Český lékopis 1997

1. C. Hodnotí se chromatogramy získané ve zkoušce Příbuzné látky, viz Zkoušky na čistotu. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (b) se polohou, zbarvením a velikostí shoduje s hlavní skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku (a).
2. D. K 0,1 g se přidá 5 ml kyseliny chlorovodíkové zředěné RS, asi 5 min se třepe, zfiltruje se a přidá se 1 ml chloridu barnatého RS1; filtrát zůstne čirý. K další 0,1 g se přidá 0,5 g uhličitanu sodného bezvodého R, promíchá se a žíhá do vzniku bílého zbytku. Po vychladnutí se zbytek rozpustí v 7 ml vody R, roztok (a), uchová se také pro zkoušku E. Roztok (a) vyhovuje zkoušce na sírany (a) (2.3.1).
3. E. Roztok (a) ze zkoušky D vyhovuje zkoušce (a) na bromidy (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Vzhled roztoku. 0,25 g se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 25 ml. Tento roztok je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než porovnávací barevné roztoky H₅, HŽ₅ nebo Ž₅ (2.2.2, Metoda II).

Hodnota pH (2.2.3). 3,1 až 3,8; měří se roztok připravený takto: 0,2 g se rozpustí ve směsi objemových dílů methanolu R a vody prosté oxidu uhličitého R (2 + 8) a zředí se stejnou směsí na 20 ml.

Specifická optická otáčivost (2.2.7). +95° až +105°, počítáno na vysušenou látku; měří se roztok připravený rozpuštěním 0,100 g ve směsi stejných objemových dílů methanolu R a dichlormethanu R a zředěním stejnou směsí na 10,0 ml.

Příbuzné látky. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu G R.

Zkoušené roztoky a porovnávací roztoky se připraví bezprostředně před použitím. Zkoušený roztok (a) se nanáší jako poslední.

Roztoky se připraví za použití rozpouštědlové směsi, kterou je směs objemových dílů methanolu R, lihu 96% R a dichlormethanu R (3 + 3 + 4).

Zkoušený roztok (a). 20 mg se rozpustí ve 2 ml rozpouštědlové směsi.

Zkoušený roztok (b). 1 ml zkoušeného roztoku (a) se zředí rozpouštědlovou směsí na 10 ml.

Porovnávací roztok (a). 10 mg bromokriptiniummesilatu CRL se rozpustí v rozpouštědlové směsi a zředí se jí na 10 ml.

Porovnávací roztok (b). 2 ml zkoušeného roztoku (b) se zředí rozpouštědlovou směsí na 50 ml.

Porovnávací roztok (c). 5 ml porovnávacího roztoku (b) se zředí rozpouštědlovou směsí na 10 ml.

Porovnávací roztok (d). 5 ml porovnávacího roztoku (c) se zředí rozpouštědlovou směsí na 10 ml.

Na vrstvu se odděleně nanese do 10mm proužků po 10 μl každého roztoku a vyvíjí se ihned v nenasycené komoře směsí objemových dílů amoniaku 26% R, vody R, 2-propanolu R, dichlormethanu R a etheru R (0,1 + 1,5 + 3 + 88 + 100) po dráze 15 cm. Vrstva se 2 min suší v proudu studeného vzduchu, postříká se molybdenanem amonným RS3 a zahřívá se při 100 °C do objevení proužků skvrn (asi 10 min). Žádná skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (a), kromě hlavní skvrny, není intenzivnější než hlavní skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) (0,4 %) a nejvýše jedna taková skvrna může být intenzivnější než hlavní skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (c) (0,2 %) a další taková skvrna může být intenzivnější než hlavní skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (d) (0,1 %).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 3,0 %; 0,500 g se suší ve vakuu při 80 °C po dobu 5 h.

Stanovení obsahu

0,5000 g se rozpustí ve směsi 10 ml kyseliny octové ledové R a 70 ml acetanhydridu R a titruje se kyselinou chloristou 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace (2.2.20) bodu ekvivalence.

1 ml kyseliny chloristé 0,1 mol/l VS odpovídá 75,07 mg C₃₃H₄₄BrN₅O₈S.

Uchovávání

Ve vzduchotěsných obalech, chráněn před světlem, při teplotě nepřevyšující -15 °C.

Separandum.

† Brompheniramini hydrogenomaleas

Bromfeniraminiumhydrogemnaleinat

Synonymum. Brompheniramini maleas

Vlastnosti

Bílý nebo téměř bílý krystalický prášek. Je dobře rozpustný ve vodě, snadno rozpustný v lihu 96%, v methanolu a v dichlormethanu.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A, B, C, D a E.

Alternativní sestava zkoušek: A, B, E a F, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Teplota tání (2.2.14). 130 °C až 135 °C.
2. B. 65 mg se rozpustí v kyselině chlorovodíkové 0,1 mol/l RS a zředí se jí na 100,0 ml. 5,0 ml tohoto roztoku se zředí kyselinou chlorovodíkovou 0,1 mol/l RS na 100,0 ml. Měří se absorbance (2.2.25) při 220 nm až 320 nm; roztok vykazuje absorpční maximum při 265 nm. Specifická absorbance v maximu je 190 až 210.
3. C. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem bromfeniraminiumhydrogenmaleinatu CRL. Měří se tablety látek s bromidem draselným R.
4. D. Hodnotí se chromatogramy ze zkoušky Příbuzné látky, viz Zkoušky na čistotu. Hlavní pík na chromatogramu zkoušeného roztoku se retenčním časem a velikostí shoduje s hlavním píkem na chromatogramu porovnávacího roztoku (a). Chromatogram porovnávacího roztoku (c) vykazuje dva hlavní píky s retenčními časy odpovídajícími retenčním časům píků na chromatogramech porovnávacích roztoků (a) a (b).
5. E. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vhodného silikagelu s fluorescenčním indikátorem pro detekci při 254 m.

   Zkoušený roztok. 0,10 g se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 5,0 ml.

   Porovnávací roztok. 56 mg kyseliny maleinové R se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 10,0 ml.

   Na vrstvu se nanese odděleně po 5 ml obou roztoků a vyvíjí se směsí objemových dílů vody R, kyseliny mravenčí bezvodé R, methanolu R a diisopropyletheru R (3 + 7 + 20 + 70) po dráze 12 cm. Vrstva se suší několik minut v proudu vzduchu a pozoruje se v ultrafialovém světle při 254 nm. Na chromatogramu zkoušeného roztoku jsou dvě zřetelně oddělené hlavní skvrny. Horní skvrna se shoduje polohou a velikostí se skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku.

1. F. K 0,15 g v porcelánovém kelímku se přidá 0,5 g uhličitanu sodného bezvodého R a žíhá se 10 min nad plamenem. Po vychladnutí se zbytek po spálení převede do 10 ml kyseliny dusičné zředěné RS a zfiltruje se. K 1 ml filtrátu se přidá 1 ml vody R. Tento roztok vyhovuje zkoušce (a) na bromidy (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Vzhled roztoku. 2,0 g se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 20 ml. Tento roztok je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než porovnávací barevný roztok HŽ₆ (2.2.2, Metoda II).

Hodnota pH (2.2.3). 4,0 až 5,0; měří se roztok připravený rozpuštěním 0,20 g ve 20 ml vody prosté oxidu uhličitého R.

Optická otáčivost (2.2.7). -0,2° až +0,2°; měří se roztok v trubici délky 2 dm připravený rozpuštěním 2,50 g ve vodě R a zředěním stejným rozpouštědlem na 25,0 ml.

Příbuzné látky. Provede se plynová chromatografie (2.2.28).

Zkoušený roztok. 0,10 g se rozpustí v 10 ml dichlormethanu R.

Porovnávací roztok (a). 10 mg bromfeniraminiumhydrogenmaleinatu CRL se rozpustí v dichlormethanu R a zředí se jím na 1 ml.

Porovnávací roztok (b). 5 mg chlorfenaminiummaleinatu CRL se rozpustí v dichlormethanu R a zředí se jím na 1 ml.

Porovnávací roztok (c). K 0,5 ml zkoušeného roztoku se přidá 0,5 ml porovnávacího roztoku (b).

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

1. - skleněné kolony délky 2,3 m a vnitřního průměru 2 mm naplněné kysele a zásaditě promytou křemelinou silanizovanou pro plynovou chromatografii R (135 μm až 175 μm), impregnovanou 3 % polyfenylmethylsiloxanu R,
2. - dusíku pro chromatografii R s průtokovou rychlostí 20 ml/min,
3. - plamenoionizačního detektoru.

Teplota kolony se udržuje na 205 °C a teplota nástřikového prostoru a detektoru na 250 °C.

Nastříkne se odděleně po 1 μl každého roztoku. Zkoušku lze hodnotit, jestliže na chromatogramu porovnávacího roztoku (c) rozlišení mezi píkem odpovídajícím bromfeniraminu a píkem odpovídajícím chlorfenaminu není menší než 1,5. Po nástřiku zkoušeného roztoku se zaznamenávají chromatogramy po dobu odpovídající nejméně 2,5násobku retenčního času hlavního píku. Na chromatogramu zkoušeného roztoku součet ploch všech píků, kromě hlavního píku, není větší než 1 % plochy hlavního píku; žádný pík, kromě hlavního píku, nemá plochu větší než 0,4 % plochy hlavního píku. K píkům s plochou menší, než je 0,1 % plochy píku bromfeniraminu na chromatogramu zkoušeného roztoku, se nepřihlíží.

Těžké kovy (2.4.8). 1,0 g vyhovuje limitní zkoušce C na těžké kovy (20 μg/g). Porovnávací roztok se připraví za použití 2 ml základního roztoku olova (10 μg Pb/ml).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 0,5 %; 1,000 g se suší 3 h v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

0,260 g se rozpustí v 50 ml kyseliny octové bezvodé R a titruje se kyselinou chloristou 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace (2.2.20) bodu ekvivalence.

1 ml kyseliny chloristé 0,1 mol/l VS odpovídá 21,77 mg C₂₀H₂₃BrN₂O₄.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněn před světlem.

Separandum.

Nečistoty

1. A. chlorfenamin,
2. B. dexchlorfeniramin,

1. C. (3RS)-N,N-dimethyl-3-fenyl-3-(2-pyridyl)propan-1-amin.

† Budesonidum

Budesonid

Vlastnosti

Bílý nebo téměř bílý krystalický prášek. Je prakticky nerozpustný ve vodě, snadno rozpustný v dichlormethanu, mírně rozpustný v lihu 96%.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A.

Alternativní sestava zkoušek: B, C, D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) tablety zkoušené látky se shoduje se spektrem tablety budesonidu CRL.
2. B. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vhodného silikagelu s fluorescenčním indikátorem pro detekci při 254 nm.

   Zkoušený roztok. 25 mg se rozpustí ve směsi objemových dílů methanolu R a dichlormethanu R (1 + 9) a zředí se stejnou směsí na 10 ml.

   Porovnávací roztok (a). 25 mg budesonidu CRL se rozpustí ve směsi objemových dílů methanolu R a dichlormethanu R (1 + 9) a zředí se stejnou směsí na 10 ml.

   Porovnávací roztok (b). 12,5 mg triamcinolonacetonidu CRL se rozpustí v porovnávacím roztoku (a) a zředí se jím na 5 ml.

   Na vrstvu se odděleně nanese po 5 μl každého roztoku a vyvíjí se směsí připravenou přidáním směsi objemových dílů vody R a methanolu R (1,2 + 8) do směsi objemových dílů etheru R a dichlormethanu R (15 + 77) po dráze 15 cm. Vrstva se usuší na vzduchu a pozoruje se v ultrafialovém světle při 254 nm. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku se polohou a velikostí shoduje s hlavní skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku (a). Vrstva se postříká kyselinou sírovou v lihu RS a zahřívá se 10 min nebo do objevení skvrn při 120 °C. Po ochlazení se vrstva pozoruje v denním světle a v ultrafialovém světle při 365 nm.

   Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku se shoduje polohou, barvou v denním světle a fluorescencí v ultrafialovém světle při 365 nm a velikostí s hlavní skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku (a). Zkoušku lze hodnotit, jestliže na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) jsou dvě zřetelně oddělené skvrny.

1. C. Asi 2 mg se rozpustí ve 2 ml kyseliny sírové R. Během 5 min se objeví žluté zbarvení. Do 30 min se barva změní na hnědou nebo červenohnědou. Roztok se opatrně přidá k 10 ml vody R a promíchá se; barva vybledne a roztok zůstane čirý.
2. D. Asi 1 mg se rozpustí ve 2 ml roztoku obsahujícího 2 g kyseliny fosfomolybdenové R rozpuštěné ve směsi 10 ml hydroxidu sodného zředěného RS, 15 ml vody R a 25 ml kyseliny octové ledové R. Zahřívá se 5 min na vodní lázni, pak se 10 min ochlazuje v ledové vodě a přidají se 3 ml hydroxidu sodného zředěného RS; roztok je modrý.

Zkoušky na čistotu

Příbuzné látky. Stanoví se kapalinovou chromatografií (2.2.29) způsobem popsaným ve zkoušce Stanovení obsahu.

Nastříkne se 20 μl porovnávacího roztoku (a). Citlivost systému se nastaví tak, aby výška píku epimeru B (první ze dvou hlavních píků) na chromatogramu činila nejméně 50 % celého rozsahu zapisovače. Nastříkne se 20 μl zkoušeného roztoku, 20 μl porovnávacího roztoku (a) a 20 μl porovnávacího roztoku (b). Chromatogramy se zaznamenávají po dobu 1,5násobku retenčního času epimeru B. Na chromatogramu zkoušeného roztoku není plocha žádného píku, kromě píků odpovídajících epimeru A a epimeru B, větší než součet ploch píků epimerů na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) (0,5 %); součet ploch všech takových píků není větší než součet ploch píků epimerů na chromatogramu porovnávacího roztoku (a) (1,5 %). Nepřihlíží se k píkům, jejichž plocha je menší než 0,1násobek součtu ploch píků epimerů na chromatogramu porovnávacího roztoku (b).

Epimer A. Zkouší se kapalinovou chromatografií (2.2.29) způsobem popsaným ve zkoušce Stanovení obsahu.

Nastříkne se 20 μl zkoušeného roztoku Obsah epimeru A (druhý pík) je 40,0 % až 51,0 % součtu ploch píků obou epimerů budesonidu.

Methanol. Nejvýše 0,1 %, stanoví se head-space plynovou chromatografií metodou standardního přidání (2.2.28).

Zkoušený roztok. 2,000 g zkoušené látky se rozpustí v dimethylacetamidu R a zředí se jím na 20,0 ml.

Porovnávací roztok. 0,500 g methanolu R se rozpustí v dimethylacetamidu R a zředí se jím na 100,0 ml.

Obvykle se používají následující head-space podmínky:

1. - teplota pro ustavení rovnováhy: 80 °C,
2. - doba pro ustavení rovnováhy: 30 min,
3. - teplota přenosové kapiláry: 85 °C,
4. - doba tlakování: 10 s,
5. - délka nástřiku: 10 s.

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

1. - křemenné kapilární kolony délky 30 m a vnitřního průměru 0,32 mm pokryté vrstvou makrogolu 20 000 R (tloušťka filmu 1 μm),
2. - dusíku pro chromatografii R jako nosného plynu při tlaku 55 kPa,
3. - plamenoionizačního detektoru.

Teplota kolony se udržuje 5 min při 50 °C, pak se zvyšuje rychlostí 30 °C/min na 220 °C a 2 min se udržuje při 220 °C; teplota nástřikového prostoru je 250 °C a teplota detektoru 300 °C.

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 0,5 %. 1,000 g se zahřívá v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Stanovení obsahu

Provede se kapalinová chromatografie (2.2.29). Roztoky je nutno během zkoušky chránit před světlem.

Zkoušený roztok. 25,0 mg se rozpustí v 15 ml acetonitrilu R a zředí se tlumivým roztokem fosforečnanovým o pH 3,2 na 50,0 ml. Před použitím se nechá nejméně 15 min stát.

Porovnávací roztok (a). 15,0 ml zkoušeného roztoku se zředí mobilní fází na 100,0 ml. 1,0 ml tohoto roztoku se zředí mobilní fází na 10,0 ml.

Porovnávací roztok (b). 5,0 ml zkoušeného roztoku se zředí mobilní fází na 100,0 ml. 1,0 ml tohoto roztoku se zředí mobilní fází na 10,0 ml.

Porovnávací roztok (c). 25,0 mg budesonidu CRL se rozpustí v 15 ml acetonitrilu R a zředí se tlumivým roztokem fosforečnanovým o pH 3,2 na 50,0 ml.

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

1. - nerezové ocelové kolony délky 0,12 m a vnitřního průměru 4,6 mm naplněné silikagelem oktadecylsilanizovaným pro chromatografii R (5 μm),
2. - mobilní fáze, která je směsí objemových dílů acetonitrilu R a tlumivého roztoku fosforečnanového o pH 3,2 (32 + 68), s průtokovou rychlostí 1,5 ml/min,
3. - spektrofotometrického detektoru, 240 nm.

Nastříkne se 20 μl porovnávacího roztoku (c). Citlivost systému se nastaví tak, aby výška píku epimeru B (první ze dvou hlavních píků) na chromatogramu činila nejméně 50 % celé stupnice zapisovače. Pokud jsou chromatogramy zaznamenávány za předepsaných podmínek, je retenční čas epimeru B přibližně 16 min. Jestliže je třeba, upraví se koncentrace acetonitrilu v mobilní fázi (se zvyšující se koncentrací se snižuje retenční čas).

Zkoušku lze hodnotit, jestliže na chromatogramu porovnávacího roztoku (c) je rozlišení mezi píky epimeru A a epimeru B nejméně 1,5; počet teoretických pater určených pro epimer B je nejméně 4000; faktor symetrie téhož píku je menší než 1,5.

Šestkrát se nastříkne 20 μl porovnávacího roztoku (c). Zkoušku lze hodnotit, jestliže relativní směrodatná odchylka součtu ploch píků obou epimerů je nejvýše 1,0 %.

Nastřikuje se střídavě zkoušený roztok a porovnávací roztok (c).

Vypočítá se procentuální obsah C₂₅H₃₄O₆ ze součtu ploch píků obou epimerů.

Uchovávání

Separandum.

Nečistoty

1. A. 11β,16α,17,21-tetrahydroxy-1,4-pregnadien-3,20-dion (16α-hydroxyprednisolon),

1. B. 16α,17-ethylidendioxy-11β,21-dihydroxy-1,4-pregnadien-3,20-dion (22-methylhomologbudesonidu),

1. C. 16α,17α-butylidendioxy-11β-hydroxy-17α-(2-hydroxymethyl)-1,4-D-homoandrostadien-3,17-dion (D-homobudesonid),

1. D. 16α,17α-butylidendioxy-11β-hydroxy-3,20-dioxo-1,4-pregnadien-21-al(21-dehydrobudesonid),

1. E. 16α,17α-butylidendioxy-11β,21-dihydroxy-1,4,14-pregnatrien-3,20-dion (14,15-dehydrobudesonid),

1. F. 16α,17α-methylethylidendioxy-11β,21-dihydroxy-1,4-pregnadien-3,20-dion (desonid).

† Bumetanidum

Bumetanid

Vlastnosti

Bílý krystalický prášek. Je prakticky nerozpustný ve vodě, dobře rozpustný v acetonu a v lihu 96%, těžce rozpustný v etheru a v dichlormethanu. Rozpouští se ve zředěných roztocích alkalických hydroxidů.

Vykazuje polymorfismus.

Taje při asi 233 °C.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: B.

Alternativní sestava zkoušek: A, C a D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. 0,100 g se rozpustí v roztoku hydroxidu sodného R (4 g/l) a zředí se jím na 100,0 ml. 1,0 ml tohoto roztoku se zředí roztokem hydroxidu sodného R (4 g/l) na 100,0 ml a měří se absorbance (2.2.25) při 210 nm až 350 nm. Roztok vykazuje dvě absorpční maxima, při 224 nm a při 320 nm a prodlevu při 255 nm až 265 nm. Specifická absorbance v maximu při 224 nm je 720 až 760.
2. B. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem bumetanidu CRL. Pokud se získaná spektra v pevném stavu liší, rozpustí se odděleně zkoušená látka a referenční látka v acetonu R, odpaří se do sucha a se zbytky se zaznamenají nová spektra.
3. C. Hodnotí se chromatogramy získané ve zkoušce Příbuzné látky, viz Zkoušky na čistotu, v ultrafialovém světle při 254 nm. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (b) se polohou a velikostí shoduje s hlavní skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku (a).
4. D. K asi 20 mg se přidá 0,1 g uhličitanu sodného bezvodého R, přidá se 0,1 ml vody R a zahřeje se; vyvíjejí se páry amoniaku, které barví papír lakmusový červený R na modro.

Zkoušky na čistotu

Vzhled roztoku. 0,1 g se rozpustí v roztoku hydroxidu draselného R (6 g/l) a zředí se jím na 20 ml. Roztok je čirý (2.2.1) a bezbarvý (2.2.2, Metoda II).

Příbuzné látky. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu GF₂₅₄R. Roztoky se připraví bezprostředně před použitím.

Zkoušený roztok (a). 0,25 g se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 10 ml.

Zkoušený roztok (b). 1 ml zkoušeného roztoku (a) se zředí methanolem R na 10 ml.

Porovnávací roztok (a). 25 mg bumetanidu CRL se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 10 ml.

Porovnávací roztok (b). 1 ml zkoušeného roztoku (b) se zředí methanolem R na 50 ml.

Porovnávací roztok (c). 5 ml porovnávacího roztoku (b) se zředí methanolem R na 10 ml.

Na vrstvu se odděleně nanese po 10 μl každého roztoku a vyvíjí se směsí objemových dílů methanolu R kyseliny octové ledové R cyklohexanu R a dichlormethanu R (2,5 + 10 + 10 + 80) po dráze 15 cm. Vrstva se usuší na vzduchu a pozoruje se v ultrafialovém světle při 254 nm. Na chromatogramu zkoušeného roztoku (a) žádná skvrna, kromě hlavní skvrny, není intenzivnější než skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) (0,2 %) a nejvýše tři takové skvrny jsou intenzivnější než skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (c) (0,1 %).

Těžké kovy (2.4.8). 1,0 g vyhovuje limitní zkoušce C na těžké kovy (20 μg/g). Porovnávací roztok se připraví za použití 2 ml základního roztoku olova (10 μg Pb/ml).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 0,5 %; 1,000 g se suší 4 h v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

0,300 g se rozpustí v 50 ml lihu 96% R, přidá se 0,1 ml červeně fenolové RS a titruje se hydroxidem sodným 0,1 mol/l VS do vzniku fialově červeného zbarvení. Provede se slepá zkouška.

1 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 36,44 mg sloučeniny C₁₇H₂₀N₂O₅S.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněn před světlem.

Separandum.

Nečistoty

1. A. kyselina 4-fenoxy-3-nitro-5-sulfamoylbenzoová,
2. B. kyselina 3-amino-4-fenoxy-5-sulfamoylbenzoová,
3. C. butyl-3-(butylamino)-4-fenoxy-5-sulfamoylbenzoat,
4. D. kyselina 3-(2-ethylhexylamino)-4-fenoxy-5-sulfamoylbenzoová.

