Vyhláška ministerstva národní obrany, kterou se vydává vojenský nemocenský řád.

Čl. 20.

Vydávání léků.

(1) Léky předepsané vojenským lékařem nebo smluvním lékařem vojenské správy na účet vojenské správy se vydávají bezplatně a přesně podle předpisu lékaře:

1. a) ve veřejných lékárnách, po případě v domácích lékárnách lékařů, jestliže nebyly z dodávek léků na účet vojenské správy vyloučeny;
2. b) ve vojenských lékárnách.

(2) Vojenská správa upraví svými předpisy a v mezích platných předpisů závazně způsob, jak mají lékárny vydávat léky a jak je mají vojenské správě účtovat.

(3) Vojenská správa není povinna hradit náklady na léky, předepsané nesmluvním lékařem, ani za léky, které nebyly předepsány lékařem nebo které byly opatřeny jiným způsobem než podle odstavce 1.

(4) Léky předepsané v případech první pomoci a v ostatních případech uvedených v čl. 8, odst. 8, jichž předpis nesmluvní lékař označil vhodným způsobem (na př. „První pomoc“, „Na zálohu“), hradí vojenská správa, jen dá-li si účastník (rodinný příslušník) potvrdit lékařem příslušného vojenského útvaru dodatečně předpis těchto léků. Bude-li takto potvrzený předpis předložen lékárně do 21. dne od vydání léků, je lékárna povinna vrátit zálohu nebo zaplacenou částku a vyúčtovat léky přímo vojenské správě.

(5) Zvláštní poplatek za vydání léků v noci, v neděli nebo ve svátek hradí vojenská správa lékárnám jen tehdy, vyznačí-li lékař na předpise léků obvyklým (vhodným) způsobem, že jde o noční (nedělní, sváteční) vydání léků.

(6) Provozovatel lékárny ani smluvní lékař nesmějí požadovat od účastníka (rodinného příslušníka) jakoukoliv úplatu za vydané léky, které byly předepsány na účet vojenské správy, kromě poplatků podle odstavce 5 v těch případech, kdy nejsou splněny podmínky uvedené v odstavci 5.

(7) Zneužití předpisů léků, svémocné provádění oprav a padělání předpisů a vydávání jiného zboží než léků předepsaných je trestné a zakládá povinnost k náhradě škody.

Čl. 21.

Všeobecná ustanovení.

(1) Vojenská správa poskytuje nebo půjčuje bezplatně účastníkům (rodinným příslušníkům) potřebné therapeutické a orthopedické pomůcky (pomocné prostředky) za podmínek a v rozsahu podle dalších ustanovení.

(2) Potřebné pomůcky se poskytují v jednoduchém a účelném provedení. Na pomůcky v jiném provedení lze poskytnout jen příspěvek do výše nákladu, jehož by si vyžádalo jednoduché a účelné provedení. Na určitý druh (značku) léčebné pomůcky není nároku.

(3) Je-li k řádnému užívání pomůcky nebo ke zmírnění obtíží spojených s jejím užíváním třeba příslušenství pomůcky, poskytuje vojenská správa i potřebné příslušenství.

(4) Nákladnější pomůcky therapeutické a pomůcky orthopedické, u nichž je potřeba jen dočasná, po případě zanikne-li důvod k jich používání a kterých lze upotřebit pro jinou osobu, vojenská správa jen půjčuje.

(5) Vojenská správa neručí — vyjímajíc případy uvedené v čl. 22, odst. 3, písm. a) — za dodanou pomůcku a účastník (rodinný příslušník) jí užívá na své nebezpečí. Je povinen zacházet s ní jako s věcí svěřenou a udržovat ji na svůj náklad s péčí řádného hospodáře v dobrém stavu.

(6) V nutných případech poskytuje vojenská správa též opravy poškozených (opotřebovaných) a obnovení pomůcek zničených (ztracených). Vojenská správa může však na udržování pomůcky poskytovat přiměřený úhrnkový příspěvek. Všeobecně pro určité druhy pomůcek nebo jednotlivě pro zvláštní případy může být stanovena vojenskou správou nejkratší používací doba.

