trestní řád

§ 89

účinné od 1. 1. 1962Obecné ustanovení

účinné od 1. 1. 1962(1) V trestním stíhání je třeba dokazovat zejména,

1. účinné od 1. 1. 1962a) zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin,
2. účinné od 1. 1. 1962b) zda tento skutek spáchal obviněný a z jakých pohnutek,
3. účinné od 1. 1. 1962c) okolnosti, které mají vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost,
4. účinné od 1. 1. 1962d) okolnosti závažné pro posouzení osobních poměrů pachatele,
5. účinné od 1. 1. 1962e) okolnosti umožňující stanovení povahy a výše škody způsobené trestným činem,
6. účinné od 1. 1. 1962f) okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.

účinné od 1. 1. 1962(2) Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání.

§ 90

účinné od 1. 1. 1962Předvolání a předvedení

účinné od 1. 1. 1962(1) Nedostaví-li se obviněný, který byl řádně předvolán, k výslechu bez dostatečné omluvy, může být předveden; na to a na jiné následky nedostavení (§ 66) musí být v předvolání upozorněn.

účinné od 1. 1. 1962(2) Obviněný může být předveden i bez předchozího předvolání, jestliže je to nutné k úspěšnému provedení trestního řízení, zejména když se skrývá nebo nemá stálé bydliště.

účinné od 1. 1. 1962(3) O předvedení je třeba požádat příslušný bezpečnostní orgán; jde-li však o mladistvého, lze tak učinit, jen není-li možno ho předvést pracovníkem soudu, prokuratury nebo orgánu pověřeného péčí o mládež. O předvedení příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě je třeba požádat jeho velitele nebo náčelníka.

§ 91

účinné od 1. 1. 1962(1) Výslech obviněného se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. K výpovědi nebo k doznání nesmí být obviněný žádným způsobem donucován a při výslechu je nutno šetřit jeho osobnosti. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými důkazy ověřit všechny okolnosti případu.

účinné od 1. 1. 1962(2) Je-li obviněných více, vyslýchají se odděleně.

§ 92

účinné od 1. 1. 1962(1) Před prvním výslechem je třeba vždy zjistit totožnost obviněného, jeho rodinné, majetkové a výdělkové poměry a předchozí tresty, objasnit mu podstatu vzneseného obvinění a poučit jej o jeho právech. Obsah poučení se poznamená v protokole.

účinné od 1. 1. 1962(2) Obviněnému musí být dána možnost se k obvinění podrobně vyjádřit, zejména souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, uvést okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnout o nich důkazy.

účinné od 1. 1. 1962(3) Obviněnému mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Otázky musí být kladeny jasně a srozumitelně bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností; nesmí v nich být naznačeno, jak na ně odpovědět.

§ 93

účinné od 1. 1. 1962(1) Obviněnému může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, předložit k nahlédnutí; tato okolnost musí být v protokole poznamenána.

účinné od 1. 1. 1962(2) Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve se obviněný, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.

účinné od 1. 1. 1962(3) Je-li toho třeba k zjištění pravosti rukopisu, může být obviněný vyzván, aby napsal potřebný počet slov; k tomu nesmí však být žádným způsobem donucován. Obviněný je však povinen vždy strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost.

§ 94

účinné od 1. 1. 1962(1) Jestliže výpověď obviněného v závažných okolnostech nesouhlasí s výpovědí svědka nebo spoluobviněného a rozpor nelze vyjasnit jinak, může být obviněný postaven těmto osobám tváří v tvář.

účinné od 1. 1. 1962(2) Osoby postavené tváří v tvář mohou si klást vzájemně otázky jen se souhlasem vyslýchajícího.

§ 95

účinné od 1. 1. 1962(1) Výpověď obviněného se do protokolu zapíše zpravidla podle diktátu vyslýchajícího, v přímé řeči a pokud možno doslova.

účinné od 1. 1. 1962(2) Nejde-li o protokol o hlavním líčení nebo o veřejném zasedání, musí být protokol po skončení výslechu obviněnému předložen k přečtení, nebo požádá-li o to, přečten; obviněný má právo žádat, aby byl protokol doplněn nebo aby v něm byly provedeny opravy v souhlase s jeho výpovědí. O tomto právu je třeba obviněného poučit.

účinné od 1. 1. 1962(3) Protokol o výslechu, který byl prováděn bez přibrání zapisovatele, je nutno vyslýchanému před podpisem přečíst nebo k přečtení předložit v přítomnosti nezúčastněné osoby. Má-li vyslýchaný proti obsahu protokolu námitky, je nutno je projednat v přítomnosti přibrané osoby a výsledek projednání pojmout do protokolu.

