22. Poslanecká sněmovna popsala průběh legislativního procesu vedoucího k přijetí zákoníku práce, jehož součástí byl od počátku, a to v nezměněné podobě, i napadený § 41 odst. 3. Zákoník práce byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, podepsán předsedou Poslanecké sněmovny a předsedou vlády a vyhlášen bez podpisu prezidenta. Po zamítnutí návrhu zákona Senátem setrvala Poslanecká sněmovna na jeho původním znění. Následně prezident návrh zákona nepodepsal, přičemž po jeho vrácení Poslanecká sněmovna opět setrvala na jeho původním znění. Poslanecká sněmovna jednala v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavním pořádkem.
23. Senát podrobně popsal průběh legislativního procesu. Poukázal na to, že všechny tři dotčené výbory Senátu navrhly zamítnutí návrhu zákona. V obecné rozpravě následně opakovaně zaznělo, že není dán dostatečný prostor vůli stran a stranám jsou přikazovány značné povinnosti, jakož i to, že nový zákoník práce spíše konzervuje stávající stav. Otázka převedení na jinou práci byla přitom zmíněna pouze v souvislosti s problematikou reprezentativnosti odborů, avšak samostatně akcentována nebyla. Přesto při projednávání návrhu zákona zaznělo, že „podle názoru některých odborníků v oblasti pracovního práva včetně některých členů legislativní rady vlády jsou některá ustanovení zákoníku práce v rozporu s Listinou základních práv a svobod a dokonce i s Ústavou ČR“. Senát v hlasování č. 115 přijal usnesení č. 398, jímž návrh zákona zamítl.
IV. 2. Vyjádření vlády jako vedlejší účastnice řízení
24. Ústavní soud podle § 69 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu vyzval vládu, aby mu v zákonem stanovené lhůtě sdělila, zda vstupuje jako vedlejší účastnice do řízení, a aby se případně k návrhu vyjádřila. Vláda se rozhodla vstoupit do řízení a následně Ústavnímu soudu zaslala své vyjádření k návrhu.
25. Vláda nijak nerozporuje tvrzení navrhovatele, že zákoník práce je soukromoprávním předpisem, pročež se na něj vztahují obecné zásady civilního práva jako autonomie vůle či zásada pacta sunt servanda. Z těchto zásad jednostranné převedení zaměstnance na jinou práci do jisté míry vybočuje. Tyto zásady ovšem nejsou absolutní a nelze je bezvýhradně aplikovat na každé jedno ustanovení zákona; naopak je běžné, že i soukromoprávní předpisy obsahují úpravu, která se od těchto zásad pro určitý okruh právních vztahů odchyluje. To je často dáno zejm. zájmem na vyrovnání faktické nerovnosti jednotlivců. Nejzřetelněji se to projevuje v oblasti spotřebitelského práva, ale i v oblasti pracovního práva, jako např. v případě napadeného § 41 odst. 3zákoníku práce.
26. To má význam pro posouzení, zda lze převedení zaměstnance na jinou práci považovat za ústavním pořádkem zapovězenou nucenou práci. Na jedné straně nelze rozporovat, že zaměstnanec může být podle napadeného ustanovení převeden na jinou práci i bez svého souhlasu (nedobrovolně). Na straně druhé se však nelze ztotožnit s tím, že by mu za to hrozil trest ve smyslu Úmluvy o nucené práci. Možnost dání výpovědi zaměstnanci, který neplní své pracovní povinnosti (a to i ty, k jejichž výkonu se dobrovolně nenabídl), není v pracovním právu ničím nestandardním. Jako příklad lze podle vlády uvést např. práci přesčas podle § 93zákoníku práce, kterou může zaměstnavatel – za splnění zákonných podmínek – jednostranně nařídit zaměstnanci např. i v době nepřetržitého denního odpočinku. U převedení na jinou práci jde ve srovnání s nařízením práce přesčas o rozdíl v intenzitě, resp. rozsahu, nikoli v samotné podstatě. Navíc převedení na jinou práci je dočasné, neboť po odpadnutí důvodů převedení je zaměstnavatel povinen zaměstnance zařadit opět podle pracovní smlouvy (§ 44zákoníku práce). Ač by zakotvení výslovné limitace maximální délky převedení mohlo být vhodné, i za současného právního stavu to lze dovodit výkladem.
27. Vláda má rovněž za to, že ochrana před nucenou prací je v Listině i mezinárodních smlouvách koncipována jako ochrana vůči autoritativním zásahům moci veřejné, nikoli proti zásahům ze strany soukromoprávních subjektů. To podle vlády mj. plyne z formulace výjimek ze zákazu nucené práce v relevantních ústavněprávních dokumentech, které jsou vždy směřovány právě k orgánům moci veřejné. Této limitace si má být vědom i navrhovatel, jenž dovozuje zásah moci veřejné do práv jednotlivců již z pouhé existence zákona (zákoníku práce). To však podle vlády nepostačuje.
28. Závěrem vláda připouští, že současná právní úprava možná nepředstavuje nejvhodnější možné řešení, avšak tyto nedokonalosti nedosahují ústavněprávní relevance a neporušují ústavní pořádek. Navrhuje proto zamítnutí návrhu.
IV. 3. Sdělení veřejného ochránce práv
29. Ústavní soud podle § 69 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu vyzval veřejného ochránce práv, aby v zákonem stanovené lhůtě sdělil, zda vstupuje do řízení jako vedlejší účastník, a aby se k návrhu případně vyjádřil. Veřejný ochránce práv Ústavnímu soudu sdělil, že do řízení nevstupuje.
IV. 4. Replika navrhovatele
30. Ústavní soud zaslal navrhovateli shora uvedená vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení k případné replice. Navrhovatel tuto možnost nevyužil.