VIII.

Předchozí stránka

1. 90. Podle ČMKOS je třeba vzít v úvahu i podstatu institutu odstoupení od smlouvy podle § 48 OZ, při jehož uplatnění se smlouva od počátku (ex tunc) ruší a účastníci smlouvy si musí podle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení vrátit plnění, která si na základě smlouvy již poskytli. Je přitom zřejmé, že tento mechanismus nelze aplikovat na pracovněprávní, resp. nájemní vztah, jejichž podstata spočívá v tom, že se konzumují prostřednictvím průběžně a opakovaně poskytovaných plnění. Přitom bylo-li by sjednáno, že bude mít případné odstoupení účinky ex nunc, jednalo by se o obcházení zákona, resp. o zastřený právní úkon, např. výpověď, jenž by s ohledem na ustanovení § 41a odst. 2 OZ bylo nutno považovat za tento jiný úkon, tedy v tomto případě za výpověď. Podle názoru ČMKOS nelze ustanovení § 48 OZ aplikovat na pracovní smlouvy, a to jak na základě gramatického, tak i výše uvedeného logického výkladu. V úvahu je zde třeba vzít i úmysl zákonodárce, jenž zřejmě nechtěl umožnit aplikaci § 48 OZ na pracovní smlouvy, což vyplývá jak z dikce užité v § 48 NZP, tak i z konstrukce jediného přípustného případu odstoupení od pracovní smlouvy v § 36 odst. 2 NZP. Je třeba vycházet též ze zásad, na kterých je vystavěno pracovní právo; jde o zásadu ochrany slabší strany pracovněprávního vztahu, zásadu práva na práci podle čl. 26 Listiny, z něhož vyplývá i „záruka měnit svobodně pracovní místo, proto musí právo zaručovat i ochranu před svévolným propuštěním a jeho možnými důsledky“ (Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl. Práva a Svobody. Linde Praha, a. s., Praha 1996, s. 200), a o zásadu souladu výkonu práce s dobrými mravy podle § 13 odst. 5 NZP. Sjednávání odstoupení od pracovní smlouvy by bezesporu bylo v rozporu se všemi těmito zásadami, stejně jako s Úmluvou MOP č. 158 o skončení pracovního poměru z podnětu zaměstnavatele.
2. 91. V další části návrhu, a to na zrušení ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) NZP, pokud jde o „zajištění závazků“, navrhovatelé uvádějí jako jeden z příkladů právní nejasnosti a neaplikovatelnosti norem NZP odkaz na použití ustanovení § 544 odst. 1 a 2 a § 545 OZ (smluvní pokuta) uvedený v § 326 NZP, ve vztahu k ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) a § 13 odst. 2 písm. f) NZP. ČMKOS má za to, že návrh navrhovatelů [na zrušení ustanovení § 13 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 326 NZP, přičemž zrušení ustanovení § 13 odst. 2 písm. f) přitom navrhovatelé nepožadují] jednoznačně směřuje proti věcnému řešení, které zvolil zákonodárce, což před Ústavní soud nepatří.
3. 92. ČMKOS dospívá k názoru, že ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) NZP je lex specialis k lex generalis, tj. k ustanovení § 544 odst. 1 a 2 a § 545 OZ. Přitom není pravda, že ustanovení OZ, pokud jde o zajištění závazků, na něž NZP odkazuje, jsou neaplikovatelná. Smluvní pokutu lze totiž sjednat k zajištění plnění zaměstnavatele ve prospěch zaměstnance. I když je tato možnost pouze formální, pro zaměstnance obtížně realizovatelná, jde jednoznačně alespoň o částečné vyrovnání právního postavení účastníků pracovněprávních vztahů. ČMKOS připomíná, že stará právní úprava, pokud jde o zajištění závazků, svědčila pouze ve prospěch zaměstnavatele. Zaměstnanec žádný zajišťovací institut k dispozici neměl.
4. 93. Dále ČMKOS dospívá k názoru, že vztah ustanovení § 544 – 545 OZ k ustanovení § 310 odst. 3 NZP je vztahem lex generalis k lex specialis. Jestliže 545 odst. 1 OZ stanoví, že nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po jejím zaplacení, pak § 310 odst. 3 NZP tuto normu modifikuje tak, že závazek zaměstnance zaplacením smluvní pokuty zanikne. Jiné ujednání proto není možné, neboť speciální norma v NZP zvyšuje ochranu zaměstnance. K tomu ČMKOS dodává, že i stará právní úprava byla obdobná, jakou zvolil zákonodárce v ustanovení § 310 odst. 3 NZP [srov. § 49 zákona č. 154/1934 Sb., o pracovním poměru soukromých úředníků, obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení (zákon o soukromých zaměstnancích): „Slíbil-li zaměstnanec smluvní náhradu (konvenční pokutu) pro případ, že by jednal proti soutěžní doložce, může se zaměstnavatel domáhati pouze smluvené náhrady, nikoliv i splnění soutěžní doložky nebo náhrady další škody.“]. Právní úprava, kterou zvolil zákonodárce v § 310 odst. 3 NZP, není tedy ničím novým ani neobvyklým.
5. 94. ČMKOS posléze dospívá k názoru, že i vztah ustanovení § 13 odst. 2 písm. f) NZP k ustanovení § 310 odst. 3 NZP je vztahem lex generalis k lex specialis. Ustanovení § 13 odst. 2 písm. f) stanoví: „Zaměstnavatel nesmí zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu z pracovněprávního vztahu ukládat peněžní postihy ani je od něho požadovat; to se nevztahuje na škodu, za kterou zaměstnanec odpovídá“. Z důvodu legislativní ekonomie tato norma postrádá dovětek: „nestanoví-li zákon jinak“, který je pochopitelně při její interpretaci třeba doplnit. Úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 OZ) ovšem zaměstnavatel na zaměstnanci (a naopak) požadovat smí.