§ 96

účinné od 1. 1. 1962Ustanovení § 91, 92, 93 a 95 je třeba přiměřeně dbát i tam, kde osoba podezřelá ze spáchání trestného činu je k obsahu podezření vyslýchána podle ustanovení tohoto zákona v době, kdy nebylo proti ní ještě vzneseno obvinění podle § 165.

§ 97

účinné od 1. 1. 1962Povinnost svědčit

účinné od 1. 1. 1962Každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení.

§ 98

účinné od 1. 1. 1962Předvolání a předvedení

účinné od 1. 1. 1962Jestliže se svědek, ač byl řádně předvolán, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předveden. Na to a na jiné následky nedostavení (§ 66) musí být svědek v předvolání upozorněn. Nedostaví-li se příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, je nutno požádat jeho velitele nebo náčelníka, aby sdělil důvod, proč se předvolaný nedostavil, popřípadě aby ho dal předvést.

§ 99

účinné od 1. 1. 1962Zákaz výslechu

účinné od 1. 1. 1962(1) Svědek nesmí být vyslechnut o okolnostech, které tvoří státní tajemství, jež je povinen zachovat v tajnosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zproštění lze odepřít jen tehdy, jestliže by výpověď způsobila státu vážnou škodu.

účinné od 1. 1. 1962(2) Svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.

účinné od 1. 1. 1962(3) Zákaz výslechu podle odstavce 2 se nevztahuje na svědeckou výpověď týkající se trestného činu, stran něhož má svědek oznamovací povinnost podle trestního zákona.

§ 100

účinné od 1. 1. 1962Právo odepřít výpověď

účinné od 1. 1. 1962(1) Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru.

účinné od 1. 1. 1962(2) Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

účinné od 1. 1. 1962(3) Odepřít výpověď jako svědek nemůže však ten, kdo má stran trestného činu, jehož se svědecká výpověď týká, oznamovací povinnost podle trestního zákona.

§ 101

účinné od 1. 1. 1962(1) Před výslechem svědka je třeba vždy zjistit jeho totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li toho třeba, též o zákazu výslechu, jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi. Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let, je třeba ji poučit přiměřeně jejímu věku.

účinné od 1. 1. 1962(2) Na počátku výslechu musí být svědek dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud zvěděl okolnosti jím uváděné.

účinné od 1. 1. 1962(3) Svědkovi mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi.

účinné od 1. 1. 1962(4) Je-li toho třeba k zjištění pravosti rukopisu, může být svědkovi přikázáno, aby napsal potřebný počet slov.

§ 102

účinné od 1. 1. 1962(1) Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere pedagog nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče.

účinné od 1. 1. 1962(2) V dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu i bez podmínek uvedených v § 211. Osoba, která byla k výslechu přibrána, se podle potřeby vyslechne k správnosti a úplnosti zápisu, k způsobu, jímž byl výslech prováděn, jakož i k způsobu, jímž vyslýchaná osoba vypovídala.

§ 103

účinné od 1. 1. 1962Ustanovení § 93 odst. 1 a 2, § 94 a 95 o výslechu obviněného se užije přiměřeně i na výslech svědka.

§ 104

účinné od 1. 1. 1962Svědečné

účinné od 1. 1. 1962(1) Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů a ušlé odměny za práci (svědečné). Nárok zaniká, neuplatní-li jej svědek do tří dnů po svém výslechu nebo po tom, co mu bylo sděleno, že k výslechu nedojde; na to musí být svědek upozorněn.

účinné od 1. 1. 1962(2) Výši svědečného určí ten, kdo svědka předvolal, a v řízení před soudem předseda senátu.

§ 105

účinné od 1. 1. 1962(1) Je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, přibere se znalec. Místo přibrání znalce z oboru lékařství je možno se spokojit v jednoduchých případech s lékařským potvrzením, o jehož správnosti nejsou pochybnosti.

účinné od 1. 1. 1962(2) Jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité, je třeba přibrat znalce dva. Dva znalce je třeba přibrat vždy, jde-li o prohlídku a pitvu mrtvoly (§ 115) anebo o vyšetření duševního stavu (§ 116). K prohlídce a pitvě mrtvoly nesmí být přibrán jako znalec ten lékař, který zemřelého ošetřoval za choroby, jež smrti bezprostředně předcházela.

§ 106

účinné od 1. 1. 1962Znalec musí být v předvolání upozorněn na následky nedostavení (§ 66) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako znalec.

