Český lékopis 1997

1. D. K asi 30 mg se v porcelánovém kelímku přidá 0,3 g uhličitanu sodného bezvodého R zahřívá se 10 min nad plamenem a nechá se vychladnout. Zbytek se rozpustí v 5 ml kyseliny dusičné zředěné RS a zfiltruje se. K 1 ml filtrátu se přidá 1 ml vody R roztok vyhovuje zkoušce (a) na chloridy (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Roztok S. 1,0 g se rozpustí v dichlormethanu R a zředí se jím na 10 ml.

Vzhled roztoku. Roztok S je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než porovnávací barevný roztok HŽ₄ (2.2.2, Metoda II).

Optická otáčivost (2.2.7). -0,10° až +0,10°; měří se roztok S.

Příbuzné látky. Stanoví se kapalinovou chromatografií (2.2.29).

Zkoušený roztok. 0,100 g se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 10,0 ml.

Porovnávací roztok (a). 2,5 mg ketokonazolu CRL a 2,5 mg loperamidiumchloridu CRL se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 50,0 ml.

Porovnávací roztok (b). 5,0 ml zkoušeného roztoku se zředí methanolem R na 100,0 ml. 1,0 ml tohoto roztoku se zředí methanolem R na 10,0 ml.

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

1. - nerezové ocelové kolony délky 0,10 m a vnitřního průměru 4,6 mm naplněné silikagelem oktadecylsilanizovaným pro chromatografii R (3 μm),
2. - mobilní fáze, která je směsí objemových dílů acetonitrilu R a roztoku tetrabutylamoniumhydrogensulfatu R (3,4 g/l) (0,5 + 9,5). Složení směsi se mění lineární gradientovou elucí během 10 min tak, aby konečné složení směsi bylo 5 objemových dílů acetonitrilu R a 5 objemových dílů roztoku tetrabutylamoniumhydrogensulfatu R (3,4 g/l); následuje eluce konečnou směsí po dobu 5 min. Průtoková rychlost je 2 ml/min,
3. - spektrofotometrického detektoru, 220 nm.

Kolona sa ustaluje nejméně 30 min promýváním acetonitrilem R a potom se nejméně 5 min ustaluje počáteční mobilní fází.

Nastříkne se 10 μl porovnávacího roztoku (b). Nastaví se citlivost detektoru tak, aby výška hlavního píku nebyla menší než 50 % celé stupnice zapisovače.

Nastříkne se 10 μl porovnávacího roztoku (a). Při zaznamenání chromatogramu za předepsaných podmínek jsou retenční časy látek: ketokonazolu asi 6 min, loperamidiumchloridu asi 8 min. Zkoušku lze hodnotit, jestliže rozlišení mezi píkem ketokonazolu a píkem loperamidiumchloridu není menší než 15. Je-li třeba, upraví se konečná koncentrace acetonitrilu v mobilní fázi nebo se upraví časový program lineární gradientové eluce.

Nastříkne se 10 μl methanolu jako kontrolní kapaliny, 10 μl zkoušeného roztoku a 10 μl porovnávacího roztoku (b). Na chromatogramu zkoušeného roztoku součet ploch všech píků, kromě hlavního píku, není větší než plocha hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) (0,5 %). Nepřihlíží se k píkům získaným u kontrolní tekutiny a k píkům s plochou menší, než j e 0,1 násobek plochy hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku (b).

Těžké kovy (2.4.8). 1,0 g vyhovuje limitní zkoušce D na těžké kovy (20 μg/g). K přípravě porovnávacího roztok se použijí 2 ml základního roztoku olova (10 μg Pb/ml).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 0,5 %; 1,000 g se suší v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

0,200 g se rozpustí v 70 ml směsi objemových dílů kyseliny octové ledové R a 2-butanonu R (1 + 7) a titruje se kyselinou chloristou 0,1 mol/l VS za použití potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20).

1 ml kyseliny chloristé 0,1 mol/l VS odpovídá 26,57 mg C₂₆H₂₈Cl₂N₄O₄.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněn před světlem.

Separandum.

