Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství

(2007/C 303/02)

Tato vysvětlení byla původně vyhotovena pod vedením prezídia Konventu, který vypracoval Listinu základních práv Evropské unie. Byla aktualizována pod vedením prezídia Evropského konventu s ohledem na změny návrhu znění Listiny provedené Konventem (zejména článků 51 a 52) a na vývoj práva Unie. Ačkoliv sama nemají právní závaznost, jsou cenným výkladovým nástrojem pro vyjasnění ustanovení Listiny.

– DŮSTOJNOSTHLAVA I

Lidská důstojnost není jen základním právem jako takovým, ale představuje samotný základ základních práv. Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 zakotvila lidskou důstojnost ve své preambuli: „U vědomí toho, že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě“. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 9. října 2001 ve věci C-377/98 Nizozemsko v. Evropský parlament a Rada, Sb. rozh. 2001, p. I-7079 v 70. až 77. bodě potvrdil, že základní právo na lidskou důstojnost je součástí práva Unie.

Z toho vyplývá, že žádné z práv stanovených v této listině nesmí být použito na újmu důstojnosti jiného a že lidská důstojnost je součástí podstaty práv stanovených touto listinou. Musí být proto respektována, a to i tam, kde určité právo omezuje.

1. 1. Odstavec 1 tohoto článku je založen na první větě čl. 2 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), která zní:
   1. „1. Právo každého na život je chráněno zákonem.“

1. 2. Druhá věta uvedeného ustanovení, která pojednávala o trestu smrti, byla překonána vstupem v platnost článku 1 protokolu č. 6 k EÚLP, který zní:

   „Trest smrti se zrušuje. Nikdo nemůže být k takovému trestu odsouzen ani popraven.“

   Na tomto ustanovení se zakládá čl. 2 odst. 2 Listiny.

1. 3. Ustanovení článku 2 Listiny odpovídají ustanovením výše uvedených článků EÚLP a dodatkového protokolu k ní. Mají stejný smysl a rozsah v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny. „Negativní“ definice obsažené v EÚLP musí být proto rovněž považovány za obsažené v Listině:
   1. a) Čl. 2 odst. 2 EÚLP:

      „Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:

      1. a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;
      2. b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené;

      (*) Poznámka vydavatele: Odkazy na čísla článků Smlouvy byly aktualizovány a byly opraveny některé zjevné chyby.

      1. c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.“
   1. b) Článek 2 protokolu č. 6 k EÚLP:

      „Stát může zákonem stanovit trest smrti za činy spáchané v době války nebo bezprostřední hrozby války; tento trest bude uložen pouze v případech, které stanoví zákon a v souladu s jeho ustanoveními...“.

1. 1. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 9. října 2001 ve věci C-377/98 Nizozemsko v. Evropský parlament a Rada, Sb. rozh. 2001, s. I-7079 v 70. a 78. až 80. bodě potvrdil, že základní právo na nedotknutelnost lidské osobnosti je součástí práva Unie a v lékařství a biologii zahrnuje právo na svobodný a informovaný souhlas dárce a příjemce.
2. 2. Zásady článku 3 Listiny jsou již obsaženy v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, přijaté Radou Evropy (č. 164 a dodatkový protokol č. 168). Cílem Listiny není odchýlit se od těchto zásad, a proto zakazuje pouze reprodukční klonování. Jiné formy klonování nepovoluje ani nezakazuje. V žádném případě tedy nebrání zákonodárci zakázat jiné formy klonování.
3. 3. Odkaz na eugenické praktiky, zejména ty, jejichž cílem je výběr lidských jedinců, se týká možné organizace a provádění výběrových programů zahrnujících mimo jiné sterilizaci, nucená těhotenství, nucené etnické sňatky..., tedy činy, které jsou všechny považovány za mezinárodní zločiny Statutem Mezinárodního trestního soudu, přijatým v Římě dne 17. července 1998 (viz čl. 7 odst. 1 písm. g) uvedeného statutu).

Právo uvedené v článku 4 je právem zaručeným článkem 3 EÚLP, který má totožné znění: „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu“. Na základě čl. 52 odst. 3 Listiny má proto tento článek stejný smysl a rozsah jako článek EÚLP.

