Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavních stížnostech J. S., zastoupené Mgr. Richardem Hořejším, advokátem se sídlem Václavkova 343/20, Praha, a A. M. K., zastoupené Mgr. Adélou Hořejší, advokátkou se sídlem Václavkova 343/20, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 411/2023-935 ze dne 31. října 2023, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 324/2022-857 ze dne 1. prosince 2022 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 T 145/2021-709 ze dne 16. dubna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se zamítají.
Odůvodnění
I. Úvodní vymezení podstaty nálezu
1. Ústavní soud se v tomto nálezu poprvé zabývá trestní odpovědností rodičky a duly za smrt dítěte při domácím porodu. Kromě posouzení specifické skutkové situace stěžovatelek formuluje v této souvislosti i některé obecné závěry do budoucna; zabývá se ochranou života dítěte v průběhu porodu a svobodou ženy rozhodovat o místě a způsobu svého porodu. V rámci přezkumu odsouzení stěžovatelky, která u porodu vystupovala jako dula, Ústavní soud zejména definuje základní rámec jejího postavení, související s odpovědností za jednání při domácím porodu.
II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
2. Okresní soud v Českých Budějovicích uznal stěžovatelky vinnými z přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustily tím, že při porodu první stěžovatelky (rodičky) způsobily smrt dítěte. Za to jim okresní soud uložil trest odnětí svobody v délce 6 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v délce 12 měsíců.
3. První stěžovatelka byla podle skutkové věty rozsudku okresního soudu vinna tím, že "(...) v rozporu s ustanovením § 2 900 zákona č. 89/2019 Sb. ve znění pozdějších změn a doplnění (Občanský zákoník), si jako rodička nepočínala tak, aby nedošlo k újmě na životě nebo zdraví novorozence, neboť věděla, že existuje riziko pro plod při vaginálním porodu koncem pánevním, který si vyžaduje nezbytnost odborného vedení porodu ve zdravotnickém zařízení a zdravotnickým pracovníkem, přesto zdravotnické zařízení před porodem ani v průběhu porodu nekontaktovala, přistoupila k domácímu porodu, ačkoli v případě porodu koncem pánevním u šestatřicetileté prvorodičky ve 41. týdnu těhotenství by byl indikován primárně císařský řez, přičemž v důsledku jejího jednání novorozenec J. V. utrpěl udušení při porodu a zemřel".
4. Druhá stěžovatelka je dulou, která byla u porodu přítomna (dulu lze obecně definovat jako nezdravotnickou pomáhající profesí, jejímž cílem je poskytování různé formy podpory ženě v průběhu těhotenství i po něm; podrobněji k tomu níže). Podle skutkové věty rozsudku usmrtila dítě z nedbalosti tím, že "(...) jako dula prvorodičky bez gynekologicko-porodnického či jiného zdravotního vzdělání, překročila povinnosti duly, ke kterým se zavázala dohodou o poskytování služeb duly uzavřenou s obž. J. S. dne 27. 2. 2020, když u J. S. prováděla gynekologické předporodní vyšetření ke zjištění připravenosti rodičky k porodu, přičemž si byla vědoma nefyziologické polohy dítěte a existence rizika pro plod při vaginálním porodu koncem pánevním, následně nevhodně stanovila strategii, resp. způsob vedení porodu a nezvládla techniku vaginálního porodu koncem pánevním novorozence J. V., který v důsledku jejího jednání utrpěl udušení při porodu a zemřel".
5. Okresní soud se nejprve zaměřil na posouzení, zda byl porod neplánovaným překotným porodem v domácím prostředí, na čemž stěžovatelky stavěly svou obhajobu, anebo zda se jednalo o plánovaný domácí porod. Dospěl k závěru, že domácí porod plánovaný byl. Oporou mu k tomu byl především deník, který si rodička vedla. Okresní soud dále na základě provedených důkazů uzavřel, že novorozenec v průběhu vypuzování z těla rodičky ještě žil a byl proto chráněn trestním právem jako živá bytost. Za příčinu smrti považoval okresní soud na základě znaleckých posudků a výpovědí svědků (např. lékařů záchranné služby) akutní hypoxii, tedy udušení, způsobené nepostupujícím porodem koncem pánevním, při kterém je dítě otočeno zadečkem napřed. V jeho průběhu se rozené dítě zaseklo hlavičkou v těle rodičky, hlavička stlačila pupečník, v důsledku čehož došlo k zástavě cirkulace krve a následně k udušení. Okresní soud na straně rodičky shledal vědomou nedbalost, spočívající v tom, že se při vědomí konkrétních rizik v jejím těhotenství rozhodla pro domácí porod. Šlo o kombinaci rizik plynoucích zejména z 1) polohy dítěte uloženého koncem pánevním, 2) věku rodičky, 3) faktu, že šlo o prvorodičku a 4) skutečnosti, že rodička byla již ve 41. týdnu těhotenství. Těmto rizikům rodička nepřizpůsobila své jednání, čímž porušila prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku a způsobila smrt dítěte.
