Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Rybářství Třeboň Hld., a. s., sídlem Rybářská 801, Třeboň, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou, sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018 č. j. 28 Cdo 5762/2017-466, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. června 2017 č. j. 7 Co 87/2017-390 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2016 č. j. 34 C 422/2015-301 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a 1. evidované právnické osoby Římskokatolická farnost - prelatura Český Krumlov, sídlem Horní 156, Český Krumlov, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, 2. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 3. obchodní společnosti ODEON, a. s., sídlem Josefská 425/25, Brno, a 4. obchodní společnosti JIVIS, a. s., sídlem 9. května 678/20, Tábor, obou zastoupených JUDr. Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018 č. j. 28 Cdo 5762/2017-466, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. června 2017 č. j. 7 Co 87/2017-390 a rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2016 č. j. 34 C 422/2015-301 byla porušena práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018 č. j. 28 Cdo 5762/2017-466, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. června 2017 č. j. 7 Co 87/2017-390 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2016 č. j. 34 C 422/2015-301 se ruší.
III. Návrh na zrušení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ze dne 8. 8. 2018, doplněnou podáním ze dne 26. 3. 2019, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále též jen "Protokol").
2. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti podle § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhuje, aby Ústavní soud zrušil § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání". Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 1. 10. 2018, navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti; Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl a usnesením ze dne 7. 2. 2019sp. zn. III. ÚS 2707/18vykonatelnost rozsudku krajského soudu odložil do přijetí rozhodnutí o ústavní stížnosti.
3. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 34 C 422/2015. Z něj zjistil, že se vedlejší účastnice 1 v řízeních před obecnými soudy žalobou podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání domáhala určení vlastnického práva státu k pozemkům specifikovaným v I. výroku napadeného rozsudku okresního soudu - rybníkům označovaným jako Nový u Petrovic, Cikán, Slepičník, Smrk, Herdovský a Vlachnovský (dále též jen "nemovitosti"). Podstatou žalobních tvrzení bylo, že nemovitosti jako původní majetek církví přešly při privatizaci státního podniku Státní rybářství Třeboň (dále též jen "státní podnik") na právní předchůdkyni stěžovatelky, obchodní společnost Rybářství Třeboň, a. s., vzniklou dne 1. 5. 1992 (dále též jen "právní předchůdkyně stěžovatelky"), v rozporu s § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 31. 12. 2012, (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Podle tohoto ustanovení nebyl předmětem tohoto zákona majetek, který na stát přešel po 25. 2. 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností (dále též jen "blokační ustanovení"). Obrana stěžovatelky a vedlejší účastnice 2 spočívala zejména v tvrzení, že nemovitosti přešly na stát před rozhodným obdobím podle § 1 zákona o majetkovém vyrovnání, vymezeným od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (dále jen "rozhodné období"), a blokačnímu ustanovení nepodléhají. Podle stěžovatelky nebylo z pozemkových knih zřejmé, zda dotčené nemovitosti nepřešly na stát již při první pozemkové reformě nebo před rokem 1948 postupem podle dekretů prezidenta republiky. I kdyby tento názor nebyl správný, nabyla stěžovatelka vlastnické právo k nemovitostem vydržením.