(7) Při zaviněném poškození (zničení, ztrátě) půjčené pomůcky nebo při opotřebování před uplynutím nejkratší používací doby je uživatel povinen uhradit náklady na opravu nebo obnovení pomůcky.

(8) Nárok na užívání půjčené pomůcky zaniká, pomine-li její potřeba; pomůcka může být vojenskou správou odňata, jestliže jí účastník (rodinný příslušník) neužívá.

Čl. 22.

Řízení při poskytování pomůcek.

(1) K poskytnutí pomůcek je třeba návrhu vojenského lékaře nebo smluvního lékaře vojenské správy nebo návrhu léčebného (ošetřovacího) ústavu. U pomůcek uvedených v čl. 23, odst. 2 b) a v čl. 24 je dále třeba předběžného povolení vojenské správy, před nímž si vojenská správa může vyžádat posudek odborného lékaře (ústavu), po případě bandažisty. U orthopedických pomůcek (čl. 24) může si vojenská správa vyžádat též předběžný rozpočet pořizovacího nákladu.

(2) Pomůcky, které nebyly předepsány vojenským lékařem nebo smluvním lékařem vojenské správy, nemohou být poskytnuty na účet vojenské správy, leč by vojenská správa ve výjimečných případech uznala jejich nutnou potřebu a předem potvrdila předpis lékaře.

(3) Pomůcky podle odstavce 1 vydávají:

1. a) vojenská správa prostřednictvím svých vojenských útvarů,
2. b) lékárny [čl. 20, odst. 1, písm. a), b)],
3. c) smluvní dodavatelé.

(4) Smluvní dodavatelé a lékárny vydávají řádně předepsané, po případě povolené pomůcky bezplatně a účtují je vojenské správě za stanovené, po případě za sjednané ceny. Jednotné předpisy o účtování a úhradě účtů na pomůcky vydá vojenská správa.

(5) Vojenská správa může pomůcku sama dodat nebo objednat, po případě určí dodavatele. Nemůže-li vojenská správa zprostředkovat dodání pomůcky, poskytne přiměřenou náhradu za opatření povolené pomůcky.

(6) Opatřil-li si účastník (rodinný příslušník) mimo případ uvedený v odstavci 5 pomůcky svým nákladem, poskytne vojenská správa příspěvek až do výše nákladů, za které by je v jednoduchém a účelném provedení sama opatřila, jen tehdy, jestliže opatření pomůcky uzná za nezbytně nutné.

Čl. 23.

Therapeutické pomůcky.

(1) Vojenská správa poskytuje, po případě půjčuje nemocnému bezplatně therapeutické pomůcky předepsané po případě potvrzené vojenským lékařem nebo smluvním lékařem vojenské správy.

(2) Vojenská správa určí v předpise o vojenské nemocenské péči, které therapeutické pomůcky se poskytují

1. a) jen na předpis lékaře bez předchozího povolení vojenské správy,
2. b) na předchozí povolení vojenské správy k návrhu lékaře.

(3) Předpis o vojenské nemocenské péči bude obsahovat též předpisy o poskytování brýlí a naslouchacích přístrojů.

(4) Předpis o vojenské nemocenské péči také určí, které pomůcky budou nemocnému jen půjčeny.

Čl. 24.

Orthopedické pomůcky (všeobecně).

Vojenská správa poskytuje:

(1) protézy, t. j. pomůcky, jež mají nahradit ztracené tělesné orgány, a to:

1. a) zpravidla protézy jednoduché, jež mají nahradit ztracený (deformovaný) orgán;
2. b) v případě potřeby pro výkon povolání protézy plastické, jež mají zakrýt tělesnou vadu;
3. c) protézy kombinované [podle písm. a) a b) ];
4. d) v nutných případech mechanické protézy (s jemnou mechanikou), jejichž mechanismus je zvlášť konstruován k tomu, aby protéza vykonávala pohyb;

(2) jiné orthopedické pomůcky, jež mají odvrátit nebo zmírnit následky snížené pracovní schopnosti.

Čl. 25.

Protézy.

