Český lékopis 1997

účinné od 1. 2. 1998Nuklid je druh atomu charakterizovaný počtem protonů a neutronů v jádře (tudíž jeho atomovým a hmotnostním číslem) a energetickým stavem jádra. Izotopy daného prvku jsou nuklidy se stejným atomovým číslem, ale s rozdílným číslem hmotnostním. Radionuklidy (radioaktivní nuklidy) se samovolně přeměňují na jiné nuklidy. Přeměna může být provázena emisí nabitých částic, elektronovým záchytem (EZ) nebo izomerním přechodem (IP). Nabité částice emitované z jádra mohou být částice alfa (jádra helia s hmotnostním číslem 4) nebo částice beta (elektrony se záporným nebo kladným nábojem, β- nebo β+, β+ jsou známy jako pozitrony). Emise nabitých částic z jádra může být provázena zářením gama; toto záření je také emitováno při procesu izomerního přechodu. Emise záření gama může mít za následek vyražení elektronu z obalu atomu, prázdné místo se doplní elektronem z vyšší slupky, a to je doprovázeno emisí fotonu gama a následnou emisí rtg-paprsků. Tento jev je znám jako vnitřní konverze. Tato sekundární emise může být částečně nahrazena vyražením elektronů, známých jako Augerovy elektrony. Při kontaktu s hmotou dochází k anihilaci β+ částic, která je doprovázena emisí záření gama o energii 511 keV.

účinné od 1. 2. 1998Přeměna radionuklidů probíhá exponenciálně. Čas, za který se přemění polovina počáteční hodnoty radioaktivity, se nazývá poločas přeměny (T_½) a je charakteristický pro každý radionuklid.

účinné od 1. 2. 1998Pronikavost každého záření se liší podle jeho druhu a energie. Částice alfa jsou zcela absorbovány vrstvou tuhých nebo kapalných látek o tloušťce od několika mikrometrů do několika desítek mikrometrů. Částice beta jsou zcela absorbovány vrstvou o tloušťce od několika milimetrů do několika centimetrů. Záření gama není úplně absorbováno, pouze zeslabeno a tloušťka vrstvy potřebná k desetinásobnému zeslabení může být např. až několik centimetrů olova. Čím je hustota absorbátoru vyšší, tím kratší je dosah částic alfa a beta a tím větší je zeslabení záření gama.

účinné od 1. 2. 1998Každý radionuklid je charakterizován stálým poločasem přeměny, vyjádřeným v jednotkách času, a druhem a energií emitovaného záření. Energie je udávána v elektronvoltech (eV), kiloelektronvoltech (keV) nebo v megaelektronvoltech (MeV). Radioaktivita (aktivita) přípravku je počet jaderných přeměn za jednotku času.

účinné od 1. 2. 1998Aktivita radionuklidu (množství radioaktivity) byla dříve vyjadřována v jednotkách curie (Ci), což je 3,7 . 10₁₀ přeměn za sekundu, dále milicurie, mikrocurie nebo nanocurie.

účinné od 1. 2. 1998V mezinárodní soustavě jednotek (SI) se množství radioaktivity vyjadřuje v becquerelech (Bq), což je 1 jaderná přeměna za sekundu. Následné faktory umožňují převod mezi těmito dvěma systémy jednotek:

účinné od 1. 2. 1998Absolutní měření aktivity radionuklidu v daném vzorku může být provedeno úplně a přesně pouze tehdy, jsou-li známy druh a energie emitovaných záření a známe-li jejich relativní zastoupení. Toto měření vyžaduje specializovanou laboratoř. Identifikace a měření záření mohou být provedeny porovnávací a poměrovou metodou za použití referenčních přípravků (etalonů) poskytovaných národní laboratoří.

účinné od 1. 2. 1998Základní pojmy

účinné od 1. 2. 1998Radioaktivní zdroj (zářič). Radioaktivní materiál poskytující ionizující záření.

účinné od 1. 2. 1998Uzavřený zářič. Radioaktivní zářič, při jehož použití radioaktivní materiál nepřijde do přímého styku s okolním prostředím. Skládá se z radioaktivního materiálu pevně zabudovaného v neaktivních tuhých látkách nebo je uzavřen do obalu z vhodného odolného materiálu, který zabraňuje pronikání radioaktivní látky a jakékoli možnosti kontaminace při obvyklém používání.