1. 1. Právo v čl. 5 odst. 1 a 2 odpovídá čl. 4 odst. 1 a 2 EÚLP, které mají totožné znění. Na základě čl. 52 odst. 3 Listiny má proto tento článek stejný smysl a rozsah jako článek EÚLP. Z toho vyplývá, že
   1. — právo podle odstavce 1 nesmí být žádným způsobem zákonně omezováno,
   2. — výraz „nucená nebo povinná práce“ se musí vykládat s ohledem na „negativní“ vymezení obsažené v čl. 4 odst. 3 EÚLP:

      „Za nucenou nebo povinnou práci se pro účely tohoto článku nepovažuje:

      1. a) práce běžně požadovaná při výkonu trestu uloženého podle článku 5 této Úmluvy, nebo v době podmíněného propuštění z tohoto trestu;
      2. b) služba vojenského charakteru nebo v případě osob, které odmítají vojenskou službu z důvodu svědomí v zemích, kde je takové odmítnutí vojenské služby uznáváno, jiná služba vyžadovaná místo povinné vojenské služby;
      3. c) služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy, která ohrožuje život nebo blaho společenství;
      4. d) práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských povinností.“

1. 2. Odstavec 3 je přímo odvozen z práva na lidskou důstojnost a zohledňuje poslední vývoj v oblasti organizovaného zločinu, například organizace výnosných sítí nedovoleného přistěhovalectví nebo pohlavního vykořisťování. Úmluva o Europolu obsahuje v příloze tuto definici obchodu s lidmi za účelem pohlavního vykořisťování: „Obchodem s lidmi se rozumí podrobení nějaké osoby skutečnému a nedovolenému zajetí pomocí násilí, výhružek, zneužití pravomoci nebo pletich za účelem vykořisťování formou prostituce, pohlavního vykořisťování a násilí na nezletilých osobách či obchodu s opuštěnými dětmi“. Kapitola VI Úmluvy o provádění Schengenské dohody, začleněná do acquis Unie, kterého se účastní Spojené království a Irsko, obsahuje čl. 27 odst. 1, který odkazuje na sítě zabývající se nedovoleným přistěhovalectvím a který zní: „Smluvní strany se zavazují, že zavedou odpovídající sankce proti osobám, které z výdělečných důvodů pomáhají nebo se snaží pomoci cizinci ke vstupu nebo pobytu na území některé smluvní strany v rozporu s jejími právními předpisy týkajícími se vstupu a pobytu cizinců.“ Dne 19. července 2002 přijala Rada rámcové rozhodnutí o boji proti obchodování s lidmi (Úř. věst. L 203, 1. 8. 2002, s. 1), jehož článek 1 podrobně vymezuje trestné činy v oblasti obchodování s lidmi pro účely využívání jejich práce nebo pohlavního vykořisťování, jejichž trestnost musí členské státy podle uvedeného rámcového rozhodnutí zajistit.

– SVOBODYHLAVA II

Práva uvedená v článku 6 odpovídají právům zaručeným článkem 5 EÚLP a v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny mají stejný smysl a rozsah. Z toho vyplývá, že omezení, která na ně mohou být oprávněně uvalena, nesmějí překročit meze povolené článkem 5 EÚLP:

Práva zakotvená v článku 6 musí být respektována zvláště při přijímání legislativních aktů Evropským parlamentem a Radou v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech na základě článků 82, 83 a 85 Smlouvy o fungování Evropské unie, mimo jiné za účelem vymezení společných minimálních ustanovení, pokud jde o kvalifikace trestných činů a trestů a některých hledisek procesního práva.

Práva zaručená článku 7 odpovídají právům zaručeným článkem 8 EÚLP. Za účelem zohlednění technologického pokroku bylo slovo „korespondence“ nahrazeno slovem „komunikace“.

V souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny je smysl a rozsah tohoto práva stejný jako práva uvedeného v odpovídajícím článku EÚLP. Z toho vyplývá, že omezení, která na toto právo mohou být oprávněně uvalena, jsou stejná jako omezení povolená zmíněným článkem 8 EÚLP:

Tento článek je založen na článku 286 Smlouvy o založení Evropského společenství a směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 281, 23.11.1995, s. 31) a rovněž na článku 8 EÚLP a na Úmluvě Rady Evropy ze dne 28. ledna 1981 o ochraně osob s ohledem na automatizované zpracování osobních údajů, která byla ratifikována všemi členskými státy. Článek 286 Smlouvy o ES je nyní nahrazen článkem 16 Smlouvy o fungování Evropské unie a článkem 39 Smlouvy o Evropské unii. Odkazuje se rovněž na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 8, 12.1.2001, s. 1). Směrnice a nařízení uvedené výše obsahují podmínky a omezení pro výkon práv na ochranu osobních údajů.

