– ROVNOSTHLAVA III
Tento článek odpovídá obecné právní zásadě, která je obsažena ve všech evropských ústavách a která byla rovněž uznána Soudním dvorem jako základní zásada práva Společenství (rozsudek ze dne 13. listopadu 1984 ve věci 283/83 Racke, Sb. rozh. 1984, s. 3791, rozsudek ze dne 17. dubna 1997 ve věci 15/95 EARL, Sb. rozh. 1997, s. I-1961 a rozsudek ze dne 13. dubna 2000 ve věci 292/97 Karlsson, Sb. rozh. 2000, s. 2737).
Odstavec 1 čerpá z článku 13 Smlouvy o ES, nyní nahrazeného článkem 19 Smlouvy o fungování Evropské unie a článku 14 EÚLP a článku 11 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, pokud jde o genetické dědictví. Použije se v souladu s článkem 14 EÚLP v míře, v jaké mu odpovídá.
Odstavec 1 a článek 19 Smlouvy o fungování Evropské unie, který má jiný smysl a rozsah, si neodporují a jsou navzájem slučitelné: článek 19 svěřuje Unii pravomoc přijímat právní akty, včetně harmonizace právních předpisů členských států, a bojovat proti některým formám diskriminace v něm vyčerpávajícím způsobem vyjmenovaným. Takové právní předpisy mohou zahrnovat činnost orgánů členského státu (a také vztahy mezi soukromými osobami) ve všech oblastech v rámci pravomocí Unie. Odstavec 1 článku 21 naproti tomu nevytváří žádné pravomoci přijímat antidiskriminační právní předpisy v oblastech pravomocí členského státu nebo v soukromé sféře ani nestanoví obecný zákaz diskriminace v těchto širokých oblastech. Místo toho upravuje pouze diskriminaci ze strany orgánů a institucí samotné Unie při výkonu pravomocí, které jí svěřují Smlouvy, a ze strany členských států, pouze provádějí-li právo Unie. Odstavec 1 proto nemění rozsah pravomocí udělených článkem 19 ani jeho výklad.
Odstavec 2 odpovídá čl. 18 prvnímu pododstavci Smlouvy o fungování Evropské unie a musí být uplatňován v souladu s ním.
Tento článek je založen na článku 6 Smlouvy o Evropské unii a na čl. 151 odst. 1 a 4 Smlouvy o ES, nyní nahrazených čl. 167 odst. 1 a 4 Smlouvy o fungování Evropské unie, které se týkají kultury. Respektování kulturní a jazykové rozmanitosti je nyní rovněž zakotveno v čl. 3 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii. Článek rovněž čerpá z prohlášení č. 11 k závěrečnému aktu Amsterodamské smlouvy o postavení církví a nekonfesních organizací, nyní převzatému v článku 17 Smlouvy o fungování Evropské unie.
První pododstavec je založen na článku 2 a čl. 3 odst. 2 Smlouvy o ES, nyní nahrazených článkem 3 Smlouvy o Evropské unii a článkem 8 Smlouvy o fungování Evropské unie, které Unii ukládají podporovat rovnoprávnost mezi ženami a muži, a na čl. 157 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie. Čerpá z článku 20 revidované Evropské sociální charty ze dne 3. května 1996 a z bodu 16 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství.
Je rovněž založen na čl. 157 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie a na čl. 2 odst. 4 směrnice Rady 76/207/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky
Druhý pododstavec přebírá ve zkrácené podobě čl. 157 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie, který stanoví, že zásada rovného zacházení nebrání členskému státu zachovat nebo zavést opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví nebo pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře. V souladu s čl. 52 odst. 2 Listiny tento pododstavec nemění čl. 157 odst. 4.
Tento článek je založen na Úmluvě o právech dítěte, podepsané v New Yorku dne 20. listopadu 1989 a ratifikované všemi členskými státy zejména na článcích 3, 9, 12 a 13 uvedené úmluvy.