† Bupivacaini hydrochloridum

Bupivakainiumchlorid

Vlastnosti

Bílý krystalický prášek nebo bezbarvé krystaly. Je dobře rozpustný ve vodě, snadno rozpustný v lihu 96%.

Taje při asi 254 °C, za rozkladu.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A, D.

Alternativní sestava zkoušek: B, C a D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem bupivakainiumchloridu CRL. Měří se suspenze látek v parafinu tekutém R.
2. B. Hodnotí se chromatogramy získané ve zkoušce Příbuzné látky, viz Zkoušky na čistotu. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (b) se polohou, barvou a velikostí shoduje s hlavní skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku (a).
3. C. 0,1 g se rozpustí v 10 ml vody R, přidají se 2 ml hydroxidu sodného zředěného RS a směs se protřepe dvakrát 15 ml etheru R. Spojené etherové vrstvy se vysuší síranem sodným bezvodým R a zfiltrují se. Ether se odpaří a zbytek se překrystalizuje z lihu R 90% (V/V) a vysuší se za sníženého tlaku. Krystaly tají (2.2.14) při 105 °C až 108 °C.
4. D. Vyhovuje zkoušce (a) na chloridy (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Roztok S. 1,0 g se rozpustí ve vodě prosté oxidu uhličitého R a zředí se jí na 50 ml.

Vzhled roztoku. Roztok S je čirý (2.2.1) a bezbarvý (2.2.2, Metoda II).

Kysele nebo zásaditě reagující látky. K 10 ml roztoku S se přidá 0,2 ml hydroxidu sodného 0,01 mol/l VS; pH tohoto roztoku (2.2.3) není menší než 4,7. Přidá se 0,4 ml kyseliny chlorovodíkové 0,01 mol/l VS; pH roztoku není větší než 4,7.

Příbuzné látky. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití silikagelu G R.

Zkoušený roztok (a). 0,25 g se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 5 ml.

Zkoušený roztok (b). 1 ml zkoušeného roztoku (a) se zředí methanolem R na 10 ml.

Porovnávací roztok (a). 25 mg bupivakainiumchloridu CRL se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 5 ml.

Porovnávací roztok (b). 0,5 ml zkoušeného roztoku (a) se zředí methanolem R na 100 ml.

Na vrstvu se odděleně nanese po 10 μl každého roztoku a vyvíjí se směsí objemových dílů amoniaku 26% R a methanolu R (0,1 + 100) po dráze 10 cm. Vrstva se vysuší v proudu vzduchu a postříká se jodobismutitanem draselným zředěným RS. Žádná skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (a), kromě hlavní skvrny, není intenzivnější než skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (b).

2,6-Dimethylanilin. 0,50 g se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 10 ml. Ke 2 ml tohoto roztoku se přidá 1 ml čerstvě připraveného roztoku dimethylaminobenzaldehydu R (10 g/l) v methanolu R a 2 ml kyseliny octové ledové R a nechá se 10 min stát; případné žluté zbarvení roztoku není intenzivnější než zbarvení porovnávacího roztoku připraveného současně stejným způsobem za použití 2 ml roztoku 2,6-dimethylanilinu R (5 mg/l) v methanolu R (100 μg/g).

Těžké kovy (2.4.8). 2,0 g se rozpustí ve směsi objemových dílů vody R a methanolu R (15 + 85) a zředí se stejnou směsí na 20 ml. 12 ml tohoto roztoku vyhovuje limitní zkoušce B na těžké kovy (10 μg/g). Porovnávací roztok olova (1 μg Pb/ml) se připraví zředěním základního roztoku olova (100 μg Pb/ml) směsí objemových dílů vody R a methanolu R (15 + 85).