Tento článek je založen na článku 12 EÚLP, který zní: „Muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.“ Znění tohoto článku bylo aktualizováno, aby zohlednilo případy, ve kterých vnitrostátní právní předpisy uznávají pro založení rodiny jiné způsoby než sňatek. Tento článek nezakazuje ani nepřikazuje udělit status sňatku spojení osob stejného pohlaví. Toto právo je tak obdobné právu udělenému EÚLP, avšak jeho rozsah může být širší, stanoví-li to vnitrostátní právní předpisy.

Právo zaručené v odstavci 1 odpovídá právu zaručenému v článku 9 EÚLP a v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny má stejný smysl a rozsah. Omezení proto musí respektovat čl. 9 odst. 2 úmluvy, který zní: „Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Právo zaručené v odstavci 2 odpovídá ústavním tradicím členských států a vývoji vnitrostátních právních předpisů v této oblasti.

1. 1. Článek 11 odpovídá článku 10 EÚLP, který zní:
   1. „1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.
   2. 2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

   Podle čl. 52 odst. 3 Listiny je smysl a rozsah tohoto práva stejný jako práva zaručeného EÚLP. Omezení, která na ně mohou být uvalena, proto nesmějí překročit omezení stanovená v čl. 10 odst. 2 úmluvy, aniž jsou dotčena případná omezení, která může soutěžní právo Unie uvalovat na právo členských států zavést opatření pro udělování povolení uvedených ve třetí větě čl. 10 odst. 1 EÚLP.

1. 2. Odstavec 2 tohoto článku vyjadřuje důsledky odstavce 1 pro svobodu sdělovacích prostředků. Je založen zejména na judikatuře Soudního dvora v oblasti televizního vysílání, zejména ve věci C-288/89 (rozsudek ze dne 25. července 1991, Stichting Collectieve Antennevoorziening Gouda a další, Sb. rozh. 1991, s. 1-4007) a na Protokolu o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech, připojeném ke Smlouvě o ES a nyní ke Smlouvám, a na směrnici Rady 89/552/EHS (zejména na 17. bodě jejího odůvodnění).

1. 1. Odstavec 1 tohoto článku odpovídá článku 11 EÚLP, který zní:
   1. „1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.
   2. 2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.“

   Smysl odstavce 1 tohoto článku 12 je stejný jako v EÚLP, ale jeho rozsah je širší, neboť jej lze uplatňovat na všech úrovních, včetně evropské. V souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny nesmějí omezení tohoto práva překročit omezení považovaná podle čl. 11 odst. 2 EÚLP za zákonná.

1. 2. Toto právo je rovněž založeno na článku 11 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství.
2. 3. Odstavec 2 tohoto článku odpovídá čl. 10 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii.

Toto právo je odvozeno zejména od práva na svobodu myšlení a projevu. Vykonává se s ohledem na článek 1 a může být předmětem omezení povolených článkem 10 EÚLP.

1. 1. Tento článek je založen na společných ústavních tradicích členských států a na článku 2 dodatkového protokolu k EÚLP, který zní:

   „Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením“.

   Bylo považováno za účelné rozšířit tento článek na přístup k odbornému a dalšímu vzdělání (viz bod 15 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství a článek 10 Sociální charty) a přidat zásadu bezplatné povinné školní docházky. Ze znění posledně jmenované zásady pouze vyplývá, že pokud jde o povinnou školní docházku, má každé dítě možnost navštěvovat zařízení, které ji nabízí bezplatně. Nepožaduje, aby všechna zařízení poskytující vzdělání nebo odborné a další vzdělání, zejména soukromá, byla bezplatná. Rovněž tak nevylučuje některé zvláštní formy placeného vzdělání, přijmou-li členské státy opatření na udělení finanční náhrady. V rozsahu, v jakém se Listina vztahuje na Unii, to znamená, že ve své politice vzdělávání musí Unie respektovat bezplatnou povinnou školní docházku, avšak samozřejmě to nevytváří nové pravomoci. Právo rodičů musí být vykládáno ve spojení s článkem 24.

1. 2. Svoboda zakládat veřejná nebo soukromá vzdělávací zařízení je zaručena jako jedno z hledisek svobody podnikání, je však omezena dodržováním demokratických zásad a je vykonávána způsoby stanovenými vnitrostátními právními předpisy.

Právo svobodné volby povolání, zakotvené v odstavci 1 článku 15, je uznáno v judikatuře Soudního dvora (viz mimo jiné rozsudek ze dne 14. května 1974 ve věci 4/73 Nold, Sb. rozh. 1974, s. 491, 12. až 14. bod; rozsudek ze dne 13. prosince 1979 ve věci 44/79 Hauer, Sb. rozh. 1979, s. 3727; rozsudek ze dne 8. října 1986 ve věci 234/85 Keller, Sb. rozh. 1986 s 2897, 8. bod).