4. Okresní soud určil v záhlaví označeným rozsudkem, že vlastníkem nemovitostí je vedlejší účastnice 2. Dospěl k závěru, že nemovitosti byly předmětem revize první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. Z listinných důkazů okresní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 3. 1948 bylo zrušeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu z roku 1924 o propuštění nemovitostí ze záboru v první pozemkové reformě. Ze zápisu ze dne 2. 10. 1948 zjistil, že nemovitosti stát téhož dne převzal. Před účinností zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, nebyl k nabytí vlastnického práva nutný zápis do pozemkových knih. Vlastnické právo státu bylo zapsáno v druhé polovině padesátých let. Okresní soud dospěl k závěru, že k přechodu nemovitostí nemohlo dojít přede dnem 25. 2. 1948. Nemovitosti podléhaly blokačnímu ustanovení a jejich přechod na stát byl podle konstantní judikatury absolutně neplatný. K vydržení nemovitostí podle okresního soudu dojít nemohlo, a to pro absenci dobré víry stěžovatelky v oprávněnou držbu nemovitostí. Okresní soud dobrou víru stěžovatelky vyloučil pro personální propojení vedení státního podniku a právní předchůdkyně stěžovatelky. Při privatizaci státního podniku sehrál klíčovou úlohu Ing. Jan Hůda, který vystupoval v trojím postavení. Ing. Jan Hůda se nejdříve z pozice ředitele státního podniku podílel na přípravě privatizačního projektu. Dále byl pověřeným zástupcem Fondu národního majetku České republiky, který vložil majetek státního podniku do základního jmění právní předchůdkyně stěžovatelky. Nakonec jako člen představenstva zastupoval nově vzniklou právní předchůdkyni stěžovatelky, přijímající majetek privatizovaného podniku. Privatizační projekt i v roce 1995 uveřejněný kontrolní závěr Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen "NKÚ") týkající se privatizace měly obsahovat informace, že předmětem privatizace byl též "původní církevní majetek". Kvůli obsahu projektu a nutnosti objektivního hodnocení dobré víry stěžovatelky, personálně propojené s vedením privatizovaného podniku i Fondu národního majetku České republiky, měla mít stěžovatelka podle okresního soudu natolik silné indicie, že předmětem privatizace byl bývalý majetek církve podléhající blokačnímu ustanovení, že nemohla být dobrověrnou držitelkou privatizovaného majetku, a vlastnické právo k němu tak nemohla vydržet.
5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Do řízení vstoupily vedlejší účastnice 3 a 4, podle kterých se měl okresní soud blíže zabývat předpoklady pro vydání nemovitostí vedlejší účastnici 2. Neměla by nastat situace, že nemovitosti následně nebudou vedlejší účastnici 1 vydány. Dále nebylo okresním soudem postaveno najisto, jak nemovitosti přešly na stát, a kontrolní zpráva NKÚ se netýkala nemovitostí, jež byly předmětem řízení. Podle stěžovatelky bylo smyslem žaloby docílit vydání nemovitostí státem církvi, kteroužto naturální restituci nelze oddělit od smyslu finanční náhrady oprávněných subjektů podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem co do skutkových zjištění i závěru, že nemovitosti přešly na stát v rozhodném období, a spadají tak pod režim blokačního ustanovení. Ohledně oprávněné držby nemovitostí se podle krajského soudu dobrá víra právní předchůdkyně stěžovatelky jako právnické osoby odvíjela od vědomosti jejího (kolektivního) statutárního orgánu, na niž se s výjimkami usuzuje podle vědomosti většiny jeho členů. Pro personální propojenost vedoucích osob privatizovaného podniku a právní předchůdkyně stěžovatelky a pro kontrolní závěr NKÚ krajský soud shledal splnění podmínek pro uplatnění výjimky z tohoto pravidla hodnocení dobré víry kolektivního statutárního orgánu. Objektivní možnost klíčových osob privatizace, zejména Ing. Jana Hůdy (dále též jen "dotčené osoby"), seznat, že nemovitosti byly původním církevním majetkem, vyloučila dobrou víru stěžovatelky.
6. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud uvedl, že v řízení dle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání je zásadní otázkou, zda nemovitosti byly na třetí osobu převedeny nebo přešly v souladu se zákonem. Nejvyšší soud také dospěl k závěru, že úvahy o absenci dobré víry právní předchůdkyně stěžovatelky (resp. osoby za ni jednající) nejsou zjevně nepřiměřené a jim odpovídající závěr krajského soudu je souladný s judikaturou dovolacího soudu. Rozhodnutí krajského soudu nezávisí na naplnění podmínek podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání ani na otázce efektivního uplatnění námitky vydržení. Zbytek námitek směřoval do roviny skutkové. Výjimečné prolomení blokačních ustanovení je podmíněno přítomností okolností "vskutku mimořádné povahy" (k čemuž Nejvyšší soud poukázal na rozhodnutí svá i Ústavního soudu), které v posuzované věci nebyly shledány.
II. Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nepřípustně absolutizovaly přednost restitučních nároků. Při kolizi dvou základních lidských práv měly použít test přiměřenosti. Stěžovatelka při jí provedeném testu proporcionality uvedla, že napadená rozhodnutí neobstojí v kritériu potřebnosti; stejného cíle šlo dosáhnout bez dotčení vlastnického práva stěžovatelky, a to zejména prostřednictvím finanční náhrady podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání. Podle stěžovatelky má nyní vedlejší účastnice 1 otevřenu cestu k uplatnění nároku na vydání nemovitostí státem coby oprávněná osoba podle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání. Stěžovatelka se v důsledku napadených rozhodnutí fakticky stala povinnou osobou ve smyslu § 4 téhož zákona. Dovolací soud neuvážil, že prodlení zákonodárce s přijetím zákona o majetkovém vyrovnání nemůže jít ani k tíži stěžovatelky.
8. Stěžovatelka poukázala na důvodovou zprávu k zákonu o majetkovém vyrovnání, související dokumentaci Ministerstva kultury a smlouvy uzavřené mezi státem a dotčenými církvemi. Účel zákona, včetně zmírnění pouze některých majetkových křivd, nedovoluje hovořit o legitimním očekávání vedlejší účastnice 1, že jí budou nemovitosti vydány i přes stanovené vyplácení finanční náhrady. To by znamenalo dvojí plnění církvi za jednu majetkovou křivdu - formou relutární i naturální restituce. Podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání byla dotčeným církvím a náboženským společnostem (dále jen "církve") přiznána paušální finanční náhrada, která obsahuje i náhradu za nemovitosti. Kvůli v podstatě dvojímu plnění vzniká nová křivda stěžovatelce. Svědčí-li vedlejší účastnici 1 relutární restituce, má být spravedlivým řešením nedotčení stěžovatelčina vlastnického práva majícího přednost před formálním vlastnickým právem státu, což opírá zejména o nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011sp. zn. I. ÚS 2166/10(N 21/60 SbNU 215) a ze dne 24. 4. 2018sp. zn. II. ÚS 2941/17(N 78/89 SbNU 195). Nadto, vedlejší účastnice 2 nemá zájem vykonávat vlastnické právo k nemovitostem, pravděpodobně na nich není schopna řádně hospodařit a její dosavadní postoj nasvědčuje, že je vedlejší účastnici 1 nevydá. Nejsou totiž splněny podmínky § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, jejichž přítomnost měla být posuzována jako předběžná otázka.
9. Je-li smyslem § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání překlenout nedostatek aktivní legitimace církve k určení vlastnictví, nemůže být podle stěžovatelky v duchu napadených rozhodnutí určováno vlastnické právo státu k majetku, jenž následně církvím nebude vydán. Nebudou-li nemovitosti vydány, bude to mít do právní sféry stěžovatelky nezvratný dopad, ačkoli vedlejší účastnice 1 žádný prospěch mít nebude. Zákonodárce nedostatečně propracoval vztah výsledku řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání a navazujícího procesu vydání majetku církvím. Není vyřešena situace nevydání majetku církvi, ačkoli "katastrální vlastník" o vlastnické právo přijde; bez náhrady nebo jiné formy možné satisfakce vůči státu, jenž privatizaci realizoval. Proto stěžovatelka navrhuje zrušení § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání i přes dřívější přezkum jeho ústavnosti nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013sp. zn. Pl. ÚS 10/13(N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.). Nynější věc je založena na odlišné argumentaci a v době přezkumu nebyly známy nastíněné výkladové a aplikační problémy.
10. K otázce dobré víry a možného vydržení nemovitostí je stěžovatelka názoru, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu vyšších soudů o posuzování dobré víry kolektivního statutárního orgánu a nepřípustně extenzivně vyložily výjimky z pravidel posuzování dobré víry vyplývajících z judikatury Nejvyššího soudu. Zejména výjimku týkající se nikoli skutečné, nýbrž teoreticky možné vědomosti stěžovatelky (její právní předchůdkyně) o charakteru nemovitostí. Dále stěžovatelka brojila proti posouzení údajně nevynaložené běžné opatrnosti držitele při privatizaci, o níž soudy fakticky tvrdily, že by se musel seznámit s obsahem celého několikasetstránkového projektu (týkajícího se pozemků o rozloze přibližně 7 400 ha). A také nesouhlasila s hodnocením týkajícím se kontrolního závěru NKÚ, jenž byl velmi obecný, neplyne z něj rozpor privatizace s blokačním ustanovením a nebyl stěžovatelce doručen.
