trestní řád

§ 196

účinné od 1. 1. 1962Doručení obžaloby

účinné od 1. 1. 1962(1) Obžalobu, jakmile byla přijata, dá předseda senátu v opise doručit obžalovanému a jeho obhájci, a není-li obžalovaný svéprávný, také jeho zákonnému zástupci; byla-li trestným činem poškozena socialistická organizace, dá opis obžaloby doručit i jí. Bylo-li v obžalobě navrženo zabrání věci náležející jiné osobě než obžalovanému, dá předseda senátu doručit opis obžaloby též této osobě. Bylo-li už kladně rozhodnuto o účasti společenského žalobce nebo společenského obhájce u hlavního líčení, dá předseda senátu opis obžaloby doručit též příslušné společenské organizaci. S opisem obžaloby se doručí i opis usnesení o jejím přijetí.

účinné od 1. 1. 1962(2) Osoby, jimž se opis obžaloby doručuje, je nutno zároveň vyzvat, aby návrhy na provedení dalších důkazů u hlavního líčení včas soudu sdělily a uvedly okolnosti, které mají být těmito důkazy objasněny.

účinné od 1. 1. 1962(3) Opis obžaloby musí být doručen nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení nebo s vyrozuměním o něm.

§ 197

účinné od 1. 1. 1962Náhradní soudce

účinné od 1. 1. 1962(1) Bude-li hlavní líčení podle očekávání trvat delší dobu, zařídí předseda soudu, aby se ho zúčastnil jeden nebo dva soudci náhradní.

účinné od 1. 1. 1962(2) Náhradní soudce má při hlavním líčení postavení člena senátu. Porady a hlasování se však zúčastní jen v tom případě, je-li přibrán na místo soudce, kterému zabránila nějaká překážka v další účasti na hlavním líčení. Soudce, za něhož nastoupil náhradní soudce, se hlavního líčení dále již nezúčastní.

§ 198

účinné od 1. 1. 1962Nařízení hlavního líčení

účinné od 1. 1. 1962(1) Den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, prokurátor a obhájce od vyrozumění měli alespoň pětidenní lhůtu k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá. U ostatních osob, které se k hlavnímu líčení předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla aspoň třídenní lhůtu.

účinné od 1. 1. 1962(2) O hlavním líčení se vyrozumí prokurátor, zákonný zástupce a obhájce obžalovaného, jakož i poškozený a zúčastněná osoba. Mají-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, vyrozumějí se o hlavním líčení jen jejich zmocněnci. Poškozeného je třeba ve vyrozumění upozornit, že nedostaví-li se k hlavnímu líčení, bude se o jeho nároku na náhradu škody rozhodovat na podkladě návrhu prokurátora, byl-li takový návrh učiněn v obžalobě, nebo na podkladě jeho vlastních návrhů, jsou-li už obsaženy ve spise nebo dojdou-li soudu dříve, než se přikročí k dokazování. Byl-li k účasti na hlavním líčení připuštěn společenský žalobce nebo společenský obhájce, vyrozumí se o hlavním líčení též společenská organizace, která ho vyslala.

účinné od 1. 1. 1962(3) Při nařízení hlavního líčení učiní předseda senátu také všechna opatření, jichž je třeba k zajištění jeho zdárného průběhu.

§ 199

účinné od 1. 1. 1962(1) Hlavní líčení koná soud zásadně veřejně.

účinné od 1. 1. 1962(2) Má přitom na zřeteli, aby pracujícím byla poskytnuta v nejširší míře příležitost sledovat projednávání věci soudem a aby se co nejúčinněji projevilo výchovné působení trestního řízení na širokou veřejnost ve smyslu jejího aktivního zapojení do úsilí trestnou činnost zamezovat a jí předcházet. Ve vhodných případech provádí proto hlavní líčení přímo v místě, kde byl trestný čin spáchán, anebo na pracovišti, popřípadě v bydlišti obžalovaného. V tom případě o konání hlavního líčení vyrozumí společenskou organizaci, jež může účast pracujících zajistit a účinně přispět ke splnění účelu sledovaného veřejným konáním hlavního líčení.

§ 200

účinné od 1. 1. 1962(1) Veřejnost při hlavním líčení může být vyloučena, jen kdyby veřejné projednávání věci ohrozilo státní, hospodářské nebo služební tajemství, nerušený průběh jednání nebo mravnost. Veřejnost lze vyloučit také jen pro část hlavního líčení.

účinné od 1. 1. 1962(2) Rozsudek musí být vyhlášen vždy veřejně.