(1) Protézy horních končetin lze poskytovat za předpokladu čl. 24, odst. 1, písm. a), a to zpravidla v jednom vyhotovení, není-li povoláním nebo zvláštní potřebou postiženého odůvodněno poskytnutí dvojího vyhotovení. Poskytují-li se protézy ve dvojím vyhotovení, povoluje se zpravidla jedno vyhotovení jednoduché s potřebnými nástrčky, druhé může být povoleno, je-li to odůvodněno, podle přání postiženého buď jako protéza kombinovaná (ve zvláštních případech protéza mechanická), nebo jako protéza plastická.

(2) Příslušenstvím protéz horních končetin jsou pahýlové punčošky a rukavice na protézy.

(3) Protézy horních končetin lze obnovit zpravidla nejdříve po čtyřech letech, příslušenství zpravidla po jednom roce.

(4) Protézy dolních končetin se poskytují zpravidla ve dvojím vyhotovení, při čemž se druhá protéza poskytuje, až pahýl nabude konečné podoby. Místo protézy může být poskytnuta podle osobní potřeby postiženého a podle potřeby jeho činnosti vhodná chůda.

(5) Příslušenstvím protéz dolních končetin jsou: berle nebo hole, pahýlové punčošky, pera do chodidla, gumové tahy, klíče nebo špičky podle potřeby; jako příslušenství lze poskytnout též orthopedickou vložku do boty, po případě orthopedickou obuv vzhledem na nezraněnou nohu, když je to nutné, aby byly zmírněny následky po zranění, nebo aby bylo zabráněno zhoršení tělesného stavu (plochá noha); ustanovení čl. 26, odst. 2 platí při poskytnutí orthopedické obuvi obdobně.

(6) Protézy dolních končetin lze obnovit zpravidla nejdříve po dvou letech; příslušenství zpravidla po jednom roce, orthopedickou obuv podle čl. 26, odst. 3.

(7) Oční protézy (umělé oči) se poskytují při ztrátě oka.

(8) Paruka se poskytuje ženám, které pozbyly vlasů, jestliže ztráta vlasů má nebo může mít nepříznivý vliv na výkon povolání.

Čl. 26.

Jiné orthopedické pomůcky.

(1) Orthopedická obuv se poskytuje poprvé zpravidla ve dvojím vyhotovení (po dobu přídělového hospodaření s obuví jen v jednom vyhotovení) po vyzkoušení obuvi;

1. a) při zkrácení nohy aspoň o 3 cm,
2. b) při ztrátě prstů a části chodidla (obyčejně se sandálovou výplní),
3. c) při znetvoření chodidel (koňská noha, vydutá noha, hákovitá noha),
4. d) při deformitách, které vyžadují podpěrných (dlážkových nebo objímkových) přístrojů,
5. e) u zvláště citlivých, neohebných, zkřivených plochých nohou (se zapracovanou vložkou),
6. f) při ochrnutí nervstva nohy, zvláště nervu lýtkového.

(2) Při poskytnutí orthopedické obuvi připlácí účastník (rodinný příslušník) částku, kterou by byl povinen zaplatit za normální obuv, a to 300 Kčs u osob starších než čtrnáct let, u osob mladších 150 Kčs za každý pár, kdyby vojenská správa nestanovila jinou částku; vyšší částku může však stanovit jen se souhlasem nejvyššího úřadu cenového.

(3) Orthopedická obuv se obnovuje v případě potřeby zpravidla nejdříve po 18 měsících.

(4) Podpěrné přístroje pro horní nebo dolní končetiny se poskytují k nápravě nebo k zabránění následků tělesných vad. O jejich obnovení, o příslušenství a o jeho obnově platí obdobně předpisy uvedené v čl. 25.

(5) Přímidla (korsety) se poskytují při zranění nebo vadách páteře. Obnovují se zpravidla nejdříve po čtyřech letech.

(6) Vozíky s příslušenstvím se půjčují při oboustranné ztrátě nebo ochrnutí dolních končetin, a to buď jako vozíky pro nemocné (nemůže-li uživatel sám vozíkem pohybovat), nebo jako mechanické vozíky s pákovým převodem (je-li schopen užívat paží k pohybování vozíkem). Jich půjčením není uživatel vyloučen z poskytnutí jiných pomůcek pro náhradu dolních končetin, umožňují-li mu pohybovat se mimo vozík.