11. Obecné soudy nebraly na zřetel důvěru jednotlivce ve správnost jednání státu, který má objektivně znát své právo; stěžovatelka poukazuje na nálezy ze dne 31. 5. 2011sp. zn. I. ÚS 2216/09(N 103/61 SbNU 551) a ze dne 10. 7. 2008sp. zn. II. ÚS 2742/07(N 130/50 SbNU 139). Otázka dobré víry nebyla v napadených rozhodnutích posuzována z pohledu tehdejší praxe obdobných privatizací rozsáhlého majetku, do nichž bylo zapojeno mnoho osob s různými úkoly. Soudy na věc pohlížely jako by šlo "o převod rodinného domu mezi fyzickými osobami" (str. 15 ústavní stížnosti). Měla-li stěžovatelka vědět o blokaci nemovitostí, měl si ji být tím spíš vědom stát jako druhá strana přechodu. I kdyby stěžovatelka měla zkoumat původ všech privatizovaných pozemků, nebylo možné z knihovní vložky č. 766 zemských desek jednoznačně určit, kdy a z jakého titulu nabyl stát vlastnické právo k nemovitostem, ani zda se tak stalo po 25. 2. 1948; v listu B knihovní vložky, který je jako jediný pro posouzení osoby vlastníka podstatný, žádný zápis vlastnického práva státu není. V posuzované věci jsou přítomny okolnosti mimořádné povahy k "prolomení" blokačního ustanovení.
12. Dle stěžovatelky nebyla v napadených rozhodnutích respektována předložená rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a závěry v nich obsažené neberou na zřetel ani požadavek předvídatelnosti judikatury jako komponentu principu právní jistoty. Posoudil-li dovolací soud předestřené otázky tak, že se při jejich hodnocení soudy nižších stupňů neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe, odepřel stěžovatelce přístup k Nejvyššímu soudu, a tím i Ústavnímu soudu.
13. Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka také v tom, že obecné soudy při hodnocení dobré víry neprovedly důkaz výslechem Ing. Jana Hůdy, jehož postavení mělo být klíčové pro závěr o absenci dobré víry. Stejně tak neprovedly další navržené důkazy svědčící v její prospěch, čímž porušily zásadu rovnosti stran řízení.
14. Stěžovatelka se také domnívá, že soudy nevzaly v potaz úzkou účelovou a funkční propojenost nemovitostí s desítkami pozemků s nimi sousedících. Není přípustné toto propojení rozbít; péče o tuto soustavu je jediným a dlouhodobým posláním stěžovatelky, která - na rozdíl od vedlejších účastnic 1 a 2 - k tomuto účelu disponuje vhodnými prostředky a zkušenostmi.
III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastnic řízení, replika stěžovatelky, duplika Nejvyššího soudu
15. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastnicím řízení. Následně zaslal doručená vyjádření stěžovatelce k replice, kterou poté zaslal na jeho žádost Nejvyššímu soudu k uplatnění dupliky.