Odstavec 3 zohledňuje skutečnost, že v rámci zřízení prostoru svobody bezpečnosti a práva mohou právní předpisy Unie o občanských věcech s mezinárodním prvkem, ke kterým zmocňuje článek 81 Smlouvy o fungování Evropské unie, zahrnovat zejména právo na navštěvování, které zajišťuje, že děti mohou pravidelně udržovat osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči.
Tento článek čerpá z článku 23 revidované Evropské sociální charty a článků 24 a 25 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství. Účast na sociálním a kulturním životě samozřejmě zahrnuje i účast na politickém životě.
Zásada stanovená v tomto článku je založena na článku 15 Evropské sociální charty a rovněž čerpá z bodu 26 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství.
– SOLIDARITAHLAVA IV
Tento článek je obsažen v revidované Evropské sociální chartě (článek 21) a v Chartě základních sociálních práv pracovníků Společenství (body 17 a 18). Použije se za podmínek stanovených právem Unie a vnitrostátními právy. Odkaz na vhodné úrovně je odkazem na úrovně stanovené právem Unie nebo vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi, což může zahrnovat evropskou úroveň, pokud to právní předpisy Unie stanoví. V této oblasti existuje rozsáhlé acquis Unie: články 154 a 155 Smlouvy o fungování Evropské unie a směrnice 2002/14/ES (obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v Evropském společenství), 98/59/ES (hromadné propouštění), 2001/23/ES (převody podniků) a 94/45/ES (evropské rady zaměstnanců).
Tento článek je založen na článku 6 Evropské sociální charty a na Chartě základních sociálních práv pracovníků Společenství (body 12 až 14). Právo na kolektivní vyjednávání bylo uznáno Evropským soudem pro lidská práva jako jeden z prvků práva zakládat odbory stanoveného článkem 11 EÚLP. Pokud jde o vhodné úrovně, na kterých se může kolektivní vyjednávání uskutečnit, viz vysvětlení k výše uvedenému článku. Způsoby a omezení výkonu práva kolektivního vyjednávání, včetně stávky, upravují vnitrostátní právní předpisy a zvyklostí, včetně otázky, zda může být souběžně prováděno ve více členských státech.
Tento článek je založen na čl. 1 odst. 3 Evropské sociální charty a bodu 13 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství.
Tento článek čerpá z článku 24 revidované Evropské sociální charty. Viz též směrnici 2001/23/ES o ochraně práv zaměstnanců v případě převodů podniků a směrnici 80/987/EHS o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění směrnice 2002/74/ES.
- 1. Odstavec 1 tohoto článku je založen na směrnici 89/391/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci. Rovněž čerpá z článku 3 Sociální charty, bodu 19 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství, a pokud jde o důstojnost při práci, z článku 26 revidované Evropské sociální charty. Výraz „pracovní podmínky" je třeba vykládat ve smyslu článku 156 Smlouvy o fungování Evropské unie.
- 2. Odstavec 2 je založen na směrnici 93/104/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby, článku 2 Evropské sociální charty a bodu 8 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství.
Tento článek je založen na směrnici 94/33/ES o ochraně mladistvých pracovníků, článku 7 Evropské sociální charty a bodech 20 až 23 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství.
Odstavec 1 článku 33 je založen na článku 16 Evropské sociální charty.
Odstavec 2 čerpá ze směrnice Rady 92/8 5/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň a směrnice 96/34/ES o rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. Je rovněž založen na článku 8 (ochrana v případě mateřství) Evropské sociální charty a čerpá z článku 27 (právo pracovníků s povinnostmi k rodině na stejné příležitosti a rovné zacházení) revidované Evropské sociální charty. „Mateřství" zahrnuje období od početí do odstavení.
