Nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2006 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

III. III.

1. 45. Ustanovení § 133a o. s. ř., jehož součástí je ke zrušení navržený odstavec 2, zní:

   㤠133a

   Odkaz 㤠133a

   (1) Skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

   (2) Skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého rasového nebo etnického původu, má soud ve věcech poskytování zdravotní a sociální péče, přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství v profesních a zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“.

IV. IV.

1. 46. Ústavní soud v rámci zkoumání podmínek řízení shledal, že aplikace napadeného ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. je při rozhodování ve věci krajským soudem nevyhnutelná. Jedná se tedy o ustanovení, kterého má být ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy při řešení věci použito, a tudíž podmínka stanovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy je splněna.
2. 47. K žádosti M. B., L. Č. a D. D. o přiznání postavení vedlejších účastníků, resp. o rozhodnutí, že takové postavení v řízení mají, Ústavní soud uvádí, že v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů zákon o Ústavním soudu, kterým je podle čl. 88 Ústavy Ústavní soud vázán, s výjimkou případů nastalých v důsledku postupu dle ustanovení § 35 odst. 2 citovaného zákona, vedlejší účastenství nezná.

V. V.

1. 48. Ustanovení § 133a odst. 2 bylo do občanského soudního řádu vloženo zákonem ze dne 21. března 2002 č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního. Zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna 2003 a byl publikován v částce 61/2002 Sbírky zákonů, jež byla rozeslána dne 17. 4. 2002.
2. 49. Z elektronické knihovny Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ústavní soud zjistil, že návrh zákona byl předložen Poslanecké sněmovně jako vládní návrh dne 1. 10. 2001 a rozeslán poslancům jako tisk 1081/0. Návrh byl přijat na 46. schůzi Poslanecké sněmovny dne 15. února 2002 usnesením č. 2106, když z přítomných 159 poslanců jich pro návrh hlasovalo 149 při kvoru 80.
3. 50. Z elektronické knihovny Senátu Parlamentu České republiky Ústavní soud zjistil, že návrh zákona byl rozeslán senátorům jako senátní tisk č. 224. Na 15. schůzi Senátu, třetí funkční období, dne 21. března 2002 přijal Senát usnesení č. 327, kterým vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Z přítomných 43 senátorek a senátorů se pro návrh vyslovilo 38, proti 1, při kvoru 22.
4. 51. Dne 26. 3. 2002 byl zákon doručen prezidentovi republiky k podepsání. Prezident republiky zákon podepsal dne 28. 3. 2002.
5. 52. Ústavní soud proto ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu shledal, že zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, byl přijat a vydán v mezích Ústavou České republiky stanovené zákonodárné kompetence Parlamentu České republiky a ústavně předepsaným způsobem.

VI. VI.

1. 53. Ústavní soud dospěl k závěru, že opodstatněnost návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. není dána, a návrh proto zamítl z následujících důvodů.
2. 54. V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy Ústavní soud posuzuje obsah zákona z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že se jako poslední vnitrostátní instance pro ústavněprávní kvalifikaci nepokládá být vázán kvalifikací, kterou věci přisuzuje navrhovatel v odůvodnění svého návrhu. Podle zásady iura novit curia se návrhem může zabývat i z pohledu ustanovení, jichž se navrhovatel či strany nedovolávaly. Návrh nebo stížnost je charakterizována skutky, které kritizuje, resp. svým předmětem, jehož neústavnost tvrdí, a ne pouhým právním odůvodněním. Z toho ovšem nelze dovodit, že podrobná ústavněprávní argumentace nemá být pravidelnou součástí návrhu. V daném případě je Ústavní soud toho názoru, že návrh krajského soudu takovou podrobnější argumentaci neobsahuje.
3. 55. Podstatou návrhu je tvrzení, že ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. je protiústavní tím, že ve věcech tam vyjmenovaných přesouvá důkazní břemeno na stranu žalovanou, čímž ji diskriminuje. Tím prý porušuje ústavně zakotvená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jemu odpovídající práva zakotvená v hlavě páté Listiny, princip rovnosti účastníků soudního řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. (dále jen „Pakt“), a zákaz diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.
4. 56. V projednávaném případě jde tedy o uplatňování procesního principu rovnosti a nediskriminace při rozhodování obecných soudů v civilních věcech. Mezinárodněprávní ochranu zakotvuje primárně Pakt, jenž v čl. 14 odst. 1 mimo jiné stanoví, že „Všechny osoby jsou si před soudem rovny.“.
5. 57. Právo na spravedlivý proces je zaručeno především článkem 6 Úmluvy, který je ostatně takto v Protokolem č. 11 revidovaném textu Úmluvy přímo nadepsán a jehož relevantní ustanovení pro tzv. „civilní větev“ zní:

   „Čl. 6

   Odkaz „Čl. 6

   Právo na spravedlivý proces

   1. 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích ...“.