Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/25 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 24/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, in eventum na zrušení některých ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některých ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
76. Navrhovatelka namítá, že napadená právní úprava odporuje zásadě legality coby vůdčí zásadě trestního práva hmotného (§ 12 odst. 1 trestního zákoníku), ale především lidskoprávní garance, a tedy součásti ústavního pořádku (čl. 39 Listiny a čl. 7 Úmluvy). Tato zásada zajišťuje, že jednotlivec může být potrestán pouze za takové jednání, které bylo v době spáchání označeno za trestné (nullum crimen sine lege praevia), a to dostatečně precizním či jasným (nullum crimen sine lege certa) psaným pramenem trestního práva (nullum crimen sine lege scripta), jenž v případě pochybností nebude vykládán neústavním způsobem v neprospěch jednotlivce, zejména analogií (nullum crimen sine lege stricta). Tyto garance přispívají k zajištění ochrany jednotlivce proti případné svévoli státu (srov. již poradní posudek č. 27 Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 4. 12. 1935, bod 52), legitimity a spravedlnosti trestního řízení, dosažení účelu trestního práva (generální prevence), jakož i k naplnění dělby moci mezi zákonodárcem a soudy. K posledně uvedenému aspektu Ústavní soud doplňuje, že ve své judikatuře též zřetelně zdůrazňuje, že mu v zásadě samo o sobě nepřísluší, aby posuzoval šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání, nemá-li dublovat nebo suplovat ústavní roli zákonodárného orgánu. Skutková podstata trestného činu představuje vždy formální vyjádření takového jednání, které je společností reprezentovanou většinou dosaženou při hlasování v zákonodárném sboru považováno za natolik společensky škodlivé, že musí být jako určitý specifický typ či druh jednání samostatně prohlášeno za trestné a vymezeno jako samostatná skutková podstata trestného činu [srov. nález ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 46/18 (N 104/100 SbNU 207; 312/2020 Sb.), bod 31 a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu].
77. Ústavní soud ovšem považuje za nutné připomenout, že do pravomoci zákonodárce může výjimečně zasáhnout a přijatou trestněprávní úpravu zrušit, byla-li by nepřijatelně represivní, tj. porušovala-li by ústavně garantovaná základní práva (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Dudgeon proti Spojenému království ze dne 22. 10. 1981 č. 7525/76, v němž ESLP vyslovil, že severoirská vnitrostátní právní úprava kriminalizující konsenzuální pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví porušuje čl. 8 Úmluvy). Ústavní soud současně připomíná zásadu subsidiarity trestní represe, již považuje za ústavní princip fungování veřejné moci, byť výslovně nezakotvený v ústavním pořádku, výkladově dovozený ze spojení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 39 Listiny (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 194 a 195). Judikatura Ústavního soudu potvrzuje legislativní rozměr zásady subsidiarity trestní represe a považuje ji za pravidlo limitující intenzitu trestní represe při definování skutkových podstat trestných činů a při stanovení dalších obecných podmínek trestní odpovědnosti. Princip subsidiarity trestní represe představuje kriminálně politickou směrnici platnou pro zákonodárce, a i když Ústavnímu soudu obecně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat, jeho ingerence je myslitelná právě v roli negativního zákonodárce, tedy v situaci, v níž aktivně legitimovaný subjekt namítá protiústavnost platné právní úpravy [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 934/13 (N 21/72 SbNU 253), body 21 a 22].
78. Navrhovatelka tvrdí, že skutková podstata trestného činu neoprávněné činnosti pro cizí moc nedostojí požadavkům určitosti, jasnosti či předvídatelnosti trestněprávní normy. Ústavní soud předně v obecné rovině uvádí, že ačkoliv tento aspekt zásady legality (nullum crimen sine lege certa) standardně není v lidskoprávních dokumentech vyjádřen, a to jak na úrovni vnitrostátní, tak na úrovni mezinárodní, je považován za přirozenou součást této zásady [srov. rozsudek ESLP ve věci Kokkinakis proti Řecku ze dne 25. 5. 1993 č. 14307/88, bod 52; z judikatury Ústavního soudu srov. nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 (N 230/75 SbNU 567), bod 21]. Jak vyplývá z výše uvedeného, požadavek určitosti trestněprávní normy je adresován zákonodárci, který má povinnost vymezit trestněprávní jednání takovým způsobem, aby z něj jednotlivec mohl seznat a předvídat, co činit nesmí, nebo naopak co činit musí. Judikatura ESLP současně z hlediska formulace trestněprávních předpisů připustila, a to jako logický následek zásady obecné použitelnosti zákonů, že znění dílčích ustanovení není a ani nemusí být vždy přesné. Jednou ze standardních technik právní regulace je totiž použití obecné kategorizace jako opaku vyčerpávajícího kazuistického seznamu. ESLP zdůraznil, že potřeba vyhnout se přílišné strnulosti a udržet kontakt s měnícími se okolnostmi znamená, že mnohé zákony jsou nutně formulovány s využitím výrazů, které jsou více či méně vágní. Výklad a použití takových ustanovení proto závisí na následné praxi (srov. rozsudek ESLP ve věci Cantoni proti Francii ze dne 11. 11. 1996 č. 17862/91, bod 31).
79. Z citované judikatury se tedy s ohledem na požadavek určitosti a předvídatelnosti trestněprávní úpravy podává, že seznání obsahu trestněprávní normy může být zajištěno prostřednictvím soudního výkladu (srov. Kokkinakis, bod 52), nebo též s využitím kvalifikované právní rady a pomoci, typicky poskytované advokáty (srov. Cantoni, bod 35). Porušení zásady legality tudíž nelze automaticky dovozovat ze skutečnosti, že normy trestního práva hmotného obsahují neurčité či obecné pojmy (srov. rozsudek ESLP ve věci Huhtamaki proti Finsku, bod 45). Bylo-li tedy obecnější ustanovení později judikatorně zpřesněno, bez dalšího to neznamená, že před tímto zpřesněním nebylo dostatečně předvídatelné či že trestněprávní postih neumožňovalo (srov. rozsudek ESLP ve věci Georgouleas a Nestoras proti Řecku ze dne 28. 5. 2020 č. 44612/13 a 45831/13, bod 66). Tato východiska reflektuje i novější judikatura ESLP, na niž ve svém vyjádření odkázala vláda. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat závěr z rozsudku ve věci Norman proti Spojenému království, že „postupný vývoj trestního práva prostřednictvím soudní judikatury je pevně zakořeněnou a nezbytnou součástí právní tradice smluvních států. Článek 7 [Úmluvy] nelze vykládat tak, že by zakazoval postupné upřesňování pravidel trestní odpovědnosti prostřednictvím soudního výkladu“. Toto východisko potvrzuje rovněž judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 527/23, bod 69. Ústavní soud v minulosti připustil, že i trestní zákon může obsahovat pojmy, které vyžadují netriviální interpretaci [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2011/10 (N 201/63 SbNU 339)], přičemž v takové situaci je nutné klást o to větší důraz na kvalitu ustálené praxe, která těmto pojmům dává konkrétní náplň. V citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2011/10 Ústavní soud poznamenal (bod 33), že pro naplnění ústavní zásady nullum crimen sine lege není nutná předvídatelnost založená na absolutní a jednoduché (až primitivní) jistotě možného trestního postihu. To platí zejména v případech, v nichž je neurčitost právní úpravy dána oblastí, které se dotýká a která se přitom neustále proměňuje; právo a – byť opatrněji než jiné jeho oblasti – i trestní právo hmotné musí být schopné pružně a efektivně reagovat na tyto změny.
80. Z předchozích úvah je patrné, že klíčovou roli v nalézání obsahu trestních předpisů hrají soudy. Podpůrně lze ovšem při výkladu trestních předpisů využít též názor nauky, jenž může silou své přesvědčivosti ovlivnit následnou soudní praxi (srov. přiměřeně rozsudek ESLP ve věci Georgouleas a Nestoras proti Řecku, bod 64). Podmínkou takto naznačeného soudního výkladu práva je zachování podstaty či smyslu zákonodárcem konstruovaného trestného činu s tím, že výsledek soudního výkladu je předvídatelný, což především znamená, že k němu soud dospěje s využitím obecně uznávaných výkladových metod. Lze též doplnit, že významným pomocným dokumentem ke zjištění smyslu a účelu zákona je důvodová zpráva. Ústavní soud běžně ve své judikatuře vychází z důvodových zpráv při výkladu zákona, ačkoli nejde o právně závazné akty [srov. nález ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 25/22 (N 55/117 SbNU 237; 123/2023 Sb.), bod 25 a tam citovanou judikaturu].
81. Předchozí úvahy lze tedy shrnout tak, že ústavní požadavek určitosti hmotněprávní trestní normy je naplněn tehdy, je-li možné skutkovou podstatu trestného činu vyložit způsobem umožňujícím seznat, která jednání jsou trestně postižitelná. Ústavní soud doplňuje, že ve své činnosti vychází z principu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů. To znamená, že v situaci, v níž ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a jedna nikoliv, není dán důvod pro zrušení takového ustanovení. Při jeho aplikaci je totiž úkolem orgánů veřejné moci interpretovat jej ústavně konformním způsobem [srov. např. nález ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (N 48/13 SbNU 341; 83/1999 Sb.)]. Lze doplnit, že pouhá skutečnost, že soud má v procesu nalézání obsahu trestněprávní normy vícero možností výkladu, z nichž následně jednoznačně zvolí jednu správnou, nezakládá ústavněprávní deficit neurčitosti takové normy (srov. přiměřeně rozsudek ESLP ve věci Baldassi a další proti Francii ze dne 11. 6. 2020 č. 15271/16).
82. Ústavní soud dále uvádí, že k požadavku určitosti trestního jednání náleží také zásada, aby jednotlivé kategorie soudně trestných deliktů byly náležitě vymezeny a od sebe navzájem odlišeny (srov. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2258/14, bod 21). Nauka v tomto ohledu hovoří o typizační funkci skutkových podstat trestného činu, které musí vyjadřovat společenskou škodlivost u každého trestného činu, jenž musí být vymezen dostatečně určitou, jasnou a přesnou definicí, v důsledku čehož lze mezi nimi rozlišovat a konkrétní skutek podřadit pod tu skutkovou podstatu, která mu nejvíce odpovídá.
83. Lze shrnout, že výchozí premisou ústavního přezkumu legislativní činnosti ústící v přijetí nové skutkové podstaty trestného činu je respektování dělby moci a role zákonodárného orgánu, a to se zohledněním specifického postavení Ústavního soudu, jemuž obecně vzato nepřísluší posuzovat šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání. Ústavní soud současně připouští, že pravidla trestní odpovědnosti obsažená eventuálně též v obecně formulovaných normách jsou upřesňována až následnou soudní praxí.
VI. b) Aplikace na nyní posuzovaný případ – ústavnost § 318a trestního zákoníku