6. Okresní soud dále dospěl k závěru, že jednání duly bylo s konáním rodičky "úzce spjato". Podle okresního soudu "(...) skutkové a právní závěry týkající se obou obžalovaných se významně prolínají, navazují na sebe a tvoří v podstatě jeden celek". Uvedl, že role duly nebyla tak pasivní, jak naznačovala před soudem, naopak před porodem rodičku vyšetřila, následně při porodu asistovala, udílela pokyny a nezvládla techniku vaginálního porodu koncem pánevním. Okresní soud shledal roli duly při porodu jako aktivní, čemuž odpovídá i formulace skutkové věty, podle které dula nevhodně stanovila strategii a způsob vedení porodu a neadekvátně reagovala na zaseknutí hlavičky dítěte v těle rodičky (začala hlavičku neodborně extrahovat, podrobněji k tomu níže).
7. Stěžovatelky podaly proti rozsudku okresního soudu odvolání, která Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl. Soud se znovu věnoval tomu, zda šlo o plánovaný domácí porod. Neuvěřil obhajobě, že záznam v deníku rodičky neodpovídal realitě, jelikož byl pouhou formou mentální očisty. Podrobněji se krajský soud zabýval také okamžikem smrti dítěte. V bodech 75 a násl. odůvodnění dospěl na základě znaleckých posudků k závěru shodnému s okresním soudem. Shrnul, že sice nebylo možné určit, zda dítě žilo v době úplného vypuzení z těla rodičky, avšak bez pochybností bylo prokázáno, že dítě zemřelo nejdříve v okamžiku, kdy bylo částečně vypuzeno. Krajský soud také v bodě 83 odkázal na to, že rodička se o možné komplikace svého porodu zajímala a z důkazů tak plyne, že si konkrétních rizik spojených se svým těhotenstvím byla dobře vědoma.
8. Ohledně duly krajský soud dospěl k závěru, že se dula spolupodílela na vzniku tragického následku tím, že překročila svá oprávnění, vyšetřila rodičku a neodborným taháním dítěte z jejího těla porod nevhodně vedla. Tím vším se podle krajského soudu "zpronevěřila svému poslání".
9. Jako důvodnou neshledal krajský soud ani námitku obou stěžovatelek, týkající se podjatosti znalce. Stěžovatelky upozorňovaly na to, že znalec je členem České lékařské komory, vystupující na odborných konferencích údajně jako kritik domácích porodů. Krajský soud odkázal především na letité zkušenosti a erudici znalce v oboru porodnictví a dospěl k závěru, že důkaz jeho znaleckým posudkem není nezákonný.
10. Stěžovatelky napadly usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl. V dokazování provedeném nižšími soudy neshledal Nejvyšší soud žádné zjevné rozpory. Nad rámec odůvodnění soudů prvního a druhého stupně se vyjádřil k momentu počátku trestněprávní ochrany novorozence. Odkázal přitom i na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1565/14 a I. ÚS 4457/12), ze kterých plyne, že ochrana života a zdraví dítěte v průběhu porodu je ústavně chráněným statkem. Nejvyšší soud připomenul, že i v případě vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 trestního zákoníku je dítě chráněno proti atakům ze strany rodičky (matky) i při porodu v průběhu vypuzování dítěte, nikoli pouze po něm, jak tvrdí stěžovatelky. Názory trestněprávní doktríny ohledně toho, kdy začíná trestněprávní ochrana života, se různí. Za "objektivně vyvážený" závěr považuje Nejvyšší soud moment, kdy dítě alespoň částečně začne opouštět tělo rodičky - živý člověk je tedy chráněn právě od tohoto okamžiku. V posuzovaném případě proto novorozenec nebyl pouhou součástí těla rodičky, ale člověkem, a tedy nositelem práv, včetně práva na ochranu života.
11. K námitce stěžovatelek o absenci příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a smrtí novorozence se Nejvyšší soud vyjádřil v bodě 75 odůvodnění. Odkázal na argumentaci nalézacího a odvolacího soudu, a poté své závěry o existenci příčinné souvislosti shrnul následovně: "Pokud by prvá obviněná nepřistoupila k domácímu porodu za situace pojímající souhrn výše popsaných rizik za aktivní účasti druhé obviněné, která ji vaginálně vyšetřovala a napomáhala s taháním trupu plodu po uskřinutí jeho hlavičky v porodních cestách, ke zmíněnému tragickému následku nemuselo dojít." Rodička tedy byla podle Nejvyššího soudu vinna přistoupením k domácímu porodu navzdory existenci rizik při jejím těhotenství. Dula byla podle Nejvyššího soudu vinna tím, že "(...) aktivně vstoupila do procesu porodu, asistovala u něj, přímo se podílela na jednání první obviněné a prováděla tak úkony, k nimž je povolán toliko erudovaný zdravotnický personál (...)".
