K projednání dědictví je příslušným soud, který byl naposledy obecným soudem zůstavitele. Není-li takový soud v Československé republice, je příslušným soud, v jehož obvodu je majetek zůstavitele nebo jeho část; je-li podle toho příslušných soudů několik, rozhoduje mezi nimi předstižení.
Řízení koná soudce bez ústního jednání.
Soud zahájí řízení z úřední povinnosti, jakmile se doví, že někdo zemřel nebo byl pravomocně prohlášen za mrtvého.
Místní národní výbor oznámí každé úmrtí v obci okresnímu soudu místa úmrtí.
(1) Soud příslušný k projednání dědictví nejprve vyšetří:
(2) Toto šetření se nekoná, jde-li o nezletilého, který byl v době úmrtí v rodičovské moci a neměl jmění.
Soud učiní všechna nutná a neodkladná opatření, zejména zjistí stav a obsah závěti (§ 319) - jestliže se nalezne -, postará se o zajištění dědictví, o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, a to i pod odhadní cenou, o vydání nedoplatků zůstavitelovy odměny za práci a opakujících se důchodů až do výše jednoměsíčního příjmu, jakož i o svěření věcí osobní potřeby pozůstalému manželu, a není-li ho, jinému členu zůstavitelovy domácnosti. Prodej věcí se provede podle obdoby § 564a), ledaže soud rozhodne o jiném způsobu prodeje.
Šetření a opatření uvedená v §§ 314 a 315 provede podle možnosti a potřeby již soud, v jehož obvodu zůstavitel zemřel.
V obcích mimo sídlo okresního soudu může soud o provedení šetření požádat místní národní výbor.
Pro účely řízení o projednání dědictví může soud ustanovit opatrovníky všem dědicům, odkazovníkům a jiným účastníkům, pokud již nemají zákonného zástupce, i když by k ustanovení opatrovníků byl podle § 244 příslušný soud jiný.
Zajištění dědictví se provádí zejména uložením u soudu, zapečetěním v bytě zemřelého nebo uložením u schovatele a konečně zákazem výplaty vkladů a jiných pohledávek. Nezapečetěné věci se sepíší.
(1) Nalezne-li se závěť, zjistí soud v přítomnosti zapisovatele v protokole: datum závěti, kdo ji předložil, stav listiny, zda byla odevzdána zapečetěná či otevřená, zda v ní bylo něco vymazáno, opraveno, nebo zda byla shledána jiná závada.
(2) K protokolu se připojí ověřený opis závěti. Prvopis závěti se zvláštním způsobem uloží.
(3) Je-li závětí několik, postupuje se při všech podle odstavců 1 a 2.
Nezanechal-li zemřelý majetek, soud řízení zastaví. Usnesení o tom se doručí jen na žádost účastníka.
Je-li majetek zůstavitele tak nepatrný, že z něho lze uhradit jen náklady nemoci a přiměřeného pohřbu a jiné přednostní pohledávky, zjistí soud výslechem dědiců a věřitelů, kteří by mohli být uspokojeni, hodnotu majetku a výši dluhů. K tomu je třeba souhlasu věřitelů, kteří by mohli být uspokojeni, dále dědiců, a jestliže všichni odmítli, státu. Majetek rozdělí mezi tyto věřitele na úplnou nebo částečnou úhradu jejich nároků.
Byla-li nařízena exekuční likvidace dědictví, zastaví soud projednání dědictví. Usnesení o tom se doručí jen na žádost účastníka.
Neskončí-li se řízení některým ze způsobů uvedených v §§ 320 až 322, soud dědictví projedná.
Osoby, o nichž lze mít za to, že jsou dědici, soud o tom uvědomí. Zároveň je poučí, že mohou do jednoho měsíce, neustanovil-li soud lhůtu delší, dědictví odmítnout, a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí. Uvědomění a poučení se doručí do vlastních rukou nebo se dá ústně a zapíše se do protokolu.
(1) Vždy se sepíše přesný a úplný seznam všeho jmění, které měl zůstavitel v držbě v době smrti, nebo které je u třetích osob, s udáním jeho tehdejší obecné ceny (soupis).