Nečistoty

1. A. (±)-cis-1-acetyl-4-{4-[2-(2,4-dichlorfenyl)-2-(1H-imidazol-1-ylmethyl)-1,3-dioxolan-4-yl]meth-oxyfenyl}-1,2,3,4-tetrahydropyrazin,
2. B. (±)-cis-1-acetyl-4-{4-[5-(4-acetyl-1-piperazinyl)-2-{[2-(2,4-dichlorfenyl)-2-(1H-imidazol-1-yl-methyl)-1,3-dioxolan-4-yl]methoxyfenoxyfenyl}piperazin,
3. C. (±)-trans-1-acetyl-4-{4-[2-(2,4-dichlorfenyl)-2-(1H-imidazol-1-ylmethyl)-1,3-dioxolan-4-yl]-methoxyfenyl}piperazin,
4. D. (±)-cis-1-{4-[2-(2,4-dichlorfenyl)-2-(1H-imidazol-1-ylmethyl)-1,3-dioxolan-4-yl]methoxyfe-nyl}piperazin.

† Ketoprofenum

Ketoprofen

Vlastnosti

Bílý nebo téměř bílý krystalický prášek. Je prakticky nerozpustný ve vodě, snadno rozpustný v acetonu, v lihu 96% a v dichlormethanu.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: C.

Alternativní sestava zkoušek: A, B a D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Teplota tání (2.2.14). 94 °C až 97 °C.
2. B. 50,0 mg se rozpustí v lihu 96% R a zředí se jím na 100,0 ml. 1,0 ml tohoto roztoku se zředí lihem 96% R na 50,0 ml. Měří se absorbance (2.2.25) roztoku při 230 nm až 350 nm; roztok vykazuje absorpční maximum při 255 nm. Specifická absorbance v maximu je 615 až 680.
3. C. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem ketoprofenu CRL.
4. D. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu GF₂₅₄R.

   Zkoušený roztok. 10 mg se rozpustí v acetonu R a zředí se jím na 10 ml.

   Porovnávací roztok (a). 10 mg ketoprofenu CRL se rozpustí v acetonu R a zředí se jím na 10 ml.

   Porovnávací roztok (b). 10 mg indometacinu CRL se rozpustí v acetonu R a zředí se jím na 10 ml. 1 ml tohoto roztoku se smíchá s 1 ml porovnávacího roztoku (a).

   Na vrstvu se nanese odděleně po 10 μl každého roztoku a vyvíjí se směsí objemových dílů kyseliny octové ledové R, dichlormethanu R a acetonu R (1 + 49 + 50) po dráze 15 cm. Vrstva se usuší na vzduchu a pozoruje se v ultrafialovém světle při 254 nm. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku se polohou a velikostí shoduje s hlavní skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku (a). Zkoušku lze hodnotit, jestliže na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) jsou dvě zřetelně oddělené skvrny.

Zkoušky na čistotu

Vzhled roztoku. 1,0 g se rozpustí v acetonu R a zředí se jím na 10 ml. Roztok je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než porovnávací roztok Ž₆ (2.2.2, Metoda II).

Příbuzné látky. Stanoví se kapalinovou chromatografií (2.2.29). Roztoky se připraví bezprostředně před použitím.

Zkoušený roztok. 20,0 mg se rozpustí v mobilní fázi a zředí sejí na 20,0 ml.

Porovnávací roztok (a). 1,0 ml zkoušeného roztoku se zředí mobilní fází na 50,0 ml. 1,0 ml tohoto roztoku se zředí mobilní fází na 10,0 ml.

Porovnávací roztok (b). 10,0 mg ketoprofenu nečistoty A CRL se rozpustí v mobilní fázi a zředí se jí na 100,0 ml. 1,0 ml tohoto roztoku se zředí mobilní fází na 50,0 ml.

Porovnávací roztok (c). 10,0 mg ketoprofenu nečistoty C CRL se rozpustí v mobilní fázi a zředí se jí na 100,0 ml. 1,0 ml tohoto roztoku se zředí mobilní fází na 50,0 ml.

Porovnávací roztok (d). 1,0 ml zkoušeného roztoku se zředí mobilní fází na 100,0 ml. 1,0 ml tohoto roztoku se smíchá s 1 ml porovnávacího roztoku (b).

