Platné znění

Nález Ústavního soudu ze dne 12. března 2008 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce

vyhlášené znění

XII.
  1. – konkrétní ustanovení – § 24 odst. 2, § 278, § 281, § 282, § 286 odst. 2, § 287, § 305 odst. 1, § 321 odst. 2, 3 a 4 a § 322
  1. e) právo odborových organizací při převedení v práci, při skončení pracovního poměru a při vydání pracovního řádu

    § 46, § 61 odst. 1, § 61 odst. 5, § 306 odst. 4

  1. 193. K jednotlivým napadeným ustanovením Ústavní soud uvádí následující.
  2. 194. K § 2 odst. 1

    Napadené ustanovení zní:

    1. § 2 odst. 1

      (1) Práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Odchýlení není dále možné od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů, od ustanovení, která odkazují na použití občanského zákoníku, a není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, v náhradě škody. Odchýlení není také možné od ustanovení ukládajících povinnost, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, není možné, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích nemohou být upravena odchylně od tohoto zákona v případech uvedených v § 363 odst. 2.

  1. 195. Zásadní námitky navrhovatelů směřují právě vůči ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce. Toto ustanovení jako promítnutí ústavní zásady „každý může činit, co zákon nezakazuje“ je podle jejich názoru rozporuplné, nejasné a neurčité a ve svém důsledku neaplikovatelné a rozhodně nezakládá deklarovanou smluvní volnost. Uvedené stanovisko široce odůvodňují (viz výše).
  2. 196. Ústavní soud předesílá, že v napadeném ustanovení je, resp. má být realizován základní princip vyplývající z Ústavy a Listiny základních práv a svobod označovaný jako princip „co není zakázáno, je dovoleno“. Účastníkům pracovněprávního vztahu se nově otevřela nejen možnost upravit práva a povinnosti jinak, než stanoví zákon, ale také možnost upravit to, co zákoník práce neřeší vůbec. Jakkoliv zvolená koncepce nepochybně odpovídá charakteru soukromoprávních vztahů, je obecně liberálnější než úprava předchozí a jakoby podstatně rozšiřuje smluvní volnost účastníků, je z hlediska ústavněprávního akceptovatelné, aby tato volnost nebyla neomezená, a to z důvodu respektování principu ochrany slabší strany pracovněprávního vztahu. Při vymezení a formulaci ustanovení, která mají mít kogentní povahu však podle názoru Ústavního soudu zákonodárce zjevně nedocenil skutečnost, že zvolená koncepce představuje pro účastníky pracovněprávního vztahu změnu v našich podmínkách zcela zásadní – právo se pro ně stává právem „výkladovým“. Účastníci (zejména zaměstnavatelé) pracovněprávních vztahů náhle nenacházejí vzor pro úpravu svých konkrétních vztahů, ale vyvstává jim nová (a nevyzkoušená) povinnost – zkoumat právo z hlediska, zda v obecné rovině připuštěné odchýlení se od konkrétního ustanovení zákona není zakázáno, a co víc, zda je tento případný zákaz paušální, či zda existuje toliko zákaz odchýlení se v neprospěch zaměstnance.
  3. 197. Ústavní soud je nucen konstatovat, že z výše uvedeného pohledu je napadené ustanovení § 2 odst. 1 (ve spojení s dalšími odstavci tohoto ustanovení a dalšími relevantními ustanoveními zákoníku práce – zejména § 363 odst. 1 a 2) pro adresáty komplikované a do značné míry i neurčité. V důsledku zvolené legislativní techniky lze na mnoha místech zákoníku práce jen velmi obtížně a neurčitě usuzovat na to, jaký zákaz chtěl vlastně zákonodárce vyjádřit. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty neoddělitelně patří princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož komponentem je i předvídatelnost práva. Z tohoto pohledu je však vymezení kogentních norem v zákoníku práce realizováno způsobem natolik komplikovaným a vágním, že je narušen princip srozumitelnosti, přehlednosti a jasnosti právního řádu, jak byl Ústavním soudem v jeho dosavadní judikatuře opakovaně formulován (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 14, vyhlášen pod č. 95/2002 Sb.; sp. zn. Pl. ÚS 77/06, vyhlášen pod č. 37/2007 Sb., sp. zn. IV. ÚS 690/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 45, str. 417).