(7) Půjčený vozík s ručním pohonem může si uživatel se souhlasem vojenské správy opatřit na svůj náklad a bez poškození vozíku motorovým pohonem (do obsahu válce 125 cm³ a rychlosti 6 km/hod.), je-li schopen vozík řídit. Pohonné hmoty vojenská správa nehradí.

(8) Biomechanické přístroje se půjčují při vrozeném vykloubení kyčelních kloubů dětí po odborném lékařském vyšetření.

(9) Mimořádné pomůcky mohou být ve zvláštních případech poskytnuty vzhledem k tělesnému stavu a sociálnímu postavení uživatele.

Čl. 27.

Ústavní ošetřování v nemoci.

(1) Ústavní ošetřování v nemoci (§ 8 zákona) se poskytuje místo ošetřování mimoústavního a v jeho rozsahu, je-li toho třeba, t. j. nelze-li účastníku (rodinnému příslušníku) poskytnout mimoústavním ošetřením péči, jaké vyžaduje hodnotné a účelné ošetřování, odpovídající současnému stavu a úrovni lékařské vědy a lékařských zařízení.

(2) Vojenské osoby v činné službě, žáky vojenských škol, vojenské elévy a učně a účastníky umístěné ve vojenských invalidovnách, je třeba odevzdat při onemocnění (zranění) vyžadujícím ústavního ošetřování zásadně vždy do nejbližší vojenské nemocnice. Není-li tato nemocnice tak vybavena, že může poskytnout ošetření odpovídající ustanovení § 7, odst. 1, druhé věty zákona, odevzdá nemocného do jiné vhodné vojenské nemocnice, zařízené pro takový případ onemocnění. Jen v nezbytných případech (nebezpečí v prodlení, infekční choroby, nebo speciální léčení) mohou být tyto osoby odevzdány do nejbližšího vhodného občanského léčebného nebo ošetřovacího ústavu.

(3) Ostatní účastníci (rodinní příslušníci) budou při onemocnění léčeni bud’ v nejbližším vhodném občanském léčebném (ošetřovacím) ústavě nebo ve vojenské nemocnici, je-li v ní dostatek volných míst. Vojenská správa může účastníka (rodinného příslušníka) poukázat k ošetřování též do jiných vhodných léčebných (ošetřovacích) ústavů. Za nejbližší vhodnou nemocnici se pokládá ta nemocnice, která je dopravně nejbližší místu, kde se nemocný zdržuje v době potřeby jeho umístění v nemocnici a která jest tak vybavena, že může poskytnout ošetření, odpovídající ustanovení § 7, odst. 1, druhé věty zákona.

(4) Přemístění do jiného ústavu vyžaduje souhlas vojenské správy. Jde-li o onemocnění tuberkulosou nebo o nebezpečí v prodlení, není třeba předchozího souhlasu vojenské správy; ústav je však povinen oznámit přemístění do 3 dnů příslušnému vojenskému útvaru nemocného.

(5) Vojenská správa poskytuje též ošetřování v rehabilitačních ústavech.

(6) Je-li ve veřejném ústavu pro péči o zdraví kojenců umístěna matka s kojencem, ať již pro nemoc svou nebo kojence, hradí vojenská správa ošetřovací náklady za oba.

Čl. 28.

Ústavní ošetřování při porodu.

(1) Účastnice (rodinná příslušnice) má nárok na poukázání do veřejné porodnice, nemocnice nebo do obdobného veřejného ústavu k slehnutí, i když nejde o chorobný (pathologický) porod (čl. 17, odst. 2).

(2) Do uvedených ústavů se přijímají těhotné, účastnice (rodinné příslušnice) na doporučení lékaře, poradny, porodní asistentky nebo z vlastního podnětu. Vojenská správa vydá poukaz i dodatečně.

(3) Jinak platí ustanovení čl. 27 obdobně.

Čl. 29.

Předpoklady ústavního ošetřování.

