VIII.

Předchozí stránka

1. 82. Ve stanovisku ČMKOS se připomíná, že se Ústavní soud v minulosti zabýval souladem kogentnosti starého ZP s ústavním pořádkem, a to zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 192/95, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí, svazek 4, nález č. 73, a v nálezu sp. zn. I. ÚS 27/96, publikovaném v téže sbírce, svazek 5, nález č. 59. V nálezu sp. zn. II. ÚS 192/95 Ústavní soud vyslovil, že „ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy musí platit i pro oblast pracovněprávních vztahů, a to i při vědomí jejich specifik, neboť jde o ustanovení mající v každé demokratické společnosti zásadní význam, a to potud, že je pojistkou svobody a současně i pojistkou proti totalitarizaci společnosti, jíž je vlastní snaha o znormování pokud možno všech oblastí života.“. V nálezu sp. zn. I. ÚS 27/96 Ústavní soud nicméně konstatoval, že „zejména je pro oblast pracovního práva typická kogentnost právních norem, která (mimo jiné) znamená, že se smluvní volnost může uplatnit pouze v těch případech, kde to pracovněprávní předpisy umožňují“, a dále že „i při rovnosti obou účastníků pracovněprávního vztahu před zákonem zaměstnavatel je a bude i nadále pars potentior, takže ochrana zaměstnanců i touto formou má své opodstatnění“.
2. 83. Podle ČMKOS ustanovení § 2 odst. 1 NZP je předkladateli návrhu dále považováno za protiústavní pro údajný nesoulad s principy seznatelnosti práva a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Je pravda, že napadená právní úprava představuje hlavní změnu, kterou NZP přináší do pracovního práva. Jedná se o aplikaci zásady „co není zakázáno, je dovoleno“, neboť v dosavadní právní úpravě se uplatňovala zásada opačná. Skutečnost, že uvedení této zásady do pracovního práva bude v praxi představovat určité interpretační a aplikační obtíže, vyplývá již ze samotného faktu „novosti“ dotčené právní úpravy. Je zřejmé, že metoda, kterou zákonodárce zvolil k uplatnění zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ v pracovním právu, je poměrně neobvyklá a novátorská. Z obecného pravidla, že práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jsou stanoveny výjimky za použití kombinace „výčtové metody“ a metody, podle níž se dispozitivní či kogentní povaha jednotlivých ustanovení odvozuje jednak z jejich znění (stanovení výslovného zákazu), jednak z jejich povahy.Výčtová metoda je představována zejména ustanovením § 363 NZP, za určitou obdobu výčtové metody lze považovat i ustanovení věty druhé § 2 odst. 1. Podle druhé metody, upravené ve větě první § 2 odst. 1, se nelze odchýlit od ustanovení, která to výslovně nepřipouštějí, nebo kde nemožnost odchýlení se od nich vyplývá z jejich povahy. Tento neobvyklý a poměrně složitý způsob vyjádření kogentnosti či dispozitivnosti jednotlivých ustanovení NZP bude v kombinaci s novostí této právní úpravy pravděpodobně zpočátku působit výkladové obtíže. Tyto potíže však – za použití běžných výkladových metod – nejsou nepřekonatelné. Co se týká vztahu mezi první větou, poslední větou § 2 odst. 1 a § 363 odst. 2 NZP, domnívá se ČMKOS, že tato ustanovení nejsou navzájem nekorespondující, a lze je vykládat a aplikovat vedle sebe. Pokud totiž první věta § § 2 odst. 1 stanoví, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně, jestliže to zákon výslovně nezakazuje, pak z toho lze vyvodit, že tam, kde to zákon výslovně zakazuje, odchýlení se od jeho znění není možné. Ustanovení poslední věty § 2 odst. 1 pak lze bez dalšího považovat za jedno z těch, které předvídá citované znění věty první, neboť stanoví, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vtazích nemohou být upravena odchylně od tohoto zákona v případech uvedených v § 363 odst. 2. Prostřednictvím této normy musí být ustanovení vypočtená v § 363 odst. 2 považována za ta, od nichž se s ohledem na znění první věty § 2 odst. 1 nelze odchýlit. Zřejmý je dle názoru ČMKOS rovněž vztah mezi první větou § 2 odst. 1 a § 363 odst. 1 NZP. Jestliže totiž věta čtvrtá § 2 odst. 1 stanoví, že odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1 je možné pouze ve prospěch zaměstnance, pak je nutno tuto normu považovat za lex specialis ve vztahu k větě první § 2 odst. 1 a zacházet s ustanoveními vypočtenými v § 363 odst. 1 tak, jak zákon požaduje (pozn.: odchýlení se od těchto norem pouze ve prospěch zaměstnance je přitom odůvodněno tím, že tato ustanovení byla do českého právního řádu přejata na základě legislativy Evropských společenství na nejnižší přípustné úrovni ochrany zaměstnance). Totéž platí obdobně pro normu obsaženou ve větě třetí § 2 odst. 1, která stanoví, že od ustanovení, která ukládají povinnost, se lze odchýlit jedině ve prospěch zaměstnance.
