Platné znění

Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí změn Řádu pro mezinárodní železniční přepravu nebezpečných věcí (RID), který je Přípojkem C k Úmluvě o mezinárodní železniční přepravě (COTIF)

vyhlášené znění

Zkušební postupyKapitola 2.3

  1. 2.3.0 Všeobecně

    Pokud v kapitole 2.2 nebo v této kapitole není stanoveno jinak, je třeba pro klasifikaci nebezpečných věcí použít zkušební postupy uvedené v Příručce zkoušek a kritérií.

  1. 2.3.1 Zkouška na výpotek pro trhaviny typu A
    1. 2.3.1.1 Trhaviny typu A (UN číslo 0081) musí, pokud obsahují více než 40 % kapalného esteru kyseliny dusičné, navíc ke zkouškám uvedeným v Příručce zkoušek a kritérií, vyhovět ještě následující zkoušce na výpotek.
    2. 2.3.1.2 Přístroj pro zkoušku trhavin na výpotek (obrázky 1 až 3) se skládá z dutého bronzového válce. Tento válec, který je na jedné straně uzavřen deskou z téhož kovu, má vnitřní průměr 15,7 mm a hloubku 40 mm. Ve stěně je po obvodu 20 otvorů o průměru 0,5 mm (4 řady po 5 otvorech). Bronzový píst tvaru válce o délce 48 mm, jehož celková délka činí 52 mm, vniká do svisle postaveného válce; tento píst, jehož průměr činí 15,6 mm, se zatíží závažím o hmotnosti 2220 g tak, že se vyvine tlak 120 kPa (1,2 baru) na dno válce.
    3. 2.3.1.3 Z 5 až 8 gramů trhaviny se vytvoří žmolek o délce 30 mm a průměru 15 mm, který se obalí velmi jemnou gázou a vloží se do válce; na něj se potom přiloží píst se závažím, aby byla trhavina vystavena tlaku 120 kPa (1,2 baru). Zaznamená se doba, která uplyne, než se ve vnějších otvorech ve válci objeví první olejové kapičky (nitroglycerin).
    4. 2.3.1.4 Trhavina se považuje za vyhovující, jestliže se při zkoušce provedené při teplotě 15 až 25 °C objeví první kapičky po časovém období delším než 5 minut.
      Obrázek
  1. 2.3.2 Zkoušky týkající se nitrovaných směsí celulózy třídy 4.1
    1. 2.3.2.1 Nitrocelulóza nesmí během půlhodinového zahřívání při teplotě 132 °C vyvíjet žádné viditelné žlutohnědé nitrózní páry (nitrózní plyny). Zápalná teplota musí být vyšší než 180 °C. Viz pododdíl 2.3.2.3 až 2.3.2.8, 2.3.2.9 (a) a 2.3.2.10.
    2. 2.3.2.2 3 gramy zvláčněné nitrocelulózy nesmějí během hodinového zahřívání při teplotě 132 °C vyvíjet žádné viditelné žlutohnědé nitrózní páry (nitrózní plyny). Zápalná teplota musí být vyšší než 170 °C. Viz pododdíl 2.3.2.3 až 2.3.2.8, 2.3.2.9 (b) a 2.3.2.10.
    3. 2.3.2.3 Dále uvedené zkušební postupy se použijí, pokud vzniknou názorové rozdíly v otázce přípustnosti přepravy těchto látek silniční dopravou.
    4. 2.3.2.4 Pokud se při zkouškách pro ověření podmínek stálosti, uvedených výše v tomto oddíle, zvolí jiné zkušební postupy, musí tyto postupy vést ke stejným závěrům k jakým vedou postupy uvedené dále.
    5. 2.3.2.5 Při dále popsané zkoušce tepelné stálosti se nesmí teplota v sušárně, ve které se zkoušený vzorek nachází, odchylovat o více než 2 °C od předepsané teploty; předepsaná doba zkoušky 30 nebo 60 minut musí být dodržena s odchylkou nejvýše 2 minut. Sušárna musí být uzpůsobena tak, aby po vložení vzorku bylo dosaženo požadované teploty nejdéle do 5 minut.
    6. 2.3.2.6 Zkušební vzorky se musí před zkouškami podle pododdílů 2.3.2.9 a 2.3.2.10 sušit ve vakuovém exsikátoru, obsahujícím roztavený a zrnitý chlorid vápenatý, při okolní teplotě po dobu nejméně 15 hodin, přičemž musí být zkušební látka rozprostřena v tenké vrstvě; k tomuto účelu musí být látky, které nejsou práškovité ani vláknité, rozdrceny, rozstrouhány nebo rozřezány na malé kousky. Tlak v exsikátoru se musí udržovat pod 6,5 kPa (0,065 baru).
    7. 2.3.2.7 Před sušením za podmínek uvedených v pododdíle 2.3.2.6 musí být látky odpovídající pododdílů 2.3.2.2 předsušeny v sušárně s dobrým provzdušněním při teplotě udržované na 70 °C tak dlouho, dokud úbytek hmotnosti za 15 minut není menší než 0.3 % původní hmotnosti.
    8. 2.3.2.8 Slabě nitrovaná nitrocelulóza podle pododdílů 2.3.2.1 je nejdříve podrobena předsušení podle podmínek uvedených v pododdíle 2.3.2.7; sušení se dokončí ponecháním nitrocelulózy po dobu nejméně 15 hodin v exsikátoru obsahujícím koncentrovanou kyselinou sírovou.
    9. 2.3.2.9 Zkouška chemické stálosti za tepla