účinné od 1. 1. 1962(3) O vyloučení veřejnosti rozhodne soud po slyšení stran usnesením, které veřejně vyhlásí.

§ 201

účinné od 1. 1. 1962(1) I když veřejnost nebyla vyloučena podle § 200, může soud odepřít přístup k hlavnímu líčení nezletilým a těm, u nichž je obava, že by mohli rušit důstojný průběh hlavního líčení. Může také učinit nezbytná opatření proti přeplňování jednací síně.

účinné od 1. 1. 1962(2) I když veřejnost byla vyloučena podle § 200, může soud z důležitých důvodů povolit jednotlivým osobám k hlavnímu líčení přístup. Na žádost obžalovaného musí být povolen přístup dvěma jeho důvěrníkům. Je-li obžalovaných více, má právo na volbu důvěrníků každý z nich. Jestliže by tak celkový počet důvěrníků vzrostl na více než šest a obžalovaní se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr soud. Byla-li veřejnost vyloučena pro ohrožení státního, hospodářského nebo služebního tajemství, mohou být za důvěrníky zvoleny jen takové osoby, proti nimž nemá soud námitek.

účinné od 1. 1. 1962(3) Byla-li veřejnost vyloučena pro ohrožení státního, hospodářského nebo služebního tajemství, upozorní předseda senátu přítomné na trestní následky toho, kdyby nepovolaným osobám vyjevili skutečnosti, o nichž se při jednání dovědí; může též zakázat, aby si přítomní činili písemné poznámky.

§ 202

účinné od 1. 1. 1962Přítomnost při hlavním líčení

účinné od 1. 1. 1962(1) Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a prokurátora.

účinné od 1. 1. 1962(2) V nepřítomnosti obžalovaného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

1. účinné od 1. 1. 1962a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
2. účinné od 1. 1. 1962b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a byla dodržena ustanovení o vznesení obvinění a o seznámení obviněného s výsledky vyšetřování.

účinné od 1. 1. 1962(3) Hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.

§ 203

účinné od 1. 1. 1962(1) Hlavní líčení řídí předseda senátu.

účinné od 1. 1. 1962(2) Je povinen přitom dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci.

účinné od 1. 1. 1962(3) Kdo se cítí opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, může žádat, aby rozhodl senát. Takovou žádost i rozhodnutí o ní je třeba zaznamenat v protokole.

§ 204

účinné od 1. 1. 1962(1) Osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu z jednací síně vykázat.

účinné od 1. 1. 1962(2) Obžalovaný může být vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou. Jakmile mu byl povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit.

§ 205

účinné od 1. 1. 1962(1) Hlavní líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude projednávána; potom předseda zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí jejich totožnost. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována.

účinné od 1. 1. 1962(2) Jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést, či zda je nutno je odročit.

§ 206

účinné od 1. 1. 1962(1) Po provedení úkonů uvedených v § 205 předseda senátu vyzve prokurátora, aby přednesl obžalobu.

účinné od 1. 1. 1962(2) Učinil-li prokurátor v obžalobě návrh, aby obžalovanému byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem, vyzve předseda senátu po přednesení obžaloby poškozeného, aby se k návrhu vyjádřil. Nebyl-li takový návrh v obžalobě učiněn, dotáže se poškozeného, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem, a v jakém rozsahu. Nedostavil-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu.

účinné od 1. 1. 1962(3) Uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Takové rozhodnutí nebrání uplatnění nároku na náhradu škody před příslušným orgánem.

účinné od 1. 1. 1962(4) Podle odstavce 3 postupuje soud také tehdy, brání-li účasti poškozeného okolnosti uvedené v § 44 odst. 2 a 3.

§ 207

účinné od 1. 1. 1962(1) Po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyslechne předseda senátu obžalovaného k obsahu obžaloby, a byl-li uplatněn nárok na náhradu škody, též k tomuto nároku.

účinné od 1. 1. 1962(2) Protokol o dřívější výpovědi obžalovaného se přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení. Na tyto rozpory je třeba obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu.

§ 208

účinné od 1. 1. 1962Je-li obžalovaných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obžalovaný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných. Obžalovaného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědi spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti.

§ 209

účinné od 1. 1. 1962Předseda senátu má dbát o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, může předseda senátu nařídit, aby se obžalovaný po dobu jeho výslechu vzdálil z jednací síně. Po návratu do jednací síně musí mu však sdělit obsah svědkovy výpovědi, aby se k ní obžalovaný mohl vyjádřit.