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnosti splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejich věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti byly podány včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavních stížností příslušný a ústavní stížnosti jsou přípustné.
IV. Spojení věcí
13. Protože obě podané ústavní stížnosti, vedené původně pod sp. zn. I. ÚS 605/24 a II. ÚS 673/24, vychází z jedné trestní věci, a protože napadají totožná rozhodnutí s mnohdy související argumentací, Ústavní soud věci spojil usnesením ze dne 3. 4. 2024 ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 605/24.
14. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu (Org. 01/24) je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Jan Wintr, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností vedená pod sp. zn. I. ÚS 605/24.
V. Argumentace stěžovatelek
15. Oběma ústavním stížnostem je společné, že zdůrazňují právo na nedotknutelnost osoby, důstojnost, osobní autonomii, reprodukční práva žen a právo na soukromý a rodinný život (čl. 7 odst. 1, čl. 8, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Těmto východiskům se stěžovatelky obsáhle věnují - včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu, ale i např. britských či amerických soudů, týkající se svobody jednotlivce. Obecné soudy zejména porušily čl. 39 Listiny, jelikož odsoudily stěžovatelky za jednání, které není trestné. Obě stěžovatelky se podrobně vyjadřují k jednotlivým znakům trestného činu a rozebírají, proč podle nich tyto znaky nebyly naplněny. S tím souvisí, že skutky byly prý neurčitě formulované. Poukazují také na nejistotu ohledně okamžiku smrti dítěte. Tvrdí, že nebylo postaveno najisto, že šlo o živou bytost, která by byla trestněprávně chráněna. Stěžovatelky odkazují na různá veřejně deklarovaná stanoviska či vyjádření orgánů veřejné moci v řízeních před Ústavním soudem či ESLP, ze kterých údajně plyne, že rozhodnutí porodit doma ani pomoc duly při tomto porodu, nesmějí být kriminalizovány. Stěžovatelky se také shodně domnívají, že byl předem dán závěr o jejich trestní odpovědnosti (soudy nectily presumpci neviny), soudy porušily zásady bezprostřednosti a přímosti, opomenuly některé důkazy, některá skutková zjištění založily na informacích pocházejících mimo trestní spis a dopustily se nekritického přebírání znaleckých závěrů. Z toho všeho stěžovatelky dovozují porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
16. Klíčovým argumentem první stěžovatelky (rodičky) je, že právo na volbu místa a způsobu porodu spadá pod právo na soukromý a rodinný život a není podle ní nijak omezeno. Stěžovatelka pouze učinila volbu, o které nevěděla, že by mohla být jakkoli trestná, jelikož český právní řád nezakazuje domácí porody. Jádro sporu definuje stěžovatelka jako otázku, zda rodící žena nese trestní odpovědnost za výsledek svého porodu, přičemž má za to, že nikoli, jelikož v trestním zákoníku neexistuje trestný čin usmrcení porodem. Právo rozhodnout se o okolnostech porodu je součástí reprodukčních práv, chráněných na mezinárodní úrovni ESLP. V této souvislosti stěžovatelka shrnuje: "Právo ženy na volbu způsobu a místa porodu se tak věcně míjí se zdravotním stavem nenarozeného dítěte a zdravotními prognózami pro úspěšně zvládnutí porodu." Zpochybňuje i své zavinění (nedbalost), k čemuž odkazuje na statistické analýzy, ze kterých plyne, že při porodu nelze riziko smrti dítěte nikdy zcela vyloučit. Zdůrazňuje, že odsuzující rozsudky jsou postaveny na tom, že právně pochybila, pokud nerodila ve zdravotnickém zařízení a nepodstoupila císařský řez. Taková právní povinnost však podle stěžovatelky z ničeho neplyne a konkrétně tvrdí, že jí "nestíhala jakákoli právní povinnost zaručovat či zajišťovat blaho dítěte", tím spíše ve fázi, kdy nebylo subjektem nadaným vlastními právy. Rozsáhle též argumentuje tím, že napadená rozhodnutí jsou poplatná porodnickému systému, který marginalizuje alternativy k němu a snaží se uměle stavět do konfliktu zájmy rodičky a dítěte.