Zásada stanovená v odstavci 1 článku 34 je založena na článcích 153 a 156 Smlouvy o fungování Evropské unie a na článku 12 Evropské sociální charty a bodu 10 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství. Unie ji musí respektovat při výkonu pravomocí, které jí jsou svěřeny články 153 a 156 Smlouvy o fungování Evropské unie. Odkaz na sociální služby se vztahuje na případy, ve kterých byly takové služby zavedeny, aby poskytly určité výhody, avšak neznamená, že takové služby musí být zavedeny, pokud neexistují. „Mateřství" je třeba vykládat ve stejném smyslu jako v předchozím článku.
Odstavec 2 je založen na čl. 12 odst. 4 a čl. 13 odst. 4 Evropské sociální charty a bodu 2 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství a odráží pravidla plynoucí z nařízení (EHS) č. 1408/71 a nařízení (EHS) č. 1612/68.
Odstavec 3 čerpá z článku 13 Evropské sociální charty a článků 30 a 31 revidované Evropské sociální charty a bodu 10 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství. Unie jej musí dodržovat v rámci politik založených na článku 153 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Zásady stanovené v tomto článku jsou založeny na článku 152 Smlouvy o ES, nyní nahrazeném článkem 168 Smlouvy o fungování Evropské unie, a na článcích 11 a 13 Evropské sociální charty. Druhá věta článku je přejata z čl. 168 odst. 1.
Tento článek je plně v souladu s článkem 14 Smlouvy o fungování Evropské unie a nezakládá vznik žádného nového práva. Pouze stanoví zásadu, že Unie respektuje přístup ke službám obecného hospodářského zájmu, podle vnitrostátních právních předpisů, jsou-li tyto předpisy slučitelné s jejím právem.
Zásady stanovené v tomto článku jsou založeny na článcích 2, 6 a 174 Smlouvy o ES, které byly nyní nahrazeny čl. 3 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii a články 11 a 191 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Rovněž čerpá z některých ústav členských států.
Zásada stanovená v tomto článku je založena na článku 169 Smlouvy o fungování Evropské unie.
– OBČANSKÁ PRÁVAHLAVA V
Článek 39 se uplatňuje za podmínek stanovených ve Smlouvách v souladu s čl. 52 odst. 2 Listiny. Odstavec 1 článku 39 odpovídá právu zaručenému v čl. 20 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (viz rovněž právní základ pro přijetí opatření pro výkon tohoto práva v článku 22 Smlouvy o fungování Evropské unie) a odstavec 2 uvedeného článku odpovídá čl. 14 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii. Odstavec 2 článku 39 přejímá základní zásady volebního systému v demokratickém státě.
Tento článek odpovídá právu zaručenému čl. 20 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (viz rovněž právní základ pro přijetí opatření pro výkon tohoto práva v článku 22 Smlouvy o fungování Evropské unie). V souladu s čl. 52 odst. 2 Listiny se uplatňuje za podmínek stanovených v uvedených článcích Smluv.
Článek 41 je založen na skutečnosti, že Unie je právním společenstvím, jehož znaky byly vymezeny v judikatuře, která mimo jiné zakotvila řádnou správu jako obecnou právní zásadu (viz mimo jiné rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1992 ve věci C-255/90 P Burban, Sb. rozh. 1992, s. I-2253, a rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 18. září 1995 ve věci T-l67/94 Nolle, Sb. rozh. 1995, s. II-2589, a ze dne 9. července 1999 ve věci T-231/97 New Europe Consulting a další, Sb. rozh. 1999, s. 11-2403). Znění tohoto práva uvedené v prvních dvou odstavcích vychází z judikatury (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 1987 ve věci 222/86 Heylens, Sb. rozh. 1987, s. 4097, 15. bod, rozsudek ze dne 18. října 1989 ve věci 374/87 Orkem, Sb. rozh. 1989, s. 3283, rozsudek ze dne 21. listopadu 1991 ve věci C-269/90 TU Munchen, Sb. rozh. 1991, s. I-5469 a rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 6. prosince 1994 ve věci T-450/93 Lisrestal, Sb. rozh. 1994, s. II-1177 a ze dne 18. září 1995 ve věci T-l67/94 Nolle, Sb. rozh. 1995, s. II-2589), a pokud jde o povinnosti podat odůvodnění, z článku 296 Smlouvy o fungování Evropské unie (viz též právní základ pro přijetí právních předpisů v zájmu otevřené, efektivní a nezávislé evropské správy v článku 298 Smlouvy o fungování Evropské unie).
Odstavec 3 opakuje právo, které nyní zaručuje článek 340 Smlouvy o fungování Evropské unie. Odstavec 4 opakuje právo, které nyní zaručuje čl. 20 odst. 2 písm. d) a článek 25 Smlouvy o fungování Evropské unie. V souladu s čl. 52 odst. 2 Listiny jsou tato práva vykonávána za podmínek a v rámci, jež jsou vymezeny ve Smlouvách.
Právo na účinnou soudní ochranu, které představuje důležitou součást této otázky, je zaručeno v článku 47 této listiny.
Právo zaručené tímto článkem je převzato z článku 255 Smlouvy o ES, na jehož základě bylo později přijato nařízení (ES) č. 1049/2001. Evropský konvent rozšířil toto právo na dokumenty orgánů, institucí a subjektů obecně, bez ohledu na jejich podobu (viz čl. 15 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie). V souladu s čl. 52 odst. 2 Listiny je právo na přístup k dokumentům vykonáváno za podmínek a v rámci omezení stanovených v čl. 15 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Právo zaručené v tomto článku je právem zaručeným články 20 a 228 Smlouvy o fungování Evropské unie. V souladu s čl. 52 odst. 2 Listiny je vykonáváno za podmínek vymezených v uvedených dvou článcích.
Právo zaručené v tomto článku je právem zaručeným články 20 a 227 Smlouvy o fungování Evropské unie. V souladu s čl. 52 odst. 2 Listiny je vykonáváno za podmínek vymezených v uvedených dvou článcích.
Právo zaručené odstavcem 1 je právem zaručeným čl. 20 odst. 2 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie (viz rovněž právní základ v článku 21 a rozsudek Soudního dvora ze dne 17. září 2002 ve věci C-413/99 Baumbast, Sb. rozh. 2002, s. I-7091). V souladu s čl. 52 odst. 2 Listiny je vykonáváno za podmínek a v rámci omezení vymezených ve Smlouvách.
Odstavec 2 odkazuje na pravomoc svěřenou Unii články 77, 78 a 79 Smlouvy o fungování Evropské unie. Z toho vyplývá, že udělení tohoto práva závisí na výkonu této pravomoci orgány.
Právo zaručené v tomto článku je právem zaručeným článkem 20 Smlouvy o fungování Evropské unie; viz rovněž právní základ v článku 23. V souladu s čl. 52 odst. 2 Listiny je vykonáváno za podmínek vymezených v uvedených článcích.
– SOUDNICTVÍHLAVA VI
„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“
Avšak v právu Unie je ochrana širší, neboť je zaručeno právo na účinnou soudní ochranu. Soudní dvůr zakotvil toto právo ve svém rozsudku ze dne 15. května 1986 jako obecnou zásadu práva Unie (věc 222/84 Johnston, Sb. rozh. 1986, s. 1651; viz rovněž rozsudek ze dne 15. října 1987 ve věci 222/86 Heylens, Sb. rozh. 1987, s. 4097 a rozsudek ze dne 3. prosince 1992 ve věci C-97/91 Borelli, Sb. rozh. 1992, s. 1-6313). Podle názoru Soudu se uvedená obecná zásada práva Unie vztahuje rovněž na členské státy, když uplatňují právo Unie. Zahrnutím této judikatury do Listiny není sledována změna systému soudního přezkumu stanoveného smlouvami, a zejména pravidel přípustnosti přímých žalob k Soudnímu dvoru Evropské unie. Evropský konvent posoudil systém soudního přezkumu v Unii, včetně pravidel přípustnosti, a potvrdil je s úpravami v některých oblastech, jak odrážejí články 251 až 281 Smlouvy o fungování Evropské unie, a zejména čl. 263 čtvrtý pododstavec. Článek 47 se vztahuje na orgány Unie a členských států, provádějí-li právo Unie, a to pro všechna práva zaručená právem Unie.