§ 210

účinné od 1. 1. 1962Jestliže znalec nepodal ještě ve věci písemný posudek anebo se od něho odchyluje nebo jej doplňuje, může mu předseda senátu uložit, aby posudek nebo jeho doplněk nadiktoval do protokolu nebo jej sám napsal.

§ 211

účinné od 1. 1. 1962(1) Místo výslechu svědka nebo znalce při hlavním líčení lze číst protokol o jejich výpovědi pouze na základě rozhodnutí soudu, jestliže pro menší význam dokazované skutečnosti nebo se zřetelem na povahu ostatního důkazního materiálu soud nepokládá osobní výslech za nutný a

1. účinné od 1. 1. 1962a) prokurátor i obžalovaný s tím souhlasí, nebo
2. účinné od 1. 1. 1962b) osobní výslech svědka nebo znalce by byl spojen s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady.

účinné od 1. 1. 1962(2) Protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka se přečte také tehdy, jestliže taková osoba

1. účinné od 1. 1. 1962a) zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro trvalý pobyt v cizině nedosažitelnou, anebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou dobu znemožňuje její výslech,
2. účinné od 1. 1. 1962b) při hlavním líčení bez oprávnění odepřela vypovídat nebo se odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi.

účinné od 1. 1. 1962(3) Protokol o výpovědi svědka, který má právo odepřít výpověď podle § 100, je možno číst jen za předpokladu, že před výslechem, jehož se protokol týká, byl o svém právu řádně poučen a výslovně prohlásil, že ho nepoužívá. Za uvedeného předpokladu lze jeho výpověď přečíst, i když u hlavního líčení svědčit odepřel.

§ 212

účinné od 1. 1. 1962Posudky a zprávy státních orgánů, státních ústavů nebo jiných orgánů, které plní úkoly státní správy, se vždy přečtou, jestliže mají vztah k projednávané věci.

§ 213

účinné od 1. 1. 1962(1) Listiny, jimiž se provádí důkaz, se při hlavním líčení přečtou a umožní se nahlédnout do nich stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům.

účinné od 1. 1. 1962(2) Jiné věcné důkazy se předloží stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům.

§ 214

účinné od 1. 1. 1962Obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu.

§ 215

účinné od 1. 1. 1962Součinnost stran při dokazování

účinné od 1. 1. 1962(1) Prokurátor, společenský žalobce, společenský obhájce, obžalovaný, jeho obhájce a zákonný zástupce, zúčastněná osoba, poškozený a jejich zmocněnci mohou se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky, a to zpravidla tehdy, když předseda senátu své dotazy skončil a když už nemají otázek členové senátu.

účinné od 1. 1. 1962(2) Po provedení všech důkazů zjistí předseda senátu, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování.

§ 216

účinné od 1. 1. 1962(1) Není-li dalších důkazních návrhů nebo bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem.

účinné od 1. 1. 1962(2) Po závěrečné řeči prokurátora promluví společenský žalobce, poškozený, zúčastněná osoba, společenský obhájce, obhájce obžalovaného, popřípadě obžalovaný. Má-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, promluví zmocněnec. Je-li třeba, určí předseda senátu pořadí, v němž se po závěrečné řeči prokurátora ujmou slova jednotlivé oprávněné osoby. Obhájce obžalovaného, popřípadě obžalovaný mluví však vždy poslední.

účinné od 1. 1. 1962(3) Jestliže se po řeči obhájce nebo obžalovaného ujal slova znovu prokurátor nebo společenský žalobce, má obhájce, popřípadě obžalovaný právo na to odpovědět.

účinné od 1. 1. 1962(4) Závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci.

§ 217

účinné od 1. 1. 1962Po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo. Během tohoto projevu nesmí být obžalovanému ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky.

§ 218

účinné od 1. 1. 1962Doplnění dokazování

účinné od 1. 1. 1962(1) Shledá-li soud vzhledem k závěrečným řečem nebo při závěrečné poradě, že je třeba ještě některou okolnost objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno, a v hlavním líčení pokračuje.

účinné od 1. 1. 1962(2) Po doplnění dokazování je třeba vždy znovu dát slovo k závěrečným řečem.

§ 219

účinné od 1. 1. 1962(1) Soud odročí hlavní líčení, objeví-li se překážka, pro kterou nelze hlavní líčení provést nebo v něm pokračovat. Dříve než hlavní líčení odročí, zjistí, zda strany nenavrhují další důkazy, které by bylo třeba k příštímu líčení opatřit.