17. Druhá stěžovatelka (dula) argumentuje především tím, že je jí nepřípustně kladeno za vinu rozhodnutí první stěžovatelky a poukazuje na to, že neexistuje zákonný rámec pro výkon její profese. Proto kritizuje formulaci ze skutkové věty o tom, že "překročila povinnosti duly". Současně namítá, že tímto údajným překročením jejích povinností ani jiným jednáním obsaženým ve skutkové větě, nemohl být novorozenec usmrcen. Mezi jednáním, které je jí kladeno za vinu, a smrtí novorozence nebyla dána příčinná souvislost. Žádné konkrétní projevy jednání stěžovatelky, které vedly k udušení novorozence, nebyly pojmenovány ani prokazovány. Stěžovatelka tvrdí, že po celou dobu řízení před obecnými soudy nebylo jasné, jaké jednání je jí vlastně kladeno za vinu, což se týká především údajného nevhodného stanovení strategie porodu. Dula není zdravotníkem, pouze poskytuje ženám psychickou a fyzickou podporu v průběhu těhotenství, při porodu a po něm. V dohodě, kterou s první stěžovatelkou uzavřela, na to bylo jasně upozorněno. Analogicky k právu ženy zvolit si okolnosti porodu argumentuje dula tím, že je právem ženy zvolit si i to, kdo u porodu bude.
VI. Vyjádření k ústavním stížnostem
18. Jako amicus curiae se k ústavním stížnostem nejprve z vlastního podnětu vyjádřila zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Uvedla, že je silně znepokojena informací, že v České republice byly trestně stíhány, a dokonce pravomocně odsouzeny ženy v souvislosti se svobodnou volbou místa a způsobu porodu. Česká právní úprava volbu místa porodu a přítomnost blízké osoby umožňuje a nesmí s ní být spojeny žádné sankce. Trestní represe byla nepřípustně rozšířena mimo platné normy, jelikož jednání stěžovatelek není trestné, protiprávní ani neetické. Žádná rodící žena nemá povinnost podřídit se nabízeným zdravotnickým službám anebo rodit ve zdravotnickém zařízení. Zájmy nenarozeného dítěte jsou podle vládní zmocněnkyně nedílně spojeny se zájmy matky. Skutečnost, že si zvolí jinou cestu, než akcentuje lékařská společnost, neznamená, že jedná proti zájmu dítěte. Vládní zmocněnkyně má také pochybnosti o nezaujatosti Nejvyššího soudu z toho důvodu, že vydáním tiskové zprávy a svým aktivním postojem rozpoutal medializaci kauzy.
19. Ústavní soud následně zaslal ústavní stížnosti a vyjádření zmocněnkyně vlády účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
20. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odkazuje na své odůvodnění, zejména na body 69 a 72. Dále uvedl, že se nehodlá blíže vyjadřovat ke stanovisku zmocněnkyně vlády, jelikož z něj vyplývá, že není obeznámena s obsahem spisu a vyjadřuje se pouze k právu rodičky na svobodnou volbu místa a způsobu porodu, aniž by se vypořádala s otázkou práva na život novorozence.
21. Krajský soud nejprve shrnul, že stěžovatelky staví své právní posouzení zčásti na jiném skutkovém závěru, než byl v řízení před soudy zjištěn. Dále se podrobněji vyjádřil k obecné prevenční povinnosti, a proč je z jejího porušení možné dovozovat trestnost. Poukázal také na závěry Ústavního soudu z nedávného nálezu sp. zn. I. ÚS 2746/23 (Domácí porody vedené porodními asistentkami), ze kterého podle něj plyne, že žena může nést právní rizika svého rozhodnutí porodit doma, včetně trestněprávní odpovědnosti.
22. Nejvyšší soud sdělil, že plně odkazuje na písemné vyhotovení svého usnesení.
23. Okresní státní zastupitelství se ve lhůtě nevyjádřilo, takže se má podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
24. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích uvedlo, že podle jeho názoru nebyla porušena základní práva stěžovatelek. Za stěžejní považuje, že, velmi zjednodušeně vyjádřeno, zemřelo dítě, čemuž bylo možné předejít. Krajské státní zastupitelství také vyzdvihlo hodnotu ochrany lidského života. Za přiléhavé považuje vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství uvedené v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
25. Nejvyšší státní zastupitelství rovněž považovalo námitky stěžovatelek za nedůvodné. Nejvyšší soud podle něj na základní výtky stěžovatelek reagoval a vysvětlil hranice práva na soukromý život, spočívající v právech dítěte. Právo ženy na volbu okolností a místa porodu nelze nadřadit právu na život rozeného dítěte.