      (a) Zkouška látky uvedené v pododdílů 2.3.2.1.

      1. i. Do každé ze dvou skleněných zkumavek, které mají
        Zkušební postupy
        délku350 mm
        vnitřní průměr16 mm
        tloušťku stěny1,5 mm

        se vloží 1 g látky vysušené chloridem vápenatým (látka pro sušení se musí v případě potřeby zmenšit na kousky, jejichž hmotnost jednotlivě nepřesahuje 0,05 g).

        Obě zkumavky se úplně přikryjí tak, aby uzávěry nekladly odpor, a vloží se do sušárny tak, aby bylo vidět alespoň 4/5 jejich délky a ponechají se tam po dobu 30 minut při konstantní teplotě 132 °C. Po tuto dobu se pozoruje, zda se vyvíjejí nitrózní plyny ve formě žlutohnědých par, které jsou dobře viditelné na bílém pozadí.

      1. ii. Látka se považuje za stálou, jestliže se takové páry neobjeví.

      (b) Zkouška zvláčněné nitrocelulózy (viz pododdíl 2.3.2.2)

      1. i. 3 g zvláčněné nitrocelulózy se vloží do obdobných skleněných zkumavek jako pod písmenem a), které se pak naplněné vloží do sušárny s konstantní teplotou 132 °C.
      2. ii. Zkumavky se zvláčněnou nitrocelulózou zůstanou v sušárně jednu hodinu. Po tuto dobu nesmějí být viditelné žádné žlutohnědé nitrózní páry (nitrózní plyny). Pozorování a vyhodnocení jako pod písmenem (a).
    1. 2.3.2.10 Zápalná teplota (viz pododdíly 2.3.2.1 a 2.3.2.2)

      (a) Zápalná teplota se určí zahříváním 0,2 g látky uzavřené ve skleněné zkumavce, která je ponořena do lázně z Woodovy slitiny (kovové lázně). Zkumavka se ponoří do lázně, jakmile tato dosáhla teploty 100 °C. Teplota lázně se pak progresivně zvyšuje každou minutu o 5 °C.

      (b) Zkumavky musí mít:

      Zkušební postupy
      délku 125 mm
      vnitřní průměr15 mm
      tloušťku stěny0,5 mm

      a musí být ponořeny do hloubky 20 mm;

      (c) Zkouška se musí opakovat třikrát a pokaždé se musí zaznamenat teplota, při níž došlo k zapálení/vznícení látky, t.j. k pomalému, nebo rychlému shoření, deflagraci nebo výbuchu;

      (d) Nejnižší teplota zaznamenaná při těchto třech zkouškách je zápalnou teplotou.

  1. 2.3.3 Zkoušky hořlavých kapalných látek tříd 3, 6.1 a 8
    1. 2.3.3.1 Stanovení bodu vzplanutí
      1. 2.3.3.1.1 Ke stanovení bodu vzplanutí hořlavých kapalin smějí být použity následující metody:

        Mezinárodní normy:

        Zkušební postupy
        ISO 1516(Determination of flash/no flash – Closed cup equlibrium method)
        (Zjišťování vzplanutí/nevzplanutí – Rovnovážná metoda s uzavřeným kelímkem)
        ISO 1523(Determination of flash point – Closed cup equlibrium method)
        (Stanovení bodu vzplanutí – Rovnovážná metoda s uzavřeným kelímkem)
        ISO 2719(Determination of flash point – Pensky-Martens closed cup method)
        (Stanovení bodu vzplanutí – Metoda Pensky-Martens s uzavřeným kelímkem)
        ISO 13736(Determination of flash point – Abel closed cup method)
        (Stanovení bodu vzplanutí – Metoda Abel s uzavřeným kelímkem)
        ISO 3679(Determination of flash point – Rapid equlibrium closed cup method)
        (Stanovení bodu vzplanutí – Rychlá rovnovážná metoda s uzavřeným kelímkem)
        ISO 3680(Determination of flash/no flesh – Rapid equlibrium; closed cup method)
        (Zjišťování vzplanutí/nevzplanutí – Rychlá rovnovážná metoda s uzavřeným kelímkem)

