Český lékopis 1997

Při výrobě se používají postupy, které omezují nebo vylučují mikrobiální kontaminaci a přítomnost látek snižujících krevní tlak.

Vlastnosti

Bílý nebo téměř bílý prášek. Je mírně hygroskopická, snadno rozpustná ve vodě.

Zkoušky totožnosti

1. A. Zpomaluje srážení čerstvě odebrané krve.
2. B. 0,40 g se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 10,0 ml. Specifická optická otáčivost (2.2.7) tohoto roztoku je nejméně +35°.
3. C. Provede se zónová elektroforéza (2.2.31) za použití agarosy pro elektroforézu R jako nosiče. K ustálení agarosy a jako roztok elektrolytu se použije směs 50 ml kyseliny octové ledové R a 800 ml vody R. pH směsi se upraví přidáním hydroxidu lithného R na hodnotu 3 a zředí se vodou R na 1000,0 ml.

   Zkoušený roztok. 25 mg se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 10 ml.

   Porovnávací roztok. Ve stejném objemu vody R se rozpustí sodná sůl heparinu BRP.

   Na proužek se nanese odděleně po 2 μl až 3 μl každého roztoku. Vyvíjí se 10 min proudem 1 mA až 2 mA na centimetr šířky proužku při napětí 300 V. Barví se roztokem toluidinové modři R(1 g/l), jejíž nadbytek se vymyje vodou R. Poměr pohyblivostí základní zóny nebo zón na elektroforetogramech zkoušeného roztoku a porovnávacího roztoku je 0,9 až 1,1.

1. D. Zbytek získaný při stanovení síranového popela, viz Zkoušky na čistotu, vyhovuje zkoušce (a) na sodík (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Vzhled roztoku. Množství zkoušené látky odpovídající 50 000 m.j. se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 10 ml. Roztok je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než stupeň 5 porovnávacího barevného roztoku nejvhodnější barvy (2.2.2, Metoda II).

Hodnota pH (2.2.3). 5,5 až 8,0. Měří se roztok připravený rozpuštěním 0,1 g ve vodě prosté oxidu uhličitého R a zředěním stejným rozpouštědlem na 10 ml.

Bílkoviny a nukleotidické nečistoty. 40 mg se rozpustí v 10 ml vody R. Absorbance (2.2.25) měřená při 260 nm není vyšší než 0,20 a absorbance měřená při 280 nm není vyšší než 0,15.

Dusík. Nejvýše 2,5 %, počítáno na vysušenou látku. Dusík se stanoví mineralizací kyselinou sírovou (2.5.9) s 0,100 g zkoušené látky.

Sodík. 9,5 % až 12,5 %, počítáno na vysušenou látku. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

Zkoušený roztok. 50 mg se rozpustí v kyselině chlorovodíkové 0,1 mol/l RS, která v mililitru obsahuje 1,27 mg chloridu česného R, a zředí se stejným rozpouštědlem na 100,0 ml.

Porovnávací roztoky. Připraví se porovnávací roztoky o koncentraci sodíku 25 μg Na/ml, 50 μg Na/ml a 75 μg Na/ml. K jejich přípravě se použije základní roztok (200 μg Na/ml), který se ředí na odpovídající koncentraci kyselinou chlorovodíkovou 0,1 mol/l RS, která obsahuje v mililitru 1,27 mg chloridu česného R.

Změří se absorbance při 330,3 nm za použití sodíkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a plamene vhodného složení (např. 11 litrů vzduchu a 2 litry acetylenu za minutu).

Těžké kovy (2.4.8). 0,5 g vyhovuje limitní zkoušce C na těžké kovy (30 μg/g). K přípravě porovnávacího roztoku se použije 1,5 ml základního roztoku olova (10 μg Pb/ml).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 8,0 %. 1,000 g se 3 h suší při 60 °C nad oxidem fosforečným R při tlaku nepřekračujícím 670 Pa.

Síranový popel (2.4.14). 30 % až 43 %, počítáno na vysušenou látku; stanoví se s 0,20 g zkoušené látky.