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

1. - nerezové ocelové kolony délky 0,15 m a vnitřního průměru 4,6 mm naplněné silikagelem oktadecylsilanizovaným pro chromatografií R (5 μm) se specifickým povrchem 350 m2.g^-1 a velikostí pórů 0,01 μm (10 nm),
2. - mobilní fáze, která je směsí připravenou následujícím způsobem: smíchají se objemové díly tlumivého roztoku fosforečnanového o pH 3,5, acetonitrilu R a vody R (2 + 43 + 55). Průtoková rychlost je 1 ml/min,
3. - spektrofotometrického detektoru, 233 nm,
4. - injektorové smyčky.

Nastříkne se 20 μl porovnávacího roztoku (d); látky se eluují v následujícím pořadí: ketoprofen a ketoprofen nečistota A. Nastaví se citlivost detektoru tak, aby výšky dvou hlavních píků nebyly menší než 50 % celé stupnice zapisovače. Zkoušku lze hodnotit, jestliže rozlišení mezi píkem odpovídajícím ketoprofenu a píkem odpovídajícím ketoprofenu nečistotě A je nejméně 7,0.

Nastříkne se 20 μl zkoušeného roztoku, 20 μl porovnávacího roztoku (a), 20 μl porovnávacího roztoku (b) a 20 μl porovnávacího roztoku (c). Chromatogramy se zaznamenávají po dobu odpovídající 7násobku retenčního času ketoprofenu. Na chromatogramu zkoušeného roztoku není plocha píku odpovídajícího ketoprofenu nečistotě A a ketoprofenu nečistotě C větší než plochy hlavních píků na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) a porovnávacího roztoku (c) (0,2 %); plocha žádného píku, kromě hlavního píku a píků odpovídajících ketoprofenu nečistotě A a ketoprofenu nečistotě B, není větší než plocha hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku (a) (0,2 %); součet ploch všech píků, kromě hlavního píku a ploch jmenovaných dvou nečistot, není větší než dvojnásobek hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku (a) (0,4 %). Nepřihlíží se k píkům s plochou menší, než je 0,1 násobek plochy hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku (a).

Těžké kovy (2.4.8). 2,0 g vyhovují limitní zkoušce C na těžké kovy (10 μg/g). K přípravě porovnávacího roztoku se použijí 2 ml základního roztoku olova (10 μg Pb/ml).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 0,5 %; 1,000 g se suší při 60 °C a při tlaku nepřevyšujícím 670 Pa.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

0,200 g se rozpustí v 25 ml lihu 96% R, přidá se 25 ml vody R a titruje se hydroxidem sodným 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20).

1 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 25,43 mg C₁₆H₁₄O₃.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech.

Separandum.

Nečistoty

1. A. 3-acetylbenzofenon

1. B. kyselina 2-(3-benzoylfenyl)octová,

1. C. kyselina 2-(3-karboxyfenyl)propionová,

1. D. kyselina 2-[3-(4-methylbenzoyl)fenyl]propionová,

1. E. 2-(3-benzoylfenyl)propionamid,

1. F. 2-(3-benzoylfenyl)propiononitril.

† Labetaloli hydrochloridum

Labetaloliumchlorid

Synonymum. Labetalolium chloratum

Vlastnosti

Bílý nebo téměř bílý prášek. Je mírně rozpustný ve vodě a v lihu 96%, prakticky nerozpustný v etheru a v dichlormethanu.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A, C a E.

Alternativní sestava zkoušek: A,B, D a E, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Optická otáčivost (2.2.7) +0,05° až -0,05°; měří se roztok S, viz Zkoušky na čistotu.
2. B. 25,0 mg se rozpustí v kyselině chlorovodíkové 0,1 mol/l RS a zředí se jí na 250,0 ml. Měří se absorbance tohoto roztoku při 230 nm až 350 nm (2.2.25). Roztok vykazuje absorpční maximum při 302 nm. Specifická absorbance v maximuje 83 až 88.
3. C. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem labetaloliumchloridu CRL.
4. D. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy vhodného silikagelu oktadecylsilanizovaného s fluorescenčním indikátorem pro detekci při 254 nm.

   Zkoušený roztok. 10 mg se rozpustí v 1 ml lihu 96% R

   Porovnávací roztok (a). 10 mg labetaloliumchloridu CRL se rozpustí v 1 ml lihu 96% R.