(2) Má-li na zjištění jmění zájem socialistická právnická osoba, anebo je-li dědicem osoba nesvéprávná nebo neznámého pobytu, provede se soupis i odhad neprodleně na místě samém.
(3) Zpravidla se opustí od soupisu na místě samém a od odhadu, jde-li toliko o osobní majetek zůstavitele a dědicové žijí převážně z výtěžku vlastní práce.
(1) Soupis se koná zpravidla podle údajů předvolaných dědiců a opatrovníků, dostaví-li se tito, v jejich přítomnosti.
(2) Má-li se provést též odhad, je nutno přibrat i znalce. Při odhadu nemovité věci lze její cenu zjistit i bez znalce podle předpisů platných pro daně a veřejné dávky, podle posledního dříve vykonaného odhadu, anebo podle smlouvy o posledním zcizení, neodporují-li tomu osoby, jež mají na odhadu právní zájem.
Koná-li se soupis na místě samém, je orgán, který ho provádí, povinen opatřit si za použití vhodných prostředků podle možnosti úplné vysvětlení o stavu jmění (aktiv a pasív). V protokole uvede, jakých prostředků k tomu zejména použil, a podle možnosti v prvopise nebo v opise připojí nalezené listinné doklady.
Na konci soupisu se vypočte výše dluhů a čistého majetku, který zbývá po jejich odečtení. U sporných aktiv a pasív omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku se k nim nepřihlíží.
Protokol podepíší všichni při soupisu a případném odhadu zúčastnění; dědicové tak učiní s prohlášením, že jejich údaje jsou správné a úplné a že vědomě nic z dědictví nezamlčeli. Dědice je nutno předem poučit o trestních následcích nesprávného nebo neúplného prohlášení o stavu jmění.
(1) Soud určí obecnou cenu majetku v době smrti zůstavitele, výši dluhů a čistou cenu dědictví; přitom též uvede, zda a jakým způsobem se odchýlil od sestaveného soupisu.
(2) Soupis nebrání dědicům ani jiným osobám, aby se domáhali svého práva mimo řízení o projednání dědictví.
(1) Jestliže někdo před potvrzením o nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a potvrdí nabytí dědictví tomu z nich, jehož dědické právo zjistí.
(2) Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví méně pravděpodobným, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu a po jejím marném uplynutí pokračuje v projednávání dědictví bez ohledu na tohoto dědice.
(3) Byla-li žaloba podána včas, vyčká soud s dalším projednáváním dědictví až do skončení řízení o žalobě.
(4) Pro toto řízení o žalobě je sám příslušný.
Na návrh dědice vyzve soud věřitele vyhláškou, kterou vhodným způsobem uveřejní, aby do určité lhůty oznámili své nároky, a upozorní je na následky neoznámení (§ 514 občanského zákoníka).
Jakmile jsou splněny zákonné podmínky, potvrdí soud nabytí dědictví a prohlásí projednávání za skončené.
Usnesení, kterým se potvrzuje nabytí dědictví, má obsahovat:
(1) Dědici si mohou rozdělit věci patřící do dědictví i mimosoudně. Je-li však některý z nich nesvéprávný, může se tak stát jen před soudem.
(2) Rozdělení dědictví před soudem musí být soudem schváleno (§ 76 věta prvá).
(3) Nedohodnou-li se dědici o převzetí věci, která podle zákona nemůže být ve spoluvlastnictví dvou nebo více osob, nařídí soud projednávající dědictví prodej takové věci; prodej se vykoná podle obdoby § 564.
Jsou-li mezi dědici osoby pod zvláštní ochranou zákona, postará se soud, aby dědictví bylo pro tyto osoby řádně uschováno, popřípadě zasláno příslušnému poručenskému nebo opatrovnickému soudu. Tento soud je nutno také zpravit o tom, že bylo vydáno potvrzení o nabytí dědictví.
(1) Po právní moci usnesení, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví, zruší soud provedená zajištění dědictví, jakož i opatrovnictví, zruší všechny zákazy výplaty vkladů, pojistek apod., které byly v řízení o projednání dědictví nařízeny nebo příslušnými ústavy podle zákona provedeny, a těmto ústavům oznámí, komu smějí zadržené částky vyplatit.
(2) Toto ustanovení se nevztahuje na opatření učiněná k zajištění daní a veřejných dávek.
Ustanovení o dědictví a dědicích platí přiměřeně o odkazech a odkazovnících.
Objeví-li se po potvrzení o nabytí dědictví nový majetek, učiní soud potřebná zajišťovací opatření, doplní soupis a podle potřeby i usnesení, kterým bylo nabytí dědictví potvrzeno.
Objeví-li se po potvrzení o nabytí dědictví závěť, zjistí soud její stav a obsah (§ 319), uschová ji a zpraví o ní dědice z této závěti; dědictví však znovu neprojednává.
Zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel žije, nebo zruší-li se jeho prohlášení za mrtvého, zruší soud usnesení, kterým potvrdil nabytí dědictví.
Má-li jmění zůstavitele připadnou státu jako odúmrť, učiní soud projednávající dědictví potřebná zajišťovací opatření a potom vydá toto jmění státu.
Pro umoření listiny je příslušným obecný soud navrhovatele, a není-li takový soud v Československé republice, soud zdejšího místa platebního.
Řízení koná soudce bez ústního jednání.
(1) Umořit lze jen ztracenou anebo zničenou listinu, jejíž předložení je třeba k uplatňování práva.
(2) Soudně nelze umořit papírové peníze, loterní losy, kupóny a talóny cenných papírů, vkladní knížky, dále lístky a známky denního oběhu (vstupenky, jízdenky apod.).
Navrhovatel je povinen uvést též skutečnosti, z nichž vyplývá, že může z listiny nebo na jejím základě uplatnit nějaké právo, anebo je povinen udat skutečnosti, z nichž vyvozuje jiný právní zájem na umoření listiny. Je povinen předložit opis listiny nebo označit listinu, jejího výstavce a jeho bydliště (sídlo), popřípadě i jiné osoby podle listiny zavázané a jejich bydliště (sídlo), jakož i druh a znaky, které ji rozlišují od jiných listin téhož druhu; zní-li listina na určitou částku, je povinen uvést i tuto částku.
Účastníky řízení jsou navrhovatel, osoba podle listiny zavázaná, přihlášený držitel listiny, jakož i ten, kdo podal námitky.
Soud zjistí, zda byla listina s udanými znaky vystavena a zda byla ztracena nebo zničena. Zjistí-li soud, že tomu tak není, nebo že umoření listiny brání jiné překážky, řízení zastaví.
(1) Nezjistí-li soud žádnou z překážek, vydá vyhlášku. Ve vyhlášce uvede:
(2) Je-li umořována směnka, zapoví soud příjemci cizí směnky nebo výstavci vlastní směnky a jejich rukojmím její zaplacení a vydá vyhlášku (odstavec 1); vyhlášková lhůta je dva měsíce.
(1) Jde-li o listinu na doručitele bez kupónu (s výjimkou pojistek), skončí vyhlášková lhůta až za rok po splatnosti pohledávky z listiny.
(2) U listin na doručitele s kupóny skončí vyhlášková lhůta až za rok po splatnosti posledního kupónu nebo po dřívější splatnosti pohledávky z listiny. Nebude-li na poslední kupón placeno, počítá se lhůta od prvého července roku, kdy se měla stát výplata. Lhůta však neskončí nikdy dříve než za rok ode dne uveřejnění vyhlášky.
(3) Vyhlášková lhůta u směnek se počítá: není-li směnka ještě splatná, od prvního dne od její splatnosti, a jestliže je již splatná, ode dne uveřejnění vyhlášky. Při směnkách na viděnou se počítá lhůta, jestliže v době uveřejnění vyhlášky ještě neuplynula lhůta k předložení směnky, od posledního dne této lhůty; uplynula-li již v uvedené době lhůta k předložení směnky, počítá se vyhlášková lhůta ode dne uveřejnění vyhlášky.
Vyhláška se doručí navrhovateli, osobě podle listiny zavázané a jiným osobám, které by mohly přispět k objasnění věci; kromě toho se v den vydání vyvěsí na soudní desce a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky a podle potřeby i jinak.
(1) Od zahájení řízení až do jeho pravomocného skončení neběží promlčecí lhůta proti navrhovateli ani lhůta určená k výplatě listiny.