účinné od 1. 2. 1998Otevřený zářič. Radioaktivní zářič, při jehož použití radioaktivní materiál přijde do přímého kontaktu s okolním prostředím. U otevřeného zářiče je radioaktivní materiál přímo přístupný. Předpokládá se, že tento materiál bude vystaven fyzikální nebo chemické manipulaci, během níž se může přenášet z jednoho obalu do druhého. Radiofarmaka patří k tomuto druhu zářičů.

účinné od 1. 2. 1998Radionuklidová čistota. Poměr aktivity daného radionuklidu a celkové aktivity zářiče vyjádřený v procentech. K vyjádření tohoto poměru může být také používán termín "radioaktivní čistota" nebo "radioizotopová čistota".

účinné od 1. 2. 1998Radiochemická čistota. Poměr aktivity daného radionuklidu přítomného v zářiči v určité chemické formě a celkové aktivity tohoto radionuklidu, vyjádřený v procentech.

účinné od 1. 2. 1998Chemická čistota. Poměr hmotnosti látky přítomné v určité chemické formě a celkové hmotnosti látek obsažených v zářiči po vyloučení pomocných látek nebo rozpouštědel, vyjádřený v procentech.

účinné od 1. 2. 1998Nosič. Stabilní izotop daného radionuklidu, který se přidává k radioaktivnímu přípravku ve stejné chemické formě, v jaké je přítomen radionuklid.

účinné od 1. 2. 1998Měrná radioaktivita (měrná aktivita). Aktivita radionuklidu vztažená na jednotku hmotnosti daného prvku nebo jeho chemické formy. Například měrná aktivita fosforečnanu[ ³²P] sodného je vyjádřena následovně: 11,1 MBq fosforu-32 v miligramu fosforečnanového iontu, vztaženo k určenému datu a hodině.

účinné od 1. 2. 1998Objemová aktivita (koncentrace radioaktivity). Aktivita radionuklidu vztažená na jednotku objemu roztoku, ve kterém je přítomen.

účinné od 1. 2. 1998Zkoušky totožnosti

účinné od 1. 2. 1998Radionuklid je určen svým poločasem přeměny nebo druhem a energií záření nebo oběma způsoby, jak je popsáno v článku.

účinné od 1. 2. 1998Měření poločasu přeměny. Poločas přeměny se měří vhodným detekčním přístrojem, jako je ionizační komora, Geiger-Müllerův počítač nebo scintilační detektor. Radiofarmaka se měří jako taková, nebo po vhodném zředění rozpuštěné tobolky. Zvolená hodnota aktivity, se zřetelem na experimentální podmínky, musí být dostatečně vysoká, aby umožnila detekci během několika předpokládaných poločasů přeměny, ale neměla by být tak vysoká, aby se projevil jev "ztráty impulzů" v důsledku mrtvé doby Geiger-Müllerova počítače nebo náhodných koincidencí u scintilačního detektoru.

účinné od 1. 2. 1998Radioaktivní zářič se připraví tak, aby se vyloučila ztráta materiálu během manipulace. Kapalina (roztok) se plní do ampulí nebo uzavřených zkumavek. Tuhá látka (případně zbytek po sušení v tobolce) se přikryje plátkem z přilnavého acetatu celulosy nebo z jiného materiálu, jehož hmotnost na jednotku plochy je dostatečně malá, aby významně neoslabovala sledované záření.

účinné od 1. 2. 1998Stejný zářič se měří za shodných geometrických podmínek v intervalech, obvykle odpovídajících polovině poločasu přeměny, celkově po dobu rovnou asi třem poločasům přeměny. Správná funkce přístroje se kontroluje za použití zářiče s dlouhým poločasem přeměny, a je-li to třeba, provede se korekce odchylek (viz Stanovení radioaktivity).

účinné od 1. 2. 1998Do grafu se vynese časová závislost logaritmu počtu impulzů za jednotku času (četnosti) nebo časová závislost elektrického proudu, podle typu použitého přístroje. Vypočtený poločas přeměny by se neměl lišit o více než 5 % od poločasu přeměny udaného v lékopise.