26. První stěžovatelka zareagovala replikou. V ní uvedla, že poskytnutá vyjádření vychází z přesvědčení, že právo ženy na nakládání s vlastním tělem je podřízeno právu na život nenarozeného dítěte. Toto přesvědčení je podle stěžovatelky v rozporu s objektivním právem. Dále kritizuje absenci vyjádření okresního státního zastupitelství a faktickou absenci relevantního vyjádření okresního soudu. Vedlejší účastníci ve svých vyjádřeních podle stěžovatelky dovozují povinnost každé ženy rodit ve zdravotnickém zařízení. Podrobněji se nakonec stěžovatelka vymezuje proti vyjádření krajského soudu, zejména tvrdí, že nebyly validně vypořádány její námitky týkající se porušení prevenční povinnosti. Odkazuje rovněž na podle ní chybnou interpretaci judikatury ESLP ze strany krajského soudu.
27. Druhá stěžovatelka zaslala repliku, ve které uvedla, že vyjádření účastníků nijak nereagují na konkrétní argumenty obsažené v ústavní stížnosti. Účastníci neustále proměňují, co je stěžovatelce kladeno za vinu jako protiprávní jednání. Dále se stěžovatelka vyjadřuje k "hodnotovému přístupu soudu a lidskému rozměru věci". Podle stěžovatelky nemá její případ právní základ, neexistuje právní povinnost, kterou by mohla porušit, a trestní soudy si vymyslely nový trestný čin. S právní úpravou se nepotkává ani představa státního zastupitelství o tom, že existuje právo se narodit. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí ukázkou toho, jakou stigmatizací trpí domácí porody, jak lékařské elity jednají paternalisticky, a jak stát vede syrově nenávistné trestní stíhání, ve kterém na stěžovatelky útočí, že nezohledňují zájmy dítěte. To stěžovatelka zasazuje do kontextu aktuální rozkolísané situace v demokratickém světě, ve kterém soudy mají sloužit jako důležitá zábrana, aby se k moci nedostala pudovost.
VII. Posouzení ústavních stížností
28. Ústavní soud rozdělí posouzení ústavních stížností do tří částí. V první části (bod VII/a) se vypořádá se společnými námitkami stěžovatelek, které jsou především skutkového charakteru. Ve druhé části (bod VII/b) se Ústavní soud bude věnovat argumentaci rodičky a ve třetí části (bod VII/c) se vypořádá s námitkami duly.
VII/a Skutková východiska přezkumu a související námitky stěžovatelek
V posuzovaném případě šlo o plánovaný domácí porod
29. Ústavní soud nejprve považuje za důležité vyjasnit, zda v posuzovaném případě šlo o plánovaný domácí porod, anebo o porod tzv. překotný, který se v důsledku nenadálých okolností odehrál mimo zdravotnické zařízení, ačkoliv to tak předem rodička neplánovala. Toto odlišení je zásadní pro posouzení dalších argumentů stěžovatelek, jak bude dále rozvedeno.
30. Ústavní soud má za to, že obecné soudy patřičně odůvodnily, že v posuzovaném případě šlo o plánovaný domácí porod, tedy porod, který na základě předchozího rozhodnutí proběhl mimo zdravotnické zařízení ve vlastním sociálním prostředí rodičky. Stěžovatelky se od počátku trestního řízení bránily tím, že porod doma nebyl plánovaný, a naopak, že úmyslem bylo rodit v porodnici. Těmto tvrzením však obecné soudy neuvěřily, k čemuž provedly velké množství důkazů, např. záznamy v deníku, který si rodička o svém těhotenství vedla, či SMS zprávu, ve které svůj záměr formulovala (podrobně body 60 a 61 rozhodnutí okresního soudu).
31. Ústavní soud proto s ohledem na rozsáhlost dokazování před obecnými soudy k této otázce již jen uzavírá, že nemá pochyb o tom, že porod doma byl plánovaný. Ústavní soud v těchto skutkových závěrech neshledal žádný, natož zjevný rozpor, který by jej měl vést k jejich přehodnocování. Ostatně samy stěžovatelky v ústavní stížnosti opouštějí argumentaci tím, že šlo o překotný domácí porod. Naopak, rodička vyzdvihuje svobodu své volby, což je argument, který přímo předpokládá, že se k porodu doma předem rozhodla.
Dítě při porodu žilo, a bylo proto chráněno trestním právem
32. Stěžovatelky dále z hlediska skutkového argumentují, že okamžik smrti dítěte nebyl postaven najisto, a proto dítě nikdy nebylo živým člověkem. Jakkoli je stanovení momentu smrti dítěte primárně otázka skutková, její zodpovězení je pro další posouzení ústavní stížnosti zásadní. Předurčuje totiž, zda bylo dítě jako živý člověk vůbec chráněno trestním právem. Proto Ústavní soud této otázce musel věnovat patřičnou pozornost.