   Porovnávací roztok (b). 10 mg labetaloliumchloridu CRL a 10 mg propranololiumchloridu CRL se rozpustí v lihu 96% R a zředí se jím na 5 ml.

   Na vrstvu se nanese odděleně po 2 μl každého roztoku a deska se umístí do chromatografické komory ihned po přidání mobilní fáze obsahující směs objemových dílů kyseliny chloristé R, vody R a methanolu R (0,5 + 50 + 80). Vyvíjí se po uzavření komory po dráze 15 cm. Vrstva se usuší na vzduchu a pozoruje se v ultrafialovém světle při 254 nm. Hlavní skvrna na chromato gramu zkoušeného roztoku odpovídá svou polohou a velikostí hlavní skvrně na chromatogramu porovnávacího roztoku (a). Zkoušku lze hodnotit, jestliže na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) jsou dvě zřetelně oddělené skvrny.

1. E. Vyhovuje zkoušce (a) na chloridy (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Roztok S. 0,50 g se rozpustí ve vodě prosté oxidu uhličitého R a zředí se jí na 50 ml. Použije se čerstvě připravený roztok.

Vzhled roztoku. Roztok S je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než stupeň 6 nejpodobnějšího porovnávacího barevného roztoku (2.2.2, Metoda II).

Hodnota pH (2.2.3). 4,0 až 5,0; měří se roztok S.

Poměr diastereoizomerů. Stanoví se plynovou chromatografií (2.2.28).

Zkoušený roztok. 2,0 mg se rozpustí v 1,0 ml roztoku kyseliny butylborité R (12,0 g/l) v pyridinu bezvodém R a nechá se 20 min stát.

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

1. - skleněné kolony délky 1,5 m a vnitřního průměru 4 mm naplněné křemelinou silanizovanou pro plynovou chromatografii R (125 μm až 150 μm), impregnovanou 3 % polyfenylmethylsiloxanu R,
2. - dusíku pro chromatografií R jako nosného plynu při průtokové rychlosti 40 ml/min,
3. - plamenoionizačního detektoru.

Teplota kolony, nástřikového prostoru a detektoru se udržuje na 300 °C.

Nastříkne se odděleně po 2 μl každého roztoku. Na chromatogramu se objeví dva píky odpovídající páru diastereoizomerů. Nastaví se citlivost detektoru tak, aby výška vyššího píku diastereomeru byla asi 80 % celé stupnice zapisovače. Zkoušku lze hodnotit, jestliže výška minima mezi dvěma píky je menší než 5 % celé stupnice zapisovače. Plocha každého píku je 45 % až 55 % celkové plochy obou píků.

Příbuzné látky. Provede se kapalinová chromatografie (2.2.29).

Zkoušený roztok. 50,0 mg se rozpustí v mobilní fázi a zředí sejí na 10,0 ml.

Porovnávací roztok. 0,5 ml zkoušeného roztoku se zředí mobilní fází na 100,0 ml.

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

1. - nerezové ocelové kolony délky 0,15 m a vnitřního průměru 4,6 mm naplněné silikagelem oktadecylsilanizovaným pro chromatografií R (5 μm),
2. - mobilní fáze, kterou je roztok směsi 150 ml tetrahydrofuranu R, 300 ml methanolu R, 550 ml vody R, 0,82 g tetrabutylamoniumhydrogensulfatu Rig oktylhydrogensíranu sodného R a 10 ml kyseliny sírové R 10% (V/V), s průtokovou rychlostí 1 ml/min,
3. - spektrofotometrického detektoru, 229 nm.

Kolona se ustaluje asi 30 min průtokem mobilní fáze 1 ml/min.

Nastříkne se 20 μl porovnávacího roztoku a nastaví se citlivost systému tak, aby výška hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku nebyla menší než 50 % celé stupnice zapisovače. Když jsou chromatogramy zaznamenány za předepsaných podmínek, je retenční čas hlavního píku 10 min až 15 min. Je-li třeba, upraví se obsah vody v mobilní fázi, ale poměr obsahu methanolu k obsahu tetrahydrofuranu se udržuje na 2 : 1.

