Nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2006 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
32. Ministerstvo spravedlnosti k výzvě Ústavního soudu ve svém stanovisku k návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2o. s. ř. zopakovalo argumentaci navrhovatele a konstatovalo důvody inkorporace předmětného ustanovení do právního řádu České republiky, spočívající v nezbytnosti transpozice čl. 8 odst. 1 a 2 Směrnice Rady 2000/43/EC ze dne 29. 6. 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, do národního právního řádu. Zřejmým cílem této právní úpravy je poskytnout ochranu slabší straně sporu, kterou osoba, vůči níž měly být učiněny projevy rasové či etnické diskriminace, nepochybně je. V souladu s ustanovením čl. 8 odst. 2 citované směrnice, které poskytuje státům možnost mírnějšího nastavení podmínek pro přenesení důkazního břemene na žalovaného, pak přistoupil zákonodárce k implementaci benevolentnější dikce a straně žalující umožnil v diskriminačním sporu toliko „tvrdit skutečnosti“, nikoliv „předložit skutečnosti nasvědčující přímé či nepřímé diskriminaci“, jak stanoví čl. 8 odst. 1 směrnice. Přitom je třeba si uvědomit, že prolomení principu unesení důkazního břemene žalobcem je v tomto případě učiněno v důsledku transpozice směrnice, tedy právního předpisu přijatého Evropským společenstvím v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství. Směrnice podle čl. 249 odst. 3 Smlouvy o ES je právním aktem závazným pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo. Volba forem a prostředků při naplňování cíle stanoveného směrnicí se přitom ponechává vnitrostátním orgánům. V tomto případě byl jako vhodný prostředek implementace směrnice vyhodnocen zákon – občanský soudní řád.
33. Nelze se ztotožnit s názorem navrhovatele, že zvolením uvedeného řešení došlo k potlačení práv účastníků řízení na jejich rovná práva před soudem, jak namítá s odkazem na čl. 96 odst. 1Ústavy, a k popření zásady rovnosti účastníků řízení, jak je zakotvena v ustanovení čl. 37 odst. 3Listiny. Stanovení důkazní povinnosti vychází především z ochrany účastníků, kteří mají za to, že byli poškozeni na svých právech z důvodu nerovného zacházení.
34. Přestože výše citovaná směrnice byla vydána již v roce 2000, je jí Česká republika v souladu s ustanovením čl. 2Aktu o přistoupení vázána s účinností od 1. 5. 2004, kdy se stala členským státem Evropské unie. V případě, že by Česká republika citovanou směrnici nerespektovala, tedy nepřijala potřebná opatření pro zaručení její transpozice do vnitrostátního práva, nesla by podle Smlouvy o založení Evropského společenství odpovědnost za toto pochybení, čehož důsledkem by mohlo být podání žaloby Komisí u Evropského soudního dvora a následné případné uložení pokuty či penále.
35. Podle názoru ministerstva nelze souhlasit s tvrzením navrhovatele, že ustanovení § 133a odst. 2o. s. ř. je v rozporu s čl. 96 odst. 1Ústavy, dle něhož „Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.“. Současně je tato zásada rovnosti účastníků explicitně vyjádřena v Listině v čl. 37 odst. 3 („Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“). Zásada rovnosti účastníků je zdůrazněna i v ustanovení § 18o. s. ř., který zakotvuje rovné postavení účastníků v občanském soudním řízení. Rovnost před zákonem a soudem je obsahem jednoho pojmu. Znamená rovné postavení obou stran při aplikaci materiálních i procesních předpisů před kterýmkoliv soudem vůči kterékoliv fyzické nebo právnické osobě. Princip rovnosti stran se projevuje vytvářením stejných procesních podmínek a procesního postavení subjektů, o jejichž právech a povinnostech soud rozhoduje. Vylučuje, aby se určité skupině účastníků nebo jednotlivcům přiznávalo výjimečné postavení spojené s přiznáním zvláštních práv nebo naopak povinností. Samotná skutečnost, že je zpravidla na žalobci, aby dokazoval svá tvrzení uvedená v žalobě, ještě neznamená, že žalobce nemá rovná práva jako protistrana, která takovou povinnost nemá. Stejně tak za porušení rovného postavení účastníků řízení nelze považovat, pokud v některých zdůvodnitelných případech „oproti standardnímu pořádku“, jak uvádí navrhovatel, dojde k přesunu důkazního břemene. Takový postup není nijak výjimečný a mnohé státy jej využívají nejen v případech, které zmiňuje shora uvedená směrnice (viz např. žaloby proti majetku z nepoctivých zdrojů aplikované v anglosaském právu). Důsledné uplatnění zásady rovnosti stran je rovněž zajišťováno nezávislostí soudců, pravidly o vyloučení předpojatých soudních osob, ale také existencí jedné soudní soustavy, zajišťující každému občanu i právnické osobě veřejné projednání věci příslušným soudem, organizovaným a činným na základě obecných ústavních principů.
36. Ministerstvo dále uvedlo, že se rovněž nelze ztotožnit s názorem, že napadená právní úprava odnímá žalovaným právo na spravedlivý proces. Ustanovení § 133a odst. 2o. s. ř. (obdobně ale i ustanovení § 133a odst. 1o. s. ř.) se nijak nedotýká primární zásady volného hodnocení důkazů explicitně vyjádřené v ustanovení § 132o. s. ř., podle které soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Soud při hodnocení skutkového stavu věci v procesu dokazování není vázán při hodnocení stupně věrohodnosti, respektive důkazní síly jednotlivých důkazních prostředků; a tedy i v případě presumované „prokázanosti“ tvrzených skutečností dle ustanovení § 133a odst. 2o. s. ř. (obdobně ale i ustanovení § 133a odst. 1o. s. ř.) je zcela na uvážení soudu, jakou důkazní sílu v souvislosti a při srovnání s ostatními předloženými důkazy těmto „prokázaným“ tvrzeným skutečnostem přizná. Zároveň může být v řízení prokázán opak, a to případně i podle ustanovení § 120 odst. 3o. s. ř., tj. postupem, kdy soud může v řízení sporném provést i jiné než účastníky navržené důkazy.