(2) Ten, komu byla vyhláška doručena, anebo kdo se o ní mohl při náležité péči dovědět, nesmí pod následky neplatnosti nakládat s právy z umořované listiny, konat výplaty nebo jiná plnění podle ní, zcizit ji nebo provést na ní změny. Osoba podle listiny zavázaná je povinna zadržet předloženou listinu a oznámit to soudu se zprávou, kdo ji předložil.
Zákazy a rozkazy podle § 352 odst. 2 může soud na žádost navrhovatele vydat již před vydáním vyhlášky. Usnesení o tom doručí neprodleně účastníkům a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky.
(1) Talón je neúčinný, dokud trvá umořovací řízení nebo opatření podle § 353 o listině, k níž byl vydán, nebo jestliže majitel listiny, předloživ ji zavázané osobě, odporoval tomu, aby na základě talónu byl vydán nový kupónový arch. Byl-li podán odpor, smějí být další kupóny a další talón vydány jen tomu, kdo předloží listinu, k níž byly kupóny a talón vydány.
(2) Jestliže byly kupóny ztraceny nebo zničeny a poškozený to oznámil osobě podle listiny zavázané před promlčením nároku z toho nebo onoho kupónu, může se na této osobě domáhat plnění do roku po uplynutí promlčecí lhůty, nebyl-li v promlčecí lhůtě kupón předložen k výplatě nebo nárok z něho soudně uplatněn.
(3) Bylo-li zahájeno umořovací řízení o směnce, je navrhovatel, který se vykáže soudní vyhláškou, oprávněn žádat zaplacení splatné směnky na příjemci cizí směnky nebo na výstavci vlastní směnky, anebo na jejich rukojmích jen tehdy, jestliže dá přiměřenou jistotu, dokud nebude směnka prohlášena za umořenou; nedá-li tuto jistotu, může žádat složení dlužné částky k soudu.
Soud přezkoumá přihlášky a námitky. Zjistí-li soud, že listina není ztracena nebo zničena, anebo že nebylo jiných podmínek pro zahájení řízení, řízení zastaví.
(1) Uplyne-li vyhlášková lhůta a nedojde-li k zastavení řízení podle § 355, prohlásí soud na další návrh listinu za umořenou. Návrh je třeba podat do jednoho měsíce po uplynutí vyhláškové lhůty nebo alespoň před vydáním zastavovacího usnesení.
(2) Nebyl-li takový návrh podán, soud zastaví řízení. Na tento následek je třeba navrhovatele výslovně upozornit už při doručení vyhlášky a podle možnosti znovu před zastavením řízení.
Ustanovení o umoření směnek se užije přiměřeně na umoření šeků a poukázek na cenné papíry.
(1) Umořovací usnesení nahrazuje umořenou listinu, dokud osoba zavázaná nevydá za ni oprávněné osobě náhradní listinu.
(2) Byla-li prohlášena za umořenou listina, je tím umořen i talón k ní vydaný.
K přijetí věci do soudní úschovy je příslušný kterýkoli okresní soud. Má-li však další opatření s předmětem úschovy učinit soud jiný, je nutno ho o složení vyrozumět.
Řízení koná soudce bez ústního jednání.
Usnesení o přijetí věci do soudní úschovy se doručí složiteli a osobě, pro kterou je věc složena (věřiteli).
(1) Peníze a cennosti se uloží do soudní úschovy u peněžního ústavu k tomu oprávněného.
(2) Listiny se podle své povahy uloží zvláštním způsobem u soudu nebo jiným vhodným způsobem.
(3) Při jiných movitých věcech soud na náklady navrhovatele ustanoví pro jejich opatrování vhodného schovatele.
(1) Vyžaduje-li úschova nákladu, uloží soud navrhovateli, aby složil přiměřenou zálohu na dobu, po kterou zůstanou věci pravděpodobně v soudní úschově, vždy však nejdéle na jeden rok. Jestliže navrhovatel nesloží zálohu včas, odmítne soud přijmout věc do soudní úschovy.