Nastříkne se odděleně po 20 μl každého roztoku a chromatogramy se zaznamenávají po dobu odpovídající trojnásobku retenčního času hlavního píku. Na chromatogramu zkoušeného roztoku plocha žádného píku, kromě hlavního píku, není větší než 0,6násobek plochy hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku (0,3 %). Součet ploch všech píků není větší než plocha hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku (0,5 %). Nepřihlíží se k píkům rozpouštědel a k píkům, jejichž plocha je menší než 0,1 násobek plochy hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku.

Těžké kovy (2.4.8). 1,0 g vyhovuje limitní zkoušce C na těžké kovy (20 μg/g). K přípravě porovnávacího roztoku se použijí 2 ml základního roztoku olova (10 g Pb/ml).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 1,0 %; 1,000 g se suší v sušárně při 100 °C až 105 °C a při tlaku nepřevyšujícím 0,7 kPa.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

Aby se zabránilo přehřátí, reakční směs se důkladně míchá po celou dobu stanovení a titrace se přeruší okamžitě, jakmile bylo dosaženo bodu ekvivalence.

0,200 g se rozpustí ve směsi objemových dílů kyseliny mravenčí bezvodé R a acetanhydridu R (10 + 40) a titruje se kyselinou chloristou 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20).

1 ml kyseliny chloristé 0,1 mol/l VS odpovídá 36,49 mg C₁₉H₂₅ClN₂O₃.

Uchovávání

Separandum.

Nečistoty

1. A. R = H; kyselina 2-hydroxy-5-{1-hydroxy-2-[(1-methyl-3-fenylpropyl)amino]ethyl}benzoová,
2. B. R = CH3; methyl-2-hydroxy-5-{1-hydroxy-2-[(1-methyl-3-fenylpropyl)amino]ethy}benzoat.

Lacca

Šelak

Synonymum. Resina lacca

Je to čištěná látka získaná z pryskyřičného výměšku hmyzích samic druhu Kerria lacca (KERR) LINDINGER (Laccifer lacca KERR). V závislosti na způsobu zpracování matečného výměšku se rozlišují čtyři typy šelaku: šelak obsahující vosk, šelak bělený, šelak zbavený vosku a šelak bělený zbavený vosku.

Šelak obsahující vosk se získává z matečného výměšku filtrací roztavené látky nebo extrakcí vhodným rozpouštědlem za horka.

Šelak bělený se získává z matečného výměšku rozpuštěného ve vhodném alkalickém roztoku pomocí chlornanu sodného vysrážením zředěnou kyselinou a sušením.

Šelak zbavený vosku se získává ze šelaku obsahujícího vosk nebo z matečného výměšku pomocí vhodného rozpouštědla a následnou filtrací.

Šelak bělený zbavený vosku se získává ze šelaku obsahujícího vosk nebo z matečného výměšku rozpuštěného ve vhodném alkalickém roztoku pomocí chlornanu sodného a nerozpustný vosk se odstraní filtrací. Vysráží se zředěnou kyselinou a usuší se.

Vlastnosti

Jsou to hnědooranžové nebo žluté lesklé průsvitné tvrdé nebo křehké, více nebo méně silné vločky (šelak obsahující vosk, šelak zbavený vosku) nebo krémově bílý nebo nahnědle žlutý prášek (šelak bělený, šelak bělený zbavený vosku).

Je prakticky nerozpustný ve vodě, částečně rozpustný v etheru. V ethanolu se rozpouští na více nebo méně opalizující roztok (šelak obsahující vosk, šelak bělený) nebo na čirý roztok (šelak zbavený vosku, šelak bělený zbavený vosku).

Za horka je mírně rozpustný nebo dobře rozpustný v alkalických roztocích.

Zkoušky totožnosti

1. A. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy vhodného silikagelu s fluorescenční přísadou pro detekci při 254 nm.

   Zkoušený roztok. 0,25 g práškované drogy (500) se smíchá se 2 ml hydroxidu sodného zředěné-ho RS a, zahřívá se 5 min na vodní lázni. Po ochlazení se přidá 5 ml ethylacetatu R a pomalu za stálého míchání se přidají 2 ml kyseliny octové zředěné RS. Směs se protřepe a horní vrstva se zfiltruje přes síran sodný bezvodý R.

   Porovnávací roztok. 6,0 mg kyseliny aleuritové R se rozpustí, je-li třeba mírným zahřátím, v 1,0 ml methanolu R.