§ 107

účinné od 1. 1. 1962Příprava posudku

účinné od 1. 1. 1962(1) Znalci, který je pověřen úkonem, se poskytnou potřebná vysvětlení ze spisu a vymezí se jeho úkoly. Přitom je třeba dbát toho, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Je-li toho k podání posudku třeba, dovolí se znalci nahlédnout do spisů nebo se mu spisy zapůjčí. Může mu být též dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněného a svědků a aby jim kladl otázky vztahující se na předmět znaleckého vyšetřování. Znalec může též navrhnout, aby byly jinými důkazy napřed objasněny okolnosti potřebné k podání posudku.

účinné od 1. 1. 1962(2) Znalci se zpravidla uloží, aby posudek vypracoval písemně.

§ 108

účinné od 1. 1. 1962Výslech znalce

účinné od 1. 1. 1962(1) Vypracoval-li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu naň odvolal a jej stvrdil. Nebyl-li posudek vypracován písemně, nadiktuje jej znalec při výslechu do protokolu.

účinné od 1. 1. 1962(2) Bylo-li přibráno více znalců, kteří dospěli po vzájemné poradě k souhlasným závěrům, podá za všechny posudek ten z nich, jehož sami k tomu určili; různí-li se závěry znalců, je třeba vyslechnout každého zvlášť.

účinné od 1. 1. 1962(3) V přípravném řízení lze od výslechu znalce upustit, nemá-li vyšetřovací orgán ani prokurátor o spolehlivosti a úplnosti písemně podaného znaleckého posudku pochybnosti.

§ 109

účinné od 1. 1. 1962Vady posudku

účinné od 1. 1. 1962Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný.

§ 110

účinné od 1. 1. 1962Posudek ústavu

účinné od 1. 1. 1962(1) Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, lze požádat státní orgán nebo státní ústav, aby sám podal posudek nebo přezkoumal posudek podaný znalcem.

účinné od 1. 1. 1962(2) Státní orgán nebo státní ústav podá posudek písemně. V něm označí osobu, která posudek vypracovala a může být v případě potřeby jako znalec slyšena. Jde-li o případ, v němž by bylo třeba přibrat znalce dva (§ 105 odst. 2), uvede státní orgán nebo státní ústav v posudku dvě takové osoby.

§ 111

účinné od 1. 1. 1962Použití zvláštních předpisů o znalcích

účinné od 1. 1. 1962(1) O ustanovování znalce, o způsobilosti k této funkci a o vyloučení z ní, o právu odepřít provedení znaleckého úkonu, o slibu a o připomenutí povinností před provedením znaleckého úkonu, jakož i o náhradě hotových výloh a o odměně za znalecký úkon (znalečné) platí zvláštní předpisy.

účinné od 1. 1. 1962(2) Výši znalečného určí ten, kdo znalce přibral, a v řízení před soudem předseda senátu. Proti rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 112

účinné od 1. 1. 1962(1) Věcnými důkazy jsou předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, jiné předměty, které prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele, jakož i stopy trestného činu.

účinné od 1. 1. 1962(2) Listinnými důkazy jsou listiny, které svým obsahem prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému.

§ 113

účinné od 1. 1. 1962Účel ohledání a protokol o něm

účinné od 1. 1. 1962(1) Ohledání se koná, mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. K ohledání se zpravidla přibere znalec.

účinné od 1. 1. 1962(2) Protokol o ohledání musí poskytovat úplný a věrný obraz předmětu ohledání; mají se proto k němu přiložit fotografie, náčrty a jiné pomůcky.

§ 114

účinné od 1. 1. 1962Prohlídka těla a jiné podobné úkony

účinné od 1. 1. 1962(1) Prohlídce těla je povinen se podrobit každý, je-li nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Není-li prohlídka těla prováděna lékařem, může ji provést jen osoba téhož pohlaví.

účinné od 1. 1. 1962(2) Je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotní pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví.

účinné od 1. 1. 1962(3) O povinnosti podle odstavců 1 a 2 je třeba onu osobu poučit s upozorněním na následky nevyhovění (§ 66).

§ 115

účinné od 1. 1. 1962Prohlídka a pitva mrtvoly a její exhumace

účinné od 1. 1. 1962(1) Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána. Pohřbít mrtvolu lze v takových případech jen se souhlasem prokurátora. O tom rozhodne prokurátor s největším urychlením.

účinné od 1. 1. 1962(2) Exhumaci mrtvoly může nařídit předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor.

