Platné znění

Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/25 ve věci návrhu na zrušení příloh č. 1 a 10 vyhlášky č. 314/2024 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad za hrazené služby a regulačních omezení pro rok 2025

vyhlášené znění

V. / V./a

V./a Posouzení, zda byla vyhláška vydána na základě zákona a v jeho mezích

  1. 19. Úhradová vyhláška je podzákonným právním předpisem vydaným ministerstvem, představujícím tzv. jiný právní předpis podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy a § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. U přezkumu jiných právních předpisů Ústavní soud postupuje [nepočítaje obecně závazné vyhlášky obcí a krajů – viz nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 63/04 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005 Sb.)] podle třístupňového algoritmu. Nejprve zkoumá, zda podzákonný právní předpis vydal orgán veřejné moci, který k tomu měl pravomoc, a zda tak učinil ústavně souladným způsobem, a v návaznosti na to Ústavní soud posoudí, zda byl právní předpis vydán v mezích zákonného zmocnění (tj. zda orgán veřejné moci nepostupoval ultra vires), až závěrem pak posuzuje samotný hmotněprávní obsah právní regulace [viz např. nálezy ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 43/13 (N 39/72 SbNU 439; 77/2014 Sb.) nebo ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 23/22 (432/2023 Sb.)]. Aby napadená vyhláška obstála, nesmí ani v jednom z těchto kroků vykazovat takové nedostatky, které se ocitají svou povahou v rozporu s ústavním pořádkem, případně zákonem. Tuto pomyslnou hranici přitom nelze zcela přesně objektivizovat určením konkrétního měřítka, ale naopak je třeba ji hledat vždy s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem souvisejícím s napadenou právní úpravou [srov. nález ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 1/15 (N 136/78 SbNU 127; 231/2015 Sb.)].
  2. 20. Ústava v čl. 79 odst. 3 svěřuje ministerstvům a jiným správním úřadům pravomoc k vydávání podzákonných právních předpisů, k jejíž realizaci však může dojít jen na základě a v mezích zákona, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Uvedené ustanovení je třeba vykládat restriktivně v tom smyslu, že zmocnění musí být konkrétní, jednoznačné a jasné [srov. nálezy ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 43/13]. Úhradová vyhláška, jejíž součástí jsou obě napadené přílohy, byla vydána na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Z něj vyplývá, že stanovení hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb, výše záloh na úhradu hrazených služeb a regulační omezení, má být primárně výsledkem dohody zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních poskytovatelů. V případě dohody mezi těmito subjekty, a za předpokladu souladu této dohody s právními předpisy a veřejným zájmem, ministerstvo vydá dohodnuté regulativy formou vyhlášky. Pokud k dohodě v rámci dohodovacího řízení nedojde, popř. je-li dohoda v rozporu s právními předpisy nebo veřejným pořádkem, stanoví ministerstvo hodnoty bodu, výši úhrad a regulační omezení samo vyhláškou.
  3. 21. Ústavní soud hodnotí § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění jako dostatečně konkrétní a jasné zákonné zmocnění pro stanovení regulativů upravených v příloze č. 1 a příloze č. 10 úhradové vyhlášky, a to včetně stanovení výše tzv. koeficientu centralizace, který se promítá do vzorců pro výpočet výše jednotlivých úhrad (viz následující bod). Z odůvodnění úhradové vyhlášky se dále podává, že dohodovací řízení k úhradám na rok 2025 probíhalo v období od 29. 1. 2024 do 20. 6. 2024, přičemž jeho účastníci dospěli k dohodě pouze ve 3 segmentech z celkového počtu 14 segmentů [k významu dohodovacího řízení pro využití zmocnění a závaznosti eventuální dohody srov. nález ze dne 9. 2. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/07 (N 20/56 SbNU 207; 66/2010 Sb.)]. Údaje o průběhu dohodovacího řízení navrhovatelka nezpochybňuje a nic ani nenasvědčuje tomu, že by se dohodovací řízení nekonalo nebo uskutečnilo v rozporu s § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Úhradová vyhláška byla vydána ministerstvem a vyhlášena ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv pod č. 314/2024 Sb.
  4. 22. Jde-li o posouzení, zda byla úhradová vyhláška vydána v mezích zákonného zmocnění, tak příslušné zmocňovací ustanovení nevymezuje, co přesně se rozumí hodnotou bodu, výší úhrad hrazených služeb a regulačního omezení. Jak nicméně uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.), „pojem výše úhrad je širší a pravomoc k jejich stanovení bez dalšího zahrnuje i stanovení hodnoty bodu a regulačních omezení, jež jsou v podstatě toliko prostředky k jejímu určení. Tím, že je zákonodárce přesto považoval za potřebné výslovně zmínit, dal najevo především svou představu o způsobu výpočtu těchto úhrad, který sice má být založen na tzv. bodovém systému, a tedy výše úhrad se v něm má odvíjet od počtu bodů za jednotlivé zdravotní výkony, avšak s možností jejich celkového omezení, které by současně zohledňovalo i jiné skutečnosti relevantní zejména z hlediska stability systému zdravotnictví. S ohledem na poslední větu § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění je zřejmé, že toto zmocnění zahrnuje i možnost stanovení způsobu úhrad ...“ (bod 41 odůvodnění). Ústavní soud je toho názoru, že ministerstvo nepostupovalo ultra vires (srov. bod 19 výše), a to ani při zakotvení tzv. koeficientu centralizace v napadených přílohách, jak namítá navrhovatelka. Koeficient centralizace byl bezpochyby stanoven v mezích věcné působnosti (zmocnění) podle § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, přičemž jde pouze o jeden z mnoha parametrů, od něhož se odvíjí výše úhrad. Úhradová vyhláška přitom nezakládá rozlišení poskytovatelů se statutem centra vysoce specializované péče [viz § 112 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů]. Zakotvení koeficientu centralizace, který – a v tomto lze s navrhovatelkou souhlasit – finančně zvýhodňuje poskytovatele se statutem centra vysoce specializované péče při výpočtu výše úhrad (tj. v oblasti, která má být podle výše uvedeného zmocňovacího ustanovení regulována vyhláškou), nelze ztotožňovat ani s právní úpravou, kterou Ústavní soud posuzoval v nálezu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 19/16 (N 237/83 SbNU 677; 8/2017 Sb.). V ní zrušil část úhradové vyhlášky z toho důvodu, že regulovala rovněž úhradu zdravotních služeb poskytovaných zařízeními pobytových sociálních služeb, k čemuž však zákon o veřejném zdravotním pojištění ministerstvo nezmocňoval.
  5. 23. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že úhradová vyhláška, jejíž součástí jsou i obě napadené přílohy, byla přijata a vyhlášena v souladu se zákonem, resp. na základě zákona a v jeho mezích stanovených § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění.