132. Právní zástupce skupiny poslanců (navrhovatelů) předložil k stanovisku ČMKOS repliku, v níž obsáhle polemizoval s argumentací v něm obsaženou. Stanovisko ČMKOS se podle navrhovatelů snaží navodit dojem, že se v předmětné věci jedná nikoliv o právní, nýbrž o politicko-ideologický problém, který nepřísluší řešit Ústavnímu soudu. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že v předmětné záležitosti je věcný ústavněprávní základ zcela jednoznačný, což vyplývá jednak z návrhu samotného, jednak z toho, že se ČMKOS k celé řadě ústavněprávních problémů NZP (v návrhu zmíněných) vůbec nevyjadřuje (a to k ustanovením § 20NZP, § 342 odst. 1, § 325 a 326 ve spojení i s § 491 odst. 2OZ, s § 516 odst. 3, § 572 odst. 1, § 573 a 575OZ, jakož i s § 497, § 517 odst. 1 a § 561 odst. 2OZ). Sama ČMKOS např. konstatuje, že s nízkou kvalitou a neseznatelností právních předpisů se lze v České republice setkat prakticky u každého důležitějšího právního předpisu; v podstatě tedy argumentuje tím, že množství nekvalitních právních předpisů vytváří jakýsi standard, který ve svém důsledku vede k tomu, že v rámci daného „standardu“ již nelze kvalitu nových právních předpisů z hlediska ústavněprávních předpokladů zpochybňovat. S takovými závěry se navrhovatelé neztotožňují; naopak mají za to, že uvedená argumentace ČMKOS svědčí právě pro to, že by se Ústavní soud předmětným návrhem zabývat měl, neboť pouze jemu přísluší posoudit míru ústavní konformnosti každého právního předpisu. Mylná je prý rovněž námitka ČMKOS, že Ústavnímu soudu nepřísluší řešení otázky „potřeby“ určité právní úpravy z hlediska zásahu do základních práv a svobod. Dochází-li totiž k takovému zásahu, musí být respektován princip přiměřené (spravedlivé) rovnováhy mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Z konstantní judikatury Ústavního soudu jakož i Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) dále vyplývá, že základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo veřejného statku tak, že vzájemné poměřování spočívá ve třech kritériích: vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti (v užším smyslu). Ústavní soud přitom ve své judikatuře neaplikuje pouze zmíněná kritéria, nýbrž také postulát minimalizace zásahu do základních práv. Navrhovatelé namítají, že napadaná ustanovení zasahují do základních práv a svobod, aniž by byl zachován požadovaný princip přiměřené rovnováhy a aniž by byla náležitě odůvodněna nutnost a intenzita jejich zásahu. Újma na základních právech způsobená napadenými ustanoveními NZP je nepřiměřená, a právní úprava tak svými negativními důsledky přesahuje případná pozitiva, která by měl představovat veřejný zájem na ní. Jak vyplývá z výše uvedeného, jakož i ze samotné judikatury Ústavního soudu, je Ústavní soud příslušný (na rozdíl od tvrzení ČMKOS) napadaná zákonná ustanovení a jejich ústavnost posuzovat i z tohoto hlediska. Test proporcionality patří, mimo jiné, ke standardním právním nástrojům jak evropských ústavních soudů, tak soudů mezinárodních, resp. nadnárodních. Představu, že „potřebnost“ dané úpravy a tzv. „proporcionalitu/přiměřenost“ mezi obecným zájmem a zásahem do základních práv a svobod je oprávněn posuzovat a určovat pouze zákonodárce bez možnosti přezkoumání Ústavním soudem, nepovažují navrhovatelé za správnou.
133. V replice ke stanovisku ČMKOS k jednotlivým napadeným ustanovením NZP navrhovatelé zejména uvedli, že nikdy netvrdili, že v kogentnosti některých ustanovení NZP spočívá protiústavnost ustanovení § 2 odst. 1NZP. Za nesprávné však považují tvrzení ČMKOS, že z hlediska ústavnosti dotčených ustanovení lze zvažovat pouze to, zda kogentnost ustanovení NZP je či není v souladu s ústavně zaručenou zásadou smluvní volnosti a autonomie vůle. Zdůrazňují, že za problematický z hlediska ústavnosti považují způsob, jakým je kogentnost a dispozitivnost v NZP upravena, a míru kogentnosti, ke které zvolená metoda úpravy vede a jež nerespektuje zásadu proporcionality. Nelze prý opomíjet, že hlavními uživateli NZP jsou běžní zaměstnanci a zaměstnavatelé, kteří jsou stěží schopni různé výkladové metody použít, a je tedy v zásadě vyloučeno, že budou schopni určit, zda se v konkrétním případě jedná o ustanovení, od kterého se mohou či nemohou odchýlit. Zákoník práce by v tomto smyslu měl být přehlednou a v mezích možností jednoduchou právní normou, která připouští minimum výkladových pochybností. ESLP, jakož i Ústavní soud opakovaně konstatovaly, že právní úprava musí být formulována dostatečně přesně tak, aby umožnila každé osobě (v případě potřeby za pomoci znalých poradců) přizpůsobit své chování. Pokud se lze určení obsahu právní normy dobrat pouze za použití správné interpretační metody, pak je evidentní, že je narušen princip seznatelnosti právního stavu a předvídatelnosti právního rozhodnutí, a taková norma neumožňuje každé osobě své chování jí přizpůsobit.
134. Podle repliky navrhovatelů kogentní úprava, resp. její míra, zasahuje do základních práv a svobod. Jedná se o zásah do smluvní volnosti jakožto derivátu ústavní ochrany práva vlastnického a do autonomní sféry jednotlivce. K takovému zásahu přitom může dojít pouze v případech odůvodněných určitým veřejným zájmem, jestliže je takový zásah přiměřený a potřebný, při zachování postulátu minimalizace zásahu do základních práv. V opačném případě dochází k porušení ústavnosti. Skutečnost, že kogentní povahu NZP (na rozdíl od původního zákoníku) společenská potřeba ani veřejný zájem neodůvodňují, vyplývá přitom i z deklarovaného zákonodárcova záměru, i ze samotného vyjádření ČMKOS, kde se hovoří o zavedení určité míry liberalizace do pracovního práva, kterou vyvolala právě změna společenských potřeb a veřejného zájmu. Navrhovatelé netvrdí, že by NZP měl v pracovním právu zavést bezbřehou smluvní volnost; „pouze“ zdůrazňují, že využití koncepce delegace ve spojení s dalšími způsoby vymezení „dispozitivnosti“ v § 2 odst. 1NZP vede v podstatě k naprosté kogentnosti celého NZP, což neodpovídá veřejnému zájmu a společenským potřebám a proklamovanému záměru zákonodárců; zasahuje však do ústavně chráněné smluvní volnosti a svobody jednotlivce, takže je protiústavní. Ze znění § 2 odst. 1NZP ve spojení s § 4NZP (koncepce delegace) zcela jednoznačně vyplývá, že nelze dohodnout nic, co je „nějak“ obsaženo v občanském zákoníku, pokud na to NZP výslovně neodkáže. Dohodnout lze tedy pouze to, co je v NZP upraveno či předvídáno, a případně uzavřít tzv. innominátní smlouvu, jejíž možnost existence je však velmi omezená. Koncepce delegace tedy prakticky žádný prostor pro smluvní svobodu účastníků pracovněprávních vztahů nedává.
135. Replika považuje za nepravdivé tvrzení ČMKOS, že novátorský a netradiční moment představuje již sama možnost aplikovat na úpravu pracovněprávních vztahů OZ. Pokud jde o vazbu pracovního a občanského práva, má vzájemné propojení těchto právních odvětví svůj historický základ. Toto propojení, byť na principu subsidiarity, je tradiční a aplikačně standardní v převážné většině států a bylo také v České republice, a to až do přijetí zákoníku práce v roce 1965, kdy v důsledku tehdejších ideologických koncepcí a direktivně řízené ekonomiky došlo k osamostatnění pracovněprávní úpravy a naprostému odtržení pracovního práva od práva občanského. NZP měl napravit přetrhání vazeb mezi občanským právem a právem pracovním a cílem bylo zpracovat jej tak, že se nadále již nemělo jednat o zcela nezávislý, samostatný kodex upravující pracovněprávní vztahy bez vazby na oblast občanského práva. S ohledem na vše výše uvedené bylo tedy zcela legitimní očekávat, že vztah občanského a pracovního práva bude upraven standardně na základě principu subsidiarity.
136. Replika považuje za zavádějící tvrzení ČMKOS, že § 4NZP zakládá možnost aplikovat na úpravu pracovněprávních vztahů občanský zákoník. Koncepce delegace totiž odkazuje pouze na určitá konkrétní ustanovení OZ bez vazby na ustanovení ostatní. Navázání pracovního práva na právo občanské je při této koncepci delegace zcela iluzorní. V podstatě lze říci, že i nadále má být NZP svým způsobem samostatným, bez významného prolínání s občanským právem, neboť z občanského zákoníku mohou být použita výlučně ta ustanovení, na která NZP výslovně odkazuje. Výraznou nevýhodu principu delegace je to, že mají být použita ustanovení jiného právního kodexu (upravující jinou oblast), ovšem nikoliv subsidiárně, nýbrž rovnocenně vedle ostatních ustanovení NZP, a to bez návaznosti na ostatní ustanovení občanského zákoníku. Právě tato skutečnost způsobuje výrazné aplikační problémy týkající se těch ustanovení, na která NZP v rámci koncepce delegace výslovně odkazuje. Koncepce delegace tak zakládá právní nejistotu a nestabilitu v důsledku neseznatelnosti a nejasnosti právních norem a odporuje nejen smluvní volnosti, ale i zásadě tzv. kvality práva, a popírá i důvěru v právo. V důsledku koncepce delegace se tak ustanovení OZ, na které je (kogentně) NZP odkazováno, bez možnosti dalšího rozšíření „aplikace“ OZ stávají součástí pracovního práva a de facto NZP.
137. Podle repliky ČMKOS nesouhlasí s výkladem, dle kterého si účastníci pracovněprávních vztahů mohou na základě ustanovení § 18NZP ve spojení s ustanovením § 48OZ sjednat odstoupení od smlouvy. Navrhovatelé v této souvislosti připomínají, že tento právní institut byl vždy součástí právní úpravy pracovněprávních vztahů a byl součástí i starého zákoníku práce po celou dobu jeho existence; ve vztahu k pracovním smlouvám byla zvolena úprava, která s výjimkou případu, kdy zaměstnanec nenastoupil do práce, výslovně vylučovala odstoupení od pracovní smlouvy (§ 245 odst. 4zákona č. 65/1965 Sb.). Starý zákoník práce nejen že umožňoval odstoupení od smlouvy ze zákonných důvodů, nýbrž umožňoval dokonce i sjednání smluvních důvodů pro odstoupení od smlouvy. Odstoupení od smlouvy je tedy standardním institutem pracovního práva, který byl v pracovním zákoníku zakotven od svého počátku. V tomto směru tedy NZP nepředstavuje žádnou změnu. Dle právní úpravy NZP je tedy nadále možné odstoupit od smlouvy ze zákonných a smluvně dojednaných důvodů (tak, jak tomu bylo dosud). NZP pouze – na rozdíl od dosavadního zákoníku práce – již neobsahuje (časové) omezení práva zaměstnavatele odstoupit od smlouvy pracovní. To tedy nasvědčuje tomu, že úmyslem zákonodárce skutečně bylo umožnit aplikaci § 48OZ i ve vztahu k pracovněprávním smlouvám, včetně pracovních smluv. NZP ve svém § 36 odst. 2 upravuje speciální zákonný důvod odstoupení od pracovní smlouvy pouze jako jeden ze zákonných důvodů odstoupení od smlouvy stanovených NZP a vedle toho je nadále možné účastníky dohodnout další důvody odstoupení od smlouvy (a to i pracovní). Vzhledem k tomu, že na rozdíl od dosavadního zákoníku práce neobsahuje NZP úpravu, která by omezovala možnost odstoupit od pracovní smlouvy, jen dokud zaměstnanec nenastoupil do práce, lze dle právní úpravy NZP od pracovní smlouvy odstoupit časově neomezeně (tj. po celou dobu jejího trvání).