účinné od 1. 2. 1998Křivka exponenciální přeměny (rozpadová křivka) je popsána rovnicí

účinné od 1. 2. 1998

účinné od 1. 2. 1998v níž značí:

1. účinné od 1. 2. 1998At - aktivitu v čase t,
2. účinné od 1. 2. 1998A₀ - aktivitu v čase t = 0,
3. účinné od 1. 2. 1998λ - přeměnovou konstantu charakteristickou pro každý radionuklid,
4. účinné od 1. 2. 1998e - základ přirozených logaritmů.

účinné od 1. 2. 1998Poločas přeměny (T_½) souvisí s přeměnovou konstantou A podle vztahu:

účinné od 1. 2. 1998

účinné od 1. 2. 1998Aktivita přípravku se měří v určitém čase. Aktivita v jiném čase se může vypočítat z exponenciální rovnice, stanovit z tabulek nebo se může určit z grafu vyneseného pro každý radionuklid.

účinné od 1. 2. 1998Stanovení druhu a energie záření. Druh a energie emitovaného záření mohou být stanoveny několika způsoby, např. použitím spektrometrie nebo sestavením křivky zeslabení. Pro analýzu záření beta se obvykle používá sestavení křivky zeslabení; pro stanovení záření gama se většinou používá spektrometrie.

účinné od 1. 2. 1998Křivka zeslabení se vynáší: pro čisté zářiče beta v případě, že není možné použít spektrometr pro záření beta; pro smíšené zářiče beta a gama v případě, že není možné použít spektrometr pro záření gama. Tato metoda odhadu maximální energie záření beta poskytuje pouze přibližnou hodnotu. Předpokladem správného měření je dodržení konstantních geometrických podmínek. Zářič se umístí před tenké okénko Geiger-Müllerova počítače nebo proporcionálního detektoru. Zářič je chráněn tak, jak je popsáno výše. Při měření četnosti impulzů zářiče je mezi ním a počítačem umísťováno postupně minimálně šest hliníkových fólií (stínítek) s postupně se zvyšující hmotností na jednotku plochy. S nejsilnější fólií se měří konstantní četnost impulzů. U čistých zářičů beta není četnost impulzů ovlivňována přidáním dalších fólií. Fólie se vkládají takovým způsobem, aby byly dodrženy konstantní geometrické podmínky. Vynese se závislost logaritmu četnosti impulzů na hmotnosti na jednotku plochy (mg/cm²) pro každou fólii. Stejným způsobem je graf vynesen pro referenční přípravky. Výsledek je stanoven na základě střední části křivky, která je prakticky lineární.

účinné od 1. 2. 1998Hmotnostní součinitel zeslabení (μ_m) závisí na energii záření beta a na fyzikálních a chemických vlastnostech fólie. Vyjadřuje se ve čtverečních centimetrech na miligram (cm2/mg). Vypočítá se z grafu popsaného výše podle vztahu:

účinné od 1. 2. 1998

účinné od 1. 2. 1998v němž značí:

1. účinné od 1. 2. 1998m₁ - hmotnost na jednotku plochy nejtenčí fólie,
2. účinné od 1. 2. 1998m₂ - hmotnost na jednotku plochy nej silnější fólie,
3. účinné od 1. 2. 1998m₁ a m₂ se nacházejí v lineární části křivky zeslabení,
4. účinné od 1. 2. 1998A₁ - četnost impulzů odpovídající m₁,
5. účinné od 1. 2. 1998A₂ - četnost impulzů odpovídající m₂.

účinné od 1. 2. 1998Takto vypočítaný hmotnostní součinitel zeslabení μ_m se neliší o více než 10 % od součinitele zeslabení referenčního přípravku stejného radionuklidu, který byl měřen za stejných podmínek.