Sterilita (2.6.1). Pokud je látka určena k výrobě parenterálních přípravků bez dalšího vhodného sterilizačního postupu, vyhovuje zkoušce na sterilitu.

Bakteriální endotoxiny (2.6.14). Pokud je látka určena k výrobě parenterálních přípravků bez dalšího vhodného postupu odstraňujícího bakteriální endotoxiny, vyhovuje zkoušce na bakteriální endotoxiny, obsahuje-li nejvýše 0,01 m.j. endotoxinu v mezinárodní jednotce heparinové účinnosti.

Stanovení účinnosti

Provede se stanovení heparinu (2.7.5). Zjištěná účinnost je v rozmezí 90 % až 111 % deklarované účinnosti. Interval spolehlivosti stanovené účinnosti (P = 0,95) je v rozmezí 80 % až 125 % deklarované účinnosti.

Uchovávání

Ve vzduchotěsných obalech. Je-li látka sterilní, uchovává se ve sterilních vzduchotěsných zabezpečených obalech.

Venenum.

Označování

V označení na obalu se uvede:

1. - počet mezinárodnách jednotek v miligramu,
2. - název a množství všech přidaných látek,
3. - zda je látka sterilní,
4. - zda je látka prostá bakteriálních endotoxinů.

Hexachlorophenum

Hexachlorofen

Vlastnosti

Bílý nebo slabě nažloutlý krystalický prášek. Je prakticky nerozpustný ve vodě, snadno rozpustný v lihu 96 %, velmi snadno rozpustný v acetonu a v etheru. Rozpouští se ve zředěných roztocích alkalických hydroxidů.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A a B.

Alternativní sestava zkoušek: A, C a D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Teplota tání (2.2.14). 161 °C až 167 °C.
2. B. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) tablety zkoušené látky se shoduje se spektrem tablety hexachlorofenu CRL.
3. C. 0,1 g zkoušené látky se zahřívá v suché zkumavce. Vznikne bezbarvá tekutina, která se dalším zahříváním postupně barví zeleně, modře až hnědofialově.
4. D. 5 mg zkoušené látky se rozpustí v 5 ml lihu 96 %R a přidá se 0,05 ml chloridu železitého RS1; vznikne fialové zbarvení.

Zkoušky na čistotu

Chloridy (2.4.4). 0,5 g zkoušené látky se rozpustí ve 2 ml lihu 96 %R, zředí se vodou R na 25 ml a zfiltruje se. 5 ml čirého filtrátu se zředí vodou R na 15 ml. Tento roztok vyhovuje limitní zkoušce na chloridy (500 μg/g).

Cizí organické látky. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití silikagelu HF₂₅₄R Zkoušený roztok. 0,1 g zkoušené látky se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 10 ml.

Na vrstvu se nanesou 2 μl zkoušeného roztoku a vyvíjí se 2-butanonem R po dráze 15 cm. Vrstva se usuší na vzduchu a 10 min se suší v sušárně při 105 °C. Po vychladnutí se pozoruje v ultrafialovém světle při 254 nm. Na chromatogramu zkoušeného roztoku, kromě hlavní skvrny, není žádná skvrna.

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 1,0 %; 1,000 g se suší v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 1,000 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

1,000 g se rozpustí v 25 ml lihu 96 % R předem upraveného na hodnotu pH 9,0 a titruje se hydroxidem sodným 0,1 mol/l VS do pH 9,0 za potenciometrické indikace (2.2.20) bodu ekvivalence.

1 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 40,69 mg C₁₃H₆Cl₆O₂.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněn před světlem.

† Hexobarbitalum

Hexobarbital

Vlastnosti

Bílý krystalický prášek. Je velmi těžce rozpustný ve vodě, mírně rozpustný v lihu 96% a v etheru. S alkalickými hydroxidy, alkalickými uhličitany a s amoniakem tvoří ve vodě rozpustné soli.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A a B.

