XII.

Předchozí stránka

1. 208. Námitka navrhovatelů směřuje vůči zákonem upravenému vztahu k občanskému zákoníku. Z tohoto důvodu jsou napadena ustanovení § 4, v § 18 slova „§ 48, 49“, § 325 a § 326. Navrhovatelé tvrdí, že využitím koncepce delegace ve spojení s několika způsoby vymezení dispozitivnosti a kogentnosti ustanovení nového zákoníku práce je právní úprava v zákoníku práce věcně nesprávná, nesmyslná, nesrozumitelná a zakládající neaplikovatelnost řady jeho ustanovení. Vede tak prý ke kogentnosti celého zákoníku práce, což neodpovídá ani jednotlivým ustanovením (samostatně), ani proklamovanému záměru jeho tvůrců. Koncepce delegace občanského zákoníku zakládá právní nejistotu a nestabilitu (rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy) a přináší značné aplikační problémy v důsledku neseznatelnosti a nejasnosti právních norem. Odporuje tak zásadě tzv. kvality práva a popírá i důvěru v právo. Navrhovatelé poukazují na to, že aplikace některých ustanovení občanského zákoníku, na něž zákoník práce odkazuje, vyvolává výkladové i aplikační problémy ve vztahu k pracovnímu poměru i k jiným pracovněprávním vztahům, což současně zakládá i výraznou právní nejistotu. Takovými ustanoveními jsou § 573 a 575 (aplikovatelné pomocí napadeného ustanovení § 326 zákoníku práce) občanského zákoníku. Neaplikovatelnost uvedené koncepce delegace je patrná i ve vztahu k ustanovení § 491 odst. 2 občanského zákoníku (aplikovatelný pomocí § 326 zákoníku práce), protože podle něho by měl být přiměřeně použit občanský zákoník; to však naráží na princip delegace a na nemožnost použití jiných ustanovení občanského zákoníku, než na která je v zákoníku práce výslovně odkázáno. Hlavní zásah do právní jistoty účastníků pracovněprávního vztahu je však podle názoru navrhovatelů nově upravená možnost „odstoupení od smlouvy“. Ustanovení § 18 zákoníku práce odkazuje na ustanovení § 48 občanského zákoníku, podle něhož lze „od smlouvy odstoupit, jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto“. Ustanovení § 18 zákoníku práce ve spojení s § 48 občanského zákoníku tedy umožňuje sjednat si v pracovněprávních vztazích možnost odstoupení od smlouvy, a to bez uvedení jakýchkoliv výjimek, což vede k závěru, že možnost odstoupení lze sjednat i v pracovní smlouvě. Odstoupení od smlouvy v pracovněprávních vztazích (tedy i od pracovní smlouvy) však vyplývá i z ustanovení § 49 OZ (aplikovatelného pomocí § 18 zákoníku práce) a dále z ustanovení § 497, § 517 odst. 1, § 561 odst. 2 a § 575 odst. 3 občanského zákoníku (aplikovatelných pomocí § 326 zákoníku práce). Možnost využití institutu odstoupení od smlouvy vede – podle názoru navrhovatelů – k zesílení právní nejistoty účastníků pracovněprávního vztahu, protože by v důsledku odstoupení od pracovní smlouvy mohlo dojít k tomu, že se pracovní smlouva ruší od počátku a bude na ni nahlíženo, jako by uzavřena nebyla. Uvedená právní nejistota zasahuje i do oblasti práva veřejného, a to z hlediska důchodového pojištění a sociálního zabezpečení. Jedná se tedy o výrazný zásah do sociální jistoty účastníků celého tohoto pracovněprávního vztahu.
2. 209. Uvedené námitky směřující proti vztahu mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem lze z ústavněprávního pohledu rozdělit na dvě skupiny. První skupinu představují námitky, které se týkají ustanovení § 4 zákoníku práce, v němž je zakotven princip delegace jako základní princip, jímž se řídí vztah mezi oběma zákoníky. Ústavní soud námitkám navrhovatelů, které proti použití principu delegace uplatnili, přisvědčil. Obecná teorie práva sice rozlišuje dvě základní možnosti, jimiž lze řešit vztah mezi dvěma právními předpisy stejné právní síly - princip subsidiarity a princip delegace. Ústavní soud však neshledal princip delegace, jak byl zakotven v § 4 zákoníku práce ve vztahu k občanskému zákoníku, za souladný s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Zásadně platí, že občanské právo je obecným soukromým právem (jinak řečeno: občanský zákoník je obecným soukromoprávním předpisem) subsidiárně platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím (ostatním soukromoprávním předpisům). Předpisy upravující tato odvětví (tyto ostatní soukromoprávní předpisy) mají zásadně přednost, avšak neupravují-li určitou otázku, nastupuje obecná občanskoprávní úprava. To také odpovídá i historickému vývoji soukromého práva, které bylo původně nediferencované; až postupně se od něj začalo oddělovat právo obchodní, pracovní