37. Závěrem Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že s ohledem na shora uvedené má za to, že ani uvedená směrnice ani ustanovení § 133a odst. 2o. s. ř. nejsou v rozporu s právy účastníků danými ústavním pořádkem České republiky, nýbrž zdůrazňují základní právo diskriminovaných (slabších) subjektů na spravedlivý proces, jak je zaručeno jednak Listinou (čl. 36 odst. 1), jednak článkem 6 odst. 1Úmluvy, a jsou tudíž ústavně konformní. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení ustanovení § 133a odst. 2o. s. ř. posoudil ústavnost těchto ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
II.e II.e
38. European Roma Rights Center – Evropské středisko pro práva Romů, se sídlem v Budapešti (dále též „Evropské středisko“), Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2004 sdělilo, že bylo informováno o probíhajícím řízení před plénem Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2o. s. ř. pro neústavnost. V této souvislosti předložilo Ústavnímu soudu své stanovisko (amicus brief), v němž mj. zdůraznilo, že podmínkou pro přenesení důkazního břemene na žalovaného je, aby žalobce prokázal prima facie diskriminaci; teprve až poté následuje povinnost žalovaného prokázat, že neporušil zásadu rovného zacházení (viz též odstavec 21 Preambule Směrnice Rady 2000/43/EC). Zkušenosti nasvědčují, že efektivní a skutečné dodržování majetkoprávních ustanovení garantujících nediskriminaci se zabezpečí tehdy, když bude důkazní břemeno sdílené i žalovaným, který musí dokázat, že jeho jednání bylo objektivně odůvodněné. Poukázalo na rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva ve věci Mukong v. Kamerun, Komuniké č. 458/1991 (1994), dle něhož důkazní břemeno nemůže nést jen žalobce, zejména pokud vezmeme v úvahu situace, kdy strany nemají vždy rovný přístup k důkazům a kde často přístup k příslušným informacím má jen žalovaný.
39. Přenesení důkazního břemene ze žalobce na žalovaného poté, co byl případ klasifikován jako prima facie diskriminace, usnadňuje žalobci jeho rozhodnutí podat stížnost.
40. To, kdy je možné případ klasifikovat jako prima facie diskriminaci, záleží na okolnostech každého případu; je však evidentní, že při uplatňování takového principu dokazování žalobci postačí, aby poskytnul argumenty, tedy „skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci“. Současně požadovaný důkazní standard „bez důvodných pochybností“ se aplikuje spíše v trestním řízení.
41. Evropské středisko poukázalo na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „Evropský soud“) ve věci Nachova a další proti Bulharsku (2004), v němž Evropský soud uvedl, že důkazní břemeno musí být přeneseno na žalovaného ve věcech diskriminace podle čl. 14Úmluvy, a konstatoval, že tento přístup je v souladu s vývojem v Evropě.
42. Po přenesení důkazního břemene je na žalovaném, aby předložil důkazy, jimiž vyvrátí tvrzení o prima facie diskriminaci. Podle Evropského soudního dvora žalovaný musí prokázat, že rozdílné jednání „odpovídalo skutečné potřebě jednání“ a bylo „přiměřené a nezbytné k dosažení sledovaného zájmu“ (věc Ingrid Rinner-Kühn v. FWW Spezial-Gebäudereinigung GmbH & Co. KG. /1989/, ECR 2743). Otázkou přenesení důkazního břemene ve věcech diskriminace na základě pohlaví se zabývá též rozsudek Odvolacího pracovního tribunálu Velké Británie ze dne 3. 4. 2003 ve věci Barton v. Investec Henderson Crosthwaite Securities Ltd., v němž byla zdůrazněna zvýšená důležitost žalovaného ve věcech diskriminace obhajovat své jednání.
43. Evropské středisko poukázalo na další rozhodnutí Evropského soudního dvora o předběžných otázkách (věc 170/84 Bilka-Kaufhaus GmbH /1986/ ECR 1607, věc 109/88, Danfoss /1989/, ECR 3220), z nichž lze dovodit, že žalobce je především povinen prokázat případ prima facie rozdílného zacházení na základě zakázaného důvodu; v opačném případě případ prohrál. Pokud žalobce toto prokáže, je na žalovaném, aby poskytl objektivní odůvodnění pro takové rozdílné zacházení (např. dosažení oprávněného zájmu nebo zavedení přiměřených opatření k dosažení takového zájmu).
44. Závěrem Evropské středisko uvedlo, že princip přenesení důkazního břemene je výsledkem více než dvacetiletého vývoje a liberalizace, která se vyvíjí od prvních směrnic EU týkajících se otázky pohlaví přijatých v polovině 70. let 20. století. Jeho cílem je vytvoření rovnováhy, která soudům umožní shromáždit od všech stran všechny relevantní důkazy předtím, než rozhodnou, zda došlo k diskriminaci. Přenesení důkazního břemene pomáhá žalobci dosáhnout toho, aby žalovaný měl povinnost obhájit své jednání. Následkem toho zavazuje obě strany, aby postavily svou obhajobu na co nejpřesvědčivějších tvrzeních.