Druhý pododstavec odpovídá čl. 6 odst. 1 EÚLP, který zní:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“
V právu Unie není právo na soudní projednání omezeno na spory týkající se občanských práv nebo závazků. Je to jeden z důsledků skutečnosti, že Unie je právním společenstvím, jak prohlásil Soudní dvůr ve věci 294/83, „Les Verts“ v. Evropský parlament (rozsudek ze dne 23. dubna 1986, Sb. rozh. 1986, s. 1339). Avšak ve všech jiných hlediscích než rozsah se záruky přiznané EÚLP uplatňují v Unii obdobným způsobem.
Pokud jde o třetí pododstavec, je třeba poznamenat, že v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva by měla být poskytnuta právní pomoc v případech, kdy by její neexistence znemožnila zajistit účinnou právní ochranu (rozsudek ESLP ze dne 9. 10. 1979, Airey, řada A, svazek 32, s. 11). U věcí projednávaných před Soudním dvorem Evropské unie rovněž existuje systém právní pomoci.
Článek 48 má totožné znění jako čl. 6 odst. 2 a 3 EÚLP, které znějí:
- „2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
- 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
- a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
- b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby;
- c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
- d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
- e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.“
V souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny má toto právo stejný smysl a rozsah jako právo zaručené EÚLR
Tento článek přebírá tradiční pravidlo, že zákony a tresty nelze uplatňovat zpětně. Bylo doplněno pravidlo retroaktivity mírnějšího trestu, které platí v řadě členských států a které je obsaženo v článku 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Článek 7 EÚLP zní takto:
- „1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.
- 2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.“
V odstavci 2 bylo pouze zrušeno slovo „civilizovanými“; nemění to však smysl tohoto odstavce, který se týká zejména zločinů proti lidskosti. V souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny má zde zaručené právo stejný smysl a rozsah jako právo zaručené EÚLP.
Odstavec 3 přebírá obecnou zásadu přiměřenosti mezi trestnými činy a tresty, která je zakotvena ve společných ústavních tradicích členských států a v judikatuře Soudního dvora Společenství.
Článek 4 protokolu č. 7 k EÚLP zní:
- „1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
- 2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.
- 3. Od tohoto článku nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy.“
V právu Unie platí pravidlo „non bis in idem“ (z rozsáhlé judikatury viz rozsudek ze dne 5. května 1966 ve věcech 18/65 a 35/65, Gutmann v. Komise, Sb. rozh. 1966, s. 150 a nedávnou věc, rozhodnutí Soudu prvního stupně ze dne 20. dubna 1999 ve spojených věcech T-305/94 a další, Limburgse Vinyl Maatschappij NV v. Komise, Sb. rozh. 1999, s. II-931). Je upřesněno, že pravidlo zakazující kumulaci se týká kumulace dvou sankcí stejného druhu, v tomto případě trestů.
V souladu s článkem 50 platí pravidlo „non bis in idem“ nejen v rámci soudní pravomoci jednoho členského státu, ale též mezi soudními pravomocemi více členských států. To odpovídá acquis práva Unie; viz články 54 až 58 Schengenské úmluvy a rozsudek Soudního dvora ze dne 11. února 2003 ve věci C-187/01 Gözütok, Sb. rozh. 2003, s. I-1345, článek 7 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství a článek 10 Úmluvy o boji proti korupci. Na velmi omezené výjimky v uvedených úmluvách, které umožňují členským státům odchylku od pravidla „non bis in idem", se vztahuje horizontální ustanovení v čl. 52 odst. 1 Listiny o omezeních. Pokud jde o situace uvedené v článku 4 protokolu 7, totiž použití zásady v rámci jednoho členského státu, mají zaručená práva stejný smysl a stejný rozsah jako odpovídající právo v EÚLP.
Následující stránka