6. 95. Pokud tedy navrhovatelé namítají v tomto bodě neseznatelnost právní normy a nepředvídatelnost právního rozhodování, ČMKOS pouze konstatuje, že jde o chybu interpreta, nikoli o vadu právní normy. Správný výklad právní normy je takový, který používá všech standardních interpretačních metod. Není vázán na autoritativní výrok soudu, nýbrž je přístupný každému adresátu právní normy.
7. 96. ČMKOS dodává, že navrhovatelé považují za flagrantní zásah do vlastnického práva (chráněného čl. 11 Listiny) ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) NZP, dle kterého „zaměstnavatel nesmí požadovat ani sjednat zajištění závazku v pracovněprávním vztahu s výjimkou konkurenční doložky a srážek z příjmu z pracovněprávního vztahu“; tuto úpravu považují rovněž za rozpornou s ústavně zakotvenou zásadou rovnosti a dále v ní spatřují výrazný zásah do smluvní volnosti jako takové. Podle ČMKOS je omezení zajištění závazků výrazem ochrany ekonomicky slabší smluvní strany – zaměstnance, a proto je v souladu s Ústavou (srov. nález sp. zn. I. ÚS 27/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 59). Vyloučení jiných způsobů zajištění dluhu zaměstnance než smluvní pokutou nebo srážkami ze mzdy (§ 327 NZP) v žádném případě nechrání protiprávní jednání zaměstnance, ale je ochranou řádného zaměstnance, aby nebyl zatěžován nepřiměřenými břemeny. Sama dohoda o srážkách ze mzdy plní nejen funkci zajištění závazku zaměstnance vůči zaměstnavateli, ale zároveň i funkci uhrazovací, takže je nejúčinnějším způsobem zajištění takových závazků.
8. 97. ČMKOS k námitce nerovnosti mezi zaměstnavatelem (který nemá možnost zajistit svou pohledávku třeba hypotékou) a jinými věřiteli, např. bankou (kteří tuto možnost mají), uvádí, že taková „rovnost“ by naopak byla nerovností, protože by se s odlišnými případy zacházelo stejně. Vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je mnohem intimnější než mezi bankou a jejím klientem, protože pracovní poměr má obvykle alimentační funkci. Proto je zaměstnanec mnohem méně odolný extralegálnímu nátlaku zaměstnavatele a v rámci prevence mu zákon předchází zákazem jednání, které by mohlo být snadno zneužitelné.
9. 98. Pokud jde o další tvrzení navrhovatelů o nerovném postavení zaměstnavatele (jako věřitele) vůči vlastnictví jiných osob, spočívajícího v tom, že „zaměstnavatel nemá možnost si sjednat zajištění závazků jeho dlužníků“, ČMKOS konstatuje, že tvrzení navrhovatelů není koherentní. Obecně je totiž třeba považovat za porušení principu rovnosti nejen neodůvodněné znevýhodnění jedněch na úkor druhých, ale také neodůvodněné zvýhodnění jedněch na úkor druhých. Považují-li tedy navrhovatelé omezení zajištění závazků zaměstnance vůči zaměstnavateli za porušení principu rovnosti (znevýhodnění oproti ostatním věřitelům), za porušení toho již nepovažují zvýhodnění zaměstnavatelů vůči ostatním vlastníkům, pokud jde o přímou ochranu majetku zaměstnavatele. Podle ustanovení § 249 odst. 1 NZP je zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Zaměstnanec je dále povinen upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu, která hrozí, a podle ustanovení § 249 odst. 2 NZP je povinen zaměstnanec zakročit, je-li neodkladně třeba jeho zákroku k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli. Podle ustanovení § 251 odst. 1 NZP může zaměstnavatel požadovat na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoli by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. Podle ustanovení § 415 OZ je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podle ustanovení § 417 odst. 1 OZ je ten, komu hrozí škoda, povinen k jejímu odvracení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Zatímco OZ upravuje obecnou povinnost fyzických i právnických osob odvracet porušování právních povinností, které podle nabytých zkušeností mohou mít za následek vznik škody, popřípadě vznik bezdůvodného obohacení (tzv. všeobecnou občanskoprávní prevenci), posiluje NZP postavení zaměstnavatele jako vlastníka tím, že stanoví speciální „signalizační“ povinnost všem jeho zaměstnancům a speciální povinnost k odvracení již určité konkrétní hrozby vzniku škody či bezdůvodného obohacení. Zaměstnavatel navíc může od zaměstnance požadovat uzavření dohody o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách (§ 252 a násl. NZP), podle které přenáší odpovědnost za ochranu svého majetku na zaměstnance, aniž se sám vzdává dispozice se svým majetkem. Občanskoprávní předpisy žádnou takovou dohodu „o hmotné odpovědnosti“ jako zvláštní druh odpovědnosti za škodu nepřipouštějí.
10. 99. Omezení zajištění závazků zaměstnance vůči zaměstnavateli a zvýhodnění zaměstnavatele jako vlastníka tedy ČMKOS považuje za důvodné a zejména v souladu s obecnou zásadou proporcionality, kterou lze rovněž považovat za součást ústavně konformních principů (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 41, nález č. 125, vyhlášen pod č. 409/2006 Sb., a nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105, vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.).

Následující stránka