Alternativní sestava zkoušek: A, C a D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Stanoví se teplota tání (2.2.14) zkoušené látky. Potom se smíchají stejné díly zkoušené látky a hexobarbitalu CRL a stanoví se teplota tání této směsi. Rozdíl mezi stanovenými teplotami tání (má být asi 146 °C) není větší než 2 °C.
2. B. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem hexobarbitalu CRL.
3. C. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu GF₂₅₄R.

   Zkoušený roztok. 0,1 g se rozpustí v chloroformu R a zředí se jím na 100 ml.

   Porovnávací roztok. 0,1 g hexobarbitalu CRL se rozpustí v chloroformu R a zředí se jím na 100 ml.

   Na vrstvu se odděleně nanese po 10 μl obou roztoků a vyvíjí se za použití spodní vrstvy směsi objemových dílů amoniaku 26% R, lihu 96% R a chloroformu R (5 + 15 + 80) po dráze 18 cm. Po vyjmutí z komory se vrstva ihned pozoruje v ultrafialovém světle při 254 nm. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku se polohou a velikostí shoduje s hlavní skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku.

1. D. K asi 10 mg se přidá 1,0 ml roztoku vanilinu R (10 g/l) v lihu 96% R a 2 ml ochlazené směsi objemových dílů vody R a kyseliny sírové R (1 + 2), protřepe se a 5 min se nechá stát; vzniká zelenožluté zbarvení. Potom se směs zahřívá 10 min na vodní lázni; zbarvení se změní na tmavě červené.

Zkoušky na čistotu

Vzhled roztoku. 1,0 g se rozpustí ve směsi 4 ml hydroxidu sodného zředěného RS a 6 ml vody R. Tento roztok je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než porovnávací barevný roztok Ž₆ (2.2.2, Metoda II).

Kysele reagující látky. K 1,0 g se přidá 50 ml vody R, 2 min se vaří a po ochlazení se zfiltruje. K 10 ml filtrátu se přidá 0,15 ml červeně methylové RS; roztok je oranžově žlutý. Ke změně zbarvení na jasně žluté se spotřebuje nejvýše 0,1 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l VS.

Příbuzné látky. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu GF₂₅₄ R.

Zkoušený roztok. 1,0 g se rozpustí v chloroformu R a zředí se jím na 100 ml.

Porovnávací roztok. 0,5 ml zkoušeného roztoku se zředí chloroformem R na 100 ml.

Na vrstvu se odděleně nanese po 20 obou roztoků a vyvíjí se za použití spodní vrstvy směsi objemových dílů amoniaku 26% R, lihu 96% R a chloroformu R (5 + 15 + 80) po dráze 15 cm. Po vyjmutí z komory se vrstva ihned pozoruje v ultrafialovém světle při 254 nm. Žádná skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku, kromě hlavní skvrny, není intenzivnější než skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (0,5 %).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 0,5 %; 1,000 g se suší v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

0,200 g se rozpustí v 5 ml pyridinu R, přidá se 0,5 ml thymolftaleinu RS a 10 ml dusičnanu stříbrného v pyridinu RS. Titruje se hydroxidem sodným v ethanolu 0,1 mol/l VS do jasně modrého zbarvení. Provede se slepá zkouška.

1 ml hydroxidu sodného v ethanolu 0,1 mol/l VS odpovídá 23,63 mg C₁₂H₁₆N₂O₃.

Uchovávání

Separandum.

†† Histamini dihydrochloridum

Histaminiumdichlorid

Synonymum. Histaminium dichloratum

Vlastnosti

Bílý krystalický prášek nebo bezbarvé krystaly. Je hygroskopický, velmi snadno rozpustný ve vodě, dobře rozpustný v lihu 96%, prakticky nerozpustný v etheru.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A a D.