(1) Účastníku (rodinnému příslušníku) může vojenská správa uložit (§ 10, odst. 2 zákona), aby nastoupil ústavní ošetřování:

1. a) v naléhavých případech,
2. b) nežije-li nemocný ve společné domácnosti se členy rodiny,
3. c) vyžaduje-li nemoc ošetřování a péče, které nemocnému nemohou býti poskytnutý mimo léčebný ústav,
4. d) vyžaduje-li toho druh nemoci, zejména jde-li o nemoc nakažlivou,
5. e) jednal-li nemocný proti předpisům o chování nemocných a dozoru na ně nebo proti příkazům ošetřujícího lékaře,
6. f) vyžaduje-li stav nebo jednání nemocného jeho stálého pozorování,
7. g) vyžaduje-li rozpoznání choroby pozorování nebo vyšetření, jež může být provedeno toliko v ústavě, zejména je-li nutné, aby byla posouzena neschopnost k výkonu služby (pracovní neschopnost).

(2) K nastoupení ústavního ošetřování je zásadně třeba:

1. a) návrhu lékaře příslušného vojenského útvaru nebo smluvního lékaře; v případech první pomoci (čl. 3, odstavec 4) není návrhu lékaře třeba;
2. b) písemného poukazu vydaného příslušným vojenským útvarem nebo smluvním lékařem; předchozího poukazu není třeba, hrozí-li nebezpečí v prodlení, jde-li o vážnější onemocnění v noci, o ohrožení života, nebo jde-li o onemocnění nakažlivou nemocí podle zákona č. 60/1948 Sb. o potírání nemocí přenosných na lidi, nebo jde-li o onemocnění tuberkulosou podle zákona č. 61/1948 Sb. o některých ochranných opatřeních proti tuberkulose,
3. c) souhlasu nemocného, (u osob mladších než 18 let jejich zákonného zástupce) kromě případů uvedených v odstavci 1;
4. d) u vojenských osob z počtu mužstva, žáků vojenských škol, vojenských elévů a učňů při odeslání do vojenských léčebných ústavů „Zprávy lékaře vojenského útvaru“ — při odeslání do občanského léčebného ústavu „Poukázky k ústavnímu léčení“; u ostatních účastníků vojenské nemocenské péče (rodinných příslušníků) „Poukázky k ústavnímu léčení“. Nebylo-li možno písemný poukaz odevzdat při přijetí do léčení, je třeba jej vyžádat a odevzdat dodatečně nejpozději do 8 dnů.

(3) Účastník (rodinný příslušník) zachovává během ústavního ošetřování domácí řád ústavu pod následky v něm uvedenými a nepřerušuje o své újmě předčasně ústavní ošetřování.

Čl. 30.

(1) Vojenská správa poskytuje účastníkům (rodinným příslušníkům) ústavní ošetřování na svůj náklad (§ 8 zákona).

(2) Na ošetřovaných osobách ani na osobách povinných k jejich výživě nesmějí být nikým požadovány jakékoli honoráře ani příplatky (na př. za roentgen, elektrokardiogram, operace, asistenci, narkosu, mimořádné výkony, použití sálu, léčiva, obvazový materiál, krev pro transfusi, penicilín, streptomycin, stravu, nápoje, obluhu a j.).

(3) Byla-li ve smyslu § 22, odst. 3 zákona č. 60/1948 Sb. z úředního příkazu isolována v nemocnici nebo v jiném vhodném ústavu osoba, která

1. a) onemocněla nebo je podezřelá z onemocnění na nemoc uvedenou v § 1, odst. 1, písm. A), č. 1—7, 14, 22 a 23 citovaného zákona (t. j. asijská cholera, malomocenství, mor, neštovice, papoušci nemoc, skvrnivka a jiné snadno přenosné rickettiosy, žlutá zimnice, paratyf a ostatní onemocnění vyvolaná salmonellami, přenosná úplavice), nebo
2. b) je podezřelá z jakékoliv nákazy přenosnou nemocí podle citovaného zákona anebo z vyměšování choroboplodných zárodků,

   nehradí vojenská správa náklady na ústavní ošetřování s tím spojené, Tyto náklady uhradí státní zdravotní správa podle citovaného zákona.

Čl. 31.

Způsob poskytování zvláštní léčebné péče.

