Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/24 ve věci návrhu na zrušení § 41 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

VIII. 1. Právo nebýt podroben otroctví, nevolnictví a nuceným pracím a službám – obecné principy

1. 40. Právo jednotlivce nebýt podroben otroctví, nevolnictví a nuceným pracím a službám je od samého počátku pevnou součástí ústavního pořádku a systému ochrany základních práv v České republice. S ohledem na svůj význam a úzké sepjetí se způsobilostí každého mít práva (čl. 5 Listiny) a lidskou důstojností a svobodou (čl. 1 Listiny) je současně nutno považovat jej za součást povahy České republiky coby demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
2. 41. Právo nebýt podroben otroctví, nevolnictví a nuceným pracím plyne jak z Listiny, tak z mezinárodních smluv o lidských právech, jež tvoří součást referenčního rámce přezkumu ústavnosti [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Jde-li o jeho zakotvení na mezinárodní úrovni, lze odkázat především na čl. 4 Úmluvy, čl. 8 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Jde-li o jeho vnitrostátní zakotvení, jeho základ je nutno hledat v čl. 9 Listiny. Podle jeho prvního odstavce „nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám“; jeho druhý odstavec pak vymezuje obsah prvního odstavce a uvádí ty případy, které nelze považovat za nucené práce nebo služby, ač by jinak mohly naplňovat jejich definiční znaky. Ačkoli čl. 9 Listiny výslovně dopadá „pouze“ na nucené práce nebo služby, jeho součástí je i zákaz otroctví a nevolnictví, včetně jejich novodobých forem (především obchodování s lidmi), plynoucí z čl. 5 Listiny ve spojení s čl. 9 Listiny.
3. 42. Hranice mezi otroctvím, nevolnictvím a nucenou prací nejsou zcela jednoznačné a jednoduše vymezitelné, což se výrazně projevuje kupříkladu u jejich novodobých forem [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ze dne 7. 1. 2010 ve věci Rantsev proti Kypru a Rusku, stížnost č. 25965/04, § 282]. Otroctví lze obecně považovat za nejzávažnější formu nucených prací, která je nerozlučně spjata s (faktickou) redukcí jednotlivce na pouhý objekt práv. Ve své moderní podobě zpravidla označuje komodifikaci oběti, omezování a kontrolu jejího pohybu, nucení k práci a zpravidla i k životu ve špatných podmínkách, a to vše za použití výhrůžek nebo násilí (rozsudek ESLP ve věci Rantsev proti Kypru a Rusku, § 280 až 281; rozsudek ESLP ze dne 26. 7. 2005 ve věci Siliadin proti Francii, stížnost č. 73316/01, § 122; rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ze dne 12. 6. 2002 ve věci Prosecutor v. Kunarac, Vukovic a Kovac, § 117 až 119; k tradičnímu pojetí otroctví viz čl. 1 odst. 1 Úmluvy o otroctví, vyhlášené pod č. 165/1930 Sb.). Nevolnictví je v současném pojetí chápáno jako mimořádně závažný případ protiprávního zbavení osobní svobody spojený s výkonem nucených prací, jehož charakteristickým znakem je absence možnosti oběti tento stav jakkoliv změnit [rozsudek ESLP ve věci Rantsev proti Kypru a Rusku, § 276; rozsudek ESLP ve věci Siliadin proti Francii, § 123 a 124; rozhodnutí ESLP ze dne 7. 3. 2000 ve věci Seguin proti Francii, stížnost č. 42400/98; k tradičnímu pojetí nevolnictví viz čl. 1 písm. b) Dodatkové úmluvy o zrušení otroctví, obchodu s otroky i institucí a praktik podobných otroctví, schválené 7. 9. 1956 v Ženevě]. Nucenou práci ústavní pořádek nijak nedefinuje. Prvotní přiblížení k vymezení jejího obsahu představuje čl. 2 odst. 1 Úmluvy o nucené práci, podle něhož tento pojem označuje „každou práci nebo službu, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně“. Současně však platí, že ne každá práce, k níž se jednotlivec nenabídl dobrovolně, bude ústavně reprobovanou nucenou prací; to ostatně plyne i z negativního vymezení nucené práce v čl. 9 odst. 2 Listiny a obdobných ustanoveních mezinárodních smluv o lidských právech (přiměřeně srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 6. 2020 ve věci S. M. proti Chorvatsku, stížnost č. 60561/14, § 281; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 7. 7. 2011 ve věci Stummer proti Rakousku, stížnost č. 37452/02, § 117).
4. 43. Pro to, aby určitá nedobrovolně vykonávaná práce vůbec spadala do rozsahu čl. 9 odst. 1 Listiny, musí být splněno několik podmínek [v podrobnostech viz LANGÁŠEK, T. Čl. 9 Listiny (Zákaz nucených prací a služeb). In: WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, s. 260 až 267]. Musí jít o a) osobní výkon určité činnosti, b) výkon této činnosti musí být nedobrovolný, přičemž c) tato nedobrovolnost musí plynout z donucení, d) tíživost břemene neseného dotčenou osobou musí přesáhnout určitou minimální hranici a e) na věc nesmí dopadat žádná z výjimek podle čl. 9 odst. 2 Listiny.
5. 44. Jak bylo naznačeno výše, musí především jít o osobní výkon určité činnosti. Není přitom rozhodné, zda se jedná o práci fyzickou nebo duševní.
6. 45. Dále musí být dána nedobrovolnost výkonu určité činnosti. Jde-li o posuzování znaku nedobrovolnosti, je nutno pečlivě zkoumat všechny okolnosti věci, jež mohou pomoci určit, zda byla určitá činnost vykonávána v rozporu se svobodnou vůlí jednotlivce. O ústavně reprobovanou nucenou práci totiž může jít nejen v případě výslovně vyjádřeného nesouhlasu, ale i v případě formálně uděleného souhlasu, který však vzhledem ke všem okolnostem nebyl dán svobodně (rozsudek ESLP ze dne 30. 3. 2017 ve věci Chowdhury a další proti Řecku, stížnost č. 21884/15, § 96; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci S. M. proti Chorvatsku, § 285). Ústavní soud navíc v minulosti zdůraznil, že „bylo by samozřejmě iluzorní se domnívat, že rozhodování o tom, zda vykonávat určitou práci nebo nikoliv, je prosté dalších vlivů a že i svobodný projev vůle v tomto směru nemůže být u konkrétní osoby ,vynucen´ okolnostmi situace. Podstata tohoto zákazu ale míří jinam. Nelze ji spatřovat v bránění jednotlivci, aby se vší odpovědností zvažoval své potřeby a přizpůsoboval jim své jednání, např. tím, že přijme práci, o kterou by sice jinak neměl zájem, ale vzhledem ke své aktuální finanční situaci má za to, že ji přijmout musí. To, vůči čemu zákaz směřuje, je právě vyloučení možnosti učinit takovéto vážné a svobodné rozhodnutí“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.), bod 236]. Současně platí, že nedobrovolnost typicky není dána u závazků z právních jednání, závazků z deliktů, povinností běžně spojených s vlastnickým právem či povinností běžně plynoucích z rodinněprávních vztahů [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/93 ze dne 22. 3. 1994 (N 9/1 SbNU 61; 86/1994 Sb.); usnesení sp. zn. I. ÚS 371/06 ze dne 27. 3. 2007; usnesení sp. zn. III. ÚS 1272/08 ze dne 24. 7. 2008; rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Speciálním případem je dobrovolný výkon určitého povolání, s nímž se však pojí povinnost vykonávat určité činnosti, s nimiž dotčená osoba nemusí souhlasit; např. v oblasti zdravotní péče, na niž ústavodárce pamatoval v čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny. Ani v těchto případech judikatura zpravidla nespatřuje naplnění znaku nedobrovolnosti [a) k oblasti poskytování právních služeb viz např. rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii, stížnost č. 8919/80, § 36; rozhodnutí ESLP ze dne 25. 1. 2022 ve věci Dănoiu a další proti Rumunsku, stížnosti č. 54780/15 a dvě další, § 84 a 85; b) k výkonu povolání lékaře viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 6. 2. 2018 ve věci Adigüzel proti Turecku, stížnost č. 7442/08, § 30; rozhodnutí ESLP ze dne 14. 9. 2010 ve věci Steindel proti Německu, stížnost č. 29878/07; c) k práci v noci a přesčas viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 24. 10. 2017 ve věci Tibet Menteş a další proti Turecku, stížnosti č. 57818/10 a čtyři další, § 68].
7. 46. Nedobrovolnost výkonu určité činnosti musí plynout z donucení. Donucení je nutno chápat jako pohrůžku jakéhokoliv dostatečně citelného – odstrašujícího – trestu (rozsudek pléna ESLP ve věci Van der Mussele proti Belgii, § 35). Trestem mohou být nejen veřejnoprávní sankce, fyzické násilí nebo omezování, ale i mírnější formy přímého nebo nepřímého nátlaku, jako je psychologický nátlak (rozsudek ESLP ve věci C. N. a V. proti Francii ze dne 11. 10. 2012, č. 67724/09, § 77) nebo ztráta určitých práv nebo výhod (rozsudek pléna ESLP ve věci Van der Mussele proti Belgii, § 35). Není přitom rozhodné, zda je jednotlivec nucen k výkonu určité činnosti pod pohrůžkou trestu ze strany moci veřejné nebo ze strany osoby soukromého práva, neboť čl. 9 Listiny dopadá na obě varianty [nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.), bod 236]. Je však nutno přihlédnout k celkové závažnosti a dopadu trestu nebo jeho pohrůžky do sféry jednotlivce. Ne každý potenciálně negativní dopad do sféry jednotlivce lze totiž považovat za trest nebo jeho pohrůžku ve shora uvedeném smyslu (ve věci Siliadin proti Francii, § 118, bylo akceptováno, že hrozba vydání nezletilé přistěhovalkyně bez pobytového oprávnění imigračním úřadům byla srovnatelná s pohrůžkou trestu ve shora uvedeném smyslu; ve věcech Tibet Menteş a další proti Turecku a Adigüzel proti Turecku naopak nebyla hrozba ztráty zaměstnání shledána jako dostatečně závažná na to, aby ji bylo možné považovat za pohrůžku trestu; ve věci Van der Mussele proti Belgii byla sice hrozba vyloučení z advokátní komory a potažmo ztráta možnosti výkonu povolání advokáta považována za dostatečně závažnou, ale tento faktor nebyl ve věci rozhodný).
8. 47. Zásadní význam má pak posouzení, zda výkon určité činnosti, k němuž se jednotlivec nenabídl dobrovolně, pro něj představoval nepřiměřeně tíživé břemeno (rozsudek pléna ESLP ve věci Van der Mussele proti Belgii, § 37; rozsudek ESLP ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku ze dne 18. 10. 2011, č. 31950/06, § 41; rozsudek ESLP ve věci Chowdhury a další proti Řecku, § 91; rozhodnutí ESLP ve věci Adigüzel proti Turecku, § 22, rozsudek ESLP ve věci C. N. a V. proti Francii, § 74). Toto kritérium přitom působí oběma směry. Na straně jedné je vyžadováno, aby tíživost břemene dosáhla alespoň určité minimální úrovně. Pokud břemeno, které musí jednotlivec nést, lze považovat za běžné v demokratickém právním státě nebo dokonce za zanedbatelné, nepůjde o ústavně zakázanou nucenou práci, ani kdyby jinak prima facie byly naplněny ostatní znaky nucené práce (rozsudek ESLP ve věci C. N. a V. proti Francii, § 74; rozsudek ESLP ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku, § 41 a 43; rozsudek pléna ESLP ve věci Van der Mussele proti Belgii, § 41; Adigüzel proti Turecku, § 34). V rámci posuzování, zda je někdo v rámci své svobodně zvolené profese povinen vykonávat i nucenou práci ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny, lze mimo jiné zvažovat, jestli je za tuto nedobrovolně vykonávanou práci poskytována odměna nebo jiná kompenzace, jestli uložená povinnost vychází z koncepce sociální solidarity, jestli se vynucovaná práce svou povahou zásadním způsobem liší od práce, kterou dotčená osoba vykonává v rámci své profese dobrovolně, a jestli je její rozsah únosný [nález sp. zn. Pl. ÚS 14/17 ze dne 14. 8. 2018 (N 134/90 SbNU 205; 200/2018 Sb.), bod 60; rozsudek ESLP ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku, § 38; rozsudek pléna ESLP ve věci Van der Mussele proti Belgii, § 37 a 39; rozhodnutí ESLP ze dne 28. 6. 2011 ve věci Mihal proti Slovensku, stížnost č. 31303/08, § 77 až 81]. Poskytování odměny za práci sice samo o sobě není rozhodující pro posouzení, zda lze určitou práci považovat za nucenou, avšak může snižovat nebo naopak zvyšovat tíživost břemene. Totéž platí i pro otázku povahy a rozsahu nedobrovolně vykonávané práce. Na straně druhé však může mimořádná tíživost břemene vrhat stín pochybností na dobrovolnost výkonu určité práce (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci S. M. proti Chorvatsku, § 285; rozsudek ESLP ve věci Chowdhury a další proti Řecku, § 96).
9. 48. Právě tíživost břemene je to, co kupříkladu odlišuje ne zcela dobrovolně vykonávanou výpomoc spolubydlícího při údržbě společné domácnosti od práce vykonávané obětí tzv. domácího otroctví. Ač v obou případech jsou na první pohled naplněny znaky nucené práce podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy o nucené práci, právě materiální korektiv v podobě tíživosti břemene vylučuje první případ z rozsahu čl. 9 odst. 1 Listiny a naopak spolehlivě podřazuje druhý případ do rozsahu čl. 9 odst. 1 Listiny. Na to narážel i Evropský soud pro lidská práva, když uvedl, že diametrálně odlišná tíživost břemene neseného jednotlivcem je tím, co „odlišuje nucenou práci od výpomoci, kterou lze rozumně očekávat od členů rodiny nebo společně bydlících osob“ (rozsudek ESLP ve věci C. N. a V proti Francii, § 74; obdobně viz rozsudek ESLP ve věci Siliadin proti Francii).
10. 49. Ze zákazu otroctví, nevolnictví a nucených prací plynou negativní i pozitivní povinnosti státu. Negativní povinnosti státu působí vertikálně a spočívají v příkazu nepodrobovat jednotlivce otroctví, nevolnictví nebo nucené práci, a respektovat tak jejich svobodu, lidskou důstojnost a eventuálně i způsobilost být subjektem práv (nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12). Tím se však obsah čl. 9 odst. 1 Listiny nevyčerpává, neboť z něj plynou i pozitivní povinnosti státu, jež mohou mít substantivní i procedurální povahu (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci S. M. proti Chorvatsku, § 306 a 307). Substantivní pozitivní povinnosti státu spočívají v povinnosti chránit jednotlivce před porušováním jejich ústavně zaručených práv ze strany jiných (fyzických i právnických) osob soukromého práva. To především zahrnuje povinnost přijmout právní úpravu, jež tuto ochranu zaručí (rozsudek ESLP ve věci Rantsev proti Kypru a Rusku, § 285; rozsudek ESLP ve věci C. N. a V. proti Francii, § 105), a povinnost interpretovat a aplikovat ji ústavně konformním způsobem. V tomto ohledu se přitom výrazně projevuje tzv. efekt prozařování základních práv právním řádem a koncept horizontální aplikace základních práv. V určitých případech mohou pozitivní závazky státu zahrnovat také povinnost přijmout konkrétní preventivní opatření na ochranu oběti porušování čl. 9 odst. 1 Listiny ze strany jiných soukromých osob. Posledně uvedená povinnost vzniká, pokud orgány moci veřejné věděly nebo měly vědět, že určitá osoba se stala obětí otroctví, nevolnictví nebo nucené práce anebo je vystavena reálnému a bezprostřednímu riziku, že se takovou obětí stane (rozsudek ESLP ve věci Rantsev proti Kypru a Rusku, § 286; přiměřeně srov. také rozsudek velkého senátu ve věci Osman proti Spojenému království ze dne 28. 10. 1998, č. 23452/94, § 115 a 116). Procedurální pozitivní povinnosti státu zahrnují povinnost provést účinné vyšetřování, je-li vzneseno hajitelné tvrzení, že určitá osoba se stala obětí porušení zákazu otroctví, nevolnictví nebo nucené práce [nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475); rozsudek ve věci Rantsev proti Kypru a Rusku, § 288; rozsudek ESLP ve věci C. N a V. proti Francii, § 109].
11. 50. Ústavní soud taktéž v minulosti připomněl, že existuje souvislost mezi zákazem nucených prací podle čl. 9 Listiny a některými sociálními právy, především právem na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12, body 233 a 234). Současně ale zdůraznil, že nelze mluvit o duplicitním charakteru těchto základních práv, protože neupravují stejný okruh právních vztahů a vůči moci veřejné nepůsobí identickým způsobem. Konkrétně mj. uvedl, že „právo na svobodnou volbu povolání se týká širšího okruhu právních vztahů než zákaz nucených prací, neboť zahrnuje i otázky přístupu k jednotlivým povoláním a způsobu jejich výkonu“ (ibidem, bod 234). Vztah mezi těmito základními právy přitom připomíná jednosměrnou ulici: Porušení práva jednotlivce nebýt podroben otroctví, nevolnictví nebo nucené práci bude ze své podstaty porušením samotného jádra práva na svobodnou volbu povolání. Opačně však to neplatí, tedy ne každé porušení práva na svobodnou volbu povolání je současně porušením práva nebýt podroben otroctví, nevolnictví nebo nucené práci. To je dáno odlišným obsahem a rozsahem těchto práv, zejm. tím, že zákaz nucených prací je mnohem užší než právo na svobodnou volbu povolání, jakož i tím, že posuzování ústavní konformity zásahů do těchto práv podléhá odlišným standardům.