Alternativní sestava zkoušek: B, C a D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem histaminiumdichloridu CRL. Zkouší se tablety připravené za použití 1 mg zkoušené látky a 1 mg referenční látky.
2. B. Hodnotí se chromatogramy získané ve zkoušce Histidin, viz Zkoušky na čistotu. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (b) se polohou, barvou a velikostí shoduje s hlavní skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku (a).
3. C. Asi 0,1 g se rozpustí v 7 ml vody R a přidají se 3 ml roztoku hydroxidu sodného R (200 g/l) (roztok 1). 50 mg kyseliny sulfanilové R se rozpustí ve směsi 0,1 ml kyseliny chlorovodíkové R a 10 ml vody R a přidá se 0,1 ml dusitanu sodného RS (roztok 2). Roztok 2 se přidá k roztoku 1 a promíchá se; vznikne červené zbarvení.
4. D. Vyhovuje zkoušce (a) na chloridy (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Roztok S. 0,5 g se rozpustí ve vodě prosté oxidu uhličitého R připravené z vody destilované R a zředí se stejným rozpouštědlem na 10 ml.

Vzhled roztoku. Roztok S je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než porovnávací barevný roztok Ž₇ (2.2.2, Metoda II).

Hodnota pH (2.2.3). 2,85 až 3,60; měří se roztok S.

Histidin. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu G R

Zkoušený roztok (a). 0,5 g se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 10 ml.

Zkoušený roztok (b). 2 ml zkoušeného roztoku (a) se zředí vodou R na 10 ml.

Porovnávací roztok (a). 0,1 g histaminiumdichloridu CRL se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 10 ml.

Porovnávací roztok (b). 50 mg monohydrátu histidiniumchloridu CRL se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 100 ml.

Porovnávací roztok (c). 1 ml zkoušeného roztoku (a) a 1 ml porovnávacího roztoku (b) se smíchají.

Na vrstvu se odděleně nanese 1 μl zkoušeného roztoku (a), 1 μl zkoušeného roztoku (b), 1 μl porovnávacího roztoku a), 1 μl porovnávacího roztoku (b) a 2 μl porovnávacího roztoku © a vyvíjí se směsí objemových dílů amoniaku 26% R, vody R a acetonitrilu R (5 + 20 + 75) po dráze 15 cm. Vrstva se vysuší v proudu vzduchu a vyvíjení se opakuje stejným způsobem. Vrstva se vysuší v proudu vzduchu, postříká se ninhydrinem RS1 a zahřívá se 10 min při 110 °C. Žádná skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (a) odpovídající histidinu není intenzivnější než skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) (1 %). Zkoušku lze hodnotit, jestliže na chromatogramu porovnávacího roztoku (c) jsou dvě zřetelně oddělené skvrny.

Sírany (2.4.13). 3 ml roztoku S se zředí vodou destilovanou R na 15 ml. Tento roztok vyhovuje limitní zkoušce na sírany (0,1 %).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 0,5 %; 0,200 g se suší v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 0,50 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

80,0 mg se rozpustí v 5 ml kyseliny mravenčí bezvodé R, přidá se 20 ml kyseliny octové bezvodé R a 6 ml octanu rtuťnatého RS. Titruje se kyselinou chloristou 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20). Provede se slepá zkouška.

1 ml kyseliny chloristé 0,1 mol/l VS odpovídá 9,203 mg C₅H₁₁Cl₂N₃.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněn před světlem.

Venenum.

†† Histamini phosphas

Histaminiumfosfat

Vlastnosti

Bezbarvé dlouhé prismatické krystaly. Je snadno rozpustný ve vodě a těžce rozpustný v lihu 96%.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A a D.

Alternativní sestava zkoušek: B, C a D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem histaminiumfosfatu CRL. Zkouší se tablety připravené za použití 1 mg zkoušené látky a 1 mg referenční látky.
2. B. Hodnotí se chromatogramy získané ve zkoušce Histidin, viz Zkoušky na čistotu. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (b) se polohou, barvou a velikostí shoduje s hlavní skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku (a).
3. C. 0,1 g se rozpustí v 7 ml vody R a přidají se 3 ml roztoku hydroxidu sodného R (200 g/l) (roztok 1). 50 mg kyseliny sulfanilové R se rozpustí ve směsi 0,1 ml kyseliny chlorovodíkové R a 10 ml vody R a přidá se 0,1 ml dusitanu sodného RS (roztok 2). Roztok 2 se přidá k roztoku 1 a promíchá se; vznikne červené zbarvení.
4. D. Vyhovuje zkoušce (a) na fosforečnany (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Roztok S. 0,5 g se rozpustí ve vodě prosté oxidu uhličitého R připravené z vody destilované R a zředí se stejným rozpouštědlem na 10 ml.