§ 116

účinné od 1. 1. 1962(1) Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy dva znalci z oboru psychiatrie.

účinné od 1. 1. 1962(2) Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení prokurátor nebo vyšetřovací orgán se souhlasem prokurátora nařídit, aby osoba obviněná z trestného činu byla pozorována ve zdravotním ústavu, nebo je-li obviněný ve vazbě, též ve zvláštním oddělení nápravného zařízení. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

účinné od 1. 1. 1962(3) Shledají-li znalci u obviněného příznaky nasvědčující jeho nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, vysloví se zároveň o tom, zda je jeho pobyt na svobodě nebezpečný.

§ 117

účinné od 1. 1. 1962Pozorování duševního stavu nemá trvat déle než dva měsíce; do té doby je třeba podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců může soud a v přípravném řízení prokurátor nebo vyšetřovací orgán se souhlasem prokurátora tuto lhůtu prodloužit, nikoli však více než o jeden měsíc. Proti prodloužení lhůty je přípustná stížnost.

§ 118

účinné od 1. 1. 1962Jestliže jsou závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, je možno vyšetřit znalecky i duševní stav svědka. Pozorování duševního stavu svědka podle § 116 odst. 2 není však přípustné.

§ 119

účinné od 1. 1. 1962Způsob rozhodování

účinné od 1. 1. 1962(1) Soud rozhoduje rozsudkem, kde to zákon výslovně stanoví; v ostatních případech rozhoduje usnesením.

účinné od 1. 1. 1962(2) Ostatní orgány činné v trestním řízení rozhodují, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením.

§ 120

účinné od 1. 1. 1962(1) Rozsudek po úvodních slovech „Jménem republiky“ musí obsahovat

1. účinné od 1. 1. 1962a) označení soudu, o jehož rozsudek jde, a nejde-li o rozsudek pléna Nejvyššího soudu, i jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili,
2. účinné od 1. 1. 1962b) den a místo vyhlášení rozsudku,
3. účinné od 1. 1. 1962c) výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,
4. účinné od 1. 1. 1962d) odůvodnění a
5. účinné od 1. 1. 1962e) poučení o opravném prostředku.

účinné od 1. 1. 1962(2) Obžalovaný musí být v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Jde-li o osobu podléhající pravomoci vojenských soudů, uvede se i hodnost obžalovaného a útvar, jehož je příslušníkem.

účinné od 1. 1. 1962(3) Výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

§ 121

účinné od 1. 1. 1962Do rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny, pojme soud také výrok

1. účinné od 1. 1. 1962a) o náhradě škody, jestliže byl nárok na její náhradu včas uplatněn (§ 43 odst. 2),
2. účinné od 1. 1. 1962b) o ochranném opatření, jestliže o něm bylo v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání konaném o odvolání rozhodnuto.

§ 122

účinné od 1. 1. 1962(1) Odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen, nebo podle nichž bylo od potrestání upuštěno, a to popřípadě s poukazem na přijatou záruku společenské organizace. Byl-li uložen trest, jehož výkon lze podmíněně odložit, musí rozsudek obsahovat i výrok o tom, zda byl podmíněný odklad povolen, a popřípadě na jaké podmínky je vázán. Je-li odsouzený zvlášť nebezpečným recidivistou, je nutno výrok o tom rovněž pojmout do rozsudku.

účinné od 1. 1. 1962(2) Ve výroku zprošťujícího rozsudku musí být uvedeno, o který z důvodů uvedených v § 226 se zproštění obžaloby opírá.

§ 123

účinné od 1. 1. 1962Soud, který rozhoduje znovu ve věci, v níž dřívější rozsudek byl na podkladě odvolání, stížnosti pro porušení zákona nebo návrhu na obnovu zrušen jen částečně, pojme do nového rozsudku pouze ty výroky, stran nichž věc znovu rozhoduje. Na souvislost těchto výroků s výroky, v nichž zůstal dřívější rozsudek nedotčen, přitom poukáže.

§ 124

účinné od 1. 1. 1962V rozsudku, jímž ukládá souhrnný trest, musí soud označit ty dřívější rozsudky, z nichž nový rozsudek zrušuje výrok o trestu a nahrazuje jej výrokem o trestu souhrnném.