16. Nejvyšší soud ve vyjádřeních uvedl, že nebyla-li stěžovatelka dobrověrným nabyvatelem majetku, neprospívají jí závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 5. 2018sp. zn. II. ÚS 2640/17(N 98/89 SbNU 467). Podle nálezu představuje dobrá víra nabyvatele nutnou podmínku prolomení blokačního ustanovení, k níž musí přistoupit i další mimořádné okolnosti. Korektní podle dovolacího soudu nejsou námitky stěžovatelky o neprovedení testu proporcionality a údajném vyloučení možnosti prolomení blokačního ustanovení, k čemuž Nejvyšší soud opětovně poukázal na rozhodnutí citovaná ve svém napadeném usnesení. Zjevně předčasnou je otázka, zda nemovitosti mohou být následně vydány církvím. Podle Nejvyššího soudu jde o "učebnicový" příklad porušení blokačního ustanovení a opačné řešení by jej zcela vyprázdnilo. Argumentace finanční náhradou podle § 15 a násl. zákona o majetkovém vyrovnání není relevantní, neboť svou koncepcí a funkcí nijak nevylučuje ani nemodifikuje uplatnění práva podle § 18 odst. 1 téhož zákona. Nejvyšší soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018sp. zn. II. ÚS 1953/18, kterým byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky proti obdobným rozhodnutím jako v této věci. V usnesení bylo připomenuto, že stěžovatelčinu situaci, přinejmenším zčásti způsobenou liknavostí státu při procesu privatizace, nelze "napravit" rozhodnutím poškozujícím oprávněnou osobu ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání. V doplnění vyjádření Nejvyšší soud poukázal také na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018sp. zn. II. ÚS 2695/18, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost společnosti Rybářství Chlumec nad Cidlinou, a. s., a ve kterém bylo konstatováno, že tam napadená rozhodnutí nekolidují se zmiňovaným nálezemsp. zn. II. ÚS 2640/17- v něm mělo jít o výklad blokačního ustanovení podle jiného právního předpisu a sice o § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"); k prolomení blokačního ustanovení je podle Nejvyššího soudu třeba okolností mimořádné povahy i dobré víry nabyvatele majetku. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
17. Krajský soud se ve vyjádření omezil na rekapitulaci ústavní stížnosti a základní argumenty odůvodnění napadeného rozsudku (viz výše bod 5). Pro věc je podstatné zjištění, že na procesu privatizace státního podniku se podílely osoby z jeho vedení, které se posléze staly také členy statutárního orgánu nově vzniklé akciové společnosti - objektivně vzato se mohly seznámit s obsahem privatizačního projektu, který zakládá pochybnosti o oprávněnosti (zákonnosti) privatizace původního církevního majetku. Krajský soud připomněl, že v zájmu nápravy historických příkoří by neměly být způsobeny křivdy nové. Konkrétní okolnosti však v daném případě mají odůvodnit prioritu restitučního nároku oprávněné osoby, která se v daném případě prosadila i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů. Závěrem uvedl, že nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
18. Okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
19. Vedlejší účastnice 1 nesouhlasila s námitkou stěžovatelky, že § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání "ohrožuje" vlastnické právo třetích osob. Odkazuje na aprobaci tohoto ustanovení výše uvedeným nálezem Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 10/13a jemu odpovídající judikaturu k blokačnímu ustanovení § 29 zákona o půdě, zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010sp. zn. Pl. ÚS 9/07(N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.) a ze dne 31. 3. 2011sp. zn. II. ÚS 2326/07(N 58/60 SbNU 745), stejně jako na ně navazující nálezy ze dne 21. 6. 2017sp. zn. III. ÚS 1862/16(N 108/85 SbNU 767) nebo ze dne 22. 6. 2017sp. zn. I. ÚS 349/17(N 109/85 SbNU 781). Podle vedlejší účastnice 1 neobstojí argument, že § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání nepřímo rozšiřuje okruh povinných osob podle tohoto zákona; tak by tomu bylo v případě stanovení nového důvodu neplatnosti převodu majetku a jeho retroaktivního vztažení na případy již dříve převedeného majetku. Avšak § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání dopadá pouze na převody, které byly absolutně neplatné od samého počátku. Rozsah blokačních ustanovení, na něž § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání odkazuje, je omezený a nepokrývá všechny případy, v nichž po roce 1989 stát převáděl původní majetek církví na jiné osoby. Soudy dříve dovodily, že podle předmětného ustanovení se nelze domoci zneplatnění řádného nabytí majetku obcemi či kraji [nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019sp. zn. III. ÚS 3397/17(N 14/92 SbNU 