(2) Před vyčerpáním zálohy vyzve soud složitele přímo, a není-li to možné, veřejnou vyhláškou, aby složil zálohu další. Nesloží-li složitel zálohu včas, soud mu věc vrátí. Není-li to možné nebo zdráhá-li se složitel věc přijmout, nařídí soud prodej složené věci v dražbě podle zásad exekučního prodeje. Byla-li dražba bezvýsledná, prodá věc výkonný úředník z volné ruky. Výtěžek se uloží do soudní úschovy.
Nelze-li v obvodu soudu nalézt vhodného a k přijetí ochotného schovatele, nebo jde-li o věci nehodící se k úschově, zejména podléhají-li zkáze, je třeba přijetí věci do soudní úschovy odmítnout.
Soud vydá složiteli předmět soudní úschovy, dojde-li jeho žádost o vydání dříve, než byl věřitel o složení soudem vyrozuměn, anebo uznal-li soud pravomocně složení za nepřípustné; jinak soud vydá předmět na žádost věřiteli.
(1) Když již soud věřitele o složení uvědomil, vydá předmět úschovy složiteli, jestliže si to vymínil, nebo jestliže věřitel předmět úschovy nepřijal. Jinak jej vydá složiteli, popřípadě jiné osobě o to žádající, jen tehdy, souhlasí-li s tím složitel i věřitel; odporuje-li některý z nich vydání, soud žádost o vydání zamítne a žadatele odkáže, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného příslušného řízení.
(2) Nevykáže-li žadatel ve lhůtě určené soudem, že podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného příslušného řízení, má se za to, že se nároku na vydání vzdal; na tento následek je třeba žadatele upozornit v usnesení, kterým se odkazuje, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného řízení.
Soud, u něhož jsou staré úschovy, vyzve oprávněné po uplynutí pěti roků ode dne složení vyhláškou, kterou uveřejní vhodným způsobem, aby do jednoho roku od jejího uveřejnění vykázali své oprávnění. Jestliže oprávnění tak neučiní, prohlásí předměty úschovy za propadlé ve prospěch státu; o tom je třeba oprávněné poučit. Jsou-li známy osoby, které předmět úschovy složily, anebo pro něž tyto předměty byly složeny, uvědomí je soud o vydání vyhlášky zvlášť.
Soud vyzve příslušný orgán státní správy, aby se vyjádřil o přihlášených nárocích. Považuje-li soud ohlášené nároky za zřejmě neoprávněné nebo nepřihlásí-li se nikdo, prohlásí předměty staré úschovy za propadlé ve prospěch státu; listiny uloží ve spisovně.
Pro řízení podle tohoto dílu je příslušným soud, v jehož obvodu je předmět nájmu.
Účastníky řízení jsou pronajímatel a nájemce.
Nájemní smlouvy o věcech nemovitých může vypovědět, pokud k tomu není třeba přivolení soudu, kterákoli smluvní strana soudně nebo mimosoudně ve lhůtách a na období, jež stanoví zákon nebo zvláštní předpisy.
Soudní výpověď má obsahovat zejména označení předmětu nájmu a dobu, kdy se má nájemní smlouva skončit.
(1) Spolu se soudní výpovědí doručí soud odpůrci rozkaz, aby předmět nájmu v době určené v rozkazu pod exekucí odevzdal nebo převzal, anebo aby do patnácti dnů ode dne doručení výpovědi podal odpor u soudu, který rozkaz vydal. Odpor nemusí být odůvodněn.
(2) Soudní výpověď je nutno doručit spolu s rozkazem ve lhůtě uvedené v § 371. Výpovědi podané teprve po uplynutí této lhůty soud odmítne.
(3) Výpověď nesmí být odmítnuta jen proto, že byla podána před počátkem výpovědní lhůty.
(4) I když se doručení stalo teprve po uplynutí výpovědní lhůty, je výpověď platná, nebude-li včas podán odpor.
(1) Vypovídaný může také proti mimosoudní výpovědi do patnácti dnů po jejím obdržení podat odpor u soudu příslušného podle § 369. Nepodáním odporu nepozbývá vypovídaný obranu proti výpovědi, která je základem žaloby na odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu.
(2) Žalobu na odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, jejímž základem je mimosoudní výpověď, lze podat již před uplynutím výpovědního období.