(1) Zvláštní léčebnou péčí ústavní podle § 9, odst. 1 a 2 zákona se rozumí speciální ošetřování za podmínek dále uvedených:

1. a) v odborných léčebných a ošetřovacích ústavech, vybavených k speciálnímu léčení určitých skupin chorob, zejména:
   1. tuberkulosy,
   2. nemocí krevních,
   3. nemocí z poručené výměny látkové,
   4. nemocí soustavy vnitřně sekretorické,
   5. nemocí nervových a duševních,
   6. nemocí dýchadel,
   7. nemocí cirkulačního ústroje,
   8. nemocí zažívadel,
   9. nemocí ústrojů močových,
   10. nemocí pohybové soustavy (reuma, dna atd.),
   11. nemocí ženských pohlavních ústrojů,
   12. nemocí kožních,
   13. nemocí očních,
   14. nemocí ústroje sluchového,
   15. nemocí z povolání,
   16. následků úrazů,

1. b) v ozdravovnách, t. j. v odborných léčebných ústavech se stálým lékařským dohledem a pravidelnými prohlídkami (nejméně jednou týdně), jež jsou po stránce klimatické příznivě položeny a po stránce technické, personální i hygienické vybaveny tak, aby mohlo být účelu ozdravenské péče dosaženo,
2. c) v lázeňských místech s přírodními léčivými zdroji, po případě s léčebnými činiteli klimatickými.

(2) Ministerstvo národní obrany vyhlašuje, mění a doplňuje seznam léčebných ústavů (sanatorií, ozdravoven a j.) a lázní zpravidla v tuzemsku zřízených, v nichž se poskytuje zvláštní léčebná péče.

(3) Zvláštní léčebná péče se poskytuje podle zásad stanovených tímto řádem za podmínek dále uvedených:

1. a) osobám, které splňují podmínky § 7 zákona, místo ošetřování podle §§ 7 a 8 zákona;
2. b) osobám, které nesplňují podmínky § 7 zákona (zejména ne jde-li o nemoc ve smyslu čl. 2), za tím účelem, aby se odvrátila nebo oddálila hrozící neschopnost k výkonu vojenské služby (práce), nebo trvale chorobný stav snižující schopnost k výkonu vojenské služby (pracovní schopnost) (§ 9, odst. 2, věta první zákona);
3. c) k odloučení nemocného a zamezení tím ohrožení nemocného nebo osoby v jeho okolí (§ 9, odst. 2, věta druhá zákona).

Čl. 32.

Podmínky pro poskytování zvláštní léčebné péče.

(1) Účastník (rodinný příslušník) má nárok na poskytnutí zvláštní léčebné péče v případech uvedených v § 9, odst. 1 zákona, je-li u něho dána výlučná (absolutní) indikace pro tuto péči (odstavec 4). Výlučnou indikací se rozumí stav těžce postihující nebo ohrožující nemocného, při němž lázeňská, sanatorní nebo ozdravenská péče, po případě zvláštní léčebná péče v jiných léčebných ústavech je podle zásad lékařské vědy nejvhodnější methodou pro danou chorobu (její dané stadium) a při němž lze jen od této péče očekávat buď podstatné objektivní zlepšení výkonnosti nebo zabránění (podstatné oddálení) ztráty pracovní schopnosti, po případě invalidity.

(2) V ostatních případech lékařsky odůvodněných návrhů, to jest v případech indikace relativní, může být zvláštní léčebná péče poskytnuta, jen jsou-li pro to volné finanční prostředky. Při tom se přihlíží zejména:

1. a) k naléhavosti indikace,
2. b) k významu, jejž má mít tato péče vzhledem k povolání (činnosti žadatele,
3. c) k tomu, zda byly vyčerpány všechny dosažitelné léčebné prostředky, které mohou zdravotní stav zlepšit (zejména odborné ošetřování), a zda byla provedena nutná ošetření (na příklad sanace chrupu nebo vynětí mandlí při reumatismu),
4. d) k tomu, zda jsou v příslušných ústavech volná lůžka,
5. e) k sociálním poměrům žadatele.

(3) Nemocný nemá nárok na ošetřování v určitém ústavu (lázních), ani v určité době (§ 23, odst. 1 zákona).