účinné od 1. 2. 1998Gama spektrometrie je založena na schopnosti některých látek (scintilátorů) emitovat světelné záření po dopadu záření gama. Počet vyslaných světelných fotonů je úměrný energii absorbované ve scintilátoru. Světelné záření je pak převedeno na elektrické impulzy s výškou (amplitudou) přibližně úměrnou energii, kterou fotony gama ztratily ve scintilátoru. Vyhodnocení výchozích impulzů vhodným amplitudovým analyzátorem poskytuje scintilační energetické spektrum zářiče. Scintilační spektra záření gama vykazují jeden nebo více charakteristických píků odpovídajících energiím záření gama daného zářiče. Tyto píky jsou doprovázeny dalšími píky různých šířek, které vznikly vlivem sekundárních účinků záření na scintilátor nebo na okolní materiál. Tvar získaného spektra závisí na použitém přístroji a geometrickém uspořádání zdroje a detektoru; přístroj j e nezbytně nutné kalibrovat pomocí referenčního zářiče sledovaného radionuklidu.

účinné od 1. 2. 1998Výhodnějším detektorem pro gama spektrometrii je polovodičový lithium-germaniový detektor. Tyto přístroje mohou mít energetické rozlišení (plná šířka píku v polovině maxima výšky) 2,0 keV až 2,5 keV při energii 1,3 MeV, a lze tedy identifikovat píky vzdálené od sebe 5 keV. Naproti tomu scintilační spektrometr s krystalem Nal(T1) má podstatně horší energetické rozlišení (asi 50 keV). Výstup z těchto spektrometrů je představován elektrickými impulzy, jejichž amplituda odpovídá energii zaznamenaného záření gama. Analýza impulzů po jejich zesílení se provádí mnohakanálovým analyzátorem, který zobrazuje spektrum daného zářiče gama. Vztah mezi energií gama a počtem a číslem kanálu může být jednoduše stanoven pomocí zářiče emitujícího záření gama o známé energii.

účinné od 1. 2. 1998Detekční systém musí být kalibrován, neboť detekční účinnost je funkcí energie záření gama a závisí na druhu zářiče a na vzdálenosti detektoru od zářiče. Detekční účinnost může být změřena za použití kalibrovaného vzorku sledovaného radionuklidu. Většinou se však používá graf detekční účinnosti v závislosti na energii záření gama, který se sestaví ze série kalibrovaných zářičů různých radionuklidů.

účinné od 1. 2. 1998Spektrum záření gama radionuklidu, který emituje pouze záření gama, je charakteristické pro každý radionuklid; je vytvořeno fotony určitých energií emitovaných s daným zastoupením (počtem fotonů na 100 přeměn radionuklidu). Tato vlastnost může být využívána ke kvalitativnímu i kvantitativnímu stanovení radionuklidů obsažených v zářiči a usnadňuje stanovení stupně radionuklidové čistoty detekcí píků jiných radionuklidů, než které jsou očekávány.

účinné od 1. 2. 1998Amplituda píků ve scintilačním nebo polovodičovém spektru zářiče klesá s jeho poločasem přeměny. Je-li v zářiči přítomna radioaktivní nečistota s delším poločasem přeměny, lze ji zaznamenat na základě charakteristických píků, jejichž amplituda se snižuje s rozdílným poločasem přeměny, než je poločas přeměny sledovaného radionuklidu. Nečistotu lze identifikovat vyhodnocením poločasu přeměny interferujících píků.

účinné od 1. 2. 1998Tabulka (uvedená níže) ukazuje všeobecně uznávané fyzikální charakteristiky radionuklidů používaných přípravků, které jsou uvedeny v lékopise. V tabulce jsou navíc uvedeny i fyzikální charakteristiky hlavních nečistot radionuklidů.

účinné od 1. 2. 1998Stanovení radioaktivity

účinné od 1. 2. 1998Absolutní měření radioaktivity daného vzorkuje možné jen v případě, že je známo přeměnové schéma nuklidu. Je obvykle založeno na koincidenční metodě, při níž např. záření beta a záření gama jsou zaznamenány odděleně i současně (v koincidenci) speciálními přístroji. Četnosti zaznamenané odděleně a četnosti zaznamenané v koincidenci postačují pro stanovení účinnosti a počtu přeměn radionuklidu za jednotku času (aktivity radionuklidu). V praxi je třeba mnoho korekcí pro dosažení správného výsledku.

účinné od 1. 2. 1998Relativní měření aktivity radionuklidu se provádí obvykle porovnáním s referenčním zářičem za použití Geiger-Müllerova počítače, proporcionálního počítače, scintilačního detektoru nebo ionizační komory. Geiger-Müllerův počítač se používá k měření zářičů beta a beta-gama; scintilační a polovodičové detektory se používají k měření záření gama; zářiče beta s nízkou energií vyžaduj í kapalné scintilační detektory.