  4. 198. Ústavní soud proto přisvědčil návrhu na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 s výjimkou věty první a věty čtvrté, neboť obecně deklarovaná liberální úprava umožňující rozšíření smluvní volnosti účastníků pracovněprávního vztahu je v důsledku založení kogentní povahy početné řady norem omezována v takovém rozsahu, že smluvní volnost jako základ vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel popírá, a pokud vůbec nějaký prostor pro svobodu vůle otevírá, tak pouze a jen ve prospěch jedné ze smluvních stran. Výkon povolání či podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny lze na základě zákona omezit; toto omezení se však musí dít v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
  5. 199. Řešení nyní přijaté Ústavním soudem je výrazem opuštění principu delegace a přiklonění se k principu subsidiarity občanského zákoníku (viz dále body 208 – 210 k § 4). Ustanovení § 2 odst. 1 věty první lze podřadit pod relativně neurčité právní normy, běžné i v jiných právních odvětvích, ve kterých nevyvolávají výrazné výkladové obtíže. Právní normy takové povahy otevírají široký prostor pro judikaturu obecných soudů; obdobnou normou je např. ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku (srov.: „Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“), o jehož ústavnosti neměl Ústavní soud pochyb (srov. nález sp. zn. III. ÚS 104/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 146, str. 55). Ústavní soud si je však na druhé straně vědom toho, že výklad takovéhoto relativně neurčitého pojmu může v oblasti pracovněprávních vztahů jisté problémy nepochybně přinášet; ty nebudou mnohdy řešitelné jinak než změnou příslušných ustanovení zákoníku práce. (Jako příklad lze uvést novou právní úpravu v § 114 odst. 3 provedenou zákonem č. 362/2007 Sb., který se pokusil odstranit do 31. 12. 2007 velmi spornou otázku, zda zákoník práce, na rozdíl od právní úpravy dřívější, zakazuje sjednat v pracovní smlouvě u vedoucích zaměstnanců mzdu již s přihlédnutím k předpokládanému rozsahu přesčasové práce.)
  6. 200. Z důvodů zde vyložených tedy neshledal Ústavní soud protiústavní ani část první věty ustanovení § 2 odst. 1 ve slovech „nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit“; k tomu lze dodat, že zrušení uvedeného ustanovení by učinilo ze zákoníku práce do jisté míry právní normu zcela zbytečnou, neboť i tam, kde by z povahy ustanovení zákona očividně vyplývalo, že se od nich smluvně odchýlit nelze, byla by přesto dohodnutá odchylka přípustná. To by ovšem ve svých důsledcích učinilo z řady ustanovení zákoníku práce normu charakteru spíše „vzorových stanov“, a nikoliv normu charakteristickou tím, že v některých svých ustanoveních kogentně upravuje ať už soukromoprávní nebo veřejnoprávní vztahy.
  7. 201. Nejen z hlediska komparatistického (srov. již citované ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku) obstojí co do testu ústavnosti i slovo „výslovně“ obsažené v prvé části věty první ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce. V této souvislosti je dlužno uvést, že je žádoucí, aby tam, kde chce zákonodárce vyjádřit kogentnost určitého zákonného ustanovení, vyslovil tuto intenci vskutku výslovným sdělením, a to i když kromě takto explicitně traktované vůle současně (částí věty znějící „nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit“) v jiných případech kogentnost úpravy vyjádří toliko způsobem obecné formulace; z takto implicitního vyjádření plyne pak úkol pro jurisprudenci a zejména judikaturu vyložit meze, v nichž lze relativně neurčitou právní normu aplikovat.