Vzhled roztoku. Roztok S je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než porovnávací barevný roztok HŽ₇ (2.2.2, Metoda II).

Hodnota pH (2.2.3). 3,75 až 3,95; měří se roztok S.

Histidin. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu G R

Zkoušený roztok (a). 0,5 g se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 10 ml.

Zkoušený roztok (b). 2 ml zkoušeného roztoku (a) se zředí vodou R na 10 ml.

Porovnávací roztok (a). 0,1 g histaminiumfosfatu CRL se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 10 ml.

Porovnávací roztok (b). 50 mg monohydrátu histidiniumchloridu CRL se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 100 ml.

Porovnávací roztok (c). 1 ml zkoušeného roztoku (a) a 1 ml porovnávacího roztoku (b) se smíchají.

Na vrstvu se odděleně nanese 1 μl zkoušeného roztoku (a), 1 μl zkoušeného roztoku (b), 1 μl porovnávacího roztoku (a), 1 μl porovnávacího roztoku (b) a 2 μl porovnávacího roztoku (c) a vyvíjí se směsí objemových dílů amoniaku 26% R, vody R a acetonitrilu R (5 + 20 + 75) po dráze 15 cm. Vrstva se vysuší v proudu vzduchu a vyvíjení se opakuje stejným způsobem. Vrstva se vysuší v proudu vzduchu, postříká se ninhydrinem RS1 a zahřívá se 10 min při 110 °C. Žádná skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (a) odpovídající histidinu není intenzivnější než skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) (1 %). Zkoušku lze hodnotit, jestliže na chromatogramu porovnávacího roztoku (c) jsou dvě zřetelně oddělené skvrny.

Sírany (2.4.13). 3 ml roztoku S se zředí vodou destilovanou R na 15 ml. Tento roztok vyhovuje limitní zkoušce na sírany (0,1 %).

Voda, semimikrostanovení (2.5.12). 5,0 % až 6,2 %; stanoví se s 0,300 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

0,140 g se rozpustí v 5 ml kyseliny mravenčí bezvodé R, přidá se 20 ml kyseliny octové bezvodé R a titruje se kyselinou chloristou 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20). Provede se slepá zkouška.

1 ml kyseliny chloristé 0,1 mol/l VS odpovídá 15,36 mg C₅H₁₅N₃O₈P₂.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněn před světlem.

Venenum.

† Histidini hydrochloridum monohydricum

Monohydrát histidiniumchloridu

Vlastnosti

Bílý krystalický prášek nebo bezbarvé krystaly. Je snadno rozpustný ve vodě, těžce rozpustný v lihu 96%, prakticky nerozpustný v etheru.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A, B, C a F.

Alternativní sestava zkoušek: A, B, D, E a F, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Zkouška Specifická optická otáčivost, viz Zkoušky na čistotu, je zároveň zkouškou totožnosti.
2. B. Zkouška Hodnota pH, viz Zkoušky na čistotu, je zároveň zkouškou totožnosti.
3. C. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) tablety zkoušené látky se shoduje se spektrem tablety monohydrátu histidiniumchloridu CRL.
4. D. Hodnotí se chromatogramy získané ve zkoušce Látky reagující s ninhydrinem, viz Zkoušky na čistotu. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (b) se polohou, barvou a velikostí shoduje s hlavní skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku (a).
5. E. Asi 0,1 g se rozpustí v 7 ml vody R a přidají se 3 ml roztoku hydroxidu sodného R (200 g/l) (roztok 1). 50 mg kyseliny sulfanilové R se rozpustí ve směsi 0,1 ml kyseliny chlorovodíkové R a 10 ml vody R a přidá se 0,1 ml dusitanu sodného RS (roztok 2). Roztok 2 se přidá k roztoku 1 a promíchá se; vzniká oranžově červené zbarvení.
6. F. Asi 20 mg vyhovuje zkoušce (a) na chloridy (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Roztok S. 2,5 g se rozpustí ve vodě prosté oxidu uhličitého R připravené z vody destilované R a zředí se jí na 50 ml.