§ 125

účinné od 1. 1. 1962V odůvodnění rozsudku soud stručně a jasně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, existenci kterých skutečností pokládá se zřetelem na výsledky dokazování za vyloučenou nebo pochybnou, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, a proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Výrok o trestu je třeba odůvodnit z hlediska stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost a osobních poměrů pachatele. Byl-li do rozsudku pojat výrok, že obviněný je zvlášť nebezpečným recidivistou, je třeba i tento výrok odůvodnit. Nabídla-li společenská organizace převzetí záruky za nápravu pachatele, musí soud v rozsudku vyložit, jaké stanovisko k nabídce zaujal, a svoje stanovisko zdůvodnit. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky (§ 121), je třeba odůvodnit i tyto výroky.

§ 126

účinné od 1. 1. 1962Při poradě o rozsudku, jímž se rozhoduje o vině a trestu, posoudí soud zejména,

1. účinné od 1. 1. 1962a) zda se stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán,
2. účinné od 1. 1. 1962b) zda tento skutek má všechny znaky některého trestného činu,
3. účinné od 1. 1. 1962c) zda tento skutek spáchal obžalovaný,
4. účinné od 1. 1. 1962d) zda je obžalovaný za tento skutek trestně odpovědný,
5. účinné od 1. 1. 1962e) zda trestnost skutku nezanikla,
6. účinné od 1. 1. 1962f) zda přijímá záruku nabídnutou společenskou organizací za nápravu obžalovaného,
7. účinné od 1. 1. 1962g) zda a jaký trest má být obžalovanému uložen,
8. účinné od 1. 1. 1962h) zda a v jakém rozsahu má být obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozenému škodu,
9. účinné od 1. 1. 1962ch) zda a jaké ochranné opatření má být uloženo.

§ 127

účinné od 1. 1. 1962(1) Poradě a hlasování nesmí být kromě soudců zúčastnivších se jednání, jež rozsudku bezprostředně předcházelo, a zapisovatele přítomen nikdo jiný. O obsahu porady je nutno zachovat mlčenlivost.

účinné od 1. 1. 1962(2) Při hlasování rozhoduje většina hlasů. Nelze-li většiny dosáhnout, připočítávají se hlasy obžalovanému nejméně příznivé k hlasům po nich příznivějším tak dlouho, až se dosáhne většiny. Je-li sporné, které mínění je obžalovanému příznivější, rozhodne se o tom hlasováním.

účinné od 1. 1. 1962(3) Každý člen senátu musí hlasovat, i když byl v některé předchozí otázce přehlasován. Při hlasování o trestu se však mohou hlasování zdržet ti, kdo hlasovali pro zproštění obžaloby; jejich hlasy se přičítají k hlasu pro obžalovaného nejpříznivějšímu.

účinné od 1. 1. 1962(4) Soudci, kteří vykonávají svou funkci vedle svého zaměstnání, hlasují před ostatními soudci. Soudci mladší hlasují před staršími a u vojenských soudů a vojenského kolegia Nejvyššího soudu soudci hodností nižší před soudci hodností vyššími. Předseda senátu hlasuje naposledy.

účinné od 1. 1. 1962(5) O hlasování se sepíše zvláštní protokol (§ 58).

§ 128

účinné od 1. 1. 1962Vyhlášení rozsudku

účinné od 1. 1. 1962(1) Rozsudek je nutno vždy vyhlásit; vyhlašuje jej předseda senátu.

účinné od 1. 1. 1962(2) Vyhlašují se úvodní slova „Jménem republiky“, plné znění výroku, aspoň podstatná část odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován.

účinné od 1. 1. 1962(3) Rozsudek se vyhlásí zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů.

§ 129

účinné od 1. 1. 1962Vyhotovení rozsudku

účinné od 1. 1. 1962(1) Každý rozsudek je nutno vyhotovit písemně. Vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen.

účinné od 1. 1. 1962(2) Jestliže nebyl rozsudek písemně vyhotoven již v poradě, vyhotoví jej zpravidla do pěti dnů po vyhlášení předseda senátu. Může však jeho vyhotovením pověřit některého soudce, který byl členem senátu.

účinné od 1. 1. 1962(3) Nemůže-li předseda senátu ani jiný jeho člen vyhlášený rozsudek písemně vyhotovit pro překážku delšího trvání, vyhotoví jej na příkaz předsedy soudu jiný soudce.

účinné od 1. 1. 1962(4) Vyhotovení rozsudku podpíše předseda senátu a ten, kdo je vypracoval. Nemůže-li předseda senátu podepsat vyhotovení rozsudku pro překážku delšího trvání, podpíše je za něho jiný člen senátu; důvod toho se na vyhotovení rozsudku poznamená.