   Na vrstvu se nanese odděleně do pruhů po 10 μl obou roztoků a vyvíjí se dvakrát směsí objemových dílů kyseliny octové R, methanolu R, dichlormethanu a ethylacetatu R (1 + 8 + 32 + 60) po dráze 15 cm. Vrstva se usuší na vzduchu, postříká se anisaldehydem RS a suší se 5 min až 10 min při 100 °C až 105 °C. Pozoruje se v denním světle. Na chromatogramu zkoušeného roztoku je několik barevných skvrn, z nichž jedna odpovídá polohou a zbarvením skvrně na chromatogramu porovnávacího roztoku. Nad touto skvrnou je několik fialově zbarvených skvrn a nad nimi růžově zbarvená skvrna. Pod skvrnou kyseliny aleuritové na chromatogramu zkoušeného roztoku je světle modrá skvrna (kyselina šellolová) a další stejně zbarvené, ale méně intenzivní skvrny. Na chromatogramu zkoušeného roztoku mohou být patrné další našedlé a nafialovělé skvrny.

1. B. Zkouška Kalafuna, viz Zkoušky na čistotu, je zároveň zkouškou totožnosti.

   Šelak obsahující vosk. Na chromatogramu zkoušeného roztoku je patrna více nebo méně intenzivní namodrale šedá skvrna v poloze těsně nad skvrnou thymolftaleinu získanou na chromatogramu porovnávacího roztoku.

   Šelak zbavený vosku. Na chromatogramu zkoušeného roztoku není patrna žádná namodrale šedá skvrna v poloze těsně nad skvrnou thymolftaleinu získanou na chromatogramu porovnávacího roztoku.

Zkoušky na čistotu

Kalafuna. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) způsobem uvedeným ve zkoušce totožnosti A s následujícími změnami.

Zkoušený roztok. 50 mg práškované drogy (500) se rozpustí za horka ve směsi složené z 0,5 ml dichlormethanu R a 0,5 ml methanolu R.

Porovnávací roztok. 2,0 mg thymolftaleinu R se rozpustí v 1,0 ml methanolu R.

Vrstva se pozoruje v ultrafialovém světle při 254 nm. Skvrny na chromatogramu zkoušeného roztoku odpovídající hodnotou R_F skvrnám na chromatogramu porovnávacího roztoku se označí. Vrstva se postříká anisaldehydem RS a suší se 5 min až 10 min při 100 °C až 105 °C a pozoruje se v denním světle. Hlavní skvrna (thymolftalein) na chromatogramu porovnávacího roztoku j e zbarvena červenofialově. Na chromatogramu zkoušeného roztoku žádná ze skvrn zhášejících fluorescenci s hodnotou R_F odpovídající skvrně thymolftaleinu na chromatogramu porovnávacího roztoku není zbarvena intenzivně fialově nebo nahnědle (kalafuna). Nepřihlíží se k žádné slabě nafialovělé skvrně v této poloze, která nezháší fluorescenci před postřikem a zahřátím.

Číslo kyselosti (2.5.1). 65 až 95, počítáno na vysušenou látku. Stanoví se s 1,00 g hrubě mleté drogy za potenciometrické indikace (2.2.20) bodu ekvivalence.

Arsen (2.4.2). 0,33 g se ve spalovací baňce smíchá s 5 ml kyseliny sírové R opatrně se přidá několik mililitrů peroxidu vodíku koncentrovaného R a zahřívá se k varu, dokud se nezíská čirý a bezbarvý roztok. Pokračuje se v zahřívání až do odstranění vody a dle možností i kyseliny sírové a pak se zředí vodou R na 25 ml. Roztok vyhovuje limitní zkoušce A na arsen (3 μg/g).

Těžké kovy (2.4.8). 2,0 g vyhovují limitní zkoušce D na těžké kovy (10 μg/g).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 2,0 % (šelak nebělený) a nejvýše 6,0 % (šelak bělený). 1,000 g práškované drogy (500) se suší 24 h v sušárně při 40 °C až 45 ° C.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněn před světlem. Šelak bělený a šelak bělený zbavený vosku se uchovávají při teplotě nejvýše 15 °C.

Označování

V označení na obalu se uvede typ šelaku.

