Platné znění

Nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2006 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

vyhlášené znění

II. / II.a

II.a II.a

  1. 10. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zastoupená svým předsedou PhDr. Lubomírem Zaorálkem ve vyjádření ze dne 27. 8. 2004 uvedla, že ustanovení § 133a bylo do občanského soudního řádu vloženo primárně jako reakce na závazek České republiky vyplývající ze Směrnice Rady ES č. 97/80/EC ze dne 15. 12. 1997, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví. Následně bylo ustanovení § 133a rozšířeno zákonem č. 151/2002 Sb., který do něj promítl požadavky dalších dvou evropských směrnic, tj. Směrnice Rady č. 2000/43/EC ze dne 29. června 2000, provádějící zásadu rovného zacházení mezi osobami bez ohledu na rasový nebo etnický původ, a Směrnice Rady č. 2000/78/EC ze dne 27. listopadu 2000, zakládající obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.
  2. 11. Podle směrnice č. 2000/43/EC byly členské státy Evropské unie povinny zajistit ve svých právních řádech, aby v případech, kdy osoby, které se považují za poškozené, protože podle jejich názoru došlo k jejich přímé či nepřímé diskriminaci z důvodu, že vůči nim nebylo postupováno podle zásad rovného zacházení, důkazní břemeno nesla žalovaná strana. Záměrem této směrnice je to, aby bylo povinností žalovaného prokázat, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo.
  3. 12. Poslanecká sněmovna se neztotožnila s názorem navrhovatele, že promítnutím závazku vyplývajícího pro Českou republiku ze směrnice č. 2000/43/EC do občanského soudního řádu byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy, který upravuje rovnost účastníků v řízení před soudem. V každém civilním procesu má jeden z účastníků řízení povinnost důkazního břemene a tato povinnost neznamená porušení rovného postavení účastníků řízení před soudem. Napadené ustanovení při stanovení důkazní povinnosti vychází především z ochrany účastníků, kteří se domnívají, že byli poškozeni na svých právech z důvodů nerovného zacházení. Rovnost účastníků řízení je dána, mimo jiné, především nezávislostí soudu. Účastníci řízení, vůči kterým soud plní svoji úlohu, musí být navzájem nepodřízení, tzn. musí mít v řízení rovné postavení. Toto rovné postavení není narušeno povinností důkazního břemene.
  4. 13. Napadené ustanovení neodnímá žalovaným právo na spravedlivý proces. V rámci zásad spravedlivého řízení před soudem je i v tomto případě (tj. cestou podle ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř.) umožněno účastníkům řízení domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V rámci tohoto postupu má každý účastník řízení umožněn osobní přístup k soudu, má možnost zúčastnit se výslechu a projednání věci ve své přítomnosti a vyjádřit se k provedeným důkazům. Zrušením ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. by došlo k jednoznačnému porušení závazků České republiky vyplývajících z členství v Evropské unii a na to navazujících závazků plynoucích ze směrnic EU.
  5. 14. Zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů.
  6. 15. Závěrem Poslanecká sněmovna vyjádřila stanovisko, že zákonodárný sbor v době, kdy přijímal zákon č. 151/2002 Sb., jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem, právním řádem České republiky a příslušnými evropskými směrnicemi, kterými je Česká republika vázána. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