(1) U nájemních smluv, které zanikají uplynutím doby, může každá smluvní strana před uplynutím, nejpozději však do patnácti dnů po uplynutí nájemní doby, navrhnout u soudu vydání rozkazu odpůrci, aby v ustanovenou dobu pod exekucí odevzdal nebo převzal předmět nájmu, anebo aby do patnácti dnů od doručení rozkazu podal odpor u soudu, který vydal rozkaz. Odpor není třeba odůvodnit.
(2) Byl-li nájemní poměr sjednán na více než šest měsíců, lze tento návrh učinit jen v posledních šesti měsících.
O vydání rozkazu podle § 373 odst. 1 a § 375 odst. 1 rozhoduje soudce bez slyšení účastníků. Totéž platí o odmítnutí pozdě podaného odporu.
Rozkazy podle § 373 odst. 1 a § 375 odst. 1 je třeba doručit bez prodlení odpůrci s jedním stejnopisem výpovědi nebo návrhu do vlastních rukou.
(1) Byl-li odpor podán včas, ustanoví soud rok k ústnímu jednání.
(2) Řízení se koná podle ustanovení hlavy jedenácté. Účastník, který dal výpověď nebo podal návrh, aby předmět nájmu byl vrácen nebo převzat, pokládá se za žalobce.
(1) V rozsudku budiž vyřčeno, zda a pokud se výpověď nebo rozkaz vydaný podle § 375 ponechává v platnosti nebo se zrušuje, jakož i zda a kdy je žalovaný povinen předmět nájmu odevzdat nebo převzít.
(2) Výpověď se posuzuje podle doby, kdy byla dána.
(1) Proti soudním rozkazům k odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, které jsou vydány na základě soudní výpovědi nebo na návrh podle § 375, se připouští pouze odpor; řádný opravný prostředek se nepřipouští.
(2) Soudní výpovědi a rozkazy k odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, proti nimž nebyl podán odpor, jakož i pravomocné rozsudky a schválené soudní smíry v těchto věcech pozbudou platnosti s výjimkou výroku o náhradě nákladů, jestliže nebude navržena exekuce do patnácti dnů po tom, kdy nastala doba určená v nich k úplnému vyklizení nebo převzetí předmětu nájmu, a nabyla-li tato rozhodnutím právní moci, nebo byly-li soudní smíry schváleny až po uplynutí této doby, do patnácti dnů po právní moci.
(3) Ustanovení odstavce 2 platí také o soudních smírech a rozsudcích na odevzdání předmětu nájmu a na zrušení nebo vyslovení zániku nájemní smlouvy, jakož i o soudních smírech a rozsudcích v řízení podle § 374.
Výpovědi, rozkazy, rozsudky a soudní smíry týkající se trvání, zániku nebo zrušení nájemní smlouvy, jež byly vydány proti nájemci, jsou účinné a lze je vykonat i proti osobám, které jsou na nemovité věci jen na základě práva nájemcova.
(1) Ustanovení tohoto dílu platí pro nájmy bytů, částí bytů a jiných místností (dále jen „předmět nájmu“). Nevztahují se však na nájmy:
(2) Na podnájemní smlouvy o bytech (jejich částech) se ustanovení tohoto dílu vztahují jen:
(3) Podnájmu jsou co do ochrany postaveny na roveň nájmy:
Účinnost ustanovení tohoto dílu nelze vyloučit ani omezit úmluvou stran.
Pronajímatel může nájemní poměr ukončit, nedošlo-li mezi ním a nájemcem k dohodě, kterou nájemce dodržel, pouze s přivolením soudu (§ 389) nebo soudním smírem v řízení podle tohoto dílu. Jakýkoli jiný způsob zrušení nájemního poměru pronajímatelem je neplatný. K neplatnosti je třeba přihlížet z úřední povinnosti v každém období řízení i v řízení exekučním; namítá-li nájemce nepřípustnost výpovědi ve stížnosti proti usnesení, kterým byla povolena exekuce vyklizením, má stížnost odkladný účinek.
(1) Přivolení k výpovědi může být dáno jen z důležitých důvodů.
(2) Ze zvláště naléhavých důvodů může pronajímatel žádat též o přivolení ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi.