účinné od 1. 1. 1962(2) Při pokračování v odročeném hlavním líčení sdělí předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Jestliže se však změnilo sestavení senátu, jestliže od odročení hlavního líčení uplynula delší doba nebo jestliže z jiného důvodu je toho třeba, musí být hlavní líčení provedeno znovu.

§ 220

účinné od 1. 1. 1962Podklad pro rozhodnutí

účinné od 1. 1. 1962(1) Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.

účinné od 1. 1. 1962(2) Při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny.

účinné od 1. 1. 1962(3) Důkazní materiál z přípravného řízení, který má vztah k projednávané věci, je soud povinen v hlavním líčení probrat a v rozhodnutí se s ním vypořádat.

účinné od 1. 1. 1962(4) Právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán.

§ 221

účinné od 1. 1. 1962Vrácení věci prokurátorovi

účinné od 1. 1. 1962(1) Ukazují-li výsledky hlavního líčení na to, že skutek, pro který je obžalovaný stíhán, je třeba při správném použití zákona posuzovat podle jiného ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, a potřebuje-li věc z tohoto hlediska ještě dalšího objasnění, vrátí ji soud prokurátorovi k došetření.

účinné od 1. 1. 1962(2) Soud vrátí věc prokurátorovi k došetření také tehdy, ukazují-li výsledky hlavního líčení, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, a prokurátor o vrácení věci požádá vzhledem k potřebě společného projednání.

účinné od 1. 1. 1962(3) Ustanovení § 191 platí i pro vrácení věci podle odstavců 1 a 2.

účinné od 1. 1. 1962(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 222

účinné od 1. 1. 1962Postoupení věci

účinné od 1. 1. 1962(1) Shledá-li soud v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednávání není příslušný, postoupí věc příslušnému soudu. Je však povinen rozhodnout věc sám, jde-li toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný ji nevytkl; rovněž je povinen sám věc rozhodnout, měla-li by věc být postoupena soudu téhož druhu, avšak nižšího stupně. Postoupit věc jinému soudu nemůže soud, jemuž byla věc postoupena nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil.

účinné od 1. 1. 1962(2) Shledá-li soud v zažalovaném skutku toliko provinění, o němž je příslušný rozhodovat místní lidový soud, postoupí věc tomuto soudu.

účinné od 1. 1. 1962(3) Shledá-li soud v zažalovaném skutku toliko provinění nebo přestupek, o nichž je příslušný rozhodovat jiný orgán než místní lidový soud, postoupí věc tomuto orgánu.

účinné od 1. 1. 1962(4) Proti usnesení o postoupení podle odstavců 2 a 3 může prokurátor podat stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 223

účinné od 1. 1. 1962Zastavení trestního stíhání

účinné od 1. 1. 1962(1) Soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1.

účinné od 1. 1. 1962(2) Soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v § 177 odst. 2.

účinné od 1. 1. 1962(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 může se týkat také jen některého ze skutků, pro které byla podána obžaloba.

účinné od 1. 1. 1962(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 může prokurátor podat stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 224

účinné od 1. 1. 1962Přerušení trestního stíhání

účinné od 1. 1. 1962(1) Soud přeruší trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 178 odst. 1 písm. b) až d).

účinné od 1. 1. 1962(2) Soud přeruší trestní stíhání také tehdy, nelze-li obžalovanému doručit předvolání k hlavnímu líčení.

účinné od 1. 1. 1962(3) Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.

účinné od 1. 1. 1962(4) Proti rozhodnutí, jímž soud trestní stíhání přerušil nebo jímž návrh na pokračování v něm zamítl, může prokurátor podat stížnost.

§ 225

účinné od 1. 1. 1962(1) Nebude-li věc vrácena prokurátorovi podle § 221 ani postoupena podle § 222 a nedojde-li k zastavení trestního stíhání podle § 223 nebo k jeho přerušení podle § 224, rozhodne soud rozsudkem, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje.

účinné od 1. 1. 1962(2) Uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit.

§ 226

účinné od 1. 1. 1962Soud zprostí obžalovaného obžaloby,

1. účinné od 1. 1. 1962a) nebylo-li prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán,
2. účinné od 1. 1. 1962b) není-li tento skutek trestným činem,
3. účinné od 1. 1. 1962c) nebylo-li prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný,
4. účinné od 1. 1. 1962d) není-li obžalovaný pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo
5. účinné od 1. 1. 1962e) zanikla-li trestnost činu.

§ 227

účinné od 1. 1. 1962Jestliže tu byly podmínky pro zastavení trestního stíhání v důsledku udělení milosti, amnestie nebo promlčení a v řízení se pokračovalo jen proto, že obžalovaný na projednání věci trval (§ 11 odst. 2), soud, neshledá-li žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží.

§ 228

účinné od 1. 1. 1962(1) Odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 2).

účinné od 1. 1. 1962(2) Výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí.

§ 229

účinné od 1. 1. 1962(1) Není-li podle výsledku dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

účinné od 1. 1. 1962(2) Na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.

účinné od 1. 1. 1962(3) Jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

§ 230

účinné od 1. 1. 1962(1) Shledal-li soud u obžalovaného důvod k uložení ochranného opatření, může je uložit i bez návrhu prokurátora.

účinné od 1. 1. 1962(2) Jestliže soud potřebuje k rozhodnutí o ochranném opatření provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání.

účinné od 1. 1. 1962(3) Postupovat podle odstavce 2 lze i tehdy, jestliže prokurátor učinil návrh na zabrání věci nenáležející obžalovanému.

§ 231

účinné od 1. 1. 1962(1) Vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností odůvodňujících zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 a 2 nebo přerušení trestního stíhání podle § 224 odst. 1 a 2, soud trestní stíhání zastaví, popřípadě přeruší v neveřejném zasedání.

účinné od 1. 1. 1962(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může prokurátor podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek.

§ 232

účinné od 1. 1. 1962Obecné ustanovení

účinné od 1. 1. 1962Ve veřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde to zákon výslovně stanoví.

§ 233

účinné od 1. 1. 1962Příprava veřejného zasedání

účinné od 1. 1. 1962(1) Předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí prokurátora, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

účinné od 1. 1. 1962(2) Den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i prokurátorovi zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.

§ 234

účinné od 1. 1. 1962Přítomnost při veřejném zasedání

účinné od 1. 1. 1962(1) Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.

účinné od 1. 1. 1962(2) Nestanoví-li zákon něco jiného, není účast prokurátora a obhájce při veřejném zasedání nutná.

§ 235

účinné od 1. 1. 1962(1) Po zahájení veřejného zasedání podá předseda nebo jím určený člen senátu na podkladě spisu zprávu o stavu věci zaměřenou na otázky, které je třeba ve veřejném zasedání řešit. Poté osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese. Osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jakož i prokurátor se k návrhu vyjádří, nejsou-li sami navrhovateli.

účinné od 1. 1. 1962(2) Jsou-li při veřejném zasedání prováděny důkazy, užije se přiměřeně ustanovení o dokazování u hlavního líčení. Omezení v provádění důkazu čtením protokolu o výpovědi svědka nebo znalce (§ 211 odst. 1) platí pouze pro veřejné zasedání konané o odvolání.

účinné od 1. 1. 1962(3) Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední.

§ 236

účinné od 1. 1. 1962Rozhodnutí soudu se vždy vyhlásí veřejně.

§ 237

účinné od 1. 1. 1962Podklad pro rozhodnutí

účinné od 1. 1. 1962Při svém rozhodnutí smí soud přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány ve veřejném zasedání, a opírat se o důkazy, které byly ve veřejném zasedání provedeny.

§ 238

účinné od 1. 1. 1962Použití ustanovení o hlavním líčení

účinné od 1. 1. 1962Na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.

§ 239

účinné od 1. 1. 1962Ochranné léčení a zabrání věci

účinné od 1. 1. 1962(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranném léčení nebo o zabrání věci vyhradil podle § 230 odst. 2, může je uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to prokurátor.

účinné od 1. 1. 1962(2) Proti rozhodnutí o ochranném léčení a o zabrání věci je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 240

účinné od 1. 1. 1962V neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

§ 241

účinné od 1. 1. 1962O neveřejném zasedání vyrozumí předseda senátu prokurátora, a to zpravidla alespoň tři dny předem. Je-li účast prokurátora při neveřejném zasedání povinná, lze třídenní lhůtu zkrátit jen s jeho souhlasem.

§ 242

účinné od 1. 1. 1962(1) Neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.

účinné od 1. 1. 1962(2) Nestanoví-li tento zákon něco jiného, není účast prokurátora při neveřejném zasedání povinná.

účinné od 1. 1. 1962(3) Jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny.

§ 243

účinné od 1. 1. 1962(1) Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů a jiných písemností.

účinné od 1. 1. 1962(2) Než se soud odebere k závěrečné poradě, udělí předseda senátu slovo prokurátorovi ke konečnému vyjádření nebo návrhu.

§ 244

účinné od 1. 1. 1962Rozhodnutí se vždy vyhlásí.