159)] nebo osobami, které majetek získaly na základě jiných ustanovení (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017sp. zn. III. ÚS 2918/16). Podle vedlejší účastnice 1 přináší významnou korekci účinků tzv. blokačních ustanovení institut vydržení, což stěžovatelka opomíjí. Vyvolává dojem, že se řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání omezuje na zjištění, zda nemovitosti byly původním církevním majetkem a převedeny v rozporu s některým z tzv. blokačních ustanovení. Stěžovatelkou tvrzené dilema o kolizi vlastnických práv na její straně a na straně vedlejší účastnice 1 je falešné, neboť v dané věci jde o absolutní neplatnost převodu. Test proporcionality byl realizován přezkumem existence mimořádných okolností pro možné upřednostnění dobré víry stěžovatelky. Pro uplynutí vydržecí doby soudy přezkoumávaly přítomnost "běžné" dobré víry, nikoliv mimořádných okolností. Přezkoumával-li by Ústavní soud mimořádné okolnosti vedoucí k upřednostnění dobré víry, poukazuje vedlejší účastnice 1 na dokazování dobré víry stěžovatelky před okresním soudem. Na rozdíl od mínění stěžovatelky jsou pro ni sporné nemovitosti, vzhledem k celkové rozloze rybníků, postradatelné; navíc může vůči státu uplatnit nárok na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení za investice do nemovitostí. Tvrzení o funkční a účelové propojenosti rybníků nemůže zvrátit výsledek testu proporcionality ve prospěch stěžovatelky - rybníky v soustavě mají i dnes různé vlastníky. Vedlejší účastnice 1 vlastní pozemky sousedící s předmětnými rybníky a i u ní je dáno účelové a funkční propojení s dalším majetkem. Podle vedlejší účastnice 1 je v odborné rybářské veřejnosti notorietou, že Římskokatolická církev se šlechtou ve 12. století založily rybníkářskou tradici a rybníky po staletí zvelebovaly, k čemuž před okresním soudem předložila důkaz odbornou literaturou. O původu nemovitostí stěžovatelka musela vědět a svévolně (ne-li úmyslně) nesplnila povinnost zjišťovat, zda majetek nepodléhá blokačnímu ustanovení. Námitka nenaplnění předpokladů podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání není přesvědčivá, neboť účelem řízení podle § 18 odst. 1 není zkoumat "vydatelnost" nemovitostí podle § 9 nebo 10 téhož zákona, ale způsob převodu původního církevního majetku ze státu na třetí osoby a případné porušení tzv. blokačních ustanovení. Dále připomněla, že finanční náhrada církvím není protihodnotou nevydaných nemovitostí, nýbrž má funkci kompenzační a restituční a mezi církvemi vyrovnávací. Zákonodárce nezaložil právní vztah mezi žalobou podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání a právem na výplatu finanční náhrady, tudíž ani mezi výplatou náhrad a vydáváním konkrétních věcí oprávněným osobám. Vedlejší účastnice 1 také poukazuje na obecnou právní zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání. Aktivní zapojení (právní předchůdkyně) stěžovatelky do privatizace i její vědomost o rozporu s blokačním ustanovením byly prokázány a jsou podle vedlejší účastnice 1 jednáním odporujícím dobrým mravům. Pro zásadní skutkové rozdíly nejsou přiléhavé odkazy stěžovatelky na výše uvedené nálezysp. zn. I. ÚS 2166/10,sp. zn. I. ÚS 2216/09asp. zn. II. ÚS 2742/07. Vedlejší účastnice 1 připomněla, že i kdyby šlo dovodit dobrou víru stěžovatelky v oprávněnou držbu nemovitostí, jsou restituční nároky primární i za cenu zásahu do již provedených přesunů. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
20. Vedlejší účastnice 2 odmítla tvrzení stěžovatelky, že stát nemá zájem vykonávat vlastnické právo k dotčeným pozemkům. Taková úvaha státu nepřísluší, neboť je vázán výlučně zákonným rozsahem nakládání se svým majetkem, zejména zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Proto je bezpředmětné tvrzení stěžovatelky, že "vedlejší účastník č. 2 nemá k tomuto majetku žádné legitimní očekávání". K tvrzení stěžovatelky, že dosavadní postoj vedlejší účastnice 2 je takový, že nemovitosti vedlejší účastnici 1 nevydá, uvedla, že tento závěr stěžovatelky postrádá jakoukoliv oporu a je přinejmenším předčasný. K odpovědnému posouzení vydání, nebo nevydání předmětných pozemků dojde až po odpadnutí překážky odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu, a bude-li vlastnické právo státu postaveno najisto. Závěrem vedlejší účastnice 2 sdělila, že obdržela "výzvu oprávněné osoby k vydání zemědělských nemovitých věcí", avšak vzhledem k tomu, že usnesením Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 2707/18byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu do přijetí rozhodnutí o ústavní stížnosti, je v současné době z její strany pozastaven postup podle § 9 zákona o majetkovém vyrovnání.