(3) Ministr spravedlnosti stanoví v dohodě se zúčastněnými ministry nařízením, z kterých důležitých důvodů, buď se zřetelem na potřebu pronajímatele, nebo chování nájemce, či z jiných důležitých důvodů, může být dáno přivolení k výpovědi; stejně stanoví, z kterých zvláště naléhavých důvodů může být žádáno o přivolení ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi.
(1) V případech, v nichž důležitým důvodem přivolení k výpovědi je potřeba pronajímatele, může soud na návrh nájemce při přivolení k výpovědi vyslovit, že pronajímatel má nájemci po vyklizení předmětu nájmu nahradit zcela nebo zčásti potřebné stěhovací náklady, odpovídá-li to slušnosti, zvláště se zřetelem na hospodářskou situaci pronajímatele a nájemce. Stěhovací náklady určí soud podle volného uvážení.
(2) V případech, v nichž důležitým důvodem přivolení k výpovědi je potřeba pronajímatele, je pronajímatel povinen vypověděnému nájemci znovu pronajmout předmět nájmu a nahradit mu zaviněnou škodu, nebude-li předmětu nájmu do třiceti dnů po odevzdání použito k účelu, pro který bylo dáno přivolení k výpovědi. Tato lhůta nepočne běžet dříve, než by při náležité péči mohlo být započato s používáním nájemního předmětu k uvedenému účelu.
O příslušnosti platí ustanovení § 369.
Účastníky řízení jsou pronajímatel a nájemce.
(1) V návrhu na přivolení k výpovědi nebo ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi je třeba uvést i předmět nájmu a výpovědní lhůtu nebo dobu, kdy má být nájemní poměr zrušen bez výpovědi.
(2) Návrh je třeba nájemci doručit do vlastních rukou. Klid řízení je přípustný. Před rozhodnutím ve věci je soud povinen dát příležitost místnímu národnímu výboru, aby se mohl vyjádřit.
(3) Pravomocné přivolení k výpovědi nahrazuje výpověď; v rozsudku, kterým se přivoluje k výpovědi, určí soud dobu, kdy se nájemní poměr skončí a kdy má nájemce předmět nájmu odevzdat, tak, jako by výpověď byla dána na nejbližší výpovědní období. Soud určí v rozsudku dobu, kdy se nájemní poměr skončí a kdy má nájemce odevzdat předmět nájmu, i tehdy, jde-li o zrušení nájemního poměru bez výpovědi.
Náklady řízení o přivolení k výpovědi z důvodů potřeby pronajímatele hradí pronajímatel. Ustanovení § 132 tím není dotčeno.
O účincích rozsudku a soudních smírů platí ustanovení § 380 odst. 2 a 3 a § 381 obdobně.
Na nájemné smlouvy sjednané na určitou dobu se hledí tak, jako by byly sjednány na dobu neurčitou s výpovědí ve lhůtách a na období, jež stanoví zákon nebo zvláštní předpisy. Před uplynutím smluvené nájemní doby nelze žádat o přivolení k výpovědi z důvodů potřeby pronajímatele.
(1) Zemře-li nájemce, vstupují dnem jeho smrti v nájemní smlouvu příslušníci jeho rodiny, kteří v tento den s ním žili ve společné domácnosti a nemají vlastní byt, jakož i za téže podmínky osoby, které s ním žily ve společné domácnosti nejméně jeden rok před jeho smrtí a které se staraly z tohoto důvodu o společnou domácnost, anebo byly na něho odkázány výživou. Prohlásí-li však - nejsou-li dědici - do týdne po tom, co se dověděli o smrti nájemce, že odmítají pokračovat v nájemním poměru, platí, že nedošlo ke vstupu do nájemního poměru.
(2) Tohoto ustanovení se užije přiměřeně i v případě, že nájemce trvale opustil společnou domácnost. Jeho výpověď je jen tehdy platná, prohlásí-li oprávněné osoby (odstavec 1), že odmítají pokračovat v nájemním poměru.
(3) Za příslušníky rodiny podle ustanovení odstavce 1 se považují manžel (manželka), příbuzní v pokolení přímém (i z osvojeneckého poměru) a sourozenci.