  8. 202. K ustanovením § 2 odst. 1 věty druhé, třetí a páté Ústavní soud konstatuje, že účelem veřejnoprávních prvků v pracovním zákonodárství je prioritně ochrana zaměstnanců. Tento účel je souladný s ústavním pořádkem, nicméně i pro jeho naplňování platí požadavek proporcionality, v tomto rámci potřebnosti (subsidiarity, čili použití mírnějšího z pohledu alternativních legislativních prostředků dosahujících ústavně souladný účel). Ve vztahu k dispozitivnosti a kogentnosti pracovněprávní regulace metoda kogentní úpravy zajišťuje právě uplatnění veřejnoprávních prvků. Požadavek minimalizace omezení svobody smluvní vůle, jakož i požadavek právní jistoty pak zatěžuje zákonodárce povinností tyto prvky výslovně pojmenovat. Výčtová metoda však nemusí být řešením; vždy se najdou ustanovení, která by měla být typicky kogentní, avšak ve výčtu obsažena nejsou, stejně jako ustanovení, která jsou svou povahou typicky dispozitivní, avšak do výčtu – bez zjevného důvodu – zahrnuta jsou. Při určení, která ustanovení jsou kogentní a která dispozitivní, proto nelze spoléhat na zcela exaktní kritéria, ale je třeba užít taková měřítka, která umožní jistou míru volné úvahy.
  9. 203. Proto po zrušení věty druhé v ustanovení § 2 odst. 1 bude plynout nemožnost odchýlení se od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů a od ustanovení o náhradě škody z povahy ustanovení zákoníku práce.
  10. 204. Ústavní soud neshledal však důvod ke zrušení věty čtvrté ustanovení § 2 odst. 1 („Odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, není možné, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance.“). Ustanovení § 363 odst. 1 zákoníku práce napadeno návrhem nebylo, přičemž ani Ústavní soud neshledává v jeho textu nic, co by svědčilo pro závěr o jeho protiústavnosti. Pak ovšem věta čtvrtá ustanovení § 2 odst. 1 vážící se k nenapadenému ustanovení § 363 odst. 1 zákoníku práce v testu ústavnosti též obstojí; při jejím zrušení by se stalo nejistým, zda se vzdor němu přesto nelze od ustanovení § 363 odst. 1 zákoníku práce odchýlit (což by bylo možné dovodit z povahy tohoto ustanovení); takováto nejistota by nebyla již z hlediska srozumitelnosti a jasnosti právního řádu žádoucí. Ani dovětek připouštějící odchýlení ve prospěch zaměstnance není důvodné rušit pro údajnou protiústavnost. Jde totiž o vyjádření typicky volné (a politické) úvahy zákonodárce; uvedené odchýlení není přitom možné vnutit jednou stranou pracovněprávního vztahu straně druhé (tj. zaměstnancem zaměstnavateli); protože tedy zůstává v uvedeném rozsahu zachována oboustranná autonomie vůle, nelze v řečené souvislosti dospět k závěru o nerovnosti či diskriminaci kterékoliv – zejména ovšem zaměstnavatelské – strany uvedených právních vztahů.
  11. 205. Věta pátá § 2 odst. 1 stanovící zákaz odchýlení úpravy práv nebo povinností v pracovněprávních vztazích od zákonné úpravy v případech uvedených v § 363 odst. 2 je ustanovením nadbytečným, neboť v ustanovení § 363 odst. 2 zákoníku práce je uvedeno, která ustanovení jsou kogentní a účastníci se od nich nemohou odchýlit. Posledně citované ustanovení (§ 363 odst. 2) pak nebylo navrženo ke zrušení, a proto se jím Ústavní soud nezabýval.
  12. 206. Ústavní soud proto v napadeném ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce zrušil toliko větu druhou, třetí a pátou pro rozpor čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
  13. 207. K § 4, § 18 slova „§ 48, 49“, § 325 a § 326

    Napadená ustanovení znějí:

    § 4

    Odkaz § 4

    Občanský zákoník se na pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona použije jen tehdy, jestliže to tento zákon výslovně stanoví.