§ 130

účinné od 1. 1. 1962Doručení rozsudku

účinné od 1. 1. 1962(1) Rozsudek se v opise doručí obžalovanému, prokurátorovi, zúčastněné osobě a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody, a to i když byli při vyhlášení rozsudku přítomni.

účinné od 1. 1. 1962(2) Má-li obžalovaný obhájce nebo zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku též jim.

účinné od 1. 1. 1962(3) Mají-li zúčastněná osoba nebo poškozený zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku jen zákonnému zástupci; mají-li zmocněnce, doručí se jen zmocněnci.

účinné od 1. 1. 1962(4) Vystupoval-li u hlavního líčení společenský žalobce nebo společenský obhájce, doručí se opis rozsudku též společenské organizaci, která ho vyslala.

§ 131

účinné od 1. 1. 1962Oprava vyhotovení rozsudku

účinné od 1. 1. 1962(1) Předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit i soud vyššího stupně.

účinné od 1. 1. 1962(2) Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku.

účinné od 1. 1. 1962(3) Proti rozhodnutí o opravě podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

účinné od 1. 1. 1962(4) Po právní moci usnesení o opravě se oprava provede jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět.

§ 132

účinné od 1. 1. 1962Oprava opisu rozsudku

účinné od 1. 1. 1962(1) Nesprávnosti, k nimž došlo v opisech rozsudku, opraví předseda senátu zvláštním usnesením, tak aby opisy byly v naprosté shodě s vyhotovením rozsudku.

účinné od 1. 1. 1962(2) Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen vadný opis rozsudku.

účinné od 1. 1. 1962(3) Oprava se provede ve všech vadných opisech rozsudku, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět.

§ 133

účinné od 1. 1. 1962Účinky opravy

účinné od 1. 1. 1962Jestliže se oprava vyhotovení rozsudku nebo oprava opisu rozsudku podstatně dotkla obsahu některého z výroků rozsudku, běží prokurátorovi a osobě opraveným výrokem přímo dotčené lhůta k odvolání od doručení opisu usnesení o opravě, a byla-li proti usnesení o opravě podána stížnost, od doručení rozhodnutí o stížnosti. O tom je třeba osobu výrokem přímo dotčenou poučit.

§ 134

účinné od 1. 1. 1962Obsah usnesení

účinné od 1. 1. 1962(1) Usnesení musí obsahovat

1. účinné od 1. 1. 1962a) označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde,
2. účinné od 1. 1. 1962b) den a místo rozhodnutí,
3. účinné od 1. 1. 1962c) výrok usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,
4. účinné od 1. 1. 1962d) odůvodnění a
5. účinné od 1. 1. 1962e) poučení o opravném prostředku.

účinné od 1. 1. 1962(2) V odůvodnění je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.

§ 135

účinné od 1. 1. 1962Vyhlášení usnesení

účinné od 1. 1. 1962Vyhlásit je nutno jen ta usnesení, která byla učiněna při úkonu prováděném za účasti osoby, které se usnesení dotýká, jakož i usnesení, která byla učiněna v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo neveřejném zasedání.

§ 136

účinné od 1. 1. 1962Vyhotovení usnesení

účinné od 1. 1. 1962(1) Není třeba vyhotovovat usnesení, jimiž se jen upravuje průběh řízení nebo způsob provedení důkazů anebo jimiž se nařizuje nebo připravuje jednání soudu.

účinné od 1. 1. 1962(2) Rovněž není třeba vyhotovovat usnesení, která jsou zapsána v plném svém znění v protokole o úkonu, ledaže by bylo nutno opis takového usnesení některé osobě doručovat. Má-li být doručeno v takovém případě pouze prokurátorovi, lze mu doručit opis protokolu.

§ 137

účinné od 1. 1. 1962Oznamování usnesení

účinné od 1. 1. 1962(1) Usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též prokurátorovi. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.

účinné od 1. 1. 1962(2) Má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci. Jde-li o osobu nesvéprávnou, která obhájce, popřípadě zmocněnce nemá, oznámí se usnesení jejímu zákonném zástupci.

účinné od 1. 1. 1962(3) Oznamuje-li se však obviněnému, který není svéprávný, usnesení, proti němuž má stížnost, je třeba je oznámit jak jemu, tak i jeho obhájci a jeho zákonnému zástupci. Je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotním ústavu, je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci i tehdy, je-li obviněný osobou svéprávnou.

účinné od 1. 1. 1962(4) Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se prokurátorovi, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí.

§ 138

účinné od 1. 1. 1962Použití ustanovení o rozsudku

účinné od 1. 1. 1962Jestliže tento oddíl neobsahuje ustanovení zvláštní, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení oddílu prvého této hlavy o rozsudku.