(4) Pro navrhování a povolování zvláštní léčebné péče jsou rozhodující toliko lékařské indikace nemocí pro jednotlivé ústavy (lázně), jejichž seznam (po případě spolu se stupněm naléhavosti a s výpočtem kontraindikací) vyhlašuje, mění a doplňuje ministerstvo národní obrany v dohodě s ministerstvy zdravotnictví a sociální péče.

Čl. 33.

Navrhování a povolování zvláštní léčebné péče.

(1) Poskytnutí zvláštní léčebné péče navrhuje toliko lékař příslušného vojenského útvaru, smluvní nebo ústavní lékař. V případech, které jsou vypočteny v čl. 29, odst. 1, může vojenská správa účastníku (rodinnému příslušníku) uložit, aby se podrobil zvláštní léčebné péči.

(2) Lékař vyplní po řádném vyšetření přesně a úplně návrh na poskytnutí zvláštní léčebné péče na příslušném tiskopise a předloží jej ministerstvu národní obrany. Navrhující lékař zařídí, aby před nastoupením této péče byla provedena potřebná ošetření, která jsou ve smyslu čl. 32, odst. 2, předpokladem jejího úspěchu.

(3) V řízení k povolení zvláštní léčebné péče platí ustanovení čl. 10 a 11.

(4) Ministerstvo národní obrany (odstavec 5) přezkoumá lékařský návrh na poskytnutí zvláštní léčebné péče, po případě dá provést nutná odborná vyšetření a ošetření. Při návrhu na poskytnutí zvláštní léčebné péče pro nemocné tuberkulosou vyžádá si podle možnosti posudek odborného lékaře pro choroby plicní a tuberkulosu. Nemocný je povinen podrobit se lékařské prohlídce a případnému zvláštnímu vyšetření nebo ošetření, které mu bude uloženo.

(5) Zvláštní léčebnou péči povoluje ministerstvo národní obrany.

(6) Při rozhodování o nároku posoudí ministerstvo národní obrany všechny okolnosti případu a podmínky pro poskytnutí péče s hlediska čl. 32, odst. 1 až 4 a dbá, aby zvláštní léčebná péče byla v rozsahu těchto ustanovení zajištěna především těm nemocným, u nichž se podle souhrnu rozhodujících důvodů jeví vyšší naléhavost této péče. Návrhy na poskytnutí zvláštní léčebné péče proto, aby byl nemocný odloučen od osob, které svou chorobou ohrožuje, nebo jimiž je nemocný ohrožován, vyřizují se neprodleně v přednostním pořadí (§ 9, odst. 2, věta 2 zákona).

(7) Ve výměru, jímž povolí ministerstvo národní obrany zvláštní léčebnou péči, uvede dobu, po jakou tato péče bude poskytována, ústav (lázně), v němž má nemocný nastoupiti, a výši úhrady s případnými bližšími podmínkami.

(8) O dni nástupu zvláštní léčebné péče rozhoduje — a to podle naléhavosti případu —

1. a) ve vojenských léčebných ústavech (lázních) ministerstvo národní obrany,
2. b) v občanských léčebných ústavech (lázních) léčebný ústav (lázně).

   Předpis čl. 27, odst. 4, platí obdobně.

(9) Účastník (rodinný příslušník) je povinen nastoupit přesně podle pozvání, jinak ručí za škodu vojenské správě tím vzniklou.

(10) Účastník (rodinný příslušník) zachovává při pobytu v ústavě (lázních) předpisy ústavního (lázeňského) řádu pod následky v něm uvedenými.

(11) Po skončení zvláštní léčebné péče se nemocný hlásí u ošetřujícího lékaře do 48 hodin. Nemůže-li se pro svůj zdravotní stav dostavit k lékaři, zpraví o tom lékaře v téže lhůtě.

(12) Zvláštní léčebná péče pro tutéž chorobu nemůže zpravidla být opakována v témže roce.

(13) Opakování zvláštní léčebné péče v dalších letech, hlavně při nemocech s výlučnou indikací, je přípustné za podmínek uvedených v čl. 32, jestliže změna stavu choroby neznamená změnu indikace a jestliže předchozí léčení mělo objektivní výsledek.

(14) Podrobnosti upraví vojenská správa v předpise o vojenské nemocenské péči.