Vzhled roztoku. Roztok S je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než porovnávací barevný roztok HŽ₆ (2.2.2, Metoda II).

Hodnota pH (2.2.3). 3,0 až 5,0; měří se roztok S.

Specifická optická otáčivost (2.2.7). +9,2° až +10,6°, počítáno na vysušenou látku; měří se roztok připravený rozpuštěním 2,75 g ve 12,0 ml kyseliny chlorovodíkové RS1 a zředěním vodou R na 25,0 ml.

Látky reagující s ninhydrinem. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy vhodného silikagelu.

Zkoušený roztok (a). 0,10 g se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 10 ml.

Zkoušený roztok (b). 1 ml zkoušeného roztoku (a) se zředí vodou R na 50 ml.

Porovnávací roztok (a). 10 mg monohydrátu histidiniumchloridu CRL se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 50 ml.

Porovnávací roztok (b). 5 ml zkoušeného roztoku (b) se zředí vodou R na 20 ml.

Porovnávací roztok (c). 10 mg monohydrátu histidiniumchloridu CRL a 10 mg prolinu CRL se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 25 ml.

Na vrstvu se odděleně nanese po 5 μl každého roztoku, vysuší se v proudu vzduchu a vyvíjí se směsí objemových dílů kyseliny octové ledové R, vody R a 1-butanolu R (20 + 20 + 60) po dráze 15 cm. Vrstva se vysuší na vzduchu a postříká se ninhydrinem RS a zahřívá se 15 min při 100 °C až 105 °C. Žádná skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (a), kromě hlavní skvrny, není intenzivnější než skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) (0,5 %). Zkoušku lze hodnotit, jestliže na chromatogramu porovnávacího roztoku (c) jsou dvě zřetelně oddělené skvrny.

Sírany (2.4.13). 10 ml roztoku S se zředí vodou destilovanou R na 15 ml. Tento roztok vyhovuje limitní zkoušce na sírany (300 μg/g).

Amonium. Připraví se komůrka sestávající ze dvou hodinových sklíček o průměru 60 mm, která se položí okraji na sebe. Na vnitřní stěnu horního sklíčka se přilepí čtvereček papíru lakmusového červeného R o straně 5 mm a zvlhčí se několika kapkami vody R. 50 mg upráškované zkoušené látky se umístí na spodní sklíčko a rozpustí se v 0,5 ml vody R. K roztoku se přidá 0,30 g oxidu horečnatého těžkého R a rychle se zamíchá skleněnou tyčinkou. Sklíčko s papírem lakmusovým se ihned přiloží na sklíčko se zkoušenou látkou a zahřívá se 15 min při 40 °C. Papír lakmusový není intenzivněji modře zbarvený než porovnávací vzorek připravený současně stejným způsobem za použití 0,1 ml základního roztoku amonia (100 μg NH₄/ml), 0,5 ml vody R a 0,30 g oxidu hořečnatého těžkého R (200 μg/g).

Železo (2.4.9). 1,0 g se rozpustí v dělicí nálevce v 10 ml kyseliny chlorovodíkové zředěné RS a vy-třepává se třikrát po 3 min vždy s 10 ml isobutylmethylketonu R1. Ke spojeným organickým vrstvám se přidá 10 ml vody R a třepe se 3 min. Vodná vrstva vyhovuje limitní zkoušce na železo (10 μg/g).

Těžké kovy (2.4.8). 2,0 g se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 20 ml. 12 ml tohoto roztoku vyhovuje limitní zkoušce A na těžké kovy (10 μg/g). Připraví se porovnávací roztok za použití základního roztoku olova (1 μg Pb/ml).

Ztráta sušením (2.2.32). 7,0 % až 10 %; suší se 1,000 g v sušárně při 145 °C až 150 °C.