        Vnitrostátní normy:

        American Society for Testing Materials International, 100 Barr Harbor Drive, PO Box C700, West Conshohocken, Pennsylvania, USA 19428-2959:

        ASTM D3828-07a, Standard Test Methods for Flash Point by Small Scale Closed-Cup Tester

        ASTM D56-05, Standard Test Method for Flash Point by Tag Closed-Cup Tester

        ASTM D3278-96(2004)e1, Standard Test Methods for Flash Point of Liquids by Small Scale Closed-Cup Apparatus

        ASTM D93-08, Standard Test Methods for Flash Point by Pensky-Martens Closed-Cup Tester

        Association française de normalisation, AFNOR, 11, rue de Pressensé, F-93571 La Plaine Saint- Denis Cedex:

        Francouzská norma NF M 07-019

        Francouzské normy NF M 07-011 / NF T 30-050 / NF T 66-009

        Francouzská norma NF M 07-036

        Deutsches Institut für Normung, Burggrafenstr. 6, D-10787 Berlin:

        Norma DIN 51755 (body vzplanutí pod 65 °C)

        State Committee ofthe Council of Ministers for Standardization, RUS-113813, GSP, Moscow, M-49 Leninsky Prospect, 9:

        1. GOST 12.1.044-84
      1. 2.3.3.1.2 Pro stanovení bodu vzplanutí nátěrových hmot, lepidel a podobných viskózních výrobků obsahujících rozpouštědla, smí být použito jen přístrojů a zkušebních metod, které jsou vhodné ke stanovení bodu vzplanutí viskózních kapalin podle těchto norem:

        (a) Mezinárodní norma ISO 3679:1983;

        (b) Mezinárodní norma ISO 3680:1983;

        (c) Mezinárodní norma ISO 1523:1983;

        (d) Mezinárodní normy EN ISO 13736 a EN ISO 2719, metoda B.

      1. 2.3.3.1.3 Normy uvedené v 2.3.3.1.1 se používají jen pro rozsahy bodů vzplanutí, které jsou v nich uvedené. Při výběru normy je třeba vzít v úvahu možnost chemických reakcí mezi látkou a zkušební nádobou. Přístroj je třeba, pokud to dovoluje bezpečnost, umístit na místě, které je chráněno před průvanem. Z bezpečnostních důvodů se používá pro organické peroxidy a samovolně se rozkládající látky (zvané též „energetické“ látky) nebo pro toxické látky metoda, při níž se používá jen malý zkušební vzorek o objemu cca 2 ml.
      2. 2.3.3.1.4 Jestliže je bod vzplanutí stanovený nerovnovážnou metodou 23 °C ± 2 °C nebo 60 °C ± 2 °C, je třeba tento výsledek potvrdit pro každý teplotní rozsah jednou z rovnovážných metod.
      3. 2.3.3.1.5 Je-li zařazení hořlavé kapalné látky sporné, je směrodatné zařazení, které navrhl odesílatel, jestliže se výsledek kontrolní zkoušky pro stanovení bodu vzplanutí dotyčné kapaliny neliší o více než 2 °C od mezních hodnot (23 °C, popř. 60 °C) uvedených v pododdíle 2.2.3.1. Liší-li se výsledek kontrolní zkoušky o více než 2 °C, je nutno provést druhou kontrolní zkoušku a jako rozhodující platí nejnižší hodnota bodu vzplanutí zjištěná ve dvou kontrolních zkouškách.
    1. 2.3.3.2 Stanovení teploty počátku varu

      Ke stanovení teploty počátku varu hořlavých kapalin smějí být použity:

      Mezinárodní normy:

      Zkušební postupy
      ISO 3924(Petroleum products - Determination of boiling range distribution – Gas chromatography method)
      (Ropné produkty – Stanovení rozložení destilačního rozmezí – Metoda plynové chromatografie)
      ISO 4626(Volatile organic liquids – Determination of boiling range of organic solvents used as raw materials)
      (Těkavé organické kapaliny – Stanovení destilačního rozmezí organických rozpouštědel používaných jako suroviny)
      ISO 3405Petroleum products - Determination of distillation characteristics at atmospheric pressure)
      (Ropné produkty – Stanovení destilačních charakteristik při atmosférickém tlaku)
      1. Vnitrostátní normy:

        American Society for Testing Materials International, 100 Barr Harbor Drive, PO Box C700, West Conshohocken, Pennsylvania, USA 19428-2959:

        ASTM D86-07a, Standard Test Method for Distillation of Petroleum Products at Atmospheric Pressure

        ASTM D1078-05, Standard Test Method for Distillation Range of Volatile Organic Liquids

      1. Další přípustné metody:

        Metoda A.2. popsaná v části A přílohy k nařízení Komise (ES) č. 440/200823.

