Český lékopis 1997

Celkový popel (2.4.16). Nejvýše 5,0 %.

Stanovení obsahu

Základní roztok. 0,200 g práškované drogy (355) se ve 100ml baňce smíchá s 1 ml roztoku methenaminu R (5 g/l), 20 ml acetonu R a 2 kyseliny chlorovodíkové RS a vaří se 30 min pod zpětným chladičem. Zfiltruje se přes chomáček vaty do 100ml odměrné baňky. Droga i chomáček vaty se vaří 10 min ještě dvakrát s 20 ml acetonu R pod zpětným chladičem. Po ochlazení se zfiltruje filtračním papírem do téže odměrné baňky. Roztok v odměrné baňce se zředí acetonem R předem použitým k promytí baňky a filtru na 100,0 ml. 20,0 ml roztoku se převede do dělicí nálevky, přidá se 20 ml vody R a protřepává se nejprve 15 ml a pak třikrát 10 ml ethylacetatu R. Spojené horní vrstvy se protřepávají dvakrát 50 ml vody R a zfiltrují se přes 10 g síranu sodného bezvodého R do 50ml odměrné baňky. Roztok v baňce se zředí ethylacetatem R na 50,0 ml.

Zkoušený roztok. 10,0 ml základního roztoku se smíchá s 1 ml roztoku chloridu hlinitého RS a zředí se roztokem kyseliny octové ledové R 5% (V/V) v methanolu R na 25,0 ml.

Porovnávací roztok. 10,0 ml základního roztoku se zředí roztokem kyseliny octové ledové R 5% (V/V) v methanolu R na 25,0 ml.

Po 30 min se měří absorbance (2.2.25) zkoušeného roztoku v maximu při 425 nm za použití porovnávacího roztoku jako kontrolní tekutiny.

Obsah flavonoidů v procentech, vyjádřeno jako hyperosid (C₂₁H₂₀O₁₂), se vypočítá podle vzorce:

v němž značí:

1. A - absorbanci roztoku v maximu při 425 nm,
2. m - navážku drogy v gramech.

Specifická absorbance hyperosidu je 500.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněn před světlem.

Biotinum

Biotin

Vlastnosti

Bílý krystalický prášek nebo bezbarvé krystaly. Je velmi těžce rozpustný ve vodě a v lihu 96%, prakticky nerozpustný v acetonu. Rozpouští se ve zředěných roztocích alkalických hydroxidů.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A.

Alternativní sestava zkoušek: B a C, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem biotinu CRL.
2. B. Zkouška Příbuzné látky, viz Zkoušky na čistotu, je zároveň zkouškou totožnosti. Na chromatogramu zkoušeného roztoku (b) hlavní skvrna odpovídá polohou a velikostí hlavní skvrně na chromatogramu porovnávacího roztoku (a).
3. C. Asi 10 mg se rozpustí zahřátím ve 20 ml vody R. Po ochlazení se smíchá s 0,1 ml bromové vody R; zbarvení bromové vody zmizí.

Zkoušky na čistotu

Roztok S. 0,250 g se rozpustí v roztoku hydroxidu sodného R (4 g/l) a zředí se jím na 25,0 ml.

Vzhled roztoku. Roztok S je čirý (2.2.1) a bezbarvý (2.2.2, Metoda II).

Specifická optická otáčivost (2.2.7). +89° až +93°, počítáno na vysušenou látku; měří se roztok S.

Příbuzné látky. Provede se tenkovrstvá chromatografie za použití vrstvy vhodného silikagelu (5 μm). Roztoky se připravují těsně před použitím a při zkoušce je nutno chránit je před světlem.

Zkoušený roztok (a). 50 mg se rozpustí v kyselině octové ledové R a zředí se jí na 10 ml.

Zkoušený roztok (b). 1 ml zkoušeného roztoku (a) se zředí kyselinou octovou ledovou R na 10 ml.

Porovnávací roztok (a). 5 mg biotinu CRL se rozpustí v kyselině octové ledové R a zředí se jí na 10 ml.

Porovnávací roztok (b). 1 ml zkoušeného roztoku (b) se zředí kyselinou octovou ledovou R na 20 ml.

Porovnávací roztok (c). 1 ml zkoušeného roztoku (b) se zředí kyselinou octovou ledovou R na 40 ml.

Na vrstvu se nanese odděleně po 10 μl každého roztoku. Vyvíjí se směsí objemových dílů methanolu R, kyseliny octové ledové R a toluenu R (5 + 25 + 75) po dráze 15 cm. Vrstva se usuší v proudu teplého vzduchu a po ochlazení se postříká 4-dimethylaminocinnamaldehydem RS a ihned se pozoruje v denním světle. Žádná skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (a), kromě hlavní skvrny, není intenzivnější než skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) (0,5 %) a nejvýše jedna z takových skvrn je intenzivnější než skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (c) (0,25 %).

Těžké kovy (2.4.8). 1,0 g vyhovuje limitní zkoušce C na těžké kovy (10 μg/g). K přípravě porovnávacího roztoku se použije 10 ml základního roztoku olova (1 μg Pb/ml).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 1,0 %; 1,000 g se suší v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

0,200 g se suspenduje v 5 ml dimethylformamidu R, přidá se 50 ml ethanolu R a přestože zkoušená látka není rozpuštěna, titruje se tetrabutylamoniumhydroxidem 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace (2.2.20) bodu ekvivalence.

1 ml tetrabutylamoniumhydroxidu 0,1 mol/l VS odpovídá 24,43 mg C₁₀H₁₆N₂O₃S.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněn před světlem.

Nečistoty

1. A. kyselina bis {3-[(3aS,4S,6aR)-2-oxohexahydrothieno[3,4-d]imidazol-4-yl]propyl}octová,
2. B. kyselina4-[(3aS,45,6aR)-2-oxohexahydrothieno[3,4-d]imidazol-4-yl]butan-1,1-dikarboxylová,
3. C. kyselina 5-(3,4-diamino-2-thienyl)pentanová,
4. D. kyselina 2-methyl-5-[(3aS,4S,6aR)-2-oxohexahydrothieno[3,4-d]imidazol-4-yl]pentanová,
5. E. kyselina 5-[(3aS,4S,6aR)-N-benzyl-2-oxohexahydrothieno[3,4-d]imidazol-4-yl]pentanová.

† Biperideni hydrochloridum

Biperideniumchlorid

Vlastnosti

Bílý krystalický prášek. Je těžce rozpustný ve vodě a v lihu 96%, velmi těžce rozpustný v dichlormethanu a prakticky nerozpustný v etheru.

Taje při teplotě asi 280 °C, za rozkladu.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: A a D.

Alternativní sestava zkoušek: B, C a D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem biperideniumchloridu CRL.
2. B. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy vhodného silikagelu s přísadou fluorescenčního indikátoru pro detekci při 254 nm.

   Zkoušený roztok. 25 mg se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 5 ml.

   Porovnávací roztok (a). 25 mg biperideniumchloridu CRL se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 5 ml.

   Porovnávací roztok (b). 5 mg biperidenu nečistoty A CRL se rozpustí v porovnávacím roztoku (a) a zředí se jím na 2 ml.

   Na vrstvu se nanese odděleně po 5 μl každého roztoku a vyvíjí se směsí objemových dílů diethylaminu R, methanolu R a toluenu R (1 + 1 + 20) po dráze 15 cm. Vrstva se nechá usušit na vzduchu a pozoruje se v ultrafialovém světle při 254 nm. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku odpovídá polohou a velikostí hlavní skvrně na chromatogramu porovnávacího roztoku (a). Vrstva se postříká jodobismutitanem draselným zředěným RS a potom dusitanem sodným RS a pozoruje se v denním světle. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku odpovídá polohou, barvou a velikostí hlavní skvrně na chromatogramu porovnávacího roztoku (a). Zkoušku lze hodnotit, jestliže na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) jsou patrny dvě zřetelně od sebe oddělené skvrny.

1. C. K asi 20 mg se přidá 5 ml kyseliny fosforečné R; vzniká zelené zbarvení.
2. D. Vyhovuje zkoušce (a) na chloridy (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Roztok S. 0,10 g se rozpustí ve vodě prosté oxidu uhličitého R, je-li třeba mírným zahřátím, a zředí se jí na 50 ml.