33. Ústavní soud skutkové závěry obecných soudů ohledně okamžiku smrti dítěte a související trestněprávní ochrany hodnotí jako řádně odůvodněné a z pohledu ústavněprávního přiléhavé. Námitkám stěžovatelek v tomto ohledu proto nepřisvědčil.
34. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkami v tom, že ze znaleckých posudků i z odůvodnění napadených rozsudků neplyne bez jakýchkoli pochybností, že dítě po úplném vypuzení z těla rodičky žilo. Obecné soudy uznaly, že tento skutkový závěr nelze s jistotou učinit. To však není překážkou dovození trestněprávní ochrany dítěte v průběhu porodu. Bylo prokázáno a patřičně odůvodněno, že příčinou udušení dítěte byl nepostupující porod a utlačený pupečník právě v průběhu vypuzování dítěte z těla rodičky (body 43 a 63 odůvodnění okresního soudu a body 78 a 80 odůvodnění krajského soudu). Tato příčina udušení dítěte sama o sobě předpokládá, že smrt nastala nejdříve v průběhu vypuzovací fáze porodu (ve které je již dítě trestním právem chráněno; podrobněji k tomu vyjádření znalce při hlavním líčení konaném dne 17. 2. 2022, č. l. 612 spisu). Důležitou oporou pro tento závěr obecných soudů byl znalecký posudek znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého vyplynulo, že dítě se při vypuzování pokoušelo nadechnout. Mezi těmito závěry a provedenými důkazy (zejména znaleckými posudky) neshledal Ústavní soud žádný rozpor. Není pravdou, že by jediným skutkovým závěrem postaveným najisto bylo, že novorozenec zemřel "během 3 hodiny trvající druhé doby porodní", jak stěžovatelky tvrdí.
35. Uvedené skutkové závěry pak Nejvyšší soud podrobněji propojil s právním posouzením, zda novorozenec mohl být trestněprávně chráněn. Nejvyšší soud dospěl k závěru souladnému s převažujícími názory trestněprávní doktríny, že novorozenec je chráněn od okamžiku, kdy již při porodu alespoň částečně začal opouštět tělo matky (podrobněji k tomu bod 66 odůvodnění Nejvyššího soudu). Těmto závěrům není z pohledu ústavního práva co vytknout. Jedná se o tradiční trestněprávní koncepci, která není iracionální, aby bylo důvodu ji z pohledu ústavněprávního korigovat (srov. Kühn, Z.: Příručka ministerstva spravedlnosti ČR, svazek 57. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 9).
36. Také komentář k trestnímu zákoníku se přiklání ke shodnému závěru o počátku trestněprávní ochrany dítěte: "Rozhodujícím časovým rozhraním je zde začátek porodu, tedy okamžik, kdy dítě začne opouštět tělo matky (při porodu se objeví hlavička nebo vedoucí část dítěte, při císařském řezu jde zřejmě o začátek operativního zákroku).", (srov. Šámal, P.: § 140. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1861, marg. č. 1). Jde o systematický závěr i s ohledem na to, že § 142 trestního zákoníku (vražda novorozeného dítěte matkou) přepokládá možnost usmrcení dítěte i při porodu, nejen bezprostředně po něm.
37. V posuzovaném případě tedy dítě již nebylo plodem, za jehož usmrcení není těhotná žena trestná. Správně to odlišil i krajský soud, který upozornil, že posuzovaný případ není v režimu těhotenství, ale porodu (bod 91 odůvodnění krajského soudu). Také odborná literatura zdůrazňuje, že porod představuje fázi, ve které již neobstojí zásada, že plod je součástí těla matky (Široká, L., Povolná, M. Právo rodící ženy odmítnout péči versus právo dítěte na život a zdraví ve světle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Jurisprudence, 5/2017, s. 21).
38. Ústavní soud konečně na okraj podotýká, že stanovení okamžiku počátku života z pohledu trestního práva nemusí být shodné s jinými právními odvětvími, zejména s koncepcemi různých odvětví soukromého práva. Na ústavnosti dané trestněprávní konstrukce to nic nemění.
VII/b Posouzení ústavnosti odsouzení rodičky
39. Po ujasnění některých skutkových okolností a z toho plynoucích právních závěrů nyní Ústavní soud přejde k posouzení ústavní stížnosti první stěžovatelky (rodičky). Shrne nejprve obecná východiska týkající se ochrany života dítěte v průběhu porodu a svobody rodičky rozhodovat o okolnostech svého porodu. Následně Ústavní soud tato východiska propojí s posuzovaným případem.