Tento odstavec rovněž čerpá z čl. 1 odst. 2 Evropské sociální charty, podepsané dne 18. října 1961 a ratifikované všemi členskými státy, a z bodu 4 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství ze dne 9. prosince 1989. Výraz „pracovní podmínky“ je třeba vykládat ve smyslu článku 156 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Odstavec 2 se zabývá třemi svobodami zaručenými články 26, 45, 49 a 56 Smlouvy o fungování Evropské unie, jmenovitě volným pohybem pracovníků, svobodou usazování a svobodou poskytovat služby.

Odstavec 3 je založen na čl. 153 odst. 1 písm. g) Smlouvy o fungování Evropské unie a na čl. 19 odst. 4 Evropské sociální charty, podepsané dne 18. října 1961 a ratifikované všemi členskými státy. Použije se proto čl. 52 odst. 2 Listiny. Otázka najímání námořníků se státní příslušností třetích států do posádek plavidel plujících pod vlajkou členského státu Unie se řídí právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.

Tento článek je založen na judikatuře Soudního dvora, která uznala svobodu vykonávat hospodářskou nebo obchodní činnost (viz rozsudky ze dne 14. května 1974 ve věci 4/73 Nold, Sb. rozh. 1974, s. 491, 14. bod, a ze dne 27. září 1979 ve věci 230/78 SpA Eridiana a další, Sb. rozh. 1979, s. 2749, 20. a 31. bod) a smluvní svobodu (viz mimo jiné rozsudek Sukkerfabriken Nykobing, věc 151/78, Sb. rozh. 1979, s. 1, 19. bod, a rozsudek ze dne 5. října 1999 ve věci C-240/97 Španělsko v. Komise, Sb. rozh. 1999, s. I-6571, 99.bod), a na čl. 119odst. 1 a 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, který uznává volnou soutěž. Toto právo je přirozeně vykonáváno při dodržení práva Unie a vnitrostátních právních předpisů. Může být předmětem omezení uvedených v čl. 52 odst. 1 Listiny.

Tento článek je založen na článku 1 dodatkového protokolu k EÚLP:

Jedná se o základní právo společné všem ústavám členských států. Bylo mnohokrát uznáno judikaturou Soudního dvora, poprvé v rozsudku ve věci Hauer (ze dne 13. prosince 1979, Sb. rozh. 1979, s. 3727). Znění bylo aktualizováno, avšak v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny jsou smysl a rozsah stejné jako smysl a rozsah práva zaručeného EÚLP a omezení nesmí překročit omezení tam uvedená.

Ochrana duševního vlastnictví, jedno z majetkových práv, je výslovně zmíněno v odstavci 2 z důvodu jeho rostoucího významu a sekundárního práva Společenství. Duševní vlastnictví zahrnuje vedle vlastnictví k literárním a uměleckým dílům také mimo jiné práva k patentům a ochranným známkám a práva příbuzná. Záruky stanovené v odstavci 1 se vhodným způsobem použijí na duševní vlastnictví.

Znění tohoto článku je založeno na článku 63 Smlouvy o ES, nyní nahrazeném článkem 78 Smlouvy o fungování Evropské unie, který vyžaduje, aby Unie dodržovala ustanovení Ženevské úmluvy o uprchlících. Je třeba učinit odkaz na protokoly týkající se Spojeného království a Irska, připojené ke Smlouvám, a Dánska a určit rozsah, v jakém tyto členské státy uplatňují právo Unie v této oblasti, a rozsah, v jakém se tento článek na ně vztahuje. Tento článek je v souladu s Protokolem o azylu, připojeným ke Smlouvám.

Odstavec 1 tohoto článku má stejný smysl a rozsah jako článek 4 protokolu č. 4 k EÚLP, který se týká hromadného vyhoštění cizinců. Jeho účelem je zajistit, aby každé rozhodnutí bylo založeno na konkrétním šetření a aby nebylo možné přijmout jediné rozhodnutí o vyhoštění všech osob se státní příslušností určitého státu (viz též článek 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).

Odstavec 2 zahrnuje související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 3 EÚLP (viz Ahmed v. Rakousko, rozsudek ze dne 17. prosince 1996, Sb. rozh. 1996-VI, s. 2206 a Soering, rozsudek ze dne 7. července 1989).