Nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2006 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

Odůvodnění

I. I.

1. 1. Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení o ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 občanského zákoníku, vedeném pod sp. zn. 34 C 22/2002, projednává spor mezi žalobci M. B., L. Č., D. D. a R. K., všichni bytem Ústí nad Labem, a žalovanými J. H. a P. D., podnikajícími v Ústí nad Labem, podle žaloby doručené krajskému soudu dne 13. 3. 2002.
2. 2. Podstata sporu tkví v tom, že dne 26. 11. 2001 asi v 11.15 hod. žalobci, občané romské národnosti, navštívili restauraci žalovaných v Ústí nad Labem. Podle tvrzení žalobců si jich delší dobu nikdo z obsluhy nevšímal, a proto se druhá žalobkyně kolemjdoucí servírky zeptala, zda budou obslouženi. Ta odpověděla, že nebudou, protože restaurace je soukromým klubem a k obsloužení je třeba předložit klubovou kartu, kterou mají jen stálí hosté a stojí 300 Kč. Poté, co žalobci projevili zájem kartu zakoupit, bylo jim sděleno, že si mohou dát jedno pivo a odejít. Žalobci však uvedli, že se chtějí najíst, na což jim bylo odpovězeno, že v restauraci se nevaří. Bezprostředně poté vstoupily do provozovny tři neromské osoby, jež byly bez jakýchkoliv dotazů a požadavků na předložení klubové karty obslouženy. Popsaný přístup obsluhujícího personálu žalobci vnímají jako rasovou diskriminaci snižující jejich důstojnost. Žalobou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem se proto domáhali ochrany osobnosti a uložení povinnosti žalovaným zaslat jim omluvný dopis a zaplatit náhradu nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč, tj. každému ze žalobců 20 000 Kč, a uhradit náklady řízení.
3. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 7. 2004 č. j. 34 C 22/2002-63 řízení přerušil s odůvodněním, že ustanovení § 133a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem [čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též „Ústava“), § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)], a Ústavnímu soudu podal návrh na jeho zrušení.
4. 4. Krajský soud v návrhu uvedl, že v řízení dosud vyslechl žalobce (s výjimkou omluvivší se L. Č.), oba žalované, jejich zaměstnankyni E. M. a svědka strany žalované J. L. Žalobci setrvali na svém tvrzení, že byli jakožto Romové rasově diskriminováni. Žalovaní i jejich zaměstnankyně popřeli, že by kohokoliv, kdykoliv a z jakýchkoliv důvodů znevýhodňovali oproti jiným zákazníkům; shodně však uvedli, že toto tvrzení nemohou nijak prokázat, protože obsluhu jednotlivých restauračních hostů žádným způsobem nedokumentují. Svědek L. prohlásil, že ač Rom, se v téže době a v témž místě jako žalobci diskriminován být necítil. Krajský soud dále uvedl, že navzdory tvrzením neurčitě nasvědčujícím spíše protistraně, žalobci na své žalobě setrvali a požadovali, aby bylo rozhodnuto v jejich prospěch při použití ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř., neboť jejich přesvědčení, že byli při poskytování služeb rasově diskriminováni, nebylo v řízení vyvráceno, a má tedy být vzato za prokázané.
5. 5. Krajský soud v Ústí nad Labem v rámci velmi stručné ústavněprávní argumentace vyjádřil přesvědčení, že ustanovení § 133a odst. 2 občanského soudního řádu narušuje ústavní princip procesní rovnosti účastníků soudního řízení, a tudíž je v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy, dle něhož „Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.“. Přesunem důkazního břemene - oproti standardnímu pořádku – z žalobců na žalované je strana žalující nespravedlivě zvýhodněna, neboť nemusí prokazovat, co se mělo stát a proč je žalováno, zatímco strana žalovaná je nespravedlivě znevýhodněna, neboť by měla prokázat, co se nestalo, ačkoliv s potřebností takového důkazu nemohla předem počítat. Z logiky věci přitom vyplývá, že zatímco první důkaz je možný relativně snadno, důkaz druhý je obtížný, případně – jako v předmětné věci – i zcela nemožný.
6. 6. Případná argumentace, že ani standardní pořádek zatěžující důkazním břemenem žalobce úplnou rovnost stran nezaručuje, dle přesvědčení navrhovatele neobstojí, neboť uvedený standardní pořádek odráží rozdílnou procesní situaci obou protivných účastníků řízení: žalobce je „pánem procesu“ a jeho ukončení může vždy – po zvážení eventuální vlastní důkazní nemohoucnosti – vcelku jednoduše dosáhnout; naproti tomu žalovaný takovou možnost nemá. Je tudíž spravedlivé, aby tato procesní slabost žalovaného byla kompenzována snětím důkazního břemene.
7. 7. Z uvedených důvodů je krajský soud přesvědčen, že napadené ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. porušuje právo žalovaných na spravedlivý proces, jež je imanentně obsaženo nejen v českém ústavním pořádku, ale i v právním pořádku Evropské unie, např. v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
8. 8. Závěrem Krajský soud v Ústí nad Labem navrhl, aby Ústavní soud nálezem ustanovení § 133a odst. 2 občanského soudního řádu zrušil.
9. 9. Dne 23. 8. 2004 byla Ústavnímu soudu doručena žádost M. B., L. Č. a D. D., žalobců v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 22/2002, v níž Ústavní soud požádali o zvážení, zda by v řízení o návrhu Krajského soudu v Ústí nad Labem na zrušení ustanovení § 133a o. s. ř. mohli být považováni za vedlejší účastníky, resp. zda by jim takové postavení mohlo být přiznáno usnesením podle ustanovení § 28 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

II. II.