§ 139

účinné od 1. 1. 1962Právní moc a vykonatelnost rozsudku

účinné od 1. 1. 1962(1) Rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li tento zákon něco jiného, i vykonatelný,

1. účinné od 1. 1. 1962a) jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští,
2. účinné od 1. 1. 1962b) jestliže zákon sice proti němu připouští odvolání, avšak
   1. účinné od 1. 1. 1962aa) odvolání ve lhůtě podáno nebylo,
   2. účinné od 1. 1. 1962bb) oprávněné osoby se odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět, nebo
   3. účinné od 1. 1. 1962cc) podané odvolání bylo zamítnuto.

účinné od 1. 1. 1962(2) Odvolání podané jen poškozeným a odvolání podané jen zúčastněnou osobou nebrání tomu, aby ostatní části rozsudku nabyly právní moci a byly vykonány. Stejně tak odvolání týkající se jen některého z více obžalovaných nebrání tomu, aby rozsudek u ostatních obžalovaných nabyl právní moci a byl vykonán.

účinné od 1. 1. 1962(3) Jestliže byla lhůta k podání odvolání zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost o navrácení lhůty, nelze rozsudek vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

§ 140

účinné od 1. 1. 1962Právní moc a vykonatelnost usnesení

účinné od 1. 1. 1962(1) Usnesení je pravomocné a vykonatelné,

1. účinné od 1. 1. 1962a) jestliže zákon proti němu stížnost nepřipouští,
2. účinné od 1. 1. 1962b) jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak
   1. účinné od 1. 1. 1962aa) stížnost ve lhůtě podána nebyla,
   2. účinné od 1. 1. 1962bb) oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo
   3. účinné od 1. 1. 1962cc) podaná stížnost byla zamítnuta.

účinné od 1. 1. 1962(2) Usnesení je vykonatelné, i když dosud nenabylo právní moci, jestliže zákon proti němu sice připouští stížnost, avšak nepřiznává jí odkladný účinek.

účinné od 1. 1. 1962(3) Stížnost, která se týká jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání ani v případě, že má odkladný účinek, tomu, aby usnesení nabylo právní moci a bylo vykonáno v ostatních částech, lze-li je oddělit.

účinné od 1. 1. 1962(4) Jestliže byla lhůta k podání stížnosti mající odkladný účinek zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost o navrácení lhůty, nelze usnesení vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

§ 141

účinné od 1. 1. 1962Přípustnost a účinek

účinné od 1. 1. 1962(1) Opravným prostředkem proti usnesení je stížnost.

účinné od 1. 1. 1962(2) Stížností lze napadnout každé usnesení vyšetřovacího orgánu. Usnesení soudu a prokurátora lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Proti usnesení generálního prokurátora a Nejvyššího soudu není stížnost přípustná.

účinné od 1. 1. 1962(3) Stížnost má odkladný účinek, jen kde to zákon výslovně stanoví.

§ 142

účinné od 1. 1. 1962Oprávněné osoby

účinné od 1. 1. 1962(1) Nestanoví-li zákon něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje; proti usnesení soudu může podat stížnost též prokurátor, a to i ve prospěch obviněného.

účinné od 1. 1. 1962(2) Proti usnesení o vazbě a o ochranném léčení mohou podat stížnost ve prospěch obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání.

§ 143

účinné od 1. 1. 1962Lhůta a místo k podání

účinné od 1. 1. 1962(1) Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137); jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

účinné od 1. 1. 1962(2) Osobám, které podle ustanovení § 142 odst. 2 mohou podat stížnost ve prospěch obviněného, končí lhůta k podání stížnosti týmž dnem jako obviněnému; prokurátorovi však běží lhůta vždy samostatně.

§ 144

účinné od 1. 1. 1962Vzdání se a zpětvzetí stížnosti

účinné od 1. 1. 1962(1) Oprávněná osoba se může stížnosti výslovně vzdát.

účinné od 1. 1. 1962(2) Oprávněná osoba může podanou stížnost vzít výslovně zpět, dokud o ní nebylo rozhodnuto. Stížnost prokurátora může vzít zpět i prokurátor nadřízený.

účinné od 1. 1. 1962(3) Stížnost podaná ve prospěch obviněného jinou oprávněnou osobou nebo za obviněného obhájcem nebo zákonným zástupcem může být vzata zpět jen s výslovným souhlasem obviněného. Prokurátor však může vzít takovou stížnost zpět i bez souhlasu obviněného. V tomto případě běží obviněnému nová lhůta k podání stížnosti od vyrozumění, že stížnost byla vzata zpět.