Ochrana života dítěte v průběhu porodu
40. Ústavní soud výše uvedl, že ve zde posuzovaném případě je dítě trestněprávně chráněno (může být předmětem útoku trestného činu), jelikož v průběhu porodu při vypuzování žilo. Vyvstává však otázka, zda je v tomto případě rozené dítě subjektem základních práv ve smyslu čl. 6 Listiny. Problematika konce a počátku lidského života je přitom z pohledu práva na život patrně nejvíce komplikovaným tématem (Kokeš, M. Čl. 6. In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 122).
41. Článek 6 odst. 1 Listiny stanoví: "Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením." Nositelem práva na život ve smyslu čl. 6 odst. 1 věty první se dítě stává až narozením. Za moment narození ve smyslu ústavněprávním je přitom třeba považovat okamžik, kdy (živý) plod celý fyzicky opustil tělo matky (Nechvátalová, L.: Čl. 6. In: Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 209-210, marg. č. 9).
42. Ve zde posuzovaném případě nebylo bez pochyb prokázáno, že dítě celé fyzicky opustilo tělo rodičky ještě v době, kdy žilo. Ústavní soud tedy musí vycházet z toho, že dítě nebylo subjektem základního práva na život ve smyslu čl. 6 odst. 1 věty první Listiny.
43. To však neznamená, že dítě nepožívalo žádné ochrany. Podle čl. 6 odst. 1 věty druhé Listiny je totiž lidský život hoden ochrany již před narozením. Normativní hodnota tohoto ustanovení je velmi nejednoznačná (Kokeš, M. Čl. 6. In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 122). Za jeho význam lze však podle Ústavního soudu označit to, že lidský život sice před narozením není chráněn tak silně jako po narození, ale určité ústavní ochrany požívá. To se ostatně odrazilo i v nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že "(...) i kdyby dosud nenarozené dítě nebylo subjektem základních práv, přesto je ochrana života a zdraví dítěte v průběhu porodu ústavním pořádkem chráněným statkem". Ve fázi porodu se tedy projevuje ústavněprávní ochrana dítěte, které sice doposud není subjektem práva na život podle čl. 6 odst. 1 věty první, ale současně již není nedílnou součástí těla matky - není pouhým plodem.
44. V případě ochrany života před narozením skutečně nejde o základní právo na život. Jde o "pouhou" objektivní hodnotu chráněnou ústavním právem, jak to nazval mj. i slovenský Ústavní soud v nálezu sp. zn. PL. ÚS 12/01, ve kterém vykládal ustanovení totožného znění, jako je čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod České republiky (čl. 15 odst. 1 Ústavy Slovenské republiky).
45. Český ústavní pořádek i právní řád se staví liberálně k právům žen rozhodovat o svém těhotenství. To se projevuje zejména v právní úpravě podmínek umělého přerušení těhotenství či v beztrestnosti těhotné ženy za umělé přerušení těhotenství podle § 163 trestního zákoníku. Také v situaci bezprostředního ohrožení života těhotné ženy bude zásadně dána přednost právě jejímu životu jako hodnotě chráněné silněji, než je život nenarozeného dítěte (srov. Nechvátalová, L.: Čl. 6. In: Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 210-211).
46. Právě čl. 6 odst. 1 věty druhé Listiny však představuje mírnou korekci jinak liberálního nastavení ohledně práv žen rozhodovat o svém těhotenství. Týká se to především fáze porodu, v jehož průběhu dítě nemůže zůstat zcela bez právní ochrany, byť není narozené ve smyslu ústavního práva. Je však potřeba znovu poukázat na rozdílnost, z pohledu jakého právního odvětví se hovoří o nenarozeném dítěti (zda ve smyslu ústavního anebo trestního práva). Pokud totiž komentářová literatura k Listině uvádí, že nenarozené dítě není trestněprávně chráněno proti atakům ze strany matky, myslí se tím dítě nenarozené ve smyslu trestního práva, tedy plod, který nezačal být z těla matky vypuzován (srov. Kühn, Z. Čl. 6. In: Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. 1. vydání. Praha: Leges, 2022, s. 412). Naopak dítě rozené, tedy dítě v průběhu porodu, které ještě nebylo úplně vypuzeno z těla matky a je ve smyslu ústavního práva dítětem nenarozeným, je proti atakům ze strany matky trestněprávně chráněno.
47. Lze tedy shrnout, že vychází-li Ústavní soud ze skutkového stavu, jak byl objasněn obecnými soudy, ve zde posuzovaném případě dítě ještě nebylo subjektem práva na život podle první věty čl. 6 odst. 1 Listiny, přesto již byl jeho život hoden ochrany, tedy šlo o ústavně chráněnou hodnotou ve smyslu věty druhé téhož ustanovení. V průběhu porodu je ochrana nenarozeného dítěte z pohledu ústavního práva silnější než v průběhu těhotenství, ve kterém je naopak matka beztrestná za širokou škálu jednání včetně způsobení si potratu. Ve fázi porodu se však již takto silně koncipovaná beztrestnost neodráží, jelikož matka může být trestná typicky např. za vraždu dítěte při porodu. Všechny tyto závěry jsou v souladu také s judikaturou ESLP, ze které plyne, že otázka, kdy se jednotlivec stává nositelem práva na život, spadá do širokého prostoru pro uvážení členských států (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vo proti Francii ze dne 8. 7. 2004, č. 53924/00, bod 82).
Svobodná volba ženy rozhodnout se o okolnostech porodu
48. Posuzovaný případ se rovněž dotýká práva ženy (rodičky) na svobodnou volbu okolností, a zejména místa porodu. Respekt ke svobodě jednotlivců je jednou ze základních hodnot, na kterých je postaven český ústavní pořádek. Ústavní soud v minulosti např. judikoval, že součástí svobody jednotlivce je možnost činit vlastní rozhodnutí o způsobu svého života, a být tak aktivním tvůrcem své životní dráhy (nález sp. zn. I. ÚS 2078/16).
49. Porod představuje na této životní dráze důležitý, jedinečný a choulostivý okamžik. Dotýká se tělesné a duševní integrity žen, jejich osobní autonomie a reprodukčních práv. Právům žen v souvislosti s porody musí být věnována zvláštní pozornost. Otázka výběru místa a dalších okolností porodu spadá pod rozsah práva žen na ochranu jejich soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na ochranu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 2746/23, bod 40; rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dubská a Krejzová proti České republice ze dne 15. listopadu 2016, č. 28859/11 a 28473/12, bod 162; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ternovszky proti Maďarsku ze dne 14. prosince 2010, č. 67545/09, bod 22; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Odievre proti Francii ze dne 13. února 2003, č. 42326/98, bod 29).
50. Ani svoboda žen zvolit si okolnosti svého porodu však není neomezitelná. Právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, pod jehož rozsah spadá i otázka výběru okolností porodu, se často dostává do konfliktu s jinými základními právy. I sám Ústavní soud již v minulosti judikoval, že svobodná volba místa a způsobu porodu může být limitována zájmem na bezpečném porodu a zdraví dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 4457/12). Ústavní soud rovněž uvedl, že i právo rodičky na nedotknutelnost lze přiměřeně omezit za předpokladu, že je ohrožen život a zdraví plodu a rozeného dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 84). Pokud Ústavní soud dříve připustil přiměřené omezení práva na nedotknutelnost rodičky, není důvod automaticky a provždy vyloučit také za daných okolností přiměřené omezení svobodné volby místa porodu. To je v souladu se závěrem, že z českého ústavního pořádku ani z čl. 8 Úmluvy neplyne základní právo rodit doma jako takové (nález sp. zn. I. ÚS 2746/23, bod 36 a 41, rozsudek ESLP ve věci Dubská a Krejzová proti České republice, bod 163).
Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
51. Ústavní soud po zhodnocení všech východisek dospěl k závěru o souladu napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem, a to po důkladném posouzení konkrétních okolností daného případu, které dále objasní. Zároveň s tím vymezí, jaké jsou do budoucna některé ústavněprávní limity posuzování trestní odpovědnosti v souvislosti s domácími porody.
52. V ústavní stížnosti rodičky je opakovaně zdůrazňováno, že domácí porody nejsou v České republice zakázané. Rodička je prý trestána za své svobodné rozhodnutí a neexistující trestný čin "usmrcení porodem" v rozporu s čl. 39 Listiny. Této argumentaci Ústavní soud nemůže přisvědčit. Rodička totiž nebyla odsouzena za pouhé rozhodnutí porodit doma, ale za to, že svým rozhodnutím (a jeho následnou realizací), při kterém nevzala v potaz u ní konkrétně daná vážná rizika, zapříčinila smrt dítěte.
53. Je potřeba zdůraznit, že by skutečně bylo ústavně nepřípustné, pokud by jakákoli žena byla kriminalizována za pouhé rozhodnutí porodit doma nebo za to, že porod doma uskutečnila. To je prvním a samozřejmým limitem trestněprávní odpovědnosti, který kromě čl. 39 Listiny plyne ze základů demokratického právního státu - každý totiž může činit, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny). Český právní řád rodit v domácím prostředí nezakazuje. Domácí porody představují legální alternativu k porodu ve zdravotnickém zařízení. Otázkou ústavnosti hypotetického zákazu domácích porodů se Ústavní soud v tomto nálezu nezabývá.