21. Vedlejší účastnice 3 a 4 ve vyjádřeních k ústavní stížnosti shodně zopakovaly hlavní body stěžovatelčiny argumentace. Napadenými rozhodnutími mělo být zasaženo i do jejich legitimního očekávání správnosti aktů orgánů veřejné moci, na němž založily rozhodnutí investovat do jmění stěžovatelky. Navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl.
22. Stěžovatelka v replice zejména doplnila odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež mají podporovat její názor, že i v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání je namístě zkoumat, zda sporný majetek bude moci být následně církvi vydán. Vedlejší účastnice 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že korekci účinků blokačních ustanovení představuje institut vydržení, avšak opomněla, že toto v posuzované věci obecné soudy neakceptovaly a omezily se pouze na zjištění, že nemovitosti byly na právní předchůdkyni stěžovatelky převedeny v rozporu s blokačním ustanovením. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem vedlejší účastnice 1 o údajně obsáhlém dokazování dobré víry stěžovatelky: obecné soudy naopak nesprávně vycházely z toho, že důkazní břemeno leží na stěžovatelce, předmětné závěry učinily paušálně k celému souboru nemovitostí a neprovedly další důkazy, jak bylo zmíněno v ústavní stížnosti. Praxe velkých privatizací byla opačná, než tvrdí vedlejší účastnice 1; projekty byly vypracovávány na základě podkladů poskytnutých orgány státní správy, resp. podkladů, které byly k dispozici v archivech privatizovaného podniku, a i privatizace státního podniku Státní rybářství Třeboň, s. p., proběhla v souladu s dobovými standardy. Pro odlišnou stížnostní argumentaci považuje stěžovatelka za nepřípadný poukaz Nejvyššího soudu na usnesení Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 2695/18. Stěžovatelka v nyní posuzované věci nenamítá pouze nesprávné posouzení existence její dobré víry, ale především nepřípustně zužující výklad § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání. Stěžovatelka brojí proti tomu, aby toto ustanovení bylo vykládáno tak, že budou vydávána rozhodnutí o určení vlastnického práva státu k věcem, které nakonec církvi vydány nebudou. K odkazu Nejvyššího soudu na usnesení Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1953/18stěžovatelka upozornila, že proti tomuto usnesení byla podána stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva vedená pod č. 18037/19 a že předmětné pozemky následně stát církvi nevydal. Závěrem stěžovatelka uvedla, že trvá na ústavní stížnosti v plném rozsahu.
23. Nejvyšší soud ve své duplice především odmítl argumentaci stěžovatelky o možném rozporu napadených rozhodnutí s jí odkazovanými rozhodnutími soudu dovolacího. V nyní posuzované věci nešlo o podobnou situaci, neboť v daných rozhodnutích šlo učinit spolehlivý závěr o tom, že majetek zjevně nebyl způsobilý k vydání oprávněné osobě podle zákona o majetkovém vyrovnání. Napadená rozhodnutí taktéž nejsou založena na závěru o neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, nýbrž na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, jenž dobrou víru nabyvatele vyloučil. V posledku Nejvyšší soud znovu poukázal na usnesení Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1953/18, podle něhož v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání není nutné zkoumat splnění podmínek podle § 7 odst. 1 téhož zákona.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
24. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena dle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
25. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky. Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal z pohledu možného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je namítáno v ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
26. Argumentaci stěžovatelky lze rozdělit do tří základních okruhů. Za prvé argumentace týkající se vlastního přechodu nebo převodu nemovitostí na stát (tj. o časovém určení přechodu okolo roku 1948, viz níže rubriku V.a). Za druhé o důvěře v platnost privatizačních aktů a dobré víře stěžovatelky v oprávněnou držbu nemovitostí (části V.b a V.c). A za třetí co do možnosti prolomení blokačního ustanovení a podstaty věci jako "restituční", především relevance vedlejší účastnici 1 vyplácené finanční náhrady a povahy řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání (část V.d).