3. 84. Podle názoru ČMKOS je dále zřejmé, že k odvození kogentnosti či dispozitivnosti jednotlivých ustanovení NZP na základě jejich „povahy“ (§ 2 první věta) je třeba dospět prostřednictvím výkladu těchto ustanovení. ČMKOS nesouhlasí s tím, že je-li třeba k správnému výkladu právního textu užít různých metod, popř. jejich kombinace, zakládá to neústavnost příslušné právní normy. Výklad právní normy je v každodenní právní praxi věcí zcela přirozenou a nijak neporušuje principy seznatelnosti práva a právní jistoty. Pomíjet v této souvislosti nelze ani úlohu rozhodovací praxe nezávislých soudů. ČMKOS se neztotožňuje s tvrzením předkladatelů návrhu, podle něhož je princip seznatelnosti práva a právní jistoty narušen tím, že ke konečnému potvrzení správnosti výkladu bude muset docházet až rozhodnutím soudu. Nesouhlasí s předpokladem, že by soudních rozhodnutí bylo třeba k potvrzení správnosti výkladu většího počtu ustanovení NZP, neboť většinu z nich lze za využití běžně používaných výkladových metod interpretovat a aplikovat jednoznačně. Soudní cesta k překlenutí některých výkladových nejasností je pak zcela v souladu s principem právního státu. To je plně využíváno i u jiných platných právních předpisů, jež rovněž obsahují normy, které mohou způsobovat výkladové a aplikační obtíže. Platí to např. pro OZ, který ve svém ustanovení § 2 odst. 3 obsahuje totožné základní vymezení kogentnosti či dispozitivnosti svých ustanovení jako první věta § 2 odst. 1 NZP. Přitom je respektováno, že „prosazení zásady vše je dovoleno, co není zakázáno, v občanskoprávních vztazích bude výrazně závislé na přístupu právně aplikační praxe a judikatury“ (Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 18). Obdobný stav věci panuje i při výkladu některých ustanovení obchodního zákoníku, např. jeho ustanovení § 1 odst. 2, podle něhož se právní vztahy upravované tímto předpisem v určitém případě řídí obchodními zvyklostmi; v tomto případě se jedná o věc zásadní důležitosti upravenou prostřednictvím pojmu a formulace, kterou je velmi nesnadné jednoznačně vyložit a přesně a bezrozporně definovat. Přitom je opět plně respektován ten způsob vyrovnání se s možnými výkladovými obtížemi, že „i u nás se praxe ponenáhlu vyvine tak, že rozhodující roli pro konstrukci toho, co je a co není obchodní obyčej, převezme judikatura“ (Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 64).
4. 85. Podle ČMKOS lze tentýž argument (jako výše) pak užít oproti tvrzení, že neaplikovatelnost § 2 odst. 1 způsobuje užití dikce „...jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance“, aniž by příslušná ustanovení byla výslovně jako kogentní označena nebo aniž by dikce samotného ustanovení obsahovala jednoznačný příkaz či zákaz. I zde se jedná o obecný pojem, který lze při užití správné výkladové metody a s přihlédnutím ke konkrétnímu aplikovanému ustanovení a ke každé konkrétní situaci ve většině případů poměrně jednoznačně vyložit a aplikovat. V případě, že by jeho interpretace činila v konkrétním případě a ve vztahu ke konkrétnímu ustanovení NZP rozsáhlejší těžkosti, které by vyvrcholily soudním sporem a následným závazným rozhodnutím, nelze to považovat za cosi ojedinělého a samo o sobě protiústavního.
5. 86. ČMKOS ve vztahu k otázce míry kogentnosti či dispozitivnosti jednotlivých ustanovení NZP uzavírá, že se jedná o zákonodárcem zvolené a zcela legitimní řešení aplikace zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ na pracovněprávní vztahy, při zachování tradiční podstaty pracovního práva a jeho stěžejních zásad, tj. ochrany slabší strany právního vztahu. Vzhledem k této tradiční a i v současných společenských podmínkách nadále zcela odůvodněné zásadě, má ČMKOS za to, že míru kogentnosti či dispozitivnosti nové pracovněprávní úpravy nelze shledat protiústavní. Při zvážení požadavku proporcionality totiž dochází k závěru, že do jisté míry přetrvávající kogentnost nové pracovněprávní úpravy odpovídá zásadě ochrany slabší strany pracovněprávního vztahu, aniž by tím nad míru přípustnou a důvodnou zasahovala do zásady smluvní svobody subjektů soukromého práva. ČMKOS se domnívá, že za použití běžných a všeobecně respektovaných výkladových metod lze dospět k solidní míře právní jistoty ohledně toho, zda se od některých ustanovení NZP lze či nelze odchýlit. Pro případ, že by výklad některých ustanovení činil v aplikační praxi potíže většího rozsahu, je zcela souladné s ústavním pořádkem a v podmínkách českého právního řádu navíc zcela běžné, napomohou-li k ustálení výkladu soudy prostřednictvím své rozhodovací činnosti.