účinné od 1. 1. 1962(4) Zpětvzetí stížnosti vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí orgán povolaný k rozhodnutí o stížnosti, a nebyla-li věc dosud tomuto orgánu předložena, orgán, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje; v řízení před soudem činí toto rozhodnutí předseda senátu.

§ 145

účinné od 1. 1. 1962Stížnostní důvody

účinné od 1. 1. 1962(1) Usnesení lze napadnout

1. účinné od 1. 1. 1962a) pro nesprávnost některého jeho výroku, nebo
2. účinné od 1. 1. 1962b) pro porušení ustanovení o řízení, které usnesení předcházelo, jestliže toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení.

účinné od 1. 1. 1962(2) Stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.

§ 146

účinné od 1. 1. 1962Řízení před orgánem, proti jehož usnesení stížnost směřuje

účinné od 1. 1. 1962(1) Orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může jí sám vyhovět, nedotkne-li se změna původního usnesení práv jiné osoby. Jde-li o usnesení vyšetřovacího orgánu, které bylo vydáno s předchozím souhlasem prokurátora nebo na jeho pokyn, může vyšetřovací orgán sám stížnosti vyhovět jen s předchozím souhlasem prokurátora.

účinné od 1. 1. 1962(2) Jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí

1. účinné od 1. 1. 1962a) vyšetřovací orgán prokurátorovi, který vykonává nad vyšetřováním dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento prokurátor dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému prokurátorovi,
2. účinné od 1. 1. 1962b) prokurátor nadřízenému prokurátorovi,
3. účinné od 1. 1. 1962c) předseda senátu okresního soudu nadřízenému krajskému soudu, předseda senátu krajského soudu Nejvyššímu soudu; při tom doručí, je-li to potřebné, opis stížnosti prokurátorovi a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena.

§ 147

účinné od 1. 1. 1962(1) Při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán

1. účinné od 1. 1. 1962a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a
2. účinné od 1. 1. 1962b) řízení předcházející napadenému usnesení.

účinné od 1. 1. 1962(2) Týká-li se stížnost jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, přezkoumá nadřízený orgán jen správnost výroků týkajících se této osoby nebo této věci a řízení předcházející přezkoumávané části usnesení.

§ 148

účinné od 1. 1. 1962(1) Nadřízený orgán zamítne stížnost

1. účinné od 1. 1. 1962a) není-li přípustná,
2. účinné od 1. 1. 1962b) byla-li podána opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která se jí výslovně vzdala nebo která znovu podala stížnost, kterou již předtím výslovně vzala zpět, nebo
3. účinné od 1. 1. 1962c) není-li důvodná.

účinné od 1. 1. 1962(2) Jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala opožděně jen proto, že se řídila nesprávným poučením, které jí bylo dáno při oznámení usnesení.

§ 149

účinné od 1. 1. 1962(1) Nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď

1. účinné od 1. 1. 1962a) rozhodne sám ve věci, nebo
2. účinné od 1. 1. 1962b) uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

účinné od 1. 1. 1962(2) Soud rozhodující o stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání může též, je-li to pro náležité objasnění věci potřebné, při zrušení napadeného usnesení vrátit věc prokurátorovi k došetření, a to i v tom případě, že trestní stíhání bylo zastaveno až po přijetí obžaloby (§ 223 a 231). Ustanovení § 191 platí i tu.

účinné od 1. 1. 1962(3) Je-li vadná jen část napadeného usnesení a lze-li ji oddělit od ostatních anebo týká-li se stížnost jen části usnesení (§ 147 odst. 2), omezí nadřízený orgán své rozhodnutí podle odstavce 1 jen na onu část.

účinné od 1. 1. 1962(4) Záleží-li vada v tom, že v napadeném usnesení některý výrok chybí nebo je neúplný, může nadřízený orgán, aniž vysloví zrušení napadeného usnesení, buď sám je doplnit, anebo uložit orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.

účinné od 1. 1. 1962(5) Soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu.

účinné od 1. 1. 1962(6) Orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil.

§ 150

účinné od 1. 1. 1962(1) Orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána.

účinné od 1. 1. 1962(2) Změní-li nadřízený orgán usnesení ve prospěch obviněného z důvodů, který prospívá také některému spoluobviněnému, změní usnesení také ve prospěch tohoto spoluobviněného.

účinné od 1. 1. 1962(3) Ustanovení odstavce 1 platí přiměřeně i pro orgán, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí.