47. Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření k návrhu skupiny poslanců uvedl, že návrhu zákoníku práce byla věnována pozornost již v období jeho projednávání ve vládě. Senát 15. září 2005 rozhodl o konání 8. veřejného slyšení Senátu na téma „Nová úprava pracovního práva“, s cílem seznámit se s argumenty všech zúčastněných stran, orientovat se v nich a připravit se tak co nejlépe na projednávání návrhu zákoníku práce v orgánech Senátu. Na toto veřejné slyšení, které se konalo 4. října 2005, byli pozváni zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí, zaměstnavatelů, odborových orgánů, kateder pracovního práva právnických fakult a z oblasti justice. Zúčastnilo se ho 104 účastníků a 18 senátorů. K projednávanému návrhu zákoníku práce byly prezentovány velmi protikladné názory.
48. Ze strany zástupců zaměstnavatelů byly k návrhu zákoníku práce vzneseny výhrady zhruba v těchto směrech:
- příprava návrhu zákoníku práce probíhala nestandardně, neboť se k paragrafovanému zpracování přistoupilo, aniž by byly vypořádány připomínky k návrhu věcného záměru NZP, a proto nebylo dosaženo shody na základních přístupech přípravy nového zákoníku práce
- navrhovaná úprava ani po 15 letech diskusí a příprav nenaplňuje očekávání zásadní a koncepčně nové úpravy, jednoduché a srozumitelné, která stanoví jen základní práva a povinnosti pro zaměstnavatele a zaměstnance v návaznosti na příslušné mezinárodní dokumenty
- návrh zákoníku práce v převážné míře pouze novelizuje stávající právní úpravu, v řadě případů je téměř doslovně přebírán původní text a v důsledku toho jsou nadále zakonzervovány principy vycházející z odlišných ekonomických a společenských podmínek
- návrh nenaplňuje požadavek na komplexní a samostatnou právní úpravu, neboť je zpracováván metodou delegace ve vztahu ke zhruba 130 ustanovením stávajícího občanského zákoníku, které by měly být při úpravě pracovněprávních vztahů použity, což povede k nutným změnám při přijetí nového občanského zákoníku
- navrhovaný zákoník práce se prý tváří jako dispozitivní norma, ale kromě četných zákazů toho uživateli v podobě skutečně dispozitivních norem mnoho nenabízí; zákoník práce nebere v úvahu, že většina zaměstnavatelů jsou malé a střední firmy a kdyby musely plnit všechny povinnosti, které jsou jím nově stanoveny, budou s tím mít velké problémy, a to jim podstatně ztíží podnikatelskou činnost
- nebyl naplněn požadavek na zásadní přehodnocení stávajícího postavení zástupců zaměstnanců, odborových organizací a rad zaměstnanců. Současný právní stav – co do postavení odborových organizací – je prý posilován bez ohledu na jejich skutečné postavení, zejména v souvislosti s posílením smluvního principu a dojednáváním dalších pracovních podmínek v kolektivních smlouvách. Zaměstnavatelé i nadále požadují stanovení určitých kritérií, ze kterých by byla zřejmá většinová vůle kolektivu zaměstnanců, za který budou odbory partnerem zaměstnavatele
- předložený návrh je podle názoru odborníků, včetně Legislativní rady vlády, v některých ustanoveních protiústavní. Otázka ústavnosti souvisí s postavením odborů; jde o otázku reprezentativnosti odborů, neboť málo reprezentativní odborová organizace je schopna bránit vlastníkovi v realizaci jeho vlastnických práv. Ponechává se zastupování odborů vůči nečlenům nejen v oblasti kolektivního vyjednávání, v oblasti informování a projednávání obecných otázek, ale i ve věcech individuálních, u výpovědi, okamžitého zrušení pracovního poměru, převedení na jinou práci, a to dokonce proti jejich vůli. Za neústavní je považováno i kontrolní oprávnění odborů, zejména pokud jde o možnost zakázat práci přesčas a práci v noci.
49. Proti tomu byly ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí a odborových orgánů uvedeny argumenty poukazující na to, že
- přípravě návrhu zákoníku práce předcházela analýza dosavadní právní úpravy, byl k dispozici věcný záměr, i když vládou neschválený, bylo zadání na základě programového prohlášení vlády
- při přípravě návrhu došlo k situaci, že se zástupci zaměstnavatelských svazů od počátku postavili proti návrhu zákoníku práce jako celku, odmítli se podílet na jeho přípravě, požadovali zastavení práce a aktivitu projevili až těsně před předložením návrhu zákona do vlády a v průběhu jeho projednávání ve vládě. Předkladatel přesto projevil vstřícnost a při projednávání návrhu zákona ve vládě bylo četným připomínkám zaměstnavatelských svazů vyhověno
- návrh zákoníku práce jednoznačně uvolňuje smluvní volnost a vytváří liberálnější prostředí v pracovněprávních vztazích než stávající zákoník práce
- na úpravu vztahu k občanskému zákoníku z hlediska principu delegace nebo subsidiarity nebyly zcela jednoznačné názory ani v Legislativní radě vlády; zřejmě byl většinový názor pro princip subsidiarity, byly však i názory pro vhodnější uplatnění principu delegace, který byl předkladatelem zvolen
- v otázce větší liberalizace navrhované úpravy bylo třeba vycházet z toho, že určité standardy, které je stát povinen garantovat z hlediska členství v EU, ale i ústavních principů, mezinárodních úmluv atd., musí být zajištěny v zákoně, neboť druhý možný a v Evropě nejrozšířenější způsob formou kolektivních smluv je prý v našich podmínkách zatím možný pouze v rozsahu 30 %, protože pouze cca 30 % zaměstnanců je „pokryto“ kolektivními smlouvami, zatímco v západní Evropě to je 80 – 90 % zaměstnanců
- návrh zákoníku práce neposiluje současné postavení odborů, jejich postavení zůstává na současné úrovni
- názory na neústavnost úpravy, podle níž odbory jednají i za nečleny, nebyly ve stanovisku Legislativní rady vlády vyjádřeny jednoznačně tak, že je to neústavní, bylo doporučeno zvážit přepracování příslušných ustanovení. Jde o princip běžný v rámci EU
- úprava kontrolního oprávnění odborů a oprávnění zakázat v určitých případech práci přesčas nebo práci v noci (§ 321, 322 návrhu zákoníku práce) je obsažena i ve stávajícím zákoníku práce; tato úprava dosud nebyla z hlediska nyní namítané neústavnosti zpochybněna. K této úpravě oprávnění odborů byl také uplatněn názor, že jde o oprávnění, které vychází mimo jiné z mezinárodních úmluv o postavení odborů, a o naplňování práv, které mají odbory mezinárodně uznány na ochranu a zastupování zaměstnanců.
50. Podle vyjádření Senátu výše uvedené výhrady a argumentace proti nim v podstatě stejně zaznívaly i při projednávání návrhu zákoníku práce (schváleného Poslaneckou sněmovnou) v příslušných výborech Senátu a na plénu Senátu. Při vědomí, že se jedná o úpravu, která se bezprostředně dotýká několika milionů občanů, zcela jednoznačně převážil názor, že návrh zákona postoupený Poslaneckou sněmovnou svým celkovým pojetím neodpovídá základním principům právního státu, mezi které patří zásada předvídatelnosti zákona a jeho srozumitelnosti; některá jeho ustanovení lze odůvodněně považovat za protiústavní. Protože nešlo o výhrady, které by ve všech jejich aspektech bylo možné řešit případnými pozměňovacími návrhy v časových podmínkách, ve kterých jsou návrhy zákonů projednávány v Senátu, byl návrh zákoníku práce ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou zamítnut. Z výše uvedeného je vcelku zřejmé, že naprosto většinový názor Senátu na problematická ustanovení projednávaného návrhu zákoníku práce byl v obecné poloze shodný s tím, co je vyjádřeno v návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, předloženém skupinou poslanců.
51. Ve vyjádření Senátu k návrhu skupiny senátorů na zrušení některých ustanovení zákoníku práce se toliko odkazuje na vyjádření, které již Senát zaslal k návrhu skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení zákoníku práce.
VI. VI.
52. Svaz průmyslu a dopravy České republiky ve svém stanovisku konstatuje, že obsah předloženého návrhu na zrušení zákoníku práce je v zásadě shodný s jeho názory, které uplatňoval již v době přípravy a při projednávání návrhu tohoto zákona. Vzhledem k celkově problematickému obsahu zákoníku práce považuje výčet jeho ustanovení navrhovaných ke zrušení za minimální. Svaz průmyslu a dopravy věnoval maximální pozornost přípravě návrhu NZP v očekávání, že bude připraven návrh zákona, který bude odpovídat požadavkům 21. století a plně reflektovat ekonomické a společenské změny v naší zemi. Oproti tomu byl schválen návrh zákona, který neodráží společenskou potřebu zásadně nové koncepční úpravy, neboť do jeho obsahu byla zapracována téměř doslovně právní úprava dosavadní bez výrazné modernizace. V NZP jsou i nadále zakonzervovány právní principy vycházející ze zcela odlišných ekonomických a společenských podmínek let šedesátých minulého století. Pokud jde o přípravu návrhu NZP, lze ji podle stanoviska označit za absolutně nestandardní, zejména proto, že se jednalo o návrh zákona kodexového typu. Předkladatel prý neprovedl žádnou analýzu ani vyhodnocení stávající právní úpravy, chyběla odborná diskuse, včetně posouzení možnosti využití zahraničních zkušeností. Při přípravě návrhu paragrafovaného znění NZP nebyl využit již schválený věcný záměr zákoníku práce, neboť připomínky k němu byly zcela opomenuty. Nebylo tedy dosaženo konsenzu sociálních partnerů nad základními přístupy a koncepcí nového předpisu. V rámci přípravy NZP dále vůbec nebyla řešena situace, kdy jeden ze sociálních partnerů (zástupce zaměstnavatelů, zastoupený v Radě hospodářské a sociální dohody České republiky) s návrhem předmětného zákona zásadně nesouhlasil, a přesto byl takový návrh dále předkládán a projednáván, aniž by bylo dosaženo sociálního smíru. Takový postup Svaz průmyslu a dopravy považuje za zcela bezprecedentní a s Ústavou nekonformní. Svaz průmyslu a dopravy jak v období příprav nového zákoníku práce, tak i v jednotlivých fázích legislativního procesu uplatňoval požadavky na zásadně koncepčně novou, jednoduchou a srozumitelnou právní úpravu, která by stanovila jen základní práva a povinnosti pro zaměstnavatele a zaměstnance v návaznosti na právní pořádek České republiky, na příslušné mezinárodní dokumenty, umožňující vysokou míru dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, vyhovující požadavkům na flexibilitu při výkonu zaměstnání. Prostřednictvím svých zástupců se účastnil též mnoha jednání v legislativních orgánech vlády, ve výborech Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, včetně 8. veřejného slyšení Senátu na téma „Nová úprava pracovního práva (Rekodifikace zákoníku práce)“. Na těchto jednáních byla prezentována jeho zásadní nesouhlasná stanoviska s obsahem návrhu NZP, včetně pochybností o ústavní konformnosti tohoto návrhu. Podkladem pro tato vyjádření byla věcná argumentace předních odborníků působících v pracovněprávní oblasti, včetně členů Legislativní rady vlády. Při konečném rozhodování o obsahu NZP však byla rozhodující pouze hlediska politická, a nikoli věcná a odborná.
53. Svaz průmyslu a dopravy považuje za jeden ze základních problémů celého NZP zejména to, že se v něm nepodařilo fakticky naplnit základní ústavní zásadu, uvedenou v ustanovení čl. 2 odst. 4Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 3Listiny základních práv a svobod, tj. že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, tedy „co není zakázáno, je dovoleno“. Tato ústavní zásada měla být plně promítnuta do obsahu NZP, jak je proklamováno v důvodové zprávě k vládnímu návrhu tohoto zákona, a měl být posílen princip liberalizace a rozšířena smluvní volnost. Proklamované ambice však NZP nenaplňuje, neboť v 396 paragrafech je jednomu z účastníků pracovněprávních vztahů, tj. zaměstnavateli, uloženo cca 450 povinností, zatímco právní postavení druhé strany a jejích zástupců, odborových organizací, je asymetricky posíleno. Rovněž tak proklamovaná liberalizace a rozšíření smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů jsou vzhledem k ustanovení § 2 odst. 1 předmětného zákona v podstatě nerealizovatelné, neboť zákon deklarovanou smluvní volnost neumožňuje již tím, že přímo stanoví pro téměř polovinu ustanovení zákaz odchylné úpravy. V ustanovení § 2 odst. 1 je sice dále možnost odchýlení od zákoníku práce připuštěna v případech, kdy „z povahy ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit“, avšak tato právní úprava je pro aplikační praxi téměř nepoužitelná, protože je neurčitá a nesrozumitelná. Za další ústavně nekonformní ustanovení zákoníku práce považuje Svaz průmyslu a dopravy zejména ustanovení § 33 odst. 3, § 305 odst. 1, § 306 odst. 4 a § 364 odst. 3zákoníku práce, která zakládají nerovné postavení mezi zaměstnavateli, a v důsledku toho i mezi zaměstnanci obecně, specificky pak podle toho, zda u zaměstnavatele působí či nepůsobí odborová organizace. Ústavně nekonformní jsou prý i ustanovení vymezující působnost odborových organizací, zejména z pohledu jejich reprezentativnosti, jejich působnosti při kolektivním vyjednávání a následně i závaznosti kolektivní smlouvy pro všechny zaměstnance. Ponechání monopolního postavení odborovým organizacím i pro zastupování nečlenů odborů nejen v oblasti kolektivního vyjednávání a v oblasti informování a projednávání obecných otázek, ale i u otázek ryze individuálních (např. při výpovědi, okamžitém zrušení pracovního poměru, při převedení na jinou práci), a to i proti vůli nečlena odborů, lze považovat za protiústavní. Zákoník práce tedy zasahuje do ústavně zaručených práv a svobod, aniž to vyžadoval obecný zájem. Výrazně porušuje zásadu rovnosti mezi všemi zúčastněnými subjekty pracovněprávních vztahů. Přes proklamované původní záměry je nová úprava zákoníku práce v převážné míře kogentní povahy a opomíjí princip autonomie vůle a smluvní volnosti. V těchto souvislostech Svaz průmyslu a dopravy České republiky dále zdůrazňuje, že nová právní úprava neodůvodněně zasahuje do celé řady ústavně zaručených základních práv a svobod, popírá princip právní jistoty, požadavek stability a předvídatelnosti práva a není v potřebném souladu s ústavní garancí demokratického právního státu, jak stanoví čl. 1 odst. 1Ústavy České republiky.