Lactosum

Laktosa

Synonymum. Lactosum anhydricum

Vlastnosti

Bílý nebo téměř bílý krystalický prášek. Je snadno, ale pomalu rozpustná ve vodě, prakticky nerozpustná v lihu 96%.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A a D.

Alternativní sestava zkoušek: B, C a D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem laktosy CRL.
2. B. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu G R.

   Zkoušený roztok. 10 mg se rozpustí ve směsi objemových dílů vody R a methanolu R (2 + 3) a zředí se stejnou směsí na 20 ml.

   Porovnávací roztok (a). 10 mg laktosy CRL se rozpustí ve směsi objemových dílů vody R a methanolu R (2 + 3) a zředí se stejnou směsí na 20 ml.

   Porovnávací roztok (b). 10 mg glukosy CRL, 10 mg laktosy CRL, 10 mg fruktosy CRL a 10 mg sacharosy CRL se rozpustí ve směsi objemových dílů vody R a methanolu R (2 + 3) a zředí se stejnou směsí na 20 ml.

   Na vrstvu se nanese odděleně po 2 μl každého roztoku a nanesené body se důkladně usuší. Vyvíjí se směsí objemových dílů vody R, methanolu R, kyseliny octové bezvodé R a dichlorethanu R (10 + 15 + 25 + 50) po dráze 15 cm. Rozpouštědla musí být odměřena přesně, i malý přebytek vody může způsobit zákal. Vrstva se usuší v proudu teplého vzduchu. Vyvíjení se ihned opakuje v čerstvě připravené směsi rozpouštědel. Vrstva se usuší v proudu teplého vzduchu, rovnoměrně se postříká roztokem 0,5 g thymolu R ve směsi objemových dílů kyseliny sírové R a lihu 96% R(5 + 95) a zahřívá se 10 min při 130 °C. Hlavní skvrna na chromatogramu zkouše ného roztoku odpovídá polohou, zbarvením a velikostí hlavní skvrně na chromatogramu porovnávacího roztoku (a).

   Zkoušku lze hodnotit, jestliže na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) jsou čtyři zřetelně oddělené skvrny.

1. C. 0,25 g se rozpustí v 5 ml vody R, přidá se 5 ml amoniaku 17,5% RS a zahřívá se 10 min ve vodní lázni při 80 °C; vzniká červené zbarvení.
2. D. Zkouška Voda, semimikrostanovení, viz Zkoušky na čistotu, je zároveň zkouškou totožnosti.

Zkoušky na čistotu

Vzhled roztoku. 1,0 g se rozpustí zahřátím při 50 °C ve vodě R, zředí se jí na 10 ml a nechá se ochladit. Roztok je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než porovnávací barevný roztok HŽ, (2.2.2, Metoda II).

Kysele nebo zásaditě reagující látky. 6,0 g se povařením rozpustí v 25 ml vody prosté oxidu uhličitého R, ochladí se a přidá se 0,3 ml fenolftaleinu RS; roztok je bezbarvý. Ke změně zbarvení roztoku na růžové se spotřebuje nejvýše 0,4 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l VS.

Specifická optická otáčivost (2.2.7). +54,4° až +55,9°, počítáno na bezvodou látku. Měří se roztok připravený takto: 10,0 g se rozpustí zahřátím na 50 °C v 80 ml vody R, nechá se ochladit a smíchá se s 0,2 ml amoniaku zředěného RS1. 30 min se nechá stát a zředí se vodou R na 100,0 ml. Absorbance (2.2.25). 1,0 g se rozpustí ve vroucí vodě R a zředí se jí na 10,0 ml (roztok A).

Absorbance roztoku měřená při 400 nm není větší než 0,04. 1,0 ml roztoku A se zředí vodou R na 10,0 ml. Měří se absorbance roztoku při 210 nm až 300 nm. Při vlnových délkách 210 nm až 220 nm není absorbance vyšší než 0,25. Při vlnových délkách 270 nm až 300 nm není absorbance vyšší než 0,07.

Těžké kovy (2.4.8). 2,0 g vyhovují limitní zkoušce C na těžké kovy (5 μg/g). K přípravě porovnávacího roztoku se použije základní roztok olova (10 g Pb/ml).

Voda, semimikrostanovení (2.5.12). Nejvýše 1,0 %; stanoví se s 0,500 g zkoušené látky za použití směsi objemových dílů formamidu R a methanolu R (1 + 2) jako rozpouštědla.

Síranový popel. Nejvýše 0,1 %; k 1,00 g se přidá 1 ml kyseliny sírové R, odpaří se na vodní lázni do sucha a vyžíhá se do konstantní hmotnosti.

Mikrobiální znečištění (2.6.12). Nejvýše 10²aerobníchmikroorganismů v gramu. Stanoví se plotnovou metodou. Vyhovuje zkoušce (2.6.13 na nepřítomnost Escherichia coli.

α-laktosa a β-laktosa. Tato zkouška, týkající se farmaceuticko-technologických vlastností, může být provedena v závislosti na zamýšleném použití. Zkouška není závazná.

Stanoví se plynovou chromatografií (2.2.28).

Zkoušený roztok. 0,1 mg zkoušené látky se rozpustí ve 225 μl směsi objemových dílů dimethylsulfoxidu R, N-(trimethylsilyl)imidazolu R a pyridinu bezvodého R (19,5 + 22 + 58,5), opatrně se promíchá a nechá se 20 min stát.

Porovnávací roztok. 0,50 g zkoušené látky se rozpustí ve vodě R a zředí sejí na 10,0 ml. Zahřívá se 8 min až 10 min na vodní lázni při 75 °C a pak se ochladí. Ke 2 μl roztoku se přidá 225 μl směsi objemových dílů dimethylsulfoxidu R, N-(trimethylsilyl)imidazolu R a pyridinu bezvodého R (19,5 + 22 + 58,5), opatrně se promíchá a nechá se 20 min stát.

Chromatografický postup se provádí obvykle za použití:

1. - skleněné kolony délky 0,9 m a vnitřního průměru 4 mm naplněné křemelinou silanizovanou pro plynovou chromatografii R, impregnovanou 3 % poly(kyanopropyl)(methylfenylmethyl)siloxanu R,
2. - helia pro chromatografii R jako nosného plynu s průtokovou rychlostí 40 ml/min,
3. - plamenoionizačního detektoru.

Teplota kolony se udržuje na 215 °C, teplota nástřikového prostoru a detektoru na 275 °C. Nastříknou se 2 μl porovnávacího roztoku. Zkoušku lze hodnotit, jestliže relativní retenční čas pro silylderivát α-laktosy je asi 0,7 a pro silylderivát β-laktosy je asi 1,0 a jestliže rozlišení mezi píky je nejméně 3,0.

Nastříknou se 2 μl zkoušeného roztoku.

Obsah α-laktosy v procentech se vypočítá podle vzorce:

obsah β-laktosy v procentech se vypočítá podle vzorce:

v nichž značí:

1. S_a - plochu píku odpovídajícího silylderivátu α-laktosy,
2. S_b - plochu píku odpovídajícího silylderivátu β-laktosy.

Ztráta sušením (2.2.32). Tato zkouška týkající se farmaceuticko-technologických vlastností může být provedena v závislosti na zamýšleném použití. Zkouška není závazná.

Nejvýše 0,5%; 1,000 g se suší 2 h v sušárně při 80 °C.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech.

Lactosum monohydricum

Monohydrát laktosy

Synonyma. Saccharum lactis, mléčný cukr

Vlastnosti

Bílý nebo téměř bílý krystalický prášek. Je snadno, ale pomalu rozpustný ve vodě, prakticky nerozpustný v lihu 96%.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A a D.

Alternativní sestava zkoušek: B, C a D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem laktosy CRL.
2. B. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu G R.

   Zkoušený roztok. 10 mg se rozpustí ve směsi objemových dílů vody R a methanolu R (2 + 3) a zředí se stejnou směsí na 20 ml.

   Porovnávací roztok (a). 10 mg laktosy CRL se rozpustí ve směsi objemových dílů vody R a methanolu R (2 + 3) a zředí se stejnou směsí na 20 ml.

   Porovnávací roztok (b). 10 mg fruktosy CRL, 10 mg glukosy CRL, 10 mg laktosy CRL a 10 mg sacharosy CRL se rozpustí ve směsi objemových dílů vody R a methanolu R (2 + 3) a zředí se stejnou směsí na 20 ml.