IX.

Předchozí stránka

1. 138. Navrhovatelé v replice namítají, že to, že odstoupení od pracovní smlouvy není v § 48 odst. 1 NZP uvedeno, neznamená, že není možné od pracovní smlouvy odstoupit. Poukazují na skutečnost, že ani „starý zákoník práce“ neobsahoval ve svém ustanovení § 42 odst. 1 (skončení pracovního poměru) „odstoupení od pracovní smlouvy“, což neznamenalo a nikdy nebylo vykládáno tak, že by nebylo možné od pracovní smlouvy odstoupit; naopak od pracovní smlouvy bylo možno odstoupit z důvodu uvedeného v § 33 odst. 2 ZP. Při výše uvedeném (evidentně nesprávném) výkladu ČMKOS by nebylo vůbec možné od pracovní smlouvy odstoupit; to vyvrací jak právní úprava obsažená v NZP, tak i samotná ČMKOS, která ve svém vyjádření uvádí možnost odstoupit od pracovní smlouvy dle § 36 odst. 2 NZP. ČMKOS tak sama svůj argument zcela popírá. Navrhovatelé tedy uzavírají, že znění § 48 odst. 1 NZP (původně § 42 ZP) nemělo a ani nadále nemá vliv na možnost odstoupení od pracovní smlouvy, kterou NZP výslovně připouští a upravuje. Dle NZP lze od pracovní smlouvy odstoupit jednak ze zákonných důvodů specifikovaných v § 36 odst. 2 NZP a dále v § 49 OZ (na který výslovně odkazuje § 18 NZP) a v § 497 OZ, § 517 odst. 1 OZ, § 561 odst. 2 OZ a § 575 OZ (na které výslovně odkazuje § 326 NZP) a jednak z důvodů dohodnutých účastníky smluvního vztahu. Pokud je tedy možné přes znění § 48 NZP odstoupit od pracovní smlouvy ze zákonného důvodu dle § 36 odst. 2 NZP – což ČMKOS výslovně připouští – není důvod k tomu, aby nemohlo dojít k odstoupení od pracovní smlouvy i z jiných zákonných důvodů či z důvodů dohodnutých, neboť to NZP výslovně umožňuje.
2. 139. Replika dále reaguje na ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) NZP, podle něhož „Zaměstnavatel nesmí požadovat ani sjednat zajištění závazku v pracovněprávním vztahu, s výjimkou konkurenční doložky a srážek z příjmu z pracovněprávního vztahu.“. Vyslovuje pochybnosti o tom, že „obecná zásada pro pracovněprávní vztahy může být lex specialis k jinému, konkrétnímu a speciálnímu ustanovení pracovněprávních vztahů jako lex generalis“. ČMKOS dále na podporu aplikovatelnosti § 544 odst. 1 a 2 a § 545 OZ, na které je výslovně odkazováno v § 326 NZP, namítá, že „smluvní pokutu lze totiž sjednat k zajištění plnění zaměstnavatele ve prospěch zaměstnance“. Navrhovatelé zdůrazňují, že tento výklad se však neopírá o znění ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) NZP; to totiž neumožňuje sjednat zajištění jakéhokoliv závazku v pracovněprávním vztahu, a to bez ohledu na to, čí závazek by měl být zajišťován. Z daného ustanovení tedy vyplývá, že nelze zajistit žádný závazek v pracovněprávním vztahu, tedy ani závazek zaměstnance vůči zaměstnavateli.
3. 140. Podle repliky ČMKOS na obhajobu ústavnosti napadaného § 13 odst. 2 písm. g) NZP také namítá, že „omezení zajištění závazků je výrazem ochrany ekonomicky slabší smluvní strany“ a chrání „řádného zaměstnance, aby nebyl zatěžován nepřiměřenými břemeny“. Navrhovatelé zdůrazňují, že zde nejde o „omezení“ možnosti zajištění, nýbrž o vyloučení možnosti zajištění závazku, neboť srážky ze mzdy lze stěží považovat za zajišťovací institut. To považují za radikální zásah do ústavně zaručených práv a svobod, které nemá obdoby ani v totalitním režimu. Dokonce i starý zákoník práce zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů umožňoval. Námitka ochrany ekonomicky slabší smluvní strany není v tomto případě namístě. Tímto ustanovením § 13 odst. 2 písm. g) NZP má být chráněn nikoliv zaměstnanec obecně, ale zaměstnanec chovající se protiprávně. Pokud se zaměstnanec chová „řádně“, nedochází a ani nemůže dojít k využití zajištění závazku, a nemůže tedy být jakkoliv „postižen“; samo zajištění nemá sankční charakter, nýbrž má napomoci věřiteli získat dlužné plnění.
4. 141. Replika dále reaguje na obsah vyjádření ČMKOS k otázce obsahové neseznatelnosti a nepředvídatelnosti napadaných ustanovení § 321 a 322 NZP. ČMKOS zdůrazňuje, že právo kontroly odborových orgánů dle § 321 a 322 NZP nelze kvalifikovat jako výkon státní správy. Tento názor však naráží nejen na nový správní řád a na právní teorii, nýbrž i na zcela jednoznačně vyslovený názor JUDr. Josefa Vedrala (předsedy komise pro veřejné právo Legislativní rady vlády) publikovaný v jeho článku nazvaném „K rozsahu působnosti nového správního řádu“. Vedral konstatuje, že se zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, vztahuje i na fyzické a právnické osoby vykonávající působnost v oblasti veřejné správy, a to s dodatkem, že nově se bude správní řád vztahovat např. na postupy odborových organizací podle § 22 a 136 ZP (nyní § 321 a 322 NZP), „neboť i v tomto případe jde o výkon veřejné správy státem delegované na právnické osoby, tedy o správní řízení“.
5. 142. Z argumentace ČMKOS lze dovodit, že ČMKOS opomněla novou úpravu správního řádu a její vztah k NZP. Vzhledem k tomu, že NZP byl vydáván za účinnosti nového správního řádu, musel být zpracován a vydán v souladu s právní úpravou v danou dobu účinnou. Namístě by tedy neměl být argument, že NZP z právní úpravy nového správního řádu nevychází, není s ním v souladu či k ní nepřihlédl, naopak tyto skutečnosti by opět dokládaly rozpor se zásadou tzv. kvality práva. Dle právní úpravy nového správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád) je správním orgánem orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Ústavní soud definoval již dříve orgán veřejné moci takto: „Veřejnou moc stát vykonává především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých podmínek ji může uskutečňovat rovněž prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro určení, zdali jiný subjekt koná jako orgán veřejné/státní moci, je skutečnost, jestli konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná nebo jestli může stát do těchto práv a povinností zasahovat.“. Podle názoru navrhovatelů, jakož i předsedy komise pro veřejné právo Legislativní rady vlády tedy předmětnými ustanoveními § 321 a 322 NZP byl svěřen odborovým organizacím výkon státní moci. To prý plyne i z ustanovení § 322 odst. 4 NZP, dle kterého náklady vzniklé výkonem kontroly nad bezpečností a ochranou zdraví při práci hradí stát. Názor ČMKOS odmítající výklad, dle kterého by právo kontroly a vydávání závazných pokynů a zákazů odborových organizací bylo výkonem státní správy, tedy podle navrhovatelů opět dokládá neseznatelnost a nepředvídatelnost napadaných ustanovení.

Následující stránka