Vzhled roztoku. Roztok S neopalizuje itenzivněji než porovnávací suspenze II (2.2.1) a je bezbarvý (2.2.2, Metoda II).

Hodnota pH (2.2.3). 5,0 až 6,5; měří se roztok S.

Příbuzné látky. Stanoví se plynovou chromatografií (2.2.28).

Zkoušený roztok. 0,10 g se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 10 ml.

Porovnávací roztok (a). 0,5 ml zkoušeného roztoku se zředí methanolem R na 100 ml. 10 ml tohoto roztoku se zředí methanolem R na 50 ml.

Porovnávací roztok (b). 10 mg zkoušené látky a 10 mg biperidenu nečistoty A CRL se rozpustí v methanolu R a zředí se jím na 10 ml. 1 ml tohoto roztoku se zředí methanolem R na 10 ml.

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

1. - křemenné kapilární kolony délky 50 m a vnitřního průměru 0,25 mm, jejíž vnitřní povrch je pokryt filmem poly(fenylmethylvinyl)siloxanu R (tloušťka filmu 0,25 (μm),
2. - dusíku pro chromatografii R jako nosného plynu při průtokové rychlosti 0,4 ml/min a dělicím poměru 1 : 250,
3. - plamenoionizačního detektoru.

Teplota kolony se udržuje 5 min na 200 °C, pak se zvyšuje rychlostí 2 °C/min až na 270 °C, teplota nástřikového prostoru je 250 °C a teplota detektoru je 300 °C.

Nastříknou se 2 pl porovnávacího roztoku (a) a 2 μl porovnávacího roztoku (b). Používá-li se zapisovač, nastaví se citlivost systému tak, aby výška dvou hlavních píků na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) nebyla menší než 50 % celé stupnice zapisovače. Zkoušku lze hodnotit, jestliže rozlišení mezi prvním píkem (biperiden) a druhým píkem (biperiden nečistota A) na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) není menší než 2,5 a poměr signálu hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku (a) k šumu není menší než 6.

Nastříknou se 2 pl zkoušeného roztoku a chromatogramy se zaznamenávají po dobu odpovídající dvojnásobku retenčního času biperideniumchloridu. Pro píky s relativním retenčním časem vztaženo k biperidenu 0,95 až 1,05: plocha žádného píku, kromě hlavního píku, není větší než 0,5 % plochy hlavního píku a součet ploch všech píků, kromě hlavního píku, není větší než 1,0 % plochy hlavního píku. Pro píky s relativním retenčním časem mimo toto rozmezí: plocha žádného píku, kromě hlavního píku, není větší než 0,1 % plochy hlavního píku a součet ploch všech píků, kromě hlavního píku, není větší než 0,5 % plochy hlavního píku. Nepřihlíží se k píkům, jejichž plocha je menší než 0,05 % plochy hlavního píku na chromatogramu zkoušeného roztoku.

Těžké kovy (2.4.8). 1,0 g vyhovuje limitní zkoušce D na těžké kovy (20 μg/g). K přípravě porovnávacího roztoku se použijí 2 ml základního roztoku olova (10 μg Pb/ml).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 0,5 %; 1,000 g se suší 2 h v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

0,200 g se rozpustí v 60 ml lihu 96% R a titruje se v uzavřené titrační baňce hydroxidem draselným v lihu 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace (2.2.20) bodu ekvivalence.

1 ml hydroxidu draselného v lihu 0,1 mol/l VS odpovídá 34,79 mg C₂₁H₃₀ClNO.

Uchovávání

Ve vzduchotěsných obalech, chráněn před světlem.

Separandum.