V.a Povaha dotčených nemovitostí
27. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud opakovaně zabýval případy týkajícími se tzv. blokačních ustanovení, a to jak § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., tak především § 29 zákona o půdě. Před vlastním hodnocením souladu napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem co do oprávněné držby nemovitostí stěžovatelkou a otázky "prolomení" blokačního ustanovení Ústavní soud vychází z přezkumu podřazení nemovitostí pod režim tohoto ustanovení. Ústavně nesouladný postup soudů při stanovení závěru o přechodu nemovitostí na stát v rozhodném období by měl (jako předpoklad absolutní neplatnosti aktu privatizace pro porušení blokačního ustanovení), při jemu odpovídajícím určení vlastnického práva, za následek také porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
28. Je třeba předeslat, že Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 5. 9. 2017sp. zn. IV. ÚS 2690/15(N 164/86 SbNU 677), ze dne 6. 2. 2020sp. zn. I. ÚS 1833/18(N 20/98 SbNU 156) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 22. 2. 2011sp. zn. I. ÚS 2166/10(N 21/60 SbNU 215)].
29. V posuzované věci dospěl okresní soud k závěru o přechodu nemovitostí na stát v rozhodném období, tj. po dni 25. 2. 1948. Provedl listinné důkazy zejména knihovní vložkou č. 766 zemských desek, rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 3. 1948 majícím rušit rozhodnutí bývalého Státního pozemkového úřadu z roku 1924 o propuštění nemovitostí ze záboru, zápisem ze dne 2. 10. 1948 o převzetí nemovitostí státem a také listiny z konce 50. let 20. století o zaknihování vlastnického práva státu k nemovitostem (str. 7-9 rozsudku).
30. V nálezech ze dne 1. 8. 2006sp. zn. II. ÚS 349/03(N 148/42 SbNU 199), bodu 22 odůvodnění, nebo ze dne 17. 5. 2011sp. zn. II. ÚS 3248/10(N 95/61 SbNU 463), bodu 83 odůvodnění, dospěl Ústavní soud k závěru, že je obecně známo, že pozemkové knihy přestaly přibližně od přijetí občanského zákoníku v roce 1950 vypovídat o skutečných a aktuálních právech k nemovitostem; zápisy do nich nebyly řádně prováděny, což vedlo k extrémnímu stavu jen obtížného zjišťování údajů o vlastnících nemovitostí. Právě absence řádné evidence vlastnických vztahů k nemovitostem vedla v roce 1964 k přijetí zákona o evidenci nemovitostí.
31. Podle okresního soudu byla obrana stěžovatelky nedostatečná, neuvedla-li konkrétní skutečnosti a důkazy, proč mělo vlastnické právo k nemovitostem přejít na stát před rokem 1948. Z napadeného rozsudku okresního soudu však plyne, že blíže neuvážil spolehlivost provedených listinných důkazů, rozsah povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní stěžovatelky ani případné rozhodnutí podle pravidel o důkazním břemeni.
32. V posuzované věci nelze přehlédnout mimořádnou objektivní obtížnost vyvození jednoznačných závěrů z výše uvedených listinných důkazů. Vedlejší účastnice 1 před okresním soudem tvrdila (č. l. 130 a 167 připojeného procesního spisu), že vlastnictví nemovitostí plyne z knihovní vložky č. 766 zemských desek, která byla jedním ze stěžejních důkazů pro závěr o původním církevním vlastnictví nemovitostí. Obecné soudy blíže neuvážily vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů starých i více než 70 let ani jejich obsahovou relevanci v kontextu celého případu. Nezabývaly se odpovídající námitkou stěžovatelky obsaženou již v prvním vyjádření k žalobě (č. l. 58). Stěžovatelka uvedla, že z části A knihovní vložky č. 766 není patrný zápis sporných nemovitostí, z části B zase nelze zjistit, jak bylo s nemovitostmi disponováno kolem roku 1948. Tato tvrzení odpovídají knihovní vložce založené na č. l. 21-24 připojeného spisu, avšak obecné soudy se jimi blíže nezabývaly.