účinné od 1. 2. 1998Při použití kteréhokoli přístroje je nezbytné pracovat za přesně definovaných geometrických podmínek tak, aby radioaktivní zářič byl vždy umístěn v přístroji ve stejné poloze, tj. že jeho vzdálenost od měřicího zařízení je konstantní a zůstává stejná i při měření referenčního přípravku. Roztoky radiofarmak mohou být měřeny např. v ionizačních komorách nebo na scintilačních detektorech se studnovým krystalem. Pro určité typy přístrojů, jako je Geiger-Müllerův počítač s koncovým okénkem nebo scintilační detektor s plošným krystalem, je však vhodnější používat odparku. Doporučuje se suchý odparek přikrýt proužkem přilnavého acetatu celulosy, jehož hmotnost na jednotku plochy by měla být menší než 10 mg/cm², takže absorpce záření je zanedbatelná. Odparek referenčního přípravku by měl být pokud možno shodný s odparkem zkoušeného roztoku, tj. oba roztoky by měly obsahovat stejné substance o stejné koncentraci a odpařování by se mělo provádět za stejných podmínek, na povrchu ze stejného materiálu a na stejné ploše. Při dodržení těchto předpisů jsou dosažené výsledky vyhovující při použití kteréhokoli měřicího přístroje. Je nezbytné, aby účinnost měřicího přístroje byla konstantní během doby měření; kontroluj e se měřením sekundárního zářiče obsahujícího radionuklid s dlouhým poločasem přeměny.

účinné od 1. 2. 1998Nízkoenergetické zářiče beta se měří detektory s kapalnými scintilátory. Vzorek se rozpustí v roztoku obsahujícím jednu nebo více, často dvě organické fluorescenční látky (primární a sekundární scintilátory). Část kinetické energie ionizujícího záření je převáděna na fotony viditelného záření, které jsou snímány fotonásobičem a převáděny na elektrické impulzy. Při použití detektoru s kapalným scintilátorem by měla být provedena korekce na zhášecí efekt.

účinné od 1. 2. 1998Při měření aktivity radionuklidů musí být zajištěno, aby geometrické podmínky pro měřený zářič i pro referenční zářič byly totožné (stejné objemy nádob i roztoků). Výsledky všech měření se korigují na pozadí detekčního přístroje způsobeném přirozenou radioaktivitou prostředí a falešnými impulzy vznikajícími v samotném detekčním zařízení.

účinné od 1. 2. 1998Při měření radionuklidů o vysokých aktivitách některými přístroji je třeba korigovat výsledky na ztrátu četnosti impulzů v důsledku časového rozlišení (mrtvé doby) detekčního zařízení a připojeného elektronického zařízení. Pro detekční systém s danou mrtvou dobou τ platí vztah:

účinné od 1. 2. 1998

účinné od 1. 2. 1998v němž značí:

1. účinné od 1. 2. 1998N - skutečnou četnost impulzů za sekundu,
2. účinné od 1. 2. 1998N₀ - změřenou četnost impulzů za sekundu,
3. účinné od 1. 2. 1998τ - mrtvou dobu v sekundách.

účinné od 1. 2. 1998Je zřejmé, že takováto korekce bude přijatelně malá pouze v případě, že bude mít součin N₀τ nízkou hodnotu. U některých přístrojů je tato korekce prováděna automaticky. Korekce četnosti na mrtvou dobu se provádí dříve než korekce na pozadí.

účinné od 1. 2. 1998Výsledky stanovení radioaktivity vykazují odchylky, které pocházejí hlavně z náhodné povahy jaderných přeměn. Pro kompenzaci odchylek v počtu přeměn na jednotku času musí být zaznamenán dostatečný počet impulzů. K dosažení směrodatné odchylky menší než 1 % je třeba minimálně 10 000 impulzů. Všechny údaje o obsahu radioaktivity by měly být provázeny údaj i o datu, příp. hodině, kdy bylo měření provedeno. Při měření radioaktivity rozpuštěného vzorku se radioaktivita přepočítává na původní objem roztoku a vztahuje se na jednotku objemu, aby vyjadřovala objemovou aktivitu (koncentraci radioaktivity).

účinné od 1. 2. 1998Radionuklidová čistota

účinné od 1. 2. 1998Radionuklidová čistota přípravku, a tudíž totožnost každého přítomného radionuklidu musí být známá. Všeobecně nejpoužívanější metodou zkoušky na radionuklidovou čistotu je gama spektrometrie. Není to úplně spolehlivá metoda, protože nečistoty emitující záření beta nejsou obvykle detegovatelné. Použijí-li se NaI detektory, jsou píky nečistot často překryty spektrem hlavního radionuklidu.

účinné od 1. 2. 1998Jednotlivé články předpisují požadavky na radionuklidovou čistotu (např. spektrum gama by se nemělo výrazně lišit od spektra referenčního přípravku) a mohou udávat limity pro určité radionuklidové nečistoty (např. kobalt-60 v kobaltu-57). Ačkoli tyto požadavky jsou nezbytné, samy o sobě nezaručují, že radionuklidová čistota přípravku je vhodná pro humánní použití. Výrobce musí provádět podrobné zkoušení svých výrobků, zvláště u přípravků radionuklidů s krátkým poločasem přeměny a dostatečně odeznělou aktivitou, na nečistoty s dlouhým poločasem přeměny. Touto cestou se získávají informace o vhodnosti jednotlivého výrobního procesu a správnosti jeho zkušebních postupů.

účinné od 1. 2. 1998Radiochemická čistota

účinné od 1. 2. 1998Stanovení radiochemické čistoty spočívá v oddělení různých chemických látek obsahujících radionuklid a v odhadu radioaktivity spojené s deklarovanými chemickými látkami. Ke stanovení radiochemické čistoty může být použita jakákoliv analytická separace, avšak s přihlédnutím k rychlosti a jednoduchosti se stala nejvhodnější chromatografie na plošných nosičích (papír nebo tenká vrstva) a pro určité přípravky elektroforéza (papír nebo vrstva acetatu celulosy). U technických popisů těchto analytických metod, obsažených v lékopise, musí být uvedeny speciální bezpečnostní předpisy pro práci s radioaktivními látkami.

účinné od 1. 2. 1998Jak je uvedeno v obecných statích pro chromatografii, objem naneseného vzorku na start má být nejvýše 10 μl. Je vhodné neředit zkoušený přípravek, ale je důležité nanést takové množství radioaktivity, při němž ještě nedochází ke ztrátě četnosti impulzů v důsledku mrtvé doby přístroje. Při stanovení velmi malého množství radioaktivních látek se může přidat nosič, pokud je to uvedeno v jednotlivých článcích. Po vyvinutí se vrstva (chromatogram) usuší a poloha radioaktivních ploch se deteguje měřením radioaktivity podél celého chromatogramu za použití vhodného kolimátoru nebo nastříháním proužků a měřením jednotlivých částí chromatogramu. Poloha skvrn nebo ploch se může stanovit i porovnáním s neradioaktivními roztoky o stejném chemickém složení vizuálně pomocí barevných reakcí nebo hodnocením v ultrafialovém světle. Přímé barevné reakce nejsou vždy možné nebo žádoucí, protože postřik zvýrazňujícími látkami může způsobit difuzi radioaktivních látek mimo skvrnu či plochu.

účinné od 1. 2. 1998Aktivitu lze měřit za použití integrátoru a zapisovače nebo digitálního počítače. Poměry ploch píků jsou úměrné poměrům radioaktivních koncentrací chemických látek. Pokud jsou chromatogramy nastříhány na jednotlivé části, poměry množství změřené radioaktivity jsou úměrné příslušné chemické formě radioaktivních látek.

účinné od 1. 2. 1998Měrná radioaktivita

účinné od 1. 2. 1998Měrná aktivita se obvykle počítá z objemové aktivity (koncentrace radioaktivity) a z koncentrace sledované chemické látky. Nejprve je však třeba ověřit, že radioaktivita odpovídá pouze danému radionuklidu (radionuklidová čistota) a dané chemické látce (radiochemická čistota).

účinné od 1. 2. 1998Sterilita

účinné od 1. 2. 1998Radiofarmaka určená pro parenterální podávání musí být připravena podle předpisů vylučujících mikrobiální znečištění a zaručujících sterilitu. Zkouška sterility se provádí podle předpisu uvedeného v obecné stati (2.6.1). U radiofarmak vznikají určité problémy v důsledku malých velikostí šarží a nebezpečí ozáření. Před vydáním povolení k použití určité šarže není vždy možné čekat na výsledky zkoušky sterility a zkoušku potom tvoří kontrola kvality výroby.

účinné od 1. 2. 1998Přestože v článku Parenteralia jsou požadavky na použití protimikrobních přísad, jejich přídavek k radiofarmakům určeným k opakovanému podávání není závazný, pokud to není předepsáno v článku.

účinné od 1. 2. 1998Pyrogenní látky

účinné od 1. 2. 1998Pro určité přípravky je zkouška na pyrogenní látky předepsána, ale protože radionuklidy přítomné v přípravku mají obvykle krátký poločas přeměny a dost vysokou radioaktivitu, je obtížné provést zkoušku na pyrogenní látky před vydáním povolení k použití šarže. Aby se zabránilo hypertermii, která může být způsobená ne pyrogenními látkami, ale radioaktivitou přípravku, je někdy nutné počkat, až radioaktivita klesne na hodnotu předepsanou v článku a je taková, že může být podán předepsaný objem radioaktivního roztoku. Nehledě na tyto detaily se zkouška provádí v souladu s obecnou statí (2.6.8), při dodržení nezbytných předpisů radiační ochrany pracovníků provádějících zkoušku; zkouška je součástí kontroly kvality výroby. Výrobci se doporučuje předem si ověřit nepřítomnost pyrogenních látek ve výchozích látkách pro výrobu radiofarmak.

účinné od 1. 2. 1998Předepsaná zkouška může být pro některá radiofarmaka nevhodná. Nemusí být například dostatečně citlivá pro přípravky podávané do páteřního kanálu nebo je nevhodná, jestliže se zkouška provádí po vydání povolení k použití. V těchto případech může být použita zkouška na bakteriální endotoxiny (2.6.14).

účinné od 1. 2. 1998Uchovávání

účinné od 1. 2. 1998Ve vzduchotěsných obalech na vhodně stíněném místě, aby pracovníci byli chráněni před primárním nebo sekundárním zářením, a které vyhovuje národním i mezinárodním předpisům týkajícím se uchovávání radioaktivních látek. Následkem ozařování mohou obaly a roztoky během uchovávání ztmavnout, toto ztmavnutí však nutně neznamená zhoršení kvality přípravků.

účinné od 1. 2. 1998Radiofarmaka jsou určena k rychlé spotřebě.

účinné od 1. 2. 1998Označování

účinné od 1. 2. 1998V označení na obalu se uvede:

1. účinné od 1. 2. 1998- název přípravku,
2. účinné od 1. 2. 1998- jméno výrobce,
3. účinné od 1. 2. 1998- identifikační číslo,
4. účinné od 1. 2. 1998- pro kapalné přípravky: celková radioaktivita ve vnitřním obalu (lahvičce) nebo koncentrace radioaktivity v mililitru, vztažená k referenčnímu datu, a je-li třeba i k hodině, a objem kapaliny ve vnitřním obalu,
5. účinné od 1. 2. 1998- pro tuhé přípravky, jako jsou lyofilizáty: celková radioaktivita vztažená k referenčnímu datu, a je-li třeba i k hodině,
6. účinné od 1. 2. 1998- pro tobolky: radioaktivita každé tobolky vztažená k referenčnímu datu, a je-li třeba i k hodině, a počet tobolek v obalu,
7. účinné od 1. 2. 1998- že přípravek je určen do rukou lékaře,
8. účinné od 1. 2. 1998- způsob podávání,
9. účinné od 1. 2. 1998- doba použitelnosti,
10. účinné od 1. 2. 1998- název a koncentrace přidaných protimikrobních přísad,
11. účinné od 1. 2. 1998- jakékoli zvláštní podmínky skladování.

účinné od 1. 2. 1998Tabulka fyzikálních charakteristik radionuklidů obsažených v lékopise