Nečistoty

1. A. (SR)-1-[(1RS,2RS,4RS)-bicyklo[2,2,1]hept-5-en-2-yl]-1-fenyl-3-(1-piperidyl)-1-propanol (endoforma),
2. B. (SR)-1-[(1RS,2SR,4RS)-bicyklo[2,2,1]hept-5-en-2-yl]-1-fenyl-3-(1-piperidyl)-1-propanol,
3. C. (RS)-1-[(1RS,2SR,4RS)-bicyklo[2,2,1]hept-5-en-2-yl]-1-fenyl-3-(1-piperidyl)-1-propanol,
4. D. 1-[(1RS,2SR,4RS)-bicyklo[2,2,1]hept-5-en-2-yl]-3-(1-piperidyl)-1-propanon,
5. E. 1-[(1RS,2RS,4RS)-bicyklo[2,2,1]hept-5-en-2-yl]-3-(1-piperidyl)-1-propanon.

† Bisacodylum

Bisakodyl

Vlastnosti

Bílý nebo téměř bílý krystalický prášek. Je prakticky nerozpustný ve vodě, dobře rozpustný v acetonu, mírně rozpustný v lihu 96%, těžce rozpustný v etheru. Rozpouští se ve zředěných minerálních kyselinách.

Zkoušky totožnosti

Základní sestava zkoušek: C.

Alternativní sestava zkoušek: A, B a D, viz Obecné zásady (1.2).

1. A. Teplota tání (2.2.14). 131 °C až 135 °C.
2. B. 10,0 mg se rozpustí v roztoku hydroxidu draselného R (6 g/l) v methanolu R a zředí se stejným rozpouštědlem na 100,0 ml. 10,0 ml tohoto roztoku se zředí roztokem hydroxidu draselného R (6 g/l) v methanolu R na 100,0 ml. Měří se absorbance (2.2.25) při 220 nm až 350 nm; roztok vykazuje absorpční maximum při 248 nm a prodlevu při asi 290 nm. Specifická absorbance v maximu je 632 až 672.
3. C. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zkoušené látky se shoduje se spektrem bisakodylu CRL. Jestliže spektra zkoušené látky a referenční látky jsou rozdílná, rozpustí se oddělené obě látky v chloroformu R, odpaří se do sucha a se zbytky se znovu zaznamenají spektra.
4. D. Hodnotí se chromatogramy získané ve zkoušce Příbuzné látky, viz Zkoušky na čistotu, po postřiku směsí stejných objemových dílů jodu 0,05 mol/l RS a kyseliny sírové zředěné RS. Hlavní skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (b) se polohou a velikostí shoduje s hlavní skvrnou na chromatogramu porovnávacího roztoku (a). Pozoruje se v denním světle.

Zkoušky na čistotu

Kysele nebo zásaditě reagující látky. K 1,0 g se přidá 20 ml vody prosté oxidu uhličitého RS, protřepe se, směs se zahřeje k varu a po ochlazení se zfiltruje. K filtrátu se přidá 0,1 ml červeně methylové RS a 0,2 ml hydroxidu sodného 0,01 mol/l VS; roztok je žlutý. Ke změně zbarvení indikátoru na červené se spotřebuje nejvýše 0,4 ml kyseliny chlorovodíkové 0,01 mol/l VS.

Příbuzné látky. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu GF₂₅₄R.

Zkoušený roztok (a). 0,20 g se rozpustí v acetonu R a zředí se jím na 10 ml.

Zkoušený roztok (b). 1 ml zkoušeného roztoku (a) se zředí acetonem R na 10 ml.

Porovnávací roztok (a). 20 mg bisakodylu CRL se rozpustí v acetonu R a zředí se jím na 10 ml.

Porovnávací roztok (b). 1 ml zkoušeného roztoku (a) se zředí acetonem R na 100 ml.

Porovnávací roztok (c). 5 ml porovnávacího roztoku (b) se zředí acetonem R na 10 ml.

Na vrstvu se odděleně nanese po 10 μl každého roztoku a vyvíjí se směsí objemových dílů xylenu R a 2-butanonu R (50 + 50) po dráze 10 cm. Vrstva se vysuší na vzduchu, je-li třeba, zahřeje se na 100 °C až 105 °C a pozoruje v ultrafialovém světle při 254 nm. Žádná skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku (a), kromě hlavní skvrny, není intenzivnější než skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (b) (1,0 %) a nejvýše jedna taková skvrna je intenzivnější než skvrna na chromatogramu porovnávacího roztoku (c) (0,5 %).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 0,5 %; suší se 0,500 g v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,1 %; stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Stanovení obsahu

0,300 g se rozpustí v 60 ml kyseliny octové bezvodé R a titruje se kyselinou chloristou 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace (2.2.20) bodu ekvivalence.