Ztráta sušením (2.2.32). 4,5 % až 6,0 %; 1,000 g se suší v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

0,250 g se rozpustí ve směsi 25 ml lihu 96% R a 20 ml vody R. Přidá se 5,0 ml kyseliny chlorovodíkové 0,01 mol/l VS a titruje se hydroxidem sodným v ethanolu 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20). Odečte se spotřeba mezi dvěma inflexními body.

1 ml hydroxidu sodného v ethanolu 0,1 mol/l VS odpovídá 32,49 mg C₁₈H₂₉ClN₂O.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněn před světlem.

Separandum.

† Buserelinum

Buserelin

Vlastnosti

Bílý nebo slabě nažloutlý hygroskopický prášek. Je mírně rozpustný ve vodě a ve zředěných kyselinách.

Zkoušky totožnosti

1. A. Hodnotí se chromatogramy ze zkoušky Stanovení obsahu. Retenční čas hlavního píku na chromatogramu zkoušeného roztoku přibližně odpovídá retenčnímu času hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku (b).
2. B. ¹H nukleární magnetické rezonanční spektrum (2.2.33) roztoku zkoušené látky (4 mg/ml) ve směsi objemových dílů kyseliny octové deuterované R a deuteriumoxidu R (20 + 80) kvalitativně odpovídá referenčnímu spektru buserelinu Ph. Eur.

Zkoušky na čistotu

Vzhled roztoku. Roztok zkoušené látky (10 g/l) je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než porovnávací barevný roztok Ž₇ (2.2.2, Metoda II).

Specifická absorbance (2.2.25). 10,0 mg se rozpustí ve 100,0 ml kyseliny chlorovodíkové 0,01 mol/l RS. Specifická absorbance v maximu při 278 nm je 49 až 56, počítáno na bezvodou látku prostou kyseliny octové.

Aminokyseliny. Zkouší se s použitím analyzátoru aminokyselin. Přístroj se kalibruje směsí obsahující ekvimolární množství amoniaku, glycinu a L-forem následujících aminokyselin:

a polovinu ekvimolárního množství L-cystinu. Pro validaci metody se používá vhodný vnitřní standard, jako je D,L-norleucin.

Zkoušený roztok. 1,0 mg zkoušené látky se umístí do vhodné, důkladně vyčištěné zkumavky z tvrdého skla, délky 100 mm a vnitřního průměru 6 mm. Přidá se vhodné množství roztoku kyseliny chlorovodíkové R 50% (V/V). Zkumavka se ponoří do mrazicí směsi o teplotě -5 °C, tlak se sníží pod 133 Pa a zkumavka se utěsní. Zahřívá se 16 h při 110 °C až 115 °C. Ochladí se, zkumavka se otevře a obsah se přenese do 10ml baňky pomocí pěti dávek, každé po 0,2 ml, vody R a odpaří se do sucha za sníženého tlaku nad hydroxidem draselným R. Tento postup se jednou zopakuje. Zbytek se přenese do tlumivého roztoku vhodného pro analyzátor aminokyselin a zředí se jím na vhodný objem.

Do analyzátoru aminokyselin se aplikuje vhodný, přesně změřený objem zkoušeného roztoku tak, aby výška píku odpovídající aminokyselině přítomné v největším množství zaujímala většinu celého rozsahu stupnice zapisovače.

Obsah každé aminokyseliny se vyjádří v molech. Relativní poměry aminokyselin se vypočítají tak, že jedna šestina součtu látkového množství molů kyseliny glutamové, histidinu, tyrosinu, leucinu, argininu a prolinu se položí rovna jedné. Hodnoty se nalézají v následujících limitech: serin 1,4 až 2,0; prolin 0,8 až 1,2; kyselina glutamová 0,9 až 1,1; leucin 0,9 až 1,1; tyrosin 0,9 až 1,1; histidin 0,9 až 1,1 a arginin 0,9 až 1,1. Ostatní aminokyseliny s výjimkou tryptofanu jsou přítomny nejvýše ve stopových množstvích.

Specifická optická otáčivost (2.2.7). -49° až -58°, počítáno na bezvodou látku prostou kyseliny octové. Měří se roztok zkoušené látky (10 g/l).