6. 87. Dále ČMKOS k návrhu na zrušení ustanovení § 4, slov „§ 48, 49“ v § 18, § 325 a 326, pokud jde o „delegaci NZP na OZ“, uvádí, že NZP je na rozdíl od starého zákoníku práce založen na předpokladu, že úpravu některých institutů nebude obsahovat sám zákoník práce, ale využije se úpravy obsažené v OZ. Byla zvolena tzv. metoda delegace, jejímž výrazem je, že na pracovněprávní vztahy lze aplikovat jen ta ustanovení OZ, na která NZP výslovně odkazuje (§ 4 NZP). K potvrzení metody delegace dochází i v ustanovení § 2 odst. 1, podle něhož se účastníci pracovněprávních vztahů nemohou odchýlit od ustanovení, která odkazují na použití OZ. Je tomu tak prý proto, aby instituty upravené v ustanoveních OZ, jejichž použití v pracovněprávních vztazích zákonodárce zakotvuje, nemohly být smluvně rozšiřovány o další, jejichž aplikaci na pracovněprávní vztahy zákonodárce neupravil.
7. 88. Současná aplikace OZ na pracovněprávní vztahy představuje vedle provedení ústavní zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ další přelom v právní úpravě pracovního práva. ČMKOS dodává, že novátorský a netradiční moment představuje již sama možnost aplikovat na úpravu pracovněprávních vztahů OZ. Vedle námitky věcné nesprávnosti této úpravy, kterou považuje ČMKOS z hlediska řízení před Ústavním soudem za bezpředmětnou, namítají navrhovatelé, že je tato úprava nesrozumitelná a neaplikovatelná, a tím v rozporu s principy právního státu. S tím se ČMKOS neshoduje, neboť metoda delegace představuje jasně a srozumitelně daný rámec pro aplikaci OZ v pracovněprávních vztazích. Navrhovatelé svým návrhem vyjadřují pouze subjektivní nelibost nad zvolenou metodou použití OZ v pracovněprávních vztazích, resp. nad tím, která ustanovení OZ se na pracovněprávní vztahy budou či nebudou aplikovat. ČMKOS se také neztotožňuje s tvrzením, že by konstrukce ustanovení § 4 NZP ve vazbě na § 2 odst. 1 NZP způsobovala naprostou kogentnost NZP. Tato ustanovení zcela zřejmě vyjadřují zákonodárcovu vůli, která ustanovení OZ mají být na pracovněprávní vztahy aplikována, a která nikoli.
8. 89. Navrhovatelé dále tvrdí, že zvolená metoda delegace představuje zásah do právní jistoty účastníků tím, že se v pracovněprávních vztazích použijí např. ustanovení OZ týkající se zániku závazků z důvodu nemožnosti plnění nebo odstoupení od smlouvy. ČMKOS nesouhlasí s výkladem navrhovatelů, podle kterého si strany pracovní smlouvy mohou sjednat možnost odstoupení od této smlouvy podle § 48 OZ, a způsobit tak zmiňovaný zásah do právní jistoty účastníků pracovněprávního vztahu. Jestliže totiž ustanovení § 48 odst. 1 NZP stanoví, že pracovní poměr může být rozvázán jen dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením a zrušením ve zkušební době, lze z použité dikce „může jen“ a contrario vyvodit, že se jedná o kogentně stanovený taxativní výčet právních úkonů směřujících k ukončení pracovního poměru, který nelze smluvním ujednáním účastníků rozšiřovat o jiné právní úkony, tedy ani o případné odstoupení od smlouvy. Takové ujednání by totiž bylo neplatné. Analogický příklad lze najít v úpravě smlouvy o nájmu bytu upravené § 685 a násl. OZ. V ustanovení § 710 a § 711, která se týkají zániku nájmu, je kogentně stanoven taxativní výčet právních úkonů, na jejichž základě může dojít ke skončení nájmu bytu (dohoda a výpověď). Z toho je zřejmé, že „pokud by smlouva uzavřená mezi pronajímatelem a nájemcem obsahovala takové ujednání o skončení nájmu bytu, které by bylo s touto úpravou v rozporu, bude toto ujednání neplatné“ (Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. svazek. Praha: Linde Praha, a. s., 2002 s. 1069).

Následující stránka