1 ml kyseliny chloristé 0,1 mol/l VS odpovídá 36,14 mg C₂₂H₁₉NO₄.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněn před světlem.

Separandum.

Bismuthi subcarbonas

Zásaditý uhličitan bismutitý

Synonyma. Bismuthum carbonicum basicum, Bismuthum subcarbonicum

Vlastnosti

Bílý nebo téměř bílý prášek. Je prakticky nerozpustný ve vodě, v lihu 96% a v etheru. Rozpouští se za šumění v minerálních kyselinách.

Zkoušky totožnosti

1. A. Vyhovuje zkoušce na uhličitany (2.3.1).
2. B. Vyhovuje zkouškám na bismut (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Roztok S. 5,0 g se protřepe s 10 ml vody R, přidá se 20 ml kyseliny dusičné R a zahřátím se rozpustí. Po ochlazení se zředí vodou R na 100 ml.

Vzhled roztoku. Roztok S neopalizuje intenzivněji než porovnávací suspenze II (2.2.1) a je bezbarvý (2.2.2, Metoda II).

Chloridy (2.4.4). K 6,6 ml roztoku S se přidají 4 ml kyseliny dusičné R a zředí se vodou R na 50 ml. 15 ml tohoto roztoku vyhovuje limitní zkoušce na chloridy (500 μg/g).

Dusičnany. K 0,25 g v kuželové baňce na 125 ml se přidá 20 ml vody R a 0,05 ml indigokarminu RS1. Opatrně se najednou přidá 30 ml kyseliny sírové R a ihned se titruje indigokarminem RS1 do stálého modrého zbarvení. Spotřeba indigokarmínu RS1 je nejvýše n ml; n ml odpovídá 1 mg NO₃ (0,4 %).

Alkalické kovy a kovy alkalických zemin. K 1,0 g se přidá 10 ml vody R a 10 ml kyseliny octové R. 2 min se vaří a po ochlazení se zfiltruje. Zbytek na filtru se promyje 20 ml vody R. Filtrát a promývací tekutina se spojí, přidají se 2 ml kyseliny chlorovodíkové zředěné RS a 20 ml vody R. Směs se vaří za zavádění sirovodíku R, dokud již nevzniká sraženina, potom se zfiltruje a zbytek na filtru se promyje vodou R. Filtrát a promývací tekutina se spojí a odpaří se na vodní lázni do sucha. Ke zbytku se přidá 0,5 ml kyseliny sírové R, opatrně se vyžíhá, ochladí se a zváží. Zbytek váží nejvýše 10 mg (1,0 %).

Arsen (2.4.2). K 0,5 g v destilační baňce se přidá 5 ml vody R a 7 ml kyseliny sírové R. Po ochlazení se přidá 5 g směsi redukční R a 10 ml kyseliny chlorovodíkové R a obsah baňky se postupně během 15 min až 30 min zahřeje k varu. Dále se zahřívá tak, aby destilace probíhala stejnoměrně. Destiluje se, až se objem směsi v baňce zmenší na polovinu původního objemu, nebo 5 min od chvíle, kdy se vzdušný chladič naplní parami. Destilace se přeruší, jakmile se objeví páry oxidu sírového. Destilát se jímá do zkumavky obsahující 15 ml vody R chlazené ve vodě s ledem. Chladič se promyje vodou R a destilát se zředí vodou R na 25 ml. Tento roztok vyhovuje limitní zkoušce A na arsen (5 μg/g). Porovnávací roztok se připraví za použití směsi 2,5 ml základního roztoku arsenu (1 μg As/ml) a 22,5 ml vody R.