    1. 2.3.3.3 Zkouška pro stanovení obsahu peroxidu

      Obsah peroxidu v kapalné látce se určuje následujícím postupem:

      Množství p (asi 5 g s přesností vážení na 0,01 g) zkoušené kapaliny se nalije do Erlenmeyerovy baňky; přidá se 20 cm3 anhydridu kyseliny octové a asi 1 g tuhého jodidu draselného rozetřeného na prášek, obsah baňky se protřepe a po 10 minutách se ohřeje během 3 minut na cca 60 °C; poté se nechá chladnout po dobu 5 minut a přidá se 25 cm3 vody. Potom se nechá stát po dobu půl hodiny a poté se uvolněný jód titruje desetinormálním roztokem sirnatanu sodného bez přidání indikátoru. Úplné odbarvení značí konec reakce. Označíme-li potřebný počet cm3 roztoku sirnatanu písmenem n, vypočítá se procentní obsah peroxidu ve vzorku (počítán jako H2O2) podle vzorce:

  1. 2.3.4 Zkouška ke stanovení tekutosti

    Ke stanovení tekutosti kapalných, viskózních nebo pastovitých látek a směsí se používá následující zkušební postup:

    1. 2.3.4.1 Zkušební přístroj

      Obchodně běžný penetrometr podle normy ISO 2137:1985 s vodící tyčí o hmotnosti 47,5 g ± 0,05 g; děrovaný kotouč z duralu s kónickými otvory o hmotnosti 102,5 g ± 0,05 g (viz obrázek 1); penetrační nádobka o vnitřním průměru 72 až 80 mm k jímání vzorku.

    1. 2.3.4.2 Zkušební postup

      Vzorek se naplní do penetrační nádobky nejméně půl hodiny před začátkem měření. Nádobka se hermeticky uzavře a ponechá v klidu až do začátku měření. Vzorek se v hermeticky uzavřené penetrační nádobce ohřeje na 35 °C ± 0,5 °C a teprve bezprostředně před měřením (nejvýše 2 minuty) se přemístí na stolek penetrometru. Nyní se na povrch kapaliny nasadí hrot S děrovaného kotouče a změří se hloubka průniku.

    1. 2.3.4.3 Vyhodnocení výsledků zkoušky

      Látka je pastovitá, jestliže po nasazení hrotu S na povrch vzorku je hodnota penetrace odečtená na stupnici:

      (a) po době zatížení 5 s ± 0,1 s je menší než 15 mm ± 0,3 mm, nebo

      (b) při době zatížení 5 s ± 0,1 s je větší než 15 mm ± 0,3 mm, avšak dodatečná penetrace po dalších 55 s ± 0,5 s je menší než 5,0 mm ± 0,5 mm.

    2. POZNÁMKA: U vzorků majících bod tečení je často nemožné dosáhnout v penetrační nádobce stálého rovného povrchu a tím zajistit při nasazení hrotu S jednoznačné počáteční podmínky měření. Navíc může u některých vzorků nastat při nárazu děrovaného kotouče elastická deformace povrchu a v prvních vteřinách může dojít k naměření vyšších hodnot penetrace. Ve všech těchto případech může být vhodné vyhodnotit výsledky podle výše uvedeného písmene (b).

      3. Penetrometr

      Obrázek
  1. 2.3.5 Klasifikace organokovových látek do tříd 4.2 a 4.3

    V závislosti na svých vlastnostech, určených na základě zkoušek N.1 až N.5 Příručky zkoušek a kritérií, části III, oddílu 33, mohou být organokovové látky zařazeny do třídy 4.2, popřípadě 4.3 podle postupového diagramu uvedeného na obrázku v 2.3.5.

  2. POZNÁMKA 1: V závislosti na svých jiných vlastnostech a na přednosti v tabulce převažujícího nebezpečí (viz pododdíl 2.1.3.10) mohou být organokovové látky, pokud je to vhodné, zařazeny do jiných tříd.
  3. POZNÁMKA 2: Hořlavé roztoky s organokovovými sloučeninami v koncentracích, které nejsou samozápalné, ani ve styku s vodou nevyvíjejí hořlavé plyny, jsou látkami třídy 3.

    4. 2.3.5: Postupový diagram pro klasifikaci organokovových látek do tříd 4.2 a 4.3 b

    Obrázek