a rodinné. Jedním z důvodů této diferenciace byla pociťovaná nutnost odchylné úpravy míry autonomie vůle a ochrany jedné strany oproti obecné civilněprávní úpravě. Metoda delegace použitá v § 4 zákoníku práce subsidiární uplatnění občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích podstatně omezila, čímž do jisté míry zpřetrhala základní funkční vazby k obecnému soukromému právu, a současně vnesla do pracovněprávních vztahů značnou míru nejistoty. Ústavní soud má za to, že nejrůznější odkazy v ustanoveních zákoníku práce nemohou pokrýt všechny nezbytné situace, které se mohou v pracovněprávních vztazích vyskytnout; pokud by zákoník práce neobsahoval výslovný odkaz na občanský zákoník, resp. pokud by byl tento odkaz neúplný, nemohl by být občanský zákoník (v důsledku zvolené metody delegace) jako obecný předpis použit. Tak např. by nebylo jasné, kdo má v pracovněprávních vztazích jednat za osobu, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena. Při vyloučení obecné subsidiarity občanského zákoníku by tak mohla nastat nejistota, jakým právním předpisem se budou takto vzniklé vztahy řídit, pokud zákoník práce nebude mít pro právní situaci předvídanou hypotézou příslušných norem řešení. Uvedená nejistota v pracovněprávních vztazích neodpovídá principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu, a není tedy, jak je shora uvedeno, v souladu s principy právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy, kterými musí být posuzován obsah každého normativního právního aktu. Proto Ústavní soud návrhu na zrušení ustanovení § 4 zákoníku práce vyhověl.
3. 210. Po zrušení § 4 zůstala v zákoníku práce řada ustanovení opírajících se o delegační princip. Pokud byla některá z nich navržena ke zrušení, Ústavní soud se jimi zabýval a o návrhu rozhodl; ohledně ostatních se nepovažoval za kompetentní, aby je nad rámec návrhu identifikoval a rušil. Pokud zákonodárce sám taková ustanovení ze zákoníku práce nevyloučí, lze je považovat v důsledku obecného principu subsidiarity občanského zákoníku za nadbytečná.
4. 211. V daných souvislostech napadli navrhovatelé rovněž ustanovení § 325 a 326 zákoníku práce s odůvodněním, že jeho aplikací – přesněji aplikací ustanovení občanského zákoníku prostřednictvím odkazu v § 326 – může být narušena sociální a právní jistota zaměstnanců, neboť obecné instituty upravené v obecných ustanoveních závazkového práva mohou negativně dopadat na pracovní poměr a vést k jeho zániku bez ohledu na úpravu skončení pracovního poměru. Ústavní soud tuto námitku nesdílí, protože tento zdánlivý rozpor lze odstranit ústavně konformním výkladem, vycházejícím zejména ze systematického uspořádání zákoníku práce. Podle názoru Ústavního soudu se ustanovení obsažená v části třinácté zákoníku práce (společná ustanovení), v níž jsou zahrnuta i napadená ustanovení § 325 a 326, aplikují na pracovní poměr i na jiné základní pracovněprávní vztahy, které jsou upraveny v samostatných částech zákoníku práce (pracovní poměr v části druhé; dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr v části třetí) tehdy, není-li v těchto částech úprava zvláštní. Mezi částmi upravujícími základní pracovněprávní vztahy (avšak i mezi ostatními částmi) a částí třináctou – společná ustanovení – existuje vztah zvláštního a obecného. Společná ustanovení – jak je uvedeno výše – se aplikují tehdy, není-li ve zvláštních částech zákoníku práce úprava specifická. Specifickou úpravou je např. část druhá hlava IV. o skončení pracovního poměru (§ 48 a násl.). V takovém případě se pak ustanovení občanského zákoníku (např. § 575 občanského zákoníku – nemožnost plnění), použitelná prostřednictvím § 326 zákoníku práce, nebudou aplikovat na pracovní poměr, pokud zákoník práce řeší jednotlivé instituty jinak. Ústavní soud proto návrhu na zrušení ustanovení § 325 a 326 zákoníku práce nevyhověl.
5. 212. Námitka navrhovatelů však směřovala i proti ustanovení § 18, pokud odkazuje na § 48 a 49 občanského zákoníku. Tomu Ústavní soud přisvědčuje. Použití institutu odstoupení od smlouvy upraveného v citovaných ustanoveních občanského zákoníku pro možnost odstoupení od právních úkonů v pracovním právu, konkrétně od pracovní smlouvy, sebou totiž vskutku přináší vysokou míru sociální nejistoty; umožňuje obcházet úpravu skončení pracovního poměru a porušovat zásadu stability pracovního procesu jako jednu ze základních zásad, která ovládá možnost skončení tohoto základního pracovněprávního vztahu.

Následující stránka