Měď. K 5 ml roztoku S se přidají 2 ml amoniaku 17,5 % R zředí se vodou R na 50 ml a zfiltruje se. K 10 ml filtrátu se přidá 1 ml roztoku diethyldithiokarbaminanu sodného R (1 g/l). Roztok není zbarven intenzivněji než porovnávací roztok připravený současně stejným způsobem za použití 0,25 ml základního roztoku mědi (10 μg Cu/ml) a 9,75 ml vody R (50 μg/g) místo 10 ml filtrátu.

Olovo. Nejvýše 20 μg/g; stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda II).

Zkoušený roztok. 12,5 g se rozpustí v 75 ml směsi stejných objemových dílů vody R a kyseliny dusičné prosté olova R. Vaří se 1 min, ochladí se a zředí se vodou R na 100,0 ml.

Porovnávací roztoky. Připraví se za použití odpovídajících množství porovnávacího roztoku olova a 37% (V/V) kyseliny dusičné prosté olova R.

Měří se absorbance při 283,3 nm za použití olověné lampy s dutou katodou jako zdroje záření a plamene vzduch-acetylen.

V závislosti na přístroji může být měření provedeno při 217,0 nm.

Stříbro. K 2,0 g se přidá 1 ml vody R a 4 ml kyseliny dusičné R. Opatrně se zahřívá až do rozpuštění a zředí se vodou R na 11 ml. Po ochlazení se přidají 2 ml kyseliny chlorovodíkové 1 mol/l RS a směs se nechá 5 min stát chráněna před světlem. Roztok neopalizuje intenzivněji než porovnávací roztok připravený současně stejným způsobem za použití směsi 10 ml základního roztoku stříbra (5 μg Ag/ml), 1 ml kyseliny dusičné R a 2 ml kyseliny chlorovodíkové 1 mol/l RS (25 μg/g).

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 1,0 %; 1,000 g se suší v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Stanovení obsahu

0,500 g se rozpustí ve 3 ml kyseliny dusičné R a zředí se vodou R na 250 ml. Provede se chelatometrická titrace bismutu (2.5.11).

1 ml edetanu disodného 0,1 mol/l VS odpovídá 20,90 mg Bi.

Uchovávání

Chráněn před světlem.

†† Bleomycini sulfas

Bleomyciniumsulfat

Je to síran směsi glykopeptidů produkovaných mikroorganismem Streptomyces verticillus nebo získaný jinými způsoby; dvě hlavní složky směsi jsou N¹-[3-(dimethylsulfonio)propyl]bleomycinamid (bleomycin A₂) a 4-(guanidinobutyl)bleomycinamid (bleomycin B₂). Účinnost je nejméně 1500 m.j. v miligramu, počítáno na vysušenou látku.

Vlastnosti

Bílý nebo nažloutle bílý velmi hygroskopický prášek. Je velmi snadno rozpustný ve vodě, těžce rozpustný v ethanolu, prakticky nerozpustný v acetonu a etheru.

Zkoušky totožnosti

1. A. Na chromatogramu zkoušeného roztoku ze zkoušky Složení, viz Zkoušky na čistotu, jsou retenční časy a velikosti dvou hlavních píků shodné s retenčními časy a velikostmi hlavních píků na chromatogramu porovnávacího roztoku (a).
2. B. Vyhovuje zkoušce na sírany (2.3.1).

Zkoušky na čistotu

Vzhled roztoku. 0,200 g se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 10 ml. Roztok je čirý (2.2.1). Absorbance (2.2.25) při 430 nm není větší než 0,10.

Hodnota pH (2.2.3). 4,5 až 6,0. Měří se roztok připravený rozpuštěním 50 mg ve vodě prosté oxidu uhličitého R a zředěním stejným rozpouštědlem na 10 ml.

Složení. Stanoví se kapalinovou chromatografií (2.2.29).

Zkoušený roztok. 25,0 mg se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 50,0 ml.

Porovnávací roztok (a). 25,0 mg bleomyciniumsulfatu CRL se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 50,0 ml

Porovnávací roztok (b). 1,5 ml porovnávacího roztoku (a) se zředí vodou R na 100,0 ml.

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

1. - nerezové ocelové kolony délky 0,25 m a vnitřního průměru 4,6 mm naplněné silikagelem oktadecylsilanizovaným pro chromatografii R (1 μm),
2. - gradientové eluce mobilní fází, která má průtokovou rychlost 1,2 ml/min a kterou na začátku tvoří 10 % (V/V) methanolu R a 90 % (V/V) směsi připravené takto: 0,960 g pentansulfonanu sodného R se rozpustí v 900 ml roztoku kyseliny octové R (4,8 g/l C₂H₄O₂), přidá se 1,86 g edetanu disodného R, zředí se stejným rozpouštědlem na 1000 ml a pH se upraví amoniakem 17,5% R na hodnotu 4,3; během 60 min se podíl methanolu zvyšuje na 40 % (V/V) a při tomto složení mobilní fáze se pokračuje ještě asi 20 min, dokud není eluován demethylbleomycin A₂ (retenční čas 1,5 až 2,5, vztaženo na bleomycin A₂),
3. - spektrofotometrického detektoru, 254 nm,
4. - injektorové smyčky, 20 μl.

Nastříkne se porovnávací roztok (a). Zkoušku lze hodnotit, jestliže rozlišení mezi dvěma hlavními píky je nejméně 5. Nastříkne se porovnávací roztok (b). Zkoušku lze hodnotit, jestliže poměr signálu hlavního píku k šumu je nejméně 20. Porovnávací roztok (a) se nastříkne šestkrát. Zkoušku lze hodnotit, je-li relativní směrodatná odchylka plochy hlavního píku nejvýše 2 %.

Nastříkne se zkoušený roztok. Složení počítané postupem vnitřní normalizace bez přihlédnutí k plochám píků menším než 0,1 % z celkové plochy je: bleomycin A₂ (první hlavní pík) 55 % až 70 %; bleomycin B₂ (druhý hlavní pík) 25 % až 32 %; součet bleomycinu A₂ a bleomycinu B₂ je nejméně 85 %; obsah demethylbleomycinu A₂ (retenční čas vzhledem k bleomycinu A₂ je 1,5 až 2,5) není větší než 5,5 %; obsah ostatních příbuzných látek není větší než 9,5 %.

Měď. Nejvýše 200 μg/g Cu; stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

Zkoušený roztok. 50 mg se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 10,0 ml.

Porovnávací roztok. 1,0 ml základního roztoku mědi (10 μg Cu/ml) se zředí vodou R na 10,0 ml.

Měří se absorbance při 324,7 nm za použití měděné lampy s dutou katodou a plamene vzduch-acetylen.

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 3,0 %; 50 mg se suší 3 h při 60 °C a tlaku nepřekračujícím 670 Pa.

Sterilita (2.6.1). Pokud je látka určena k výrobě parenterálních přípravků bez dalšího vhodného sterilizačního postupu, vyhovuje zkoušce na sterilitu.

Bakteriální endotoxiny (2.6.14). Pokud je látka určena k výrobě parenterálních přípravků bez dalšího postupu odstraňujícího bakteriální endotoxiny, vyhovuje zkoušce na bakteriální endotoxiny, obsahuje-li nejvýše 5 m.j. endotoxinu v miligramu.

Stanovení účinnosti

Provede se mikrobiologické stanovení účinnosti antibiotik (2.7.2) difuzní metodou za použití bleomyciniumsulfatu CRL jako referenční látky.

Uchovávání

Ve vzduchotěsných obalech, při teplotě 2 °C až 8 °C. Je-li látka sterilní, uchovává se ve sterilních vzduchotěsných zabezpečených obalech.

Venenum.

Označování

V označení na obalu se uvede, zda je látka:

1. - sterilní,
2. - prostá bakteriálních endotoxinů.

Nečistoty

1. A. kyselina bleomycinová (R= -OH),
2. B. bleomycin A₅ (R= -NH-(CH₂)₃-NH-(CH₂)₄-NH₂),
3. C. bleomycin B₄ (R= -NH-(CH₂)₄-NH-C(=NH)-NH-(CH₂)₄-NH-C(=NH)-NH₂),
4. D. demethylbleomycin A₂ (R= -NH-(CH₂)₄-S-CH₃).

Boldo folium

Boldovníkový list

Synonymum. Folium boldo

Je to usušený list druhu Peumus boldus MOLINA. Obsahuje nejméně 20 ml silice v kilogramu drogy.

Vlastnosti

Droga výrazného aromatického pachu, kořenité chuti.

Makroskopický a mikroskopický popis, viz Zkoušky totožnosti A, B a C.

Zkoušky totožnosti

1. A. List krátce řapíkatý, oválný až vejčitě oválný, 3 cm až 7 cm dlouhý a až 3 cm široký, kožovitý, zelenošedý až stříbřitě zelený, s čepelí podvinutou, na svrchní straně více, na spodní straně méně výrazně bradavčitou. Žilnatina na spodní straně listu vyniklá.
2. B. Pozoruje se pod mikroskopem v chloralhydrátu RS. Pokožka z drobných, výrazně ztlustlých buněk krytých silnou kutikulou. Na bradavčité vychlípeniny pokožky nasedají hvězdovité krycí chlupy s pěti až osmi jednobuněčnými ztlustlými rameny. Na spodní straně listu anomocytické průduchy (2.8.3). Hypodermis kolenchymatická jednořadá až dvouřadá, v bradavčitých vychlípeninách až šestiřadá. List bifaciální. Palisádový parenchym nejvýše dvouřadý s malými intercelulárami, houbový parenchym víceřadý s velkými intercelulárami. V mezofylu četné okrouhlé siličné buňky a zejména v blízkosti žilnatiny až 10 μm dlouhé jehlicovité krystaly šťavelanu vápenatého. Kolaterální svazky cévní provázeny dvěma pruhy kolenchymu.
3. C. Práškovaná droga. Prášek je šedozelený až hnědozelený. Droga je charakteristická těmito znaky: ztlustlé hvězdovité chlupy a jejich úlomky; úlomky bradavčité pokožky z buněk výrazně ztlustlých; úlomky kolenchymatické hypodermis a mezofylu s četnými siličnými buňkami a krystaly šťavelanu vápenatého.
4. D. 2,0 g práškované drogy (355) se protřepávají 5 min s 10,0 ml lihu R 80% (V/V), výluh se zfiltruje. K 0,1 ml filtrátu se přidají 0,1 ml kyseliny chlorovodíkové 1 mol/l RS a odpaří se na vodní lázni do sucha. Odparek se rozpustí v 5,0 ml vody R a zfiltruje se do zkumavky. K filtrátu se přidá 0,1 ml kyseliny chlorovodíkové 1 mol/l RS a 0,3 ml tetrajodortuťnatanu draselného RS; vznikne intenzivní zákal (alkaloidy).
5. E. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu G R.

   Zkoušený roztok. Zbytek filtrátu ze zkoušky totožnosti D se odpaří na vodní lázni asi na 2 ml, smíchá se s 8 ml kyseliny sírové 0,01 mol/l RS a tekutina se zfiltruje do dělicí nálevky na 150 ml. Roztok v dělicí nálevce se zalkalizuje amoniakem 26% R (na papír lakmusový) a protřepe se dvakrát 25 ml chloroformu R. Spojené spodní vrstvy se vysuší síranem sodným bezvodým R zfiltrují se a baňka i filtr se promyjí malým množstvím chloroformu R. Roztok se odpaří na vodní lázni do sucha. Odparek se rozpustí v 1 ml směsi objemových dílů chloroformu R a methanolu R (1 + 1).

   Na vrstvu předem rovnoměrně postříkanou 10 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l RS a vysušenou v sušárně při 100 °C až 105 °C se nanese do pruhu (20 mm x 3 mm) 20 μl zkoušeného roztoku. Vyvíjí se směsí objemových dílů vody R a methanolu R (3 + 7) po dráze 15 cm. Vrstva se usuší na vzduchu a pak se pozoruje v ultrafialovém světle při 365 nm; na chromatogramu jsou patrny modré a modrofialové skvrny (alkaloidy). Vrstva se postříká roztokem modři pravé B R (2 g/l); na chromatogramu jsou patrny intenzivně červenofialové skvrny (alkaloidy).

Zkoušky na čistotu

Cizí příměsi (2.8.2). Nejvýše 2 % a nejvýše 8 % jiných částí matečné rostliny.