II.b II.b

  1. 16. Senát Parlamentu České republiky zastoupený svým tehdejším předsedou doc. JUDr. Petrem Pithartem ve vyjádření ze dne 2. 9. 2004 konstatoval, že napadené ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. bylo zařazeno do „doprovodného“ zákona (zákon č. 151/2002 Sb.), a to v průběhu legislativního procesu v Poslanecké sněmovně, coby materie se správním soudnictvím sice nesouvisející, nicméně z hlediska přistoupení České republiky k Evropské unii nanejvýš nutná.
  2. 17. K meritu věci Senát uvedl, že právo všech na rovnost před zákonem, resp. před právem (a ochrana před diskriminací) je všeobecným základním právem uznávaným jak Evropskou unií, tak na úrovni jednotlivých členských států (Českou republiku nevyjímaje).
  3. 18. Kategorie rovnosti zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) náleží k těm základním lidským právům, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami konstitujícími hodnotový řád společnosti [nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 168/1995 Sb. (pozn. red.: nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 29)]. Jako taková je rozvinuta v dalších ustanoveních pro jednotlivé oblasti a situace. V rovině ústavní jde např. o – pro posuzovaný případ relevantní – rovnost práv v řízení před soudem (čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy); v rovině podústavní pak např. ustanovení § 18 o. s. ř., který princip rovnosti práv v řízení před soudem promítá do „obyčejného práva“.
  4. 19. Ve světle shora uvedeného má ustanovení § 133a o. s. ř. dopomoci osobám, které se cítí diskriminovány, k účinnému prosazení práva na rovné zacházení tak, že skutečnosti o jimi tvrzené diskriminaci na základě rasového nebo etnického původu má soud považovat za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Ustanovení odstavce druhého § 133a o. s. ř. dopadá na věci poskytování zdravotní a sociální péče, přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství v profesních a zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb. K tomu lze dodat, že rozsah věcí, které inkriminovaný odstavec 2 upravuje, je spolu s odchylkou v diskriminačním důvodu hlediskem, které jej odlišuje od odstavce 1 téhož ustanovení (odstavec 1 počítá nejen s diskriminací na základě rasového nebo etnického původu, ale i na základě pohlaví, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace). Nástroj právní ochrany je však v obou případech shodný.
  5. 20. Historickým výkladem ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. lze zjistit, že zákonodárce byl při jeho schvalování veden především úmyslem harmonizovat české právo s právem komunitárním. „Evropský normotvůrce“ vycházeje z toho, že vytvoření stejných výchozích podmínek nemůže být v určitých věcech a situacích uspokojivě dosaženo na národní úrovni, zavázal členské státy k přijetí nezbytných opatření, aby, pokud se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalovanému prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení (příslušná norma nese nadpis „důkazní břemeno“).
  6. 21. Ačkoliv je z uvedených okolností evidentní, že výběr legislativního prostředku byl značně limitující, přesto zákonodárce došel k závěru, že formulace napadeného ustanovení založená na předpokladu pravdivosti tvrzených skutečností, pokud nevyšel v řízení najevo opak, je právní konstrukcí, která nikterak nenarušuje principy dokazování, na kterých je civilní procesní právo založeno. Právní domněnka v tomto případě totiž nikterak neomezuje strany sporu v předkládání tvrzení nebo v navrhování důkazů, ale pouze umožňuje rozhodnout soudu ve věci při „důkazní slabosti“ žalovaného, resp. stavu důkazní nouze.
  7. 22. Vedle dominantního, formálně legislativního aspektu důvodu přijetí ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. lze doplnit stanovisko o materiální, sociální stránku věci. Senát při rozhodování nepochyboval o validitě důvodů, které vedly evropské legislativce k vymezení věcné působnosti příslušné normy, a proto neměl vážnější problémy s tím, aby národní norma dopadala na okruh případů shodný s relevantními evropskými směrnicemi.
  8. 23. Lze konstatovat, že ve shora stanovených dimenzích je ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. konformní s ústavní zásadou rovnosti práv účastníků řízení před soudem, neboť nenarušuje principy „rovných zbraní (fair trial) tím, že by jednomu z účastníků poskytl více výhod. Spíše lze argumentovat, že dané ustanovení napomáhá k prosazení principu „hmotné“ rovnosti tam, kde by jinak z důvodů objektivní nemohoucnosti prokázat svá tvrzení byla nedůvodně potlačena rovností „formální“.
  9. 24. Ve věci tvrzené diskriminace probíhá standardní zjišťování skutkového stavu. Žádná z procesních stran není limitována ani v předkládaných tvrzeních ani v navrhování důkazních prostředků. Ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. toliko podmíněně přičítá (tj. neprokáže-li se za řízení jakkoli opak) pravdivostní hodnotu tvrzením žalobce o nerovném zacházení, a tím z něj snímá břemeno důkazu. Žalovanému tato skutečnost ovšem neupírá možnost prokázat nepravdivost takového tvrzení pomocí důkazů svědčících o rovném zacházení. Žalovaný tak prokazuje své chování, a nikoliv zdržení se nepřípustného chování. To ostatně z povahy věci není ani možné. V tomto bodě proto nelze přisvědčit navrhovateli, že by měl žalovaný prokazovat „něco, co se nestalo“.
  10. 25. Napadané ustanovení, umístěné v části nazvané „hodnocení důkazů“, je pro soudce normou, která ho nikterak nenabádá, aby ve smyslu ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. označoval příslušné kauzy paušálně jako diskriminační a rezignoval na posuzování každé kauzy v jednotlivostech i všech souvislostech. Naopak, počítá s „přidaným“ hodnotícím kritériem, čímž klade při vyhodnocení případu nerovného zacházení na soudce zvýšené nároky. Toto ustanovení je totiž třeba interpretovat tak, že aby bylo případ vůbec možné subsumovat pod ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř., musí soudce nejdříve učinit závěr, že skutečnosti diskriminaci opravdu nasvědčují (viz kap. II čl. 8 odst. 1 směrnice Rady č. 2000/43/EC; shodně pak i směrnice Rady č. 2000/78/EC a směrnice Rady č. 97/80/EC). Pokud by tomu tak nebylo, nelze ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. použít.
  11. 26. Senát se nedomnívá, že by navrhovatelem popsaný „přesun důkazního břemene“ založil rozpor s ústavní zásadou spravedlivého procesu, nýbrž má za to, že uložením větší odpovědnosti žalovanému za zjištění skutkového stavu dochází (ve věcech vymezených jak v ustanovení § 133a odst. 2, tak ostatně i v ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř.) k důslednějšímu naplnění maximy spravedlivého projednání věci, jak ji požaduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
  12. 27. Z návrhu je patrné, že navrhovatel spatřuje protiústavnost především v důsledku „přesunu důkazního břemene“, nikoliv v okruhu věcí, na které norma dopadá. Senát dodává, že pokud by Ústavní soud shledal argumenty navrhovatele opodstatněnými pro zrušení ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř., pak trpí uvedeným deficitem i odstavec 1 téhož paragrafu.
  13. 28. Nad rámec vyjádření k ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. lze pro úplnost konstatovat, že pokud jde o důkazní břemeno, ani vládou nově připravovaná antidiskriminační legislativa se změnami oproti stávajícímu stavu nepočítá.
  14. 29. Stejný postoj k hodnocené problematice zaujímají i další státy Evropské unie (např. Francie, Irsko, Švédsko, Portugalsko, Polsko, Maďarsko), jejichž legislativa a judikatura konvenují s nastoleným trendem (viz např. Equality and non-discrimination, Annual report 2004, European Commission, s. 20).
  15. 30. Závěrem předseda Senátu uvedl, že své vyjádření zasílá s tím, že je zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhu na zrušení napadených ustanovení.

II.c II.c

  1. 31. Krajský soud v Ústí nad Labem se k vyjádřením Poslanecké sněmovny a Senátu, jež mu byla Ústavním soudem zaslána dopisem ze dne 20. 9. 2004, nevyjádřil.