedl zápis do protokolu o použití donucovacích prostředků, že lékařka i příslušníci, kteří stěžovatele v Brně přijímali, byli vyslechnuti a že není známá informace, že by měly lékařky psychiatrického oddělení, kde byl stěžovatel umístěn v důsledku svého psychického stavu, pozorovat podlitiny na jeho těle. K vypracovanému znaleckému posudku GIBS dodala, že příslušné oddělení v Hradci Králové se o události dozvědělo dne 22. 10. 2018 z podnětu stěžovatele a dne 23. 10. 2018 bylo vyžádáno pořízení fotodokumentace jeho zranění, která mu měli způsobit dozorci z Věznice Valdice. Závěrem svého vyjádření GIBS shrnula, že vznik mnohočetných podlitin byl u stěžovatele způsoben služebním zákrokem v důsledku jeho fyzického útoku na dozorce M., že stěžovatel se snažil prokazatelně vydávat i svá pozdější zranění za zranění způsobená dozorci Věznice Valdice a že v souvislosti s tím, že uvádí nepravdivé údaje, byl dne 6. 1. 2020 předán příslušnému policejním orgánu podnět na stěžovatele pro podezření z křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) trestního zákoníku.
11. Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice, neboť neobsahují žádné zásadní nebo nové argumenty.
12. Stěžovatel podal podnět k šetření ve Věznici Valdice týkající se jeho napadení příslušníky Vězeňské služby dne 12. 10. 2018 také veřejné ochránkyni práv Mgr. Anně Šabatové, Ph.D., která ve zprávě o šetření v dané věci ze dne 17. 10. 2019 sp. zn. 7107/2018/VOP/MS, č. j. KVOP-47065/2019, uvedla, že zjistila deficity v dokumentaci zranění stěžovatele. Poukázala na to, že podle Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen "CPT") musí lékařská zpráva vyhotovená po provedení lékařského vyšetření při podezření na špatné zacházení obsahovat 1) popis tvrzení dotyčné osoby, jež se týkají lékařské prohlídky (včetně jejího popisu vlastního zdravotního stavu a jakýchkoli tvrzení o špatném zacházení), 2) plný popis objektivního lékařského nálezu založený na důkladném vyšetření, 3) lékařská pozorování ve světle ad 1) a ad 2) naznačující shodu mezi vznesenými tvrzeními a objektivním lékařským nálezem, 4) výsledky dodatečně provedených vyšetření, detailní závěry odborných konzultací a popis způsobu ošetření zranění a dalších uplatněných postupů, 5) je žádoucí, aby byly pořízeny fotografie zranění a následně byly taktéž založeny do zdravotnické dokumentace. Podle veřejné ochránkyně práv zdravotnické záznamy vyhotovené ve Věznici Valdice dne 12. 10. 2018 (po tvrzeném napadení) a rovněž před eskortou do Brna dne 15. 10. 2018 neobsahují prakticky žádné informace o známkách fyzického násilí, oproti tomu zdravotní záznam ze vstupní prohlídky v brněnské vazební věznici dne 15. 10. 2018 popisuje mnohočetné podlitiny na více částech těla, přičemž z dokumentace eskorty a tvrzení stěžovatele je patrné, že během cesty ani v příjmové věznici se nestalo nic mimořádného, co by odůvodňovalo vznik podlitin. Je tedy podle ní otázkou, zda byl zdravotní stav stěžovatele dobře objektivizován ve Věznici Valdice, a to zvláště s přihlédnutím k jeho tvrzení, že byl ve Valdicích napaden dozorci. Zjištěné diametrální rozdíly podle veřejné ochránkyně práv poukazují na pochybení při vyhotovování lékařských záznamů při podezření na špatné zacházení.
13. Veřejný ochránce práv JUDr. Stanislav Křeček po své předchozí nabídce vypracoval na žádost Ústavního soudu k dané věci stanovisko amici curiae ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. 29/2020/SZD, č. j. KVOP-44139/2020 (srov. § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), ze kterého se podává, že k naplnění povinnosti provádět účinné vyšetřování vznikly různé pomůcky a doporučení. Mezi ně patří Zásady účinného vyšetřování a dokumentování mučení a jiného krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání (schválilo Valné shromáždění OSN, rezoluce č. 55/89 ze dne 4. 12. 2000. New York: OSN, 1999, dostupné na https://www.ochrance.cz/ochrana-osob-omezenvch-na-svobode/aktualitv-z-detenci/aktualitv-z-detenci-2019/osn-zasadv-ucinneho-vvsetrovani-a-dokumentovani-muceni-a-spatneho-zachazeni-konecn-1/ - dále jen "Zásady") a Příručka pro účinné vyšetřování a dokumentaci mučení a jiného krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení [UN Office of the High Commissioner for Human Rights (OHCHR). Manual on the Effective Investigation and Documentation of Torture and Other Cruel, Inhuman ar Degrading Treatment or Punishment ("Istanbul Protocol"), 2004, HR/P/PT/8/Rev.l Ženeva: OHCHR, 2004, dostupné na http://www.refworld.org/docid/4638aca62.html - dále jen "Istanbulský protokol"], vydaná v roce 1999 a revidovaná v roce 2004. Ze Zásad vyplývá, jaké parametry má mít zpráva znalce z oboru lékařství vypracovaná pro vyšetřování. Má obsahovat popis událostí (podrobný záznam vyprávění zkoumané osoby, včetně údajných metod špatného zacházení, času, kdy k němu údajně docházelo, a veškeré stížnosti na fyzické či duševní příznaky), záznam o nálezu (týkající se fyzického a duševního stavu na základě klinického vyšetření, včetně příslušných diagnostických testů, a je-li to možné, včetně barevných fotografií všech zranění) a stanovisko lékaře k pravděpodobné souvislosti mezi nálezem a možným špatným zacházením. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že Zásady byly silnou inspirací pro CPT. Na základě svých bezprostředních poznatků o poměrech v evropských věznicích a opožděnosti a povrchnosti vyšetření prováděných u vězňů se zraněními CPT formuloval doporučení pro "obyčejné" zprávy o prohlídkách vězňů a dalších zadržených osob, jež vypracovávají lékaři poskytující služby osobám zbaveným svobody. Veřejný ochránce práv upřesnil, že standard CPT Pořizování záznamů a podávání zpráv o lékařských zjištěních o špatném zacházení z roku 2013 rovněž požaduje, aby zpráva lékaře obsahovala 1) popis tvrzení dotyčné osoby, jež se týkají lékařské prohlídky (včetně jejího popisu vlastního zdravotního stavu a jakýchkoli tvrzení o špatném zacházení), 2) plný popis objektivního lékařského nálezu založený na důkladném vyšetření, 3) poznámky lékaře ve světle 1) a 2) ohledně toho, zda je shoda mezi tvrzeními pacienta a objektivním lékařským nálezem. Lékařské vyšetření týkající se traumatických zranění by mělo být zaznamenáno na zvláštním formuláři připraveném pro tento účel spolu se schématy lidského těla, která umožní zaznačení zranění. Dále je žádoucí, aby byly pořízeny fotografie zranění. CPT tento standard prosazuje pro případ vyšetření osob, které uvádějí, že byly podrobeny špatnému zacházení, nebo si sice nestěžují, ale nesou známky nasvědčující špatnému zacházení (typicky zranění, jež mohla vzniknout z násilí). Zásady, Istanbulský protokol i Standard CPT chápou jako základní podmínku to, že zdravotní prohlídka proběhne důvěrně (nelze například očekávat, že se lékaři svěří se všemi informacemi pacient s příslušníky Vězeňské služby v zádech, tím spíše, jde-li o případné pachatele násilí). Jinak potenciální oběť špatného zacházení nemůže mít k lékaři důvěru a nesdělí okolnosti vzniku zranění. Výše uvedené zvýšené požadavky na lékařská vyšetření a zprávy o nich mají podle veřejného ochránce práv několik důvodů. Jednak jde o to, aby zpráva následně mohla být použita jako plnohodnotný forenzní důkaz, jednak může být zpráva i jen ošetřujícího lékaře, nikoli nutně experta, klíčová i pro samotné zahájení vyšetřování - to platí zvláště pro případy, jež se udály v době zbavení svobody. Dodává, že původně měly uvedené zásady a standardy právní sílu tzv. soft law, tedy spíše výkladového vodítka. Postupně ale pronikají do právně závazného výkladu zákazu špatného zacházení podle článku 3 Úmluvy, jak jej podává Evropský soud pro lidská práva V této souvislosti veřejný ochránce práv poukázal na judikaturu, ve které ESLP shledal porušení povinnosti provést účinné vyšetřování stížnosti na špatné zacházení, kdy orgány vyšetřující stížnost na násilí si neobstaraly náležité forenzní lékařské vyšetření, popř. byl obsah lékařské zprávy nedostatečný (rozsudek ve věci Premininy proti Rusku ze dne 10. 2. 2011 č. 44973/04, rozsudek ve věci Dilek Aslan proti Turecku ze dne 20. 10. 2015 č. 34364/08, rozsudek Mehmet Eren proti Turecku ze dne 14. 10. 2008 č. 32347/02, rozsudek Salmanoglu a Polattaj proti Turecku ze dne 17. 3. 2009 č. 15828/03). Závěrem svého vyjádření veřejný ochránce práv konstatuje, že v českých věznicích uvedené standardy často nejsou naplněny a lékařské záznamy nemají úroveň potřebnou pro to, aby účinně přispěly k vyšetření namítaného násilí, o čemž vypovídají různé kontrolní zprávy CPT a rovněž jeho šetření z poslední doby týkající se individuálních případů z českých věznic. K tomu uvádí konkrétní případy a uzavírá, že v případě stěžovatele jeho předchůdkyně Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., zpochybnila kvalitu záznamů lékaře a vyslovila závěr o pochybení věznice, když ta nezajistila vypracování zdravotních záznamů odpovídajících požadavkům Istanbulského protokolu.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V. Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující k porušení práva na účinné vyšetřování je důvodná.
16. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že ústavní pořádek České republiky je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana jako podstatné náležitosti demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). Jako jeho podstatná náležitost vytváří demokratický řád lidských práv a základních svobod (čl. 23 Listiny) hodnotovou základnu právního řádu. To na rozdíl od dob minulých znamená, že základní práva a svobody již nejsou "monologem zákonodárce", ale nejsou ani jen ústavně zaručeným veřejným subjektivním právem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jsou současně objektivní hodnotou (nadřazeným objektivním právem), ze které musí vycházet veškeré jednání všech větví veřejné moci (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 Listiny), tvorba a aplikace práva v souladu s tímto lidskoprávním řádem nejen v oblasti práva soukromého (tradiční "prozařování" - nyní výslovně § 2 odst. 1 občanského zákoníku), nýbrž i práva trestního (§ 2 odst. 4 trestního řádu jako základní zásada trestního řízení). Zákonodárce se proto při konkretizaci lidskoprávních ustanovení může pohybovat jen v rámci tohoto řádu (lidskoprávního systému). Stejně tak již nemůže vycházet pouze z dvoustranného tradičního pojetí základních práv jako vztahu mezi veřejnou mocí (zde orgány činnými v trestním řízení) a obviněným, nýbrž musí přihlížet k celému systému základních práv, který v rámci naplnění své ochranné funkce (zejména v případě čl. 6 odst. 1 Listiny - viz níže) zahrnuje i ústavní a podústavní pozice dalších subjektů, jako jsou poškození a oběti trestných činů. Vždy je nezbytné údajně porušené ustanovení o ochraně základních lidských práv a svobod (ať už je chráněno Listinou, či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy) porovnávat s jinými ústavními normami chránícími zájem druhé strany či třetích osob, zvažovat, zda vůbec došlo k omezení základního práva a svobody, a pokud ano, zda k němu došlo v takovém rozsahu, který ústavní předpisy připouštějí [srov. nález ze dne 19. 1. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 15/93 (N 3/1 SbNU 23; 34/1994 Sb.) či nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385)].
17. Z tohoto pohledu je třeba přistupovat i k čl. 7 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Totéž vyplývá také z čl. 3 Úmluvy, čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ale i z obsahu Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhlášené pod č. 143/1988 Sb.), ke které byl sjednán Opční protokol č. 78/2006 Sb. m. s. zabývající se systémem pravidelných návštěv prováděných nezávislými mezinárodními a národními orgány v zařízeních, kde jsou umísťovány osoby zbavené svobody, za účelem prevence mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Nelidské či ponižující ("špatné") zacházení je velmi vážným zásahem do základních práv jednotlivců a orgány činné v trestním řízení nesmí hájitelné tvrzení, že mu byl někdo vystaven, brát na lehkou váhu. Naopak musí okolnosti případu prověřovat zvlášť důkladně a urychleně, tak aby mohly učinit přesvědčivý závěr, zda ke špatnému zacházení skutečně došlo, a pokud ano, aby šetření bylo schopno položit základ k následnému potrestání pachatelů.
18. Zmíněná ustanovení (čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy) zakotvují jednu z nejzákladnějších hodnot demokratických společností, což se odráží mimo jiné v jejich absolutní povaze neumožňující žádné výjimky za žádných okolností. Z pohledu zákazu mučení a špatného zacházení tudíž není podstatné, zda k němu došlo např. na základě předchozího chování oběti či jisté provokace nebo v situaci, kdy k tomu oběť žádný "důvod" nezavdala (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii ze dne 28. 9. 2015 č. 23380/09, § 108). Vyspělost a humanita každé společnosti se pozná i podle způsobu, jakým zachází s těmi nejzranitelnějšími osobami, tedy s těmi, kdo se z jakýchkoli důvodů ocitli na jejím okraji, a zda také u nich respektuje, že jsou svobodní a rovní si s ostatními v důstojnosti i právech. Každá lidská bytost totiž musí být bez výjimek chráněna před mučením nebo špatným zacházením v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [srov. nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)].
19. Nelidským zacházením je takové, které působí buď přímo ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické a psychické utrpení (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Gäfgen proti Německu ze dne 1. 6. 2010 č. 22978/05, § 89). Zacházení je považováno za ponižující, potupuje-li nebo pokořuje-li jednotlivce, neprokazuje dostatečnou úctu k jeho lidské důstojnosti nebo tuto důstojnost snižuje či vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, jež jsou schopny zlomit morální a fyzický odpor dané osoby (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku ze dne 21. 1. 2011 č. 30696/09, § 220). Zákaz ponižujícího zacházení má úzkou vazbu na požadavek respektu k důstojnosti člověka, která nepřipouští, aby orgány veřejné moci s člověkem zacházely jako s objektem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222)]. ESLP také konstantně judikuje, že osoby v detenci, respektive osoby, proti nimž zasahují příslušníci bezpečnostních složek, jsou ve zranitelném postavení, a proto "jakékoli použití fyzické síly, která nebyla nezbytně vynucena vlastním chováním těchto osob, snižuje lidskou důstojnost a je v zásadě porušením práva zakotveného v čl. 3 Úmluvy" (např. rozsudek ESLP ve věci Ribitsch proti Rakousku ze dne 4. 12. 1995 č. 18896/91, § 38, a rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii, výše citovaný, § 83 a 88).
20. Má-li namítané špatné zacházení spadat do oblasti chráněné čl. 7 odst. 2 Listiny nebo čl. 3 Úmluvy, je třeba, aby přesáhlo určitou minimální úroveň závažnosti. Posouzení úrovně závažnosti je z podstaty věci relativní a závisí na všech okolnostech případu, jimiž jsou zejména délka zásahu, jeho fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti, dále pohnutka či cíl zásahu do fyzické integrity, jakož i celkový kontext, v němž k němu došlo [v podrobnostech srov. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14), bod 37 a násl.]. Kumulativní působení vícerých - byť v izolovaném pohledu i méně závažných - faktorů a okolností, za nichž ke špatnému zacházení mělo dojít, může ve výsledku vést ke zvýšení celkové míry utrpení, které oběť pociťuje, a potažmo ke konstatování porušení čl. 7 odst. 2 Listiny nebo čl. 3 Úmluvy [srov. nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)].
21. V dané souvislosti je potřebné zdůraznit základní princip, podle kterého každé násilí, respektive donucovací prostředky mohou být policií, stejně jako jinými bezpečnostními složkami státu, použity pouze v míře nezbytně nutné pro dosažení legitimního účelu sledovaného zákrokem. Mimoto policie či jiné bezpečnostní složky státu musí své zásahy vést nejen s respektem k důstojnosti a právům osob, vůči nimž je zasahováno, ale též tak, aby případné konfliktní situace spíše uklidňovaly, ne aby napětí stupňovaly, či konflikty dokonce samy vyvolávaly. Donucovací prostředky nesmí v žádném případě sloužit jako odplata či trest za neuposlechnutí výzvy policisty (viz shora odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 860/15, bod 69), stejně jako příslušníka Vězeňské služby. Z judikatury ESLP obdobně vyplývá, že použití síly vůči osobě bude v souladu s čl. 3 Úmluvy, pouze je-li nezbytné s ohledem na chování této osoby. ESLP ve své judikatuře například shledal, že i "pouhá" jedna facka vůči zajištěné osobě je ponižujícím zacházením, byť by k ní policista byl vyprovokován neuctivým chováním této osoby, která však nebyla fyzicky agresivní a nepředstavovala nebezpečí pro jiné osoby. Přitom uvedl, že "v demokratické společnosti není špatné zacházení nikdy adekvátní reakcí na problémy, kterým čelí orgány veřejné moci" (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii ze dne 28. 9. 2015 č. 23380/09, § 108).
22. Stát se formulací ústavních ustanovení o právu na život, osobní svobodu, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, ochranu majetku, zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu atd. nezavazuje, že pouze on sám je svou činností nebude porušovat (tzv. negativní status) a že do této chráněné oblasti bude zasahovat jen v mezích Ústavy a zákona (zejména čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 Listiny, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy), nýbrž právě s ohledem na mocenský monopol a zákaz svémoci bude poskytovat ochranu (tzv. pozitivní status jednotlivce) těmto právům, svobodám a hodnotám i v případě, že jsou narušeny jednáním někoho jiného, než je nositel veřejné moci (čl. 4, 83, 90 Ústavy, čl. 36 až 40 Listiny), avšak i tak, že se takovým porušením bude snažit v rámci jednotlivých právních odvětví, zejména správního práva či trestního práva, předcházet [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385)].
23. S ohledem na nyní posuzovanou věc Ústavní soud podotýká, že se ve své judikatuře staví zdrženlivě k návrhům stěžovatelů, kteří cestou individuální ústavní stížnosti usilují o kasaci rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci. Vychází z přesvědčení, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je zejména věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1417/18, usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 192/19, veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná). Proto pouze stát prostřednictvím svých orgánů rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest a popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny).